Pocta Petru Oslzlému
Bohumil Nekolný
POLITIKA & SPOLEČNOST / Portréty
Omlouvám se za banalitu titulku, ale nic výstižnějšího mne nenapadlo. Editorka Olga Jeřábková dala dohromady Vzpomínky Jeho Magnificence rektora Petra Oslzlého. V minulé dekádě vyšly dvě skvělé reminiscence druhé poloviny 20. století, a sice Moje šílené století (I. a II. díl) Ivana Klímy a Rozpomínky Milana Uhdeho. Oslzlý (o generaci mladší) naprosto jedinečným způsobem doplňuje kalendárium těchto let. V prvé řadě vás zarazí neuvěřitelná suma díla a aktivit tohoto jedinečného dramaturga, kterou odevzdal v ostrakizujících podmínkách našeho, nebetyčně blbého, socialismu. Vzápětí si nelze nevšimnout etických maxim jeho životního kréda i konkrétního každodenního rozhodování. Musím přiznat své osobní zaujetí, protože z celé pospolitosti studiových divadel jsem měl léta nejblíže (i stran důvěry) ke Karlu Steigerwaldovi a Petru Oslzlému. To neznamená, že bych si neskonale nevážil i přátelských vztahů třeba k Arnoštu Goldflamovi či Peteru Scherhauferovi a mnohým dalším. Nechce se mi v této reflexi opisovat deset kapitol, do nichž je tato knížka členěna podle životních i pracovních fází Oslzlého příběhu. Chci naopak svévolně tento „kalendář“ doplňovat, případně některá fakta či události reinterpretovat. Neodpustím si s nadšením ani minimalizovaný opravník omylů. Samotný obsah Vzpomínek pouze doporučuji k zaujatému čtení.
Jsou věci, které se nenávratně propadají v paměti. Potěší, když je někdo znovu osvítí. Po absolvování vysokých škol, kam jsme se tak obtížně dostávali, jsme v kádrových dotaznících oba důsledně vyplňovali rubriku „původní povolání – dělník“, protože jsme svým případným potomkům nechtěli způsobit kádrová traumata, která jsme my podědili po vlastních rodičích. Protože Petr byl „multitalent“, je původní profesí „kovomodelář“. Já to dotáhl pouze k papírům opravňujícím jízdu s ještěrkou. Z fabriky, po dalších peripetiích, se konečně dostal ke studiu vybraných oborů, aby už z brněnského vysokoškolského prostředí spadl přímo do světa divadla (soubor Quidam), do světa brněnské bohémy a konečně od počátku do světa „Provázků“, kde mu iniciátor tohoto uskupení Bořivoj Srba postoupil místo vůdčího dramaturga. A Petr se musel naučit pracovat s tak extrémními šílenci, jako byli režiséři Zdeněk Pospíšil a Peter Scherhaufer na straně jedné, a dokonalým introvertem v podobě režisérky Evy Tálské na straně druhé. Co však tři tak rozdílné režiséry spojovalo, byla suma talentů a maxima kladená na provozování a tvorbu divadla. Navíc k tomu připadla trvalá spolupráce na inscenacích Bolka Polívky.
Z pohledu zvenčí mně (a nejen mně) připadala zvláště dvojice dvou Petrů (Oslzlého a Scherhaufera) jako dvojdomá podoba Petra jednoho. Byl jsem přítomen, žel, jejich poměrně ostré názorové kolizi koncem osmdesátých let, která měla kuriózní pozadí a prostředí. Naproti Úřadu vlády (tedy Strakovy akademie) je ošuntělý palác, jenž patří také vládě. Je v něm i poměrně veliký sál. Na Mezinárodní den žen si vláda objednala Bolka Polívku, a protože Bolek nějak nemohl, Provázci jako náhradní řešení nasadili Koncert pro V. s Mirkem Donutilem v hlavní roli. Prostý příběh o tom, jak stranická mašinérie brání koncertu Vladimíra Vysockého. Tak zvláštní představení jsem dosud neviděl. Aparát vlády najednou neočekávaně dostal zarážející téma, přičemž Donutilovi se přece jen jaksi nejde nezasmát. A teď to vyděšené auditorium vytřeštěně zíralo na „nejvyššího“, zda se lze zasmát a nedej bůh i zatleskat. Mezitím v zákulisí probíhal vyhrocený spor našich Petrů o už neskrývaný, politický a občanský odpor oproti dominanci ochrany divadla a souboru jako takového. Vždy jsem z konfliktů a rozpadů dvojic míval pocit, že jejich rozkol postihuje i mne, že mne o něco připravuje. A proto jsem byl přešťastný, že jejich pracovní a přátelská vzájemnost i po roce 1989 úspěšně pokračovala.
