Ludvík Kundera: lekce odvahy

Milan Uhde

KULTURA / Portréty

Ludvíka Kunderu jsem podle jména znal od dětství: jako primán jsem začal pravidelně číst deník Rovnost, kde se často objevovaly jeho články. Vzpomínám si zejména na ostrý odsudek estrádního vystoupení Jana Wericha na brněnském Zimním stadionu. Kritik si tím znepřátelil Werichovy fanoušky, a nebylo jich málo. Vystoupení jsem viděl, s kritikou souhlasil a ocenil její odvahu tváří v tvář zaujaté veřejnosti.

Někdy na podzim roku 1952 jsem se jako šestnáctiletý ocitl na zasedání básnické sekce brněnské pobočky Svazu spisovatelů, kde se shromáždili Oldřich Mikulášek, Josef Kainar, Jan Skácel a další autoři. Vyslala mě tam oficiální vyhledávací akce, jež usilovala doplnit seznam literátů o jména mladých adeptů, kteří neměli potuchy o tom, že jde o to zaplnit místa po zakázaných obětech únorového puče. Ani já jsem o této stránce své role nevěděl a byl na sebe nemístně hrdý.

Dodnes si živě vybavuju Ludvíka Kunderu v kanceláři spisovatelské pobočky na Stalinových sadech. Vešel poslední a v koženém plášti vypadal velmi mužně, tak trochu jako komisař ze sovětských revolučních filmů. Ale uvítali ho lidsky: „Ludvíku, co se ti narodilo?“

Alenku, básníkovu maličkou dcerku, jsem potom vídal pravidelně na návštěvách, ke kterým mě její otec zval. Byt se podobal malé, promyšleně vedené galerii – na stěnách visely obrazy a grafiky kamarádů-výtvarníků, magicky působící díla, která se jasně hlásila k proklínané a zakazované moderně. Důvěra, již mi básník věnoval, byla obdivuhodná a riskantní, protože jsem patřil k omezeným a nadšeným modrokošilatým svazákům, kteří vyprávěli o svých zážitcích všude, kam vnikli, a mohli bez zlého úmyslu poškodit něčí politickou pověst. Když se po schůzi šlo do vinárny, radili se básníci dlouho a z dobrých důvodů, než se rozhodli vzít mě s sebou. Nevadil jim můj věk, ale neznali mě a byli zvyklí mluvit spolu bez obalu. Doba na počátku padesátých let byla zlá, nedorozumění se posuzovalo jako podezření a vyšetřovalo se.

Díky pečlivému sledování nejrůznějších současných novinek jsem věděl, že Ludvíka Kunderu jako věrného vyznavače a mladšího přítele Františka Halase napomenul Ladislav Štoll ve svém neblaze proslulém referátu Třicet let bojů za českou socialistickou poezii (1950), kde Halase udal jako vůdčí zjev na bludné pouti do nesocialistických sfér. Bývalo zvykem, že pokáraný reaguje veřejnou omluvou a dalekosáhlým odvoláním nesprávných myšlenek. Ludvík Kundera tak neučinil a v soustavné Halasově obhajobě pokračoval po desítiletí až do jejího vítězného konce. Do zápasu o Halase jsem se drobně zapojil tím, že jsem upozornil na Štollův nemrav posouvat malou nepřesností citát z napadeného díla ke zcela falešnému smyslu, který vyhovoval prokurátorovi.

Otevřela se mi Kunderova knihovna a spontánně mi nabídla především svazky spjaté se surrealismem, v jehož znamení její majitel po válce publikoval. Pojetí tvorby jako objevu a experimentu ho zavedlo do komunistické strany, jejíž praxi vysvětloval jako paralelní pokus v sociální oblasti. V antikvariátu jsem sehnal jeho prózy Konstantina (1946) a Na pospas aneb Přísloví pro kočku (1947), básnické sbírky Laviny (1946) a Živly v nás (1946) a ozřejmil si, že po Únoru svou poetiku změnil: o čerstvě zveřejněných „realistických“ básních však nemluvil a mé zmínky o nich nechával bez ohlasu. Zato mi daroval Klínopisného lampáře, verše vydané na začátku zlomového roku 1948, jejichž výtisk v antikvariátu neměli. K podpisu připojil věnování: „Milanovi, aby se nebál uklouznout.“

