Ruský Krym?
Mýtus, kterému jsme uvěřili
Kateřina Hloušková
POLITIKA & SPOLEČNOST / Historie
Přesvědčení, že Krym je přirozeně a odedávna ruský, je nedílnou součástí ruské mentality a do značné míry s tím souhlasí i značná část západního světa. Mnozí jej automaticky považují za „staré ruské území“, za „nedílnou součást ruské kultury“ i „přirozený ruský prostor“. Jen málokdo si uvědomuje, že stovky let krymské historie byly vymazány a poloostrov žije v našich představách díky po staletí budovaným ruským mýtům. Krym je ruský, protože to tak Rusové chtějí. Kateřina Veliká přišla toto území ochránit a deklarovala jeho nezávislost. Ochrana a nezávislost byly však už v 18. století jen synonyma pro podrobení a anexi. Vladimir Putin na tento odkaz navázal.
Krym je poloostrov v Černém moři, který od roku 1954 patří Ukrajině. V roce 2014 jej anektovala Ruská federace. Území poloostrova, rozlohou srovnatelné s Moravou, sousedí pouze s Ukrajinou, od Ruska jej odděluje necelých pět kilometrů široký Kerčský průliv, jenž byl po ruské anexi přemostěn. Severní část poloostrova vypadá podobně jako jižní Ukrajina nebo Rusko, tedy rozsáhlá rovina stepního charakteru, která je trvale obyvatelná jen tam, kde je dostatek vody. Jih tvoří relativně malebné pobřeží, které má subtropické klima a je od severní části oddělené Krymskými horami. V tomto jen několik kilometrů širokém pásu mezi mořem a horami vznikla tzv. Ruská riviéra, místo letních paláců a domů ruské šlechty, následně socialismem silně poznamenaná letoviska, komunistické hotely a letní dači sovětské a později ruské smetánky.
Území Krymského poloostrova bylo a stále je (od roku 1991) oficiálně Autonomní republikou Krym, která je součástí Ukrajiny. Ovšem od března 2014 tento státní útvar existuje pouze de iure, území fakticky ovládá Ruská federace, která jej považuje za svou součást coby Republiku Krym. Předchůdkyní Autonomní republiky Krym byla Krymská autonomní SSR, která existovala v letech 1921 až 1945. Za Stalina byla republika zrušena a přeměněna v řadovou oblast, která byla následně (roku 1954 z iniciativy N. S. Chruščova) přičleněna k Ukrajinské SSR. Po rozpadu SSSR Krym zůstal součástí samostatné Ukrajiny, která mu opět přiznala status autonomní republiky. Rusko ochromené rozpadem svého impéria i hlubokou ekonomickou krizí s těmito změnami souhlasilo. Souhlasilo i s takzvaným Budapešťským memorandem (1994), v němž prezidenti USA, Ruska a Ukrajiny, Bill Clinton, Boris Jelcin a Leonid Kravčuk, smluvně zaručili Ukrajině bezpečnost a neměnnost hranic za podmínky, že se Ukrajina vzdá svých 2 300 jaderných hlavic (byl to tehdy třetí největší jaderný potenciál na světě). Ukrajina souhlasila, zpětně toho jistě lituje.
Svět se radoval z vítězství demokratických sil a sám sebe přesvědčil o fukuyamovském „konci dějin“. Byl to omyl. Ruská federace se se ztrátou Krymu a dalších „svých“ území nikdy nesmířila, jen potřebovala čas, aby opět nabrala síly. Krymská autonomní vláda ovládaná a podporovaná místní ruskou menšinou (tedy lépe řečeno většinou) dlouhodobě využívala každé příležitosti, aby minimalizovala vliv Ukrajiny a naopak maximalizovala vliv Ruska. Krym byl proto místem téměř kontinuálních národnostních i jiných sporů a zdrojem velkého pnutí. Vše vyvrcholilo sérií občanských protestů známých jako Euromajdan. Ukrajina a její obyvatelé se tehdy nesmiřitelně rozdělili na dvě poloviny – spíše proevropský západ a spíše proruský východ a Krym. Majdan znamenal vítězství prozápadních sil, Moskvou podporovaný Viktor Janukovyč uprchl do Ruska a v Kyjevě převzala moc dosavadní opozice. Bylo jasné, že dlouhodobá ruská snaha získat tuto zemi „po dobrém“ selhala, a tak Putin rozhodl, že to půjde po zlém.
Kontextem tohoto dění byly ruské zimní olympijské hry v Soči (od 7. února 2014), které přiměly celý svět vnímat Rusko coby hostitele a integrální součást západního světa, a proto se zdálo neuvěřitelné, že by současně organizovalo vojenskou anexi části území svého souseda. Rusko také zpočátku vystupovalo neoficiálně a k vojenským jednotkám bez označení, které blokovaly ukrajinské jednotky na Krymu a podporovaly proruské vzbouřence, se nehlásilo. K tomu, že šlo skutečně o ruské vojenské okupační síly, se přiznalo až mnohem později pod tlakem mnoha důkazů a v situaci, kdy už bylo vše hotovo.
GfK, německá společnost provádějící průzkumy veřejného mínění, provedla v roce 2015 na Krymu průzkum, podle něhož 82 % místních obyvatel plně podporuje odtržení Krymu od Ukrajiny a připojení k Ruské federaci, 11 % převážně souhlasí, jen 7 % s odtržením nesouhlasí. Podle průzkumu amerických univerzit z Colorada a Virginie si asi 84 % lidí na Krymu myslí, že připojení k Rusku je „naprosto správné rozhodnutí“.[1]
Kdo je tu vlastně doma?
Krym má mimořádně bohatou historii a dlouho se vyznačoval neobyčejnou směsí různých kultur i náboženství – byl součástí antického světa, významnou roli zde hráli Řekové, Skythové, Sarmati, Ostrogóti, Chazaři, židé i křesťané, své pevné body tu po staletí měly také italské námořní republiky, především Janov.[2] Tuto pestrou směs ve 13. století ovládla mongolská Zlatá horda, jejímž nástupnickým státem se stal Krymský chanát s centrem v Bachčisaraji. Převážná většina obyvatel mluvila turkicky a přijala islám (krymští Tataři). K ostatnímu obyvatelstvu Krymu se tatarští vládcové chovali poměrně tolerantně, multietnicita i náboženská pestrost poloostrova zůstala zachována. Jinak tomu ale bylo ve vztahu k severním sousedům. Jedním z hlavních zdrojů příjmů Krymského chanátu byl obchod s otroky – takzvané „sklízení stepí“, loupeživé výpravy do stepních oblastí na sever od krymských hranic. Odhaduje se, že mezi 15. a 18. stoletím Tataři odvlekli a prodali do otroctví asi tři miliony lidí, především Ukrajinců, Rusů, Bělorusů a Poláků.
