Příběh (ne)obyčejného života
Sto let od tzv. Ruské pomocné akce

Československá republika přijala v prvních nelehkých letech své existence desítky tisíc uprchlíků před bolševickým terorem. Pomoc odsouhlasila již v roce 1919 a v letech 1921 až 1937 na ni vydala ze státního rozpočtu více než půl miliardy tehdejších korun. Československý stát umožnil vystudovat nejméně šesti tisícům ruských či ukrajinských studentů, podporoval akademiky, odborníky všech myslitelných oborů, ale i sociálně slabé či invalidy. Za těmito fakty, na které můžeme být právem hrdí, se však skrývají především konkrétní lidské osudy. Tento článek je nejen připomenutím naší tehdejší velkorysosti, která jako by se v průběhu uplynulých sta let někam vytratila, ale skrze příběh jedné konkrétní rodiny – Uralovových – i malou poctou těm, kteří se dokázali statečně postavit nepřízni osudu, a jejich potomkům, kteří na ně nezapomínají.

Patrně není člověk, který by nikdy neslyšel o Poltavě, a jistě je i mnoho těch, kterým něco říká Dikanka. Nevelké město ve stepích centrální Ukrajiny a zapadlá vesnice přibližně třicet kilometrů severně od něj se v dějinách proslavily. Samotná Poltava především díky bitvě z roku 1709, v níž car Petr Veliký porazil švédského krále Karla XII., čímž z dosud téměř neznámého Ruska stvořil velmoc. A nedaleko odtud ležící Dikanku zase učinil nesmrtelnou Nikolaj Vasiljevič Gogol (1809–1852), a to hlavně svým cyklem humorně i strašidelně laděných povídek inspirovaných ukrajinskými lidovými pověstmi, který nazval Večery na samotě u Dikanky (1831–1832).

Místní lidé hlásící se k odkazu svobodomyslných záporožských kozáků, tedy potomků turkických kočovných kmenů a uprchlých ruských a ukrajinských nevolníků, si vždy zakládali na své svobodě, hrdosti a svéráznosti.

„Jak opojný, jak nádherný je letní den na malé Rusi! Jak malátně horké jsou hodiny, kdy se v tichu a žáru třpytí poledne, kdy nesmírný azurový oceán se rozkošnicky klene nad zemí jako v spánku, jako by celý tonul v blaženosti, objímaje a tiskna krásu ve své vzdušné náruči. Není na něm ani mráčku. Nikde ani hlesu. Všude jako po vymření. Jenom nahoře v hloubi oblohy se třepetá skřivánek a stříbrné písně se po vzdušném schodišti snášejí k zamilované zemi, ve stepi se občas ozve skřek racka nebo jasný hlas křepelky. Líně a bezmyšlenkovitě stojí obrovité duby, jako by sem zabloudily procházkou. Oslňující šlehy slunečních paprsků zapalují celé malebné spousty listoví, kdežto jiné zahalují stínem, temným jako noc, a jen za prudkého větru je postříknou zlatem. Smaragdy, topasy a safíry éterického hmyzu se rojí nad pestrými zahradami, za clonou statných slunečnic. Na rovině se utábořily šedavé stohy sena i zlaté mandele obilí a potulují se po jejich dálavách. Rozložité větve třešní, jabloní a hrušní se sklánějí pod tíží plodů; obloha a její čisté zrcadlo – řeka v zeleném, pyšně vztyčeném orámování… jak rozkošnické, jak něhyplné je maloruské léto!“¹

Předrevoluční Rusko

Do tohoto rázovitého prostředí se v prosinci roku 1845 narodil i Nikolaj Jakubovič Uralov. Vystudoval, stal se pravoslavným knězem a v Dikance se oženil s Ludmilou Zelenskou, dcerou jiného pravoslavného kněze. Zanedlouho po svatbě, v roce 1878, se jim narodil syn Nikolaj Nikolajevič Uralov.

V kostele, místě jejich svatby, se ale na chvíli zastavme a udělejme si malý výlet do divoké kozácké minulosti. Nejen ústní lidová slovesnost, ale i četné archivní dokumenty podávají svědectví o události, která se zde odehrála na konci 17. století, v nelehkých časech obrovského strachu, bídy a nejistoty, kdy Ukrajina bojovala o svoji samostatnost. Tehdy se prý na jednom z pařezů v nedalekém lese objevila ikona svatého Nikolaje. Lidé ji odnesli do vsi do kostela, ale ona se opět vrátila na své původní místo. Stejně jako v mnoha podobných případech se tento proces opakoval tolikrát, až se místní rozhodli postavit pro ikonu svatostánek přímo tam, kam se tak ráda vracela. Kolem pařezu vystavěli nejprve dřevěný kostel, který v roce 1794 nahradil nádherný kamenný chrám. Stavbu nového Svatonikolajevského kostela financovali Kočubejové, místní významná knížecí rodina, která si pod ním vybudovala i svoji rodinnou hrobku. Je dost možné, že právě zde si slíbili věrnost i Uralovovi, vždyť i oni svého prvorozeného syna pokřtili Nikolaj.

