Filosofické eseje (nejen) proti „vyšší hlouposti“
Nad novou knihou Terezy Matějčkové

Tu knihu jsem vlastně ani nechtěl číst celou. Řadu esejů Terezy Matějčkové, z nichž je sestavena, jsem znal z týdeníku Echo, takže jsem do výboru chtěl jen nahlédnout a přečíst si pouze předmluvu, kterou k nim filosofka připsala. Zaujala mě, a tak jsem četl dál a dál a nakonec jsem těch víc než tři sta stran doslova zhltnul během jednoho víkendu. A vlastně tu knihu nemohu dostat z hlavy. Autorka píše skvěle a má dar současné společenské problémy a trendy odvážně pojmenovat. A je rozdíl číst tu a tam jednotlivý esej, nebo naráz celou knihu. Texty do sebe dobře zapadají a skládají dohromady jakousi filosofii zdravého rozumu, hlásanou navíc velmi sympatickou ženou (tedy soudím podle fotek, osobně se neznáme). Přestože většinu věcí, o nichž v knize píše či o nich s někým vede rozhovor, člověk nějak ví či alespoň tuší, sám si málokdy dá tu práci je přesně zformulovat, a tedy i důkladněji promyslet.

V předmluvě ke knize se filosofka vyznává z toho, jak vnímá své psaní a přemýšlení o světě. „Recenze se staly mým hlavním způsobem, jak porozumět. Obdivuji knihy, s nimiž lze dál myslet, kritika pro mě ustupuje do pozadí. Tím nechci snižovat její význam, ale zdá se mi, že je dobré učit se v tom, co Emil Cioran nazval jako ‚cvičení v obdivu‘. Dokonce se mi zdá, že ústup od kritičnosti a větší důraz na obdiv, na hledání, co na druhém ocenit, je potřebný dnes ještě více než v Cioranově době.“ (s. 27) Myslím, že právě toto dělá autorčino psaní poutavým a zajímavým, protože nás vtahuje do myšlenkových vesmírů jiných lidí lépe, než kdyby se vůči nim snažila vymezit a demonstrovat tak svou chytrost. Ostatně kniha Portréty & vzpomínky, již jsme s Petrem Fialou loni vydali o našich společných spolupracovnících a přátelích, kteří nás v životě ovlivnili, je právě takovýmto „cvičením v obdivu“. A cvičením v obdivu bude i tento můj text, neboť s většinou myšlenek prezentovaných v knize souzním či je shledávám inspirativními.

Chvála eseje

Tereza Matějčková nepíše pouze recenze na nejnovější odborné práce, jako jsou například knihy Konec křesťanstva od francouzské filosofky Chantal Delsolové, Zploštění světa od francouzského politologa a filosofa Oliviera Roya, Jaký život je hoden žití? od švýcarské filosofky Barbary Schmitzové či Čtvrtá moc od filosofa Richarda D. Prechta a sociálního psychologa Haralda Welzera. Píše i recenze na romány, které mají co říci k současné době a které mnohdy lépe než odborné práce dokážou odhalit některé společenské pohyby a problémy. V její knize tak nalezneme zajímavé recenze silných románů, jako jsou Hodiny od Iana McEwana, Zničit od Michela Houellebecqa, Ve jménu metody od Juli Zeh, Milý kreténe od Virginie Despentes nebo i klasiky, jako je například recenze nového překladu románu Homo Faber od Maxe Frische. Již názvy těchto knih napovídají, že si filosofka vybírá aktuální, silná a především kontroverzní témata, v nichž se nebojí vymezit proti názorovému mainstreamu. Recenzované knihy jsou v mnoha případech doprovozeny rozhovory s jejich autory, v nichž si autorka zpětně ověřuje postřehy, jež z četby jejich děl načerpala. To čtenáři umožňuje hlouběji nahlédnout do myšlení lidí, již jsou mnohdy, jak se dnes říká, „mimo jeho bublinu“.

