Vše zkoumejte, co je dobré, toho se držte…
O vzdělání a univerzitách s Petrem Fialou

Jiří Hanuš

POLITIKA & SPOLEČNOST / Rozhovory

V minulém čísle časopisu jsme přinesli rozhovor s filozofem Petrem Dvořákem pod názvem „Univerzita a hledání pravdy“. Nyní v tomto cyklu pokračujeme rozhovorem s politologem a politikem Petrem Fialou. Petr Fiala (1964) po listopadu 1989 zakládal a vedl několik politologických institucí, byl mj. děkanem Fakulty sociálních studií, rektorem Masarykovy univerzity (2004–2011), předsedou České konference rektorů (2009–2011) a ministrem školství (2012–2013). Působil v řadě univerzitních a výzkumných orgánů u nás i v zahraničí. Je autorem dvaceti knih a více než tří set odborných studií. V současnosti je poslancem, předsedou Občanské demokratické strany a přednáší na Fakultě sociálních studií MU. Jako v případě Petra Dvořáka i zde se držíme určitého rastru dotazů, které považujeme za zásadní v současné české i evropské debatě o vysokých školách a univerzitní kultuře.


První univerzity vznikly ve středověku, ale další vznikaly v průběhu raného novověku i moderních dějin. Ostatně, poslední velké zakládání univerzit v České republice a v dalších středoevropských zemích proběhlo v devadesátých letech minulého století. Existuje v rámci univerzitních idejí něco kontinuitního, co překonává staletí a na co se mohou univerzity neustále odkazovat?

Univerzity patří k několika málo institucím, pro které platí dvě charakteristiky: jsou s námi kontinuálně od středověku a dnešní společnost si bez nich nedokážeme představit. Jsou tedy součástí evropské civilizační tradice a zároveň spoluurčují její aktuální podobu. Z toho vyplývá, že jsou nositelkami důležitých hodnot a principů, ale současně se dokážou přizpůsobovat novým společenským podmínkám a adaptovat na „potřeby doby“. Jinak by „idea a uskutečnění“ univerzity nemohly trvat po tolik staletí. Jednoduše řečeno: aby univerzity mohly plnit svoje základní poslání, musejí se kontinuálně proměňovat. To odpovídá jejich měnícím se funkcím ve společnosti a novým společenským požadavkům. Hodně jsem o těchto otázkách dříve přemýšlel a své úvahy jsem shrnul v knize (M)­UNIVERZITA. Poslání, výzvy a proměny ve 21. století, kterou jsem vydal loni. Tady už jen připomenu základní cíl a smysl univerzity. Možná bude znít pro někoho až archaicky, ale je tím skutečným a neměnným posláním této instituce: univerzity vytvářejí společenství učitelů a studentů, mistrů a žáků, vyučujících a vyučovaných, jehož cílem je společně poznávat a poznání rozšiřovat. K tomu potřebují vytvoření autonomního prostoru svobody, ve kterém je možné pravdivě poznávat, kriticky diskutovat a získané vědění dále rozvíjet.

Se středověkými univerzitami jsou spojeny pojmy autonomie, samostatnost, svéprávnost. V jakém kontextu chápete tyto výrazy dnes a v čem vidíte největší problémy v těchto oblastech v rámci středoevropského prostoru (vliv státu, tlak médií, trhu a moderních ideologií apod.)

Je tu určitý paradox. Univerzity v historické perspektivě odolaly různým pokusům o ovládnutí ze strany státní moci. Dokonce i tam, kde se jich totalitní ideologie pokusily zcela zmocnit, k tomu došlo vždy jen dočasně a „nedokonale“, jak to nakonec dokládá i řada detailních studií zabývajících se dějinami univerzit v době nacismu a komunismu. Zdálo by se, že v současné svobodné a demokratické společnosti univerzitám už žádné nebezpečí nehrozí. Ale tak to bohužel není a tlak na univerzity v poslední době sílí. V diskusích o svobodě univerzit, které se ve světě vedly třeba na konci 20. století, byla spatřována rizika především v silnějším působení trhu a s tím souvisejícím tlakem podnikatelských zájmů nebo v hrozbě státní centralizace, která by oslabovala akademickou autonomii. S odstupem času se zdá, že tyto obavy se úplně nepotvrdily. Univerzity dnes ohrožuje něco na první pohled mnohem méně zřetelného, hůře definovatelného. Tedy něco, čemu se dá i obtížněji bránit. Nazval bych to kulturou nebo ideologií politické korektnosti a všeho, co s ní souvisí. Pro univerzitu totiž musí platit, že v rámci svého výzkumu mohou akademici dojít k jakýmkoliv poznatkům, že mají právo je zveřejnit, být vystaveni kritice, diskutovat o nich. Hypotézu nelze falzifikovat, pokud ji nesmím vyslovit. Ale základním principem univerzity je, že mohu formulovat jakoukoliv hypotézu, a teprve ta je vystavena kritice, ale kritice na základě jasných pravidel, chcete-li teorií a metod. Pokud bychom připustili, aby se to, co se dnes v západním světě odehrává ve veřejném prostoru, přeneslo přímo na univerzity, zabijeme to, co je na univerzitě nejcennější: svoboda myšlení a kritičnost. Tím ale ztratíme všechno.

