Boj o rakouskou ústavu a zánik říše

Letos si připomínáme 150 let od krachu fundamentálních článků, tedy dohody o státoprávním uspořádání, na kterém se dohodla tehdejší česká politická reprezentace s vládou Karla von Hohenwarta. Tato smlouva měla alespoň zčásti narovnat princip dualistického uspořádání z roku 1867. Projekt ovšem ztroskotal – císař František Josef mu byl nakloněn, na rozdíl od německorakouských a maďarských politiků. Jako připomínku „fundamentálek“ uvádíme text z připravované publikace Jiřího Hanuše a Víta Hlouška, která pod názvem Náš stát vyjde v nakladatelství Masarykovy univerzity.

Základní charakteristika období a státu

Z české perspektivy znamenalo rakousko-uherské vyrovnání (dualismus) konečnou porážku ideje ústavně jednotné monarchie. Stát byl rozdělen ve dví. Společné zůstaly pouze zahraniční záležitosti, vojsko a finance. Uhry se domohly politického, právního a hospodářského „narovnání“, jež bylo odepřeno ostatním královstvím a zemím. Uherská strana usilovala navíc o další výsady týkající se cel a osamostatnění armády. „Náš stát“ tedy vytvářela království a země zastoupené v říšské radě, zformované tzv. prosincovou ústavou z roku 1867 – na této ústavě bylo též důležité, že zaručovala základní práva (svobodu svědomí a vyznání, svobodu vyučování a vědy, svobodu stěhování a povolání). Reformovala též soudnictví a správu, byla v podstatě vedena liberálními idejemi.

Česká a posléze moravská reprezentace proti dualismu i nové ústavě protestovala a novou říšskou radu bojkotovala. Zůstalo však jen u protestů nebo symbolických gest (cesta do Moskvy, položení základního kamene Národního divadla, převážení české koruny z Vídně do Prahy). Česká věc nebyla zcela ztracena, neboť hrabě Taaffe i hrabě Potocky, vládní ministři, se pokoušeli o smír s Čechy. I panovník sliboval korunovaci v Čechách a pověřil hraběte Hohenwarta, aby Čechy s ústavou smířil. V jednáních o tzv. fundamentálních článcích („české vyrovnání“) v letech 1870–1871 se však spojili německý tisk, sněmy německých zemí, hrabě Andrássy jménem uherské vlády a nový říšský kancléř Beust, a dohoda s Čechy padla (spolu s Hohenwartovým ministerstvem).

Češi tedy nebyli uspokojeni a další vývoj nedával mnoho šancí, že se na dualismu a pokračující vídeňské centralizaci něco podstatného změní. Nic na tom nemohla změnit zahraniční politika: získání Bosny a Hercegoviny, dvojspolek s Německem z roku 1879, roku 1883 posílený Itálií na trojspolek. Čechové posléze vstoupili do říšské rady, a dokonce byli v postavě dr. Pražáka zastoupeni v Taaffeho vládě, navíc se změnila i jejich taktika. Mladočeská opozice začala prosazovat boj na půdě parlamentu, zejména v otázkách jazykových a školských. Vstup na půdu říšské rady napomohl k drobným ústupkům (rozdělení pražské univerzity, vliv historické šlechty v českém sněmu, změna volebního řádu do obchodních komor apod.). Asi nejvýznamnější spory svedli Češi v oblasti jazyka v úřední sféře (Stremayerova nařízení, punktace), respektive o „česko-německé vyrovnání“: drobná vítězství střídaly porážky a odvolávání domluvených nařízení.

Zásadní neúspěch české politiky a nucené hledání nových východisek pro směřování české (a moravské) politiky ovšem neznamenaly, že v celé řadě oblastí česká společnost postupně nevzkvétala. České země se staly přední rakouskou zemí v oblasti průmyslu, podnikání a obchodu, což v dlouhodobější perspektivě nezbrzdil ani krach v roce 1873. Rostl počet obyvatel, měnila se sociální struktura země (naše země přestávaly být státem víceméně agrárním, což měnilo i mentalitu obyvatelstva), stát i jednotlivé subjekty se začaly vyrovnávat s problémy a úskalími liberálního kapitalismu. Šlechta počala ztrácet svůj společenský význam, moc a vliv získávalo stále zámožnější měšťanstvo – také díky svému vzdělání, které se stává sociálním kapitálem. Rozvoj státu ve všech směrech vedl ke zbytnění nových skupin státních úředníků a zřízenců, což a vice versa proměňovalo stát. Rostlo též dělnictvo a jeho sebeuvědomění, také díky formulování nových politických subjektů s konkrétními zájmy (jako například agrární strana, sociální demokracie).

