O Ceně Jindřicha Chalupeckého a smyslu umění

Uvažovat o smyslu umění a roli umělce v labyrintu současného proměnlivého světa, v němž mají materiálno a tělesnost dominanci, je potíž. Zdá se, že věci duchovní povahy jsou zase upozaděny, avšak přesto stále skryty v povaze člověka. Na jedné straně svět materiální, viditelný, fyzicky existující, na straně druhé ten neuchopitelný, vyjadřující se doposud skrze umění. Umělec svým dílem nutně zaujímá postoj ke světu, neboť je jeho fyzickou součástí, avšak jeho jazyk, tedy způsob, jakým se vyjadřuje, není imanentní, je imaginativní. Univerzalita a jedinečnost umění dosud spočívala právě v tom, že umělecké dílo, vytvořené v mysli autora a realizované formou, bylo naplněno duchovním obsahem. V současném aktivistickém umění až na výjimky bohužel „umělci“ demonstrují jen sami sebe. Tím umění ztrácí svoji duchovní identitu. Paradoxem je, že člověk snad jako nikdy předtím potřebuje, aby umění projevovalo svoji transcendentní povahu.

Umění, nebo aktivismus?

Teoretik Jindřich Chalupecký věřil v nezávislost umění, v jeho „schopnost vystoupit ze světa svou neuchopitelností, aby se do něho vrátilo plnou silou nezkrotné imaginace jako svébytná hodnota obohacující člověka“. První léta po sametu byla ještě naplněna nadějí a ideály, nyní jako by se člověk-umělec dobrovolně zříkal své tvůrčí svobody. Cosi se s člověkem a s umělcem stalo. Znovu povstává chiméra, že by umění mělo sloužit k nápravě světa. To vše tu již ale bylo, to vše již historie zná, jen se člověk-umělec nechce poučit. Ten současný mladý už zase hledí ke světlým zítřkům a věří v jakousi spravedlnost umění, v nutnost jeho ideologického poslání. Společnost Jindřicha Chalupeckého a mladí výtvarníci přebírající Cenu JCH, zdá se, myšlenky svého guru nepochopili a je otázkou, co z ní dnes vlastně zbylo.

Odpověď se po letošním (9. 2.) vyhlášení výsledků 35. ročníku Ceny Jindřicha Chalupeckého ve Studiu hrdinů nabízí sama: ideologická agitka a odklon od vizí, které zastával Chalupecký, k jehož poctě cena vznikla. Nejkritičtější hlasy argumentují, že se z ní stal levicový aktivistický rituál a snaha šířit vigilantismus, novou ideologii samozvaných strážců spravedlnosti. Že jsou to tvrdé kritické postoje? Přesvědčit se mohli účastníci ceremoniálu vyhlášení Ceny Jindřicha Chalupeckého sami. Podle mnohých šlo o bezprecedentní levicové vystoupení, překračující rámec smyslu udílení této ceny. Například Klára Čikarová ve svém článku, publikovaném v Reflexu 11. 2. 2024, mimo jiné uvedla: „To, čeho byli svědky účastníci udílení ceny, nebylo nic jiného, než nový komunistický manifest v přímém přenosu, okořeněný podporou Palestiny.“ V rámci performance Stony Tellers si dokonce mohli účastníci připít na politizaci umění a na konec kapitalismu, a prý to nebyla žádná recese. Co dodat, konec kapitalismu jako nová naděje pro umění?

Je znepokojující, když se kdysi prestižní Cena Jindřicha Chalupeckého scvrkává v aktivistické postoje, které její věrohodnost ničí. Porota ve snaze být aktuální již několik let preferuje témata, která takříkajíc frčí, například již zmíněnou kritiku kapitalismu, feminismus, gender apod. Letošní trojice laureátů Ceny JCH, Judita Levitnerová, Oskar Helcel a No Fun Kolektiv, není výjimkou. Mezinárodní porota, ve složení: umělkyně říkající si Sráč Sam, kurátorka brněnské galerie TIC Marika Kupková, pedagožka AVU Hana Janečková, ředitel Van Abbemusea v Eindhovenu Charles Esche, kurátorka britské Frieze Sculpture 2023 Fatoş Üstek a spolukurátor příštího litevského pavilonu na Benátském bienále 2024 Valentinas Klimašauskas, ocenila pestrost výrazových prostředků a především společenskou angažovanost finalistů. Podle ředitelky Společnosti Jindřicha Chalupeckého Kariny Kottové prý zúčastněným umělcům není jedno, co se kolem nás děje, a výrazným uměleckým hlasem se vyjadřují k tématům naší doby. U profilu No Fun Kolektivu je na webu Společnosti Jindřicha Chalupeckého například uvedeno: „Jejich umělecké a kurátorské intervence, výstavy, přednášky i komunitní akce podporují nejen tvorbu her, ale i budování bezpečného prostoru a formování queer a trans komunity.“ Občane, pohleď, jak je ta naše nastupující umělecká mládež uvědomělá! Chce se mi zvolat.

