Když promluví ulice…

„Během svého života jsem zažil tři velká občanská vzepětí, kdy do politiky hlasitě promluvila ulice. Jedno neúspěšné, jedno úspěšné a jedno se zatím otevřeným koncem,“ říká spisovatel, dramatik, bývalý disident a politik Milan Uhde. Klíčový je samozřejmě Listopad 1989, jenž zásadně proměnil naše životy a jehož étos si musíme zejména dnes neustále připomínat.

1968: první vzepětí

Bylo to nejděsivější probuzení, jaké jsem v životě zažil. Začalo vcelku nevinně. Nad ránem o půl čtvrté zazněl v mé pracovně telefon. Napadlo mě, že se kamarádi loučí s barem, který o čtvrté zavírá, a chtějí mi to povědět. Proto jsem se pokoušel nereagovat, ale vyzvánění dotíralo. Psal se jedna­dvacátý srpen 1968 a volal soused Jan Trefulka: je na krajském výboře strany, jehož členem tehdy byl, spolu s ním tam sedí a pozdravuje mě spisovatel Ivan Kříž, tehdejší předseda školského výboru České národní rady, a sdělují, že nás obsazují Rusové. Přesně tak to formuloval. Teprve o něco později jsem se dozvěděl, že jde o pět armád takzvaných bratrských států v čele se sovětskou, ale to už jsem byl na cestě do redakce Hosta do domu, kde jsem pracoval.

Na Úvoze stál tank, kolem Brňané, mladí i starší. Zkoušeli diskutovat s důstojníkem, který vyční­val z otvoru nahoře. Neodpovídal, ale brněnská ruština, občas hodně chybná, nabývala na důrazu: „Nikakoj kontrarevoljucii u nas nět.“ Když se nad tím člověk zamyslí, napadne ho, že taková rozprava postrádá smysl: oficír na situaci nemůže nic změnit, ani kdyby chtěl, jenže on samozřejmě nechce. Proškolili ho. Tváří se povzneseně. Ví své.

Smysl občanského odporu, který se toho dne zvedl v ulicích mého rodného města a po celé republice, trval dlouhé dny a jeho intenzita neklesala, nespočíval podle mého v očekávání, že okupanty donutí odtáhnout. Jeho jednotlivé projevy byly manifestační a demonstrační. Reagovaly na prohlášení předsednictva komunistické strany, které ještě v noci ze středy 21. srpna na čtvrtek 22. oznámilo vojenský vpád a zároveň vyzvalo občany ke klidu.

Po městě projížděla nákladní auta a vozila mladé lidi s československým praporem: připomínala mimořádnost situace a vyvolávala patetický dojem. Výlohy obchodů byly plné kreslených a ručně psaných protestů, někdy naivních, ba hloupých, ale jednoznačných a plných pokusů o humor. Humorný odstín mělo i odstraňování názvů ulic a čísel domů, aby bylo znesnadněno zatýkání, které údajně připravovala sovětská vojenská policie jako v roce 1945.

Objevovala se hesla. Utkvěl mi často opakovaný text: „Lenine, probuď se, Brežněv se zbláznil.“ Jeho původci a vyznavači si zřejmě neuvědomovali, že si soudobý sovětský vůdce naopak počínal v Leninově duchu a v intencích zakladatelů Sovětského svazu: podobně jako carové násilně udržoval a rozšiřoval říši, která pohltila řadu menších států a národů a preventivními čistkami předcházela jejich snahu třeba jen částečně se vymanit z cizí nadvlády.

O rozdílech v politickém výkladu toho, co se stalo, nevedla však ulice žádné vnitřní spory. Zavládla velká protiokupační jednota. Vzpomínám si, že se do ní hlasitě vřadili například i spisovatelé známí, ba proslulí svým devótním vztahem ke všemu, co pocházelo ze Sovětského svazu. Všechny spojovalo přání projevit nesouhlas s intervencí, a tím vyjádřit podporu československé politické reprezentaci, jejíž čelní představitelé byli odvlečeni někam na neznámou sovětskou půdu. Po několika dnech se za nimi rozjeli další činitelé v čele s prezidentem Ludvíkem Svobodou. Po dlouhých hodinách pochyb, zda odvlečená skupina nebude uvězněna a postavena před soud, začalo oficiálně se tvářící jednání.