Když Krymský chanát anektovala Kateřina Veliká (1783), Tataři byli vnímáni jako proturecký element, kterého se Rusko chtělo zbavit. Značná část obyvatel tehdy odešla na území Osmanské říše. V letech 1853–1856 poloostrov těžce zasáhla tzv. Krymská válka, v jejím průběhu a po ní musely své domovy opustit další tisíce Tatarů, jejichž místa stejně jako u předešlých emigrantských vln zaplnili slovanští osadníci. Tehdy začalo demografické složení obyvatelstva směřovat v tatarský neprospěch: Roku 1897 obývalo Krym přes 500 tisíc lidí; 35 % tvořili krymští Tataři, 33 % Rusové, 12 % Ukrajinci a necelých 5 % Židé.[3] Tyto poměry se následně stále postupně vyvíjely v tatarský neprospěch, protože cílem carské vlády bylo, aby Krym byl většinově ruský.
Během občanské války vyhlásili Tataři nezávislost a stáli na straně protibolševických sil. V roce 1921, po prohře a evakuaci tzv. Wrangelovy armády, byl poloostrov znovu připojen k Rusku, což opět provázely perzekuce a odchod dalších tatarských rodin. Za druhé světové války, konkrétně v letech 1941–1944, byl Krym okupován nacistickým Německem a Rumunskem.[4] Nacisté tehdy vyvraždili většinu krymských Židů. Podle oficiálních údajů bylo během německé okupace zabito téměř 90 000 civilistů a asi 50 000 válečných zajatců. Poloostrov byl následně znovu dobyt Rudou armádou a následovaly další perzekuce krymského obyvatelstva nařčeného z kolaborace s nacisty.
K největší genocidě Tatarů však došlo z rozhodnutí Stalina, který nařídil jejich vysídlení a „konečné řešení“. Kvůli údajné kolaboraci s nacistickým Německem byli z Krymu deportováni téměř všichni zbylí Tataři (ale také Němci, Řekové, Arméni a Bulhaři), celkem více jak 250 000 osob. Stalin totiž kromě touhy „vyřešit problémy“ s Tatary, musel najít obětního beránka, na nějž padne hněv etnických Rusů za strasti války – „nespolehlivé a neloajální“ krymské obyvatelstvo bylo ideálním terčem. Celkem bylo násilně vysídleno více než 200 000 krymských Tatarů,[5] z nichž značná část zahynula během transportu či v prvních letech pobytu v novém „domově“. V jejich případě to byl Uzbekistán, kde ovšem nebyly zajištěny ani elementární podmínky k přežití (jen v letech 1944 až 1951 jich zde prokazatelně zahynulo nejméně 42 000). Tato nelidská akce byla Michailem Gorbačevem v roce 1989 prohlášena za zločin proti lidskosti a v roce 2015 usnesením Nejvyšší rady Ukrajiny za genocidu.
V roce 1954 se Krym v rámci SSSR stal součástí Ukrajiny. V roce 1967 byla obvinění a kolektivní vina krymských Tatarů coby „fašistů“ oficiálně zrušena a teoreticky se mohli vrátit do svých původních domovů. Prakticky se to však z mnoha různých důvodů dělo jen v poměrně malé míře. Ve větším měřítku k návratům docházelo až v době, kdy se Krym společně s Ukrajinou stal nezávislým na Moskvě, a Kyjev naopak začal návrat Tatarů aktivně podporovat. Ve své původní domovině se však Tataři po dvou stech letech cíleného pronásledování stali nevelkou menšinou. Na Krymu nyní žijí zhruba dva miliony obyvatel. Před ruskou anexí v roce 2014 se asi 60 % z nich hlásilo k ruské národnosti, 24 % k ukrajinské a jen 13 % populace se přihlásilo jako krymští Tataři. Téměř všichni obyvatelé však používali jako běžný komunikační jazyk ruštinu.[6] Nyní bude procento ruských obyvatel na úkor ukrajinských a tatarských jistě ještě vyšší.
Intenzivní ruskou kolonizací, vražděním, opakovaným násilným vysídlováním a ničením historických památek původní podoba Krymu již v podstatě zmizela a dnes, po více jak dvou stoletích, můžeme proces ruského přeformátování tohoto území označit za dokončený.
První anexe Krymu v roce 1783
Krymský chanát se rozkládal nejen na samotném Krymském poloostrově, ale i v okolí pobřeží Azovského moře, na severním pobřeží Černého moře a na území Kubáně mezi řekami Dněprem a Dunajem. Šlo o jeden z následnických států Zlaté hordy, která se na počátku 15. století rozpadla, a chanát tak ovládl rozsáhlé části dnešní Ukrajiny a jižního Ruska. Hlavním městem byla Bachčisaraj, jejíž paláce a orientální nádhera byly pověstné.[7]
Krymský chanát udržoval čilý styk s Osmanskou říší, pod jejíž ochranou se zachováním vysoké míry autonomie se tři sta let nacházel. V roce 1774 získal s výraznou ruskou pomocí na slábnoucí Osmanské říši nezávislost, tento akt ovšem paradoxně znamenal začátek jeho konce. Novou „ochranu“ mu totiž nabídlo Rusko, které z něj díky diplomatickému a vojenskému umu Kateřiny Veliké a jejího přítele Grigorije Potěmkina velmi brzy učinilo svoji novou kolonii.[8]
Je fakt, že jak Rusové, tak krymští Tataři nešetřili v pozdním středověku a raném novověku vzájemnými výpady. Je také pravda, že Krymský chanát zpočátku podnikal ničivé loupeživé vpády nejen do Ruska, ale i na území Ukrajiny, Běloruska, Polska, Litvy či Moldávie, a Rusko bylo v rámci ochrany svých jižních území dokonce nuceno platit chanátu jakési „výpalné“. K významnému posunu v rozložení sil došlo za Petra I., kterému se podařilo získat původně tatarskou pevnost Azov a vymohl si i ukončení odvodů do bachčisarajské pokladny. Ovšem vzájemné loupežné výpravy a více či méně vážné vojenské konflikty na nejasné stepní hranici neustaly. Odrážení útoků na jedné a dobývání či kolonizování území jižních stepí na druhé straně se stalo jedním z hlavních cílů všech Petrových nástupců. Vedle čistě geopolitických a bezpečnostních rovin postupem času sílilo i ruské křesťansko-kolonizační mesiášství a touha Ruska zapojit se do evropského boje o kolonie a získání zásluh v boji proti „pohanům“.