Důležitého pokroku bylo dosaženo v kulturní oblasti, a to ve všech vrstvách obyvatelstva. Díky státním zákonům (např. školské reformě z konce šedesátých let) a aktivitám politiků i soukromníků (vznik gymnázií a reálek, odborné průmyslové školy, zájem o studium na univerzitě i vysokých školách technického typu) se mnohonásobně rozšířila vzdělanost. Také se umocnily, profesionalizovaly a standardizovaly základy kultury, položené v době osvícenství a romantismu, o což se zasloužila síť spolků, společností, muzeí, divadel a denního tisku. Národní divadlo v Praze, dobudované v roce 1883, patřilo k předním scénám říše, česká literatura ve svých vrcholech dosahuje západoevropské úrovně.

Ideové základy a perspektivy státu

Někdejší obavy svatoaliančních politiků se naplnily. Idea národního státu převážila, což se projevilo v realizovaných projektech a zeslabovalo multietnické a multikonfesionální státy typu Rakouska. Myšlenka národní svrchovanosti lidu byla v rozporu s pojetím mocenských struktur postavených na osobnosti příslušného panovníka. Podstatnější ale byla skutečnost, že v rámci modernizace se etnické (národní) skupiny ocitaly v řadě oblastí nikoli v pozici reformátorů státu, ale jeho tvrdých kritiků. Centralisticko-byrokratický aparát říší, zejména rakouské a osmanské, nedokázal čelit silnému tlaku způsobenému nacionalismy nejrůznějšího ražení. Německá a italská cesta k národnímu státu, vrcholící krizovým rokem 1871, znamenala porušení evropské rovnováhy sil a ve svém důsledku vytvořila závislost Rakouska(-Uherska) na stále sílícím německém sousedovi a změnu jižní orientace říše. Německý „imperiální národní stát“ se postupem času stal kontinentálním konkurentem i silné Velké Británie, zatímco Rakousko sláblo jak v mezinárodní soutěži, tak i kvůli vnitropolitickým sporům. Diplomatické snahy nemohly zcela zabránit konfliktům, které se již netýkaly pouze států a jejich elit, ale všech občanů. Dobře je to vidět na německo-francouzských vztazích. Začínají závody ve zbrojení ve jménu efektivity a účelného řízení násilí, což děsivým způsobem vyvrcholí ve Velké válce 1914–1918. Mezinárodní politika byla ovlivňována také novými mocnostmi – Spojenými státy a Japonskem.

Národní myšlenka však byla pouze jedním z hrobařů monarchie. V rámci moderní ambivalence nabývá na síle myšlenka internacionální, zejména ve své marxistické verzi a v propojení socialistických ideologií s dělnickou otázkou. Státy ji musejí řešit, neboť jsou vystaveny kritice, že dostatečně nereagují na potřeby občanů-dělníků. V Komunistickém manifestu stála věta, že dělníci „nemají svou vlast“. Liberalismus gründerské doby se proměňuje v masovou politiku, zabarvenou nacionálně a socialisticky. Sociální legislativa je vynucena obavou ze sociálních konfliktů, mění se povaha politických stran i zastupitelské demokracie. Masové strany, vliv tisku, různost zájmů, odbory, ideály demokratické a rovnostářské společnosti mění povahu států, i těch, které si zachovávají některé staré symbolické struktury (role panovníka, vliv církve, paralelní svět armády). Růst občanské společnosti je nepřehlédnutelný, podobně jako demokratizace, projevující se stále silnějším voláním po všeobecném volebním právu (v Rakousku dosaženo v roce 1907). Pokusy pozdních předlitavských vlád (zejména Koerberovy vlády 1900–1904) potlačit národnostní a sociální tlaky jinak úspěšnou snahou o ekonomický rozvoj nefungovaly.

