Je možné přetvářet minulost?
Nietzschův odkaz konzervativnímu myšlení

Současný polský filosof Marek A. Cichocki (1966), kterému vyšel loni v CDK výbor esejů „o Polsku a o Evropě“ Světy, které neznáme, se ve své studii zamýšlí nad historiosofií německého myslitele Friedricha Wilhelma Nietzscheho (1844–1900) a také nad tím, v čem může být jeho odkaz inspirativní pro současné konzervativní myšlení. Jde o aktualizovanou kapitolu z Cichockého knihy Kontinuita a změna věnované úvahám o tom, zda může být konzervatismus něčím víc než reakcí na zlomové události (jak mu je občas vytýkáno) a v čem může získávat více konstruktivní, afirmativní charakter.

V knize Tak pravil Zarathustra se setkáváme s jedním z nejzávažnějších pojmů Nietzschovy filosofie, s pojmem okamžiku, který filosof definuje následovně: „‚Viz tuto cestu branou! trpaslíku!‘ pokračoval jsem: ‚ta má dvé tváří. Schází se tu dvé cest: těmi ještě nikdo neprošel na konec. Tato dlouhá ulice zpět: ta trvá věčnost. A ona dlouhá ulice dopředu – toť jiná věčnost. Odporují si, ty dvě cesty, narážejí si právě na čelo: – a zde pod tou branou se setkávají. Jméno té cesty branou je napsáno nahoře: ‚Okamžik.‘“ [ Překlad Otokara Fischera]

V Nečasových úvahách se v kapitole nazvané „O užitečnosti a škodlivosti historie pro život“ setkáváme s ještě jedním popisem okamžiku: „Ó jaký div, okamžik jen co prchl, předtím nic, potom nic, se však ještě vrací jako přízrak; ruší klid okamžiku následujícího.“ Můžeme získat dojem, že minulost a budoucnost tvoří téměř protiklad, že se „vyvracejí“ – minulost je nekonečnost vzad, budoucnost nekonečnost vpřed. Okamžik je naproti tomu podobné rozpornosti zjevně prost, neboť se nachází mezi minulostí a přítomností. Jak tvrdí Nietzsche, okamžik předchází nicotu a nicota následuje po něm v tom smyslu, že okamžik je mimo čas, mimo každé včera a zítra. Obecně lze říci, že okamžik je ahistorická kategorie.

Co to znamená konkrétně, se dozvídáme už v prvních větách druhé části filosofových úvah. Mimo čas mohou žít pouze zvířata a děti. Rozdíl mezi nimi však spočívá v tom, že zatímco zvířata jsou provždy přivázána ke kůlu okamžiku, o dětech můžeme říci, že z onoho stavu mimo čas vyrůstají, uvědomují si význam minulosti a zároveň s tím i vztah mezi minulostí a budoucností. Role, jakou v tomto vztahu hraje člověk, se pro Nietzscheho stává jedním ze závažných problémů, jejichž řešení slibuje přinést odpověď na otázku, jaká je podstata lidství či jaká je skutečnost, v níž člověk žije. Svět nemá podobu určité entity, proto jej nelze popsat od začátku do konce. Problém nespočívá v tom, že existují nějaká pravidla světa sama o sobě. Podstatou moudrosti není kodifikace těchto pravidel tak, abychom mohli na jejich základě poznávat skutečnost nebo posuzovat lidskou činnost. A nejde ani o to, aby strážcem oněch pravidel byl mudrc kárající vzdorovité a odměňující poslušné. V důsledku toho není podle Nietzscheho jednání člověka dobré nebo správné podle toho, drží-li se „shora“ stanovených pravidel. Podstatou lidského konání je rozlišování a tvořivá síla, jež se při něm a v něm utváří, ne následování vzoru, jeho opakování a kopírování.

