Kontexty 6 / 2021

Editorial: Jaký bude politický odkaz Miloše Zemana?

František Mikš

Politolog Lubomír Kopeček v předmluvě ke své nejnovější knize Hodný, zlý a ošklivý? Havel, Klaus, Zeman: Paralelní životopisy přirovnal poslední události na pražském hradě k „bizarnímu panoptiku, nad nímž se vznáší odér vzdáleně připomínající nějakou orientální despocii“. Na mysli měl především způsob „odcházení“ či spíše „neodcházení“ vážně nemocného třetího polistopadového prezidenta Miloše Zemana, lhaní a mlžení hradní kanceláře a s tím spojený sled absurdních událostí. Člověka chtě nechtě napadne, že soumrak Zemanova prezidentství nejspíš musí být takový, jaká byla celá jeho politická kariéra – tedy ošklivý.

Kopečkova kniha se na pultech objeví až počátkem ledna a v tomto čísle z ní přinášíme ukázku (str. 34). Jak napovídá již název, sleduje paralelně v čase životy a politické dráhy tří nejvýznamnějších aktérů naší polistopadové politiky, Václava Havla, Václava Klause a Miloše Zemana – včetně jejich nelehkého odcházení z politiky, respektive prezidentského úřadu. I když to autor explicitně netvrdí a snaží se být objektivní, největší pocit zmaru až znechucení při jeho popisu temných zákoutí polistopadové politiky získá čtenář právě při četbě částí o posledním ze jmenovaných, Miloši Zemanovi. A pětisetstránková kniha mnohé zapomenuté připomíná, nutí k zamyšlení, srovnávání a hodnocení.

Jistě, i u dalších dvou protagonistů knihy, obou nesmiřitelných Václavů, najdeme řadu politických chyb, názorové zatvrzelosti a sebestřednosti, osobnostních kapriců a někdy i „tahů přes čáru“. Nakonec však, při celkovém hodnocení, převáží a utkví to dobré a pozitivní, čím této zemi prospěli. U Havla je to mimořádně statečný boj proti komunismu, jeho nezastupitelná role v revolučním roce 1989, zviditelňování naší země v zahraničí i důsledná orientace na Západ. U Klause pak nastartování ekonomické reformy, prosazování tržního hospodářství a stranického systému západního typu či bezproblémové rozdělení Československa. Pozitivní roli sehrál i v tom, že jako jeden z mála vrcholných politiků vytrvale upozorňoval na některé problematické rysy evropské integrace a nebezpečí novodobých ideologií, například nepřiměřeného ekologismu – tedy než tato jeho varovná mise zmutovala do dnešní radikální a těžko stravitelné podoby. Nikdo není dokonalý a všichni jsme chybující lidé, říká otřepaná lidová moudrost, politiky nevyjímaje. Podstatné je, že výrazné osobnosti se do dějin zapisují především tím pozitivním, to negativní postupně vybledne a zapadne – a Václavům Havlovi a Klausovi jejich zásluhy historie jistě neupře.

Těžko však najít něco opravdu pozitivního, s čím bude v budoucnu spojován Miloš Zeman. V paměti máme především zášť a negaci, populistické strašení a rozdělování společnosti, nejapné bonmoty a také bezprecedentní neomalenost a hrubost, dokonce i vůči ženám (vzpomeňme Petru Buzkovou či nověji redaktorku Terezii Tománkovou). V polistopadové éře bychom ve vysoké politice těžko hledali vulgárnější a rozporuplnější postavu, která se navíc v průběhu doby proměnila téměř ve vlastní karikaturu. Je otázkou, jakou roli v tom hrálo osobnostní ustrojení a ambice a jakou narůstající alkoholismus. Veřejnou dráhu začal Zeman jako odvážný a břitký kritik komunismu, často nesmlouvavý, aby ji skončil jako jeho zarputilý prezidentský obhájce. Podporoval Babišovu vládu s komunisty v zádech a pravidelně ve státní svátek vyznamenával lidi spojené s předlistopadovým režimem – nevyjímaje agenty StB i prominentní členy dřívějších komunistických vlád (vicepremiér Miroslav Toman). Po listopadové revoluci často vztyčoval varovný prst proti populismu – avšak bezskrupulózní populistická politika, útočící na nejnižší lidské pudy a obavy, se brzy stala hlavní metodou jeho práce a cestou k úspěchu. Již v průběhu transformačních devadesátých let, kdy se naše země úspěšně vymaňovala z marasmu a šedi pozdního socialismu – a kvalita našich životů se změnila k nepoznání –, přišel se zlovolným a černobílým sloganem o „spálené a vytunelované zemi“, který šířil způsobem, za nějž by se nemusel stydět žádný populista ani extremista. Jistě, podařilo se mu tak vzkřísit upadající ČSSD (jako tradiční a demokratickou levici, což je jistě zásluha) a přivést ji do Strakovy akademie hlavním vchodem, jak sliboval – ovšem později z osobní zášti stejně usilovně a také velmi úspěšně pracoval na jejím zničení.