V roce 1762 nastoupila na ruský trůn carevna Kateřina II., původem německá princezna, které nechyběly na ruské poměry výborné vzdělání a rozhled, ale také velké ambice, bezskrupulóznost a touha překonat svého předchůdce Petra I. Velikého. Kateřina přijala pravoslaví, naučila se rusky, nechala zavraždit svého manžela a vsadila na to, co bychom dnes asi nazvali exaltovaným ruským nacionalismem. V té době už Krymský chanát nepředstavoval pro ruské impérium žádné výrazné nebezpečí. Byl oslabený válkami a zmítal se ve vnitřních konfliktech, byl však geopoliticky nesmírně důležitý, protože představoval vstupenku do tzv. teplých moří, po které Rusko po dlouhá staletí marně toužilo. Bránila tomu totiž Osmanská říše, která měla na Krymu své vojenské jednotky. Tento stav bylo nutné změnit.
Klíčovou roli v tom sehrála mírová smlouva z Küčük-Kajnardži uzavřená mezi Ruskem a Tureckem 21. července 1774.[9] Dokument se skládal z 28 článků a tajné přílohy, které garantovaly posun jižních hranic Ruska a také rušily dřívější zákaz přítomnosti ruské flotily v Černém a Azovském moři (nyní měly ruské obchodní lodě právo na volnou plavbu v osmanských vodách a pohyb úžinami, i když vojenské loďstvo se muselo omezit pouze na oblast Černého moře). Získání části úrodných jižních oblastí a přístup k teplému moři samozřejmě ovlivnily vývoj ruského hospodářství a obchodu, ale nejvýznamnější zisk představovalo to, že Turci výrazně oslabili svůj vliv na Krymu a smluvně se zavázali, že nebudou do jeho záležitostí zasahovat.
Přesněji řečeno, pod bohulibou záminkou, aby Krymský chanát již nebyl vazalem a stal se svobodnou zemí, si Rusko na Osmanské říši vynutilo podpis dohody, která Krymu garantovala nezávislost ze strany obou mocností – jak Ruska, tak Turecka.[10] De iure se Krym osvobodil, ale de facto pouze přišel o vojenskou ochranu svého letitého spojence, spoluvěrce a mocného souseda. Tento pseudoosvobozující akt byl prvním, ale nezbytným krokem k přičlenění Krymu k Rusku. Rusko si touto smlouvou také vymohlo právo chránit křesťany žijící v rámci Osmanské říše. Od této smlouvy se tedy odvíjí celý řetězec mnoha historických událostí, v němž právě „ochrana věřících“ či později „ochrana etnických Rusů“ hraje klíčovou roli.
Krym byl však Ruskem cíleně a dlouhodobě oslabován také ekonomicky a „propagandisticky“. Z rozkazu Kateřiny II. bylo například přesídleno 32 tisíc křesťanských obyvatel Krymu (především pravoslavných Řeků a Arménů), kteří zde bez větších problémů žili tisíce let a tvořili významnou hospodářskou základnu, do jihoruských gubernií. Oficiálním důvodem jejich vysídlení byla právě výše zmíněná snaha ochránit pravoslavné věřící před tatarským útlakem. Rusko však tyto zemědělce pevně navázané na místní hospodářství i obchod nahradilo vlastními osadníky (také pravoslavnými), kteří přínos pro krymské hospodářství nepředstavovali a byli loajální Petrohradu, nikoliv Bachčisaraji. Rusko také účinně podporovalo rozpory mezi jednotlivými komunitami, což vedlo k místním povstáním či ozbrojeným konfliktům.
Části krymských elit brzy došlo, o co Rusku ve skutečnosti jde, množila se protiruská povstání, ale Kateřina vzápětí vynesla další trumf. Rusko dlouhodobě sledovalo spory krymsko-tatarské šlechty a hledalo mezi ní vhodné spojence. Vybralo si Šagin-Gireje, který se nejlépe hodil pro roli proruské loutky. V dubnu roku 1777 byl pod hrozbou ruské vojenské intervence (tedy v přímém rozporu s nedávno podepsanou smlouvou) „zvolen“ za chána. Krátce poté však proti němu vypuklo povstání a krymští Tataři si zvolili jiného vládce. Zásahem armády pod vedením slavného Alexandra Suvorova však bylo toto povstání potlačeno a Šagin-Girej byl roku 1778 dosazen na trůn.
Osmanská říše si nyní už plně uvědomovala svoji chybu a odmítala chána nastrčeného Rusy uznat, poslala na Krym svá vojska, ale ta už neměla dost sil, aby situaci zvrátila. Roku 1779 bylo mezi Ruskem a Osmanskou říší dosaženo dohody. Byly potvrzeny zásadní body Küčük-kajnardžského míru, Osmani uznali i Šagin-Gireje coby chána, ale do budoucna si vymínili pravomoci, které sultánovi zajišťovaly jistý vliv při jmenování chána nového. Krymští Tataři ale s tímto stavem nesouhlasili, dále se bouřili a boje nepolevovaly. Proti Šagin-Girejovi vypuklo další povstání, uprchl proto do Ruska, kde požádal o ochranu. Kateřina II. této situace využila, prohlásila, že nemá jinou možnost než Krym před těmito zmatky ochránit, a vyslala na poloostrov svou armádu. Na trůn byl opět dosazen Šagin-Girej, který však vzápětí požádal o podřízení Krymu Rusku a trůnu se v jeho prospěch vzdal. Jeho žádosti bylo s radostí vyhověno a Krym spolu s Kubání byl přijat „od nynějška na věčné časy“ do svazku ruské říše. Psal se rok 1783, který si dějiny zapamatují jako rok první ruské anexe Krymského poloostrova.