Nietzsche se vymezuje proti filosofování, které svět chápe a vykládá jako statický fenomén. Rozlišování nepředstavuje mechanický akt bez vůle – a v tomto smyslu rovněž není ani izolovanou aktivitou bez jakéhokoli postoje, ale zahrnuje v sobě tvořivou sílu, a tedy pozitivní, kreativní, dynamický a kritický přístup ke skutečnosti, který Nietzsche označuje jako pud ovládání neboli vůli k moci. Člověk při svém jednání vkládá tímto způsobem do věcí „svůj“ smysl, vnucuje jim jeho „vlastní“ výklad. Aby vůbec mohl ve své činnosti rozlišovat skutečnost, musí při svém „pudu ovládání“ narážet na odpor. Ale odpor člověku neklade hmota, s hmotou nemusí svádět boj. Člověk není ve svém konání konfrontován se skutečností jako s plastelínou, s níž by mohl libovolně zacházet podle toho, co ho napadne.

To, jak skutečnost reaguje, je vždycky projevem něčí vůle, která si rovněž přeje vtisknout věcem svůj vlastní smysl. Jak to velice výstižně vyjádřil Deleuze, „žádný objekt není objektem (fenoménem), který by už nebyl někým vlastněn, neboť objekt sám v sobě není zdáním, ale výrazem síly“. Znamená to, že lidské konání spočívá v nepřetržitém zápase různých sil, ve kterém chce každá z nich přemoci ostatní, jinými slovy jim vnutit svoje hledisko. Svět se tu jeví jako odvěčný živel střetání různých sil, jež usilují o dominanci nebo jí podléhají – podle slov samotného Nietzscheho „je každý impuls druhem touhy po ovládnutí, každý impuls má svou vlastní perspektivu, již by chtěl vnutit ostatním jako normu“. Existuje nebezpečí, že tento akt „vnucování“ bude vnímán jako negace a likvidace všech ostatních, konkurenčních hledisek. V takovém případě by výsledkem tvůrčí aktivity člověka musela nutně být absolutní a nedělitelná vláda jedné, té nejsilnější perspektivy. Ale ve skutečnosti tomu tak není, poněvadž konání není pouze osamělou aktivitou, ale má rovněž afirmativní charakter: nepopírá a nelikviduje jiná hlediska, ale ovládá je a využívá jich ve prospěch své vlastní síly, tvořivě je přetváří ve svůj vlastní prospěch.

Nietzsche nehovoří o přehodnocení hodnot bezdůvodně, ale nemá tím na mysli zastoupení jedněch hodnot jinými. Rovněž pozitivní koncepci jeho filosofie nelze chápat jako návrh nahradit starý nihilistický svět nějakým jiným světem. A činnost není výrazem tupého násilí ničícího vše, co se mu staví do cesty, ale představuje tvůrčí akt s velice jemnou strukturou. Chce-li tvořivá síla projevující se v konání, činnosti dominovat, musí si svým způsobem „osvojit“ všechna odlišná hlediska, s nimiž si konkuruje. Znamená to, že člověk nikdy nejedná a nekoná v prázdnu, ale pouze v kontextu jiných aktivit, s nimiž se musí vyrovnávat. Je pouze otázkou vůle, síly a vytrvalosti ducha, stane-li se člověk pánem situace, využije-li tedy aktivitu jiných pro své dobro, nebo jí podlehne a stane se pouze prvkem hry, kterou ovládají jiní. Nietzschova filosofie nám poskytuje obraz dynamického člověka, jehož podstatou je tvůrčí, afirmativní konání. Jeho konání není svévolné, ale rozehrává se ve vztahu k aktivitám jiných; díky tomu také vzniká svět vzájemných podmíněností a závislostí, majících ovšem daleko k racionalistickým představám o příčině a následku. Tento svět vytváří své vlastní kontinuum, neboť má své dějiny, jež jsou „pouze dalším následkem více nebo méně navzájem nezávislých procesů vzájemného přemáhání, které v nich probíhají a které se odehrávají hlouběji nebo více na povrchu“. Dění světa a lidské konání tak tvoří jedno. Svět se děje, poněvadž člověk koná. Teprve z tohoto opěrného bodu můžeme nahlížet problém minulosti. Je příznačné, že Nietzsche už v Nečasových úvahách, a tedy na prahu svého filosofování, neodmítá antikvární vědění, a tedy takové chápání skutečnosti, v němž se minulost a přítomnost slévají v jeden pro člověka nepřekročitelný Lebenswelt. Je pravda, že smysl takového chápání minulosti vidí pouze ve spojení s dvěma zbývajícími.

