Ázerbájdžán – území ruského strategického zájmu

Rusko pojí s kavkazským regionem celá řada vazeb, které jej činí v geopolitickém uvažování unikátním. Analýza ruských postupů v Arménii, Ázerbájdžánu a Gruzii, tedy kmenových státech jižní části této oblasti, bezesporu lépe objasňuje řadu kroků, které Kreml uplatňoval a uplatňuje i na Ukrajině – již jen proto, že dění na Ukrajině se s děním na Jižním Kavkaze v kontextu ruské geopolitické praxe do nemalé míry ovlivňuje. Po představení specifického vztahu Ruska a Gruzie, které jsme přinesli v minulém čísle, se nyní zaměříme na Ázerbájdžán.

Severní a Jižní Kavkaz

Po rozpadu Sovětského svazu musela Moskva vycházet z faktu, že jihokavkazské země se staly formálně nezávislými, kdežto Severní Kavkaz zůstal pod ruskou svrchovaností. Nicméně velkou část Severního Kavkazu tvoří neruské a neslovanské národy, z nichž většina více či méně formuje svoji identitu mimo jiné i na protiruských resentimentech a nemalá část místních etnik sní přinejmenším o dekolonizaci. Severokavkazské národy vyjma Osetinců a části Kabardinců vyznávají islám (s výjimkou části dagestánské, vesměs etnicky ázerbájdžánské populace se jedná o sunnu), což z nich činí součást islámské ummy, jakkoliv od centra islámského světa geograficky izolovanou.

Jižní Kavkaz je na rozdíl od Severního tvořen v mnohem větší míře křesťanskými národy – mono­fyzitští Arméni, pravoslavní Gruzíni, (jižní) Osetinci a velká část Abcházců. Avšak nejpočetnější národ regionu, Ázerbájdžánci, vyznává díky dlouhé společné historii s Persií šíitskou variantu islámu. Sunnitů je zde mnohem méně, a Jižní Kavkaz tak severokavkazské sunnity fakticky odděluje od zbytku islámského světa (od Střední Asie je dělí Kaspik). Díky této náboženské spřízněnosti měli Rusové v Gruzii a Arménii vždy mnohem více spojenců, zatímco šíitští Ázerbájdžánci pro ně představovali nacionalistickou panturkickou hrozbu.

Na druhou stranu na rozdíl od Severního Kavkazu žije na Jižním Kavkaze minimum etnických Rusů, a už vůbec ne kompaktně na určitých územích – žijí spíše ve městech typu Baku, Jerevan, Tbilisi či Batumi a mnohdy ve smíšených manželstvích (typicky ještě v podobě ruská žena a „jihokavkazský“ muž).

Existenční otázky

Kontrolu nad Jižním Kavkazem – potažmo celým Kavkazem, protože faktická kontrola toho severního nebyla nikdy zcela nezpochybnitelná – Rusko potřebovalo upevňovat z několika důvodů, přičemž řada z nich má skutečně existenční charakter. Rusko nemohlo ignorovat, že po rozpadu SSSR se o tento region začal zajímat Západ v čele s USA. Kavkaz je pro Rusko důležitý jak z hlediska kontroly transportu surovinového bohatství z kaspické pánve (přičemž v této souvislosti hraje hlavní roli právě Ázerbájdžán), tak z důvodu jakési bariéry před islámem, což je skutečně staletý zájem, jenž je vlastní všem režimům, které v Rusku kdy vládly. Jak se ukázalo na čečenském (a dagestánském) případě, ztráta kontroly v této oblasti znamenala rozšíření radikálních islámských tezí i do dalších oblastí Severního Kavkazu, a dokonce i do Povolží a Tatarstánu, což je už téměř středoruské území.

Proto se Rusko na Jižním Kavkaze koncentruje na vytvoření pásu států Ruské federaci přinejmenším přátelských, a ještě lépe na ní co nejvíce závislých. To s sebou logicky nese snahu o zadržování vlivu západních mocností v čele s USA a jejich spojenců v regionu a z toho plynoucí potlačování snah především Gruzie, ale i Arménie a Ázerbájdžánu o integraci do euroatlantických struktur.

Postavení Ázerbájdžánu

Ázerbájdžán má v ruské politice na Kavkaze své speciální místo a lze s čistým svědomím konstatovat, že oproti Arménii i Gruzii má Ázerbájdžán vůči Rusku nejvýhodnější pozici. Je ze všech tří jihokavkazských zemí nejrozlehlejší (a to i fakticky bez započítání území, jež ovládají Arméni), nejlidnatější a disponuje bohatými zásobami ropy a zemního plynu. Na rozdíl od Arménie s Ruskem přímo sousedí, a to jak na souši (hranice s federativní republikou Dagestán vedoucí vesměs velehorským terénem), tak v Kaspickém moři. Ázerbájdžán disponuje nejstrategičtější pozicí, jelikož spojuje Velký kavkazský hřbet se Střední Asií (skrze Kaspické moře) a Blízkým a Středním východem (díky hranici s Íránem). Ázerbájdžán má také po většinu postsovětského období nejrychleji rostoucí ekonomiku na Jižním Kavkaze.