Je vlastně otázkou, jestli je Cena Jindřicha Chalupeckého stále ještě cenou za umění. Soudě podle aktivistických produktů, které vyhrávají v posledních letech tuto soutěž, nikoliv. „Vítěz je vybrán, protože přistupuje kriticky k současným mocenským politickým strukturám a snaží se je nabourávat pomocí jejich vlastních nástrojů,“ píše mimo jiné Ladislav Kesner v Kontextech č. 4/2021 v textu „K čemu je (současné) umění? A jak o něm psát?“ Podle autora je problematické, když se politický a občanský aktivismus, maskovaný jako vizuální umění, stane jádrem sebedefinice současného uměleckého světa a je vlivnými hybateli tzv. uměleckého provozu v mezinárodním i domácím měřítku brutálně prosazován na úkor umění, které aktivistické intence a cíle nemá. A opravdu, kam se z Ceny JCH vytratily obrazy a sochy? Proč mezi finalisty nejsou malíři a sochaři?

Kolektivizace zase frčí, nikdo nesmí prohrát

Cena Jindřicha Chalupeckého byla založena v roce 1990 z iniciativy Václava Havla, Jiřího Koláře a Theodora Pištěka. Od té doby se proměnila. Rozdíl je patrný jak v prezentaci ceny, tak i v kvalitě a počtu oceňovaných výtvarníků. V roce 1990 se stal laureátem Vladimír Kokolia, později František Skála, Petr Nikl, Martin Mainer a další. Všechno mladí umělci, kteří už měli za sebou přesvědčivé prezentace na veřejnosti. Koncem osmdesátých let navíc patřili k nezávislé scéně, a právě s tzv. neoficiálními umělci v šedesátých letech Jindřich Chalupecký spolupracoval a podporoval je. První ročníky soutěže o Cenu Jindřicha Chalupeckého odkaz tohoto teoretika naplnily. Současná realita je ale jiná a Společnost Jindřicha Chalupeckého, která cenu vypisuje, zrušila princip soutěživosti mezi finalisty a preferuje kolegialitu a solidaritu. V roce 2020 nechtěli finalisté soutěžit o jediného držitele ceny, a tak ji získalo hned všech pět. Od roku 2024 další změna, laureáti budou napříště tři a věková hranice do 35 let je zrušena. Co kdyby prý mladí začali s kariérou v pozdějším věku či z nejrůznějších důvodů museli uměleckou tvorbu opustit a vrátit se k ní až po čase? To je filipika, Cena JCH je určena především pro mladé, ale zase ne tak docela. Co na tom, že charakter Chalupeckého ceny vytvářel právě věkový limit 35 let, prostě ho zrušíme, protože venku to dělají jinak. Dílčí úpravy pravidel a podmínek udílení Ceny JCH se prý budou i nadále vyvíjet v souladu s aktuálními potřebami umělecké scény a v odpovědi na stávající společenskou situaci. Spíše se mi zdá, že kolektivní přebírání cen frčí, zavedli ho na Slovensku u Ceny Oskára Čepana, což je obdobná cena pro mladé umělce, a stejně tak je tomu u Turnerovy ceny. Umělci se tak dohodli sami, prý proto, že jejich díla, věnovaná společenským tématům, mají stejnou váhu.