S „Oslzkou“, jak jsme mu láskyplně říkali, byly v rámci etiky k zaslechnutí i pozoruhodné věci. Není tajemstvím jeho obdivný vztah k vlastní ženě, k paní Evě. V knížce je to mnohokráte připomenuto. Petrovi se odjakživa líbila také Eva Salzmannová a vždy tvrdil, že to je, kvůli barvě vlasů, vlastně jen pokračování obdivu k jeho Evě. Připomínám – kvůli bulváru –, že obě rodiny a obě Evy jsou v intenzivním přátelském vtahu. Stejně tak jsme se zaujetím sledovali jeho výklad, že kdyby měl pletky s černoškou, zcela určitě by nešlo o nevěru, ale o antropologický výzkum. Přestože si tak oblíbil jižní Afriku, kterou po třikráte navštívil, nemyslím, že by tam, právě on, dospěl k fázi aplikovaného výzkumu. V této souvislosti první oprava omylů: Oslzlý píše, že na závěr projektu studiových divadel Cesty, křižovatky, jízdní řády sestoupí – jako metafora programu „nové citlivosti“ – nazí s pochodněmi právě Eva Salzmannová a Jáno Sedal. Tahle scéna neprošla cenzurním zásahem. Jáno to byl určitě, zcela jistě to nebyla Salzmannová. Myslím si, protože si také pamatuji jen tak tak, že to byla půvabná Irena Visnarová z Provázku. Typickým cenzurním zákrokem v tomto projektu bylo nařízení škrtnout ve scénáři větu: Jak mám změnit svět, ale k lepšímu? Může mi někdo říct, jak takový škrt vysvětlit herečce či souboru? Orgány z toho projektu šílely. Na krajský výbor partaje v Brně si pozvaly na kobereček Jaroslava Tučka, dosazeného šéfa souboru, který ovšem souboru a oběma Petrům naprosto podlehl. Ten si po grilování vyžádal schůzku s Oslzlým a se mnou, u mne na hotelovém pokoji, kde došlo k památné pantomimě. Neb se bál odposlechu, zkřížil ruce s náznakem pout a s památečnou větou: Já určitě, vy možná! Jen dovětek, vzápětí jsem přišel v Brně o všechny doklady a kompletní dokumentaci projektu.
Komunita Provázků, kterou Petr tak intenzivně ovlivňoval, byla úžasná, včetně jejich prázdninových kempů u rybníka Holub. Byl jsem tam po dvakrát, po prvé při přípravě zmíněných Cest a po druhé při přípravě projektu Sabina. Brzo ráno se probudíte, jdete se vykoupat a cestou k rybníku spatříte ve větvích stromu lehce neoděnou Ivu Bittovou usilovně cvičit na housle. Lze si představit větší Boží požehnání? V tomto směru lze Oslzlému jen závidět, vždyť komu se poštěstí ve věku kolem třiceti let mít k dispozici sumu herecké geniality od jmen jako Polívka, Bittová, Donutil, Bláhová až po Ivanu Hloužkovou a celou řadu dalších. O takovém Miloši Štědroňovi škoda slov a k tomu přiřaďte dlouhou řadu skvostných scénografů. Do toho máte v managementu (ale i na jevišti) takový klenot, jako byla nedávno zesnulá ing. Truda Vidlářová, kterou přirozené „etické maximy“ dovedly až do kriminálu. Od kriminálu nebyl daleko ani připravovaný projekt Sabina, který měl být opět společným projektem pěti studiových souborů. Fakticky téma ale realizovali pouze Provázci a Hanáci. O to vášnivější byly debaty o tématu. Jedním z podkladů k projektu, a k vášnivým debatám, byl Příspěvek k Sabinovým obranám, který vydala v samizdatu Eva Kantůrková a v němž lze najít jistou míru „pochopení“ pro konfidentství. Zvláště Kovalčuk a Oslzlý, domnívám se, že i pro své filiace k církvi evangelické, jakoukoliv relativizaci tohoto fenoménu naprosto odmítali. Jako by jasnozřivě tušili podobu české diskuse nad pozdějším procesem lustrací, jehož měkkost zažíváme dodnes. Jako pamětník mohu potvrdit, že se – i pro komunisty – nabízel jeden prostý instrument, kterým je zákaz výkonu některých povolání. Příkladně ústavních činitelů.