Reakcí na tuto anexi, která byla v přímém rozporu s Rusy podepsanými smlouvami i zárukami, jež chanátu sami dali, byla první mohutná migrační vlna krymských Tatarů, další následovaly. Do uvolněného prostoru se začali s výraznou podporou ruského státu, který tu zakládal nová města a stavěl nezbytnou infrastrukturu, stěhovat noví ruští osadníci. Začala cílená rusifikace. Administrativně se Krym stal tzv. Taurskou gubernií v čele s carevniným favoritem knížetem Potěmkinem. Tato gubernie se rozkládala až ke spodnímu toku Dněpru a Taurida měl být i (staro)nový název pro Krym odkazující na jeho antickou minulost. (To souviselo s dalšími velkolepými plány Kateřiny II., kterým se ještě budeme věnovat, protože získání Krymu nebylo chápáno jako cíl, ale jen jako první nezbytný krok k obsazení Konstantinopole a vytvoření „nového Řecka“ pod ruskou nadvládou.) Jazyková paměť a neúspěšnost Kateřinina řeckého projektu však způsobily, že poloostrov zůstal Krymem, tedy v krymské tatarštině pevností či v turecké tatarštině skálou.
Je dobré dodat, že anexe Krymu měla dalekosáhlé důsledky i pro tehdejší Ukrajinu. Küčük-kajnardžský mír byl totiž počátkem definitivní likvidace ukrajinské autonomie. Po již dřívějším zrušení úřadu hetmana následovala i likvidace dosud relativně autonomní Záporožské Siče, což byla politická a vojenská kozácká organizace s dlouhou historií, která si zachovávala své svobody. Po míru v Küčük-Kajnardži (a také po prvním dělení Polska roku 1772) potřeba ukrajinské Siče jako ochranného štítu jižních hranic pominula a s ní pominul i význam záporožské armády. Kromě politické a vojenské síly petrohradská vláda výrazně podvázala i hospodářskou samostatnost kozáků, a potlačila tak jejich nesouhlas s carským kolonizačním programem, který byl doprovázen sérií selských povstání. Poslední pomyslnou tečku za ukrajinskou samostatností pak udělala tzv. Darovací listina šlechtě, kterou vydala taktéž Kateřina II. a která se nyní týkala i ukrajinské šlechty, jíž dala stejná práva, jako měla ta ruská. Ukrajinská šlechta se proto víceméně dobrovolně poruštila a přestala bojovat za svá původní práva. Výsledkem Darovací listiny šlechtě tak byla nejen proměna stavu šlechty, ale i definitivní podrobení rolníků, kteří ztratili doslova vše, a není vůbec od věci mluvit o nich napříště jako o otrocích. Pro ukrajinské sedláky to znamenalo, že například ztratili dosud respektované právo na svobodný pohyb a stejně jako ruští nevolníci se stali výhradním majetkem svého pána bez jakékoliv možnosti zastání či odvolání. Tímto nařízením byl dokončen vývoj specifického tuhého ruského nevolnictví, který země pod ruskou správou následně odsoudil k ještě hlubší stagnaci a zaostalosti.
Kroky vedoucí k zisku Krymu rozhodně nebyly dílem náhody či snad jen přizpůsobení daným okolnostem. Ruský výklad mluví o hrozbě, které bylo třeba se bránit, o nutnosti zajistit bezpečí pravoslavných věřících, o tom, že Rusko usilovalo pouze o krymskou samostatnost, ale bylo nuceno zasáhnout, když se ukázalo, že Krym si sám vládnout nedokáže. Tomuto výkladu ale neodpovídají fakta, která jasně ukazují, že Rusko se na anexi dlouhodobě připravovalo, že území Krymu dopředu považovalo za své. Od kateřinských dob až dodnes je neustále zdůrazňován „přirozený“ nárok na toto území.
Anexe Krymu dobře rezonovala s Kateřininou a Potěmkinovou vizí, která je známá jako řecký projekt. Cílem mělo být dobytí Konstantinopole, rozdělení Osmanské říše a založení nové řecké říše pod vládou ruské carské dynastie v čele s Kateřininým vnukem velkoknížetem Konstantinem Pavlovičem (byl pokřtěn Konstantin s odkazem na prvního křesťanského císaře právě s vizí jeho budoucího postavení coby vládce nového Řecka). Boj Ruska jakožto „křesťanského rytíře“ proti pohanům se dobře doplňoval s pragmatickým bojem o vliv v Černomoří a carskými imperialistickými cíli. Ruku v ruce s primárním politickým aspektem šla touha stát se legitimními dědici antické kultury. Řecký projekt v sobě spojil propagandistickou sílu pohanského antického Řecka s křesťanským Řeckem byzantským, spojil v jeden příběh velebení pohanů s jejich potíráním. Koneckonců i dnes jsme svědky toho, že na podporu plánů a vizí současného Ruska stejně dobře poslouží svatořečení členů carské rodiny i obdiv k vládě Stalina.
Na Krymu vládl islám, země byla s pravoslavnými Rusy téměř neustále ve sporech či přímo ve válce. Žádný Rus (pokud nešlo o uneseného otroka) na Krymu nikdy nežil. Myšlenka, že by někoho napadlo toto území prohlásit za jednu z ruských kolébek a kohokoliv o tomto nesmyslném nápadu přesvědčit, se zdála být naprosto absurdní. Přesto se to podařilo. Pomohla tomu carská triumfální inspekční cesta po území Novorosiji (Nového Ruska), kterou Kateřina Veliká započala nedlouho po anexi v roce 1787. Cílem této velkolepé politické a diplomatické „show“, na kterou byli pozváni přední evropští diplomaté i císař Josef II., bylo poznat nově získaná území, ale především demonstrovat velikost, bohatství a sílu ruské říše, a to před zraky doslova celé Evropy. Všechny ceremoniály byly pečlivě naplánovány, zaranžovány, sledovány a následně komentovány v tehdejším evropském tisku. Urození evropští hosté byli vesměs nadšeni, psali domů oslavné dopisy a zprávy, které obsahovaly téměř výhradně jen ruskou interpretaci daných událostí. Byl to skvělý diplomatický a propagandistický tah, Kateřině se podařilo vnutit celé Evropě představu, že Krym je zcela přirozeně ruský. Objevovala se sice také kritika, která odkrývala kašírování mnohem skromnější reality, světlo světa tehdy spatřil pojem „Potěmkinovy vesnice“, které světu odhalil saský diplomat Georg von Helbig, a sám Josef II. mluvil o své cestě jako o „halucinaci“, ale to nic nemění na tom, že šlo o skvěle zvládnutou propagandu, která z podvědomí evropských elit již nikdy nezmizela.
