Bezmocná velmoc?
Úvaha o konci jedné iluze

Jan Obrtlík

POLITIKA & SPOLEČNOST / Názory

S neomylnou intuicí nemocného zvířete spustil bohorovný Vladimir Putin sérii geo­politických událostí, jejichž konečným důsledkem nevyhnutelně bude odchod Ruské federace z pozice světové velmoci. Tedy z pozice, o jejíž relevanci jsme vlastně měli ­pochybovat už dávno.

Okamžik, kdy první ruský voják kdesi v mrazivé noci na 24. února 2022 překročil ukrajinskou hranici, byl také začátkem konce účasti Ruské federace na mezinárodním společenství. Několik měsíců předtím Rusové kumulovali vojenské síly těsně u hranic, jakékoli nařčení z přípravy invaze tvrdě odráželi a s arogancí uraženého génia vehementně trvali na tom, že jde o cvičení.[1] A pak to udělali. Všeobecná antikultura lži, kterou jsou v Rusku po dekády všichni (povinně) nasáklí jako staré divadelní kostýmy naftalínem, očividně způsobila, že tuto „lišácky“ taktickou lež nikdo nedomyslel do důsledků. Jsou však drastické. Po 25. únoru již není na dip­lomatické úrovni možné Rusům věřit ani slovo. Problém je pak v tom, že diplomacie pracuje výhradně se slovy.

Invaze byla šokem od první chvíle, ale spíše šokem bezpečnostním a záhy také humanitárním. Pozorné sledování válečných reportáží téměř okamžitě potvrdilo, že Rusové mají k Ukrajincům stále týž postoj – postoj povýšeného pohrdání a nenávisti. Jeho ilustrativním příkladem byla v polovině března událost ve městě nesoucím jméno Rusy prý tolik ctěné Presvjatoj Bogorodici, tedy v Mariupolu, kdy si Rusové připravili obzvláště silnou bombu na samostatně stojící divadelní budovu ukrývající tisíc až dvanáct set civilistů, kteří, asi ještě stále s nadějí v humánnost této „speciální vojenské operace“, vyskládali ze sutin vedle budovy obrovský nápis v ruštině: DĚTI. Dokud ještě nebyl Mariupol odříznut postupujícími ruskými vojsky, bylo potvrzeno několik stovek obětí tohoto zásahu. Když už bylo město v ruských rukách, přijeli pravděpodobně vozy s pojízdnými krematorii, které Rusové v závěru „cvičení“ přesunuli k hranicím a potom dále. Celou pravdu se už nejspíše nedozvíme.

Toto odporné a očividně systémově zakotvené barbarství musí bdělého občana civilizovaného světa vést k otázce, proč jsme vlastně Rusko tak dlouho brali tak vážně. Otázka je namístě – půjdeme-li totiž přes významné oblasti lidské činnosti, které dělají mocnosti a velmoci tím, čím jsou, odhalíme zásadní podměrečnost Ruska prakticky v každé z nich.

Falešná představa ruské kulturní mohutnosti

Hlavní komponentou slabosti Západu ve prospěch Ruska je pocit, že navzdory všem možným špinavostem posledních staletí jde o kulturní národ. Stále máme pocit, že jsou hluboce kulturní, jen se jim prostě v posledních dekádách politicky nedaří. Tento nesmysl je nutné demaskovat přímo položenou otázkou: Jak by mohli být kulturním národem, když už se tak dlouho chovají výrazně nekulturně? Označujeme snad obratem „kulturní člověk“ někoho, kdo spáchal „jen několik zločinů“? Například Ivana Roubala či Jiřího Kajínka? Leda ironicky. A přesně to je případ Rusů, tedy lépe řečeno toho, co z Rusů zbylo po více než století bolševického, komunistického a naposled aktuálně nacionalistického pseudozušlechťování, jehož hlavní metodou většinou bylo hromadné umlčování a hromadné vraždy. Likvidováni byli na prvním místě vždy ti kulturní, kteří se stavěli proti zlu. Je to politování­hodné, ale po tolika vlnách vražedných čistek už prostě velké duchovní bohatství v Rusku být nemůže, snad by se dalo říci, že to nelze už jen „čistě ­technicky“.