Palác Širvanšáhů v Baku, chráněná památka na seznamu UNESCO. Foto: Wikimedia Commons

V ázerbájdžánsko-ruském případě je třeba brát v potaz i ruskou menšinu v Ázerbájdžánu a menšiny dagestánských národů, které žijí u vzájemných hranic a mají tedy iredentistický potenciál – především Lezginové a Avaři. Rusové oficiálně tvoří třetí největší etnickou skupinu v Ázerbájdžánu, a to po Ázerbájdžáncích samotných a Lezginech. Oficiální údaje udávají přibližně 135 tisíc Rusů, přičemž naprostá většina z nich žije v Baku. Počet Lezginů se odhaduje těžce – ázerbájdžánská vláda jejich počet záměrně podhodnocuje, ale i oficiální údaje ukazují, že je jich asi 180 tisíc. Dagestánští experti oproti tomu pracují s odhady až 450 tisíc. Důvěryhodní etnologové uvádějí asi 300 tisíc Lezginů žijících primárně v severoázerbájdžánských okresech a v Baku. Avarů žije v Ázerbájdžánu oficiálně 53 tisíc, většinou na severozápadě země, podle odhadů skutečného počtu je jich ale cca 80 tisíc. Kromě Náhorního Karabachu je zde tedy další potenciál pro územní změny, přičemž v případě Lezginů se jedná o početnější etnikum, než jsou karabašští Arméni, kterých bylo před rokem 2020 zhruba 140 tisíc.

Otázka Náhorního Karabachu, území s většinově arménským obyvatelstvem, je specifická tím, že jeho moderací Rusko ovlivňuje dění jak v Ázerbájdžánu, jehož teritoriální integrita byla faktickým odtržením Náhorního Karabachu narušena, tak v Arménii. Konflikt v Náhorním Karabachu má nesmírně komplexní příčiny a rozhodně se nejedná pouze o důsledek ruské, potažmo sovětské národnostní politiky. Nicméně jak carský dvůr, tak sovětští vůdci a následně i představitelé Ruské federace se s arménsko-ázerbájdžánským etnoteritoriálním sporem naučili manipulovat v klasickém duchu divide et impera. Když roku 1988 vypukl ozbrojený konflikt, Rusko se postavilo spíše na stranu Arménie. Arménům se do roku 1994 podařilo Náhorní Karabach ovládnout a spolu s ním dostali pod kontrolu i sedm okresů samotného Ázerbájdžánu. Nová situace, jež měla charakter statu quo více než dvacet let, však byla postavena pouze na příměří z května 1994. Z horké první války, která probíhala především v letech 1992–1994, se stal zamrzlý konflikt a z Náhorního Karabachu de ­facto stát. Rusko ovšem jeho nezávislost nikdy neuznalo, což ostatně neučinila ani Arménie, která kalkulovala s pozdějším připojením ovládnutého území.

Dalším rozměrem vzájemných vztahů je fakt, že Ázerbájdžán je nedemokratická země, kde vládne regulérní diktatura, jež má až sultanistické rysy (například dědění funkce prezidenta z otce na syna). To znamená, že v mnoha otázkách má putinovské Rusko k bakuskému režimu mentálně blíže než k tbiliskému, a po roce 2018 i jerevanskému.

Ázerbájdžán má v geografické blízkosti přirozeného spojence, který disponuje statusem regio­nální velmoci – je jím kulturně a jazykově velmi blízké Turecko, s nímž navíc Ázerbájdžán díky exklávě Nachičevan přímo sousedí. Pro Turecko je Ázerbájdžán branou do Střední Asie k dalším spřízněným turkickým národům.

Moskva z těchto důvodů považuje Ázerbájdžán za strategického partnera a přistupuje k němu s mnohem větší opatrností, ba v některých aspektech až s respektem. Nicméně postsovětský syndrom staršího bratra nevymizel ani v tomto případě, a při snahách udržet si v Ázerbájdžánu co největší vliv Rusko neváhá užívat řadu mocenských nástrojů a taktik. Mnohé z nich představují pro juniorního partnera bezpečnostní hrozbu.

Pohled do minulosti – právní status Kaspického moře

Ázerbájdžán se začal emancipovat od ruského vlivu už v první polovině 90. let během první války o Náhorní Karabach, kdy Arménii podporovalo nejen Rusko, ale díky vlivné arménské lobby i USA. Ázerbájdžán se rozhodl přilákat pozornost Západu a eliminovat jeho podporu Arménii skrze nabídku lukrativního surovinového byznysu. V této souvislosti zveličoval údaje o svých zásobách ropy a zemního plynu v kaspické pánvi, nepochybně se však jednalo o lákavé množství. Problém spočíval v tom, že veškerá transportní infrastruktura procházela skrze ruské území, a aby mohly kaspické uhlohydráty hrát skutečně geopolitickou a geo­ekonomickou alternativu, bylo třeba zajistit koridor pro zásobování západních trhů, jenž by nebyl ovládán žádným velmocenským protivníkem Západu.

