Věk amnézie

V editorialu jednoho z letošních čísel Kontextů (3/2024) seznámil Jiří Hanuš čtenáře s historikem a Stalinovým životopiscem Stephenem Kotkinem. Joel Kotkin, jeho starší bratr a rovněž akademik, se zaměřuje na otázky demografie, urbanismu a sociálních i ekonomických trendů. V článku, jejž nedávno přinesl časopis Quillette, se zabývá současným stavem vysokého školství a vzdělání ve Spojených státech obecně – pryč jsou ty časy, kdy jsme si o podobných věcech mohli číst jako o kuriozitách, které se nás přímo netýkají. Jak píše v závěru svého článku, není pochyb, že vzestup masového vzdělání je naplněním jednoho z příslibů liberální demokracie. Přestaneme-li si však uvědomovat a chápat, čím byl umožněn, mohl by právě tak urychlit její rozklad.

Žijeme, jak to formuloval indický esejista Saeed Akhtar Mirza, ve „věku amnézie“. Po celém světě, nejnápadněji však na Západě, je odmítáno poznání a porozumění předávané po tisíciletí z generace na generaci, a na jeho místě se ocitají politicky korektní klišé poslepovaná narychlo médii či akademickými institucemi. V některých ohledech tento proces připomíná – dnes ovšem v digitální podobě – období středověku. Vědomá manipulace myšlení a právě tak i minulosti, sloužící politickým účelům, je stále častější a rozšířenější.

Zmanipulované algoritmy internetového vyhledávače společnosti Google, o nichž byla nedávno řeč na stránkách čtvrtletníku American Affairs, nejen podporují obchodní zájmy této konkrétní společnosti, ale zároveň i nahrávají jejím politickým předpojatostem. Podobně jsme dnes svědky systematického „deplatformování“ konzervativních a jiných skupin, které urážejí vyhlašovaná mravní přesvědčení technologických oligarchů nebo jejich přívrženců v médiích. Velké společnosti se distancují od „urážlivých“ připomínek americké historie, například když se společnost Nike nedávno rozhodla ukončit výrobu designové řady tenisek s vlajkou Betsy Rossové.* V autoritářských společnostech je dnes situace ještě mnohem horší. Ke snahám čínských státních úřadů ovládat minulost přispívají mimo jiné i americké technologické společnosti, které napomáhají vymazat z dějin takové události, jako byl masakr na náměstí Tchien-an-men nebo hladomory vyvolané maoistickou ideologií. Nejnovější technologie dávají těm, kdo mají zájem manipulovat minulost, jakož i budoucnost, do rukou prostředky, o jakých se dřívějším despotům ani nesnilo.

Továrny na „masovou amnézii“

Smutné na tom je, že právě instituce, které mají v popisu práce usilovat o porozumění minulosti, dnes víc a víc připomínají své středověké předchůdce. Historik J. B. Bury přirovnal v roce 1913 středověk k „rozlehlému poli… posetému přesvědčeními, o nichž autorita tvrdila, že je ukládá jako pravdivá, [zatímco] rozum byl vykazován pryč“. Učenci pařížské univerzity, prohlašované za „teologického arbitra Evropy“, dostávali od biskupa „licence“ opravňující je, aby – kromě jiného – obhajovali církevní dogma. Koncem prvního desetiletí čtrnáctého století se tak na půdě slavné univerzity mohlo sejít církevní shromáždění, aby znovu potvrdilo realitu démonů údajně zamořujících společnost. [1]

V průběhu dalších staletí, s nástupem kapitalismu a liberálního myšlení, se z univerzit postupně staly majáky liberálního vzdělání, svobodného bádání a tolerance. Zdá se však, že se toto období liberalizace chýlí ke konci. Dnešní intelektuálové podobně jako středověcí učenci oblast bádání omezují. „Horečnaté úsilí dozvědět se víc a víc o předmětu menším a menším,“ na něž před půlstoletím upozornil ruský sociolog Pitirim Sorokin, učinilo akademický život v očích většiny lidí v rostoucí míře irelevantním.

Zdravé uznání významu minulosti se postupně vytrácí. Historický rozbor je dnes stále častěji utvářen zájmem o rasu, pohlaví (gender) a třídu. Jsme svědky opakujících se kampaní, zvlášť na půdě škol a v jejich okolí, za odstranění urážlivých soch a nástěnných maleb – včetně těch zpodobňujících George Washingtona – a přejmenování místních pamětihodností s cílem očistit tak dějiny Západu od všeho, co je poskvrňuje. 