Univerzity během dějin často určovaly, co vytváří příslušnou elitu společnosti. V jakém smyslu se to děje dnes? Jsou nyní univerzity ve střední Evropě formující a aktivní?

Tato otázka je složitá mimo jiné proto, že se hodně proměnilo chápání společenských elit. Kdo dnes vlastně tvoří elitu a co jsou její charakteristiky? Jsou to ti, kteří ovládají společenský diskurz třeba proto, že mají peníze? Nebo ti, co se prodávají na sociálních sítích a jsou považováni za tzv. celebrity? Jsou elitou vysokoškolsky vzdělaní lidé? Ale pak by už v řadě zemí elitu tvořilo přes 50 % populace… Nebo se můžeme ptát, zda univerzity určují společenskou debatu, zda třeba nastolují nějakou agendu, řečeno jazykem mé disciplíny. Jenže veřejný prostor se nám rozpadá. Má více segmentů, které se navzájem prostupují, ale současně jsou částečně izolovány. Proto se pokusím odpovědět na vaši otázku jinak. Univerzity jsou pro současnou společnost zásadní, minimálně proto, že poskytují širším společenským vrstvám vzdělání, bez kterého by se dnes nemohly uskutečňovat ani základní společenské aktivity a procesy. Tedy vlastně není potřeba přemýšlet nad tím, jestli univerzity působí na formování elity, anebo přímo formulují klíčová témata společenské diskuse. Důležité je, že bez nich je současná společnost se svými funkcemi zcela nepředstavitelná. Tedy ano, univerzity jsou v širším slova smyslu stále formující.

Zřejmě všichni pozorujeme velkou změnu, která se týká technických vymožeností, sociálních sítí, mentální změnu týkající se vědomí kulturní jednoty. Jak na tyto podněty univerzity a vysoké školy reagují – konzervativně, nebo naopak příliš vstřícně? Existuje v této oblasti střední cesta?

Nejspíše nejde univerzálně odpovědět na to, jak se s novými technologiemi, komunikačními možnostmi a s nimi souvisejícími výzvami vyrovnávají univerzity. Některé lépe, některé hůře, některé konzervativně, jiné až aktivisticky. Důležitá je podle mě jiná věc. Už dlouho říkám, že aby mohly univerzity plnit svoje základní poslání, musejí se proměňovat. Aby si zachovaly identitu, tak se musejí přizpůsobovat novým společenským funkcím a taky novým způsobům komunikace. Toto není dialektika ani nějaký řečnický paradox. Je to popis skutečnosti a moje hluboké přesvědčení. A v tom je možná i ta střední cesta, na kterou se ptáte. Univerzity mohou využívat všechny moderní nástroje, sociální sítě, online výuku, všechno, co by dříve bylo nepředstavitelné, pokud to slouží tomu základnímu cíli: posilování autonomního společenství učitelů a studentů na společné cestě k poznání. Uvědomme si také, že dnes procházíme mnohem větší a hlavně dynamičtější změnou, než byl vynález knihtisku. To je pro tak tradiční instituce, jako jsou univerzity, samozřejmě obrovská výzva. A troufám si tvrdit, že většina z nich se s tím dokáže vyrovnat.