V září 1994 došlo k podpisu tzv. kontraktu století, na kterém se shodly Ázerbájdžán, respektive jeho státní společnost State Oil Company of Azerbaijan (SOCAR), spolu s americkými (Amoco, Unocal, Statoil), britskými (BP), ale také tureckými, a dokonce i ruskými firmami. Smlouva byla podepsána na třicet let a měla hodnotu 7,5 miliardy USD. Jednalo se o rozvoj těžby ropy v ropném poli Azeri-Cirag-Gunešli, které bylo objeveno v roce 1970 a je největší v ázerbájdžánském sektoru kaspické pánve. Pro účely vzájemné kooperace byla vytvořena Azerbaijan International Operating Company (AIOC). Tato smlouva byla těžkou ránou pro ázerbájdžánsko-ruské vztahy, ačkoliv ruské společnosti (primárně Lukoil) na ní částečně participovaly. Jednalo se totiž o velký zásah do ruských snah mít určující podíl jak na těžbě, tak na transportu kaspického surovinového bohatství.

Je však třeba dodat, že vzájemné vztahy byly velmi vyostřené ještě před tímto kontraktem. Do značné míry to byl důsledek politiky prvního ázerbájdžánského prezidenta Ajaze Mutalibova, což byl nacionalistický a protirusky naladěný politik. Když ho politicky smetly prohry na karabašské frontě a místo něj nastoupil bývalý generál sovětské KGB Hejdar Alijev, vztahy s Moskvou dostaly mnohem pragmatičtější ráz. Alijev zdaleka nebyl tak protirusky naladěn a jedním z jeho kompromisů bylo právě zařazení ruských firem do kontraktu století. Nicméně celkově bylo Rusko s vývojem v této oblasti nespokojeno a snažilo se celý kontrakt zpochybnit. Přímo ve vztahu k těžbě Rusko dlouho používalo kartu právního statusu Kaspic­kého moře. Ve sporech o právní status Kaspiku vznikla spojenecká osa Moskva–Teherán, jelikož Rusko a Írán se opíraly o staré smlouvy mezi Sovětským svazem a Persií z let 1921 a 1940, kdy o situaci rozhodovaly pouze tyto dvě země a na základě těchto bilaterálních smluv připadalo cca 90 % vodní plochy Sovětskému svazu. Po jeho rozpadu se obě země snažily toto uspořádání zachovat a nutily nově vzniklé státy využívat kaspické bohatství pouze s přímým souhlasem Moskvy či Teheránu. Klíčová byla otázka, zda se má Kaspické moře považovat za moře či jezero. Rusko prosazovalo variantu „jezero“, aby mohlo trvat na principu společného vlastnictví, zatímco nové státy prosazovaly variantu „moře“, aby mohla být vodní plocha rozdělena v souladu s mezinárodním mořským právem do národních sektorů, v nichž by byly svrchovanými suverény.

Rusko dlouhodobě nebylo schopno čelit miliardovým investicím, které měly přímou vládní podporu v Turecku, ve Velké Británii či v USA. Proto do jisté míry ustoupilo a akceptovalo variantu „moře“, přičemž se ovšem opět pokusilo zabránit tomu, aby mohl Ázerbájdžán své ropné bohatství nerušeně vy­užívat. V roce 1996 tehdejší ruský ministr zahraničních věcí Jevgenij Primakov navrhl, aby byly zřízeny výlučné ekonomické zóny jednotlivých států až do 45 námořních mil od pobřeží s tím, že by ve středu platil režim volného moře. Zdánlivě kompromisní varianta byla pro Ázerbájdžán záludná v tom, že nejbohatší naleziště ázerbájdžánského sektoru se nalézají vně čtyřicetipětimílové zóny. O dva roky později přišlo Rusko s návrhem, aby do národních sektorů bylo rozděleno mořské dno s tím, že na vodní ploše by dál platil princip společného vlastnictví.

Rusko ani Írán s vyřešením sporu rozhodně nespěchaly, protože obě země měly klíčová naleziště v jiných částech svého území, naopak Ázerbájdžán (spolu s Kazachstánem a Turkmenistánem) na tomto území životně závisel. Pro Rusko bylo podstatné dosáhnout odmítnutí aplikace mezinárodního mořského práva, a to nejen kvůli právu na zdroje z mořského dna, ale také kvůli plavbě. Mořské právo totiž stojí na volné plavbě, kterou by krom regionálních aktérů mohly využívat další státy, což by do hry vtáhlo i Volžsko-donský průplav. Toto umělé spojení Kaspiku se světovým oceánem prochází ruským vnitrozemím a jeho otevření volné plavbě Rusko chápalo jako nepřípustné bezpečnostní riziko.