Moderní trendy zcela rozleptaly starou „ideu státu rakouského“, s níž operovaly staré loajální osobnosti typu Františka Palackého. V devadesátých letech počíná nový vzestup ambiciózních národních skupin, sledujících nové politické i umělecké trendy. Kulturní moderna provází inovace technické a hospodářské. V čele „pokroku“ již stojí nová politická garnitura, která kritizuje nejen neplnoprávný status národa a politiku státu, ale obrací se kriticky i dovnitř národního společenství (T. G. Masaryk a jeho rukopisné a prožidovské boje). Vznikají nové programy, které sice berou ještě za základ rakouské mocnářství, ale chtějí je radikálněji přestavět. Dvě desetiletí před válečným konfliktem se však nedá říci, že by Vídeň a Rakousko-Uhersko byly „odepsané“ – to se tak mohlo jevit až pozdějším generacím. Zvláště město Vídeň působilo na přelomu století okouzlujícím dojmem: spojovala se v něm minulost s budoucností – na poli architektury a výtvarného umění, staré dynastické i nové nacionální politiky, konzervativních i supermoderních myšlenek (Sigmund Freud), hudebního a divadelního dění. Metropole žila a nic nenasvědčovalo jejímu blízkému konci: snad jen předtuchy některých předvídavých literátů.

Čí byl stát?

Na tuto otázku se nedá po roce 1848 a zejména po roce 1867 odpovědět jednoduše. Stále více šlo totiž o stát v moderním, konstitučním slova smyslu, nikoli o říši starého typu – i když některé archaické společenské modely přetrvávaly, zejména ve dvorských, vojenských a církevních kruzích. Katolicismus domu rakouského měl sice vždy univerzální povahu i svou specifickou příchuť (silná mariánská úcta), i ta však byla oslabována obecnými sekularizačními trendy i ústupky liberalismu v oblasti školství a práva náboženských menšin. Slabinou tohoto modernizujícího se státu či soustátí však byla zejména redukovaná existence sdíleného rakouského státního povědomí, omezeného jen na některé společenské kruhy, nahrazení zemského patriotismu etnickým nacionalismem a s tím spojená řevnivost národních skupin a jejich nespokojenost při zachování občanské loajality (Čechové), růst silných sousedů s imperiálními cíli, zejména Německa, které svými ambicemi a sebevědomím ovlivňovalo rakouské Němce.

Šlo z českého hlediska o funkční, perspektivní stát? Čtvrtstoletí před válkou představovalo pro Čechy v českých zemích a na Moravě dobu růstu – Češi se stali moderním evropským národem, až na svůj neplnoprávný status, který se projevil i ve slabém zastoupení v rakouských vládách. Na politickou scénu nastupovaly nové síly, sycené demokratickými a socialistickými myšlenkami, nejdříve v podobě mladočeského a omladinářského radikalismu a souběžně v podobě sociálního demokratismu, který osciloval mezi internacionálním a národním principem. Specifickým tvarem se stal tzv. austromarxismus, reprezentovaný například Bohumírem Šmeralem (1880–1941), který měl ve svém programu národnostní autonomii. Konceptů na reformu Rakouska-Uherska však existovalo více a začaly se ozývat i hlasy radikálních kritiků. O staré české státoprávní politice se nakonec rozhodlo po mnoha debatách mezi talentovanými mladšími politiky: Tomášem G. Masarykem a Josefem Kaizlem. Oba se shodovali na nefunkčnosti státoprávního maximalismu, Kaizl ale více zdůrazňoval program založený na podílu na státní moci. Čeští politici ve své většině souhlasili – šlo o proaktivní politiku založenou na předpokladu, že se Rakousko nakonec změní ve stát s funkcemi státu národního. „Oklikou přes Vídeň“ (Křen) mělo být také dosaženo toho, aby se česká politika vyvázala z nekonečných třenic s českými Němci.

Karel I., poslední rakouský císař.

Existovala řada problémů, které stát vysilovaly. Stará loď monarchie ale pořád plula. Ke komplikacím patřila stále větší závislost na hospodářsky silném Německu, vnitřní krize Předlitavska v devadesátých letech, silná uherská opozice, nepříznivý vývoj na Balkáně (srbská orientace na Rusko), nacionalismus „všeněmeckého typu“, anexe Bosny a Hercegoviny (1908), balkánské války s Tureckem, vize německé střední Evropy – a konečně představa války, která by umožnila „upustit páru v kotli“. Češi se ale stále více ocitali na okraji dění – v hledáčku následníka trůnu Ferdinanda d’Este se spíše počítalo s Jihoslovany či Poláky. Radikálně státoprávní křídlo, z něhož je asi nejznámější postava básníka Viktora Dyka, zůstávalo pozadu za radikalismem polským – jeho snem byla česká státní samostatnost, ale dosud v rámci monarchie. Češi se nedomohli ani dalších kulturních vymožeností, jako byla například druhá česká univerzita v Brně. Někteří významní politikové však začali před válkou obracet: týkalo se to jak Edvarda Beneše (1884–1948), tak Karla Kramáře (1860–1937), který před válkou připustil secesi od Rakouska a zabýval se ústavou budoucí federace slovanských států.