Zábavné jsou Petrovy historky, jak studentská umělecká uskupení dokázala bystře využít i takových aktů, jako byla jubilea vládnoucí strany. Z mých gymnazijních let, kdy jsme na malém městě provozovali Divadlo pro 116, si pamatuji, že jsme byli pozváni, nejspíš ke slávě 40. výročí KSČ, a naše úderka začala skvělým blues Jiřího Suchého Všude je pusto, všude je tma a docela nejvíc, nejvíc v mé duši. Snad ani tato fráze nedozněla, a kulturní inspektor už vlastnoručně stahoval oponu. Aniž jsme se znali, už v šedesátých letech se naše životní příběhy protínaly. I já jsem byl po dvakráte na stáži u Grotowského, který společně s Brookem byl v té době jednoznačně evropskou špičkou, a ta nás nemohla neovlivnit. Prázdný prostor, nahý herec, chudé divadlo, co si s těmito koncepty máme počít dnes, kdy i do divadla vtrhla virtuální realita a všudypřítomná technologie. Pro Petra byl iniciačním guru Bořivoj Srba, já jsem se s ním setkal až počátkem devadesátek, v době, kdy i do divadla naplno vtrhly tržní vztahy. V mrazivé noci jsem Bořivoje doprovázel snad až někam za Hradčany. A tento věrný „brechtovec“ ještě z promrzlé tramvaje na mne volá: Já tu avantgardu stejně nezradím! Nelze se divit, odkud se poté brala Petrova zaťatost.
Zpět k Scherhauferovi. I dnešní studenti managementu, marketingu a divadelní produkce se mohou učit na jeho Modelu 1971, publikovaném v jednom z posledních čísel časopisu Divadlo ve stejném roce. Když to čtete po padesáti letech, máte pocit, že v divadelním systému objevujeme stále saze v komínu. Chci poukázat na to, že oba Petrové, vedle talentu, vynikali i systémovým myšlením. Včetně obrany před neutuchajícími útoky komunistického aparátu a cenzury. Z jejich predikce, že je nutné bránit v prvé řadě i pouhé části systému, mohla čerpat celá komunita tehdejších alternativních divadel. Máme (včetně Oslzlého) dluh k „Šerymu“, že se nám nepodařilo ochránit a vydat jeho deníky. Petr odkudkoliv a kdekoliv ve 23 hodin odkráčel, aby psal svůj deník. Že Petr uměl psát – o tom žádná. V připomínaném modelu je intendantský systém postaven na principu rotace uměleckého šéfa po dvou letech. Model nutící, zvláště režiséry, ke vstřícnosti, protože pokud k tobě letos nebudu vstřícný, tak ty mi to za rok vrátíš. Jak prosté! Teď si představte tu hrůzu kádrových oddělení a stranických výborů z aplikace takového principu. Dokonce si myslím, že podobné hrůze by propadly i naše současné politické strany.
Nelze se s Petrem Oslzlým poměřovat stran uměleckých výkonů, včetně jeho nebývalého hereckého histrionství, včetně vtahování našeho divadelnictví do světového kontextu divadelní alternativy, včetně jedinečných dramaturgických výkonů a přesahu do kurátorství (viz Galerie Drogerie – Zlevněné zboží) či do jeho „podzemní univerzity“. Ale v každodenním životě jsme zakopávali o stejné. Petra lanařili ke vstupu do KSČ. I mně se to stalo třikrát, v každém z mých angažmá. Naučili jsme se hry, se kterými „nevstup“ uhrajeme. Každopádně nejtěžší bylo odpovídat na tezi, jak to, že odmítáte největší poctu, kterou vám můžeme nabídnout. Bylo to pro nás poměrně jednoduché. Umožnilo to vědomí, že tahle parta ničila životy našich rodičů. Navíc jako historik jsem, stejně jako Petr, už od šedesátých let věděl o moskevských procesech. Včetně „detailů“, že Stalin nechal popravit více generálů a maršálů, než jich zahynulo za druhé světové války. Jaksi samovolně jsem dospěl ke krédu mého staršího kamaráda, že komunistická strana je zločinecká organizace s bandou najatých vrahů. Oslzlý měl o to složitější pozici, že v jeho souboru nebyl v partaji nikdo. Proto po přiřazení ke Státnímu divadlu Brno, což vlastně byla jejich záchrana, jim byl přidělen treuhänder.