Tomu přání jsem tak docela nerozuměl. Na základě špatně pochopené stati Vladimíra Majakovského Jak dělat verše jsem nabyl přesvědčení, že báseň je něco jako slohová práce na zadané téma – Majakovskij to pojmenoval společenskou objednávkou. Tak jsem v březnu 1953 stvořil úctyplný veršovaný nekrolog za Klementa Gottwalda. Nebylo mi tudíž jasné, proč se mám oprostit od strachu z uklouznutí. Uklouznout bylo přece ­nežádoucí.

Klínopisný lampář se mi navždy zapsal do paměti verši: „Také klínu chtěl jsem věnovat úchvatnou studii / proto jsem studoval klínopis.“ Slovní vtip provázela lyrická situace, ve které hrdina masturbuje na noční ulici tak intenzivně, že jedno jeho sperma spočine na domovní střeše a druhé vzlétne mezi hvězdy. Uklouznutí se tedy týkalo sexu, a v tom tkvěla další potíž. Veřejně jej manifestovat byla podle mě odsouzeníhodná provokace. Svazáctví se u mě snoubilo s katolickou výchovou, která pohlavní problematiku považovala za tabu. Přání mého literárního guru se proto zdálo nesplnitelné. Rmoutilo mě to, protože jeho rad jsem si zvykl vážit.

Spoluprožíval jsem s ním diskusi o poezii Pavla Kohouta, která započala v Hostu do domu skvělou recenzí Jana Trefulky (1954), pokračovala neméně zásadním příspěvkem Jana Skácela a skončila vyhazovem redaktora Ludvíka Kundery, jehož učinili odpovědným za zveřejnění zejména Skácelova textu, o němž prý rozhodl bez porady s šéfredaktorem a členy redakční rady, kteří byli na dovolené.

Když jsem v roce 1958 nastoupil do redakce jako elév, častoval mě týž šéfredaktor za mé názory pěkným souvětím: „Jste strašně odvážnej, pane, i s vaším panem Kunderou, jenže já abych vás potom chodil omlouvat na partaj.“ Podezíral mě, že za bývalým redaktorem chodím na rozumy. To jsem sice dělal, ale v určitém ohledu jsem už byl vyškolen: zbožňoval jsem odkaz levé avantgardy a držel palce podobně orientovaným přispěvatelům. Ludvík Kundera se úspěšně sžil s údělem spisovatele na volné noze a s Hostem do domu spolupracoval. Takto příznačně většinou probíhaly tehdejší brněnské literární dějiny, zatímco ve vězeních a v naprostém zákazu živořili autoři jako Jan Zahradníček nebo Zdeněk Rotrekl.

Jednoho dne roku 1955 mi Ludvík Kundera jako nejtajnější poklad předal k přečtení strojopisný svazek Zahradníčkových básní a komentoval jej: „Je to skvost, ale kdyby ho u tebe našli, řekni, žes o něj zakopl někde na smetišti.“ Utkvěly mi verše, cituju je zpaměti: „Ach nechte už žvanění o výrobě, nadvýrobě a podvýrobě…“ K ukázkám tvorby pronásledovaných spisovatelů jsem tak získal trvalý přístup a měl o čem přemýšlet.

Zlomovým datem vývoje mého poznání se stal rok XX. sjezdu Všesvazové komunistické strany Sovětského svazu (1956). Díky dalšímu učiteli Olegu Susovi, tentokrát na půdě filosofické fakulty někdejší Masarykovy univerzity, jsem přišel k necenzurovanému Chruščovovu referátu a vyvodil z něj závěr, že žijeme v gangsterce. Vnucovala se otázka, jak si za takových okolností počínat, nesloužit gangsterům ani se s nimi nezaplést, a jak přitom naložit s touhou být básníkem a zveřejňovat své výtvory.