Ulice a její žurnalističtí povzbuzovatelé z nezávislého rozhlasu a televize si byli vědomi toho, že je třeba v projevech intenzivního odporu vytrvat do okamžiku, kdy moskevská jednání zamíří k závěru. Kdo nedoufal, že bude ne­ li příznivý, tedy aspoň kompromisní, a tudíž přijatelný, nevyslovoval svou skepsi veřejně. Víra v lepší obrat událostí se zdála nenarušená.

V Praze­ Vysočanech začal hned ve čtvrtek 22. srp­na zasedat XIV. sjezd komunistické strany. Ztělesňoval skutečnost, že správa okupované republiky fungovala, a to včetně zásobování. Odmítl okupaci, za zástupce internovaného Alexandra Dubčeka zvolil profesora Věňka Šilhána, příslušníka radikálně reformního křídla, a i když nebyli přítomni slovenští delegáti, kterým podle Husákova sdělení zabránily v cestě do Prahy sovětské jednotky, vyzval posléze prezidenta, aby jednání přerušil a se svým doprovodem se vrátil domů. Výzvu motivovalo přání, aby Ludvík Svoboda a ostatní vyjednavači viděli na vlastní oči projevy občanského odporu, který znamenal nezpochybnitelnou posilu pro další výměnu názorů se sovětským politbyrem.

Konec je známý: českoslovenští straničtí a vládní činitelé s výjimkou Františka Kriegla podepsali 26. srpna 1968 v Moskvě protokol, kterým legalizovali vpád a časově neomezený pobyt okupační armády. Neměli na to právo – ani zákonné, ani morální. Občané, kteří demonstrovali nesouhlas s okupací a riskovali při tom životy a zdraví tváří v tvář statisícům ozbrojených cizích vojáků, jejichž chování mohlo za napjatých okolností vyústit v hromadné krveprolití, protože nevyšel předpoklad, že většina obyvatelstva okupanty uvítá a bude s nimi všestranně spolupracovat, tito občané zůstali stejně jako v září 1938 opuštěni svými politickými představiteli a ponecháni větší nebo menší individuální schopnosti rezistence pod vládou, která se poměrně rychle změnila v kolaborantskou.

Ulice po roce, a to opět v srpnových dnech, dala znovu najevo, že se s okupací nesmířila, ale režim za použití vojenské techniky v rukou policie, armády a organizovaných stranických bojůvek zvaných Lidové milice zakročil proti manifestujícím bezohledně a krutě. Byly oběti na životech, zraněné se nepodařilo spočítat, protože ošetřující personál úmyslně neevidoval všechny. Ulice některých měst připomínaly občanskou válku. Ale pak se v nich na dlouhou dobu rozhostilo zvláštní ticho a zvláštní prázdnota: navenek tudy pochodovaly hlučné a povinné oslavné průvody na Prvního máje a při výročí říjnového a únorového komunistického puče.

1989: nabytí svobody

Teprve po dvaceti letech začalo být na českých a slovenských ulicích znovu rušno, zpočátku především v Praze a v Bratislavě. Hlavním vnějším podnětem v roce 1988 bylo sedmdesáté výročí založení samostatného československého státu, předtím se však odehrálo několik událostí, které veřejnou připomínku 28. října předešly.

Dne 25. března 1988 se skupina iniciátorů v čele s biskupem Korcem snažila získat souhlas k veřejnému shromáždění. Úřady jej nepřipustily a čtyři aktivisty zatkly – byli to František Mikloško, Ján Čarnogurský, Vladimír Jukl a Silvester Krčméry. Navzdory tomu se na Hviezdoslavově náměstí v centru Bratislavy shromáždilo na tři tisíce pět set občanů s hořícími svíčkami, přičemž dalších šest tisíc účastníků stálo v postranních uličkách, protože se na náměstí nevešli. Tisícovka policistů a příslušníků StB brutálně zasáhla. Demonstranti, kteří zazpívali hymnu a začali se modlit, byli biti a kopáni, na dvě stě jich bylo zadrženo a předvedeno a sedmnáct obviněno z narušení veřejného pořádku.

Důležitým projevem nezávislého počínání na Slovensku bylo však už 2. října 1987 vydání samizdatové knihy Bratislava / nahlas. Šest autorů – Ján Budaj, Juraj Flamík, Fedor Gál, Eugen Gindl, Mikuláš Huba a Peter Tatár – věnovalo své úvahy ne­utěšené ekologické situaci. Státní bezpečnost sice třítisícový náklad zabavila, ale šedesát tisíc exemplářů stačili mezitím aktivisté rozšířit mezi čtenáře. Václav Havel později tuto akci srovnal s vystoupením Charty 77.