Jen tak mimochodem cesta posloužila také pragmatickým politickým účelům: Kateřina Veliká a Josef II. se zde domluvili na podmínkách válečného tažení proti Osmanské říši, do kterého se Rakousku zpočátku vůbec nechtělo, ale které započalo jen několik týdnů po ukončení této cesty a skončilo v roce 1792 mírovou smlouvou z města Jasy, jež teprve definitivně (i z turecké strany) potvrdila ruské vlastnictví Krymu.
Druhá anexe Krymu v roce 2014
Druhou anexi Krymu, která se odehrála na jaře roku 2014, máme většinou ještě v živé paměti. Stejně jako za Kateřiny Veliké jí předcházela sofistikovaná propaganda, zvyšování napětí a následně otevřená krize za účasti ruských vojáků, která však byla maskována jako povstání místních, jež si pak – bohužel – vyžádalo zásah ruských sil ve prospěch nastolení míru. Podnět k eskalaci dlouhodobě napjaté situace daly úspěšné snahy Ukrajiny vymanit se z ruského vlivu a demonstrace zvané Euromajdan, které svrhly prorusky orientovaného prezidenta Viktora Janukovyče a jeho vládu. Na Krymu, kde je z výše popsaných důvodů většina obyvatelstva nejen ruskojazyčná, ale s Ruskem se přímo identifikuje, zavládla silná protiukrajinská nálada a na mnoha místech se konaly proruské demonstrace.
Dne 25. února se konalo zasedání prezidia krymského parlamentu, na kterém bylo na druhý den naplánováno mimořádné jednání Nejvyšší rady Krymu, jež mělo rozhodnout o budoucnosti poloostrova s tím, že většina byla pro odtržení Krymu od Ukrajiny a připojení k Rusku. Na stejný den svolal tatarský Medžlis (neformální parlament krymských Tatarů) před budovu Nejvyšší rady demonstraci s cílem tato jednání zablokovat. Demonstranti tehdy vtrhli do budovy a část jí obsadili. Mezi přívrženci odtržení a setrvání došlo ke konfliktu, v němž bylo 35 lidí zraněno a dvě osoby zemřely – muž na infarkt a žena na následky ušlapání v tlačenici. Den nato (27. února 2014) se na Krymu objevilo větší množství neoznačených ozbrojenců vybavených moderními zbraněmi ruského původu. Tito ozbrojenci, kteří dostali hanlivé označení „zelení mužíčci“, obsadili klíčové objekty jako letiště, přístavy, důležité budovy a také budovu Nejvyšší rady. Rada ministrů v této situaci rezignovala, byla zvolena nová a za asistence ozbrojenců se do jejího čela postavil proruský předseda strany Ruská jednota Sergej Aksjonov (ve svobodných volbách v roce 2010 získala tato strana jen 4 % hlasů a tři poslanecké mandáty). Tato nová vláda obratem neuznala legitimitu prozápadní vlády v Kyjevě a oznámila svůj záměr připojit Krym k Ruské federaci.
Ruská vláda se k „zeleným mužíčkům“ nehlásila a přítomnost svých vojáků na Krymu (mimo dohodnuté počty na základě předchozích smluv) rezolutně popírala. Postupně se ale potvrdilo, že šlo skutečně o příslušníky ruských speciálních sil, kteří byli do oblasti posláni kvůli „ochraně místních Rusů“, a to na přímý rozkaz prezidenta Putina. Ten podle vlastního prohlášení, které však uveřejnil o více než rok později, svolal v noci z 22. na 23. února 2014 schůzi, které se zúčastnili velitelé ruských speciálních složek a funkcionáři ministerstva obrany. Zde se mimo jiné dohodli na záchraně prezidenta Janukovyče a také na „navrácení Krymu do Ruska“. Zdá se však pravděpodobné, že část ruských speciálních sil na Ukrajině operovala už před tímto datem, a i na medailích, které za svoji službu jejich příslušníci později obdrželi, je uveden začátek operace 20. února 2014.[11]
Většina obyvatel Krymu tyto změny vřele vítala, část však byla vystavena perzekucím, vyhrožování, únosům i mučení a s přítomností ruských vojáků a anexí Krymu nesouhlasila (několik lidí natočilo video, ve kterém ukázali své ruské pasy a vzkázali, aby je Rusko „nezachraňovalo“). Krymsko-tatarská menšina stejně jako ukrajinské obyvatelstvo stály většinově za vládou v Kyjevě. Po celém Krymu se stále prohluboval chaos a strach, zaplavily jej plakáty, které propagovaly referendum o připojení k Rusku jako volbu mezi agresivní nacistickou Ukrajinou a Ruskem coby osvoboditelem. V této situaci byl Ruskem dosazený Aksjonov, podobně jako kdysi jeho předchůdce Šagin-Girej, „nucen“ požádat o intervenci ruskou armádu, která Krym na přelomu února a března skutečně obsadila.
Ukrajinská vláda v čele s prozatímním prezidentem Oleksandrem Turčynovem postup Moskvy odsoudila jako agresi a zvažovala i nasazení armády (1. března byl skutečně vydán rozkaz k bojové pohotovosti). Vydala také nařízení, aby ukrajinské lodě opustily krymské přístavy. To se však většinou nestalo. Naopak, rozšířila se zpráva, že posádka vlajkové lodě Hetman Sahajdačnyj se přidala na ruskou stranu, což se však později ukázalo jako lež.[12] Přeběhl však velitel ukrajinského námořnictva kontradmirál Denys Berezovskyj (proti němu ukrajinská prokuratura následně zahájila trestní řízení pro vlastizradu) a k Rusům se přidala (nebo se vzdala) i většina ukrajinských vojenských posádek na Krymu.