Nepřekvapí, zjistíme-li, že znepokojivé množství studentů má o dějinách a vývoji naší civilizace vysloveně nedostatečné povědomí. Počet udělovaných akademických titulů v oboru historie klesl během posledního desetiletí o třetinu – tak málo jich nebylo ještě nikdy. Katedry historie jsou – podobně jako dokonce ještě menší katedry klasické filologie – stále častěji vedeny pokrokářskými kritiky a konzervativně či liberálně smýšlející profesoři nemají na jejich řízení žádný podíl. Univerzitní seznamy doporučené letní četby dnes z větší části ignorují veliká díla Homérova, Konfuciova, Shakespearova, Miltonova i Marxova a Engelsova. Vyučující nezřídka čelí kritice za to, že studentům předepisují nepřiměřeně mnoho knih, jejichž autory jsou mrtví bílí muži, kteří bývají jako skupina uváděni do souvislosti s takovými hrůzami minulosti, jako je otroctví, porobení žen nebo masová chudoba. Rok 1900, jak uvádí Ashley Thorne z redakce listu The Guardian, představuje „historický předěl: proslýchá se sice, že i dřív se psaly nějaké knihy, ale nikdo si není úplně jistý, o co šlo“.

Takové trendy mají dohromady za následek to, co dnes již zesnulá Jane Jacobsová označila za „masovou amnézii“, kdy je západní společnost odřezávána od poznání své vlastní kultury a svých dějin. [2] Evropa, která představuje primární zdroj západní civilizace, dnes nejen v akademickém světě, ale právě tak i ve světě elitních médií čelí kampani za nahrazení svého umění, literatury a náboženských tradic čímsi, co jeden autor označil za „multikulturní a postrasovou republiku“ podporující oddělené identity. „Nic takového jako evropské ‚my‘ neexistuje,“ jak otevřeně soudí francouzský filosof Pierre Manent. „Evropská kultura se ukrývá, mizí, schází jí duše.“

Vzestup postgramotnosti

V období středověku neměli nejen rolníci, ale ani mnozí šlechtici bezprostřední přístup dokonce ani k Bibli, a církevní teologii a křesťanské učení obecně tudíž znali leda zprostředkovaně. Na jejich omluvu lze však uvést, že byli negramotní a žili v době, kdy knihy byly velmi drahé a získat k nim přístup bylo nesnadné. Liberální éra, jejíž počátek datujeme do šestnáctého století, naproti tomu přinesla především ve Velké Británii a Nizozemí nevídaný vzestup gramotnosti: například v Anglii vzrostl poměr gramotných lidí od šestnáctého do devatenáctého století z třiceti na padesát procent.

Nejvýraznější byl tento trend v britských koloniích v Severní Americe – jak si povšiml Benjamin Franklin, právě vysoká úroveň gramotnosti napomohla americkým obchodníkům a řemeslníkům vyvolat revoltu proti koruně a dlouhodobě v ní pokračovat. [3] V současnosti, kdy máme k informacím přístup, jaký jsme si v minulosti nedokázali ani představit, však naše poznání dějin opět upadá: informace jsou víc a víc odděleny od skutečného poznání, místo knih máme blogy a místo esejů tweety. Znalost dokonce i poměrně nedávných událostí, jako je holokaust nebo den D, je dnes čím dál omezenější. Čtyři z deseti amerických mileniálů a přinejmenším jeden ze tří Evropanů uznávají, že o holokaustu vědí jen „velmi málo“, a jeden z pěti mladých francouzských respondentů ani netuší, že k něčemu takovému došlo.

Navíc je nepravděpodobné, že by se k takovým informacím dostali mimo školní lavice. Čtení knih bez souvislosti se školními či pracovními povinnostmi zvlášť mezi mladými dramaticky upadá, takže sotva polovina z nich čte vůbec něco, ať už pro potěšení nebo pro poučení. Počet amerických dětí, které uvádějí, že si čtou „pro zábavu“, klesl podle nedávného průzkumu mezi roky 2011 a 2015 bezmála o deset procent. Když na to přijde, jedna nedávná studie prováděná mezi studenty amerických univerzit nižšího stupně (college) konstatovala, že přes čtyřicet procent z nich po čtyřech letech vysokoškolského studia nevykazuje „žádný významnější pokrok vzdělanosti“. Jiná zásadní studie, kterou provedli badatelé na londýnské University College a jejímž předmětem bylo jedenáct tisíc dětí, monitorovaných už od svého narození v roce 2000, potvrdila, že jen jeden z deseti studentů mezi nimi si někdy ve volném čase něco přečte jen tak pro zábavu.

Nové inkvizice

Intelektuální intolerance rozkvétá, kdykoli dědictví minulosti – s jeho nejrůznějšími a nezřídka vcelku nevítanými ponaučeními – mizí v propasti zapomnění. V době feudalismu bylo klasické dědictví nahrazeno strnulým náboženským dogmatem a intelektuální duchovenstvo dneška využívá vzdělávací systém, média a „výrobní prostředky“ kultury k tomu, aby svá měřítka „privilegovanosti“ a hodnoty vnucovalo ostatním a rozhodovalo o tom, kdo si zaslouží zvláštní výjimku.

