Tak se zastav a řekni si, co je dobře
Rozhovor s Miroslavou Němcovou

Následující rozhovor s Miroslavou Němcovou, dlouholetou političkou, poslankyní, místopředsedkyní i předsedkyní Poslanecké sněmovny a nyní senátorkou, je přepisem on-line ROZHOVORU V KONTEXTU, nového cyklu „živých“ rozhovorů s výraznými osobnostmi našeho kulturního i politického života. Rozhovory jsou dostupné na facebookové stránce www.facebook.com/kontextycz/.

Ráda bych začala osobní vzpomínkou na milá setkání při příležitosti Knižního veletrhu v Havlíčkově Brodě. Já v pozici zástupce nakladatelství, vy coby „běžný“ návštěvník. Nešlo si nevšimnout, že knihy opravdu milujete, že máte nelíčený zájem i nebývalý přehled. A tak jsem se dozvěděla o vaší profesní minulosti úzce spjaté právě s knihami. Mohla byste o tom něco říci?

Velmi ráda. A děkuju za zahájení našeho rozhovoru právě tímto tématem, protože to, na co se ptáte, ta láska k literatuře, můj vztah k literatuře, u mě sahá do hlubokého dětství. Denně děkuji svým rodičům, že to byli oni a posléze i fajn pedagogové, kteří mě u ní přidrželi a prohlubovali ji. Nikdy jsem neměla problém ani s povinnou školní četbou, dodnes, jakmile vidím písmena, musím číst. Tato posedlost vyústila nakonec v roce 1992 v to, že jsem si otevřela své vlastní knihkupectví. Byl to krok do neznáma, do hodně ledových vod. Neměla jsem tušení, jak to budu zvládat. Žádné podnikatelské kurzy, startupy, školy, nic takového samozřejmě nikdo z nás po čtyřiceti letech komunismu za sebou neměl. Byly to opravdu pionýrské doby. Ale tehdy jsem zúročila všechno, co ve mně bylo nastřádáno. Dokázala jsem, vedle obchodní stránky, ze sebe dostat to, co bylo podstatou mého vztahu k literatuře. A ohromně mě to bavilo. Byla to senzační etapa mého života, a přes všechny ty počáteční trable a hrůzu – do čeho jsem se to pustila, jestli se uživíme a jak velký je to risk – to byl ohromně dobrý krok.

Vy jste svůj krámek s knihami měla ve Žďáře nad Sázavou, ve vašem rodném městě, kde stále žijete. Předpokládám, že ty prostory pořád existují. Co cítíte, když jdete kolem? Nemáte někdy pocit, že se vám stýská, neměnila byste?

Neřekla bych, že se mi stýská. Já jsem vděčná, že jsem tu etapu mohla prožít a že jsem se do toho pustila, a když jsem ucítila, že už se knihkupectví nemohu věnovat tak, jak potřebuji, protože jsem se stala poslankyní, tak jsem jej v roce 2007 zavřela. Nemohla jsem mu už dát takovou tvář, jakou mělo dosud. To znamená být tam denně, být stále v kontaktu se čtenáři, se zákazníky; byli tam lidé, kteří si za mnou chodili třeba jen popovídat. Žďár je třiadvacetitisícové město, téměř všichni se tu známe, a já jsem si řekla, že když tam visí ta cedule – trochu mě to ještě dnes dojímá, když o tom mluvím – Knihkupectví Miroslava Němcová, tak že chci, aby se to zadřelo lidem do paměti v tom nejlepším. Nechtěla jsem, aby si cestou kolem říkali: Jo tak dřív to tady k něčemu vypadalo, ale teď už teda… Jsem opravdu vděčná, a když jdu kolem, tak se vždycky do těch dveří podívám, vždycky si vzpomenu. Není to tak, že by to se mnou nic neudělalo, ale spíš cítím radost, že jsem mohla něco takového v životě prožít.

Bývalé knihkupectví M. Němcové ve Žďáře nad Sázavou.