Změny se netýkají pouze mladších generací, studentů. Týkají se i změn sociálních rolí pedagogů. Pěkně je to vidět na pozici profesora: v humboldtovském modelu nezpochybnitelná autorita, s důrazem na teorii, občas výstřední postava. Dnes se cení profesor spíše jako manažer či znalec toků peněz, především dotací. Jedná se o degradaci profesorského stavu? Pomohlo by zavedení tzv. funkčních profesorských míst nebo jiné opatření?

Univerzita není a nesmí být továrna na vzdělání. Není to nějaký stroj, do kterého na začátku vložíte málo popsaný list, tedy studenta, a ze kterého na konci vypadnou úplně stejné výtisky jedné knihy, tedy unifikovaní absolventi. Univerzita je společenství, které tvoří jednotlivci. A tak se k tomu musí přistupovat. Aby mi bylo dobře rozuměno: role profesora jako průvodce na cestě ke vzdělání, jako toho, kdo má díky své práci, schopnostem a výsledkům kompetenci a autoritu poznání předávat, je zcela nezastupitelná. Dokonce je žádoucí, aby každý z profesorů byl nezaměnitelnou osobností a předával studentům nikoliv jen univerzální vzdělání, ale vlastní cestu, kterou lze k poznatkům dospět. Nové požadavky na profesory ovšem nemůžeme ignorovat. Úspěšný profesor je dnes v mnoha směrech manažerem i tím, kdo musí shánět grantové prostředky a obhajovat svůj výzkum. Možná by bylo krásné vrátit se o padesát nebo sto let zpátky, ale to opravdu není cesta. Nicméně všechno má své hranice. O mně je známo, že jsem velkým stoupencem funkčních míst a myslím, že by to celé věci hodně pomohlo. A za důležité považuji, aby se s profesorským místem pojila i určitá základní institucionální podpora. Ostatně tak tomu v řadě úspěšných vysokoškolských systémů je. Shánění grantů, transfer technologií a podobné aktivity jsou jistě žádoucí, ale nesmějí být tou hlavní, někdy dokonce jedinou náplní činnosti profesora. Proto je tak důležité, aby existoval výrazný podíl institucionálního financování, tedy peněz, které má příslušný profesor, katedra, fakulta k dispozici, aniž o ně musejí žádat. Mají je prostě proto, aby mohli plnit svoje základní úkoly. Tyto institucionální prostředky vlastně zajišťují svobodu výzkumu a výuky, proto jsou tak důležité.

Univerzity by nemohly existovat bez významných a charakterních osobností. Mohl byste uvést ze své zkušenosti někoho, kdo na vás nejvíce zapůsobil a byl vaším vzorem či autoritou?

Přímo vzory asi nemám, ale řady univerzitních osobností si nesmírně vážím. Možná pro tuto chvíli pominu české univerzitní prostředí, ale spíše proto, abych na někoho ze svých učitelů a kolegů nezapomněl. Z těch zahraničních mě samozřejmě hned napadne nedávno zesnulý Sir Roger Scruton, jenž dobře rozuměl hodnotám vzdělanosti a kultury a významu univerzity jako instituce a který v určitých fázích svého života sám pocítil, jak je těžké svobodně zastávat názory, ke kterým dospěl. A byl to také on, kdo tady organizoval nezávislé univerzitní přednášky, a tím nám v době nesvobody připomínal, jak má univerzitní vzdělání vypadat. Důležité pro mě bylo i setkání s britskými profesory Frankem Bealeyem a Davidem Reganem, kteří již také nejsou mezi námi. Znal jsem je z podzemní univerzity a oni mě hned na začátku 90. let vyslali do zahraničí, sehnali mi podporu z tehdy ještě Evropských společenství, a pomohli mi tak poznat politologii i západní model univerzity. A nesmím zapomenout na svého německého kolegu profesora Klause Schuberta, který mi v začátcích mé akademické dráhy ukázal empiricko-analytickou politologii a seznámil mě s tím, co jsem potom mohl přenést do českého univerzitního prostředí. Ale mohl bych mluvit o řadě dalších lidí, často významných a mezinárodně uznávaných kapacit ve svém oboru, kteří se ke mně, mladému politologovi kdesi z východní Evropy, chovali nesmírně kolegiálně, přátelsky a s upřímnou snahou pomoci mně a mým prostřednictvím také vzdělání v naší zemi. I toto je nesmírně důležitý rozměr univerzity – kolegialita překračující hranice, společná radost z poznání, přátelství.