Nelze nevzpomenout na to nejdůležitější – skvělé inscenace a skvostné projekty. Pezza versus Čorba jako metafora rozděleného světa, z naší strany zadrátovaného, Commedia dell’arte, světový úspěch, Bratři Karamazovi, obraz zříceného světa tak, jak se zřítila v závěru i scénografická konstrukce Jána Zavarského. Tady si může každý dosadit libovolnou řadu od Brechtovy Svatby přes Labyrint srdce až po Maryšu či Babičku, včetně křehkých inscenací Evy Tálské. Z mezinárodních projektů, jejichž neúnavným iniciátorem byl, připomenu pouze Mir Caravane, který se odehrával také v Praze v Parku, jak jinak, Julia Fučíka, počátkem léta a prázdnin v době petice Několik vět. Jen připomenu, že už v lednu 1989 Oslzlý s Alicí Šimonovou a dalšími nás vedli k pořádku, že je nezbytné podepsat petici za propuštění Václava Havla. Před každým zahraničním souborem vystoupil někdo z našich umělců s připomenutím politických vězňů. Konkrétně si po těch letech pamatuji Borise Hybnera, neb to se mnou konzultoval. A zúčastňovali jsme se představení. Ten večer bylo na pořadu cosi zaumného a se Steigerwaldem jsme si řekli, že u toho nemusíme být, a přes magický kruh z písku jsme vypochodovali ven. Na pivo. U dlouhého dřevěného stolu a na dřevěných lavicích seděl Jiří Dienstbier s Václavem Havlem, přisedli jsme si a začali vést řeči. V tom začala narušená mládež metat cosi po dvojici uniformovaných policajtů. V ten moment vstal Dienstbier a zavolal na policajty: Pojďte si sednout k nám, tady se vám nic nestane. Takhle nadějně vypadalo léto 1989. Vztah Oslzlého k Havlovi je ze stránek patrný. Ostatně právě Petr byl iniciátorem společných sezení kulturního disentu se šedou divadelní zónou na Vyšehradské bráně, což zprostředkovával David Schmoranz, a myslím, že tyto, někdy prudké, polemiky zaznamenával i na kameru pro Videožurnál. Tam se vytvářelo podhoubí komunikačních platforem, které byly posléze zužitkovány v listopadu ’89.
Brzo ráno ve středu 23. listopadu 1989 přijel Petr do Prahy nastoupit k panu Václavovi službu do Občanského fóra. Viděli jsme se na Valdštejnském náměstí, bylo jen zvláštní, že jsme netušili, kdy a jak se znovu uvidíme. On ale přesně věděl, co má dělat. Jen nepředvídal, že skončí na dva a půl roku na Hradě. Jednou k nám v té době přijel na večeři a my jsme se ženou s překvapením zjistili, že se vážně zaobírá problémem absence elit. Bylo to pro nás normální smrtelníky až šokující téma. Leč snad už tenkráte byl Petr jasnozřivý. Emigrace let ’38, ’48 a ’68 zanechala patrné stopy se současným ničivým efektem degradace kulturních elit stávajícím politickým establishmentem. Oslzlý se dokázal odpoutat od „Hradu“ a vrátit se šéfovat Provázku. Těm se od roku ’90 splnil trojnásobný sen. Vrátili se k pojmenování Husa na provázku, založili Centrum experimentálního divadla a konečně otevřeli jedinečný divadelní objekt navazující na Palác pánů z Fanalu. To poslední byla událost převeliká. K atmosféře okouzlení volností, svobody, perspektiv a hlavně pospolitosti patří i památečné oslovení knížete Schwarzenberga skvělým sochařem a kamarádem Petra Janem Šimkem: Ty vole, kníže, já Tě mám tak rád. Samozřejmě do každé komunity vtrhávají mráčky, a zde musím připomenout snad jedinou Petrovu profesní chybu, kdy po velice úspěšné Morávkově Maryše, s oceňovanou Ivanou Hloužkovou, nenabídl Vladimírovi angažmá. Ten odešel do Hradce Králové, kde v Klicperově divadle vytvořil veleúspěšnou éru, včetně titulu Divadlo roku, aby se až po šesti letech vrátil zpátky na Provázek.
V osmdesátých letech jsme se každý poslední víkend před Vánocemi (k „potěše“ rodiny) scházeli kouti pikle u nás v Českém Brodě. Z Brna právě Petr se Scherhauferem a Goldflam s Kovalčukem. Celé se to po Listopadu uzavíralo zabijačkou na mé padesátiny, kdy jsem byl od Provázků obdařen konvolutem grafických listů autorů provázkovských plakátů. Musíte uznat, že tedy nemohu být při psaní této pocty nezaujatý. Přesto přese všechno mne při čtení Vzpomínek šokoval rozsah, záběr, hloubka a důsažnost jeho mnohotvárného díla. Nelze očekávat, že by se někdo ze současného Hradu za jeho dílem ohlédl. Oproti současné politické elitě zato může Petr Oslzlý použít klidně památnou Paroubkovu větu: Pánové, kdo z vás to má?!
(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 2 / 2021)