Dne 6. března Nejvyšší rada Autonomní republiky Krym vydala své rozhodnutí o připojení Krymu k Rusku. Ukrajinské ozbrojené síly, jež měly do té doby na Krymu své základny, dostaly na vybranou – buď vojáci přijmou ruské občanství a připojí se k ruským jednotkám, nebo z poloostrova odejdou. Několikatisícový dav shromážděný před simferopolským parlamentem přijal tuto zprávu s bouřlivou radostí. Vše mělo potvrdit referendum, které bylo ustanoveno na 16. března. Výsledky referenda ukázaly velkou podporu připojení Krymu k Rusku, pro bylo 96,7 % voličů za vysoké účasti 83 %. Výsledky referenda byly však nepochybně ovlivněny celkovou situací. Ukrajina a většina států světa jeho legitimitu neuznala.
Nicméně hned následujícího dne (17. března) vyhlásil krymský parlament vznik nezávislého svrchovaného státu s názvem Republika Krym, který okamžitě požádal o vstup do Ruské federace jako její nový subjekt. Připomeňme si, že to však byla samotná Ruská federace, která Krymu a Ukrajině garantovala územní celistvost, jak v již zmiňovaném Budapešťském memorandu, tak při podpisu bilaterálních rusko-ukrajinských smluv, které řešily otázku umístění ruské černomořské flotily a v nichž se Rusko zavazuje, že „respektuje státní suverenitu Ukrajiny, dodržuje její zákony a nevměšuje se do vnitřních záležitostí“.[13] Nejen proto považují jak představitelé Ukrajiny, tak také většina světového společenství toto připojení za nelegální. Mezinárodní trestní soud označil tyto události za rusko-ukrajinský mezinárodní ozbrojený konflikt a Valné shromáždění OSN přijalo 7. prosince 2020 rezoluci (63 hlasů pro, 17 proti, 62 se zdrželo), ve které Rusko označuje za okupační mocnost a vyzývá je, aby neprodleně a bezpodmínečně stáhlo své vojenské síly a okupaci bezodkladně ukončilo.
Rusko se nemění
Jak již bylo několikrát naznačeno, Rusko své imperiální ambice velmi často halí do mlhy překrucování, demagogie a lží. Tyto mimikry musíme umět dešifrovat, abychom jim z pohodlnosti či neznalosti nepodléhali. Rusko nikam nezmizí a svoji podstatu patrně jen tak nezmění. Je tedy na nás, abychom se poučili z minulých chyb a neviděli v něm něco, co není, a neohrožovali tak vlastní bezpečnost. Je proto namístě detailněji probrat některé postupy, protože kdo se z historie nepoučí, prožije si ji znovu. Rusko je mistrem v budování a šíření nejrůznějších mýtů. Je v tom, bez jakékoliv ironie, tak dobré, že svým vlastním konstruktům a bájím po čase samo skálopevně věří. Krym je toho vynikajícím příkladem.[14] Podívejme se tedy na některé mentální obhajoby, na nichž Rusové staví své „přirozené právo“, poněkud detailněji.
Krym byl po dlouhá staletí natolik pozoruhodným mixem nejrůznějších etnik, náboženství a vlivů, že je proto do značné míry přirozené, když jej provází určitá mytizace či punc romantismu. Již v antice se stal dějištěm klasických bájí, mezi něž patří například příběh o Ifigenii či zlatém rounu, a některé s Krymem spojené bájné události se dokonce staly součástí národních mýtů – zpočátku však ne ruských. Jako příklad lze uvést maďarský národní mýtus, kdy otcem bratrů Hunora a Magora měl být bájný Nimrod (Magog), který je považován za praotce krymských Skytů a jejich královské dynastie. Národně identifikační mýtus související s Krymem hrál svoji roli i v rámci nacistického Německa. Tento mýtus měl, podobně jako ten ruský a na rozdíl od maďarského, své tragické následky. Existence poněkud tajuplného germánského etnika – takzvaných krymských Gótů – vedla k nacistické představě, že Krym by měl být opět celý osídlen germánským obyvatelstvem, které má na tuto zemi své „přirozené právo“. Právě s touto představou souvisela i genocida krymských Židů a pronásledování turkotatarských Krymčaků, kteří taktéž přijali židovskou víru. Uvolněný lebensraum měl být dán k dispozici německému obyvatelstvu a není bez zajímavosti, že otázkou nového osidlování Krymu byl pověřen sám Heinrich Himmler, který zde snil svůj sen o vytvoření tzv. gótské župy. Tyto příběhy však upadly v zapomnění a představa Krymu jako „přirozeně německého prostoru“ nám dnes připadne obludně fantaskní. Dějiny totiž píší vítězové a v našich myslích i v samotné historii se ujaly jiné, i když neméně kruté a absurdní příběhy.
Ruský krymský mýtus se zrodil za vlády carevny Kateřiny Veliké. Rusko, které dlouhá staletí trpělo pocitem méněcennosti a ústrků od výrazně vyspělejších evropských států, se jim toužilo vyrovnat. Jednou z cest, která se v době osvícenství nabízela, bylo podílet se na antickém dědictví a tradici, což byla svého času otázka prestiže a důkaz kulturní vyspělosti par excellence. Rusko žádnou antickou tradici pochopitelně nemělo, nemělo na co navazovat, bylo tedy nutné si ji vymyslet nebo přivlastnit. A k tomu mu měl, vedle vykonstruované náboženské teorie o Moskvě jako třetím Římu, dopomoci právě Krym.