Do jaké míry lze podle vás přenášet zahraniční zkušenosti (i zdaleka, z USA nebo Asie) do našeho středoevropského prostředí? Můžete uvést příklady úspěšného a méně úspěšného kulturního převedení některých zahraničních vzorů za posledních třicet let? Poznal jste nějakou univerzitu, která by mohla být pro české poměry příkladná, alespoň v nějakém zásadním ohledu?

V tomto případě skutečně platí biblické „vše zkoumejte, co je dobré, toho se držte“. Považoval jsem vždy za správné a vlastně přirozené, abychom po čtyřiceti letech nesvobody sledovali univerzity v západních demokratických zemích, které se mohly rozvíjet kontinuálně a svobodně, a brali si z nich příklad. Sám jsem měl možnost účastnit se v 80. letech tzv. podzemní univerzity, viděl jsem, jak přednášejí britští profesoři filozofie, politologie, sociologie, a viděl jsem ten obrovský rozdíl proti našim vysokým školám, které se přes veškerou snahu různých skvělých osobností nakonec více podobaly středoškolským institucím. Našim univerzitám se určitě osvědčilo výrazněji propojit výuku s výzkumem, posílit interaktivní výuku s mnohem aktivnějším zapojením studentů, včetně kritické diskuse, a tak by se dalo ve výčtu převzatých zahraničních zkušeností pokračovat. Měl jsem možnost poznat univerzity prakticky po celém světě, některé i velmi zblízka. Musím říct, že obdivuji řadu amerických a britských univerzit, ale třeba taky univerzity v sousedním Německu, které jsou nám kulturně velmi blízké. Nelze přehlížet ani obrovský rozvoj univerzit v Asii a jejich rostoucí kvalitu, často i díky silné internacionalizaci. Není zde prostor, abych popisoval jednotlivé příklady dobré praxe, tak se omezím jen na jakési souhrnné konstatování. Nejlepší univerzity v zahraničí, nebo aspoň ty, co se mně líbí, jsou mnohem méně formalistické a byrokratické, než jak to často vidíme u nás, jsou mnohem více zaměřeny na individuální práci se studenty, na podporu výrazných profesorských osobností, u kterých prakticky nikdy nejde jen o soupis článků v té či oné databázi, ale o skutečný výzkumný a vzdělávací výkon. Myslím, že v tomto – tedy v podpoře skutečné kvality, v posilování důvěry namísto formalismu – máme ještě co dohánět.

Jedním z panujících trendů je značný zájem o vysokoškolské studium, což v našem prostředí zřejmě znamenalo snižování úrovně a kvality vzdělání i vědecké tvorby. Jste pro nějaké cesty z tohoto stavu (například snižování počtu přijímaných studentů, rozlišení univerzit na vědecké a spíše vzdělávací), nebo nepovažujete za vhodné se proti této univerzální společenské tendenci vzepřít?

Jednou z proměn univerzit, ke které došlo v historicky velmi krátké době, je přechod od elitního k masovému až univerzálnímu vzdělávání. To je prostě fakt a odpovídá to společenským požadavkům a očekávání dnešní doby. Myšlenka, že budeme mít na vysokých školách zase celkově méně studentů, je úplně absurdní. Nikdo nemůže být – jak pěkně řekl Oscar Wilde – overeducated. Naopak, lidé dnes potřebují široké vzdělání, aby vůbec dokázali obstát ve společnosti. Nejde zdaleka jen o vlastní profesi, ale i v běžném životě potřebujeme velmi sofistikovaně ovládat stále se měnící technologie, stále složitější právní a regulační systémy, vzrůstají požadavky na finanční gramotnost a další a další věci. Vždycky se ptám těch, kdo říkají, že je moc lidí na vysokých školách a že by tomu měl stát zabránit: A co dělá váš syn, vaše dcera? Odpověď je prakticky vždy stejná: No, studuje vysokou školu, ale ti druzí, ti by neměli. Je to pokrytecké a navíc je to nesmysl. Spíše musíme přemýšlet nad tím, jaká má být struktura oborů a jak dlouho mají lidé studovat. Je zbytečné, aby 60 % populačního ročníku končilo jako magistři a inženýři. Naprosté většině lidí stačí bakalářské studium. To je mimochodem velký problém českého vysokoškolského systému. V mezinárodním srovnání se nelišíme až tolik podílem studentů terciárního vzdělávání v populačním ročníku, ale příliš velkým počtem těch, kteří studují vyšší formy studia – a přitom to vše platí stát, tedy občané ze svých daní. Zvlášť patrné je to v doktorském studiu, kde máme v rámci zemí OECD až dvojnásobný podíl studentů, řada z nich to ostatně také nedokončí, a hlavně – vzdělání, které by mělo sloužit jako kvalifikace k vědecké práci, mají lidé na úřadech nebo učitelé, tedy ti, kteří ho ke své profesi nijak nepotřebují. V tom problém je a tuto sofistikovanou debatu o počtu studentů veďme. Ale paušální řeči o tom, že moc lidí studuje vysokou školu, ty opravdu nelze brát vážně.