Válka a zánik státu

První světová válka nebyla ani krátká, ani lokální, ani civilizovaná, na rozdíl od předcházejících konfliktů druhé poloviny 19. století. Donutila účastníky mobilizovat obyvatelstvo a vyčerpala řadu mocností i menších států. Její moci se neubránila žádná oblast – dokonce i kultura se stala propagandistickou. Absolutní cíl – vítězství za každou cenu – ospravedlňoval nasazení jakýchkoli prostředků na bojištích i mimo ně. Rakousko-Uhersko nakonec patřilo k poraženým mocnostem – co víc, jeho existence skončila, i přes snahy posledního císaře Karla I., který usedl na trůn v roce 1916. Na konci války došly naplnění požadavky většiny národů – patřili k nim také Poláci, Češi, Slovinci, Chorvaté a Srbové. Konec války určovaly navíc Spojené státy („země mládí a budoucnosti“), které přispěly k mírovému uspořádání. Ačkoli světová válka přinesla mnoho problémů, pro Čechy, Slováky a podkarpatské Rusíny znamenala nový začátek v podobě Republiky československé. Tento „nástupnický stát“ se ve zmenšené podobě podobal starému Rakousku, zejména tím, že zdědil nedořešené národní problémy. Vznikl však značným úsilím tehdejších politických elit, které za mnohé vděčily svému vzdělání a politické orientaci. To platí nejen o Tomáši G. Masarykovi, ale prakticky o celé politické i společenské garnituře, která zakládala stát – ať už se s Masarykem zapojila do zahraničního odboje nebo se pokoušela o smysluplnou politiku v českých zemích. Češi využili své příležitosti, ba vyšli jí vstříc.

Josef Pekař a jeho postoj

Osobností z řad české inteligence, která v sobě spojovala silný národní cit a konzervativní smýšlení, byl historik Josef Pekař (1870–1937), žák zakladatelské generace české Karlovy univerzity. Od roku 1905 byl řádným profesorem na FF UK, v letech 1931–1932 rektorem univerzity. Stál na pozici státoprávního programu, obával se rozpadu Rakouska-Uherska. Celoživotně polemizoval s T. G. Masarykem, zejména vzhledem k odlišné koncepci českých dějin (spor o smysl českých dějin). Vznik nové republiky přivítal, patřil však k těm, kteří kritizovali pozemkovou reformu a byli proti politice podceňování národních menšin. Po Masarykově abdikaci mu byla nabídnuta kandidatura na úřad prezidenta, ale nabídku odmítl. Je autorem mnoha aktuálních textů, v nichž se zabývá českou i rakouskou předválečnou politikou. Úryvek je z jeho článku „Co jsme chtěli“ z října 1918 (publikováno v: Josef Pekař: Na cestě k samostatnosti.Panorama, Praha 1993, s. 92–93).

„Je známo, jaký byl konec. Nedostali jsme nic! Od počátku, od roku 1848, srovnávali jsme právní požadavky své s potřebami celku říšského, se zřetelem na moc dynastie a státu, uskrovňovali jsme se, byli časem rakouštější než Vídeň – nedostali jsme nic! Maďaři, kteří udělali revoluci, k jejímuž zdolání bylo nutno povolati na pomoc ruskou armádu, kteří o Rakousku nechtěli slyšeti – dostali všechno, ba víc, než na co měli opravdu nárok, víc, než co bylo slučitelno s prospěchem říše a dynastie. Jejich přičiněním také rozbity byly fundamentálky – a v duchu násilí, kterým volání našemu po právu odpovídal Andrássy otec, pracuje dnes publicisticky Andrássy syn, dovolávaje se prasmlouvy, uzavřené roku 1867 mezi oběma panskými národy, podle níž v této říši má nadále platiti poddanství většiny. Nejen to – nechtěl-li Tissa otec jakékoliv vyjednávání Maďarů s Vídní vůbec připustiti, stoje bezohledně na stanovisku uherského separatismu, a neopomenul-li žádného prostředku, aby agitací proti monarchii dospěl cíle, nerozpakuje se Tissa syn na nás Čechy několikrát do roka ukazovati jako na nepřátele rakouské státní myšlenky, jako na živel podvratný, proti němuž by mělo býti rázněji vystoupeno, kdyby dovedli rakouskou státní myšlenku chápat ve Vídni tak pronikavě, jako dovedou Maďaři chápat uherskou státní myšlenku v Pešti…“

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 4 / 2021)