Mezi tehdy (ale i dnes) velmi oblíbený „důkaz“ přirozeného ruského nároku na Krym patří příběh popisující tento poloostrov jako kolébku ruského pravoslaví, jako prostor, odkud se dědictví východořímské říše přelilo do Moskvy či Petrohradu. K vykonstruování tohoto příběhu posloužila legenda o křtu knížete Vladimíra. Příběh, který dle tradice ve 12. století sepsal mnich kyjevského Pečerského kláštera Nestor, vypráví, jak kníže Vladimír nejprve zabil svého bratra a vládce Kyjeva Jaropolka (protože urážel bohy svým příklonem ke křesťanství), aby následně sám využil vhodné politické situace a přijetím křtu a sňatkem s byzantskou princeznou Annou Porfyrogennetou upevnil své vlastní mocenské ambice. Jádro legendy se zakládá na skutečných historických událostech, ale informace, že ke křtu došlo v Chersonésu, tehdejší byzantské kolonii na Krymu, je pozdějšího data a její věrohodnost je mírně řečeno problematická. Jejím autorem je možná Grigorij Potěmkin, který tímto detailem vyšperkoval okolnosti založení Sevastopolu, jenž vznikl právě na troskách slavné řecké polis.[15] Moskevským vládcům se tento konstrukt velmi hodil, proto zde v 19. století vyrostla velkolepá katedrála svatého Vladimíra a bájný křest byl prezentován jako nezpochybnitelná pravda. Jako detail, se kterým se však ruská historiografie dávno po svém vyrovnala, pak připomínám, že ať už to bylo s místem křtu jakkoliv, nelze opomenout fakt, že Vladimír byl vládcem Kyjevské Rusi, nikoliv Moskevské, která ještě několik následujících století ani neexistovala.[16]
Tento řekněme duchovní rozměr nároku na Krym byl obohacen i o rozměr zcela světský. Jak jsem popsala výše, anexe Krymského chanátu byla zbytku Evropy podána jako osvobozující akt, díky němuž se místa spojená s posvátným antickým dědictvím dostala z rukou nevěřících pod ochranu osvícené panovnice. Mýtus „přirozeného nároku“ byl na světě. Ruské kolonizaci už nic nebránilo, naopak byla uskutečňována s utkvělou a sebepotvrzující myšlenkou, že jde o nápravu historického nedopatření či nespravedlnosti. Ruská propaganda vymazala několik staletí trvající historii, která se jí nehodila, a Kateřinina osvícenská éra jako by přímo navázala na éru antickou.
Dalším mýtem, na němž Rusové zakládají své přesvědčení, že jim tento poloostrov patří, je chápání Krymu coby země vykoupené ruskou krví. Zjednodušeně řečeno, bylo tu prolito tolik naší krve, že to prostě musí být naše. Vrcholem této dodnes velice živé mytizace, kterou lze vysledovat již v bitvě o Sevastopol za takzvané Krymské války (1854), byly především události druhé světové války spojené s německým dobýváním tohoto strategického přístavu. Stalin, který cynicky podepsal s nacistickým Německem pakt o neútočení a zdecimoval značnou část důstojnictva nesmyslnými čistkami, nedokázal na postup německých vojsk zprvu adekvátně reagovat. Nedostatky ve velení a kvalitě a počtu zbraní tak nahradily ohromné lidské oběti. Německé obléhání Sevastopolu trvalo 250 dní (od října 1941 do července 1942) a padlo při něm více jak 100 000 obránců. Podobně krvavé pak bylo i jeho znovudobývání Rudou armádou (1944). Sevastopolu bylo na základě těchto mimořádně pohnutých událostí uděleno vyznamenání Gorod-geroj (Město-hrdina) a sovětská propaganda se postarala o jeho nehynoucí glorifikaci, která je v Rusku stále velmi živá.
Jako další ze sebepotvrzujících důkazů o přirozeném nároku na tuto zemi slouží i novodobý výklad Chruščovova „nelegálního darování“ Krymu Ukrajině. Ačkoliv tehdejší Chruščovovo oficiální vysvětlení zakládající se na oslavě 300. výročí podpisu Perejaslavské smlouvy, jímž se (podle ruského výkladu) Ukrajina dobrovolně podrobila Rusku, bylo jen účelovou lží (Chruščovovi ve skutečnosti šlo o upevnění moci po smrti Stalina a Ukrajinská SSR mu v tom výměnou za lukrativní území měla pomoci), samotný přesun proběhl podle všech tehdejších zákonů, a je tedy zcela legitimní.[17] Přesto ruští poslanci a senátoři předložili v březnu tohoto roku Státní dumě návrh zákona, který „dokazuje“, že Krym ukrajinský nikdy nebyl.
Mohli bychom pokračovat dále, ale pro základní rámec ruského uvažování tyto příklady stačí. Je známo, že Putin miluje ruskou historii, a tak není divu, že obě anexe vykazují řadu podobností a staví na podobných konstruktech. V obou případech se jednalo o výsledek promyšlené a plánované politiky: v 18. století byly hlavními argumenty rozšiřování a ochrana přirozeného ruského prostoru, kolébky ruského pravoslaví, péče o antický odkaz či bezpečnost „našich před cizími“. A v podstatě stejné narativy, jen rámované situací 21. století a doplněné o novodobé mýty, byly použity i při anexi v roce 2014. Krym byl v obou případech Rusy mentálně považován za součást Ruska již dávno před samotným obsazením a velmi podobná byla i strategie jeho „dobývání“.
V obou případech Rusko vědomě porušilo nedávno podepsané smlouvy, které Krymu garantovaly svobodu a samostatnost. V obou případech bylo nejprve nutné zbavit Krym ochrany silného spojence – vymanit jej ze sféry vlivu Osmanské říše, respektive nedovolit mu stát se v rámci Ukrajiny součástí přístupových procedur do NATO či EU. Současně bylo nutné budovat vhodné podhoubí pro možnost odkazovat na nutnost ochrany „našich lidí“ – ať již šlo o ochranu pravoslavných věřících před barbarskými muslimy či o ochranu etnických Rusů před nebezpečím ze strany banderovské Ukrajiny. Ruku v ruce s tím šla podpora ekonomické nestability a vytváření očekávání, že lékem je záštita mocného Ruska, které zajistí světlou budoucnost – novou půdu rolníkům, města, přístavy a komunikace za Kateřiny, nebo zásobování, přímé spojení na ruský trh, masivní investice do ekonomiky a infrastruktury za Putina. Podstatnou roli hrál také příslib, účinný vždy a všude, že loajální jedinci si přijdou na své přerozdělením majetku zabaveného těm nespolehlivým a nežádoucím. Velmi silnou a účinnou zbraní byla v obou případech také podpora proruských kruhů na samotném Krymu – ať již nalezením užitečných loutek v dynastii vládnoucího chána či podporováním prorusky nakloněných politiků a vlasteneckých organizací. Nesmírně zajímavé je také srovnání ideologie a ospravedlnění moci: v kateřinské době se kladl důraz na Rusko coby ochránce jediné pravé víry (pravoslaví bylo nadřazeno zkaženému katolicismu i heretickému protestantismu) a současné Rusko je slovy svých představitelů jedinou pevností konzervativních hodnot před zkaženým dekadentním Západem.