K podpisu stabilnější konvence došlo až 12. srpna 2018 v kazachstánském Aktau na 5. summitu o Kaspickém moři. Pětice kaspických zemí se dohodla na kompromisu, že Kaspické moře je speciální případ, a tudíž nebude považováno ani za moře, ani za jezero. Konvence o právním statusu Kaspického moře je postavena na principu, že vodní hladina bude rozdělena podle mořského práva, což znamená, že do patnácti námořních mil od pobřeží se jedná o výlučné území daného státu a dalších deset námořních mil má právo výhradního rybolovu. Žádná část hladiny není považována za mezinárodní vody, nicméně otázka dna Kaspického moře nebyla plně uzavřena ani touto konvencí. V této otázce se odkazuje na bilaterální dohody, což stále dává prostor pro manipulace a vydírání, jelikož právě dno je podstatné pro těžbu energetických surovin.

„Západní“ ropovod

Ázerbájdžán byl stejně jako jeho dva jihokavkazští sousedé původně závislý na dodávkách zemního plynu od ruského Gazpromu. Nicméně v roce 1999 došlo k objevení gigantického plynového pole Šah Deniz ležícího v Kaspickém moři zhruba 100 km od Baku. Tím začal proces měnící postupně Ázerbájdžán z importérské země na vývozce. Dovoz ruského plynu byl dramaticky snížen, Ázerbájdžán se stal roku 2007 čistým vývozcem, a Moskva tím přišla o nemalý kus svého vyděračského potenciálu. Silnější pozici a také větší zájmy tedy Rusko mělo v otázce transportu kaspického surovinového bohatství. Doposud byla ázerbájdžánská ropa transportována výhradně přes území RSFSR. Na přelomu 20. a 21. století byla ovšem největším tématem otázka transportu ázerbájdžánské ropy na západní trhy mimo ruské území. To Moskva vnímala s velkou nelibostí a ke zpochybnění „západního směru“ použila zamrzlé etnopolitické konflikty. Nejvíce jí posloužil Náhorní Karabach, ale k podkopávání stability a bezpečnosti případného ropovodu směřujícího na západ vy­užívala i konflikty v Abcházii a Jižní Osetii, otázku lezginského či avarského iredentismu a do určité míry i turecko-kurdský konflikt. Potenciální „neruský“ ropovod nemohl nijak obejít východní Turecko, neměl-li záviset (jako již existující Baku–Novorossijsk či Baku–Supsa) na následném transportu lodními tankery přes úžiny Bospor a Dardanely. Otázka tureckých úžin je totiž velkým ruským geo­politickým traumatem už několik staletí, jelikož nejkratší cestu do teplých moří pro ruské lodě ovládá Turecko.

Projekt „západního“ ropovodu existoval už od raných 90. let, přičemž diskutováno bylo několik variant. Jednou z nich byl tzv. ropovod míru, který prosazovali Američané bezprostředně po ukončení bojů v Náhorním Karabachu roku 1994. Tento návrh předpokládal konec ropovodu ve středomořském tureckém přístavu Ceyhan, čímž by odpadl problém lodní přepravy přes turecké úžiny. Z hlediska geografické vzdálenosti to byla nejkratší, a tedy i nejlevnější trasa a američtí diplomaté navíc kalkulovali, že společný energetický projekt takového významu by přispěl k posílení míru a stability mezi znesvářenými stranami a snížil by význam arménsko-ruského spojenectví. Jeho trasa měla ovšem z Ázerbájdžánu vést přes Arménii, potažmo přímo přes Náhorní Karabach, na čemž návrh ztroskotal. Ázerbájdžán s takovým návrhem nesouhlasil: odmítal poskytnout svému válečnému nepříteli podíl na zisku z tranzitních poplatků a ještě mu dát do rukou nástroj, kterým by mohl Ázerbájdžán coby producenta kdykoliv vydírat. Nehledě na to, že po vojenských prohrách a faktické ztrátě více než deseti procent území ve prospěch Arménie byla taková varianta neprůchodná i u ázerbájdžánské veřejnosti. Zájem na tomto projektu nemělo ani Rusko a konečně pro návrh nebyla ani část arménských elit, protože se obávala omezení či přímo ztráty ruské vojenské podpory.

Po několika dalších projektech, které ovšem neřešily obejití tureckých úžin, se prosadil projekt nazvaný Baku–Tbilisi–Ceyhan (dále BTC). Oproti výše zmíněnému návrhu tzv. ropovodu míru byl však BTC mnohem delší, a tedy i dražší, a také bezpečnostní rizika zůstávala nemalá. Ropovod měl vést jen asi dvacet kilometrů od linie, na níž zamrzl karabašský konflikt. Výhrůžky přicházely i od lezginských iredentistů, na gruzínském území měl ropovod procházet i územími s arménským osídlením a poblíž tehdy odbojné Adžárie a ve finále putovat tureckým územím, kde žijí ve velké míře Kurdové považující Turecko za represivní režim bránící jejich samostatnosti (nicméně kurdskou otázku v této souvislosti neřešily ani předchozí návrhy). Přesto tento veskrze (geo)politický projekt nakonec dostal zelenou. Ázerbájdžán nebyl, jak bývá některými kruhy interpretováno, tímto projektem nadšen, ale považoval jej za nejschůdnější – Alijevova vláda byla sice nedemokratická, ale pragmatická. Geostrategické a geoekonomické argumenty nakonec zvítězily, západní partneři se vzdali snů o zapojení Arménie a podpořili BTC.