Západní intelektuálové milují autory jako Tolstoj, Čechov a Dostojevskij, protože jim pomáhají fixovat romantickou iluzi, že kdesi v téměř nekonečném a řídce osídleném prostoru široširé Rusi se skrývají, rostou a sbírají síly k záchraně lidstva oni slovutní bohatýři (ducha), odlesky jejichž slávy pak probleskují na stránkách děl velikánů světové literatury. Stejně tak se několik generací takzvané avantgardy (tedy doslova „předsunuté stráže“, rozuměj samozvané stráže „pokroku“) nechalo na ruské (většinou sovětské) půdě oblbnout inscenovanými prezentacemi obrovských výkonů politiky, průmyslu a sociálního inženýrství, těmi stále novými metamorfózami „potěmkinismu“, tedy pokroku dokazovaného pečlivě připravenými kulisami.

Položme si otázku, jaký význam tato romantická iluze má. Její trvalost totiž indikuje, že je v hlubinném smyslu vlastně jaksi potřebná (cynický dodatek zní, že tohle v KGB a jejích nástupnických organizacích dobře věděli a vědí). Domnívám se, že mýtus skrytých ruských bohatýrů ducha, jak bychom jej asi mohli nazvat, je pro Západ jakýmsi ujištěním, že náš civilizační okruh (tedy ten povšechně křesťanský a údajně navazující na řecko-římskou civilizaci) v nich má svou skrytou rezervu a že námaha obrazného rozrážení vln na cestě do budoucnosti neleží jen na lidech západní Evropy a Ameriky. Svou roli možná hraje i Rusy s vášnivou oblibou zneužívaný odkaz na holokaust, který proběhl na Západě, a nikoliv v Rusku. Tuto minulost nelze popřít, a to možná Západu bere (či donedávna bralo) odvahu ukázat prstem na ruské nespravedlnosti. Evropa dělala a dělá mnoho pro to, aby se nic podobného neopakovalo, a právě z toho důvodu by její reakce na ruskou agresi měla být důrazná a nikoliv opatrná.

O kulturní sebedefinici Ruska bezpochyby vypovídá i vizuální styl jeho vůdce. V měsících před invazí na Ukrajinu jsme měli opakovaně možnost sledovat „vizuál“ kremelských video­konferencí, živých tiskovek i osobních diplomatických jednání založený na třeskuté kombinaci neobratně aplikovaného klasicismu mixovaného s asijskou opulencí. Malý mužíček pohodlně rozvalený u stolečku jaksi necitlivě a disproporčně postaveného ve velkém prostoru se zlacenými klasicistními pilastry běžícími zdánlivě až do nebes je dokonalou ilustrací archetypu „Tatara v uloupeném paláci“. Nekonečně dlouhé stoly, na jejichž opačných koncích sedával Putin, respektive jeho diplomatičtí partneři (např. staronový francouzský prezident Macron), zase připomínají kreslené vtipy o viktoriánských lordech a jejich manželkách.

Je asi zbytečné mluvit o tom, zda Ruská federace může aspirovat na velmocenský status v oblasti občanské společnosti. Vynechám-li bonmoty a černý humor, zbývá lakonické konstatování, že pro pokřivení a zašlapání pravdy a svobodné občanské diskuse neudělal v moderních lidských dějinách nikdo tolik jako politická uskupení „made in Russia“. Tato země je opravdovým „pekelným Jeruzalémem“ (tedy antipólem Jeruzaléma nebeského), hlavním městem všech možných totalit, z nichž řadu dokonce sama porodila či alespoň odkojila. Je tajným poutním místem milovníků psychického a fyzického násilí, a nezapomeňme ani na jeho zahraniční „učedníky“ žijící mezi námi. Například u nás známá „kauza Vrbětice“ je jen jedinou sněhovou vločkou na mohutné hoře ruského ledovce lži a povýšené nenávisti vůči všemu neruskému. V týdnech po invazi se také prudce zvýšil počet (celkem sedm do poloviny května) ruských boháčů na různých místech světa, kteří údajně spáchali sebevraždu, v některých případech předtím prý zavraždili své manželky a děti. Ubodali se, oběsili, otrávili anebo je „prostě někdo“ zavraždil.[2] Nemyslím, že pojmenovat to je rozdmýchávání animozit. Je to skrytá či vytěsněná pravda, kterou si pro naši pohodlnost odmítáme připustit do plného vědomí.