Ve skutečnosti všechny tyto mýty, fabulace a účelově nalezené pravdy sloužily pouze jedinému cíli: přesvědčit vlastní obyvatelstvo, ale i okolní svět o ruské pravdě a ruském výkladu dějin. Rusové si je opakovali a cizelovali tak dlouho, že jim nepochybně sami věří. Pozoruhodné však je, že tyto jejich interpretace jsme téměř beze zbytku převzali i my na Západě. Výsledkem je, že Rusko je jedinou imperiální mocností, která si ponechala své kolonie a zcela koloniálním způsobem se k nim i nadále chová. My mu to umožňujeme, hrajeme jeho hry a nejsme schopní se poučit. Jediná naděje, kterou dosud v tomto směru chovám, je víra, že se poučíme alespoň v posledním bodě: Rusku Krym a přilehlé oblasti „Novorosijska“ nikdy nestačily, byl to pro něj jen odrazový můstek na jeho další cestě směrem na Západ. Budeme schopni na tento fakt správně reagovat?
[1] https://www.bloomberg.com/view/articles/2015-02-06/one-year-later-crimeans-prefer-russia; https://web.archive.org/web/20160722133509/; https://www.opendemocracy.net/od-russia/john-o%25E2%2580%2599loughlin-gerard-toal/crimean-conundrum
[2] K dějinám Krymu například Jan Rychlík, Bohdan Zilynskyj, Paul Robert Magocsi: Dějiny Ukrajiny, NLN, Praha 2015.
[3] The First General Census of the Russian Empire of 1897 — Taurida Governorate [online]. Демоскоп: https://www.demoscope.ru/weekly/ssp/rus_lan_97_uezd_eng.php?reg=1420
[4] Není bez zajímavosti, že s krymskými Tatary a druhou světovou válkou je spojeno dílo celosvětově známého umělce Josefa Beuyse (1921—1986). Tento kontroverzní konceptualista byl v době druhé světové války jako voják wehrmachtu sestřelen právě nad Krymem. Beuys tvrdí, že za svůj život vděčí krymským Tatarům, kteří jej léčili tak, že mu na rány přikládali plsť, sádlo a med. S těmito materiály později pracoval a příběh o svém zázračném vyléčení interpretoval jako své druhé zrození — zrození umělce.
[5] Šlo o dobře připravenou i organizovanou akci, kterou řídil Berija. Jen během tří dnů 18. až 20. května 1944 bylo z Krymu odvezeno 190 000 krymských Tatarů.
[6] Regions and territories: Crimea, BBC. Dostupné online: https://www.bbc.com/news/world-europe-18287223
[7] Bachčisarajský palác byl však již při jednom z prvních velkých ruských tažení na Krym (1737) vypálen a shořela v něm i velká část rozsáhlé knihovny se sbírkami krymsko-tatarského písemnictví. Zničení části chánského paláce a knihovny bylo prvním významným narušením krymsko-tatarské integrity.
[8] Více o problematice např. Kateřina Hloušková: „Rusko v 18. století“, in: Zbyněk Vydra, Michal Řoutil, Jitka Komendová, Kateřina Hloušková, Michal Téra: Dějiny Ruska, NLN Praha 2022.
[9] Кючук-Кайнарджийский Договор 10 (21) июля 1774 г. On-line text: http://www.vostlit.info/Texts/Dokumenty/Turk/XVIII/1760-1780/Kucuk_Kaynardji_Friede_1770/vetrag_KK_1774.htm
[10] Podle smlouvy byl Krymský chanát a všechny tatarské národy oběma říšemi uznány svobodnými a nezávislými na jakékoliv mocnosti, měly být podřízeny jenom svému chánovi. „Ani ruský dvůr, ani Osmanská říše nesmějí participovat na zvolení a dosazení zmíněného chána, stejně jako na politických, občanských a vnitřních věcech.“ Tamtéž.
[11] Je také pravděpodobné, že obsazení Krymu bylo plánovaným prologem k obsazení Ukrajiny, jehož aktuální pokračování sledujeme denně na východoukrajinských bojištích.
[12] Tato loď se nacházela na Krétě, odkud se později vrátila a přidala se k ukrajinskému námořnictvu.
[13] Zdeněk Kříž: Cesta z Ruska. Ruská agrese proti Ukrajině a její důsledky, MuniPress, Brno 2023, s. 36.
[14] O ruské mytizaci Krymu, která opakovaně (v roce 1783 i 2014) pomohla anexi tohoto území, velice fundovaně pojednávají knihy Slovanského ústavu AV ČR: Helena Ulbrechtová, Radomír Vlček: Poloostrov Krym: od křižovatky kultur k ruské kolonii, Praha 2022. A také Helena Ulbrechtová: Fenomén Krym: bájná Taurida, nebo sovětský ráj? Po stopách historické a literární paměti poloostrova, Praha 2020. Právě z těchto knih ve svém textu vycházím.
[15] Andrej Zorin: Krym v istoriji russkogo samosoznanija. Novoje literaturnoje obozrenije, 1998, 31, s. 124—143.
[16] Toto rozlišení však Moskva nebyla nikdy ochotná akceptovat, veškerý kulturně-historický odkaz kdysi mocného Kyjeva si přivlastnila a považuje jej za vlastní. Zcela v souladu s tímto přesvědčením proto neuznává existenci ukrajinského národa ani jazyka.
[17] Detailní rozbor této problematiky: http://dejinyasoucasnost.cz/archiv/2014/10/proc-se-rusko-pred-sedesati-lety-vzdalo-krymu/. Překlad originálu Why Did Russia Give Away Crimea Sixty Years Ago?, který byl spolu s průvodními archivními dokumenty uveřejněn na webové stránce Cold War International History Project fungujícího při washingtonském Woodrow Wilson Center — http://www. wilsoncenter.org/publication/why-did-russiagive-away-crimea-sixty-years-ago
(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 2/2024)