Od počátku dějin vykazují ti, kdo si pro své názory nárokují absolutní nadřazenost, jen zřídka přirozený sklon ke skepsi a k pochybnostem. Vzdělání a kultura očividně nejsou zárukou osvícení: akademikům, bavičům a vědcům se v Sovětském svazu dařilo docela dobře a v nacistickém Německu dokonce sloužili straně a poté režimu jako „tvrz“. [4] Může se ukázat, že akademici, umělci a novináři jsou nejhlasitějšími konformisty a vymahači ortodoxie.

V tomto vývoji nazpět sehrává zásadní roli nepřítomnost názorů, které by si navzájem protiřečily. Fakulty současných západních univerzit jsou stále častěji postiženy znepokojivou jednomyslností. Podle údajů z průzkumu, který v roce 1990 provedli pracovníci Výzkumného ústavu vyššího vzdělání (Higher Education Research Institute) spadajícího pod Kalifornskou univerzitu v Los Angeles, se 42 procent profesorů identifikovalo jako „liberální“ nebo „krajně levicoví“, v roce 2014 bylo však už takových 60 procent. Jiná studie 51 předních amerických colleges shledala, že poměr liberálů a konzervativců dosahuje až sedmdesáti k jedné a obvykle činí alespoň osm k jedné – a na elitních univerzitách svobodných umění, jako jsou Wellesley, Swarthmore a Williams, byla zaznamenána šokující hodnota sto dvacet k jedné.

Tyto trendy jsou zvlášť patrné v oborech, které nejvíc ovlivňují praktickou politiku a mínění veřejnosti. Za konzervativce se na nejpřednějších amerických právnických fakultách, jako je Harvard, Yale, Stanford, Columbia nebo Berkeley, dnes označuje výrazně méně než deset procent vyučujících. Podobné poměry vládnou i na univerzitách ve Spojeném království: ačkoli přibližně polovina britských voličů tíhne doprava, mezi akademiky je takových pouze dvanáct procent. Stejně propastné rozdíly najdeme také v Kanadě a v dalších evropských zemích: profesoři kritizující multikulturalismus a masovou migraci, nebo třeba i hájící prospěšnost „buržoazních hodnot“, snadno zjistí, že se pod nimi kýve židle.

Liberálové jako Cass Sunstein jsou přesvědčeni, že studentům, kteří dospívají v názorově homogenní atmosféře, „se s menší pravděpodobností dostane kvalitního vzdělání, a vyučující se s menší pravděpodobností budou učit jeden od druhého, převládne-li politická ortodoxie“. Jen málo univerzitních administrátorů se ovšem těmto trendům snaží klást odpor. Jeden kanadský rektor se například pokusil snahu o potlačení svobody projevu ospravedlnit argumentací, podle níž díky ní převládne „lepší projev“. Na mnoha školách se dnes po profesorech vyžaduje, aby podepisovali závazky „diverzity“, které znepokojivě připomínají závazky „loajality“ běžné v nejtemnějších dobách studené války. Vášnivá touha kontrolovat myšlení už pokrývá i takové výroky jako „Amerika je zemí příležitostí“ anebo vyznání víry v (rasově) barvoslepou společnost: názory tohoto druhu bývají dnes považovány za „mikroagrese“ a jako takové mohou být trestány.

Tato ideologická strnulost už zformovala generaci pokrokářských aktivistů, kteří dnes představují nejvzdělanější, nejbělejší a nejméně politicky tolerantní část amerického politického společenství. Mezi pokrokáři je obvyklé označovat jisté typy konverzace za „nenávistné projevy“ (hate speech) – v Kalifornii ostatně takový přístup nedávno podpořila i Demokratická strana.

Přijetí pestré palety ideologií pod vlajkou „intersekcionality“ – neboli propojení různých typů genderového, rasového, koloniálního a třídního útlaku – v důsledku bezmála znemožňuje jakoukoli kultivovanější rozpravu o minulosti. Jak poznamenal komentátor a spisovatel James Lindsay, dnes je přijatelná jen „morálně ryzí“ verze dějin a kultury. „Mají sklon démonizovat zejména heretiky či rouhače,“ jak řekl, „a vůbec kohokoli, kdo by se příliš vzdálil dogmatické struktuře přesvědčení a nějak ji ohrozil. Takoví lidé jsou často exkomunikováni.“

Ohrožení demokracie

Z čistky konzervativců, a dokonce i tradičně uvažujících liberálů v prostředí univerzit a médií už pro demokracii vyplynuly neradostné důsledky. Přibližně čtyřicet procent amerických mileniálů dává přednost omezení svobody takového projevu, o němž panuje mínění, že uráží menšiny, což je mnohem víc než 27 procent příslušníků Generace X,** 24 procent mezi „baby-boomery“ a 12 procent mezi nejstaršími. Mileniálové jsou zároveň ve srovnání s předchozími generacemi mnohem častěji ochotni přehlížet základní ústavně daná občanská práva a staví se pozitivněji k možnosti vojenského puče.