Nyní jste, co se knih týče, vstoupila do další etapy. Nedávno vám vyšla kniha Miroslava Němcová: První dáma české politiky. Jde o knižní rozhovor se známou českou novinářkou Johanou Hovorkovou, ze kterého se čtenář dozví nejen leccos z vašeho soukromí či politického života, ale najde tam i některé vaše starší texty. Při jejich četbě jsem si uvědomila, že máte dar předvídat události, které se následně opravdu stanou a nejsou příjemné. Uvedu příklad: „Přímá volba prezidenta nebude automaticky správným řešením…“ – rok 2011. „Varuji před hromaděním hospodářské, politické a mediální moci v rukou jednoho člověka.“ – rok 2013. Nebo vaše apely, jak je nebezpečné relativizovat zločiny komunismu či zlehčovat nebo karikovat komunismus let osmdesátých, protože to může vést k jeho určité rehabilitaci. A napadá mě ještě jeden, velmi aktuální citát: „Ústava je cár, hadr. To je sdělení, kterého se nám dostává opakovaně, a vlastně si na něj postupně zvykáme. Mám strach, že si tím zvykáme na situaci, kdy si s ní opravdu někdo otře boty a zahodí ji…“

Chtěla bych v sobě vykřesat naději a nějakou posilu. Nejenom pro sebe. Každý den se zastavím, a když zjistím, že jsem ve velké nepohodě – v posledních měsících se to stává téměř pravidelně –, tak se snažím sama sebe umravnit a říct si: Ne, žádné stýskání a žádné strašení sebe sama ani těch ostatních kolem není fér. To, co jste citovala, to je asi trošku součást ženské intuice. A možná, ptá-li se někdo, jaký je rozdíl mezi ženami a muži v politice, což je velmi křehké téma a tenký led, na který se málokdo umí dobře pustit, řekla bych, že právě intuice v tom sehrává svou roli. Možná skutečně dopředu vycítím a uvidím riziko a nebezpečí, a třeba to v tu chvíli popíšu příliš expresivně nebo silně a někomu se zdá, že jsem se zbláznila, proč to říkám takhle ostře, kde vidím všechny ty hrozby? Ale bohužel, jak s přímou volbou prezidenta, tak potom s hromaděním ekonomické, politické a mediální moci v rukou Andreje Babiše dnes po letech vidíme, jak naplnění těchto obav vypadá v praxi. A pokud jde o ten poslední citát, jsme v posledních měsících bohužel svědky toho, co se s ústavou děje. Dokumentují to například rozhodnutí Ústavního soudu v souvislosti s vyhlášením nouzového stavu či uzavřením některých obchodů. Je vidět, že vláda, premiér ani prezident si nelámou hlavu s tím, že by napřed, než se rozhodnou pro nějaký krok či opatření, svolali odborný tým právníků, který by jim řekl: ano, toto je v souladu s ústavou, v souladu s listinou základních práv a svobod, v souladu s ostatními zákony. Já mám dojem, že Andrej Babiš i Miloš Zeman velmi zneužívají současné situace, kdy jsme zjitření, kdy se bojíme a vidíme kolem sebe především nemoc. Náš život dostal úplně jiné kontury, vše je zavřené, těžko hledáme nějakou oporu. A v této situaci, kdy lidé mají především snahu zůstat zdraví, se daří těm, kteří chtějí zneužívat hranic ústavy a dostávat se až za ně. V tomto smyslu si za těmi slovy stojím. Ale přesto – když jsem začala tím, že se vedu k nějaké kázni – věřím, stále neochvějně věřím, že je všeho jenom do času, že žádný strom neroste do nebe a že tahle situace skončí. Neříkám, že přijde nějaké zúčtování, já to takhle nechci, ale odpovědnost těch, kteří rozhodovali, prostě bude muset být vyvozena. A já věřím, že se z tohohle marasmu dostaneme.

O co se opíráte? Jak tu naději v sobě budujete? Mohla by to být i praktická rada pro nás, kteří si ji uchováváme velmi těžce…

Já, když ucítím, že jsem v takovém stavu, který bych možná nazvala úzkostí nebo snad i depresí, řeknu si: Tak se zastav a řekni si, co je dobře. Dobře je, že jsi zdravá, že manžel a všichni v rodině jsou zdraví. Že přes ta všechna různá omezení, která máme, máš kolem sebe řadu báječných přátel, kterým můžeš zatelefonovat, můžeš jim napsat… A děláme to, píšeme si. Já píšu pořád na všechny strany. Takový jeden okruh přátel, který mám, oslovuji – Jak se máte, co děláte? – a minimálně jednou za týden jim sepíšu všechno, jak na zahradě konečně vyrašily sněženky, co čtu, co nás trápí. Jsem přesvědčená, že komunikace s těmi, kteří jsou vám nablízku, velmi pomáhá. No a potom je tady to, co snad každý, nebo bych to každému přála, má, tedy nějaký koníček, nějakou svoji zálibu, něco, co provozoval ve chvíli, kdy jsme v žádném nouzovém stavu nebyli, a lze to v nějaké míře provozovat i teď. Tak já třeba mám tu již zmiňovanou literaturu. Můžu koukat na filmy, pouštět si hudbu. Nikdy to není takové, jako kdybych byla v koncertním sále – máme předplatné do České filharmonie, chodíme do všech možných divadel –, nikdy to není jako naživo, ale přesto je to něco, co ohromně pomáhá, když člověk potřebuje trochu přesměrovat, trošku pootočit od obav, do kterých se zacyklil. Mám tedy tři opory: rodinu, kamarády a celou širokou oblast kultury. Asi bych k tomu dodala i přírodu, já moc ráda chodím ven nebo jezdím na kole.