Mladí manželé žili v sousedství krásného kočubejského knížecího sídla, v romantickém kraji rozlehlé stepi s roztroušenými vesničkami a svobodnými sedláckými statky. Nikolaj Jakubovič Uralov, vzdělaný člověk, se brzy stal arciknězem katedrálního chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Poltavě známého jako Uspenskij sobor, tedy předním reprezentantem místní pravoslavné církve. Byl nepochybně vážený, jeho rodina netrpěla hmotným nedostatkem, naopak přirozeně se řadila mezi místní honoraci. Jeho syn Nikolaj Nikolajevič absolvoval poltavské První mužské gymnázium cara Alexandra a coby chytré dítě z dobře situované rodiny pokračoval ve studiích na univerzitě. Roku 1901 začal navštěvovat filozofickou fakultu v Charkově, humanitní studia však po dvou letech vyměnil za to, co jej bavilo především, přešel na Vysokou školu zemědělskou a lesní v Novo-Alexandrijsku (dnešní Puławy v Polsku). Svá studia lesního inženýrství ukončil v bouřlivém revolučním roce 1905 jako vzorný student s vyznamenáním. Pracoval pak pro správu carských lesních statků v Polsku jako taxátor, ale už v roce 1909 mu bylo nabídnuto místo asistenta katedry pro oceňování a zařízení lesů a nauky o lesní správě na jeho alma mater. Nabídku přijal a v roce 1912 se zde stal honorovaným docentem. Úspěšný mladý muž, docent státní univerzity, autor mnoha odborných publikací (některé z nich jsou dostupné i ve Slovanské knihovně v Praze, např. Lěsnaja rastitel’nost’ Rossii), byl za svoji práci oceněný prestižním titulem dvorního rady, což byl sedmý stupeň ze čtrnácti služebných tříd, takzvaných „rangů“ zavedených již Petrem Velikým. K této pozici získal i titul dědičného šlechtice a právo nechat se oslovovat Vaše Vysokoblahorodí. Dvorní rada Nikolaj Nikolajevič Uralov současně (v letech 1909 až 1915) působil jako správce Výzkumného státního školního lesa a krátce i jako učitel ruštiny (v letech 1913 až 1915) na dívčím státním gymnáziu v Novo-Alexandrijsku.

Výuka ruštiny na dívčím gymnáziu se mu v pozitivním slova smyslu stala osudnou. Dne 28. července 1913 se v chrámu Panny Marie Pomocné oženil s Idou Vilémovnou Kriegerovou, čerstvou maturantkou, půvabnou dívkou z dobře situované německé luteránské rodiny. Jeho Vysokoblahorodí dvorní rada a dědičný šlechtic Nikolaj Nikolajevič Uralov byl v roce 1913 na vrcholu svých sil i osobního štěstí a právem se těšil na spokojenou a klidnou budoucnost. Ta mu však nebyla dopřána. S vypuknutím první světové války započal celý řetězec událostí, který jeho osud nadobro změnil.

První světová válka

Dne 1. srpna vyhlásilo carskému Rusku válku Německo, 6. srpna se k němu přidalo i Rakousko-Uhersko. Začala mobilizace. Centrální mocnosti předpokládaly, že se Rusům mobilizace protáhne, a bude tedy čas v bleskové válce porazit nepřátele na západě a až pak otevřít i východní frontu. Ovšem ruské pluky byly připraveny nečekaně rychle a na­opak postup na západní frontě se téměř zastavil. Německé velení na nátlak Hindenburga a Ludendorffa proto přehodnotilo svoji strategii a v létě 1915 zahájilo rozhodný útok na východě – ruská armáda byla vytlačena z Polska, Litvy a z části Lotyšska a Běloruska. Na podzim 1915 se fronta zastavila až na linii procházející ukrajinským Zborovem. Za jediný rok války přišlo carské Rusko o své nejvyspělejší oblasti s dvaceti třemi miliony obyvatel a evidovalo neuvěřitelný milion a půl padlých vojáků.

Ve stejné době začali Němci navíc tajně finančně podporovat exilové bolševické revolucionáře. Počítali s tím, že pokud carský režim padne, Rusové budou nuceni podepsat mír, a oni pak své uvolněné síly přesunou z východní fronty na západní.

Novo-Alexandrijsk byl obsazen rakousko-uherskou armádou, Nikolaj Nikolajevič byl mobilizován a narukoval do carské armády jako důstojník. Ve svém pase, vydaném roku 1908, měl uvedeno, že je praporčíkem v záloze, jaké hodnosti dosáhl na frontě, nevíme. Jeho stopa se s uzavřením škol a obsazením města na čas ztrácí. Nevíme ani, u jakého byl pluku a kde přesně bojoval. Jeho ženu Idu Vilémovnu Uralovovou zastihl začátek války v pokročilém stupni těhotenství, odjela proto do relativního bezpečí na statek v Dikance, kde se jí na podzim roku 1914 narodila dcerka Eugenie Nikolajevna, po domácku Žeňa.