Hlavním stavebním kamenem v knize je však esej, který autorka chápe jako vhodný žánr k přemýšlení, jako to v Kontextech mnoho let dělá například spisovatel Pavel Švanda. Autorčino vymezení tohoto žánru stojí rovněž za citaci: „Je příznačné, že z akademické filosofie byl vytlačen esej, jeden z jejích královských žánrů. Esej je experiment; člověk něco testuje, sleduje, jestli by nešlo vyrazit po jiné cestě, autor nemá své myšlení pod kontrolou a číhá, co se stane, zvlášť i v diskusi s ostatními.“ Opak živého eseje je pak akademický text, psaný pro velmi omezené publikum. Čeká-li akademika recenzní řízení, „nezbývá mu než napsat teflonový text, k němuž už ideálně není co říct. Nejde o to inspirovat nebo provokovat, ale zavřít recenzentovi pusu.“ („Jsou humanitní vědy mrtvé?“, s. 67) Nejspíš ve světle výše řečeného je třeba chápat rozhodnutí Terezy Matějčkové opustit akademický svět a soustředit se na pravidelné psaní esejů pro týdeník Echo. Její nová kniha je důkazem toho, že vstup filosofky na žurnalistickou agoru byl správný krok. Silnou stránkou knihy se nakonec ukazuje i to, co se na první pohled mohlo zdát její slabinou. Na první pohled trochu podezřelá a zdánlivě nesourodá směsice esejů, recenzí a rozhovorů skvěle funguje a dělá knihu pestrou a čtivou.

Druhá, „vyšší“ hloupost

Tento text jsem nazval Filosofické eseje (nejen) proti „vyšší hlouposti“, neboť je to opravdu většinou ona druhá, tzv. „vyšší hloupost“, vůči níž se filosofka i většina autorů, o nichž pojednává, vymezují. V eseji „Blbý a blbější“ (s. 116) zmiňuje fakt, že ve společnosti se sice zvyšuje podíl vysokoškoláků, zároveň se však snižuje počet lidí, kteří pravidelně čtou. A že počet nasbíraných lajků na Facebooku nebo počet zabitých Marťanů v počítačové hře inteligenci příliš nerozvíjí. Hlavní problém však leží jinde, jak píše s odkazem na známou přednášku Roberta Musila „O hlouposti“ z roku 1937. Slavný rakouský romanopisec si v ní všímá, že slovo hloupost zahrnuje dva v podstatě velice různé jevy: „počestnou a prostou hloupost a jinou hloupost, která, poněkud paradoxně, je dokonce znamením inteligence. Ta první je dána spíše slabým rozumem, ta druhá spíše rozumem, který je slabší jenom ve vztahu k něčemu, a tato hloupost je mnohem nebezpečnější.“ (Musil, Robert: Eseje, 1998, s. 107) Zatímco „počestný“ hlupák podle Musila pouze těžko chápe a má to, čemu se říká „dlouhé vedení“, náročná vyšší hloupost není nedostatkem inteligence, ale spíše jejím selháváním. A Musil vyslovuje podezření, že je nejspíše nemocí chybného vzdělání a je nějak spojená s tzv. pokrokem.

Zatímco prostý člověk není schopen rozpoznat souvislosti, „hloupý chytrák“ vidí souvislosti tam, kde žádné nejsou, a naopak je nevidí tam, kde jsou, píše Tereza Matějčková. (s. 120) Cituje amerického psychologa a neurovědce Roberta Sternberga, jenž se jako jeden z mála zabývá výzkumem hlouposti: „Ti, kteří nám v současnosti svojí hloupostí způsobují největší problémy, mívají vysoké IQ.“ Nezřídka jsou to příslušníci tzv. elit. (s. 121) Ještě tvrději to vyjádřil německý teoretik médií Norbert Bolz, s nímž filosofka rovněž vedla rozhovor – univerzity už nejsou líhní géniů, ale šílenství („Bomby sestrojené v osmašedesátém vybuchují až dnes“, s. 85). Přestože se většina z toho, o čem píše – identitární politika, politická korektnost, kultura rušení, radikální ekologismus a environmentální žal –, týká především západních univerzitních kampusů, nelze si nevšimnout, jak se tyto trendy pozvolna dostávají i k nám.

