Nad výsledky krajských voleb 2020

Krajské volby 2020 byly netrpělivě očekávány z řady důvodů. Vládní strany v čele s hnutím ANO chtěly upevnit své regionální postavení. Zvláště ANO si evidentně představovalo, že se mu podaří posílit, neboť minulé krajské volby proběhly v situaci, kdy bylo teprve na počátku svého vzestupu mezi naprosté dominátory české stranické politiky. Naopak opoziční strany jednak očekávaly, že budou benefitovat z druhořadých voleb, které podle teorie i dosavadní české praxe nekončívají pro vládní strany úspěchem, a navíc je pojaly jako experimentální laboratoř pro otestování životaschopnosti různých modelů předvolebních koalic. Speciálně Piráti pak chtěli tyto volby využít pro svůj vstup do poslední politické arény, v níž dosud v zásadě chyběli, a Trikolóra chtěla uspět v prvních volbách, jichž se po svém vzniku zúčastnila.

Vládní síly

Ale popořadě. Je skoro vedlejší, že ANO s necelými dvaadvaceti procenty (178 mandátů) zvítězilo. Jednak získalo v zásadě stejný podíl hlasů jako v roce 2016, kdy bylo, jak už zaznělo, teprve na začátku svého růstu. Jednak mělo ambice na zisk mnohem vyšší, který by se více blížil jeho konstantním celostátním preferencím kolem třiceti procent. Z výsledků se zdá, že jeho voličské jádro se při letošní ani ne čtyřicetiprocentní účasti pohybovalo někde kolem 18–19 %, což byl mimochodem i jeho zisk ve Středočeském kraji vedeném skandály obklopenou hejtmankou Jermanovou. Jen ve třech krajích pak získalo víc než 25 % hlasů, nikde si ale nesáhlo na onen třicetiprocentní zisk, ani tam, kde bylo vedeno populárním hejtmanem. Pozapomíná se na to, že jde o druhé volby za sebou – po loňských evropských (nemluvě pak o senátních) –, kde ANO jen obtížně překonává dvacet procent. Že by skutečně narazilo na strop svých možností?

Vedení ČSSD si nasadilo růžové brýle a vzájemně se ujišťuje, že to vlastně tak strašné není. Je. Strana před dvanácti a osmi lety zvítězila a s 280, resp. 205 mandáty ovládla většinu zastupitelstev a hejtmanských postů. Před čtyřmi lety už měla jen 125 mandátů a od letošního října ji bude reprezentovat pouze 37 zastupitelů v sedmi krajích. Zajímavějších výsledků přes 10 % dosáhli jen v Pardubickém kraji (skryti pod název 3PK evokující nezávislost) a na Vysočině. Je však nutné zmínit, že sociálnědemokratické kandidátky obou těchto krajů byly vedeny tamními dlouholetými hejtmany, což běžně straně dokáže několik procentních bodů přidat. Řada politologů nyní hledá různými metodami vysvětlení, kam se poděli sociálnědemokratičtí voliči – jestli přešli k ANO, k Pirátům nebo zda se rovnoměrně rozpustili mezi různé subjekty. Stranické vedení se snaží utěšit tím, že „pouze“ zůstali doma a nepřišli k volbám. Ve výsledku je to jedno. Oslabí-li se voličská vazba ke straně tím, že volí někoho jiného či „jen“ nejde volit, jen obtížně se tento vztah obnovuje. Své by o tom mohla vyprávět ODS, jejíž pád z dominantní pozice začal právě v roce 2008 u krajských voleb, kdy řada jejích voličů „jen“ nepřišla. A pak už ji nevolila nikdy. Je ale rozdíl, když nepřijde část voličů straně třicetiprocentní a straně pětiprocentní. Těžko straně radit, co dál. Jen se zdá, že v posledních měsících před klíčovými parlamentními volbami jí mohou výraznější změnu politiky (případný odklon od vlády apod.) voliči uvěřit pouze tehdy, pokud ji budou reprezentovat jiní politici než ti stávající. V jiném případě jí zbývá jediný pragmatický krok – skrze předvolební koalici s ANO sice opustit své novolevicové voliče a politiky, ale uchovat naději pro působení v postbabišovském politickém světě.