Když v únoru roku 1917 carský režim skutečně padl, válka pokračovala i s ruskou účastí dál. Jako by tento fakt sám o sobě nestačil, v zemi navíc vypukla ještě občanská válka, která vrhla nejen Ukrajinu do naprosté anarchie s řadou krvavých konfliktů. Vyznat se v této situaci a dohledat pohyb konkrétního člověka je téměř nemožné, díky rodinné paměti ale víme, že po pádu carského režimu Nikolaj Nikolajevič ještě s dalšími muži zběhl od svého pluku, který se patrně přidal k rudým. Bylo běžné, že zatímco carští důstojníci většinou zachovávali věrnost carovi, řadové vojáky mnohem více oslovovaly bolševické ideály. Je pravděpodobné, že minimálně v jarních měsících roku 1917 musel na čas pobývat u svých rodičů, ženy a malé dcerky v Dikance, protože v únoru roku 1918 se mu narodil syn, který dostal jméno Boris Nikolajevič. V rodině se taktéž uchovala vzpomínka, že Nikolaj tehdy svého čerstvě narozeného synka krátce viděl, což bylo jistě velmi riskantní. Koncem ledna 1918 byla totiž oblast Poltavy obsazena bolševickými rudými jednotkami pod vedením generála Muravěva. I kdyby rodina tisíckrát chtěla, nemohla vymazat svůj původ, který z ní dělal zjevné nepřátele nových pořádků. Nikolaj neměl jinou volbu než uprchnout nebo se pokusit bojovat. Opustit Ukrajinu v době války, kdy ze západu postupovala vojska centrálních mocností a zemi sužovala občanská válka, navíc s malou dcerkou a čerstvě narozeným synem, bylo naprosto vyloučené. Nikolaj Nikolajevič se tedy rozhodl pro druhou možnost – svěřil ženu a dvě maličké děti do péče svých rodičů a odešel bojovat k takzvaným „bílým“.

Občanská válka

Zárodky Bílé, tedy Bělogvardějské armády vznikaly již od říjnové revoluce především v odlehlých guberniích. Jejím základem bylo často kozáctvo a dobrovolníci (Dobrovolnická armáda). Takzvaná Bílá armáda (v opozitu k Rudé, ale i anarchistické Černé či ukrajinské nacionalistické Zelené armádě) je souhrnné označení mnoha ozbrojených formací, které měly své vlastní velení i cíle. Spojovala je pouze touha porazit bolševiky. Rudí však ovládali centrální oblasti Ruska a měli k dispozici i větší zdroje a kapacity zbrojního průmyslu. Bolševické vedení, kromě toho, že bylo na rozdíl od bílých jednotné, navíc naprosto nehledělo na ztráty, zbídačení obyvatelstva či hladomor a vše podřídilo pouze svému vítězství. Za účelem „pacifikace“ nespokojených obyvatel, kteří se bouřili kvůli nedostatku jídla i nelidským podmínkám, rozpoutala tajná policie (tzv. Čeka v čele s Felixem Edmundovičem Dzeržinským) masový teror. Protože ani vojenská uskupení hlásící se k bílým nelze označit za právě „ohleduplná“ (například dodnes není plně objasněn podíl některých jednotek na pogromech židovského obyvatelstva), dopad na civilní obyvatelstvo byl nepředstavitelný.²Od podzimu 1917 do srpna 1919 byla oblast Poltavy obsazena různými formacemi dvanáctkrát(!). A přesto se běžný život zcela nezastavil.

Dne 25. února 1918 byl v hlavním poltavském kostele, v katedrálním chrámu Nanebevzetí Panny Marie, pokřtěn jen pár dnů starý Boris Nikolajevič. Obřad vykonal jeho dědeček, arcikněz Nikolaj Uralov a diákon Pavel Morgul. Svědky byli místní měšťan Ilja Pavlovič Šimanskij a manželka učitele Kateřina Nikolajevna Revucká. Těžko si představit, za jakých podmínek se tato slavnost konala, protože právě v únoru bolševici bránili Poltavu před postupujícími německými oddíly, které ji následně dobyly, a už počátkem března tábořila na hlavním poltavském náměstí, kde stál i Uspenskij sobor, německá artilerie, která jedno ze svých rychlopalných děl umístila i do věže chrámu. Archivní prameny zmiňují jako „šťastnou“ událost, že ačkoliv byla v bojích několikrát vážně zasažena i zeď za ikonostasem, samotný ikonostas tehdy poškozen nebyl.³ Totéž se však bohužel nedá říci o pohádkovém sídle Kočubejů v Dikance. Skutečně překrásná knížecí „usaďba“ se všemi svými skleníky, oranžériemi, manéží, okrasnými zahradami či důmyslnými vodními hříčkami byla nadobro zničena. Co nestihla válka, to později dokonali komunisté. Do dnešních dnů zůstal stát jen jeden vítězný oblouk, základy vstupní brány a vyrabovaná hrobka pod Svatonikolajevským kostelem. Ten na rozdíl od katedrálního chrámu Nanebevzetí Panny Marie, který byl za Stalina srovnán se zemí, přečkal do dnešních dob. Snad jej opravdu chrání divotvorná ikona.

Výpis z matriky katedrálního chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Poltavě pro rok 1918. Otec Borise Nikolajeviče Nikolaj Nikolajevič Uralov je zde zapsán jako dědičný šlechtic a dvorní rada.

(Výpis z matriky katedrálního chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Poltavě…

Těžko si lze představit tíseň, ve které se rodina Uralovů a jim podobné tehdy nacházely. Ocitly se uprostřed válečných operací, byli tu mrtví, zranění, všudypřítomný strach, nejistota. Civilisté, především ženy, starci a děti, stáli tváří v tvář ozbrojencům, kterým vázlo zásobování nebo vůbec žádné neměli a brali, co viděli. Mnohé rodiny přišly o střechu nad hlavou i možnost jakkoliv se o sebe postarat. Státní správa byla v troskách, vládla anarchie a bezpráví. Rodiny vojáků bojujících u bělogvardějských pluků se navíc oprávněně obávaly definitivního vítězství rudých, kteří mohli začít likvidovat své odpůrce. Lidé se v těchto strašných letech snažili uchránit holé životy, zásoby potravin i nezbytný základ pro další sklizeň. Mnohým se to i kvůli naprosto bezohlednému přístupu takzvaného válečného komunismu, který rekvíroval veškeré zásoby, nezdařilo. V roce 1920 vypukl na Ukrajině první z řady děsivých hladomorů.

