Co čeká Rusko po Putinovi?

Sergej Medveděv

POLITIKA & SPOLEČNOST / Rozhovory

V březnu se Vladimir Putin s osmdesáti sedmi procenty hlasů stal vítězem ruských prezidentských voleb. Protože o výsledku tohoto zmanipulovaného procesu nikdo nepochyboval, sešli se dva týdny předtím u virtuálního kulatého stolu v pražském studiu ruského vysílání Rádia Svobodná Evropa / Rádia Svoboda politolog Alexandr Morozov, ekonom Boris Grozovskij a doktorand Kalifornské univerzity Nikita Savin. V kontextu nedávné smrti opozičníka Alexeje Navalného pak společně hledali odpověď na otázku dalších perspektiv vývoje Ruska. Debatu o tom, zda má Rusko šanci na nějakou budoucnost, respektive jaká bude, setrvá-li Vladimir Putin předpokládaná dvě další volební období u moci, vedl Sergej Medveděv.


Sergej Medveděv: Sen o krásném Rusku budoucnosti zemřel s Alexejem Navalným v polárním mrazu u osady Charp v Jamalsko-něneckém autonomním okruhu. A vyvstává otázka — má nyní Rusko nějakou budoucnost? Co se stane se zemí po vítězství Putina v dalších volbách? Přežije putinismus svého tvůrce? Existuje projekt nazvaný Rusko roku 2050, jehož autorem je Michail Rathaus. [Jedná se o publikaci s podtitulem Utopie a prognózy, která vyšla na podzim 2021. Politologové, spisovatelé, sociologové, filozofové, architekti a komiksoví umělci hledali odpověď na otázku: Krásné Rusko budoucnosti — jaké je? A můžeme si být jisti jeho krásou? Pozn. IR.] Vzpomínám si na tvůj text v této publikaci, kde jsi napsal, že budoucností Ruska je jeho minulost. Myslel jsi to tak, že Rusko nemá budoucnost, ale jen jakousi prodlouženou minulost?

Alexandr Morozov: To všechno je jenom taková publicistika a metafory. Budoucnost Ruska samozřejmě existovat musí. А to hlavně z toho důvodu, že jakákoli země, ať už se v ní děje cokoli, je součástí globálního vývoje, který ji ovlivňuje, a to někdy tím nejméně očekávaným způsobem. Řekl bych, že budoucnost Ruska dnes nesouvisí s vnitropolitickými nebo společenskými procesy, ale s tím, co politologové nazývají vlnou demokratizace nebo nějakým jiným velkým globálním procesem, který vyvádí národy ze slepých uliček a dává jejich rozvoji dynamiku.

A měli bychom v tomto paradigmatu setrvávat? Nacházíme se v období neuvěřitelného boření paradigmat, včetně paradigmatu moderny, které spočívá v tom, že budoucnost znamená rozvoj. Vidíme Kubu, Írán, Severní Koreu. Jejich vývoj se zadrhnul, zastavil. I teď, když jsme na dně, si říkáme: „Ale to nemůže trvat dlouho! Existuje objektivní logika dějin — Putin brzy zemře a pak se Rusko vrátí znovu na cestu vývoje.“ Ale co když žádná taková cesta není? Co když je budoucností Ruska právě dnešek?

Alexandr Morozov: Jsou období, jako tomu bylo před třiceti, pětatřiceti lety, kdy se zhroutily dva velké systémy a v mnoha zemích nastal velice dynamický pohyb. Ale jsou historická období, kdy se zdá, že se čas zastavil. Když v Sovětském svazu začala perestrojka, jedním z fundamentálních témat publicistiky bylo právě bezčasí: měli jsme za sebou bezčasí, a v důsledku toho země znehybněla, zkameněla jako moucha v jantaru.

