Přijít s lepším příběhem

Dobrá zpráva

Život se v několika posledních staletích dramaticky zlepšuje skoro pro každého, všude a čím dál rychleji. Na planetě Zemi dnes prosperuje mnohem víc lidí, než bychom si jen před pár desetiletími dokázali představit. Žijeme déle, globálně jsme stále gramotnější, vzdělanější, propojenější a máme v minulosti nevídaný přístup k pitné vodě, jídlu, energii a dalším zdrojům.

Žijeme také v relativním míru. Násilí je ve všech podobách, od vraždy po povstání, stále vzácnější, všeobecně se odsuzuje a ničivým následkům války je vystaveno méně lidí než kdykoli v minulosti. Prohlásit to za zázrak nevystihuje, o jak nesmírný úspěch jde.

Rozumí se, že mnoho problémů přetrvává: stamiliony lidí ještě pořád trpí krajní nouzí, organizujeme se méně efektivně, než bychom mohli, kdybychom byli opravdu moudří, a stále ještě se snažíme přijít na to, jak si účinně, s vynaložením co nejmenších prostředků a s minimálním poškozováním přírody udržet hospodářský blahobyt.

Základy jsou však pevné a dobré: jako jednotlivci i jako společnosti jsme se už naučili jednat způsobem umožňujícím, aby se lidstvu dařilo tak dobře, jak si to v minulosti nedokázal nikdo představit, protože to bylo prakticky nemožné.

Výzva

Na tento nezpochybnitelný pokrok však padl stín, nepřátelské zpochybnění skutečnosti a procesu rostoucího blahobytu. Vypukla krize smyslu a účelu. Bůh je mrtev, jak se nám říká, a budoucnost je nezaručená. Pět staletí vzmáhající se redukcionistické osvícenské racionality ukázalo, že neúprosně objektivní svět postrádá smysl. Půldruhé století leptavé kulturní kritiky narušilo naše chápání tradic, které nás jako jediné mohou sjednocovat a vést, a naši víru v ně.

Uprostřed tohoto existenciálního chaosu nás nevyhnutelně začala vábit falešná modla apokalyptické ideologie. Následkem toho dnes čelíme neustávající záplavě neblahých a demoralizujících zpráv, především v podobě ekologického katastrofismu, trvání na tom, že se musíme postavit vážné a bezprostředně nám hrozící biologické zkáze příčinně související s našimi zdegenerovanými společenskými strukturami a nadměrnou, ničivou průmyslovou výrobou.

Z příběhu v pozadí takových zpráv, kvazináboženského svou strukturou i naléhavostí, plyne bezútěšný existenciální obraz: jednotliví lidé jsou nenasytnými, dravými a parazitními konzumenty, lidská společnost – včetně té malé, rodiny – je utiskující a tyranskou nájezdnicí a příroda její bezmocnou, křehkou a panenskou obětí.

Svými hříchy – pokračuje tento příběh – jsme si zasloužili, aby na nás byli vypuštěni čtyři jezdci apokalypsy. Co nevidět se tak naplní nejhorší malthusiánská noční můra: planeta je neudržitelně a neodpustitelně přelidněna, stala se jevištěm nadměrné, ve své podstatě patologické lidské aktivity a všechny nás čeká mor, politická anarchie a hladovění. Je tudíž nejvyšší čas činit pokání a vzdát se svých pomýlených způsobů: pokorně a zahanbeně uznat, že naše dnešní společenská a průmyslová snažení jsou zkažená a neudržitelná, radikálně proměnit všechny tradiční formy chování a vládnutí, zpochybnit dokonce i to, zda je správné přivádět na tento svět stále nová nenasytná ústa, a bez odporu přijmout omezení růstu a příležitostí, která nám den ode dne závazněji předepisuje koterie znepokojených, prý odborně zdatných elit.

Údajně přichází zásadní celosvětová sociální, ekonomická a ekologická revoluce a ti, kdo se odvažují tvrdit něco jiného, jsou slepí, ne-li zlovolní, a musejí být umlčeni. Tyto představy mají za následek stále častější a závaznější vnucování nedobrovolných omezení materiálního blahobytu a růstu a s nimi související umělé zvyšování cen – především energií – zvlášť těžce dopadající na chudé. Strukturu našich společností nahrazuje odcizený a polarizovaný chaos a ruku v ruce s ním – nepřekvapivě – rostoucí míra kontroly, kterou i nad těmi nejsoukromějšími detaily našich životů vykonávají stále obrovitější a centralizovanější organizace, vládní i korporátní.

Odpověď ARC

Vyhlašování blížící se katastrofy musí přestat. Apokalyptické trvání na nadcházejícím konci světa je existenciálně zhoubné: panika vedoucí k nastolení tyranie může způsobit právě to, čeho se katastrofisté sami nejvíc bojí. Využití stále dokonalejší a všudypřítomnější technologie k monitorování a ovládání našich životů ve spojení s rostoucí ochotou a schopností uchylovat se k donucování a násilí může mít za následek jen tyranii a zoufalství – bez ohledu na údajnou vznešenost sledovaného cíle.

Dokázali jsme už zlepšit skoro všechno a nyní se zdá, že se zlepšujeme právě v tomto. Veliký britský historik Thomas Macaulay si už dávno položil otázku: „Nevidíme-li za sebou nic než pokrok, na základě čeho soudíme, že před sebou nemáme nic než úpadek?“

Odtud vyvstala myšlenka Aliance pro zodpovědné občanství, nového hnutí lidí, kteří na svět kolem sebe pohlížejí s nadějí. Jeho záměr i záběr je lokální, národní i mezinárodní a jeho cílem je kolektivní a uvědomělé hledání co nejpřitažlivější cesty vpřed. ARC vítá každého, kdo má zájem přispět k formulaci lepšího příběhu a strategie a zamyslet se nad tím, jak přispět k jejich uplatnění.

Chceme, aby fungování ARC bylo co možná veřejné a transparentní. Decentralizované rozhodování není žádný luxus, je to nezbytnost plynoucí ze složitosti světa a rozmanitosti schopností i preferencí jednotlivých lidí. Neexistuje žádná elitní technokracie, která ví všechno nejlépe a dokáže určit, kudy máme jako jednotlivci i společnosti kráčet dál.

Nevěříme, že lidstvo balancuje na hraně katastrofy apokalyptických rozměrů. Nemáme za to, že lidé jsou primárně motivováni mocichtivostí a touhou ovládat druhé. Sami sebe a své spoluobčany nepokládáme za ničivou sílu, nepřátelské vetřelce uprostřed nedotčeného, ryzího světa přírody.

Místo toho vycházíme z přesvědčení, že odhodlaní lidé stvoření k obrazu Božímu jsou schopni uspořádat své záležitosti pečlivě a pozorně tak, aby blahobyt a příležitosti, které tento svět nabízí, nebyly upřeny nikomu.

/ Text oznamující vznik ARC, připravil a přeložil Tomáš Suchomel. /

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 2/2024)