Hlavním státním svátkem by měl být den svatého Václava…
Rozhovor s Petrem Kubínem

V letošním roce si připomínáme 1100 let od smrti svaté Ludmily, české přemyslovské kněžny, manželky Bořivoje a babičky knížete Václava. Toto výročí znovu aktualizovalo mnoho nezodpovězených otázek, které se týkají obou světců, ale i kontextu vývoje raného českého státu v desátém století, případně celé svatováclavské tradice. Proto přinášíme rozhovor s profesorem Petrem Kubínem z Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy, který pracuje na Katedře církevních dějin a literární historie a zabývá se především středověkým kultem světců a jejich ­hagiografií.

Přinesl letošní svatoludmilský rok nějaké objevy, překvapení, třeba z oblasti archeologické, která se v poslední době hodně rozvíjí – také v souvislosti s přírodními vědami?

Překvapení archeologické se nekonalo, alespoň o něm nevím. Rekonstrukce tváře sv. Ludmily publikovaná 16. září tohoto roku je zcela nepřesvědčivá, protože se z lebky dochovala jen mozkovna, nikoli obličejová část. Zato na květnové konferenci na Karlově univerzitě jsme se vrátili k diskusi o pravosti Kristiánovy legendy – tentokrát se do ní na straně obhájců pravosti zapojil i kolega Grzegorz Pac z Varšavské univerzity a Jakub Izdný z pražské Filozofické fakulty. Jejich argumenty jsou velmi zajímavé a odpověď na ně nebude jednoduchá.

Svého času jsem četl Oldřicha Králíka, který se pochvalně vyjadřoval o Záviši Kalandrovi, přinejmenším v tom smyslu, že vzal vážně vliv pohanství, i když to přehnal. Vzali jsme už to české pohanství vážně, respektive, víme o něm už něco relevantního?

Upřímně, nevím. České pohanství známe málo, spíše si o něm můžeme učinit představu z analogií k situaci u Polabských Slovanů, kteří setrvali v pohanství až do svého hořkého konce ve 12. století. Kalandrova kniha je podle mého názoru skvělá jen ve své první části o nejstarších písemných pramenech, zatímco druhá část o osudech pohanských bohů je zmatečná.

Christianizace je za prvních Přemyslovců téma číslo jedna. Co je aktuálně v této oblasti pro vás nejzajímavější? Asi je zřejmá ta politická orientace, vazba na Velkou Moravu, ale i zápas o niternější povahu křesťanství a víry zachycenou v legendách. Jak nám v poznání české a moravské situace pomáhají zahraniční práce o christianizaci?

Začnu odzadu. Například velká výstava „Credo. Christianisierung Europas im Mittelalter“ v Paderbornu v roce 2013 zachytila, že christianizace raně středověké Evropy za hranicemi bývalého římského impéria postupovala všude podobným způsobem. Někde to bylo násilné (křest, nebo smrt), jinde pokojnější, ale prakticky vždy pod tlakem (vojenským, politickým, kulturním). A mě tedy asi nejvíce zajímá, jestli toto „politické“ rozhodnutí doprovázela také osobní konverze. Na to bohužel neexistuje ani jednoduchá, ani jediná odpověď. Nedovedu si však představit, že by to všechno byl jen kalkul, na to křesťanství příliš silně zapustilo kořeny v celé společnosti. Nicméně nebylo to křesťanství dokonalé, podle Arnolda Angenendta bylo naše náboženství právě v raném středověku ve fázi „unterchristlich“, což se projevovalo jistým, byť asi nevědomým návratem k židovství a pohanství (např. v pojetí oběti, v liturgii).

Sekularizace ovšem zatemnila poznání křesťanské zvěsti nebo pozměnila její chápání. Jak chápat význam úcty ke svatým vzhledem k jádru křesťanské víry?

Teologie kultu svatých byla definována na tridentském koncilu v roce 1563 a v podstatě platí dodnes, resp. podle mého názoru není v kolizi s podstatou křesťanství. Tedy, že je „dobré a užitečné vzývat svaté prosbami… a utíkat se k jejich modlitbám, podpoře a pomoci“. Jediným Vykupitelem a Spasitelem je však podle koncilu pouze Ježíš Kristus.