Ida Vilémovna s oběma maličkými dětmi byla v tu dobu na statku v Dikance a později vděčně vzpomínala na laskavé chování a pomoc svých bývalých poddaných. Dle vlastních zápisků tehdy také pracovala pro poltavskou městskou správu a v místní elektrárně. Ženy tehdy v rámci možností nahradily bojující muže a snažily se zastat chod nezbytných institucí a zabezpečit své nejbližší. Byla snad i v nějakém kontaktu se svým mužem a pro vojáky šila uniformy. Rodina Uralovových byla přece jen v určité výhodě. Jednak se dá předpokládat, že její výchozí situace byla výrazně lepší, než byl běžný průměr místního venkovského obyvatelstva, a pak pravoslavná církev, kterou zde Nikolaj Jakubovič reprezentoval, stále ještě měla svoji autoritu. Si­tuace se však zhoršovala, a to i na bojištích občanské války. Rudí získávali jeden opěrný bod bílých za druhým. Bělogvardějské jednotky se stahovaly na Krym, až nakonec generálu Wrangelovi nezbylo nic jiného než zahájit předem připravenou evakuaci. Ve dnech 11. až 14. listopadu 1920 vyplulo z přístavů Sevastopol, Jevpatorija Kerč, Feodosija a Jalta 126 plavidel se 146 tisíci vojáků a bělogvardějských sympatizantů směrem do Istanbulu. Na jedné z těchto lodí byl i důstojník Nikolaj Nikolajevič Uralov, jeho rodina však nikoliv, ta uvízla v Dikance. Nevíme, zda Nikolaj Nikolajevič dokázal vzkázat svým blízkým, že přežil a že je evakuován. V dané situaci se dalo jen modlit a doufat, že se snad někdy opět shledají.

Z let 1920 až 1924 se v rodinném archivu téměř nic nezachovalo, žádné dopisy, žádné dokumenty, jen pár fotografií. Je na nich mladá pohledná žena a dvě malé děti – Ida, Žeňa a Boris. Jen oni tři. Je vidět, jak děti rostou, na první fotografii je Borisovi sotva půl roku, na poslední už stojí malý školák, v létě v zahradě, v zimě na procházce, v pěkně zařízeném pokoji… Jediné vzpomínky na dobu nejistoty, ale i určitého uvolnění.

Občanská válka, cílený teror i krutý válečný komunismus si podle střízlivých odhadů vyžádaly 7 až 12 milionů obětí. Země byla vyčerpaná a nemělo-li dojít k jejímu naprostému kolapsu, bylo nezbytné souhlasit s určitým uvolněním a dílčím návratem k předrevolučním praktikám. V roce 1921 byla vyhlášena takzvaná Nová ekonomická politika (NEP). Lidé po zaplacení povinných dávek mohli volně nakládat se svými přebytky, mohli je prodávat, směňovat. Zbídačená země a zdecimované obyvatelstvo se mohly opět nadechnout. Netrvalo to však dlouho.

V květnu roku 1922 ranila vůdce bolševické revoluce Vladimíra Iljiče Lenina první mrtvice. Tehdy už trpěl syfilidou v pokročilém stadiu a jeho stav se i nadále zhoršoval, přesto stále zastával pozici bolševického vůdce a rozpoutal například hon na pravoslavnou církev, kterému padlo za oběť mnoho kněží. V březnu roku 1923, už téměř zcela ochrnutý, sepsal svoji „poslední vůli“, dopis, ve kterém mimo jiné varoval před Stalinem. O necelý rok později, v lednu roku 1924, Vladimír Iljič Uljanov, přezdívaný Lenin, zemřel. V boji o jeho nástupnictví zvítězil obávaný a zcela vyšinutý Gruzínec Josif Vissarionovič Stalin. Pro miliony obyvatel Sovětského svazu tím začalo další a ještě děsivější období pekla.

Ida, Žeňa a Boris Uralovovi v Dikance.

(Ida, Žeňa a Boris Uralovovi v Dikance.)

Ruská pomocná akce (RPA)

Už v roce 1919 odsouhlasila Československá republika (zákonem č. 175) „Podpůrnou akci ve prospěch ruských uprchlíků“. Velice mladý stát, který měl sám problémů více než dost, se rozhodl k masívní pomoci uprchlíkům, kteří měli jinou kulturu, jazyk, zvyky i náboženství. Na tzv. Ruské pomocné akci (RPA) se podílela ministerstva, vládní úřady, Červený kříž a řada dalších institucí. V červenci roku 1921 si ji pod osobní záštitu vzal sám prezident Masaryk. Tato velkorysá pomoc byla schválena jako státní a stát ji také hradil. Celkem bylo od roku 1921 do roku 1937 na Ruskou pomocnou akci ze státního rozpočtu uvolněno 508 034 511 Kč.⁴ Dokážeme si něco podobného představit v dnešních podmínkách?