V Praze předehru pouličních oslav vzniku Československé republiky tvořila připomínka dvacátého výročí srpnového přepadení Československa. Sešlo se údajně až deset tisíc demonstrantů. Podnět vedle signatářů Charty 77 poskytli členové dalších neoficiálních občanských sdružení: Mírový klub Johna Lennona, České děti, Demokratická inicia­tiva, Pražské matky, Nezávislé mírové sdružení, Společnost přátel USA, Společnost pro veselejší současnost, skupina kolem samizdatových časopisů Revolver Revue (od roku 1985), Lidové noviny (od roku 1987) a Sport. Vypovídaly o tom letákové výzvy. Podstatné však bylo rozhodnutí nečekaně velkého počtu Pražanů se této protestní vzpomínky účastnit.

Represivní orgány byly překvapeny a zakročily s určitým opožděním. Zato na sedmdesáté výročí vzniku Československa se důkladně připravily. Režim se po dlouhé době pokusil vzít 28. říjen na zřetel: obnovil jej jako státní svátek a v jeho předvečer proběhla oficiální oslava, na které promluvil pražský městský komunistický tajemník Štěpán. Manifestace, která byla předem ohlášena letáky, ale nebyla povolena, se příštího dne na Václavském náměstí účastnilo podle údajů organizátorů na pět tisíc občanů, policie uváděla dva tisíce. Shromáždění rozehnala, proti demonstrantům nasadila obrněná vozidla a vodní děla.

Událost předznamenalo 15. října 1988 uveřejnění Manifestu Hnutí za občanskou svobodu. Šlo o první dokument, který obsahoval politické požadavky: svobodné volby, politickou pluralitu a pozornost k životnímu prostředí. Iniciátorem byl Rudolf Battěk a podepsalo jej sto šedesát dva (podle jiných sdělení sto dvacet šest) signatářů v čele s Václavem Havlem.

Váže se k tomu můj osobní zážitek: dne 27. října jsem byl spolu se svou ženou před šestou hodinou ráno odvezen Státní bezpečností k výslechu. Příčina byla jasná: oba jsme Manifest HOS podepsali. Manželka byla brzy propuštěna: na otázku estébáků, kde bude pobývat zítra, uvedla, že s dětmi doma. Na stejnou otázku jsem odpovědět odmítl. Po několika hodinách mi oznámili, že jsem na osma­čtyřicet hodin zadržen a budu odvezen do věznice ve Žďáře nad Sázavou, protože v Brně není volná žádná cela předběžného zadržení. Už v nich seděli místní kolegové­ signatáři a jiní aktivisté.

Ve Žďáře mě okamžitě předvedli k dalšímu výslechu, jehož průběh byl však zcela neobvyklý: kapitán Státní bezpečnosti se mě zeptal, co s ním uděláme, až padne současný režim. Výslech se opakoval přespříští den, kdy mě po propuštění ihned znovu zadrželi na dalších osmačtyřicet hodin. Tentokrát mi jiný kapitán položil podobnou otázku: Co teď nastane? Při čaji Darjeeling jsem odpověděl, že to, co bylo, bude pokračovat. Překvapil mě ujištěním, že se mýlím. Zřejmě prý nevím, jak pražská demonstrace proběhla. Přišly na ni tisíce. Teď bude už jenom hůř. Poznamenal jsem, že zbývá zdravý rozum. Potřásl hlavou: Oni ho nemají. Neptal jsem se, koho má na mysli, zda vládu, nebo opozici. Bylo jasné, že se pod vlivem veřejných projevů nesouhlasu s mocí hroutí její základní opory.

Na Den lidských práv 10. prosince se v Praze na Škroupově náměstí odbyla první povolená proti­vládní demonstrace. Úřady sice nedovolily konat ji na Václavském náměstí, ale Rudolf Battěk, Ladislav Lis a Miloš Hájek na poslední chvíli smluvili kompromisní místo mimo střed Prahy. Přestože na šíření letáků s pozváním zbylo málo času, sešlo se na tři tisíce až pět tisíc účastníků, kteří vyslechli projevy Václava Havla, Ladislava Lise, Rudolfa Battěka, Václava Malého, Petra Placáka a zpěv Marty Kubišové. Řečníci kritizovali policejní násilí proti demonstrantům, žádali propuštění politických vězňů a konec cenzury.