Můžete nám ze světa kultury něco doporučit? Konkrétní knihy, záznam koncertu, divadla?

Stále se vracím ke knize, která mě po roce 1989 zásadně ovlivnila. Jsou to deníkové záznamy spisovatele, básníka a překladatele Jana Zábrany Celý život. Vyšly již v roce 1992 v nakladatelství Torst a staly se zaslouženě knihou roku. Je to anatomie komunistického zla a zvůle. Jan Zábrana si od svých gymnaziálních let v rodném Humpolci psal deníky, s jejichž pomocí vedl válku s komunismem. Jeho záznamy geniálně odkrývají všechny vrstvy totalitní moci. Naopak mezi knihy, které mě vždy spolehlivě rozesmějí, patří trvale Tři muži ve člunu nebo Pan Kaplan (který má třídu rád). Nebo si prohlížím knihy akademického malíře Jiřího Slívy, jeho vtip a fantazie jsou bez hranic. Nedávno jsem dočetla také výbornou knihu O Pavlovi od Dani Horákové a teď začínám číst Pulitzerovou cenou vyznamenanou knihu Less od Andrewa Seana Greera. A protože ráda zahradničím, potěší mě i vše o květinách, bylinách, o životě na zahradě.

Co se hudby týče, nadchl mě koncert Jaroslavy Vernerové Pěchočové, která patří k nejvýraznějším českým klavíristům. Studovala u profesora Ivana Moravce a koncertuje po celém světě. Na začátku listopadu zahajovala v Obecním domě Klavírní festival Rudolfa Firkušného, její vystoupení přenášela Česká televize. Na programu byla díla Leoše Janáčka, Antonína Dvořáka, Josefa Suka a Roberta Schumanna. Hrála naprosto úchvatně, ale v prázdném sále. V normálních časech by publikum doslova šílelo nadšením a ocenilo by ji nekonečným aplausem. V době covidové vstala od klavíru, kolem ní tma, poklonila se nepřítomným a v tichu odešla. Obrečela jsem to.

Moc také doporučuji představení Národního divadla Kytice. Viděla jsem jej vloni v srpnu přímo v divadle, ale Česká televize jej naštěstí zaznamenala a zprostředkovala tak tento velký zážitek všem, kterým nejen divadlo, ale prostě celý kulturní život nyní tolik chybí.

U Památníku Viktora Emmanuela II. v Římě.

Jsem moc ráda, že spolu mluvíme právě o chybějící kultuře. Vy jste byla v letech 1998–2006 a pak i v předvolební kampani, která znamenala vládu premiéra Petra Nečase, stínovou ministryní kultury. Co byste dělala, kdybyste teď byla ministryní kultury? Co byste považovala za zásadní, jaké by bylo vaše poselství?

Už loni na jaře se řada aktivních umělců, a tím myslím třeba ty, kteří byli OSVČ a neměli trvalé zaměstnání, ocitla na hraně svých možností. Tehdy jim pomoc opravdu nepřišla včas. Zastavila mě například jedna paní a říkala: Mám dceru, sopranistku, která koncertovala například v Carnegie Hall, a teď si vyřizuje brigádu na to, aby mohla pracovat někde v sadech. Krátkodobě asi každý z nás, v době nějakého těžkého stavu, musí přijmout cokoliv, ale pomyšlení na to, že se talent nemůže rozvíjet, že ve chvíli, kdy potřebujete koncertovat, potřebujete hrát, potřebujete točit filmy, potřebujete zpívat, ta možnost není… Já musím říct, že pro mě je kultura opravdu záchranná síť – nechci, aby to znělo nějak pateticky nebo falešně –, a tak mi leží hodně na srdci, co se s těmi lidmi nyní děje. Jsem přesvědčená, že systematická podpora je nezbytná a musí přijít i formou posílení rozpočtu Ministerstva kultury. Vím, že ty roky, které jsou před námi, budou hubené. Budeme se velmi obtížně dávat dohromady jak ekonomicky, tak například v oblasti vzdělávání. Kultura má ale mimořádnou schopnost povzbudit a ukázat, že přes všechny složitosti a maléry stále existuje naděje, jak se z toho dostat. Proto jsem pro posílení rozpočtu Ministerstva kultury, které by tak získalo možnost více podpořit třeba i velmi malé festivaly v obcích, malé hudební spolky, spolupracovat s kraji na více typech kulturních akcí. A podpořit i ty velké. Možná že uspořádání nějakých velkých kulturních akcí by bylo dobrou známkou toho, že jsme z nejhoršího venku, že jsme se vymanili z myšlenek na nemoc a dostali se jinam, do jiných sfér – jak je to na rodném domě Bohuslava Foerstera v Praze na Malé Straně: Zde v tomto domě narodil se Josef Bohuslav Foerster, by svou hudbou do vyšších povznášel nás krás. Tak tohle já bych měla pořád na srdci, že kultura může národ povzbudit.