Současní umělci a umělkyně považují soutěžení za přežitek a zrušení jen jednoho laureáta údajně vede k větší svobodě pro všechny a podporuje solidaritu jako základní hodnotu, bez které se umělecká scéna neobejde. Podobné bláboly plnily kdysi svazácké příručky, nikdo neprohrává, všichni vítězí, to je korektní a tak je to správné! Prestiž a role jednoho vítěze je individualistický sobecký fujtajbl, relikt minulých časů, smysl má kolektiv, skupina, družnost, soudružství. V kontextu světového trendu vývoje uměleckých cen prý jde Cena Jindřicha Chalupeckého s dobou a rozbíjení tradičních mocenských hierarchií, důraz na vzájemnou spolupráci a feministické přístupy jsou prý přirozenou reakcí na bezohlednost všehoschopných egomaniaků toužících po úspěchu. Hm, „rozbíjení tradičních mocenských hierarchií a feministické přístupy“, kde se u nás tento trend vzal? „S rychlostí, která vyráží dech, se ve Spojených státech prosadila protizápadní, antiracionalistická a segregacionistická ideologie, zavilá odpůrkyně svobody jednotlivce a svobody myšlení, která získala v celé zemi značnou moc,“ píše Armand Laferrère v časopise Commentaire č. 174/2021 pod titulkem „Zlověstný vítr z druhé strany Atlantiku“ (Kontexty č. 6/2021). A na jiném místě pokračuje: „Vigilanti stejně jako komunisté spustili promyšlený program dobytí moci postupnou infiltrací institucí“. Že už nejde o umění je zřejmé. Hesla o podpoře a solidaritě na umělecké scéně jsou jen blafováním, protože realita praxe umělecké scény je přirozeně naprosto jiná.

Pokud má být umění svobodné, nikdy se neobejde bez umělců, kteří tvoří z podstaty své individuality, kteří nahlížejí svět podle vlastních parametrů, podle svého vnitřního, subjektivního prožívání světa. Každý takový umělec, individuálně vržený do světa se svým dílem, se nutně ocitá v pomyslné soutěži s postojem jiného umělce a jiných umělců. Hesla o solidaritě a kolegialitě na umělecké scéně, v níž panuje mezi tvůrci nevraživost a přehlížení, možná jen zakrývají neschopnost mladých umělců oslovit diváka, protože až na výjimky nevytvářejí nic, čím by zaujali jeho pozornost. Cena JCH má prý „zachovávat prestiž a skrze tu komunikovat s veřejností, rozvíjet diskuzi o potřebnosti umělecké tvorby se širokou veřejností, vysvětlovat, v čem spočívá hodnota současného umění, a přitahovat pozornost“. Jsou to jen reklamní fráze – současné tzv. vizuální umění nemůže být nikdy věcí široké veřejnosti, vždy půjde o úzký segment zájemců. Výstavu Petra Brandla navštívilo přes 70 tisíc lidí, ale Brandlovo umění se usazovalo a zhodnocovalo v řádu staletí, zatímco nejsoučasnější umění je pouhá jepice ráno zrozená.

Angažovanost, nebo kvalita?

Cena Jindřicha Chalupeckého, který prosazoval spíše subverzivní roli umělce a umění vůči společnosti, má prý být progresivní v objevování a podpoře nových trendů, v zapojování se do politických diskuzí, ve stírání hranic mezi aktivismem a uměním. Tak vida, a je to venku. Jenomže zpolitizovat Cenu JCH znamená dle mého názoru definitivně ji zničit. Jaká potom bude mít porota kritéria? Míru angažovanosti před kvalitou? To už tady také bylo. Vzpomeňme na obrazy a sochy se zdviženou rukou třímající prapor nebo pochodeň. Umění samozřejmě může nastolovat důležité otázky a jeho role je do určité míry osvětová, ale nemůže být politickým nástrojem. Někdejší avantgarda v Rusku to i s Tatlinem (Pomník Třetí internacionály) pochopila brzy. Cena JCH může otevírat a podporovat diskuzi, ale neměla by to dělat na úkor kvality umění. Chalupecký považoval umělce za občana, který svým dílem kriticky vstupuje do společnosti, ale ve své eseji „Umění“ z roku 1967, v níž se věnoval avantgardě šedesátých let, současně dodal, že jeho posláním je rehabilitovat umění. A o umění šlo Chalupeckému především. Zdá se mi, že participace na politických a ideologických problémech jen maskuje slabou potenci současného umění. V různorodosti uměleckých žánrů, projevů a technik, v multimediálním překračování oborů je velmi snadné natočit politicky angažované video či vytvořit konceptuální instalaci, setřít hranici mezi uměním a žurnalistikou, mezi tvorbou a mainstreamem, co ale potom zbude pro beztak už různými multimedialitami unaveného diváka, pro onu širokou veřejnost?

