Český komunismus stoletý, prastarý a věčně živý?

Uprostřed května si tuzemští komunisté připomněli století, jež uplynulo od zakládacího sjezdu Komunistické strany československé, která se od slučovacího sjezdu s německými, polskými a židovskými komunisty na přelomu října a listopadu 1921 nazývala Komunistická strana Československa. Proč se vlastně věnovat sto let staré události, z níž vzešla strana, která možná po podzimních volbách už ani nezasedne v naší dolní komoře? Odpověď je jednoduchá – protože příběh českého komunismu je příběhem našeho národa, je to příběh nás samých.

Po svém vzniku, přestože se přihlásila jako sekce Komunistické internacionály pod vedením ruské komunistické strany, byla ještě skoro celé desetiletí v zásadě jen variací původní sociálnědemokratické strany, z níž se jako její levice odštěpila. Původní nerozdělená sociální demokracie byla silná a vlivná – vždyť s náskokem zvítězila v prvních dvou celostátních prvorepublikových volbách (1919 komunálních, 1920 parlamentních), měla svého premiéra (mimochodem jednoho z prvních socialistických premiérů světa). Navazovala na obrovský vzestup ještě předválečný, kdy zvítězila v druhých volbách s všeobecným volebním právem v roce 1911.

Není proto vyloučeno, že velká volební podpora, které se komunisté již krátce po svém vzniku těšili, vzcházela právě z tohoto zdroje. Dnes už se většinou neví, že prvními parlamentními volbami, jichž se českoslovenští komunisté zúčastnili, nebyly až ty v roce 1925, ale už o rok dříve – v březnu 1924 poprvé proběhly dodatečné parlamentní volby ještě do prvního parlamentu za Podkarpatskou Rus. A komunisté tyto své první volby hned s obrovským náskokem vyhráli. Díky téměř čtyřiceti procentům hlasů získali čtyři mandáty z devíti.

Stejně tak se zdá, že následující volební výsledek roku 1925 v podobě třinácti procent hlasů pro KSČ – jen necelých čtyřicet tisíc hlasů jí scházelo na pokoření vítězných agrárníků – neodrážel důvěru ve skutečně radikální bolševický program, ale že šlo především o výraz zklamání ze „staré“ sociální demokracie, která nedokázala, byť byla dokonce i hlavní vládní silou, případně se na vládě významně podílela, protlačit takové změny v sociální oblasti, které by se líbily těm, kdo chtěli zničit „starý podlý svět“.

Nicméně jasno – kdo je kdo – bylo nejpozději od roku 1929. Tehdy na V. sjezdu KSČ došlo ke skutečné bolševizaci strany a k radikálnímu odstřižení od sociálnědemokratických kořenů, kdy stranu jako generální tajemník ovládl Klement Gottwald a jeho (generačně vesměs blízká) parta tzv. karlínských kluků. Začala obrovská čistka ve straně, během jednoho roku ji opustilo dobrovolně či po vyloučení více než sto tisíc členů, odvrátily se od ní intelektuální elity, odbory apod. Na okraj zmiňme, že Gottwaldem odstavený generální tajemník Bohumil Jílek KSČ v průběhu roku 1929 opustil, posléze přešel k agrárníkům, působil jako redaktor jejich deníku Venkov a po únoru 1948 emigroval do USA, kde také zemřel. Je to podobné, jako by dnes Vojtěch Filip prohrál předsednické volby KSČM a zhrzen přešel do TOP 09 a působil jako redaktor Respektu.

I po této razantní proměně personálního profilu strany a po jejím definitivním přichýlení k moskevskému dubisku získala KSČ přes deset procent hlasů, což pak zopakovala i v roce 1935. Při těchto posledních prvorepublikových volbách byl ovšem takový výsledek vnímán jako zklamání – po proběhlé velké hospodářské krizi, při níž se KSČ stavěla do čela nezaměstnaných, demonstrací a stávek.

Byla to strana mladá, po většinu prvorepublikového období měla v průměru nejmladší poslance. To zúročila po roce 1945, kdy její představitelé, v nejlepším politickém věku, byli už dávno ostřílení, a politicky tak o hlavu převyšovali své demokratické konkurenty, kteří se teprve politickému řemeslu učili, protože v jejich stranách měla až do války hlavní slovo generace politiků výrazně starších.

V řadě ohledů byli oproti ostatním skutečně avantgardní: většinou měli mezi svými poslanci dvě až tři ženy (což bylo výjimečně mnoho), nebyli to politici klasického typu (jen minimum mělo vysokou školu), pokrývali většinu profesních skupin. Dominovali ale dělníci – více než třetina komunistických prvorepublikových poslanců pracovala před volbami právě jako dělníci. Jen pro srovnání – u československých sociálních demokratů to bylo jen sedm procent poslanců-dělníků a u německých dokonce nikdo.

To všechno ale vysvětluje jen relativní úspěch prvorepublikový, nikoli ten grandiózní poválečný; jinými slovy, vysvětluje to prvorepublikovou desetiprocentní podporu, ale ne poválečnou čtyřicetiprocentní. K té vykročili ještě před rokem 1938, kdy spolu s J. V. Stalinem provedli nacionalistický obrat. Z marxleninského dělnického internacionalismu zůstal maximálně internacionalismus slovanský, resp. bezpodmínečná podpora všemu, s čím přicházeli ruští komunisté se Stalinem v čele. Tato fixace na ruského generálního tajemníka pak zůstane výraznou charakteristikou československých komunistů až do poloviny osmdesátých let, kdy už neměli mentální kapacitu se přeorientovat na M. S. Gorbačova, neboť by to mimo jiné znamenalo popření všeho, čemu zasvětili předchozích téměř dvacet let.