První transporty s ruskými uprchlíky z Galipole, Lemnosu a Istanbulu přijely do Československa na konci roku 1921. Celkový počet přijatých emigrantů se blížil počtu 30 000, ne všichni tu však zůstali, pro mnohé jsme byli pouze „tranzitní“ zemí. Československo nejvíce lákalo ruskou liberálně smýšlející inteligenci. Stát jim mimo jiné slíbil (a postupem času zajistil) vlastní školy, svobodu náboženství, kultury i jazyka a v neposlední řadě uplatnění v oboru, kterému se dosud věnovali (takto vznikla například Ruská lidová univerzita, Ruský institut, Ruská právnická fakulta, Archeologický ústav N. P. Kondakova a mnohé další významné instituce). Pomoc byla motivována nejen soucitem, ale vycházela i z racionální úvahy. Předpokládalo se, že bolševický režim se dlouho neudrží a že při nezbytné obnově ruského státu to bude právě v Československu zachráněná a vzdělávaná ruská inteligence, která jej – tentokrát na demokratických principech – opět postaví na nohy. ⁵

Velkorysé československé nabídky využil i Nikolaj Nikolajevič Uralov. Přicestoval patrně přímo z Istanbulu, i když nevíme přesně kdy. Veškeré dokumenty, které jsou v rodinném archivu k dispozici, se vážou až k roku 1925. Z ústně zachovaných vzpomínek ale víme, že Nikolaj byl po celou dobu v občasném kontaktu se svojí rodinou přes někoho „v úřadu v Kyjevě“. Existence takového dobrého kontaktu je vzhledem k dalšímu vývoji vysoce pravděpodobná, protože v případě rodiny Uralovových se podařilo něco, co nebylo zcela běžné. Československo přijímalo ruské uprchlíky, kozáky, bělogvardějské vojáky i celé rodiny, kterým se podařilo uprchnout z Ruska někam do třetí země, ale nemělo jak „scelovat“ rozdělené rodiny, pokud se části jejich příslušníků uprchnout nepodařilo. Z mnoha různých důvodů zůstávalo jednou z posledních zemí Evropy, která se Sověty nepodepsala žádnou bilaterální smlouvu (až do roku 1934, kdy došlo ze strany Československa k diplomatickému uznání SSSR). Fakt, že v roce 1925 za Nikolajem Nikolajevičem přicestovala i jeho žena a děti, je pozoruhodný. Rodina dokonce po čase „přes nějakého konzula“ dostala i část svých cenností – šperky, hodiny a vzácnou ikonu. Ať již to bylo jakkoliv, jisté je, že tou největší cenností, která je v rodině dodnes pietně uchovávána, jsou dva lístky na vlak, který Idu s Borisem a Žeňou dne 28. března roku 1925 přivezl přes Rigu a Berlín do Prahy. Byly to lísky do svobody, jízdenky směr život. V sovětském Rusku by je s velkou pravděpodobností hraničící s jistotou čekala jen cesta do gulagu nebo rovnou smrt.

Mezinárodní vlaková jízdenka dopravce Derutra (Deutsch- Russische Transport) vystavená pro Idu, Eugenii (Žeňu) a Borise Uralovovi.

(Mezinárodní vlaková jízdenka dopravce Derutra (Deutsch- Russische Transport) vystavená pro…

Ale teď byli spolu a zdálo se, že v bezpečí. V rodinném albu se zachovala fotografie, která nejspíš tuto dojemnou chvíli zachycuje (viz úvodní foto článku). Je sice nepopsaná, ale je to rozhodně první fotografie, na které je celá rodina pohromadě. Všichni sedí na nějaké lavici, která by klidně mohla být posezením v nádražní čekárně, Ida, Žeňa i malý Boris jsou zjevně unavení, vážní, možná i lehce vystrašení. Nikolaj, který láskyplně drží svého syna kolem ramen, je zase evidentně šťastný, snad lze rozeznat i náznak úsměvu, který se na žádné jiné jeho fotografii neobjevil.

Že sliby československé vlády nebyly plané a že se skutečně snažila ruské odborníky zaměstnat v jejich oboru, dosvědčuje i fakt, že Nikolaj Nikolajevič jako první místo svého působení v nové vlasti uvádí Vysokou školu zemědělskou a lesnickou v Brně. To se však psal již rok 1927 a nenastoupil na místo docenta lesnictví, ale lektora ruštiny. Patrně doufal, že je to jen předstupeň, protože svému oboru se i zde aktivně věnoval, o čemž svědčí několik odborných knih a příspěvků do časopisu Československý les. Jak lze usuzovat z Idiných zápisků, před usazením v Brně žila rodina krátce i v Praze. Ida se zde naučila masážím a pracovala v Salonu krásy paní Lovecké. V podobném salonu (pánů Honejska, Schnüparek, Hájka a Cikrleho) pak v letech 1926 až 1941 pracovala i v Brně. Údajně šlo o salon krásy, který navštěvovala bohatá brněnská klientela, zvláště prý dámy židovského původu. Nikolaj Nikolajevič pak v Brně působil – opět v pozici učitele ruštiny – ještě na První obchodní akademii (do roku 1942) a pak krátce po válce i na Druhé obchodní akademii Klementa Gottwalda. K tomuto působení se velmi pravděpodobně váže i jeho další odborná publikace, tentokrát učebnice ruské obchodní korespondence.