Trans

Každá doba má svou oblíbenou předponu. Moderna dávala do pohybu své buřičské „anti“, v postmoderně vládla ironie a „post“ a nyní jsme se ocitli v době „trans“, můžeme číst v předmluvě knihy. Žijeme v době transhumánní, snažící se přeformátovat přirozenost či biologickou danost člověka, či ho dokonce vylepšovat pomocí rozvinutých moderních technologií. Například pohlaví už není dáno tělem, ale pocitem, tím, co sám člověk v sobě cítí, a tělo se může prostřednictvím pokročilé medicíny měnit. „Je to vítězství vůle, či pocitu, nad tělem… Tělo má být přizpůsobeno pocitu, vůli či postoji, zkrátka – v nejširším smyslu – duchu.“ (s. 21) Ale nejde zdaleka jen o sexuální identitu, i když o ní je v knize řeč především. Máme tu identitu rasovou, etnickou, náboženskou, které se berou zatraceně vážně. „V takzvané identitární politice se stáváme svědky přesunu kulturních témat z pozadí dané společnosti do jejího popředí. Jinými slovy, kultura se výraznou měrou zpolitizovala a výrazná část politiky se proměnila v boj o kulturní témata.“ (s. 22) Pokud šlo postmodernu chápat jako vystřízlivění z ahistoričnosti a pokrokářského ducha moderny, jež se uvelebila na troskách kultury minulosti, a ironií si vše držela od těla, pak transmoderna již není ochotna tuto ironičnost a nejednoznačnost snášet. Je smrtelně vážná a agresivní, spolu s ní se vrací na scénu patos. Pakliže se postmoderna vyznačovala důrazem na nejednoznačnost a pluralitu názorů, transmoderna vyhlásila novou nesmiřitelnost, která nás začíná děsit.

Trochu zavádějící se mi zdá název knihy Bůh je mrtev. Nic není dovoleno, jenž vznikl převrácením slavné Dostojevského věty, že je-li Bůh mrtev, je dovoleno vše. O Bohu se toho v knize moc nedočteme, ostatně je mrtev, bere se to zde jako fakt a ani se po jeho návratu nijak nevolá. Autorka se však ptá: Co když jsme „po smrti Boha“ svazujícím způsobem zbožštili politiku? „Aniž popírám, že fenomény spjaté s pojmem Boha mohou být zásadním způsobem znesvobodňující, je třeba dodat, že ve světě po jeho smrti se objevily nové podoby nesvobody, v nějakém smyslu zákeřnější. Bůh měl ještě jasnou adresu, na kterou bylo možno se obrátit a případně se s ním i rozejít. Se společností si to už nelze tak snadno vyříkat, například už proto, že „nemá jednu adresu a rozloučit se s ní asi nepůjde“. (s. 22)

Ano, to je jistě pravda, ale Bůh byl mrtev už v moderně i postmoderně, takže jeho smrt nám o agresivitě transmoderny moc nenapoví a musíme hledat jinde, nejspíš v strmém rozvoji informačních technologií. Zajímavý je postřeh, že zatímco dřívější doby usilovaly o transcendenci, o překračování sebe sama v duchovní rovině, nyní jsme tuto snahu přesunuli na rovinu praktickou. A zatímco v praktické rovině díky novým technologiím překonáváme „tradiční“ lidské možnosti a obzory, o nichž se nikomu dříve ani nesnilo, na rovině myšlení jsme se vydali opačným směrem – rozhodli jsme se je omezovat a sešněrovat do předem daných svěracích kazajek.

Nová nesmiřitelnost

V eseji „Najdi člověka“ (s. 76), zamýšlejícím se nad knihou Zploštění světa (2022) od francouzského filosofa a politologa Oliviera Roya, si autorka mimo jiné všímá toho, že vykořenění jedinců ze sdíleného společenství skrze nejrůznější identity či subkultury vede k tomu, že vše musíme stále více normovat, neboť si jinak nerozumíme, a tudíž si nedůvěřujeme. „Jakmile ztratí kultura, která je místem implicitního smyslu, svou sílu, nezbývá nám, než vše výslovně kódovat. Proto se neustále bavíme o tom, kdo se k čemu a jak smí vyjadřovat, co je zraňující a jak jednotlivé identity chránit před verbálními útoky druhých.“ (s. 79) A nelze si nevšimnout, jak se ochrana těchto identit stále více radikalizuje. Nereaguje-li většinová společnost dostatečně pružně a vstřícně na novodobé ideologické výzvy, je třeba zvýšit hlas a přitvrdit muziku. A rovněž uvést na scénu i nějaké ty lidské oběti, nejlépe známé osobnosti, jež jsou za neopatrné výroky veřejně ostouzeny a často musejí opustit svá akademická zaměstnání či veřejné funkce. Příběhů takovýchto lidí najde čtenář v knize hned několik.