Ludvík Kundera chválil mé nadšení dílem Bertolta Brechta, na vojnu mi v roce 1959 poslal do ruzyňských kasáren výbor Mistrových teoretických statí a upozornil mě na návod ke lsti, s jejíž pomocí se dá pod dohledem nacistické cenzury psát pravdu. Navíc mi dal konkrétní příklad: ještě v čerstvé strojopisné podobě mi zapůjčil svou básnickou skladbu Historie Velikého Okresního Kýžala, přičemž slůvko „okresního“ bylo do rukopisu doplněno dodatečně v rámci předstírání, že jde o regionálního hrdinu. Přitom ta poema ztělesňovala lyrický a dramatický pamflet překypující humorem, který se nezastavoval před nikým a před ničím. Kromě titulního hrdiny v něm vystupoval muž jménem Odolen, který všemu odolal, zvláště veškerému myšlení.

Samostatným zážitkem se mi posléze stalo sledovat Ludvíka Kunderu jako dramatika: jeho debut Totální kuropění(1962) dýchal radostí nejen nad překonáním nacistického útlaku, ale i nad uvolněním z každé diktatury. Jedinečné songy, které zhudebnil Jan Novák a hrál orchestr Gustava Broma, inspirovaly k napodobení. Satirická variace na Grabbeho Žert, satiru, ironii a hlubší význam pod názvem Nežert (1967) strhovala smělým obloukem, sahajícím od dávných časů do současnosti, a lákala k využití podobné klasické látky k metaforickému zobrazení komunistického scestí.

Cenzura se však obelstít nedala. Uvedení Nežertu zakázala a autorovi to vyneslo trvalé zařazení mezi hříšníky, na které nutno dávat pozor. Navíc si uškodil článkem, ve kterém vyznal, že dramatik musí konflikty řešit bezohledně. „Bezohledně vůči komu?“ křičel obávaný městský stranický dozorce nad kulturou, který se pyšnil tím, že už před válkou v čele levičáckých mládežníků dosáhl zákazu výstavy Toyen. „Vůči straně?“ Vydání Kýžala nebylo povoleno. V amatérském divadle poezie X 64, které vedl Zdeněk Čecháček-Turba, se však podařilo přivést dílo na scénu jako groteskně útočné a radikální zúčtování s komunistickým podvodem. Po stránce tvaru uplatňovala poema prostředky surrealistické provenience: fantazii, humor a metaforický nadhled nad běžnou skutečnost.

Mně poskytla podnět, který vedl v roce 1964 ke vzniku mé drzé kabaretní satiry Král – Vávra na motiv Havlíčkova Krále Lávry o zločinném a hloupém vládci, na jehož panování si občané zvykli. Na textu jsem pracoval, aniž jsem věřil v jeho uvedení, psal jsem tudíž v naprosté svobodě a bez cenzurních i autocenzurních zábran. K premiéře došlo shodou šťastných náhod a díky liberalizujícím tendencím šedesátých let.

Že jsem se ocitl v rozporu s téměř všemi dobovými politickými normami, mi došlo nadvakrát: poprvé, když kolem hry vypukl skandál, uvažovalo se o jejím stažení z repertoáru divadla Večerní Brno a někteří komunističtí funkcionáři mě označili za provokatéra; podruhé a definitivně, když v srpnu 1968 vtrhly na naše území okupační armády. Můj příští osud brzy nato načrtl režisér Krále – Vávry Evžen Sokolovský, kterého jsem v roce 1970 navštívil v Divadle E. F. Buriana v Praze, abych mu přečetl novou hru v naději, že by její příběh mohl být v duchu brechtovské receptury vydáván za parodii na western.

Hra se jmenovala Vraždění ve Veracruz a vyprávěla, jak toto město dobývají Pancho Villovi revolucionáři a obranu vede jistý mexický generál. Finále spočívalo v odhalení, že je totožný s Panchem, který velí oběma mocenským uskupením zároveň. Pan Sokolovský se během předčítání ani jednou neusmál, přestože všechny obrazy předpokládaly komický účin. Nakonec podotkl, že zřejmě nemám o ničem ani zdání: jsem v prdeli.