Christianizace také souvisí s jiným pojetím řádu a práva. Jak a kdy se tyto oblasti zviditelňují natolik, abychom mohli přesněji určit rozšíření a upevnění christianizačního procesu?

Naše nejstarší právní památka, která souvisí s christianizací, pochází už od sv. Cyrila a Metoděje, to je Zakon sudnyj ljudem. Další jsou z Čech, a sice Břetislavova dekreta (1039) a později Velké privilegium české církve (1222), kterým je privilegované postavení církve uzákoněno.

Nelze v tomto směru využít ty zprávy z legend, které mluví o vykupování otroků, boření šibenic či celkové dobrotě knížete Václava, která se zřejmě mohla projevovat při jeho „soudech“ a kterou mohl pobuřovat část své družiny?

Snad ano. Dušan Třeštík říkal, že svatý Václav byl světovým přeborníkem v propouštění vězňů. Jistě se tím chtělo zdůraznit jeho křesťanské milosrdenství. Stejně tak výkup pokřtěných otroků byl bezesporu sociálním pokrokem z dílny křesťanství.

Zpět k Ludmile. Mohl byste nastínit dlouhodobý proces, který vedl k jejímu svatořečení? Co bylo podle vás rozhodující na pomyslné misce vah?

Počátečním impulzem bylo zřízení kláštera (asi roku 967) u pražského kostela sv. Jiří, kde byla Ludmila pohřbena. První abatyše, Ludmilina pravnučka Mlada, dala sepsat ludmilskou legendu Fuit in provincia Boemorum a dala v klášteře uctívat prababičku jako světici. Úcta ovšem dlouho setrvávala jen uvnitř této duchovní instituce. Českou patronkou se Ludmila stala až v polovině 12. století. K oficiálnímu svatořečení nikdy nedošlo, respektive byla uznána světicí vlastně jen via facti až pražským biskupem Danielem I. (1148–1167) s platností pro celou pražskou diecézi, tj. tehdy pro celé Čechy.

Máte nějakou oblíbenou pasáž z ludmilských/svatováclavských legend?

Nemám rád opilce. Takže se mi líbí pasáž z Crescente fide, že sv. Václav dával přivazovat břichem ke stolu a přísně zmrskat mnoha biči ty, kteří se opíjeli v hospodách.

Levý Hradec, socha sv. Ludmily od sestry Zdislavy.

Na druhé straně, vzpomínám si na nějakou pasáž z legend, že se Václav občas příliš napil a ráno měl výčitky svědomí, možno-li to tak formulovat. Mimochodem, právě tyto pasáže z legend jsou vlastně velmi věrohodné, ne?

To je u Kristiána. Máte pravdu, takto se dá vlastně kontrovat Václavově přísnosti vůči opilcům. Do ideál­ního obrazu světce to sice nezapadá, ale Kristián tak chtěl vyzvednout jeho schopnost kát se.

Přišel jste s dalšími argumenty k dataci Kristiánovy legendy. Odborníkům jsou známé, ale širší veřejnost by možná zajímalo, v čem je datace tak důležitá, že se o ni přou historikové už mnoho desetiletí?

Historikové se o ni přou už dokonce čtvrt tisíciletí, přesně od roku 1757, kdy pravost Kristiánovy legendy jako první zpochybnil piarista Gelasius Dobner. Problém je v tom, že to není obyčejná legenda nebo dvojlegenda o sv. Ludmile a sv. Václavu, ale současně vyprávění o počátcích českého, resp. moravského křesťanství. Jak známo, podle Kristiána má české křesťanství původ na Moravě u sv. Metoděje. Spor je tedy veden mimo jiné o to, kdy mohla taková koncepce českých dějin vzniknout, zda v 10., nebo 12., nebo 14. století.