Nejvíce informací z těchto let máme o Borisovi. Víme, že chodil do ruské školky i základní školy a v červnu roku 1929 úspěšně složil zkoušky na Ruské reformní reálné gymnázium v Moravské Třebové, kde následně absolvoval primu až sextu. Z této doby se zachovalo několik pozoruhodných a historicky cenných fotografií.

Je všeobecně známo, že ruští emigranti se velmi často hlásili ke kozáctvu. Existovali kozáci záporožští, donští, kubáňští, těrečtí, astrachanští a další. Velké množství z nich zahynulo v bojích občanské války nebo nepřežilo následky válečného komunismu, někteří se přidali k rudým, většina se však hlásila k bělogvardějcům. Ti, kterým se podařilo uprchnout, tvořili nejviditelnější součást bílé ruské emigrace v čele s vrchním atamanem generálem Bogajevským, jenž žil v Paříži. Kozáci si v emigraci stejně jako ve své domovině zakládali tzv. stanice, řada z těchto stanic logicky vznikla i v Československu. Jednou z nejaktivnějších byla kozácká stanice v Moravské Třebové právě při místním ruském chlapeckém gymnáziu. Potomci kozáků, ale i chlapci z rodin, kde tato tradice nebyla nijak silná, byli ve svém věku zcela pochopitelně okouzleni romantickou představou kozácké svobody a dobrodružství.

Výjimkou nebyl ani Boris Nikolajevič, což dosvědčují právě ony fotografie. Ve školním roce 1936/1937 Boris odmaturoval, nikoliv však v České Třebové, ale na Spolkovém ruském reformním reálném gymnáziu v Praze, kam chodil od septimy. I z pražského období se zachovalo několik vzácných fotografií, dokumentujících především velmi bohatý spolkový život – představení ruského ochotnického divadla, tenis, cyklistika, lyže, výlety. Šťastný život prvorepublikového mládí.

Rány osudu však neměly ustat ani v nové domovině. Krátce po přestěhování do Brna tehdy dvanáctiletá Žeňa velmi vážně onemocněla. Lékaři jí diagnostikovali kostní tuberkulózu. Účinný lék proti tomuto onemocnění se objevil až ve čtyřicátých letech, ve dvacátých letech se úmrtnost i v těch nejlepších evropských sanatoriích pohybovala kolem 50 % (do pěti let od diagnózy). Do jedné ze specializovaných švýcarských horských léčeben odcestovala i malá Žeňa. Rodina za její léčbu platila penězi z prodeje rodinných šperků a cenností, o které tímto přišla. Ale jistě nelitovali. Žeňa se naštěstí uzdravila.

Vystoupení kozáckého sboru v Moravské Třebové, Boris je v horní řadě třetí zprava.

(Vystoupení kozáckého sboru v Moravské Třebové, Boris je v horní…

Do rodinného alba tak mohly přibýt nádherné fotografie z chorvatské Crikvenice, které zachycují bezstarostné chvíle léta roku 1935. Je na nich Boris,­ jeho sestra Žeňa a překvapivě i jejich stařičký dědeček, kněz Nikolaj. Nevíme, jakým způsobem se to podařilo, ale Nikolaj Jakubovič patrně musel být mezi asi třemi tisíci uprchlíky, označovanými jako ruští kozáci, kteří v zimě roku 1920 přistáli v přístavu Bakar. Několik set z nich se přesunulo do malého přímořského městečka Crikvenica, kde je v roce 1921 zdokumentováno 173 mužů a 133 žen hlásících se k ruské národnosti. Ruská emigrantská komunita si zde roku 1924 vystavěla pravoslavný kostel, který byl, stejně jako ten v Dikance, zasvěcen svatému Nikolaji. O čtvrt století později při sčítání obyvatelstva (v roce 1949) se k ruské národnosti sice přihlásilo již jen 12 místních obyvatel, ale pěkný pravoslavný kostelík se zachoval a do dnešních dnů těší jak místní obyvatele, tak početné letní hosty svým nezaměnitelným zvoněním.

Z fotek z roku 1935 sice dýchá radost, letní pohoda a rodinné štěstí, ale už tehdy se nejen nad ruskou emigrací v Československu stahovala nebezpečná mračna. Stále komplikovanější mezinárodní situace a hluboká celosvětová krize přiměla Československou republiku podepsat bilaterální dohodu se Sovětským svazem (1934) a následně také ukončit financování pomoci ruským uprchlíkům (1936). Pomoc sice neustala úplně, stále ještě pomáhal soukromý sektor (například Karel Kramář, který ve prospěch ruských uprchlíků dokonce zastavil i svůj vlastní majetek), ale situace byla vážná. Nyní už naprostá většina Rusů pochopila, že vlast je nadobro ztracená a že k jejich návratu již nikdy nedojde (těch několik nešťastníků, kteří se nechali zlákat stalinskou propagandou a vrátili se, za to zaplatilo životem). Rusové v Československu se buď rozhodli pro odchod dál na západ, nebo požádali o československé státní občanství. Uralovovi se k tomuto kroku odhodlali již v roce 1931. Mnichovskou dohodu a obsazení Československa německou armádou tak prožívali již jako řádní českoslovenští občané. Boris, tehdy student lékařské fakulty Masarykovy univerzity, zažil na vlastní kůži i násilné uzavření českých vysokých škol. Za jeho rozhodnutím studovat medicínu možná stálo vážné onemocnění jeho sestry, ale ať už to bylo cokoliv, jeho touha stát se lékařem byla nezlomná. Dokonce tak nezlomná, že přistoupil i na možnost studovat na Němci obsazené Karlově univerzitě, kde byl imatrikulován v květnu roku 1942.