Obecně bylo povolení demonstrace spojováno s přítomností francouzského prezidenta Françoise Mitteranda v Praze: dne 9. prosince posnídal s předními bojovníky za lidská práva v čele s Václavem Havlem, Jiřím Dienstbierem, Petrem Uhlem a Milošem Hájkem a vymínil si, aby po dobu jeho návštěvy v Praze nebyli disidenti pronásledováni a napadáni. Jenže už 12. prosince vyšel v Rudém právu článek odsuzující zmíněnou manifestaci, ve stejném duchu se nesl útočný projev Miloše Jakeše, a tím byl rozhodnut spor, zda se režim začíná liberalizovat, nebo šlo jen o krátkou přetržku v proudu zákazů a násilných zákroků proti veřejné kritice režimu.

Ulice však zůstala jevištěm občanského odporu i nadále, ba dokonce v zesílené podobě. Na neděli 15. ledna 1989 ohlásily občanské iniciativy manifestaci k uctění památky studenta Jana Palacha, který se 16. ledna před dvaceti lety na protest proti okupaci zapálil na Václavském náměstí a tři dny nato svému zranění podlehl. Manifestace byla zakázána a represivní orgány proti demonstrantům zasáhly obušky, slzným plynem a vodními děly. Jenže příštího dne se demonstranti na Václavské náměstí k soše svatého Václava dostavili v neztenčeném počtu a byli opět surově rozháněni. Přesto byli ve středu 18. opět na místě. Tentokrát se však jejich shromáždění nesetkalo s násilím. Ve čtvrtek zato policie surové zákroky proti účastníkům obnovila. Několik známých disidentů bylo zatčeno, mezi nimi Václav Havel, který položil na chodník kytičku. Dne 21. února byl za to odsouzen k devíti měsícům vězení nepodmíněně.

Mezitím se – alespoň uvnitř Charty 77 – diskutovalo na téma toho, co se v ulicích dělo. U příležitosti zveřejnění Manifestu Hnutí za občanskou svobodu se někteří chartisté vyjádřili polemicky: Manifest překračuje apolitické meze Charty 77, jež se prohlásila za obránce lidských práv, ale neměla za cíl změnu režimu. Manifest po ní zato přímo volal. Signatáři Charty 77 se jeho podpisem ocitli ve vnitřním rozporu. Nepočínali si rozvážně. Riskovat přímou konfrontaci s mocí není odpovědné. To znamená, že ani k účasti na demonstracích by Charta 77 neměla vyzývat. Na podzim 1989 zazněl v tom směru přímý apel: chartisté, zejména jejich známí představitelé, by měli zůstávat doma, aby bylo zřejmé, že si demonstranti počínají naprosto spontánně. Proti tomuto návodu se ozvaly hlasy obzvláště z řad mladších signatářů Charty.

Skutečnost rozhodla tuto diskusi poměrně rychle: objevily se neklamné známky toho, že se občanská společnost probouzí k odporu, dokonce i v některých známých osobnostech, které se dosud otevřeně na žádné kritické iniciativě nepodílely. Na tři tisíce čtyři sta oblíbených herců a divadelníků podepsalo petici za propuštění Václava Havla. Byl rozhodnutím soudu ze 17. května 1989 skutečně propuštěn, oficiálně po uplynutí poloviny trestu a za dobré chování, ale veřejné vystoupení signatářů petice na to mělo nepochybně silný vliv.

Krátce na to informovala Svobodná Evropa a poté další rozhlasové stanice o nové petiční akci nazvané Několik vět. Podnět k ní dali Václav Havel, Jiří Křižan a jiní aktivisté. Ve svých sedmi bodech vyslovila požadavek dialogu s mocí, rozčleněný na výzvy například k zastavení násilí při demonstracích, k zákazu cenzury, k rozpravě o roce 1968 a o okupaci, k respektu vůči životnímu prostředí a k dodržování principů náboženské svobody. Postupně toto prohlášení podepsalo kolem čtyřiceti tisíc občanů, mezi nimi těch, kteří svým povoláním záviseli na režimní blahovůli, totiž herců, zpěváků, žurnalistů a jiných veřejně činných a známých osob. Někteří byli za svůj podpis šikanováni, ale nikdo jej neodvolal.