KSČM promarnila čtyři roky. V roce 2016 jsem v analýze jejích krajských volebních výsledků v tomto časopise mj. zmínil: „Prohrála-li některá strana volby na celé čáře a je-li některý předseda zralý na rezignaci, je to KSČM a Vojtěch Filip. Jestliže protestní a establishmentová strana v čase, kdy právě takové strany zažívají zlaté časy, ztratí více než polovinu svých mandátů a cca polovinu hlasů, je to signál fatálních problémů.“ Strana v mezičase neudělala nic, „jen“ vyklidila řadu radnic a dalších postů. Sice podporuje Babišovu vládu, ale zřejmě z toho nijak výrazně neprofituje ona sama, a už vůbec to neoceňují voliči. Zatímco tedy před osmi lety získali 182 mandátů, byli v krajích druhou nejsilnější stranou, získali hejtmana a v řadě krajů podporovali přímo či nepřímo ČSSD, před čtyřmi lety to bylo jen 86 mandátů a účast ve dvou radách. Po letošních volbách má Česká republika jen 13 komunistických krajských zastupitelů v pouhých čtyřech krajích. Bez ohledu na výsledek předsednické volby ve straně se zdá, že jde o finále její samostatné stranické existence.

Má-li být vládní část stranického spektra úplná, zmiňme ještě SPD. Ta sice zdvojnásobila počty svých zastupitelů oproti roku 2016, tehdy ovšem skoro ve všech krajích kandidovala v předvolební koalici se Zemanovci, kteří část zastupitelských postů získali pro sebe. Pokud bychom poměřili zisk hlasů a mandátů této koalice z roku 2016 se ziskem samostatně kandidující SPD v roce 2020, vidíme stabilitu – stejných přibližně 6 % hlasů a 35 mandátů (SPD-SPOZ 2016: 34 mandátů). SPD není po letošních volbách přítomna ve čtyřech zastupitelstvech (ve třech stejných jako před čtyřmi roky: Středočeský, Jihočeský a Pardubický kraj, nově schází také na Vysočině). Jinými slovy – v zásadě stabilita. SPD odrazila útok Trikolóry na své voliče (ta naopak samostatně nikde nedostala přes pět procent, jen ve Zlínském kraji v koalici s Valentovými Soukromníky získala tři mandáty; za víc prostoru tento podivný subjekt nestojí), ale nic víc.

Opozice

Přestože některá média podivně počítala volební výsledky a srovnávala nesrovnatelné, i krajské volby 2020 potvrdily, že lídrem opozice je ODS. Dokázala výrazně mezivolebně navýšit svůj zisk, téměř jistě i díky tomu, že poprvé kandidovala v několika krajích v různých předvolebních koalicích (s TOP 09, lidovci, STAN, Svobodnými či regionálními nezávislými uskupeními). Poprvé od roku 2008 je druhou nejsilnější stranou s téměř patnácti procenty hlasů a téměř stovkou (99) zastupitelů. Je to jen o tři zastupitele méně než v posledních předkrizových krajských volbách v roce 2012 a téměř o tři procentní body hlasů víc než tehdy. Od roku 2016 posílila asi o pět procentních bodů a počtem zastupitelů o více než dvacet. Důležitější je, že se vrátila do pozice jednoho z hlavních pólů stranického systému, když v nadpoloviční většině krajů byla první či druhá: v jednom kraji (v předvolební koalici) zvítězila, třikrát byla samostatně druhá, dále třikrát druhá v koalici, v níž byla hlavní složkou.