Pro tento v českých očích velmi kontroverzní krok se rozhodlo větší množství studentů z řad ruských emigrantů a byli za to nejen velmi kritizováni, ale mělo to i neblahý dopad na jejich poválečnou budoucnost. Není tajemstvím, že část kozáctva v emigraci sympatizovala s hitlerovským Německem, ve kterém viděla poslední šanci porazit bolševické Rusko. Po vítězné válce pak byl každý Rus jakkoliv sympatizující s Němci sovětskou propagandou označen za fašistu. Vzpomeňme si jen na osudy ukrajinských vlasovců, jejichž angažovanost v bojích druhé světové války a při Pražském povstání vyvolává živé kontroverze a mezinárodní přestřelky i dnes. Určitou počáteční nekritičnost bělogvardějců k nacistické agresivitě je rozhodně nezbytné vidět v souvislostech. Tito lidé si kvůli zrůdné bolševické totalitě vytrpěli tolik, že mnohdy snadno podlehli myšlence, že nepřítel mého nepřítele může být mým přítelem. V případě ruských studentů v Československu za tím však byla jiná, možná silnější motivace. Ruští studenti tradičně patřili mezi nejlepší z ročníku, studium dokončovali v předtermínech a celkově byli považováni za mimořádně pilné. Stála za tím jistě touha prosadit se, ale i nelehká životní situace, kdy potřebovali co nejdříve dostudovat a pomoci svým rodinám. Na výhody od státu jako příspěvky na ubytování, dopravu, osvobození od poplatků na vysoké škole a jiné měli nárok jen v případě, kdy všechny zkoušky složili řádně a v termínu. V opačném případě o podporu okamžitě přišli. Komunita ruských studentů tak byla ke studiu a jeho co nejrychlejšímu dokončení velmi silně motivovaná a tyto návyky nebylo možné tak snadno změnit.

Boris a Žena s dědou Nikolajem v Crikvenici, 1935.

(Boris a Žena s dědou Nikolajem v Crikvenici, 1935.)

Druhá světová válka a komunistický puč

Období druhé světové války prožila rodina Nikolaje Nikolajeviče velmi podobně jako mnoho jiných. Ida v roce 1941 se ztrátou židovské klientely přišla o práci a musela se nechat zaměstnat v továrně Novo-Tepra v brněnských Židenicích. O rok později přišel o své učitelské místo i Nikolaj. Jejich finanční situace jistě nebyla nejlepší a mnohé ruské rodiny byly také pod bedlivým dohledem Gestapa. Skutečně těžké chvíle se ale neodvratně přibližovaly s tím, jak postupovala Rudá armáda.

Sovětští osvoboditelé, které většina Čechoslováků vítala s šeříky v rukou, znamenali pro bělogvardějské emigranty smrtelné nebezpečí. Postupující armáda před sebou „hnala“ armádu běženců, kteří přinášeli zprávy o zatýkání a násilných deportacích do SSSR. O mnohé takové uprchlíky se starala i místní pravoslavná církev, a tak komunita mohla mít dostatek informací. Otázkou však bylo, zda jim věřila. Ti, co již měli československé občanství, se navíc cítili v relativním bezpečí, protože sovětská moc na ně oficiálně nemohla uplatňovat žádné své zákony. Zanedlouho však mnozí z nich poznali, jak velmi se mýlili.

Dnes máme zmapované stovky případů (například díky aktivitě občanského sdružení Oni byli první) protiprávního počínání sovětských agentů ze skupiny Smerš (smerť špionam) na našem území. Podle vyprávění příbuzných ve většině případů nešlo o zatýkání v pravém slova smyslu. Oběti byly pod různými záminkami vylákány z domova nebo z pracoviště a rodina bývala ujišťována, že si nemusí dělat starosti, že to nebude dlouho trvat. Trvalo to však nejméně dlouhých deset let a mnozí se nevrátili nikdy. V rozsudcích byl většinou citován paragraf č. 58-4 trestního zákoníku RSFSR (učastije v běloemigrantskich formirovanijach i antisovetskaja dějatelnost, tj. účast na běloemigrantských aktivitách a antisovětská činnost), podle něhož byli odsouzeni nejméně k deseti letům pobytu v „pracovně výchovných táborech“, tedy gulazích. Zatčení byli zároveň zbaveni práva na kontakt s příbuznými a platil pro ně zákaz korespondence. Akce skupiny Smerš byly dopředu připraveny a ruští agenti měli velmi dobrý přehled o konkrétních lidech i jejich místech pobytu.⁶

MUDr. Boris Uralov, podnikový lékař Moravských elektrotechnických závodů (MEZ) Vsetín.

(MUDr. Boris Uralov, podnikový lékař Moravských elektrotechnických závodů (MEZ) Vsetín.)