Silně se rovněž radikalizují nejrůznější hnutí, od feministických po ekologická. Například vedení Poslední generace dnes údajně instruuje své členy, aby už nemluvili o klimatické změně, ale přímo o klimatické katastrofě, neboť je třeba lidi pořádně vyděsit. Otázkou je, ptá se filosofka, zda pravou příčinou této radikalizace je zoufalství ze stavu životního prostředí, nebo spíše z toho, že je nikdo moc neposlouchá. Už bylo zmíněno, že moderní společnost nemá jednu adresu, není jednoduše oslovitelná, je vlastně neřiditelná. „Můžete křičet, dramatizovat, ale v povaze společnosti není poslouchat. V nadsázce lze říci: ne proto, že by nechtěla, ona jako jeden oslovitelný celek neexistuje.“ („O zoufalství nejen klimatického protestu“, s. 266) I proto platí, jak čteme v jiném eseji, že média „nebyla nikdy tak bezmocná v ovlivňování společnosti jako celku, ale nikdy neměla takovou moc zničit jednotlivce“. V důsledku toho se dnes politická žurnalistika proměnila do velké míry „v novinařinu o politicích, nikoli o politice“. (s. 314)

Obrana tělesnosti

Pozoruhodná míra norem vstupuje podle Oliviera Roya zejména do sexuality, jež se stává nikoli zdrojem jednání, ale myšlení, které se vyvíjí až do scholastických jemností. Tento abstraktní zájem o sexualitu, který ovládl západní kampusy, svědčí podle Roya o bezdomovectví uprostřed světa. (s. 80) Ještě přímočařeji to pak zazní v rozhovoru filosofky s francouzskou spisovatelkou Virginií Despentes, jež se ve svých románech zabývá reflexí společenských trendů, sexuality a závislosti: „Mě docela zaráží, jak současní mladí lidé prožívají sexualitu, zvláště ženy. […] Že se sexualita stala nějak nepřirozenou. Kdysi to byla zábava, teď je to jeden velký problém. To mě děsí, protože je to opravdu důležitá součást života.“ (s. 195) Na vině jsou pochopitelně pokročilé informační technologie, zejména snadno on-line dostupná pornografie ve všech extrémních podobách, ale nejen ona.

S trochou nadsázky lze říci, že technika je způsob, jak zamezit tomu, abychom se se světem museli potýkat příliš natěsno, abychom jej zakoušeli, abychom se „ušpinili“, můžeme číst na jiném místě. („Svět, který nelze vyprávět“, s. 248) Podle Thomase Fuchse, německého psychiatra a autora knihy Obrana člověka, můžeme celé poslední čtvrtstoletí sledovat to, co nakonec stvrdila pandemie. „Od druhých si držíme sociální odstup, zato našich chytrých telefonů se dotýkáme něžně, až eroticky.“ (s. 246) Nejen každodenní záležitosti, jako třeba nákupy, ale i přátelské vztahy či dokonce své erotické touhy si stále více lidí vyřizuje on-line. Strmě narůstají počty uživatelů pornografie na úkor sexuálního prožitku s jiným člověkem. Autorka zmiňuje studii kolektivu amerických výzkumníků, podle které měli dospělí Američané v druhé dekádě jednadvacátého století devětkrát méně sexu než na konci devadesátých let, přičemž sexuální recesi vysvětlují narůstajícím počtem tzv. singles, relativně mladých lidí, již se rozhodli žít samostatně.