Umělec, ať sám či ve skupině, vždy nějakým způsobem reflektoval svět a činil tak tu více, tu méně z pozice nezávislého pozorovatele, a v tom spočívala hodnota jeho tvorby. Podstatná ale byla i naléhavost jeho sdělení, které v sobě stále neslo aktuální problémy světa. Například Francisco Goya a jeho Hrůzy války nebo Los Caprichos (Rozmary) či Černé obrazy dodnes promlouvají k lidem a alarmují svědomí. Goya zemřel sám, hluchý a slepý, bez solidarity umělecké scény, ale jeho hlas k nám mluví dodnes. To, co Goya a mnozí jiní po něm vytvořili ve svém díle, je stále aktuální hodnota umění. Nikoliv v pomíjivé aktuálnosti módního trendu či formy, ale v síle sdělení provázejícího lidstvo. To je také kvalita, kterou v umění spatřoval Chalupecký, když se k některým projevům formalismu v šedesátých letech sám kriticky vyjadřoval. Goya byl nepochybně humánně cítící umělec, dnes bychom mohli s nadsázkou říci levicově orientovaný, ale jeho umění překračuje věky. Umělec vůbec je tvor soucitný a v podstatě levicově smýšlející, kterého zraňuje jakékoliv bezpráví na člověku. Nedovedu si představit jiného, ale jeho hlas, ač rozhořčený a nesmířlivě projevovaný uměleckým dílem, by neměl sloužit žádné ideologii.

O svobodě a levicovosti v umění

Důraz na skupinu a vzájemnost není v umění nic nového a být dnes levicový už nutně neznamená být marxistou. Střet společenských a individuálních zájmů je starý jako lidstvo samo a pro kapitalistický systém typický. Někdejší avantgarda na počátku minulého století byla téměř celá levicová, připomeňme Taigeho a Devětsil, ta francouzská na tom nebyla o nic lépe, komunista André Breton a jiní. Skupinová vystoupení byla tehdy populární, síla byla ve skupině, která zastávala podobný názor a prošlapávala cestu novému umění, které se má zbavit snobské výlučnosti. Avantgardou doba romantismu definitivně skončila, umění se vymanilo z historizujících témat, ze symbolických gest, z područí důrazu na estetickou krásu a mělo se stát součástí života. Tehdy šlo o odpor k válce, o skepsi ze zničení humanistických ideálů, touhu po sociální rovnosti a vzpouru vůči establishmentu. Avantgarda, oslněna marxismem, překotným vývojem techniky a vírou v nové společenské vztahy, tehdy věřila v ideál nové, lepší budoucnosti.

Umělec se neustále snaží nalézat a ozřejmovat svoji společenskou roli. Vystřízlivění z avantgardních ideálů bylo živnou půdou pro vznikání nového umění v padesátých a šedesátých letech minulého století, provázeného existenciální skepsí a příklonem k duchovnosti. „Význam, poslání uměleckého díla je duchovní, mravní,“ píše ve své eseji „Přítomnost člověka“ z roku 1968 Jindřich Chalupecký. Umění tehdy znovu získalo punc vážnosti a důležitosti. Obrátilo se k imaginaci, k duchovnímu prožívání světa, než přišla postmoderna, která do sebe jako houba nasála vše z moderního umění a nakonec v letech devadesátých znejistila samotný smysl umění i význam umělce. Jenomže to už se hlásí ke slovu nové převratné technologie a digitální éra přináší nové multimediální možnosti. A umělec je opět „ztracen“ ve víru proměnlivého světa, zahlcen možnostmi vyjadřování se snaží najít své místo a znovu se rozhlíží po nových ideálech, neboť svět se nemění k lepšímu a je stále tím nebezpečným místem k životu. A tak se také letošní finalisté Ceny Jindřicha Chalupeckého na ceremoniálu předávání cen zastávali obyčejných Palestinců, vybízeli vládu ke zrušení spolupráce s Izraelem a ceremoniál dostal příchuť svazáckého mítinku „mladých proti válce“.

Jaký je tedy rozdíl mezi mladými avantgardními levicově smýšlejícími umělci před sto lety a těmi dnešními, kteří spíš dají přednost četbě Manifestu socialistického hnutí Michaela Hausera před Dostojevským? Řečeno s nadsázkou: dnešní mladí sice kritizují kapitalismus, ale neštítí se být konzumenty jeho produktů. „Netuší, co je práce, producírují se ve značkových hadrech a za granty a prachy svých rodičů chtějí dělat revoluce,“ posteskl si nad vyhlášením Ceny Jindřicha Chalupeckého multimediální umělec Jiří David. Armand Laferrère (Commentaire č. 174/2021) jde ještě dál: „Armádu wokes tvoří zhýčkané a nikdy trestané děti, které nebyly nikdy nuceny čelit reálným obtížím a snažily se především uchovat si právo tyranizovat své okolí, jež jim bylo liberálně přiznáno v jejich dětství.“ Být dnes levicový je přijímaný trend, nikoliv vzepření se establishmentu. Je to konformita vzešlá z pohodlnosti a dostatku uspokojování životních potřeb a také z nedostatku motivace, vzdělání a emoční participace na věcech přesahujících materiální svět. Jak nám ukazuje historie umění, a u nás zvlášť z období socialistického realismu, svoboda umělce spočívá především ve vnitřní nezávislosti a nepřizpůsobivosti světu. Tato vlastnost provází umění od renesance a platí dle mého názoru v každé době.