Paměť jako ementál

Nietzsche v Nečasových úvahách zdůrazňuje, že dítě nemůže věčně setrvávat ve stavu přítomnosti mimo čas, chce-li se stát člověkem. Dětské nevědění o čase je obtíženo časovostí; v určitém okamžiku si dítě musí uvědomit minulost. Vědomí minulosti, paměť o tom, co bylo, před námi otevírá svět jako věčné dění. Život už není trváním, ale je nikdy neukončeným minulým časem otevřeným do budoucnosti. Je to beznadějná situace, neboť nic z toho, co člověk dělá, nemůže mít konečnou a definitivní podobu. Zároveň je však tato situace skvělá, neboť svět díky tomu neustále podléhá přetváření a modifikacím. Člověk trpí, protože mu není souzeno dosáhnout pokoje. Stav plného uspokojení je pro něj nedosažitelný. To jej nutí k neustálé aktivitě a k přetváření světa. Jakmile si dítě uvědomuje minulost, nenávratně opouští bezpečný svět ahistorické bezstarostnosti. Ale každý člověk, který tvoří a tvořením stvrzuje skutečnost, zároveň ve svém konání uchovává jistý prvek oné dětské bezstarostnosti. Nadčasová ahistorická chvíle – svět, v němž žije dítě – je tak prvotním elementem každého tvůrčího afirmativního konání, prvotního vzhledem k celé výbavě, zátěži paměti, jíž je obtížen dospělý člověk. Okamžik obklopuje aura nevinnosti, hrající si dítě se totiž neřídí svou pamětí, neboť mu vědomí minulosti ještě chybí. V tomto smyslu neovládá a neřídí jeho činnost paměť. Jinak tomu je v případě člověka, který má vědomí minulosti a který bude své vlastní jednání nebo jednání ostatních hodnotit prizmatem svých zkušeností. Avšak žádný velký čin, a tedy postup, který působí na skutečnost zanechávaje v ní svoji stopu, nemůže mít podle Nietzscheho svůj zdroj výlučně v minulosti. Člověk, jenž by se při svém konání řídil výlučně svou vlastní pamětí, by nemohl vytvořit nic nového. Dokázal by pouze opakovat, vytvářet věrné kopie toho, co se už svého času stalo. Je to vůbec možné? Vždyť dokonce i ta nejvěrnější kopie v sobě skrývá neopakovatelné vlastnosti, jež jí udělil její tvůrce. Kdybychom si dokonce představili důsledného (ad absurdum) tradicionalistu, jenž by svoji činnost chápal výlučně jako rituální opakování činností odkázaných mu předky, neuvaroval by se patrně, ať již běžným nedopatřením či z nepozornosti, jistých změn, jednotlivých modifikací nebo přetvoření. Lidská činnost v sobě zahrnuje určitý element nepředvídatelnosti plynoucí z toho, že lidská paměť není nikdy absolutní. Člověk při své činnosti nikdy nekopíruje minulost, ale diferencuje ji, vybírá a odlišuje prvky, které tvoří součást jeho paměti, od prvků, které zůstanou zapomenuty. To rozhoduje o tvůrčím charakteru lidské činnosti a díky tomu se přísně vzato nic ve světě nemůže stát dvakrát. Lidská paměť připomíná švýcarský ementál. Poněvadž to umožňuje zvnitřnění tvůrčího charakteru lidské činnosti nebo, jak říká Nietzsche, „plastických sil života“, je vůbec možné tvůrčí přetvoření prvků minulosti, které byly uchovány prostřednictvím paměti.