V eseji „Jsme v tom spolu sami“ (s. 229) se filosofka věnuje stále hrozivějšímu trendu lidské osamělosti, který do popředí vynesla zejména nedávná pandemie covidu-19, nicméně jde nepochybně o problém dlouhodobější. Lidé mají stále méně dětí, mnozí nemají dokonce ani životní partnery. V Česku žijí v jednočlenné domácnosti tři lidé z deseti, v Německu čtyři z deseti, přičemž trend neustále posiluje. V Británii již v roce 2018 zavedli ministerstvo osamělosti (ministry of loneliness) a jen v Německu je prý devět milionů „žen bez doprovodu“. A už dávno neplatí, že jde pouze o seniory nebo tělesně a mentálně postižené jedince. Zcela osamělými se dnes stávají i mladí lidé plní sil a elánu. Zvláště u seniorů pak platí, že osamocení má přímý dopad na kognitivní schopnosti a může vést až k demenci: „Mysl a paměť nejsou pouze v hlavách, vyvíjejí se z vnějšku. Třeba rozhovory či konkrétní události si pamatujeme v závislosti na síle a barvitosti okolních podnětů, rozhodují při tom banality. Jaké bylo počasí? Co jsme zrovna měli na sobě? Jaké pachy jsme cítili? Pakliže naše dny provázejí stále stejné podmínky: pokojová teplota, domácí oblečení, žádní lidé, případně lidé zploštělí na obrazovkách, naše dny, zážitky či rozhovory na nás neudělají žádný dojem. Je-li takových dnů hodně, začnou nám jednak splývat, jednak začne ochabovat naše paměť.“ (s. 233)

A nedělejme si iluze o tom, že stále početnější singles může zbavit samoty například to, že budou navazovat četná přátelství, ať v běžném životě či hůře na síti. Přátelství je sice krásná a důležitá věc, ale rodinu či partnerský vztah nenahradí. Přátelství se totiž vyznačují zvláštní svobodou, neplynou z nich žádné silné závazky a jsou osvobozena od tělesnosti. „Nezakládají se na pokrevním poutu, pokrevní pouto nevytvářejí, nejsou prostoupeny tělesnými tužbami. To je výsada přátelství, ale i důvod jeho lability. Když jde do tuhého, přátelé mizí. Silné závazky vznikají z tělesnosti.“ (s. 232)

Emancipovat se od feminismu

Autorka se velmi odvážně pouští do kritiky radikálních feministek, poukazujících na údajnou diskriminaci žen, zejména v akademickém prostředí. Jsou to silné pasáže a není pochyb, že právě zde Tereza Matějčková píše i na základě vlastní zkušenosti. Sama dlouho působila v akademické sféře, a jak v knize přiznává, „jsem si téměř jistá, že se mi dostalo mnoho příležitostí zejména proto, že jsem byla žena v oboru, kterému dominují muži“. (s. 196)

V eseji „Pád feministického dogmatu?“ (s. 168) líčí výzkum dvou švýcarských výzkumnic, ekonomky Margit Osterlohové a socioložky Katji Rostové, jež dva roky studovaly univerzitní statistiky z posledních patnácti let. Práci završily průzkumem mezi deseti tisíci studenty. Výsledek jejich výzkumu vyvolal v akademickém světě poprask a rozhořčení. Ukázalo se totiž, že většina žen se osobně s diskriminací nikdy nesetkala, věděly o ní pouze z doslechu. A rovněž že muži jsou dnes na pracovní pohovory zváni méně často než ženy, a to i tehdy, mají-li stejnou kvalifikaci.

Přitom jsou to však paradoxně právě ženy, kdo dnes chce pracovat méně než muži, nejlépe na zkrácený úvazek. To vysvětluje (což bylo předmětem výše zmíněného výzkumu), proč je podíl žen mezi profesory na švýcarských kampusech stále jen čtvrtinový, ačkoli tam ženy tvoří většinu. S polovičním úvazkem prostě na náročnou profesuru nedosáhnete. Studie tak potvrdila trend, jenž je již nějaký čas zjevný. Ženy se ve vyspělých západních společnostech stále více uchylují k tradičnějším rolím, neboť rodina je pro ně důležitější než osobní kariéra. A akademickou slávu třeba i rády přenechají manželovi. Prostě skandál!