Většina odvlečených byli bývalí vojáci bělogvardějských pluků a ani Nikolaj Nikolajevič pozornosti agentů skupiny Smerš neunikl, odvlečen však nebyl. Zasáhla šťastná náhoda. Jako mnozí jiní Brňané i Uralovovi před postupující frontou odjeli z města na venkov, konkrétně do obce Dolní Loučky u Tišnova. V kritických dnech tedy nebyli ve svém bytě k zastižení. Když se pak od sousedů dozvěděli, že Nikolaje Nikolajeviče hledali neznámí rusky mluvící muži, došlo jim, o co šlo. Byla jsem svědkem vyprávění jiné pamětnice o případu jejího manžela, lékaře s bělogvardějskou minulostí, kterého při osvobozování Brna hledali sovětští agenti doma i v nemocnici, kde pracoval. Také on měl štěstí. Doma jej nezastihli a kolega lékař jej nejprve duchaplně zapřel a následně pomohl ukrývat v nemocničním sklepení. Společným rysem obou těchto brněnských případů stejně jako většiny dalších je následná stálá přítomnost nejistoty a strachu v takto postižených rodinách. Mladší generace si vzpomíná jen na zarputilé mlčení, neochotu pamětníků vyprávět o rodinných kořenech a „paranoidní“ obavy, které se projevovaly například důmyslným schováváním nebo přímo ničením veškerých starých rodinných dokumentů. Není se co divit, v Československu už pár let po válce zvítězil režim, který si s tím sovětským v mnohém nezadal, a oni měli oprávněný důvod bát se nejen o sebe, ale i o své nejbližší.

Nicméně krátké období od skončení války do nástupu komunistického režimu v roce 1948 znamenalo i určité uvolnění. Nikolaj nastoupil na své učitelské místo na Obchodní akademii, Boris se zapsal do dalšího studia na lékařské fakultě Masarykovy univerzity v Brně, kde v roce 1947 úspěšně odpromoval a ihned nastoupil jako sekundární lékař do nemocnice ve Vsetíně. Zde se seznámil se svojí celoživotní láskou a budoucí manželkou Marií, rozenou Schneidrovou. I Žeňa se zamilovala. Se svým manželem Karlem Pistoriusem se seznámila ve Vídni, kde studovala zpěv na tamní konzervatoři. Karl byl Němec, společně odešli žít do Dolního Saska, do Braunschweigu.

„Vítězný“ únor 1948 a nástup totalitní moci sovětského ražení však znamenal konec všech poválečných nadějí. Nikolaj byl opět propuštěn z práce, Boris musel nastoupit do prezenční vojenské služby a po jejím ukončení už pro něj ve vsetínské nemocnici nebylo místo. Byl přeložen do Kroměříže, následně do MEZ Vsetín jako podnikový lékař. Od počátku 50. let už mohl pracovat jen na nejméně prestižních lékařských postech. Specializace interního lékaře mu byla uznána dodatečně až v roce 1968. Maminka Ida pracovala po celý zbytek svého života v cihelně, zemřela roku 1979, otec Nikolaj již v roce 1965. Stará generace postupně vymírala, jejich potomci se museli smířit s postavením občanů druhé kategorie. Ke svému původu se z pochopitelných důvodů přestali hlásit a snažili se na sebe nijak neupozorňovat. Někteří z nich byli přesto v hledáčku Státní bezpečnosti, což byl i případ Borise Uralova. Jistě mu přitížil i fakt, že velká část rodiny žila v zahraničí. Kromě sestry Ženi Pistoriusové i švagr Josef Schneider a bratranci a sestřenice, kteří utekli do USA, Anglie, Spolkové republiky Německo a jistě i jinam. StB ho nejen sledovala, ale snažila se jej získat i pro spolupráci. Odmítl. Nevstoupil ani do komunistické strany. Žil pro své lékařské poslání, svoji rodinu, milovanou ženu, dcery a vnoučata. Zemřel v roce 2007 v požehnaném věku 89 let.

Někdy v devadesátých letech přišel dopis z USA od jedné z Borisových sestřenic, která po pádu železné opony pátrala po rodinných kořenech a svých žijících příbuzných. Její rodiče před bolševiky utekli do Německa, i ona se stala lékařkou. Psala, že se vypravila i na Ukrajinu, kde hledala střípky rodinné minulosti. Do dopisu přiložila fotografii, aktuální podobu jejich někdejšího statku. Smutný zchátralý dům v zanedbané zahradě utopený v sídlištní zástavbě pověstných „chruščovovek“. Z fotografie dýchá hluboký smutek, ale i naděje. Dům stojí a rodina přežila. Miliony jiných takové štěstí neměly.

Srdečně děkuji paní Marii Uralovové a její vnučce Darje za laskavé zapůjčení rodinného archivu a za jejich vzpomínání. 

Poznámky

1. Nikolaj Vasiljevič Gogol, Povídky, Odeon, Praha 1975, s. 15.
2. Více například v Michal Reiman a kol.: Zrod velmoci: Dějiny Sovětského svazu 1917–1945, Karolinum, Praha 2013.
3. http://poltavahistory.inf.ua/hisp_r_2.html
4. Zdeněk Sládek, Luba Běloševská: Dokumenty k dějinám ruské a ukrajinské emigrace v Československé republice (1918–1939). Slovanský ústav ČSAV – Euroslavica, Praha 1998.
5. Václav Veber a kol.: Ruská a ukrajinská emigrace v ČSR v letech 1918–1945, Ústav světových dějin FF UK, Praha 1993.
6. Anastázie Kopřivová, Osudy ruské emigrace v Československu, studie a články Ústavu pro studium totalitních režimů, dostupné on-line https://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/pad1502/027–034.pdf; Vladimír Bystrov, Únosy československých občanů do Sovětského svazu v letech 1945–1955, Themis, Praha 2003.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 2 / 2020)