Zajímavé je, že krajské zisky ODS nelze přičíst pouze její celostátní politice – na to jsou příliš regionálně rozkolísané. Jinými slovy – tam, kde má věrohodné místní představitele, dokáže přitáhnout voličské skupiny, které by ji jinak nevolily, a platí to i naopak, příkladem může být Olomoucký kraj: v sudetském městečku Štíty získala ODS 57 % hlasů, neboť za ni kandidoval, byť z 31. místa kandidátky, místní dlouholetý starosta; v krajském městě Olomouci, kde by měla mít pravicová strana nejvyšší ambice, nepřešla, zřejmě i kvůli své místní problematické politice, ani přes 10 % (pro srovnání – podobně špatně dopadla v jiném krajském městě, kde má špatnou pověst, v Liberci; naopak v Českých Budějovicích dokázala získat přes 20 %).

Krajské volby samozřejmě soupeření o lídrovství opozice nerozhodly definitivně. Pirátům se podařilo v krajské politice výrazně prosadit, získali stejný počet mandátů (99) jako ODS, byť za méně hlasů (cca 12 %, započteme-li i koalici s hnutím STAN v Olomouckém kraji, pak přes 13 %). Zdá se, že se stali mluvčími především městských liberálních a obecně mladších voličů. Na druhou stranu jen dvakrát obsadili druhé místo, z toho jednou v koalici s hnutím STAN, které přinášelo hlavní identitu. Piráty každopádně můžeme označit za skokany voleb. Jejich nevýhodou se zdá být extrémní navázání na celostátní identitu – jejich krajské výsledky byly velmi vyrovnané, stejně jako např. u SPD.

KDU-ČSL by se snadno mohlo stát, že by se nechala svými zisky z roku 2020 ukolébat v domnění, že je vše při starém (dobrém). Sice tentokrát v žádném kraji nevyhrála, Jiří Čunek nebude hejtmanem, ale dokázala se prosadit mladší generace, která nově obsadí jihomoravský hejtmanský post či náměstkovské pozice jinde. Nemělo by ale zapadnout, že strana setrvale ztrácí. V roce 2012, kdy byla v mimoparlamentní opozici, získala i díky různým předvolebním koalicím 61 mandátů, v roce 2016 totožný počet, letos jen 53. Je to nejméně v její historii. I v onom Jihomoravském kraji, kde zřejmě bude mít hejtmana, získala historicky nejméně hlasů.

Výrazně dokázalo posílit i hnutí STAN, které zvítězilo ve dvou krajích, v jednom se umístilo na druhém místě. Celkově i s Libereckým krajem, kde kandidují formálně samostatní Starostové pro Liberecký kraj, má 91 zastupitelů (minule 56). Z toho lze ale obtížně něco odvodit, neboť logika jejich podpory je v krajských volbách do značné míry obdobou podpory komunální.

Přesun ke komunálněpolitické logice fungování

Jedno z nejsilnějších sdělení krajských voleb je to, na něž jsme už několikrát narazili. Krajská politická aréna se víc a víc odpoutává od logiky úrovně celostátní a blíží se k politice komunální. Výrazem toho je velký vzestup různých regionálních či nezávislých uskupení. V roce 2016, kdy tento vzestup na krajské úrovni začal, měla 86 z 675 mandátů (cca 13 %). Od letoška je to 133 mandátů (téměř 20 %). Dalším výrazem téhož je velké drobení regionální scény, kdy v krajských zastupitelstvech zasedají reprezentanti 30 stran a hnutí (minule 27, v roce 2008 jen 14 stran a hnutí). Zapomenout nemůžeme ani na vzrůstající vliv osobních známostí, vazeb a animozit krajských představitelů, které vysvětlují mnohdy lépe než cokoli jiného konkrétní podobu uzavřené koalice – tedy stejně jako na české komunální úrovni.

Povolební koalice

Velkým překvapením končí sestavování krajských koalic. I když v době redakční uzávěrky ještě neproběhla ustavující jednání zastupitelstev, vypadá to, že ani v jedné krajské radě nebude chybět ODS. A to ne jako okrajový partner do počtu. Přinejmenším ve třech, možná dokonce ve čtyřech krajích bude mít hejtmana, v několika dalších prvního náměstka.