Neobviňuji všechny mladé výtvarníky z účelové snahy profitovat na grantovém systému a státní podpoře neziskových organizací v oblasti kultury, které aktivistické vizuální umění upřednostňují na úkor tradičních oborů a témat. Naše umění se i před rokem 1989 dokázalo v řadě příkladů integrovat do západní kultury, současná situace je ovšem typická tím, že to, co nesouzní s trendovým mainstreamem, je mimo pozornost. Už nemůže být řeč o nějaké národní identitě umění, natož o vztahu k tradici, k tomu specifickému, co v kultuře vzniká jako hodnota v čistě našich podmínkách, která teprve potom může obohatit svět. Nenamlouvejme si, že ona levicová agenda, se všemi těmi tématy genderu a LGBTQ+, inkluze, koloniální minulosti, škodlivosti kapitalismu a nevím čeho ještě, je pouhým okrajovým jevem na jinak výsostném poli nezávislého českého umění. Podle mého názoru jde také o reprezentaci vigilantismu, aktivismu, který k nám už několik let proniká z někdejší mekky svobody. Tzv. wokes, „bdělí“, Antifa a mnozí jiní jsou progresivistické iniciativy, snažící se narušit, jak oni říkají, zaběhnuté stereotypy (cancel culture) a proniknout do západních demokracií ovládnutím veřejného mínění. A cíl? Co platilo, už platit nemá, je třeba nastolit nové pořádky, nového uvědomělého člověka. Za těmito líbivými hesly se už ale krčí nový ostrakismus, totalita, jejíž podobu lze jen obtížně odhadnout. Podle Armanda Laferrèra ale tato ideologie nepřiznává třídnímu boji žádný význam. „Nutkavě a obsedantně se zajímá o rasu a pohlavní identitu – občas vystupuje na obranu těl vybočujících z normy, tedy obézních nebo handicapovaných osob. Horizont jejího usilování netvoří společnost, kterou je třeba vybudovat, duše, kterou je třeba zachránit, nebo lid, který je třeba vést: chce pouze každého přimět ke kontemplaci vlastního těla, z něhož se stala otupující totalita jejího světa,“ píše ve svém článku „Zlověstný vítr z druhé strany Atlantiku“.

To vše je rámec extrémních snah, v němž se naše západní umění a kultura začíná ocitat, a umění má této ideologii sloužit v duchu hesla: Zloděj křičí, chyťte zloděje! Nejsem žádný zastánce koncentrování moci v rukách jednotlivců, ale mnozí mladí čeští umělci zřejmě vůbec netuší, čemu asistují.

Co je dnes vlastně v umění oceňováno?

Každé udílení ceny je výsledkem postojů poroty, kterou ovlivňuje řada okolností. V současném umění preferujícím aktivistické přístupy, kde již neexistují žádná kritéria kvality, na nichž by se porota shodla, je prakticky nemožné určit, který umělec je kvalitnější, protože v době tzv. reinterpretace všech tradičních pohledů a hodnot nikdo neví, jak kvalitu umění posuzovat. Zbývá jen to viditelné, pouhý obraz, viditelný předmět, nikoliv to, co je „za obrazem“, co je schopno zmocnit se diváka. Chalupecký ještě požadoval pravdivost, a myslel tím originalitu a původnost uměleckého výrazu, kterým autor reaguje na život. „Umění nemůže sloužit politickým úkolům, protože jeho posláním je být pravdivým,“ napsal již v roce 1948 v Listech pro umění a filozofii, a toto tvrzení lze chápat jako univerzálně platné pro každou dobu.