Nicméně vidíme, že všechny moderní národy včetně Íránu, nemluvě o Indonésii a Filipínách, procházejí procesem, jehož cílem je dosáhnout důstojnější formy lidské existence. Prvky reprezentace a demokracie jsou narušené nebo velmi slabé, ale samotná snaha o spravedlnost, o lidskou důstojnost, která není pošlapávána svévolným násilím, zůstává nesmírně důležitá pro všechny země, dokonce i pro ty, které jsou omezeny určitým tradicionalismem.

Dnešek není nejhorším dnem v dějinách, navzdory všem hrůzám, které vidíme, a navzdory tomu, že tak velká země jako postsovětské Rusko se během své cesty dostala do jakési dějinné slepé uličky. Myšlenka druhé šance na demokratický vývoj Ruska není definitivně ztracena. Nebude to ale v nejbližším desetiletí. Vůbec nechápu, jak se nějaké společenství může v určitém období vzdát konceptu lidské důstojnosti.

Uplynulých třicet let jsem si to většinou také myslel, ale události posledních let mě nutí o tom pochybovat. Když se jeden americký redaktor zeptal Pelevina na národní ideu, odpověděl: „Rusko svou národní ideu našlo — je to Putin.“ [Viktor Pelevin je jeden z nejvydávanějších a nejpřekládanějších ruských autorů, ve svých postmoderních dílech propojuje narážky na život v postsovětském Rusku, populární kulturu a prvky science fiction. Pozn. IR.] Lze říci, že Rusko nyní našlo svou konečnou podobu v putinismu? Tato forma je světem víceméně přijata a legitimizována. Shoduje se s všeobecnými představami o Rusku, o jeho historii.

Alexandr Morozov: Myslím, že ne. V období mezi lety 2000 a 2015 bylo jasně vidět, že v nové ekonomické situaci vyrostla generace, která je připravena samostatně rozvíjet ekonomiku, politický systém i společnost. Ta by za určitých historických okolností mohla být i nadále motorem přechodu k budoucnosti. S Putinem kolem roku 2010 došlo k radikálnímu obratu, který trvá sotva patnáct let. V historickém čase to není tak dlouho.

Mnohé národy prošly patnácti až dvaceti lety takovéto stagnace, dosti pochmurné a často spojené s represemi nebo s nějakou populistickou politikou, ale měly instituce. Pro Rusko je velmi obtížné se z této stagnace dostat, protože tam nejsou žádné instituce: žádné odbory, žádná strana, žádná církev, žádný svaz rektorů, žádné spolky – nic! Existují zde tedy důvody k pesimismu. Myšlenka, že postsovětská cesta vyústila v putinismus, se tedy více než nabízí.

To, co Putin udělal s Ruskem, je revoluce. Je to srovnatelné s rokem 1917?

Alexandr Morozov: Určitě, je to taková konzervativní revoluce. Putin a jeho okolí ji provádějí pomalu, ani si možná neuvědomují, že je to revoluce.

Ale ve výsledku vidíme zcela novou kulturu, novou antropologii, vznik jakéhosi nového člověka. V roce 2021 Kirill Rogov v již zmiňované publikaci Rusko roku 2050 napsal, že po anglické revoluci trvalo čtyřicet až padesát let, než společnost našla svou konečnou podobu, a po francouzské revoluci to trvalo sto let. Možná potřebujeme oněch čtyřicet let v poušti, avšak ne po rozpadu SSSR, ale po Putinově revoluci, abychom pochopili, jaká bude konečná podoba Ruska.

Alexandr Morozov: Ano, není to jednoduché. Je dobře vidět, že postsovětské ruské obyvatelstvo akceptuje společenský a politický řád, který vytvořil putinismus. A není to pouhý konformismus. Putinismus je forma. Putin a jeho lidé mají před sebou budoucnost. Pokud se jim všechno podaří právně ukotvit, pokud Putin napíše ve svém novém prezidentském období novou ústavu, pak široká veřejnost, pracující ve školství, v humanitní sféře, je připravena tuto formu existence přijmout.