Málokdo by si asi troufl zpochybňovat špičkovou úroveň Ruska ve vědě. Objevují se však názory, že vědecké a technologické pokroky východního bloku vedeného Sovětským svazem v době studené války byly v nemalé míře produktem intenzivní špionáže na vědeckých pracovištích Západu, snad až ze šedesáti procent.[3] Tyto otázky lze posoudit jen nesnadno a obecně se má za to, že intelektuální obohacení způsobované vědeckou špionáží bylo oboustranné. V dlouhodobé perspektivě však má negativní dopady, protože úspěchy ve vědecké špionáži vedou k poklesu státních i soukromých investic do vědy a vývoje.[4] Koneckonců motiv snížené intelektuální výkonnosti zapadá do obrazu sovětské totalitní říše, zakazující svobodně psát, mluvit a vlastně i přemýšlet, velmi logicky.

Primitivitu ruského hospodářství v době putinovského hospodářského pseudo-zázraku zmiňuje výborný článek Kateřiny Hlouškové v minulém čísle Kontextů.[5] Jak by se mohla ekonomika založená na vývozu surovin a dovozu luxusního zboží a technologií poměřovat s kteroukoliv rozvinutou ekonomikou, schopnou na výborné úrovni pokrýt celou škálu oborů, a to s pomocí odborníků, které sama vychová?

Armáda je pýchou Ruska a vojáci mají v ruské společnosti dodnes výjimečné postavení. Rusko je jadernou velmocí, mimo jiné spolu s Pákistánem a Severní Koreou, což ukazuje relativitu takového velmocenského statusu. Není přiřazení nálepky „velmoci“ pouze na základě arzenálu amplifikací takzvaného zákona silnějšího? Navzdory dlouhému období, kdy Rusko vládlo téměř nejsilnější armádou světa, ukazuje jeho aktuální střet se srdnatými Ukrajinci obraz mytologických rozměrů: ukrajinský David, vybavený inteligencí (v angličtině slovo intelligence označuje také informace zpravodajských služeb) a malými odpalovacími zbraněmi západní provenience, vede se stále nervóznějším ruským Goliášem neočekávaně vyrovnaný boj. Větší část světa s nadějí čeká na okamžik, kdy mu setne hlavu jeho vlastním mečem.

Zní to jako verše pověstí: I plynul čas rok po roku a po velmoci ni vidu, ni slechu.

Východní hradba křesťanstva

Za naším viděním Ruska jako kulturního národa či přinejhorším aspiranta na něj, stejně jako aspiranta západního standardu, je především naše touha a dost možná i náš strach. Rusové se však chápou jinak, než je chápeme my, a je dobré se alespoň pokusit jim porozumět. Ve shonu týdnů před začátkem invaze na Ukrajinu možná zapadlo několik projevů nabízejících košaté souvislosti a vhled do duše dnešního panstva Kremlu.

V únoru tohoto roku užil jeden z kremelských ideologů při obhajobě preventivního vojenského cvičení ve vztahu k údajné hrozbě ze strany NATO obrat: „… to bychom se vrátili do doby cara.“ Nenápadná formule prozrazuje jakési podivné lineární pojetí dějin, v nichž je carská minulost překonaným obdobím „malé říše“ a její političtí nástupci pak, možná snad kolísajícím, ale přesto jednoznačně polarizovaným příběhem postupného růstu a expanze směrem k „velké říši“. Jednotlivé historické etapy jsou logicky sekvencí plnění tohoto „generálního plánu“, v němž lze jasně rozlišit „kroky kupředu“ a „kroky nazpět“.

