Kontexty 5 / 2020

Toto výročí by rozhodně nemělo zapadnout – 1. října 2020 by se dožil sta let brněnský básník a spisovatel Zdeněk Rotrekl, blízký spolupracovník naší revue v jejích počátcích, těch oficiálních po listopadu 1989, ale vlastně i těch samizdatových. Seznámili jsme se již v disentu, kdy pod vlastním jménem přispíval do našeho samizdatového časopisu Střední Evropa – moravská verze. Byl brněnský i moravský patriot a svou obsáhlou statí Existence Moravy ve Střední Evropě zde rozpoutal vášnivou debatu o tom, zda i v komunistickém marasmu stále existuje něco, co bychom mohli nazvat „moravským životním pocitem“. A zda se něco takového může stát jedním ze zdrojů obrody morálně a kulturně zdevastované společnosti. Od roku 1990 úzce spolupracoval s naší již oficiálně vydávanou revuí Proglas, od počátku byl členem redakční rady, počínaje rokem 1991 jejím předsedou. Hned v prvním čísle rozpoutal další vášnivou výměnu názorů, téměř vřavu, a to když nám poskytl materiály o brutálním odsunu brněnských Němců po druhé světové válce, o tzv. brněnském pochodu smrti. „Nechte mrtvé spát a Němce v Německu!“ – takto rozezlené anonymy nám tehdy chodily do redakce.

Především se však snažil vrátit do české literatury jména, která z ní byla komunisty důsledně vymazána. Často mluvil o kulturní diskontinuitě, o likvidaci kulturní elity národa komunisty. Jeho knihu Skrytá tvář české literatury s věnováním mám stále schovanou. Představuje životní osudy a tvorbu osmadvaceti autorů, jejichž jména v té době většině občanů nic neříkala nebo jim říkala jen velmi málo, neznali je školáci ani studenti literatury: Ivan Blatný, Jan Čep, Zdeněk Kalista, Václav Renč, Jan Zahradníček, abych zmínil jen některá. Postupně jsme většinu těchto autorů na našich stránkách představili v obsáhlých textech v pravidelné rubrice „Profily“. Říkali jsme tomu tenkrát „splácení dluhů“ a Zdeněk Rotrekl byl nekonečnou studnicí nejen podnětů a nápadů, ale především kontaktů doma i v cizině.

Osudy Zdeňka Rotrekla jsou zasvěceným dobře známy, ale není od věci je znovu připomenout, zvláště pro mladší čtenáře. Nebo pro ty, kteří jako by už zapomněli či by chtěli zapomenout. Narodil se v Brně do rodiny zahradníka a sadaře na panstvích jihomoravské šlechty, později úspěšného obchodníka se zahradnickými potřebami a semeny. Snad proto v jeho básních najdeme tolik odkazů na květiny, v češtině, ale i v latině, kterou vládl. Jako básník debutoval ve svých dvaceti letech sbírkou Kyvadlo duše, následovaly dvě další sbírky. Během války byl totálně nasazen, později se musel skrývat. Po válce začal studovat na brněnské filozofické fakultě, psal, polemizoval, účastnil se veřejného života. Vstoupil do několika literárních institucí: byl nejmladším členem Syndikátu československých spisovatelů, členem výboru Moravského kola spisovatelů, kde zastupoval Sdružení katolických spisovatelů a publicistů. Spolupracoval s časopisem Akord, přátelil se s básníkem Janem Zahradníčkem. Výrazně se angažoval ve Svazu vysokoškolského studentstva, což se mu stalo později osudným. Když se po únoru 1948 chopili moci komunisté, byl vyloučen ze studií i ze všech organizací. Jako autor byl dán do klatby a sazba jeho čtvrté básnické sbírky Žalmy byla rozmetána. Oficiálně mu další sbírka vyšla až v roce 1991 v nakladatelství Atlantis, tedy více než po čtyřiceti letech.

V roce 1949 byl Zdeněk Rotrekl zatčen a ve vykonstruovaném procesu odsouzen k trestu smrti provazem, později zmírněnému na doživotí. „Proces s námi, volenými brněnskými představiteli vysokoškoláků, začal 25. října 1949. Po návrhu trestu smrti vynesl nade mnou komunistický státní soud doživotní žalář 17. listopadu, na mezinárodní studentský den.“ I v tom je hodně symbolického. Třináct let strávil v komunistických věznicích – Leopoldov, Bory, uranové doly Bytíz. Přestože zde musel prožít dnes stěží představitelné peklo, sám to později zlehčoval tím, že na všem špatném je i něco dobrého: „Svým způsobem jsem měl vlastně úžasné štěstí. Kde bych se já, pouhý kmán, setkal s tolika osvoboditelskými generály, parašutisty, biskupy, opaty, a dokonce s třemi ministerskými předsedy?“ Básnickou sbírku Malachit napsal v komunistických lágrech inkoustovou tužkou na záchodový papír a propašoval matce. Jsou v ní velmi silné básně, jako například Eskorta, Nesvorník či Kobka (viz ukázka z poezie v tomto čísle).