Vnitropoliticky se komunisté začali pasovat do role nejpatřičnějších dědiců nejpokrokovějších tradic českých dějin, což jim nakonec lidé uvěřili po těžké zkoušce druhé světové války, při níž komunisté přinesli velké oběti nejen při heydrichiádě, ale i v různých oblastech odboje, přestože ten komunistický začal z větší části až v roce 1941. Když válka skončila, byl příběh o komunistech coby velkých vlastencích uvěřitelný.

Klíčem k pochopení dlouhodobého úspěchu českého komunismu je první desetiletí po roce 1948 – nešlo o žádnou deformaci, vychýlení, ale naopak o jeho kvintesenci: radikální rovnostářství; tvrdý antikatolicismus; antiněmectví; závist vůči komukoli úspěšnějšímu; odpor vůči strukturám tradiční společnosti; pohrdání myšlením a idejemi, namísto toho zbožšťování praktického konání; velký etatismus; velké chiliastické blouznění; současně ale také heroizace všednodenní banality – zkrátka na marxistický kmen naroubovali ty nejhorší rouby mentality českého národa, jak se formovala od dob národního obrození, a možná ještě dřív.

Ono roubování a následné opečovávání měli na starosti hlavně intelektuálové, kteří i v jiných zemích měli k marxismu mimořádně blízko. Selhali ve své roli kritického strážce svobodné společnosti, naopak se stali jejím hrobařem. Napomohl k tomu charakter marxleninské ideologie jakožto jednoho z typických modelů politického náboženství – veleúspěšného a přitom děsivého. Jako správné „náboženství“ měl i komunismus své oddané stoupence, kteří mu prostě uvěřili, a této víry se drželi i přes evidentní fakta, která ji vyvracela. S odstupem se nezdá, že by před svůdností víry v marxleninské politické náboženství jakkoli chránilo vyšší vzdělání či obecně inteligence. Dnes už to každopádně nezměříme.

Dění osmašedesátého roku pak oživilo další z velkých tradic českého národa – přesvědčení, že jsme předvojem, že ukazujeme světu cestu, tentokrát v podobě socialismu s lidskou tváří. Normalizační doba utvrdila vše výše zmíněné, jen bez étosu budování lepšího, spravedlivějšího světa, a propsala to do dalších generací. Komunistický režim se pak koncem osmdesátých let nezhroutil kvůli tomu, že by selhával v dosahování velkých cílů, ale protože lidé ztratili důvěru v to, že jim zajistí výbornou životní úroveň. To se mu zpočátku dařilo a pak dlouho vzbuzoval alespoň dojem, že se mu to daří. Až osmdesátá léta přinesla zlom, poznání, jak moc nám utekl západní svět a o kolik lépe se v něm žije, a spolu s tím dočasnou ztrátu legitimity tuzemského komunismu.

Jelikož ale ekonomická efektivita nebyla jeho jediným legitimačním zdrojem, po změnách roku 1989 se nezhroutil, jak někteří naivně předpokládali. Dokázal se obdivuhodně adaptovat na nové podmínky a přežít dlouhá desetiletí, byť na okraji politické scény. Není smyslem tohoto textu ukazovat, jakými cestami se ubírala historie KSČM v polistopadovém období. Důležitá je pro nás skutečnost, že přežila až do dnešních dnů jako legitimní společensko-politická doktrína. A je vedlejší, že její explicitní nositel chřadne, drolí se mu kádrová základna na všech úrovních. Důležitější je, že jeho ideovou výbavu převzal jeden z nejšikovnějších politických eskamotérů polistopadové doby, normalizační komunista Andrej Babiš. Ten dokázal mistrovsky přetavit nejrůznější segmenty komunistického dědictví v novou kvalitu, s jejímž dědictvím se i po jeho případném volebním neúspěchu budeme vyrovnávat další desetiletí, a je otázkou, zda úspěšně.

Když se nám tedy zdá, že kondice nositelky tradic českého komunismu – KSČM – není v době stého výročí zrodu této strany (a skutečně není nutno rozlišovat mezi KSČ a KSČM) oslnivá a že není moc co slavit, jde o optický klam. Naopak, český komunismus je veleúspěšný, má svého premiéra, hlavní slovo ve vládě, devastuje mentalitu dalších a dalších generací tím, jak se do ní znovu a znovu propisuje. Okamžiky devadesátých let, kdy jsme byli přesvědčeni, že je konec, že obnovujeme v národě konzervativní a liberální hodnoty, byly asi jen blouznivým, prchavým momentem.

Stejně tak asi nebylo namístě přirovnávat naši postkomunistickou transformaci ke čtyřicetiletému putování Izraelitů pouští z egyptského otroctví. Pokud bychom měli v souvislosti s komunistickou érou zůstat u biblických příměrů, je otázkou, co by doba komunismu byla. Skutečně to bylo egyptské zajetí? Nešlo naopak o blasfemický hodokvas ve vlastní zemi, k němuž národ směřoval už dlouhou dobu předtím? Pak bychom totiž možná prožívali sedmdesát let babylonského zajetí, které následovalo po velkém odpadnutí od smlouvy s Hospodinem. Návrat ze zajetí – ne egyptského, ale babylonského – by nás snad teprve čekal. Úkolem pro budoucnost by pak zůstávala lítost, poučení, pokorný návrat – a výstavba ne kopie starého, ale zcela nového jeruzalémského chrámu.