V diplomatickém špičkování letošní zimy také Rusové projevili vůči Západu jistou shovívavost, když mu doporučili „namísto šíření nesmyslů konečně soustředit své úsilí na stu­dium historie mongolsko-tatarského jha“.[6] V širším kontextu šlo především o uznání ruského civilizačního přínosu Evropě. Zdá se, že Rusové stále ještě nemohou strávit to, že Evropě svou polohou v jisté době tvořili jakýsi val vůči invazím rozmanitých asijských národů a mocenských uskupení. Asi ano, zkoumáme-li však jejich roli ochránců Evropy, lze se také ptát, zda ji plnili důsledně, nebo jen se svým archetypálním lajdáctvím. Kde byli Rusové, když byli Turci u Vídně, Hunové na Moravě, či proč nepřišli v roce 1453 jako praví křesťané pomoci s obranou Konstantinopole proti islámu? Třeba k tomu poslednímu lze říci, že vlastně nikde, protože civilizační mohutnost Ruska v podstatné míře narostla až díky emigraci (a dynastické legitimitě) ze zanikající Východořímské říše. Teprve tehdy se Moskva stala „třetím Římem“.[7] Bylo to přibližně v době Michelangela Buonarrotiho a Kryštofa Kolumba. Taková historická perspektiva umožňuje vidět ruské „bojarské“ sebevědomí a velmocenskou ambici poněkud blíže realitě.

Půjdeme-li k psychologické podstatě věci, je dnešní ruská identita definovaná negativně, tedy v opozici k západnímu společenskému modelu a v kontinuitě se slavnými a identitu zakládajícími obrannými válkami vedenými proti Napoleonovi a Hitlerovi (a v duchu soudobé interpretace asi i proti USA, respektive Západu). Negativní definice identity je sice zpočátku nabitá třaskavou energií fyzického či duchovního střetu s oponentem, v delším běhu však musí dospět k vyhoření a takříkajíc ztrátě středu. Životodárný je jen pozitivní životní program a o pozitivitu ve smyslu vlastní akce (a bohužel i prostorové expanze v podobě posunutí státních hranic) se právě pokouší „speciální vojenská operace“. Nezdar je však očividný a jeho deptající důsledky na psychiku Ruska může zachránit jen tzv. milosrdná lež, v tomto případě tedy celonárodní sebe­obelhávání v režii kremelské ideologie.

Je Západ odpovědný za válku na Ukrajině?

 Západ je skutečným viníkem konfliktu na Ukrajině, tvrdí Rusko. Příčinou prý je rozpínavost NATO a neochota dodržovat nikdy nenapsanou smlouvu o nerozšiřování „západní sféry vlivu“ (terminologie i logika doby studené války) na východ. Rusové podle této teze svou akcí pouze vyrovnávají riziko konfliktu. Je jistě absurdní tvrdit, že nejlepší prevencí konfliktu je jeho rozpoutání, nicméně i někteří západní politologové jsou vůči roli Západu kritičtí. Ačkoliv jsem velmi rezervovaný vůči takto jednostranně přecitlivělým výkladům situace, která se vyznačuje především svévolnou agresí Ruska vůči jinému suverénnímu státu a syrovou brutalitou Rusů vůči ukrajinským civilistům, přece jen lze najít cosi jako psychologickou spoluodpovědnost Západu. Ta je podle mého názoru spojena s již popsaným ne­oprávněným statusem Ruska jako velmoci.

Po konci druhé světové války vzniklo rozdělení velmocenských rolí, které záhy krystalizovalo v bipolární uspořádání s liberálně demokratickým a totalitně socialistickým pólem. Tehdejší Sovětský svaz byl jako jedna z vítězných mocností vojensky významný, avšak vzpomeneme-li na jeho vnitřní společenské poměry a zaměření hospodářství na těžký průmysl a demonstrativní gigantická díla, měl vlastně obdobné slabiny jako dnešní Rusko. Dnes se zdá, že stalinské Rusko bylo díky svým nepochybným zásluhám na porážce nacismu posunuto do role, která mu vlastně strukturálně nepříslušela. Nebylo a nechtělo být komplexní a „chytrou“ společností západního typu, stojící ve značné míře na kultivovanosti svobodného jedince. Civilizační vítězství Athén nad Spartou, svobodného kulturního dialogu nad disciplinující militaristickou represí, se zopakovalo i ve 20. století a Rusko bylo ve srovnání se Západem stále viditelně slabší civilizací. Nešťastná kontaminace ruské duše komunistickou ideologií vedla ke vzniku programového antagonismu ve všech sférách života podle – koneckonců i dnes z úst nejvyšších ruských činitelů často slýchaného – postoje: „My to děláme JINAK než Západ.“ Což nemůže dopadnout dobře, protože Západ, i když má své nešvary, je bezpochyby v mnoha ohledech velmi dobrý, a Rusko se tak implicitně odsoudilo k tomu dělat tytéž věci a priori špatně.