V moderní době došlo k rozdělení humanitních a přírodovědeckých oborů, což se týká nejen oblastí zájmu a metodologie, ale také například financování vědy. Pro překonání rozporů se klade důraz na interdisciplinaritu, což je intelektuálně velice náročná cesta. Kde vidíte možnosti k překonávání těchto moderních problémů – a vidíte je vůbec jako smysluplné?

Zde narážíme na velký problém. Myslím si, že je větší, než si dnes řada lidí uvědomuje. Nejde jenom o financování, ale podle mě je ohrožen samotný smysl humanitních a sociálních věd. A hned na začátek řeknu, že to není chyba přírodovědců. Přírodní vědy na jedné straně a humanitní disciplíny na straně druhé jsou dva odlišné světy – a to říkám s naprostou vážností. Rozdíly jsou už v základních způsobech poznávání, které je v přírodních vědách do značné míry vertikální, zatímco v interpretativních humanitních a sociálních vědách má vlastně horizontální strukturu. Konkurují si tedy a vedle sebe stojí různé interpretace reality, které nutně nemusejí navazovat jedna na druhou, jak je tomu u věd zabývajících se živou a neživou přírodou a jejími zákony. Striktně vzato humanitní disciplíny nejsou vědami v tom smyslu jako přírodní vědy. Snažit se to všechno nacpat do jedné kategorie je špatné. Bohužel spousta humanitních a sociálních vědců podlehla mylné představě, že se jim dostane většího společenského ocenění a/nebo že dosáhnou větší objektivity, když se přizpůsobí postupům přírodních věd se vším všudy. Humanitní a sociální vědci jsou inteligentní lidé, takže se přizpůsobit dokážou. Budou tedy psát spoustu článků ve vědecky renomovaných časopisech v prvních kvartilech a metakvartilech, budou nabízet skvělá zdůvodnění potřebnosti svých grantů, vytvoří úžasné tabulky a kvantitativní srovnání, budou se citovat navzájem, až jednou rozbijí citační indexy – ale to, co tím bude opravdu trpět, je schopnost interpretovat společnost, posouvat naše poznání, do hloubky přemýšlet o věcech kolem nás a nabízet řešení společenských problémů, které nás trápí. Není náhoda, že třeba v mé disciplíně vznikají texty, které nejvýrazněji ovlivňují naše poznání i veřejný diskurs, velmi často v „mimovědeckém prostředí“, a jsou spíše formulovány jako popularizační, přestože jejich původci jsou nezřídka profesoři renomovaných univerzit. Toto by bylo na celou studii, nechci jít do dalších podrobností, jen se tady dotýkáme tohoto silného selhání či defektu. Jediná cesta z něj je, že se budou respektovat rozdíly mezi jednotlivými vědními světy a disciplínami a že se nebudou do stejné škatulky cpát hrušky s jablky. Těch problémů, které s tím souvisejí, je ale víc. Opravdu si někdo myslí, že univerzitní pracoviště, která zajišťují například výuku učitelů, sportovních trenérů nebo třeba novinářů, mají být hodnocena především podle svého vědeckého výkonu? A jakého vlastně?

Jiným příkladem moderního rozporu je důraz na individuální kariéru prostřednictvím vysokoškolského vzdělání proti společenské roli univerzit a společné péči o kulturní bohatství. Jak skloubit tyto nyní rozdělené funkce?

