Afghánistán: Ztráta cti i prestiže Západu

Nejdůležitější událostí letošního léta bylo americké vojenské stažení z Afghánistánu a způsob jeho provedení. Je nutno to říci otevřeně: pád Kábulu v neděli 15. srpna je největší geopolitickou porážkou Spojených států za posledních šestačtyřicet let od pádu Saigonu v dubnu 1975. Přesněji, nebyla to vojenská porážka, protože v boji Američané poraženi nebyli. „Pouze“ zemi opustili a doufali, že prozápadní vláda se alespoň ve velkých městech a v Kábulu udrží. Neudržela se. Takže více než geopolitická porážka to byl geopolitický nezdar a ústup USA, ztráta pozice, prestiže a cti.

Porážka to však byla a je politická, psychologická a demoralizující. Zajisté, pokud obyvatelé nějaké země nejsou ochotni bránit tu míru svobody, kterou mají, nemůžou spoléhat na to, že jejich svobodu budou cizí armády bránit věčně. V tomto smyslu lze mít určité pochopení pro to, že Západ po dvaceti letech Afghánistán opustil. Ale jsou zde dvě základní námitky.

Ta méně závažná je, že když už odchod, rozhodně ne takto ponižujícím způsobem. První chybou bylo, že vojáci byli staženi už v červenci, mnohem dříve, než byli evakuováni všichni západní civilisté a afghánští spojenci a přátelé s rodinami. A druhou, že sofistikované zbraně nebyly odvezeny pryč ze země anebo zničeny, nýbrž ponechány na místě jako kořist pro Tálibán. Ale mnohem závažnější námitka proti stažení z Afghánistánu je tato: Západ nebyl v Afghánistánu primárně kvůli němu, nýbrž kvůli nám, naší bezpečnosti.

Před stažením v červenci bylo v Afghánistánu pouhých dva a půl tisíce amerických vojáků. Za posledních osmnáct měsíců neměli jednu jedinou oběť. A takto nízká a udržitelná vojenská přítomnost v zemi byla vzpruhou pro afghánskou armádu a udržovala křehkou rovnováhu, v níž centrální kábulská vláda byla slabá a zkorumpovaná, v horách byli tálibové a v údolích místní vůdci přidávající se jednou na tu, podruhé na druhou stranu. Tato rovnováha však udržovala naši bezpečnost. Rozhodnutí stáhnout americké (a západní) jednotky vedlo k tomu, že se afghánská armáda rozpadla (proč bojovat, když už se i Američané smířili s návratem Tálibánu k moci?) a během evakuace došlo na kábulském letišti ve čtvrtek 26. srpna k sebevražednému bombovému útoku, při kterém zemřelo sto sedmdesát lidí, z toho čtrnáct amerických vojáků. Za posledních deset let jich nikdy nebylo zabito tolik v jeden den. Rozhodnutí zemi opustit tak bylo pro samotné vojáky nebezpečnější než tam zůstat.

Thukydides v 5. století př. n. l. popsal, že lidé bojují ze třech důvodů, kterými jsou strach, zájem a čest. Jednou z těchto tří motivací lze vysvětlit každý konflikt v dějinách. Bohužel je projevem krize a dekadence Západu (v mnoha případech už post-Západu), že nyní pro nás čest takovou roli nehraje. Mnohé společnosti a kultury světa jsou však svou koncepcí cti posedlé, a proto budou překotné stažení Ameriky z Afghánistánu, jakkoli odůvodňované, vnímat jako ztrátu její pozice, prestiže a cti. A proto jí – i námi, celým Západem – budou pohrdat. To je nebezpečné. Když vás nenávidí, ale respektují, není to sice ideální, ale je to lepší, než když vás nenávidí a pohrdají vámi. Když vás respektují, často si nedovolí zasadit ránu; když vámi však pohrdají, pak je to k ráně přímo popouzí. Slabost – či dojem vaší slabosti – je provokativní; provokují nepřátele vám jednu vrazit, a pokud možno pořádnou pecku. To se již stalo; rozhodnutí předat Tálibánu moc v Afghánistánu vybudilo tzv. Islámský stát, pobočka Kábul, k atentátu a masové vraždě na kábulském letišti.

Psychologický dopad stažení je nesmírný; povzbudí nepřátele a protivníky Ameriky všude ve světě. Budou Ameriku v dostizích o moc a vliv vnímat jako slabého a pomalého koně, proto se budou poohlížet po koních silnějších a rychlejších. Různé islamistické buňky po celém světě, tedy i v evropských velkoměstech, se začnou aktivizovat. Můžeme čekat další vlnu teroristických útoků i v Evropě.

Povzbudí i další nepřátelské aktéry vůči Americe a Západu, tj. Rusko, Čínu a Írán. Vyhodnotí si amerického prezidenta Joea Bidena jako slabocha, který obraně svých spojenců moc nepomůže. Když Rusko opět napadne Ukrajinu zásadním, drtivým způsobem, pomůže jí Joe Biden? A jak? Když rudá Čína napadne Tchaj-wan a podnikne otevřenou invazi, pomůže mu Joe Biden? A jak? Když ajatolláhové udeří na Saúdy, pomůže jim Joe Biden? A jak?

Nejkatastrofálnější scénář návratu Tálibánu k moci v Afghánistánu se však týká jeho sousední země, Pákistánu. Nejčernějším scénářem by byla jeho destabilizace; tedy destabilizace země s jadernými zbraněmi a následné ukořistění těchto zbraní lidmi, kterým by se nikdy do rukou dostat neměly.

Způsobem, zbrklostí a překotností Bidenova stahování z Afghánistánu byli zaskočení, zklamaní a naštvaní i hlavní a nejsilnější spojenci Ameriky v Evropě, totiž Velká Británie a Francie. „Hodný“ Biden po „zlém“ Trumpovi tedy americko-evropské vztahy příliš nevylepšil. Amerika není „zpět“, jak po odchodu Trumpa tvrdil. Ne, Amerika není zpět a ani nebude, dokud se prezident USA bude jmenovat Joseph Robinette Biden junior. A každý by to měl vzít na vědomí, nechce-li být zklamán jako naši afghánští přátelé a spojenci; tedy ti z nich, kteří ještě nejsou mrtví.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 4 / 2021)