Vypadá to pro někdejší dominantní politickou stranu jako přirozená pozice. Nicméně dosud poslední hejtmani za ODS vyklidili své kanceláře před dvanácti lety v roce 2008, v době vlády Mirka Topolánka. Čtyři roky (2012–2016) žádný zastupitel za ODS nezasedal v krajské radě. To se změnilo v roce 2016, kdy ODS zasedla v devíti krajských radách, v drtivé většině případů ale jen s jedním či dvěma posty. Nyní je na krajské úrovni definitivně zpět jako hlavní aktér, navíc s širokým koaličním potenciálem. Jako jediná zřejmě zasedne ve všech krajských radách, je schopna spolupracovat (dle odlišných regionálních logik) jak s nezávislými, tak s KDU-ČSL, ANO, Piráty… Proč to zdůrazňovat? Vzpomeňme, jak na tom byla po volbách v roce 2013, kdy byla na pokraji zkázy, marginální, bez nabídky ke spolupráci s kýmkoli. Vzdáleně (a v mnohem horších podmínkách) to připomínalo její situaci v roce 2002 na konci éry Václava Klause po skončení opoziční smlouvy. I tehdy bylo velkým plodem rané éry Mirka Topolánka oživení jejího koaličního potenciálu, což se zúročilo již v krajských volbách 2004, po nichž obsadila téměř všechny hejtmanské posty. Velkou zásluhou předsednictví Petra Fialy je tento stav ODS, kdy se z párii české politiky po šlachtovském zásahu opět stal respektovaný, přirozený a žádaný partner.

Zřejmě jen čtyři hejtmanské posty získá ANO (tedy o jeden méně než v roce 2016), tři pak získá STAN, po jednom KDU-ČSL a ČSSD. Jako bychom se vraceli na začátek fungování krajské samosprávy v roce 2000, co se pestrosti obsazení hejtmanských křesel týče.

Rady budou zřejmě velmi různorodé, žádnou nebudou tvořit méně než tři subjekty. V důsledku kandidatury řady předvolebních koalic bude spíše pravidlem než výjimkou podpora až šesti politických subjektů, což samozřejmě bude komunikaci v koalici více komplikovat než ulehčovat.

I v tomto směru se krajská politika vzdálila logice politiky celostátní a přiblížila se úrovni lokální – koaliční situace řady krajů s množstvím malých subjektů se bude podobat situaci mnoha obcí a měst po posledních dvojích komunálních volbách.

Nepřímé volby?

I po skončení voleb, uzavření koalic a rozdělení postů v krajských radách zůstává vážná otázka – a kladl jsem ji i v závěru článku v Kontextech o krajských volbách 2016. Mají skutečně smysl přímé volby krajských zastupitelstev? Ponechme v tuto chvíli stranou debatu o nevhodnosti stávajícího počtu a velikosti krajů. Pokud ale máme kraje v té podobě, v jaké je máme, a chceme mít vyšší územněsprávní úroveň samosprávnou, měli bychom přemýšlet „out of box“. Demokratická volba, aby stále byla demokratickou, nemusí být nutně přímá, ale může být i nepřímá. Proč by nemohla mít krajská zastupitelstva podobu sboru starostů daného kraje, případně – lépe – sboru zastupitelů volených třeba starosty či reprezentanty obecních a městských zastupitelstev na ad hoc volební schůzi?

Můžeme si všimnout, že jsme během dvacetiletí fungování novodobé krajské samosprávy jaksi samovolně došli právě do situace, že nejlepší kvalifikací pro krajskou kandidaturu je držení vlivného místního zastupitelského postu, že se z krajských zastupitelstev ony sbory starostů či místních zastupitelů stávají. Např. v nově zvoleném pětapadesátičlenném olomouckém krajském zastupitelstvu zasedají dvě třetiny (36) zastupitelů, kteří současně drží zastupitelský mandát na komunální úrovni, z toho dvanáct starostů či primátorů a sedm místostarostů a náměstků.

Zůstává tedy otázka, zda je skutečně nezbytné zahlcovat cyklus našeho politického systému přímými krajskými volbami a zda bychom nedošli k podobně funkčnímu výsledku cestou nepřímé volby. Bude mít někdo odvahu toto téma začít rozpracovávat?

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 5 / 2020)