Díky tomu minulost jakožto historická paměť nemá podobu uzavřeného souboru událostí, k němuž můžeme pouze přidávat další uskutečnivší se události, jež jsme zaznamenali, a shromažďovat je jako motýly ve sbírce pod sklem. Minulost není pohřebištěm, ale ustavičně kypícím živlem podléhajícím neustálému rozlišování, objevujícím se v přítomnosti ve stále nových tvarech. Motorem přítomnosti však není minulost jako taková, ale právě ony mezery v naší paměti, které proti všemu zdání nejsou důkazem stařecké amnézie, ale naopak mladistvé vitality. A teprve ony způsobují, že je možná budoucnost, že se každého následujícího dne svět dále točí. Minulost sama nemůže totiž determinovat lidskou činnost, přinejmenším ji podle Nietzscheho determinovat nemusí. V opačném případě se jednoduše stává břemenem u nohou. Morálka zde působí jako utlačující princip, nikoli jako princip síly lidských činů. Nutí člověka k nesmyslné závislosti a zároveň v něm vyvolává vzpouru. Vzpoura následovně vede ke svržení morálky, a to v člověku vyvolává úzkost, pocit slabosti a viny, nepořádku a bezradnosti, a nakonec resentiment. (Ranní červánky, afor. 9i a 14) Tradice byla podle Nietzscheho až příliš často chápána tímto mrtvým, zkamenělým způsobem.

Minulost má naopak činnost „živit“, má ji posilovat. Schopnost a síla přetváření minulosti v budoucnost spočívá v afirmativním přetváření minulosti, které však nikdy není afirmací absolutní, totální, ale pouze selektivní. Člověk si totiž jednoduše nemůže osvojit celou minulost, ale pouze některé její elementy, díky čemuž bude mít afirmace vždy tvůrčí charakter.

Utvářet minulost dle své vůle

Selektivnost lidské paměti, jež rozhoduje o tvořivé povaze, je některými vykladači předkládána jako důkaz, že Nietzsche popírá vliv tradice na náš život a že nakonec odmítá i smysl samotné minulosti. Americká autorka Tracy B. Strongová vyslovuje v eseji o Oswaldu Spenglerovi obavu, kterou Nietzschova koncepce minulosti stále vyvolává: „Podle Nietzscheho je minulost patrně více otevřená. Lidská činnost je vždy otevřena na budoucnost, takže vytváření budoucnosti předpokládá, že se vždy objevuje a vyjevuje nějaká minulost. Z toho vyplývá možnost budoucnost měnit. Můžeme se dokonce pokusit ‚stvořit si a posteriori nějakou minulost, z níž chceme pocházet, v protikladu k minulosti, z níž pocházíme‘. To se pro Nietzscheho stává novým mravem, novým instinktem.“ Strongová dále dospívá k ještě radikálnějšímu závěru a tvrdí, že Nietzsche přichází s myšlenkou, podle níž jsou dějiny výlučně dílem člověka… „Jsou-li dějiny lidským výtvorem, může je člověk zničit a vytvořit znovu. Měli bychom potom co do činění s absolutně svobodnou činností, která dokonce dokáže dle své vůle utvářet minulost.“

Kdyby si Nietzsche opravdu myslel, že člověk má minulost takovou, jakou ji chce mít, nejspíš by zlikvidoval důvody pro jakoukoli tradici a historii. Důsledky podobného tvrzení by bylo skutečně těžké předvídat. Každý by mohl libovolně sobě vlastním způsobem přizpůsobovat odpovídající verzi minulosti své současné situaci. Připomínalo by to obludný mechanismus kolektivního manipulování minulostí, jaké lidé zažívali v totalitních systémech. Upřímně řečeno, pokud jde o samotného Nietzscheho, měl k preciznímu výkladu svých názorů daleko a otázka minulosti patří v jeho filosofii k těm nejobtížnějším. V knize Tak pravil Zarathustra promlouvá Zarathustrovými ústy o velkém vysvobození člověka, jako kdyby předvídal výhrady, které mu jednou budou předloženy: „Vysvobodit to, co je minulé, vše bylo třeba přetvořit v ‚chtěl jsem, aby to tak bylo!‘ – hle, toto je pro mne největší vysvobození!“ Podrobíme-li smysl tohoto úryvku z autorova původního textu důkladné analýze, přesvědčíme se, že mu nejde o likvidaci minulosti, o osvobození člověka od jejího jha, ale o oproštění minulosti od její zkamenělé podoby souboru nepodstatných historických fakt, která nemají žádný vliv na náš přítomný život, neboť jsou jako muzejní exponáty ve vitrínách oddělena od skutečnosti a mrtva. V zásadě zde nejde o zničení minulosti silou lidské vůle, ale o její oživení. Schopnost přetvářet minulost v budoucnost potvrzuje pouze váhu a důležitost, jakou má minulost pro život.