Výstavba ropovodu BTC. Foto: Alarko

Projekt BTC byl oficiálně zahájen na základě Ankarské deklarace v říjnu 1998 za účasti Hejdara Alijeva, Eduarda Ševardnadzeho, tureckého premiéra Sulejmana Demirela a dalších předpokládaných participantů – kazachstánského prezidenta Nursultana Nazarbajeva a uzbeckého prezidenta Islama Kerimova. Oficiální položení základního kamene proběhlo 18. září 2002 za účasti prezidentů všech tří zapojených zemí a amerického ministra energetiky Spencera Abrahama. Samotnou stavbu realizovaly firmy z Francie, Řecka, Turecka a USA.

Rusko celou dobu BTC kritizovalo a zpochybňovalo. Považovalo jej za projekt určený k izolaci Ruska a Íránu. Západ sice razil stanovisko, že kaspická ropa má hlavně snížit závislost západních zemí na ropě z Perského zálivu, nicméně již samotná logika celého projektu v sobě inherentně obsahovala zvýšení geopolitické váhy USA na Kavkaze. Cíl emancipovat Jižní Kavkaz od ruského vlivu a posílit západní vliv byl zcela zřejmý a dlužno dodat, že plně legitimní.

Ruská reakce

Rusko se ve snaze překazit realizaci BTC zaměřilo na destabilizaci Gruzie. Osvědčenou pákou se stal i spor o Náhorní Karabach, kde ovšem Rusko muselo být opatrné, jelikož tentýž konflikt sloužil i pro nátlak na Arménii. Čistě na Ázerbájdžán pak tlačilo skrze lezginský iredentismus a separatismus. Lezginské hnutí Sadval mělo vždy ruskou podporu s tou výhradou, že jeho cíle se měly zaměřovat na sjednocení s dagestánskými Lezginy pod svrchovaností Ruské federace a nesměly směřovat ke snahám o vytvoření samostatného Velkého Lezgistánu. Proto ostatně Moskva hleděla vždy s nelibostí na čečensko-lezginské kontakty a zapojování Lezginů do islamisticko-džihádistických sítí v čele s Imaratem Kavkaz, tedy Kavkazským emirátem.

K oslabování Baku se lezginští nacionalisté hodili již od jelcinských dob. V roce 1993 zaútočili na hraniční přechod mezi Ázerbájdžánem a Ruskem, o rok později dokonce zorganizovali teroristický útok v bakuském metru, podle Ázerbájdžánu ve spolupráci s arménskými kruhy. Útok, při němž zahynulo 27 lidí, nebyl řádně vyšetřen, nicméně podíl arménských, potažmo ruských tajných služeb na jeho organizaci rozhodně nelze vyloučit. A to tím spíše, že ruský občan (lezginské národnosti) Nariman Ramazanov, který byl považován za hlavní postavu celé akce, byl sice ázerbájdžánskými orgány v roce 1996 zadržen, ale záhy byl v rámci výměny zajatců vydán do Ruska, a to přímo na Alijevův příkaz.

Lezginský iredentismus nevychladl ani po stabilizaci Ázerbájdžánu ve druhé polovině devadesátých let. Zanikl sice Sadval, ale nikoliv problém. Oživení podobných nálad bylo zřejmé po uznání Abcházie a Jižní Osetie ze strany Ruska v roce 2008 a ještě více po anexi Krymu. Další dynamiku dal lezginskému nacionalismu pohyb na karabašské frontě v dubnu 2016. Moskva je ovšem i v tomto ohledu opatrná, jelikož radikálnější lezginští nacionalisté žádají větší autonomii i v rámci Dagestánu a část se jich přidala k Imaratu Kavkaz, či dokonce později k Islámskému státu.

Ázerbájdžán na druhou stranu poskytoval útočiště čečenským separatistům. Baku se stalo jedním z center ičkerijské (čečenské nacionalistické) emigrace a „čečenská věc“ měla v ázerbájdžánské populaci obecně širokou podporu. Když později propukly čečenské války, jak v první, tak ve druhé došlo k úmrtí či zajetí ázerbájdžánských státních občanů (v řádu nižších desítek), včetně přímo etnických Ázerbájdžánců. V roce 2000 bylo v Ázerbájdžánu na 10 tisíc čečenských válečných uprchlíků. Nicméně Ázerbájdžán nemohl věrohodně podporovat čečenský separatismus, jestliže se vymezoval proti arménskému. Moskva také hrozila zpřísněním vzájemných vízových a obchodních omezení, což by pro Ázerbájdžán s velkou komunitou v Rusku bylo velmi nepříjemné. V roce 2001 Baku uzavřelo ičkerijské kulturní centrum a k poklesu veřejných sympatií pro čečenský odboj došlo i kvůli stále častějším konfliktům mezi domorodci a čečenskými uprchlíky. Ičkerijský prezident Maschadov oznámil, že Ázerbájdžán přestal být pro Ičkeriji přátelskou zemí a k odcizení přispěla také atmosféra po 11. září 2001. K úplné eliminaci kontaktů mezi Ázerbájdžánem a čečenskými separatisty ovšem nedošlo.