To je na Kristiánovi právě zajímavé, ta linie moravsko-česká. To zaslouží pozornost, je to téma ostatně také dlouhodobě sledované. Jak je svatoludmilské a svatováclavské křesťanství ovlivněno byzantskými misionáři?

Podle Kristiána zásadně. Kristián je vášnivým obhájcem slovanské liturgie. Stejně tak samozřejmě autor První staroslověnské legendy, podle něhož se malý Václav dokonce na přání sv. Ludmily na­učil slovanskému písmu. Pokud se křesťanství v Čechách opravdu ujalo za časů sv. Metoděje, a není důvod tomu nevěřit, mělo cyrilometodějské pojetí christianizace na první křesťanské generace Čechů bezesporu velký vliv. Ten sahá, jak známo, až do 11. století.

Další souvislost s Ludmilou představuje Jiřský klášter na Pražském hradě. Jaká je historie tamního ženského řádu, který ctil Ludmilu jako světici? Kde se vlastně nějak výrazněji ctí Ludmila v dnešní době, mimo nějakou obligátní zmínku v liturgii?

Kosmas píše o založení benediktinského kláštera u svatého Jiří k roku 967. Rok je asi správný, ale možná že prvních sto let existence tam nežily benediktinky, ale kanovnice. Pro Ludmilin kult to ale není podstatné. Hrob světice a později zemské patronky byl hlavní slávou této instituce až do jejího zániku za Josefa II. Dnes se Ludmila ctí v celých Čechách i na Moravě. Centrem úcty zůstává samozřejmě bývalý klášterní kostel sv. Jiří na Pražském hradě a vesnice Tetín se svými třemi kostely nad řekou Berounkou.

Genderová studia zvedla otázku postavení žen v minulosti, přičemž právě na svaté Ludmile – a třeba i Drahomíře – vidíme obrovský vliv, jaký měly ženy v raném středověku: v politice, při christianizaci, ve výchově mladých knížat, na panovníkovu družinu. A zdá se, že Ludmila nebyla žádná výjimka. Co z toho pro genderové teze plyne?

Raně středověký svět byl samozřejmě světem mužů, stejně jako tomu bylo v následujících staletích až donedávna. Ludmila se stala křesťankou, protože se její muž stal křesťanem. Právě proto i Drahomíra musela být křesťankou, a nikoli zůstat pohankou, jak nám to sugeruje Kristián. Vliv obou žen vystoupil do popředí jen tehdy, když kníže Vratislav zemřel a dědic Václav byl ještě nedospělý. Přesto však nelze vyloučit, že to byla právě babička, kdo na Václava ve smyslu náboženském nejvíce zapůsobil.

Ludmila, Spytihněv, Vratislav, Václav, Boleslav – to jsou počátky českého státu, alespoň podle tradičnějších výkladů. Dá se z toho vyvodit, jaké jsou základní a obecné charakteristiky státu a státní „ideje“? Do jaké míry stát potřebuje nějakou jednotící myšlenku, kterou v minulosti představovalo křesťanství?

Český stát vznikl v okamžiku, kdy přijal křesťanství. Předtím hovoříme o kmenové společnosti. Po dlouhých tisíc let bylo křesťanství hlavní ideou českého státu, podobně jako u jiných evropských států. Toto paradigma je tak silné a tak podprahově přítomné v české společnosti, že ho nemohlo změnit ani čtyřicet let ateistického komunismu a nemůže ho změnit ani současný sekulární liberalismus.

Vzpomínám si, že Dušan Třeštík při diskusích o stanovení „svátku české státnosti“ na 28. září argumentoval rozporem mezi tímto datem a 28. říjnem 1918, dnem, kdy vznikl moderní republikánský stát, k němuž se hlásíme. Jak po letech vnímáte tento rozpor?

Domnívám se, že dnes by se měl stát hlavním státním svátkem den sv. Václava. Je to smysluplné, protože 28. září nás spojuje s celými dějinami českého státu. Zato Československo už 30 let neexistuje, a konečně republika nebyla vyhlášena 28. října, ale až 14. listopadu 1918.

Petr Kubín