Negace nebo afirmace

Podobně tomu je s výhradou, že Nietzsche vytváří filosofii absolutně svobodného lidského konání, které nebere v úvahu žádné společenské, historické nebo morální okolnosti nebo pravidla, jež by je omezovala, a že tudíž jde o apoteózu svévole nebo síly. A znovu můžeme bez obtíží nalézt úryvek, který tyto výhrady zdánlivě potvrzuje, stačí ocitovat mimořádně sugestivní aforismus ze Soumraku model – Čtyři velké omyly: „Co jako jediné může být naší vědou? – To, že člověk nepřijímá své vlastnosti od nikoho, ani od Boha, ani od společnosti, ani od rodičů a předků, ani od sebe sama… Nikdo nezodpovídá za to, že vůbec existuje, že je takový nebo onaký, že se nachází v daných podmínkách, v daném prostředí. Není přece dílem nějakého rozmaru, jakékoli vůle nebo jakéhosi cíle, není objektem zkušeností směřujících k dosažení ‚ideálu člověka‘, ideálu štěstí nebo ideálu morálky; je naprostým nesmyslem chtít dotlačit svou osobu k nějakému cíli.“ To v nás může vyvolat dojem, že máme co dělat s naprostou svobodou lidského konání, které není svazováno žádnými omezeními. Ale Nietzsche problém vzápětí upřesňuje a říká: „Jsme nutní, tvoříme součást předurčení, příslušíme k celku – není tu nic, co by mohlo naši jsoucnost měřit, porovnávat, odsuzovat… a není tu nic, nic mimo celek!“ Lidské konání vždy probíhá v určitém kontextu, ale není tomu tak, jak uvažoval Burke, že lidskou činnost určují v první řadě okolnosti. Okolnosti bez ohledu na svoji konkrétní podobu nikdy neexistují samy v sobě, lépe řečeno samy ze sebe, ale jsou vytvořeny činností jiných a jejich vůlí tvořit.

A naše jednání si opravdu vždy utváří okolnosti, své „prostředí“ – jednou úspěšně, podruhé bez úspěchu. Jsou-li vytvořené okolnosti příliš slabé, naše činnost podléhá, podřizuje se okolnostem vytvořeným jinými nebo síle přesvědčení, která za nimi stojí. V takovém případě se běžně říká, že jednání je závislé na „vnějších“ okolnostech. Není důvod toto běžné mínění měnit, ale je třeba mít zároveň na paměti, že každá „okolnost“ našeho jednání, například určitý mrav, který se neopírá o sílu přesvědčení a odpovídající konání, se stává pouhou kostrou, mrtvým zákonem. Síla afirmativního tvoření skutečnosti nespočívá v tom, co se komu zachce nebo zalíbí. Jádro věci nespočívá v chtění. Byli to právě romantici, kdož učinili principem tvorby individuální chtění a stejně tak i tvoření obrazů minulosti jako vzorů pro jejich současnost – a právě tato absolutizace chtění způsobovala, že jejich názory přijímaly libovolnou a svévolnou podobu. Vzhledem k odporu, který kladla sama skutečnost, mohlo romantické chtění ukázat pouze dvě tváře: buď slabost nutící člověka pasivně se podvolovat událostem, anebo bezmyšlenkovitost našeptávající taková řešení, v nichž vzdorující skutečnost byla přehlížena, popírána nebo rovnou eliminována a v nichž bylo možné prosadit své chtění proti skutečnosti. Samotná vůle nemůže stanovovat pravidla, jaká se jí zlíbí, neboť existuje pouze v relaci s ostatními silami, se kterými se musí ustavičně konfrontovat. Nietzsche nás výslovně varuje v již citovaném úryvku ze Zarathustry, kde říká: „Vůle – to je opravdový osvoboditel a zvěstovatel radosti a tomu vás právě učím, přátelé moji! Ale naučte se ještě něčemu: vůle samotná stále ještě spočívá v poddanství.“ Základ afirmativního přetváření minulosti v budoucnost, a tedy zároveň i tvořivého utváření situací, v nichž se odehrává lidské jednání, spočívá v tom, kolik máme síly, účinné moci k tomu, abychom do minulosti vložili nový smysl. Tento nový smysl musí jednoduše vycházet z naší tvůrčí síly, tj. nemůže mít reaktivní podobu, neboť jeho podstatou nemůže být popření předešlého smyslu, ale jeho přetvoření takovým způsobem, aby se tím onen nový smysl ještě utvrzoval.