BTC byl i přes veškeré překážky uveden do provozu. K oficiálnímu otevření došlo 25. května 2005 za účasti Ilhama Alijeva, gruzínského prezidenta Michaila Saakašviliho, tureckého prezidenta Ahmeta Sezera, Nursultana Nazarbajeva a amerického ministra energetiky Samuela Bodmana. Putinův zvláštní vyslanec pro energetickou spolupráci Igor Jusufov se ze slavnostního otevření omluvil pro nemoc a žádná náhrada za něj nebyla nalezena.

Spuštění BTC bylo jednoznačně ruskou geopolitickou (méně již geoekonomickou) prohrou, ale rozhodně nezmizely nástroje, kterými mohla Moskva provoz ropovodu komplikovat. Nejspíše nejzávažnější incident představoval útok na ropovod 5. srpna 2008 ve východotureckém městě Refahiye. Došlo k přerušení dodávek na několik týdnů, a ačkoliv byli z útoku nejčastěji obviňováni kurdští povstalci (PKK), kteří na tureckou energetickou infrastrukturu již několikrát zaútočili a dokonce se k tomuto útoku přihlásili, svoji váhu měla i obvinění, že za sabotáží stálo Rusko. Agentura Bloomberg dokonce zveřejnila, že se mělo jednat o ruský kyberútok. Podle jejích zdrojů z prostředí zpravodajských služeb zachytily bezpečnostní kamery krátce před výbuchem dva muže v neoznačených černých uniformách ve stylu speciálních jednotek. Software umístěný v potrubním systému měl vypnout alarmy a zvýšit tlak v potrubí na tak vysokou úroveň, že explodoval. Celé podezření na ruskou účast umocňuje skutečnost, že k útoku došlo pouhé tři dny před zahájením invaze do Gruzie.

Ropovod byl ohrožen i na podzim 2020, kdy propukla druhá válka o Náhorní Karabach. Ázerbájdžán počátkem října toho roku obvinil arménské síly, že vedly raketovou palbu na BTC v úseku poblíž druhého největšího ázerbájdžánského města Gandža. Arménská strana striktně odmítla, že by na energetickou infrastrukturu záměrně útočila, a dlužno dodat, že k žádnému přerušení dodávek nedošlo. Nicméně hrozba dramaticky vzrostla a netýkala se jen BTC, ale také plynovodu South Caucasus Pipeline (SCP), který vede stejnou cestou jako BTC až do Erzurumu, kde končí a napojuje se na Trans-Anatolian Natural Gas Pipeline (TANAP), jehož existence je taktéž stvrzením ruské geopolitické prohry v regionu (otevřen byl v červnu 2018 a vede až do Itálie).

Dodávky zbraní

Navzdory otázce kaspických energetických surovin jsou nyní v řadě ohledů vztahy Ruska a Ázerbájdžánu bližší a pragmatičtější. Baku tak zareagovalo na skutečnost, že ruská vojenská a politická podpora Arménii ve sporu o Náhorní Karabach není bezpodmínečná a je mnohem méně výrazná než v devadesátých letech. Pro Rusko je totiž Ázerbájdžán poměrně důležitý také jako odběratel zbraní a vojenské techniky. Rusko dodává zbraně jak Arménii, tak Ázerbájdžánu, tedy oběma stranám konfliktu – tato politika je ukázkovým příkladem ruského manipulativního přístupu a jasným důkazem, že Moskvě tento spor maximálně vyhovuje. V době, kdy Moskva anektovala Krym, rozpoutala válku na Donbase a v arménském prezidentském křesle seděl proruský Serž Sargsjan, který zemi dovedl v roce 2015 do Eurasijské ekonomické unie (EEU), Ázerbájdžán realizoval 85 % svých zbrojních nákupů právě z Ruska. V období od roku 2010 do roku 2014 se dovoz zbraní do Ázerbájdžánu zvýšil o 249 % oproti pětiletce 2005 až 2009. Budeme-li Ázerbájdžán brát jako evropskou zemi, pak 13 % veškerých nákupů zbraní všech evropských zemí realizoval právě desetimilionový Ázerbájdžán. Rusko na jeho horečném zbrojení profitovalo zmíněnými 85 %.