Geniální švýcarský psycholog Jung po druhé světové válce napsal o Německu, že k uzdravení musí nutně znát (poznat a uznat) svou vinu a svůj stín, tedy svou temnou a skrývanou stránku.[8] Naopak popírání stínu vede po čase k nutkavému úniku do fantazijních hypotéz (srov. „humanitární operace“ na Ukrajině) a nepravděpodobných fikcí (srov. „NATO chystá invazi“), které jsou očividně jedním z charakteristických znaků současného Ruska. Všichni si už povšimli, že Rusové s mechanickou pravidelností obviňují své okolí z toho, co sami zanedlouho udělají. Odmítají svůj stín a vidí jen jeho projekci do Ukrajinců a Západu. Mám za to, že „velmocenský“ pocit důležitosti a z ní vyplývající odpovědnosti ležící na bezpochyby stále potenciálně silných ramenou ruského bohatýra (vzpomeňme i na respekt zasluhující sportovní výkony šedesátníka Vladimira Putina) celou situaci zbytečně a neproporčně vyhrotil. Přestat Rusko pokládat za velmoc a dát mu to jasně a bez ponižování najevo je v tuto chvíli asi to nejlepší, co pro ně v rámci našeho lidského bratrství můžeme udělat.

Poznámky

[1] Viz např. iDNES.cz: Na Ukrajinu nevpadneme, nevyhrocujte situaci, vzkázal USA ruský ministr. Online: https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/obsazeni-ukrajinskeho-lodstva-a-rozhovor-hagela-a-sojgu.A140320_215451_zahranicni_ert (6. 6. 2022).

[2] Alia Shoaib: These are all the Russian oligarchs who have died suddenly, some in suspicious circumstances, in recent months. Online: https://www.businessinsider.com/these-are-all-the-russian-oligarchs-mysteriously-died-in-2022-2022-4 (6. 6. 2022).

[3] John J. Fialka: How the Secrets Moved East. Online: https://www.airforcemag.com/article/0497secrets/ (7. 6. 2022).

[4] Catherine Matacic: Cold War espionage paid off – until it backfired, East German spy records reveal. Online: https://www.science.org/content/article/cold-war-espionage-paid-until-it-backfired-east-german-spy-records-reveal (7. 6. 2022).

[5] Kateřina Hloušková: Má rohy a ocas a nevěří na demokracii. Vladimir Putin a jeho Rusko. Kontexty 2/2022, s. 4–10.

[6] Michael Holden: UK accuses Kremlin of trying to install pro-Russian leader in Ukraine. Online: https://www.reuters.com/article/us-ukraine-crisis-britain-russia-idCAKBN2JW0JU (6. 6. 2022).

[7] Katerina Clarková: Moskva, čtvrtý Řím: stalinismus, kosmopolitismus a vývoj sovětské kultury 1931–1941. Praha: Academia, 2016, s. 11, 12.

[8] Carl Gustav Jung: Po katastrofě. In týž: Duše moderního člověka. Brno: Atlantis, 1994, s. 166, 167.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 3/2022)

Jan Obrtlík

Jan Obrtlík (1981)

architekt, zabývá se kulturní historií a architekturou

archiv textů autora

Mohlo by Vás také zajímat

Uljanov, nebo Lenin?

V dubnu uplynulo sto padesát let od narození Vladimíra Iljiče Lenina, ikony komunismu, notoricky známého symbolu ruské revoluce. Všichni známe jeho…

Kateřina Hloušková

Dýchavičné fungování mechanismu veřejné moci

Do naší rubriky 'Co s českou politikou' tentokrát přispěl profesor Balík. V zajímavé analýze popisuje (ne)funkčnost veřejné správy a podchycuje některé dlouhodobé systémové problémy naší zemi.

Stanislav Balík

Donald Trump – žák Mistra Suna?

Armand Laferrère přináší originální výklad politiky amerického prezidenta Trumpa a nalézá v ní racionalitu, která většině pozorovatelů uniká.

Armand Laferrère

Konzervativci a liberálně-konzervativní pravice

Liberalismus a konzervatismus byly vždy soupeřící doktríny. Nástup totalitních ideologií a socialismu je vehnal do aliance. Z té vzešel liberálně-konzervativní konsenzus, na kterém…

Andrej Duhan