Hudba v liturgii – pohled za oceán

Kniha Sladěni s Bohem (v originále In Tune with God) je odborná příručka na dané téma a zároveň osobní reakce na řadu praktických podnětů, která svědčí o tom, že hudba v liturgii je stále zralé jablko sváru. Autorka Lilianne Doukhanová, varhanice a muzikoložka, má na starosti bohoslužebnou hudbu v adventistickém sboru při Andrewsově univerzitě v Berrien Springs v Michiganu. A problémy, se kterými se v této službě potýká a které tu prezentuje, se mutatis mutandis objevují i v katolických kostelích u nás za Alpami. Tím kniha upoutala moji pozornost. Nehodlám ji systematicky recenzovat. Jenom představím několik bodů, které vedou k zamyšlení nad našimi poměry v této oblasti. Vycházím z přesvědčení, že liturgie – ať katolická či nekatolická – je kromě svého hlavního účelu také veřejná kulturní akce; že je to například jedna z mála příležitostí, kde větší množství lidí – pokud to není aktuálně zakázáno – společně zpívá.

Sacrum a profanum

Jeden z hlavních žánrů v hudební složce křesťanské bohoslužby je píseň. Tradičně se rozlišuje píseň duchovní a světská. Ale když si odmyslíme text, nabízí se otázka: Existuje rozdíl mezi duchovní a světskou melodií? Autorka zastává názor, že sacrum a profanum jsou hodnoty, které konkrétním projevům přisuzujeme teprve my. Uvádí příklady z různých dob v dějinách, kdy původně například taneční, milostná nebo i pijácká píseň byla opatřena náboženským textem a začala se zpívat v bohoslužbě: dělal to Luther i méně známí činitelé a je to běžná praxe i v oblasti, ve které se autorka pohybuje. Ona sama tuto praxi v knize mnohokrát obhajuje a oponuje námitkám, jestli přitom nedochází k profanaci bohoslužby. Argumentuje hlavně účelem: hudebně neškolený účastník bohoslužby známé melodie snadněji přijímá a pak se lépe ztotožní i s duchovním obsahem textu. Primární je užitek, který z toho má evangelizace.

Takový přístup se dá pochopit, i když se mi osobně jeví poněkud americky optimistický. Ano, nemálo melodií se přestěhovalo ze sálů do chrámů, ale můžeme si všimnout nebo aspoň předpokládat, že se pak v bohoslužbě zpívají jinak než při zábavě. Přinejmenším v tradičnějším prostředí ztrácejí výrazný taneční rytmus a znějí relativně vážněji. Jak se asi zpívala německá milostná píseň, kterou známe s textem „Má mysl zmámená je“, než se z ní stal Bachem proslavený chorál „O Haupt voll Blut und Wunden“? Některé melodie by se těžko předělávaly na kostelní píseň, jiné naopak v sakrálním stylu vznikly: srovnejme si například české lidové „Šly panenky silnicí“ nebo „Šla Nanynka do zelí“, a naproti tomu duchovní „Ejhle oltář“ či „Jako dítky svému otci“. Máme samozřejmě duchovní písně, jejichž melodie by se dobře uplatnila na světský text: „Ó Srdce Páně nejsvětější“ je celkem hybný valčík a hymna francouzských katolíků „Boha my chceme“ až nebezpečně připomíná Marseillaisu. Dovedu si představit, že v méně tradičních křesťanských sborech už se ty původně světské melodie ani neučesávají a nechává se jim zvučný rytmus i hlučné vyznění: to známe i z našich kostelů a ještě víc to předpokládáme v amerických modlitebnách, ze kterých autorka čerpá své zkušenosti. Ale přesto si dovolím postulovat, že něco jako sakrální melodie existuje aspoň na úrovni výrazu a způsobu provedení: dojem posvátného z ní vyplyne, i když nerozumíme slovům, a je to jiný dojem, než jaký vyvolá taneční nebo pochodová píseň, byť by měla nábožný text.

Tím teď neřeším otázku, jaká melodie je nebo není k bohoslužbě vhodná. Chci jen vrátit do diskuse fakt, že se nedají přehlédnout nebo spíš přeslechnout stylové rozdíly mezi konkrétními skladbami ani mezi způsoby jejich interpretace. Ty rozdíly lidé vnímají a různě na ně reagují. A je lidsky vysvětlitelné, že z nich pak povstávají názorové diference a bohužel i spory, o kterých se autorka zmiňuje a jaké zažíváme i v našich církevních obcích.

Bohoslužba, nebo představení?

Liturgický zpěv má chválit Boha, a přece je určený pro lidi. Autorka v této souvislosti uvádí, že sbory adventistů v rámci péče o liturgii řeší i praktický problém, kde má v bohoslužebné místnosti stát či sedět hudebník, případně pěvecký sbor: „Fyzické umístění hudebníků může vysílat vůči shromáždění i vůči samotnému hudebníkovi velmi nezřetelné signály. Měli bychom sakrální hudbu chápat jako koncert či dokonce show? Umístění hudebníků vpředu všem na očích vytváří dojem (chtěný nebo nechtěný), že adresátem hudby je publikum.“

Toto riziko není v našich kostelích, kde varhaník sedí vysoko na kůru a často tam je i sbor, zdaleka odbouráno. Naopak vůbec není výjimka, když pěvecká schola stojí dole před lavicemi a stálé místo tam mají i klávesové nástroje, které z technických i finančních důvodů čím dál častěji nahrazují velké píšťalové varhany. Návyk na pozici „účinkující versus publikum“ je jistě umocněný pokoncilním obratem celebranta a lektorů čelem k lidu, který v této chvíli naprosto nemíním kritizovat. Ale rád bych uvedl dva své zážitky, které svědčí o síle zvyku.