Německý sociolog Martin Schröder v knize Kdy jsou ženy skutečně spokojené? Překvapivá zjištění o partnerství, kariéře, dětech a domácnosti – na základě více než 700 000 průzkumů (2020, C. Bertelsmann Verlag) dochází k podobným závěrům. V západní Evropě není podle Schrödera palčivým problémem nerovnost mužů a žen, ale její ideologické zkreslení. Člověk může ze zpráv nabýt dojmu, že být ženou na demokratickém Západě je hotová katastrofa, nicméně ženy v průzkumech opakovaně udávají vysokou míru spokojenosti, stejnou jako muži, ne-li dokonce vyšší. Proč tedy takový povyk?

Jedním z vysvětlení může být podle Terezy Matějčkové tzv. Tocquevillův paradox, pocházející z jeho slavné knihy Demokracie v Americe (1835). Francouzský aristokrat si při své návštěvě Spojených států všiml, jak jsou Američané svobodní, a přitom jak často hovoří o nesvobodě. Tocqueville argumentuje následovně: Svobodní jsou proto, že si vypěstovali citlivost na svobodu. Tato ostražitost je činí svobodnými, ale rovněž zvyšuje povědomí o nesvobodě. Jakmile je odhalen sebemenší nátlak, vzbudí to obrovskou pozornost. V důsledku toho by se mohlo zdát, že Spojené státy první třetiny devatenáctého století byly nejméně svobodnou zemí, ačkoli Tocqueville byl přesvědčen, že žádnou svobodnější nikdy neviděl. (s. 173)

Stejně tak nenávist k privilegiím se podle Tocquevilla stupňuje tím víc, čím je privilegií méně a čím jsou menší, takže by se dalo říci, že demokratické a rovnostářské vášně se nejvíce rozněcují právě v době, kdy nacházejí nejméně potravy. (Vzpomeňme například, jaký hněv lidu kdysi vzbuzovala taková prkotina jako nízké ceny obědů v jídelně Poslanecké sněmovny.) Otázkou tedy je, zda ženy ve skutečnosti nedusí více nejrůznější ideologické řeči o nerovnosti a diskriminaci než realita, zda se nedostávají do vleku něčeho, co samy nechtějí. „Kde je ženám a mužům dopřána svoboda, rozdíly v preferencích a životních stylech mezi pohlavími spíše rostou,“ tvrdí výzkumy. Dostáváme se tak k tzv. „paradoxu genderové rovnosti“, který jistě trápí nejednu feministickou aktivistku. Čím bohatší země, tím konzervativnější postoje k práci a rodině. Zejména muži a ženy z bohatších domácností bývají velmi konzervativní či tradiční.

Ne všechny nerovnosti ve společnosti jsou totiž nelegitimní. Existují nerovnosti, které patří ke svobodné společnosti, protože jsou výsledkem preferencí a rozhodnutí. Například pracovat na zkrácený úvazek a mít více času na rodinu, což je v případě žen-matek biologicky dané. Naopak nesvobodné je takové preference nerespektovat a snažit se je za každou cenu napravit sociálními opatřeními. Emancipace by měla podle filosofky ženám umožnit, aby žily, jak chtějí. Existuje-li však feminismus, který se ženám snaží vysvětlit, jak se mají cítit či co mají chtít, je načase se od něj emancipovat.

Člověk neumí žít vně norem

V rozhovoru Terezy Matějčkové s britskou filosofkou Kathleen Stockovou, jež musela po osmnácti letech opustit pro údajně nekorektní výroky univerzitní svět, můžeme v podobném duchu číst: „Radikální feministky často brojí proti jakýmkoli normám. Všechny jsou považovány za bytostně svazující. Také si myslím, že se máme lecjakých norem zbavit, ale obecně mám za to, že obratem vyvstanou nové normy. My zkrátka neumíme žít vně norem.“ (s. 159) Ano, člověk neumí žít vně norem, to bychom si měli neustále připomínat, a je otázkou, zda nové normy, které se dnes antidiskriminační hnutí snaží vytvořit, nejsou více svazující než ty, které se snaží zbořit.