Já v tom vlastně rozpor nevidím a nejsem si ani jist, jestli je to příznačné jen pro moderní dobu. Vzdělání bylo vždy prostředkem společenské kariéry, sociálním výtahem a jeho hodnota na pracovním trhu byla v minulosti ještě vyšší než dnes. Navíc jednou z charakteristik univerzitního prostředí je i jistý typ pozitivní soutěže. Nejde primárně o to, kdo je měřitelně lepší, myslím, že tady jsou kvantitativní ukazatele často i matoucí, ale spíše kdo lépe, objektivněji a pravdivěji poznává realitu a kdo lépe a účinněji dokáže toto poznání zprostředkovat. Tedy individualita, odlišnost, soutěživost a osobní zájmy k tomu všemu vlastně patří. A ony jsou součástí pozitivních hodnot, které univerzity vytvářejí. Skutečným kapitálem univerzit jsou lidé a ti pak v rámci univerzitního společenství, nebo chcete-li akademické obce, mohou plnit společenskou roli univerzit a pečovat o kulturní bohatství. Samozřejmě určitým problémem je proměna funkcí univerzit, jak jsme o tom už mluvili, a měnící se požadavky a očekávání ze strany společnosti. V době, kdy univerzita nabízela vzdělání pouze pro elitu, pro omezený a přísně vybraný okruh osob, tak i profesorský sbor vypadal jinak: skládal se z lidí, které bychom mohli označit jako vzdělance univerzálního charakteru s výrazným kulturním přesahem. Dnes máme ale na univerzitách z mnoha důvodů v akademických pozicích často spíše specialisty, lidi, kteří jsou vynikajícími odborníky ve své profesi a své odbornosti, ale obecný kulturní přesah a jakási univerzální vzdělanost už není, nemusí být příznakem univerzitního profesora. To může ztěžovat přímočarou „péči o kulturní bohatství“, jak o ní mluvíte ve své otázce. Přesto si ale myslím, že univerzity i dnes do značné míry tuto funkci plní, a to lépe než jiné instituce.

Evergreenem současného školství jsou finance, což souvisí se státními rozpočty, grantovou politikou, národními i mezinárodními projekty, dotacemi z Evropské unie a podobně. V České republice a v řadě středoevropských zemí je to jedno z nejsilnějších témat, neboť neexistuje financování prostřednictvím školného a sponzorská podpora, například od bohatých absolventů, je prozatím velmi slabá. Jak dosáhnout změny v tomto jednostranném systému?

Silná závislost českých vysokých škol na veřejných rozpočtech musí být postupně změněna, pokud chceme mít skutečně špičkové univerzity a vysoké školy. Obecně lze říct, že peněz ze soukromých zdrojů přichází na naše vysoké školy stále ještě málo. Nicméně situace se postupně mění a zlepšuje. U kvalitních vysokých škol tvoří už dnes až čtvrtinu neinvestičního rozpočtu prostředky z tzv. vlastní hospodářské činnosti. Vysoké školy dokážou například nabízet rozsáhlé programy celoživotního vzdělávání, za které jsou lidé ochotni platit, jsou schopny si zajistit spolupráci s firmami a podnikateli. A také se stále zvyšuje podíl zahraničních studentů, tedy v našem případě studentů, kteří studují v cizím jazyce a za studium platí. To je určitě dobrá cesta. Mimo jiné i proto, že diferenciace zdrojů, ze kterých jsou univerzity financovány, je zárukou jejich stability a taky svobody. Pokud jde o sponzory z řad absolventů, tak přece jenom evropská a zvláště středoevropská tradice je jiná než třeba ve Spojených státech, kde jsou lidé připraveni zaplatit už za studium na dobré univerzitě velké peníze. Současně ale vědí, že kvalitní vzdělání je jejich obrovskou výhodou na trhu práce a přinese jim vysoké příjmy, a že má tedy smysl to univerzitě ve formě sponzoringu potom vrátit, protože její dobré jméno zpětně posiluje prestiž jejich vzdělání a zároveň se tím vytvářejí i podmínky pro dobré vzdělání dětí a dalších generací. Tento způsob uvažování u nás přes všechny pokusy to nějak rozhýbat není rozšířen. Bude to dlouhý proces, ale sám si myslím, že dříve či později se lidé naučí v nějaké formě na svoje vzdělání a vzdělání svých dětí přispívat, protože to pro ně bude vlastně výhodné.

Jako člen akademické obce Masarykovy univerzity bych se rád na závěr zeptal, v jakých oblastech vidíte perspektivu středně velkých středoevropských univerzit jako MU a v čem vidíte možnosti jejího rozvoje.