V kostele, kam chodím, sedí ministranti na židlích před první řadou lavic. Jeden z nich občas zpívá žalm. Přitom nejde k ambonu, jak většinou bývá běžné: jenom povstane, stojí čelem k oltáři, a protože je to školený člen operního sboru, je mu zřetelně rozumět i bez mikrofonu: zpěv se odráží od čelní stěny kostela a zaplní celý prostor. Z praktického hlediska je všechno v pořádku, a přesto se čas od času někdo z účastníků bohoslužby zeptá: „Proč se k nám neotočí? Proč nezpívá do mikrofonu?“

V tomtéž kostele se opravovaly velké varhany. Náš představený obstaral přenosný klávesový nástroj a automaticky ho stavěl vedle oltáře tak, aby varhaník seděl za ním čelem k lidem. Včas jsem poprosil, aby nástroj stál těsně před první lavicí a já abych při hraní seděl ve stejném směru jako lidé v lavicích. „Proč?“ – „Abych viděl na oltář!“ Tam z výšin kůru nevidím.

Modlitebny adventistů jsou zpravidla disponované jinak než tradiční katolické kostely, kůr tam není obvyklým místem, odkud se doprovází zpěv shromáždění. Avšak jak je vidět a jak jsem vyrozuměl z knihy, i v odlišných typech uspořádání bohoslužebného prostoru existuje citlivost na to, jestli se liturgie nemění na pouhou uměleckou produkci. A jestli liturgický hudebník koná službu, nebo má vystoupení.

Součást, nebo doplněk?

Český překlad knihy vyvolává na více místech efekt, který překladatelka Martina Balcarová pravděpodobně nezamýšlela a který se zřejmě v originále neprojevuje – což nedokážu ověřit. Na spojení jako „hudba v liturgii“, „role hudby v bohoslužbě“ nebo „hudba užívaná během náboženských rituálů“ jsme v českých textech na toto téma zvyklí. Ale překlad mě mile překvapil tím, že zachovává předložku „v“ i tam, kde je míněno užití určitého druhu nebo stylu hudby, ne tedy hudba obecně. Například „takové písně musí být výrazně upraveny, pokud mají být užívány v bohoslužbě“, „Pravdivost hudby […] vychází z kvality a způsobu, jakým je prezentována v bohoslužbě“ nebo „v bohoslužbě taková hudba vyznívá triviálně a banálně“. V současném českém liturgickém diskursu bychom v takových spojeních možná zvolili předložku „při“, a podobně i tam, kde máme na mysli „písně zpívané při bohoslužbě“ nebo i sám děj „hry a zpěvu při bohoslužbě“.

Přiznám se, že tu subjektivně cítím drobný rozdíl: výraz „při bohoslužbě“ může vyvolat dojem, jako by hudba vzhledem k liturgii byla něco více vnějšího a doplněného, než když se provádí „v bohoslužbě“. Ten rozdíl možná vzniká z povahy toho, co a jak se v rámci liturgie zpívá a hraje. Existuje samozřejmě bohoslužba bez hudby a zpěvu. Ale pokud se zvolí zpěv, má se přednostně zpívat liturgický text nebo jeho vhodný ekvivalent. V tom se v zásadě shodují jak liturgické normy adventistů, které vykládá autorka ve své knize, tak oficiální katolický výklad liturgie, který známe z koncilních dokumentů. Potom jde o zpěv „v bohoslužbě“. Jestliže se naproti tomu zpívá a hraje něco, co s textem nebo obsahem nebo aspoň s duchem liturgie souvisí jenom velmi volně či vůbec, pak je to spíše zpěv „při bohoslužbě“.

Ochočený Bůh

Že hudba není či spíš nemá být pouhá ozdoba liturgie, to se v knize nepřímo potvrzuje i tím, jaké problémy s hudební složkou liturgie se ve sborech adventistů řeší. Autorka například pokládá za zcela automatický požadavek, aby liturgický hudebník sám žil věrohodným duchovním životem. Hudební vkus a stylové preference často odrážejí i vztah k tomu podstatnému, kvůli čemu se církev shromažďuje a co slaví. I na některých současných přístupech k hudební stránce bohoslužby lze podle autorky pozorovat, že „čím dál jednodušší pravda jde ruku v ruce s obrazem ochočeného, uživatelsky přívětivého Boha […] Nepochopitelný Bůh, ke kterému člověk přistupuje pouze v plné pokoře, bývá nahrazován ochočeným Bohem, stvořeným k obrazu lidskému, v jehož přítomnosti člověk cítí pohodu.“ Má-li kniha Sladěni s Bohem nějaký ekumenický přesah, pak je to – kromě principiální shody na teocentrickém zaměření liturgie a liturgické hudby – právě tato starost o sladění s Bohem v době, kdy je módní alternativou jeho ochočení. Tu sdílíme na obou stranách oceánu.