Nedělejme si rovněž přehnané iluze o své výjimečné individualitě, jíž se dneska kdekdo ohání. Jak můžeme číst v již zmíněném eseji „Bůh je mrtev. Nic není dovoleno“, rovněž tolik vyzdvihovaná moderní individualita je hodně vratká kategorie. Člověk podléhá době a určité skupině, v níž se pohybuje, tedy jakémusi „my“ víc než vlastnímu já. Přirozeně se oddáváme módám, klišé a frázím – a to vše vyrůstá z toho, čeho si obzvlášť ceníme, tedy z dobových hodnot. A tak i současný vypjatý individualismus se do velké míry opírá o to, co bychom mohli nazvat společensky prefabrikovanou individualitou. (s. 58)

Sílu prefabrikovaných odpovědí si můžeme ukázat i na konkrétních příkladech, například když mluvíme o již zmíněné ideologii transgenderu, z něhož se stává opravdu horké téma. Pokud dnes v západních státech zaznamenáváme obrovský nárůst genderové dysforie, nesouladu s vlastním tělem – a zvláště mezi dívkami je enormní –, vítr musí foukat ze strany kultury, nejde-li přímo o sociální nákazu. „Nikdo nezpochybňuje, že dospívající dívky často něco trápí, je to složité období po tělesné i duševní stránce, ale otázka je, jestli je genderová dysforie tím skutečným problémem. Spíše se zdá, že svou nejistotu, která se přirozeně váže k dospívání, vyjadřují prostředky, které jim jejich okolí a širší kultura poskytuje.“ (Jen dvě pohlaví?, s. 150) Společnost těmto dětem nabídla způsob, jak si všechno vysvětlit, jak získat podporu a silnou komunitu a také příslib jakéhosi zázračného lékařského či dokonce chirurgického řešení. A to je opravdu špatně.

Sepsat si předběžný nekrolog

Kniha Terezy Matějčkové si pochopitelně neklade otázky pouze ohledně toho, jak přemýšlet o světě a společnosti, ale také sám o sobě, o svém životě. Čtenáři v mém věku by se měli zamyslet, když si přečtou v rozhovoru s prozaičkou Virginií Despentes jadrnou úvahu o stárnutí. „Stárnutí je těžké. Když lidé dosáhnu toho, co si přáli, bývají zklamaní; když toho nedosáhnou, ještě víc. Jak zestárnout, aniž by se člověk proměnil v sráče? Mám kolem sebe spoustu lidí, kteří oplývali vtipem a talentem, když jim bylo třicet, a teď je jim padesát, šedesát a z těch lidí nic nezbylo. Je snadné být pozoruhodný, když je vám třicet. Ale zkuste si uchovat humor, zvídavost a něhu do šedesátky. To je výjimečné.“ (s. 191)

V závěru knihy vede filosofka rozhovor s německým sociologem a sociálním psychologem Haraldem Welzerem, který čtenáři radí, aby se vymanil z diktatury přítomnosti tím, že se na svůj život podívá z perspektivy jakéhosi „předbudoucího času“ a položí si otázku: „Jaký život budu chtít mít prožitý?“ Možná mu to pomůže uvědomit si, že to není zrovna ten, který právě žije, znovu si definovat své cíle a ledacos změnit na svém přístupu. Welzer dokonce v názvu své poslední knihy čtenáře vybízí, aby si o tom cvičně sepsal vlastní předběžný nekrolog. „Když si položíme otázku, co budeme chtít mít prožito, otevíráme nad naší každodenností vyšší úroveň. Jde o rozšíření prostoru možností.“ (s. 307) To už je pořádná výzva, k níž je třeba najít odvahu. V každém případě silná výzva k přemýšlení je i celá kniha Terezy Matějčkové, jež si jako filosofka na sebe klade opravdu vysoké nároky. Bude proto zajímavé sledovat, jakým směrem se bude její mimořádná aktivita (týdenní psaní esejů pro Echo a nověji i filosofický podcast a další) dále ubírat. Zvláště když zvážíme další Welzerovu myšlenku, kterou sama opakovaně citovala: „Zastavení uchovává to, čeho jsme dosáhli. Pokračování to banalizuje.“ (s. 97)

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 2/2024)