Z hlediska konzervatismu se Nietzschova koncepce minulosti může jevit jako přitažlivá především svou otevřeností vůči činnosti a otevřeností do budoucnosti. Díky tomu mohl být předložen recept na řešení dilematu, v němž konzervatismus uvízl na počátku devatenáctého století vzhledem ke svým tradicionalistickým inklinacím. Cenou, kterou bylo třeba za vyřešení tohoto dilematu zaplatit, bylo uznání zásadní otázky: minulost, a z téhož důvodu ani tradice, nemůže být výlučným zdrojem legitimizace přítomnosti. Deleuze ve své analýze Nietzschovy filosofie uvažuje, že ve způsobu, jakým filosof přistupuje k problému minulosti, se skrývá jeho zásadní odpor vůči dialektickému principu. Podstatou dialektiky je kritika skrze negaci (popření), zatímco principem Nietzscheho filosofie je kritika prostřednictvím afirmace (stvrzení).

Dialektická metoda vyznačuje další etapy negace na cestě za dosažením nějaké syntézy, jejíž životnost a raison d’être spočívá v popírání toho, co ji předchází, a tedy ve vymezení protikladu, rozdílu a nakonec v jeho zrušení. Dialektický přístup vzhledem ke svému výrazně reaktivnímu vztahu k dějinám vede fakticky k jejich postupné likvidaci. Tento dialektický proces likvidace minulosti můžeme pozorovat také v současnosti na příkladu některých postkomunistických společností. Po uskutečněném zlomu – pádu komunistického systému – se všude objevuje problém vzniku nových sociálních a státních struktur, ale v neposlední řadě také problém jejich zdroje. Z toho vyplývá otázka vztahu k minulosti: do jaké míry má být to, co je nové, popřením toho starého. Tento reaktivní mechanismus způsobuje, že někteří budou minulost, která předchází změně a od které se chtějí distancovat, chápat jako absolutní zlo, černou díru v dějinách národa, období zmatku a temna. Budou se proto snažit vymazat každou stopu, každý pozůstatek starého systému a budou se nejčastěji při budování systémů nových vracet k motivům ze vzdálenější minulosti. Tehdy se však někdejší představitelé nebo odchovanci starého režimu občas vracejí v rámci nových struktur demokracie k moci. A protože je utváření nové skutečnosti nyní na nich, popírají při hledání základu pro svou vlastní činnost radikální temnou vizi komunistické minulosti země. Proti ní stavějí mírnou verzi dějin, podle níž nebylo všechno vůbec tak zlé, jak se tvrdí – bylo tu přece obrovské úsilí společnosti, panovalo nadšení obnovy, proběhla industrializace země, ve straně působili reformátoři a se spletitou realitou se vyrovnávali různí tragičtí hrdinové.

Reaktivní vize komunismu jako zla je zde dialekticky popřena na základě stejného reaktivního principu. Vznikají protikladné představy o minulosti. A protože nemohou dlouho trvat paralelně vedle sebe, protiklad, rozpor musí být zrušen, a tedy musí znovu dojít k jeho negaci, aby se udělalo místo nějaké syntéze. Lidé touží mít jasnou vizi minulosti, a je-li jedna v rozporu s druhou, není možná žádná z nich pravdivá. Síly minulosti budou zničeny negativní silou protikladu a nutností jeho odstranění. Síla, jíž člověk podle Nietzscheho disponuje při přetváření minulosti v přítomnost, se nakonec zcela vyplýtvá při popírání jiných, konkurenčních vizí minulosti, místo toho, aby je opanovala a přetvořila.

Konserwatystom na ucho. Afirmatywne przekształcanie przeszłości, Teologia Polityczna, č. 230, srpen 2020. Mezititulky redakční.

/ Přeložil Josef Mlejnek. /

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 2 / 2021)