Z této zřetelně se šířící nálady ve společnosti vycházely občanské iniciativy, když na 28. října 1989 svolaly na Václavské náměstí další veřejnou demonstraci. Vypukla po oficiální oslavě, kterou úřady uspořádaly na stejném místě. Velká řada disidentů v čele s Václavem Havlem však byla preventivně zatčena a uvězněna. Uvězněni už byli a ve vězení až do listopadu zůstali vedoucí redaktoři samizdatových Lidových novin Jiří Ruml a Rudolf Zeman. Navzdory tomu všemu se shromáždilo na tři tisíce demonstrantů: byli vystaveni tvrdému policejnímu úderu. Zdálo se, že režim neprojevuje ani náznak ochoty k uvolnění napětí. Znovu se v prostředí disidentů ozvaly spory na jedné straně mezi zastánci obav z krvavé konfrontace a autory úvah o tom, že by vládě a policii neměly být poskytovány zbytečné záminky k násilí, a na straně druhé mezi stoupenci mínění, že se riziku konfrontace nelze vyhnout.

Nakonec se stalo, že den začínajícího obratu připadl na 17. listopad 1989: k příležitosti Mezinárodního dne studentstva, připomínce nacistických zákroků proti českým vysokoškolákům a smrti medika Jana Opletala svolali funkcionáři Socialistického svazu mládeže řádně povolenou demonstraci na Albertov. Pochod, kterým byla zakončena, zamířil jinou cestou, než bylo plánováno, a došel na Národní třídu. Tam se jeho účastníci dostali do policejní uzávěry a byli navzdory svému pokojnému počínání surově zbiti. Bez ohledu na to, že se výklady této události liší a že do ní zevnitř zasahovali policejní agenti, kteří mohli plnit nejrůznější přání nejrůznějších nadřízených, platí jednoznačný názor, že její důsledky způsobené spontánním jednáním studentů byly nečekané a strhly vývoj směrem k pádu režimu.

Pozdě večer 17. listopadu do tehdejšího Realistického divadla na Smíchově přiběhli studenti DAMU zmlácení na Národní třídě. Příštího dne Martin Mejstřík oznámil, že jejich kolegové z DAMU spolu s některými herci vstupují do protestní stávky. Po celé zemi vypukla masová občanská shromáždění volající po přísném vyšetření toho, co se na Národní třídě stalo, ale také po vyvození širších a hlubších závěrů ze situace. Dne 20. 11. bylo zveřejněno prohlášení, kterým vyhlásili stávku studenti pražských vysokých škol.

Představitelé moci – 19. 11. místopředseda české vlády František Pitra a 21. 11. generální tajemník komunistické strany Miloš Jakeš – mluví sice o provokaci a ujišťují o nezpochybnitelnosti socialismu, ale Václav Havel 21. 11. sděluje dvěma stům tisícům občanů shromážděných na Václavském náměstí, že bylo dva dny před tím v Činoherním klubu za účasti tří set aktivistů založeno Občanské fórum. Sled demonstrací vyvrcholil ustavením orgánu, který převzal odpovědnost za politickou formulaci požadavků, jež vyplynuly z celostátního hnutí odporu ztělesněného pokračujícími demonstracemi na ulicích měst, a poté vznikem výborů Občanského fóra v regionech, a to nejen v místech, ale i v podnicích a institucích.

Dne 24. 11. Miloš Jakeš a předsednictvo i sekretariát komunistické strany složili funkce. Díky dobrovolné osvětové práci desítek a stovek studentů a herců vypukla 27. 11. na podporu Občanského fóra generální stávka. O dva dny později Federální shromáždění zrušilo tři ústavní články, které uzákonily vedoucí úlohu komunistické strany ve společnosti. Václav Havel se po Husákově abdikaci rozhodl přijmout prezidentskou kandidaturu a byl po rekonstrukci členstva Federálního shromáždění zvolen 29. prosince hlavou státu, a to pouze do řádných voleb, které vyberou nové poslance.

Nad celým listopadovým a prosincovým děním roku 1989 se pochopitelně dodneška vznášejí některé otazníky. Týkají se zejména toho, zda takzvaná sametová revoluce byla skutečným převratným procesem, nebo předem smluveným předáním moci, z něhož se vyvinuly kompromisy, které zplodily vládu národního porozumění za účasti několika komunistů a zabránily zákazu komunistické strany. Studentští vůdcové byli navíc zklamáni tím, že na velkých demonstracích na Letné dostal příležitost promluvit jejich jediný kolega Šimon Pánek, zatímco režii převzali disidenti. Odtud se zrodil výrok o ukradené revoluci.