Arménie, která chápe ázerbájdžánské zbrojení nejen jako jasnou hrozbu, ale i jako ruskou zradu, reagovala stále podrážděněji a svoji nelibost artikulovala i oficiální cestou. Ruská strana ji uklidňovala argumenty, že vzájemné dohody s Baku byly podepsány ještě před eskalací konfliktu. Ruský podíl veškerého objemu ázerbájdžánských zbrojních akvizic z roku 2014 poněkud poklesl, ale stále dalece překračuje 50 %. Do Arménie pak Moskva v roce 2016 dodala raketové systémy krátkého dosahu Iskander (SS-26 Stone), což zase pro změnu zvedlo vlnu nevole v Baku. Tato dodávka podnítila ázerbájdžánské snahy o větší diverzifikaci zbrojních dodávek a procentuální podíly na dovozu se začaly zvyšovat u Turecka, Izraele, Ukrajiny, ale také České republiky, byť ČR použila pro politicky kontroverzní obchod, jdoucí proti duchu embarga OBSE, izraelské zprostředkovatelské firmy. Moskva takový vývoj logicky nevítala, protože došlo k oslabení pozice Ruska jako klíčového moderátora konfliktu mezi Armény a Ázerbájdžánci.

Zbytky ázerbájdžánských tanků v Náhorním Karabachu. Foto: Nicholas Babaian, Wikimedia Commons

Ázerbájdžán by si díky svým příjmům ze surovinového bohatství mohl dovolit nakupovat mnohem více u jiných partnerů, což není ruský zájem. Nicméně ruským zájmem není ani příliš slabá Arménie, proto jí poskytuje zbraně na dluh – na rozdíl od Ázerbájdžánu, který platí hned. Ruské dodávky do Arménie však obsahují mnoho nekvalitních kusů a často vysloveně zastaralého šrotu, což se v praxi ukázalo během druhé války o Náhorní Karabach. Podíváme-li se na celé desetiletí 2011 až 2020, tvořily ruské dodávky 60 % ázerbájdžánského zbrojního dovozu a 94 % arménského. V tomto ohledu lze říci, že se Rusku podařilo udržet svoji obojetnou pozici, jakkoliv jeho podíl na ázerbájdžánském dovozu postupně klesal.

Surovinové prokletí

Ázerbájdžán je podobně jako Rusko vysoce závislý na exportu ropy a zemního plynu. Jeho export je tvořen těmito surovinami a příbuznými produkty z více jak 80 %, a jedná se tedy o klasický „ropný stát“ náchylný k tzv. holandské nemoci. Ázerbájdžán se v této souvislosti snaží o diverzifikaci odběratelů, aby se jeho ekonomická zranitelnost snížila, problémem je ovšem silná konkurence. Rusko o těchto snahách ví, proto Ázerbájdžán láká do EEU, přičemž výhody členství artikuluje hlavně ve chvílích, kdy Ázerbájdžán vyvíjí diplomatické aktivity na Západě. Dlužno dodat, že ázerbájdžánská podnikatelská komunita je do nemalé míry rozšíření spolupráce s EEU nakloněna, jelikož by to výrazně podpořilo export z neenergetických sektorů, především toho zemědělského.

Zisky ze surovinového bohatství se koncentrují v rukou několika málo klanů okolo vládnoucích Alijevů, a tak v Ázerbájdžánu panuje mezi širokými vrstvami populace frustrace z chudoby a nezaměstnanosti. Tato skutečnost stimuluje vystěhovalectví, které nejčastěji míří do Ruska, čímž se Ázerbájdžán stává stále více závislý na remitencích, jakkoliv arménských či gruzínských rozměrů nedosahují. Trh EEU by tedy byl pro neenergetické sektory ázerbájdžánského hospodářství přínosem, a ještě více v případě, že by EEU dojednala zónu volného obchodu s Íránem, o čemž se vedou jednání stvrzená prozatímní obchodní dohodou z roku 2018. Dohodnuté jsou též zóny volného obchodu se Srbskem, Uzbekistánem, Vietnamem, Tádžikistánem, Egyptem a Moldávií. Jednání byla vedena také s Indií a Izraelem, nicméně nyní je velkou otázkou, jaký vliv bude mít na tyto dohody invaze na Ukrajinu.

Co se týče nepřátelství s Arménií, její premiér Nikol Pašinjan prohlásil, že Arménie přistoupení Ázerbájdžánu bránit nebude, pokud jedním z výsledků bude právě posílení regionálního míru. V kontextu běžné rétoriky mezi oběma zeměmi se jedná o velmi vstřícné prohlášení. Přesto je téměř jisté, že vzájemná arménsko-ázerbájdžánská nevraživost by při přístupových jednáních znamenala velkou komplikaci a protáhla již tak zdlouhavý proces, jelikož i k zisku statusu pozorovatele, natož k plnému členství, je potřeba souhlasu všech stávajících členů EEU. EEU navíc trpí řadou vnitřních problémů a členské státy se na mnohém neshodnou. Problémy s fungováním má i společný trh s energiemi.

Ázerbájdžán by také mohl narazit na nesouhlasnou reakci svých spojenců v čele s Tureckem či partnerů na Západě, čímž by utrpěla jeho multivektorová politika, která mu dosud přináší značné výhody. Každopádně hledá nové možnosti, ale na Západě jej limituje jeho nedemokratický a represivní charakter. Pokud mu tedy Rusko nabídne opravdu zcela volný pohyb zboží včetně oblasti Náhorního Karabachu a pokud by o integraci usilovala také výrazná část běžných Ázerbájdžánců, mohlo by se Moskvě podařit Ázerbájdžán pro EEU získat, což by byl její nepochybně velký geopolitický úspěch. Od jeho realizace se ovšem Rusko výrazně vzdálilo, když v únoru loňského roku zahájilo svoji ukrajinskou válečnou kampaň.