Jaká je pravda současného umění? V roce 1989 jsme se zbavili totality jediného správného pohledu na smysl a cíl umění, a přehlížení opět provází řadu tvůrců, kteří zůstávají na okraji oficiálního zájmu z důvodu neangažovanosti svého umění a neochoty se přizpůsobit. Jejich tvorba je „neaktuální“, nehodna pozornosti, protože čerpá z jiných zdrojů a důsledně chce být sama sebou. Tito umělci neprojevují žádné aktivistické snahy a v jejich tvorbě nerezonují „naléhavé problémy dneška“. Jsou mimo dění. Možná spekuluji příliš, nevím, každopádně současné a bohužel oficiálně preferované umění má jeden společný rys – odklon od duchovnosti a příliš hlučnou adoraci člověka jako jediného hybatele světa. Nevím, kdo z dnešních laureátů Ceny JCH zná alespoň trochu teoretická východiska Jindřicha Chalupeckého a jeho názory na univerzalitu umění. „Filosofie nikdy nevyloží svět, a umění jej nikdy nezpodobní. Po všech systémech a obrazech zůstane tu vždy ještě svět a život, které budou přesahovat všechnu zkušenost, všechen výklad, všechen tvar. Zůstane tu vždy dimenze nekonečného,“ píše Chalupecký ve svém textu „Přítomnost člověka“ z roku 1968. Není příliš velký rozdíl mezi slovy nekonečné a věčné. Bohužel hodnota umění jako něčeho, co překračuje rámec zpodobnění, komentáře či zkušenosti, co je víc než jen postoj a vyjádření emoce, se z naší kulturní praxe vytrácí.

Stále slyším řeči o tom, že umění musí reflektovat svět, v němž žijeme, říkali to i normalizátoři před rokem 1989, ale cožpak žijeme jen život materiální, viditelný život své tělesnosti? Člověk prožívá především vnitřní život, ne jenom ten skrze sociální sítě, média a události světa, jakkoliv na něho doléhají a do jeho života vstupují. Byl snad svět někdy jiný? Ve středověku a raném novověku se svou torturou? Tehdy ale ještě zbožnost člověka prostupovala, duchovně ho identifikovala se stvořitelem, s tím, co ho přesahuje. Umění se k epifanii vždy vztahovalo a obracelo, a nejen to, ve své povaze jedinečnosti materialitu přesahuje blízkostí aktu stvoření. Imaginaci se nelze naučit, tu lze jen nechat do díla vstupovat. Vyloučit z umění duchovní obsahy znamená umění ztratit. Nejde o to zříci se prostředků, které nabízí vývoj, nevolám po návratu starého umění, nelze se – jak jinými slovy řekl Chalupecký – vrátit před Rubense nebo Picassa, jde o smysl, o sdělení mimo rámec aktuálního světa, o novou důstojnost v umění, které nyní samo sebe zpochybňuje banalitami a výstřednostmi. Jde mi o to dát smyslu umění novou vážnost a tím ho přiblížit člověku.

Chalupecký v eseji „Přítomnost člověka“ končí své pojednání o umění šedesátých let těmito slovy: „Tento návrat umění k metafyzickému je asi posledním jeho ospravedlněním v našem moderním světě.“ Tato prorocká slova nabývají nyní na nejvyšší aktuálnosti. Zdá se, že umění šedesátých let bylo tehdy v mnoha uměleckých oborech posledním vážným pokusem o reinkarnaci významu umění pro život člověka. Nemá smysl zde jmenovat, co vše se tehdy odehrálo na poli malířství, sochařství, objektového umění, filmu, divadla, hudby apod., zdá se mi, a nejsem s tímto názorem jediný, že šedesátá léta byla posledním vzepětím duchovnosti v umění, aby následný postmoderní dekonstruktivismus shrnul na jednu hromadu vše, co bylo od počátku moderního umění řečeno, a postavil před ní ceduli s nápisem „vyřízeno“. Možná že se ale budoucí člověk bez duchovnosti umění už obejde, co to ale bude za člověka, si raději nechci představit. Výstižně to vyjádřil George Steiner ve své knize Skutečné přítomnosti, když v jejím závěru napsal: „Lhostejnost vůči teologickým a metafyzickým otázkám, vůči tázání, zda je lidská existence vymezena hranicemi pragmatického, racionálně vysvětlitelného, experimentálně ověřeného pobytu, radikálně pozmění tvůrčí myšlení i recepci uměleckého díla. Tam, kde bude poetika vycházet čistě z oblasti imanence, tam můžeme skutečně očekávat umění ‚epilogu‘, které se bude zásadně lišit od umění, které známe a které i přes efemérní povahu moderní masové společnosti dokázalo obstát ve zkoušce věků.“

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 2/2024)