Dozvěděla jsem se, že mluvíte italsky, a z různých drobných zmínek soudím, že Itálie je vám velmi blízká. Proč právě Itálie, proč italština? Co vás s ní spojuje?

To je takový hezký příběh, asi by tak mohl začínat nějaký román… Když jsem jednou s manželem byla v tehdejší Jugoslávii, tak vedle nás v kempu bydlela italská rodina. Měli jsme stejně staré děti a ty nemají jazykový problém. A tak, i když jsme se domlouvali pouze lámanou němčinou, jsme se spřátelili. A i když jsme se nemohli navštívit, bylo to koncem 70. let, mohli jsme si pouze psát, naše přátelství se stále prohlubovalo. Nakonec se našim přátelům, bydleli v Bolzanu na severu Itálie, podařilo za námi přijet. Bylo to moc fajn. A pak se stalo, že ta moje přítelkyně Marisa vážně onemocněla, diagnostikovali jí mozkový nádor. A v tu chvíli jsem si říkala: Co teď? Nemůžu za ní přijet, nemůžu ji navštívit v nemocnici, tak co pro ni můžu udělat? A napadlo mě, že s tou lámanou němčinou, ve které si dopisujeme, je potřeba skoncovat, že jediné, co pro ni můžu udělat, je ulevit její nemocné hlavě. Rozhodla jsem se, že se naučím italsky. Byl to silný impuls a musím říct, že jsem byla neobvykle důsledná, což jinak není moje silná vlastnost. Určila jsem si, že se tři hodiny denně budu věnovat samostudiu, protože ve Žďáře žádná jazyková škola, která by vyučovala italštinu, nebyla. No a řekla bych, že jsem se tu řeč naučila celkem obstojně. A i když jsem na počátku měla jinou motivaci, později, když jsem konečně jako spousta dalších vyjela do Itálie, jsem se do té země okamžitě zamilovala. Protože ať už vám nabídne cokoliv – přírodní krásy, mimořádnou architekturu, celou náruč kultury, kterou s ní máme spojenou –, tak se do ní musíte zamilovat. Já myslím, že zamilovat se do Itálie je ta nejsnadnější věc. To jde samo, jste tam půl hodiny, a už je to ve vás. U první kávy, řekla bych.

Paní Němcová, moc vám děkuji za váš čas a za milý rozhovor. Věřím, že se potkáme na nějaké kulturní události, na něčem, na co se všichni těšíme, a že to pro nás bude symbol toho, že tuto zvláštní dobu máme za sebou a že se můžeme zase nadechnout.

Já se budu také těšit. A chci vzkázat všem, kteří to teď opravdu nemají lehké, aby hledali naději především v sobě, ne kolem sebe. Aby si řekli: Zvládnu to, musím se upnout k něčemu, co je fajn, co mi v životě dělalo a dělá radost. A pěstovat v sobě víru, že to dobře dopadne. A potom se budu těšit, že se nejenom v Havlíčkově Brodě na knižním festivalu, ale kdekoliv jinde potkáme a budeme si povídat o všem, co nás zajímá. Ta doba je blízko, věřím tomu.

Fotografie v textu jsou převzaty z knihy rozhovorů Johana Hovorková s Miroslavou Němcovou o životě a politice. Forum24, 2021.

Miroslava Němcová (1952), česká politička za Občanskou demokratickou stranu. Od roku 1998 byla poslankyní Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, v letech byla 2010–2013 její předsedkyní. V období 2010–2012 zastávala funkci první místopředsedkyně ODS. Od roku 2020 je senátorkou za obvod Praha 1.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 2 / 2021)