A co dál?

Stávající situace na Ukrajině vnesla do ázerbáj­džánsko-ruských vztahů, nadto rozkolísaných druhou válkou o Náhorní Karabach z roku 2020, novou dynamiku. Ázerbájdžán totiž nebyl s výsledky druhé války i přes značné územní zisky plně spokojen, protože nedobyl všechna sporná teritoria, a vnímavější kriticky myslící pozorovatelé viděli, že bez výrazné turecké (a pravděpodobně i izraelské) organizačně-velitelské pomoci a využití džihádistických bojovníků ze Sýrie by boje rozhodně – i přes jasnou technologickou převahu – nedopadly tak přesvědčivě. Navíc Putin v této hře prohrál, protože pustil do regionu, kde vojensko-politicky dominovala Moskva, odvěkého regionálního konkurenta – Turecko.

Na druhou stranu se Rusku podařilo do Ázerbájdžánu dostat legální cestou pod hlavičkou mírových sil svá vojska. A tuto skutečnost je nutno považovat za jisté vyvážení posílení vojensko-politické role Turecka v jihokavkazském regionu. Přítomnost ruských sil však zároveň vyvolává napětí, a to jak mezi Armény, kteří jejich roli považují za spornou a jen málokdo je bere jako záruku bezpečnosti arménských civilistů, tak v Ázerbájdžánu, který je vnímá jako dočasnou nutnost a skrytě proarménský element. Faktem je, že i když Rusko Pašinjanovu Arménii nepodpořilo zdaleka tolik, jak se očekávalo, rétoricky se projevovalo spíše proarménsky. A to včetně Putina, který komentoval počátky nového konfliktu v Náhorním Karabachu jako arménskou pochopitelnou reakci na pogromy na Arménech v ázerbájdžánských městech Sumgait a Baku. Tato slova nejvyššího ruského představitele zazněla ještě v době probíhajících bojů v říjnu 2020 a nevyslovil je náhodou. Byla jedním z podtextů přípravy na příchod ruských sil – zajistit bezpečnost karabašských Arménů před etnickými čistkami.

Ázerbájdžán se s tím smířil velmi nerad a od počátku příměří roli ruských sil zpochybňuje a stále častěji zdůrazňuje, že ruské mírové síly jsou zde pouze dočasně a že jejich status se může změnit i dříve, než jim vyprší původní pětiletý mandát, který navíc dodnes není jasně definovaný. Podpis dohody Ázerbájdžán zdržuje. Alijev si navíc potřebuje zachovat tvář před veřejností, poněvadž přítomnost ruských sil je v rozporu s jeho triumfalistickými vyjádřeními, že konflikt je vyřešen a Ázerbájdžán zvítězil. Na tyto rozpory ostatně upozorňuje i ázerbájdžánská opozice, především nacionalisté z Lidové fronty Ázerbájdžánu, kteří jsou tradičně protiruští. Ázerbájdžán také využívá oslabení ruské pozice způsobené neúspěšnou válkou na Ukrajině. V Baku proběhlo již několik protirusky laděných demonstrací, přičemž na jedné z nich byl otevřeně artikulován požadavek, aby byly ruské síly nahrazeny tureckými. Překvapivé je, že demonstrace tradičně panturkických nacionalistů nebyla rozehnána policií, což jasně signalizovalo, že vládní kruhy jsou v tomto ohledu s nacionalisty zajedno. Stále častěji se objevují přestřelky na linii kontaktu a zákopy jednotlivých stran se dramaticky přiblížily. Region navíc opouští zkušený ruský vojenský personál, který byl převelen na Ukrajinu. Rusko zkrátka po invazi na Ukrajinu oslabilo a ztrácí svoji pozici na obou stranách.

Vzhledem k tomu, že roli Ruska zpochybňují obě znepřátelené strany, do dění stále více vstupuje dříve zcela pasivní EU, která má partnerské vztahy jak s Ázerbájdžánem, tak s Arménií a na rozdíl od Moskvy nepoužívá politické a vojenské metody nátlaku, a tudíž nevadí. Brusel tak například hostil summit Alijev–Pašinjan, kde byly diskutovány otázky, které by se měly stát podkladem pro budoucí mírovou dohodu. Zda pozice EU v regionu posílí, je otevřené, zatím zde na ni nikdo nespoléhá. V Arménii jsou evropské země (snad kromě Francie, kde žije silná diaspora) chápány jako spíše proázerbájdžánské, protože od Ázerbájdžánu odebírají ropu a zemní plyn a prodávají mu zbraně. Řešení tedy stále leží především na Rusku, na jeho bilaterálních vztazích s Tureckem a na vývoji rusko-ukrajinské války.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 2/2023)