Editorial: Příliš drahý experiment
Stanislav Balík
Březnové a dubnové slovenské prezidentské volby byly i v českých zemích sledovány s mimořádnou pozorností. Jednak z důvodu jakéhosi našeho přesvědčení, že tak nahlížíme do vlastní budoucnosti, jednak proto, že od nejnovějšího nástupu Roberta Fica k moci se zatajeným dechem pozorujeme dramatickou změnu zahraničněpolitické orientace Slovenska směrem k jižním a východním rovinám bez hranic. Zajímalo nás, zda padne poslední – byť v zásadě jen symbolická – překážka v podobě obsazení slovenského prezidentského paláce. Stalo se to, co bylo možno tušit ještě před volbami. R. Fico získal chybějící dílek do skládačky.
Příčinám a důsledkům se věnuje řada jiných textů a jistě se na ně dostane i v Kontextech. Zaměřme se nyní jen na dva momenty.
Vím, že to může znít jako banální klišé, ale přesto jej zopakuji – Slovensko je podstatně jiné než naše země. I proto je hledání nějakých paralel hodně složité – ať už v historii či v současnosti. To, že jsme necelé třičtvrtěstoletí (navíc s šestiletou přetržkou) tvořili společný stát, nedokázalo přebít starší vzorce chování – v českém případě ovlivněné „stýkáním a potýkáním“ s německým živlem, ve slovenském případě s živlem uherským. Nenajdeme českého Tisa ani českou Čaputovou, Slovensko nemá svého Beneše či Havla. Volba Petra Pellegriniho sama o sobě neříká o české politické budoucnosti nic.
Významnější je ale pohled systémový. Ze skončených voleb si odnášíme potvrzení, že tento typ voleb napomáhá obrovské společenské polarizaci (nebo ji přímo vyžaduje?). A je to skutečně přirozené, nutné. Volby parlamentní nejsou nikdy zcela čistě soubojem dvou táborů. V poměrných systémech proti sobě vlastně nikdy nestojí dva jednolité bloky. Navíc se nevolí jednotlivec, ale mnoho desítek či několik stovek individuálních poslanců, byť sdružených do kandidátních listin. V jednokolových většinových systémech, jaké se používají v anglosaských zemích, pak sice volba často mívá onen dvoublokový charakter (není to ovšem nezbytné), ten je nicméně rozředěn právě skutečností, že je země rozdělena na několik set malých bojišť. Totéž se týká většinových systémů dvoukolových používaných pro volby početnějších orgánů. Výsledek takových voleb pak v zásadě nikdy není deset nula, ale třeba šest ku čtyřem – jinými slovy, celková prohra se skládá i z několika různých výher, stejně jako celková výhra v sobě zahrnuje řadu individuálních proher.
Dvoukolová volba jediného kandidáta svým mechanismem se dvěma finalisty logicky vede ke snaze upevňovat identitu obou táborů, což nejlépe uděláte vyhloubením hlubších příkopů, ostřejším vyhraněním. Není proto náhodou, že prezidentské volby polarizovaly a rozdělily Slovensko (a o rok dříve i české země) výrazně víc než krátce předtím konané volby parlamentní.
Paradoxní je, že se to děje kvůli volbě orgánu, který má být v logice slovenského (i našeho) ústavního uspořádání a politických tradic orgánem spojujícím, reprezentativním; orgánem, který nedrží politickou moc, ale má politický vliv. Děje-li se taková polarizace v USA či ve Francii, jež jsou demokraciemi (polo-)prezidentskými, kdy prezident posléze skutečně vládne, ještě to dává smysl. Nechat si rozdělovat společnost kvůli volbě prezidenta, který ve slovenském velmi nedokonalém systému brzd a protivah může přinejlepším zdržovat některé kroky, je vlastně nesmyslné.
Kdybychom se na takové systémové nastavení podívali s odstupem, bez vědomí historických souvislostí, vyšla by nám z toho jediná otázka: Proč necháváme prezidenta volit přímo? Proč si neušetříme zcela zbytečnou a kontraproduktivní rundu vyostřování společenské atmosféry a nevolíme prezidenta nepřímo?
Ve slovenském i o rok starším českém případě se navíc stalo, že se k sobě výrazně časově přiblížily volby parlamentní a prezidentské, takže jen o něco pozdější volby prezidentské v zásadě zopakovaly výsledek voleb parlamentních. Bylo by ostatně hodně nestandardní, kdyby to dopadlo jinak. Výsledek je tak v zásadě totožný, jako kdyby prezidenta po staru volil parlament. Dává tedy smysl podnikat něco takto zbytečného, a navíc s těmi společenskými náklady, které jsou s dvoukolovou prezidentskou volbou nutně spojené?
Kdo a kdy zvedne hozenou rukavici a navrhne, že bychom se v parlamentních demokraciích měli vrátit po velmi drahém (nikoli finančně, ale právě s ohledem na společenské škody) experimentu s přímou prezidentskou volbou k volbě nepřímé?