V roce 1962 byl na amnestii propuštěn s desetiletou podmínkou, poté pracoval jako dělník, roznášel například po Brně petrolejové lampičky, jimiž se osvětlovaly stavební výkopy. Byl takovým disidentským nástupcem Karafiátových Broučků. Během politického uvolnění koncem šedesátých let dokončil vysokoškolská studia, byl rehabilitován a pracoval jako kulturní redaktor časopisu Obroda. Podílel se na založení Klubu bývalých politických vězňů (K 231), znovu se pustil do veřejných polemik. Celé to pochopitelně nemělo dlouhého trvání. Když byl čtrnáctideník Obroda během čistek v prosinci 1969 zlikvidován, odešel do invalidního důchodu. Jako padesátník s podlomeným zdravím vstoupil do éry husákovské normalizace, která měla trvat další dvě desetiletí.

Ani úmorná normalizace Zdeňka Rotrekla nezlomila. Působil aktivně v disentu, zejména publikačně, a to hned v několika skupinách. Spolupracoval nejen s brněnskými disidenty a pražskými intelektuály kolem Václava Havla či Ludvíka Vaculíka, ale i s exilovými časopisy a nakladatelstvími, kde mu vyšla řada článků a také několik knih, nejen básnických sbírek, ale například již zmíněná Skrytá tvář české literatury (Sixty-Eight Publishers, Toronto, 1987). Na sklonku normalizace byl jedním z prvních signatářů Manifestu Hnutí za občanskou svobodu (1988) a na jaře 1989 obnovil vydávání měsíčníku Akord. A jak jsem již zmínil, spolupracoval i s naším samizdatovým časopisem.

Do polistopadové svobodné éry vtrhl sedmdesátiletý básník a spisovatel s nebývalým elánem, veřejně vystupoval, přednášel, polemizoval, psal a editoval. Vycházely mu sbírky i knihy. Všude ho bylo plno, i když jeho bouřlivé veřejné působení bylo občas přerušováno delším churavěním. Měl problémy zejména s dýcháním a vodou na plicích, kterou mu, jak mi líčil, bolestně odsávali. Byl silný kuřák (ostatně kdo tehdy nebyl) a naše redakční rady byly většinou zahaleny hustými oblaky dýmu. Ale to k té době patřilo, stejně jako otevřená láhev laciného vína na povzbuzení euforie ze znovunabyté svobody. Ta se ovšem po čase začala vytrácet, stejně jako naše setkávání, ke slovu se hlásila běžná redakční rutina i některá rozčarování. A pan Zdeněk (tak jsme mu říkali) se začal stále víc věnovat svému vlastnímu „srdečnímu“ projektu, obnovenému katolickému časopisu Akord (viz vzpomínku Pavla Švandy). Postupně se pak kvůli zdravotním problémům stále více stahoval do ústraní a pracoval na svých sebraných spisech.

Procházím obsáhlý svazek sebraných básní Zdeňka Rotrekla z let 1940–2000, který vydalo nakladatelství Atlantis. S edičními poznámkami má 750 stran, snažím se vybrat několik básní pro náš časopis. Je to poezie náročná, intelektuální, člověk se v ní občas ztrácí. Vyžaduje čas, soustředění a také znalost kontextu. Není to zkrátka čtení do naší rychlé a povrchní doby, stejně jako celé obsáhlé Rotreklovo dílo, vydané Atlantisem v pěti obsáhlých svazcích. I proto ho veřejnost více vnímá (a bude vnímat) jako politického vězně a symbol statečného odporu vůči komunistické diktatuře než jako básníka a literáta. Ale vadí to? Osobně považuji za velké štěstí, že jsem mohl takového člověka potkat a spolupracovat s ním. I když to pochopitelně nebylo vždy snadné, život není černobílý. Většinou byl milý, ale uměl být i zatvrzelý, neústupný. Ostatně, byl mezi námi věkový rozdíl více jak čtyř a půl desetiletí a jedné hodně těžké životní zkušenosti, takže na to měl asi právo.

Pan Zdeněk zemřel 9. června 2013 ve věku nedožitých devadesáti tří let. Bylo by toho hodně, co by se dalo z jeho životních postojů a názorů vztáhnout k dnešní době, která má tendenci zrůdnost i ubohost komunistického režimu relativizovat. Říkával například, že „člověk nemůže vždy pohromám zabránit, ale vždycky se jim má postavit“. A ve slabých chvílích lamentoval, že je česká společnost, devastovaná a korumpovaná více jak čtyřiceti lety komunistické vlády, pro život ve svobodě a demokracii intelektuálně, kulturně i morálně nezpůsobilá. Občas na to myslím, když se dívám kupříkladu na elektorát autoritářského Babišova politického projektu.