Právě tak i evropští mileniálové vykazují mnohem méně pevnou víru v demokracii a proti autokratické kontrole nevznášejí tolik námitek jako starší generace, které ještě zakusily život v diktaturách, případně na jejich troskách. Mladí Evropané také skoro třikrát častěji než předchozí generace prohlašují, že demokracie selhává.

Není pochyb, že vzestup masového vzdělání je naplněním jednoho z příslibů liberální demokracie. Přestaneme-li si však uvědomovat a chápat, čím byl umožněn, mohl by právě tak urychlit její rozklad. Bez omezování a přetváření minulosti se podrývání liberální demokracie nemůže obejít. Veliké osobnosti dějin jako ­Washington, Madison, Burke, Jefferson, Lincoln a Churchill vesměs varovaly, že lidské bytosti nejsou nevyhnutelně dobré, a z toho důvodu je třeba, aby moc byla rozptýlena a omezena, nikoli soustřeďována. Přesto jsme dnes svědky utváření společnosti, jak si ji představoval H. G. Wells – kontrolované aprobovanými elitami. Tato „vyvstávající třída schopných“, jak napsal Wells, by na sebe měla vzít úkol „ovládat a omezovat… nevýkonné masy“. Nová elita, předpověděl, časem nahradí demokracii „vyšším organismem“, jejž on sám označil za „novou republiku“. [5]

Jakékoli rozumné čtení historie lidského rodu musí před podobným uchvácením moci varovat, bez ohledu na to, jak ctnostnými úmysly snad bude motivováno. Avšak bude-li další generace od minulosti odříznuta a zformována zmanipulovanou, technologicky motivovanou realitou, nedostane se mu žádné větší pozornosti. A pokud už dnes nemáme představu o tom, o jaká dědictví se to demokracie vlastně opírá, tedy o svobodě jednotlivce a svobodné diskusi, nejspíš nám ani nebudou příliš chybět, až dojde k jejich definitivnímu rozkladu.[6]

Poznámky:

* Jde o ranou podobu vlajky Spojených států (z roku 1777) s třinácti hvězdami uspořádanými do kruhu, jejíž první exemplář podle legendy vyrobila na popud Otců zakladatelů filadelfská čalounice Betsy Rossová; pozn. překl.

** Tak bývá označována generace lidí narozených zhruba mezi lety 1965–1980, tedy generace následující po „baby-boomerech“ a předcházející „mileniály“; pozn. překl.

[1] Thompson, James Westfall a Johnson, Edgar Nathaniel, An Introduction to Medieval Europe (New York, 1937), s. 724; Cantor, op. cit., s. 373, 385, 459 a 503–505; Tuchmanová, Barbara, A Distant Mirror: The Calamitous 14th Century (New York, 1978), s. 160, 319 a 371.

[2] Jacobsová, Jane, Dark Ages Ahead (New York, 2004), s. 7–9.

[3] Franklin, Benjamin, The Autobiography of Benjamin Franklin (New Haven, Connecticut, 1964), s. 130–131.

[4] Craig, Gordon A., Germany: 1866–1945 (New York 1978), s. 551; Mayer, op. cit., s. 269; Carsten, op. cit., s. 33; Koch, H. W., The Hitler Youth: Origins and Development 1922–1945 (New York, 1975), s. 43 a 175.

[5] Wells, H. G., Anticipations of the Reaction of Mechanical and Scientific Progress Upon Human Life and Thought (Mineola, New York, 1999), s. 85–87, 99, 151; Siegel, op. cit., s. 100.

[6] Seidenberg, Roderick, Post Historic Man: An Inquiry (New York, 1974), s. 179.

Joel Kotkin přednáší na kalifornské Chapmanově univerzitě a je také ředitelem Institutu pro obnovu měst (Urban Reform Institute). Jeho poslední kniha má název Nástup neofeudalismu: varování globální střední třídě (2023).

Přeložil Tomáš Suchomel. Redakce děkuje Joelu Kotkinovi a Claire Lehmannové, šéfredaktorce časopisu Quillette, za laskavé svolení přetisknout tento článek; originál je k dispozici na https://quillette.com/2019/07/15/age-of-amnesia/. 

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 6/2024)