Budou se replikovat. My teď z emigrace zděšeně a trochu pobaveně sledujeme všechna ta matiné v mateřských školách, „lekce odvahy“, které vedou veteráni Velké vlastenecké války, chaty maminek, kde se vybírají peníze na balíčky pro „naše kluky“. Jenomže my máme jinou optiku, uvnitř je to všechno vnímáno jako jediná možná realita. Jestli to vydrží ještě deset dvacet let, bude to stejné, jako když přišli bolševici. My se tomu teď smějeme úplně stejně, jako se smáli emigranti v roce 1921. Ale tou dobou bolševici už budovali novou realitu. A už ve třicátých a čtyřicátých letech se společně s ní začíná rodit a budovat nová země.

Alexandr Morozov: Souhlasím. Pokud teď během prvních dvou let Putinova nového volebního období odejde ze země dalších dvě stě tisíc intelektuálů a pracovníků v kultuře, zůstane tam prostředí, které se spokojí s velice jednoduchým a srozumitelným jazykem. Tento výklad jim zajistí, viděno jejich očima, důstojnou minulost, za kterou se budou moci ohlížet.

Takto podaná identita je něco, v čem se dá žít, čím se dá vysvětlit válka na Ukrajině a konfrontace se Západem.

Alexandr Morozov: Ale na té opačné straně budeme mít nesmírně mohutnou paži, a to bude pro putinismus katastrofální. Protože stejně jako tenkrát, je-li na téhle straně Tarkovskij a to nejlepší z literatury, začne se na druhé straně nutně formovat skrytá, ale velmi silná touha po jiném, svobodnějším jazyce. Slabina identity, kterou buduje putinismus, spočívá v tom, že jazyk, kterým je popisován svět, je velmi okleštěný.

Alexandr Morozov (1959), ruský žurnalista, kulturolog a politolog. Byl šéfredaktorem časopisu Russian Journal, přednášel na Ruhrské univerzitě v Bochumi, pracoval v rozhlasové stanici Deutsche Welle. Vědecký pracovník Akademického centra ruských studií Borise Němcova při UK v Praze.


Představme si Rusko roku 2036, možný konec Putinova šestého prezidentského období. Bude mu 85 let, není jasné, zda jeho vláda vydrží, ale otázka zní: vydrží putinomika [ekonomika Putinova režimu, pozn. IR]? Má udržitelné zdroje na dalších dvanáct let?

Boris Grozovskij: Nevidím tak daleko do budoucnosti. Ale v posledních dvou letech ruská ekonomika prokázala, že je velice stabilní i flexibilní. Proti žádné jiné ekonomice na světě nebylo uvaleno tolik sankcí. Putin na jedné straně skutečně převedl ekonomiku na válečný režim, na druhé straně je to, na rozdíl od pozdního Sovětského svazu, pořád tržní ekonomika, a proto se dokáže mnohem lépe přizpůsobit zavedeným restrikcím.

Zdá se mi, že Putin je nyní lépe než jiné země připraven učinit z války permanentní ozbrojený konflikt, trvající v té či oné podobě několik let. O tom, zda je na to připravena Ukrajina, lze vzhledem k jejímu populačnímu nepoměru vůči Rusku pochybovat. A není pochyb o tom, že Evropa na to moc připravená není: bude pro ni těžké zvýšit výdaje na zbrojení. A Amerika na to není připravená kvůli rozkolu mezi republikány a demokraty. Putin takové problémy nemá. Názor voličů je pro něj zcela nepodstatný. Zdá se mi, že má nyní zájem na tom, aby válka pokračovala, protože by tím ospravedlnil to, že si uzurpuje moc, a umožnilo by mu to nadále řídit ruskou ekonomiku, jako kdyby byla jeho soukromým vlastnictvím.

Jak vidíš budoucnost Ruska?