Nejsem poučený historik, nýbrž pouhý pamětník – a paměť s věkem chátrá. Dobře si však pamatuju atmosféru ovlivněnou jednak pomyšlením na masakr, který na pokojně manifestujících studentech nedávno spáchali čínští komunisté na náměstí Nebeského klidu, a jednak poznamenanou projevy zběsilé nenávisti zdejších vládců, jež se zračila například v nabídce ministra národní obrany Milána Václavíka řešit situaci násilím a nasazením armády. Vědělo se o tom, že to navrhl 24. 11., a přestože nebyl vyslyšen, možnost mocenské likvidace Občanského fóra se přetřásala na ulici ještě dlouho poté.

Havlova tajná dohoda s pragmatickým komunis­tou Mariánem Čalfou, od dubna 1988 členem federální vlády a vykonavatelem prezidentských pravomocí po Husákově odstoupení, uzavřená 15. prosince, měla tudíž určitou logiku: Čalfa, prakticky od 10. prosince 1989 až do 2. července 1992 předseda federální vlády, úředně omilostnil Václava Hav­la, oficiálně stále potrestaného za to, že se objevil na Václavském náměstí, když se tam konala lednová manifestace k uctění památky Jana Palacha. Dále jako premiér připravil ve Federálním shromáždění Havlovu prezidentskou volbu, pomohl vyloučit ze hry nesmiřitelné spolustraníky a svými znalostmi mocenských mechanismů přispěl k překlenutí skutečnosti, že se v nich nastupující adepti z řad Občanského fóra nevyznali. Václav Havel a jeho spolupracovníci se zároveň obávali opakování některých průvodních jevů květnové revoluce roku 1945, přesně řečeno přívalu trestů, poprav a násilných akcí včetně pouličních soudů a vražd, kterým byli vystaveni domnělí i skuteční čeští viníci a Němci. Proto se po Listopadu mluvilo o potřebě národního smíření.

Připomínám si však rovněž příznačný detail z druhé masové demonstrace na Letné – obě přenášela televize: po sobotě 25. listopadu 1989, kdy se sešlo na osm set tisíc účastníků ochotných v mrazu a nepohodě naslouchat řečníkům, dostavilo se v neděli příštího dne o něco méně demonstrantů, ale zato odhodlaných výrazně vystupovat. Václav Havel uvedl tehdejšího premiéra Ladislava Adamce, s nímž se dopoledne téhož dne sešel, a doporučil, aby byl vyslechnut. Letná zatleskala. Ale jakmile se předseda vlády zmínil o nutnosti zachovat vedoucí úlohu strany, zazněl mohutný pískot. Adamec se znemožnil a jeho návrh složení nové vlády ze dne 3. prosince vyjednavači Občanského fóra odmítli. Premiér 7. prosince na svou funkci a další činnost rezignoval. Byla otevřena cesta k vládě, v níž silně převažovali představitelé Občanského fóra. Bez mohutného projevu letenských a jiných demonstrantů a obětavého angažmá občanů by postoj aktivistů OF nedokázal dospět k tak radikálnímu stanovisku.

2019: A co dál?

Zbývá otázka, zda se současné počínání spolku Milion chvilek pro demokracii a demonstrace, které doposud svolal a z nichž zatím největší přivedla 23. června 2019 na Letnou přes dvě stě tisíc občanů, má právo dovolávat následnictví listopadových vystoupení české ulice před třiceti lety, vystoupení, k nimž se Milion chvilek hlásí.

Kritikové demonstrantům toto právo upírají z dů­vodů, které proti demonstrující ulici v minulosti uplatňovali prorežimní vykladači: pouze neguje, chybí jí pozitivní program a věrohodní mluvčí. Ignoruje výsledek voleb, v nichž důvěru a většinu hlasů, navíc výraznou, ba druhdy drtivou, získali politikové stojící v čele státu. Stejně jako o předchozích masových promluvách ulice rozhodne i tentokrát to, zda se někdo pokusí jejich nerozčleněnou, ale nepochybně spontánně vyjádřenou protestní motivaci politicky artikulovat. Další otázka zní, zda se výsledná formulace prosadí v následujícím vývoji, zejména při parlamentních volbách. Opoziční demokratické strany mají k sobě někdy hodně daleko a ochota, ba schopnost dohody a kompromisu nepůsobí zatím přesvědčivě.

Špatnou alternativou bude, pokud se veřejnou protestní vůli politicky artikulovat nepodaří, takže se unaví a ochabne. Dnešní držitelé moci, kteří mají k étosu roku 1989 velmi daleko, pak získají volné pole k dalšímu rozvíjení aktivit, jež pokládám pro demokracii za krajně hrozivé.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 5 / 2019)