Nejrozporuplnější roli však začal Miloš Zeman sehrávat po návratu z dobrovolné izolace na Vysočině v roce 2013, v době svého prezidentského působení – a vlastně již o rok dříve během populisticky a podpásově vedené prezidentské kampaně. Účelový mocenský pakt s Andrejem Babišem – tím nejhorším „produktem“ nejen komunistického režimu, jím dříve kritizovaného, ale i jím nenáviděné „Klausovy divoké privatizace“ – absurditu jeho politické dráhy završil. Stejně jako jeho občasné obcházení ústavy a čím dál méně skrývané sympatie s nedemo­kratickými režimy vyznávajícími komunistickou ideologii, putinovským Ruskem a Čínskou lidovou republikou. Zeman coby dřívější bojovník proti komunismu vypadá v tomto světle jako člověk z jiné planety, jak trefně upozorňuje Lubomír Kopeček.

Uvidíme, jaká znaménka historie Miloši Zemanovi s odstupem přisoudí, obávám se však, že na rozdíl od obou Václavů nebudou příliš lichotivá. Nicméně jeho politické i lidské drama je v době dopisování tohoto editorialu stále otevřené. Říká se, že zkušenost s blízkostí smrti člověka někdy přivede k obrácení do vlastního nitra, k bilancování a přehodnocování dřívějších postojů. Důstojným řešením, vzhledem k jeho zdravotnímu stavu, by mohl být pokorný odchod do politického důchodu, zpytování svědomí a pokud možno klidný podzim života v bungalovu, který mu právě dostavují v Lánech. Z posledních událostí je však zřejmé, že u Miloše Zemana k ničemu takovému nedojde. Do historie se tak nejspíš nesmazatelně zapíše především svou akvarijní budkou z plexiskla, z níž jmenoval nového premiéra a mistruje budoucí ministry jeho vlády. Tak absurdní politickou performanci by totiž nedokázali zrežírovat ani ve věhlasném Kabaretu Voltaire provozovaném potrhlou curyšskou skupinou Dada.

Kupte si číslo v tištěné podobě
(www.cdk.cz)

Obsah

TÉMA: SPOJENÉ STÁTY NA ROZCESTÍ

Václav Opatrný
Jaká bude Amerika? Demografické změny v USA, zahraniční politika a bezpečnost Evropy

Armand Laferrère
Zlověstný vítr z druhé strany Atlantiku

Jan Obrtlík
Civilizační mise Západu v době války proti teroru

TEXTY

Jan Rokita
Jak se eurokraté snaží převzít kontrolu nad Polskem

Lubomír Kopeček
Nelehká odcházení: Havel, Klaus, Zeman

Hynek Fajmon
Eutopie 2050. Co přinese EU Zelený úděl?

Jiří Hanuš
Časové a nadčasové

Rüdiger Safranski
Biografie myšlení Friedricha Nietzscheho

ROZHOVOR

Kateřina Hloušková
Středověk je doba temna. Nebo ne? Rozhovor s Ivanem Folettim

LITERATURA & KULTURA

Mojmír Jeřábek
Století Ludvíka Kundery

Milan Uhde
Ludvík Kundera: lekce odvahy

Eduard Schreiber Radonitzer
Sláva azuru! Kunderovy fantomy

Miloš Štědroň
Teze o LK

Mojmír Jeřábek
O Kunštátu a hovorech o jazyce. Rozhovor s Rudolfem Šrámkem

Josef Mlejnek
Divadlo spásných děr do hlavy. K desátému výročí založení Divadelního spolku JEDL

Redakce
Duše navzdory. Z poezie Petra Váši

NAD KNIHAMI

Karel Komárek
Hudba v liturgii – pohled za oceán