Boris Grozovskij: Myslím si, že optimálním scénářem je v tuto chvíli někdo podobný Chruščovovi, který nastoupil po Stalinovi. Možná nějaké kolektivní vedení. Lídři, kteří zachovají hlavní rysy předchozího režimu, ale zároveň je zmírní: budou zavírat lidi do vězení, ale méně, oslabí rétoriku týkající se nepřátel, proti kterým bojovali, začnou s nimi postupně spolupracovat a tak dále. Nejhorší varianty jsou spojeny s násilným bojem o moc, který mohou vést různí aktéři podobní zesnulému Prigožinovi nebo Strelkovovi [Strelkov je bývalý vojenský důstojník, který do srpna 2014 působil jako vojenský velitel Doněcké lidové republiky a Novoruska, pozn. IR], někteří velitelé, generálové ruské armády, kteří prokázali svůj talent v boji a nyní chtějí dokázat, že by mohli vládnout mnohem lépe než staré vedení.

Obrazně řečeno, něco mezi silovým scénářem občanské války a evolučním chruščovovským scénářem, který zachovává hlavní rysy starého systému?

Boris Grozovskij: Ano, takový scénář řízené transformace. Chruščov zachoval předchozí systém, ale zároveň dal lidem možnost vydělávat, vyřešil bytovou otázku, umožnil omezenou svobodu slova a tak dále. Takové řízené oslabení represivity režimu.

Scénář, že by mohlo vzniknout asiatské Rusko, se ti nezdá jako pravděpodobný? Zvětšuje se závislost Ruska na Číně. Uvnitř země probíhají radikální demografické a náboženské změny, významně se zvětšuje muslimská komunita. Rusko se stává převážně islámskou zemí a součástí asijského světa.

Boris Grozovskij: Rusko jako asiatská země – to je velmi reálná možnost. Dokonce se nemusí stát ani nic zvláštního, aby k tomu došlo. Za poslední dva roky vzrostl podíl Číny na ruském zahraničním obchodu z dvaceti sedmi na pětačtyřicet procent, což znamená, že hlavním obchodním partnerem Ruska se už místo Evropy stala Čína. Je to vazalský vztah, protože Čína má Rusko v hrsti díky dodávkám ropy a plynu, Rusko pro ni nemá žádnou exkluzivitu.

Boris Grozovskij (1970), ruský ekonomický publicista a komentátor. Pracoval pro server Polit.ru, psal pro magazín Forbes, působil v listu Vedomosti.


Napsal jsi zajímavý článek s názvem Putinismus bez Putina. Pokud tomu dobře rozumím, domníváš se, že až Putin odejde, systém bude mít pravděpodobně dostatečný potenciál k tomu, aby se sám obnovil.

Nikita Savin: Článek se týká spíše dnešní situace. Co se stane v roce 2036, nevíme. Budoucnost Ruska je v mlze. Dnes jsme svědky určité nostalgie, přesvědčení, které panuje mezi občany, že před válkou a před covidem bylo lépe než teď. Vladimir Putin narušil křehkou rovnováhu ve společnosti svým rozhodnutím jít do války

A co z toho může vzejít? Sovětští lidé měli také ambivalentní pocity z války v Afghánistánu, ale na rozpad SSSR to nemělo žádný vliv, dokud nahoře nezačali se změnami.

Nikita Savin: Ano, to je typický fenomén společný všem autoritářským režimům, v nichž neexistuje jednotné veřejné mínění. Vladimir Putin po celou svou politickou kariéru pracuje právě s mentalitou občanů a hraje na jakési jejich primitivní nastavení, na pudy, na emoce. Putinismus bez Putina je také spíše emoční situace, z níž může vyrůst něco konsolidovaného. Pokud v nějakém dohledném horizontu letošního nebo příštího roku dojde k politickým změnám, putinismus bez Putina se politicky zhmotní a bude mít politické dopady. V dlouhodobém časovém horizontu se však může rozplynout, jako se to stalo mnoha náladám během různých období sovětské éry.