Jsem také člen akademické obce Masarykovy univerzity a měl jsem možnost podílet se na jejím rozvoji, což ovlivňuje i moji odpověď. Jsem si jist, že Masarykova univerzita musí mít ambici být špičkovou evropskou univerzitou a že zde pro to existují podmínky. Určitě nejsme jen jednou z mnoha středoevropských regionálních univerzit, to v žádném případě. Univerzita má dnes mimořádně kvalitní prostorové a technologické zázemí, je stále silnější v mezinárodním výzkumu, přitahuje zahraniční odborníky a je do značné míry i centrem inovací. Brno má optimální podmínky pro to, aby bylo jedním z evropských vzdělávacích a výzkumných center. Podmínky, které jsou dány i takovými faktory, jako je historie, skladba univerzit, struktura města a jeho okolí, geografická poloha, skladba firem a podnikatelského sektoru a řada dalších a dalších faktorů. Dosáhnout nadprůměrné kvality i v mezinárodním srovnání, to musí být cíl Masarykovy univerzity.

Jsme v krizi, která silně zasáhla celou společnost včetně školství. Myslíte si, že tato koronavirová krize ovlivní univerzity, a pokud ano, jakým způsobem?

Jsem s hodnocením opatrný, protože mnohokrát v historii jsme byli svědky situace, kdy si lidé mysleli, že nějaká událost či katastrofa společnost změní, že se lidé začnou chovat jinak, že nic už nebude jako předtím. Ale ve chvíli, kdy „usedl zvířený prach“, se všechno vrátilo do starých kolejí. Nicméně se mi zdá, že tentokrát přece jen na univerzitách k určitému poznání či posunu došlo. Koronavirová krize donutila akademickou obec více pracovat s moderními technologiemi a lépe je využívat. Nebývale se rozšířila online výuka, začalo se diskutovat o tom, co všechno je možné uskutečnit distančně, najednou se požadavky dříve považované za nezbytné začaly jevit v jiném světle. Jako by se části vysokoškolských učitelů pod tlakem okolností ukázaly nové možnosti. Myslím ale také, že se současně projevily i limity všech těchto věcí. Kontaktní výuku v řadě směrů nelze nahradit. Živá diskuse v rámci semináře se vším, co k tomu patří, tedy i mimikou, řečí těla, humorem, společnými reakcemi, skrze počítač úplně nefunguje. Jednotliví lidé sdělující a přijímající poznání prostřednictvím komunikačních technologií ve svých vzdálených a izolovaných prostorech mohou vytvořit skupinu, ale nevytvářejí ono společenství, které je pro univerzitu charakteristické. Tedy nejspíše dojde k lepšímu využívání moderních technologií a snad i hlubšímu přemýšlení nad tím, jak má výuka vypadat a co je pro ni důležité.

Rozhovor vychází v rámci projektu Univerzitní ideje a vysokoškolské vzdělání ve střední Evropě a v České republice.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 5 / 2020)

Jiří Hanuš

Jiří Hanuš (1963)

historik, působí na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, věnuje se evropským dějinám 19. a 20. století

archiv textů autora

Knihy Jiřího Hanuše

Mohlo by Vás také zajímat

Uljanov, nebo Lenin?

V dubnu uplynulo sto padesát let od narození Vladimíra Iljiče Lenina, ikony komunismu, notoricky známého symbolu ruské revoluce. Všichni známe jeho…

Kateřina Hloušková

Dýchavičné fungování mechanismu veřejné moci

Do naší rubriky 'Co s českou politikou' tentokrát přispěl profesor Balík. V zajímavé analýze popisuje (ne)funkčnost veřejné správy a podchycuje některé dlouhodobé systémové problémy naší zemi.

Stanislav Balík

Donald Trump – žák Mistra Suna?

Armand Laferrère přináší originální výklad politiky amerického prezidenta Trumpa a nalézá v ní racionalitu, která většině pozorovatelů uniká.

Armand Laferrère

Konzervativci a liberálně-konzervativní pravice

Liberalismus a konzervatismus byly vždy soupeřící doktríny. Nástup totalitních ideologií a socialismu je vehnal do aliance. Z té vzešel liberálně-konzervativní konsenzus, na kterém…

Andrej Duhan