Tato nová sorta lidí, která se objevuje v ruském prostoru, představuje velký antropologický posun. Mnoho mých informátorů v Rusku říká, jak se lidé a instituce během těchto měsíců mění. Přicházejí noví lidé s novými názory, vše se normalizuje. Jak vidíš možnou škálu scénářů v příštích deseti letech?

Nikita Savin: Ta škála je poměrně široká. Putinismus dnes navzdory své represivní povaze zůstává velmi rozporuplným souborem praktik vládnutí a společenských vztahů. A mohou z něj existovat různé cesty ven. Od kolosálního zvýšení represivity režimu a přechodu k nějaké verzi pravoslavného Íránu až po utnutí nejodpornějších militaristických, revanšistických složek putinismu a jeho transformaci v něco, co by mohlo vzdáleně připomínat centristický pravicový konzervatismus, jakousi křesťanskou demokracii.

Problémem je, že dnes nemáme žádné institucionální mechanismy použitelné k ukončení konfliktu. Stejně jako nemáme žádné globální možnosti, jak vyřešit ukrajinskou krizi, jak se dostat z této války, nevidíme ani uvnitř Ruska žádnou možnost jak nahradit Vladimira Putina. V ruských politických dějinách je však již zažitou praxí, že nového charismatického vládce vybere občanům „řídící štáb“. Z mého pohledu je tento scénář nejpravděpodobnější, i když mohou nastat i exotičtější varianty řešení. Koneckonců v devadesátých letech prošlo Rusko jakousi novou vlnou klerikalizace. Možná bude do výměny vládce nějak zapojen patriarcha. Zavřou ho do Archandělského chrámu a černý nebo bílý dým nad ním bude symbolizovat změnu moci.

Je zajímavé, že během této hodiny prakticky nezazněly žádné pozitivní scénáře, jako například demokratizace Ruska, návrat Ruska do civilizovaného světa. Pokud zůstaneme v paradigmatu putinismu, pak ani v poměrně dlouhém horizontu dvanácti let nevidíme žádné vyhlídky na návrat Ruska do světové ekonomiky, na cestu demokracie a svobody. V tomto ohledu krásné Rusko budoucnosti skutečně zemřelo během plavby ledovými vodami řeky Ob v policejním náklaďáku, který převážel tělo zavražděného Navalného z Labytnangi do Salechardu.

Nikita Savin (1992), ruský politolog, doktorand Kalifornské univerzity v Los Angeles.

 

/ Debata byla vysílána Rádiem Svoboda pod názvem Nějasnaja Rossija buduščego 6. března 2024 online. Je dostupná z: https://www.svoboda.org/a/neyasnaya-rossiya-buduschego-efir-v-18-05-/32835733.html. Pro Kontexty vybrala, přeložila, k publikaci upravila a poznámkami opatřila Ivana Ryčlová. /

 

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 2/2024)

Sergej Medveděv

Sergej Medveděv (1966)

ruský politolog, historik, publicista, televizní a rozhlasový moderátor.

archiv textů autora

Mohlo by Vás také zajímat

Uljanov, nebo Lenin?

V dubnu uplynulo sto padesát let od narození Vladimíra Iljiče Lenina, ikony komunismu, notoricky známého symbolu ruské revoluce. Všichni známe jeho…

Kateřina Hloušková

Dýchavičné fungování mechanismu veřejné moci

Do naší rubriky 'Co s českou politikou' tentokrát přispěl profesor Balík. V zajímavé analýze popisuje (ne)funkčnost veřejné správy a podchycuje některé dlouhodobé systémové problémy naší zemi.

Stanislav Balík

Donald Trump – žák Mistra Suna?

Armand Laferrère přináší originální výklad politiky amerického prezidenta Trumpa a nalézá v ní racionalitu, která většině pozorovatelů uniká.

Armand Laferrère

Konzervativci a liberálně-konzervativní pravice

Liberalismus a konzervatismus byly vždy soupeřící doktríny. Nástup totalitních ideologií a socialismu je vehnal do aliance. Z té vzešel liberálně-konzervativní konsenzus, na kterém…

Andrej Duhan