Vyložil jsem si to tak, že hra je špatná. Opravdu za nic nestála, jenže k tomu jsem dospěl později. Režisér pokračoval: Tonda – šlo o jeho přítele profesora Antonína Dvořáka – má kamarády přímo na úvékáesčé a ti ho informovali, že Uhdeho zakážou a jako spisovatel si už neškrtne. Tonda ujistil Sokolovského, že tento vzkaz platí definitivně a Uhdemu se nemá nic slibovat. „Je to malér, ale nepomůžu vám,“ ukončil režisér svou řeč. Nádavkem dodal, že taková budoucnost čeká i Ludvíka Kunderu. U něho prý soudruzi připouštějí určitou výjimku, ale prakticky ho Tonda pokládá za stejně ztraceného.

Jel jsem domů vlakem a přemýšlel o lekci odvahy, ke které mě před lety Ludvík Kundera vyzval. Připomněl jsem si verše Oldřicha Mikuláška: „Láska je, když vcházíš do neštěstí / tak jistě, jako jistě vržou boty.“ Pokud někdo píše a mluví po svém za bezprávního režimu, podléhá stejné zákonitosti. Propadl jsem beznaději: jako bývalý začínající prominent jsem nevěděl, co si má zakázaný autor počít.

Ludvík Kundera se mi ozval v roce 1970, a to v pravý čas: povzbudil mě. Zbavili ho členství v komunistické straně. To ho vnitřně osvobodilo. Připomněl Halasův okupační verš: Hrejme dále! Popsal mi znamenitý nápad: osloví šest výtvarníků, s nimiž ho spojuje dávné a hluboké přátelství, k tomu stejný počet spřátelených básníků, a vybídne je k pravidelné spolupráci na soukromých sbornících: do každého autoři přispějí po jedné volné stránce – rukopisem básně nebo grafikou, a to na společné a každoročně se opakující motivy, politicky zaručeně neškodné: jaro, pak léto, podzim a zima. Povinností přispěvatele bude dodat dílko ve dvanácti exemplářích. Tak vznikne tucet spanilých souborů, které bude možné v naléhavých případech dokonce prodat.

Jenže doba se změnila pronikavě, a tak se ani ne po roce ohlásila tajná státní policie. Ludvíka Kunderu předvolala, předhodila mu rozsáhlou korespondenci, kterou pěstoval s německými, francouzskými, polskými a jinými kolegy a kterou sledovala, a zacházela s ním coby podezřelým pořadatelem bůhvíjak mohutných a temných mezinárodních aktivit. První pokyn zněl: okamžitě nechat práce na sbornících. Možnost jejich prodeje nepochybně oslabovala režimní úsilí o vyhladovění zakázaných umělců podle známého sovětského vzoru: Buděm jich biť rubljom. Po mně požadovali místopřísežné prohlášení, že příslušné exempláře sborníků do jednoho leží v mém psacím stole.

Poté jsme se s Ludvíkem Kunderou vydali každý jinou cestou. Měly pochopitelnou a nezpochybnitelnou vnitřní i vnější logiku: zamířil jsem mezi disidenty, básník do ještě důslednějšího soukromí. Odstěhoval se s rodinou z Brna a usadil se v Kunštátě – pro mě odedávna Kunderštatě – v domě manželčiných rodičů, kde se dalo hospodařit levněji než ve velkém městě.

Režim ovšem v pronásledování neustal. Jediným básníkovým pravidelným a nevelkým obživným zdrojem zůstaly překladatelské tantiémy za provozování Brechtových her. Vyvstal státně policejní úkol tento zdroj zrušit. Známý český prozaik starší generace, omilostněný za hříšky z takzvaných krizových let, se na mocenský popud uvolil použít své dokonalé němčiny a Brechta pro divadlo nově přeložit. Jeho servilita naštěstí narazila na pevné stanovisko Brechtovy dědičky, která odmítla dát ke změně překladatele souhlas: „Papi wuβte, was er will.“ Vláda sovětské zóny, úředně nazývané NDR, se pod československým tlakem snažila donutit paní Barbaru k ústupu, ale marně: Brechtova dcera sice bydlila ve východním Berlíně, otcova péče ji však včas vyzbrojila švýcarským občanstvím.

Ludvíku Kunderovi se v té době navzdory přátelské podpoře z nejrůznějších stran a pilné práci na cizí jméno žilo těžko. Nehodlám jít do podrobností – uskrovňování ve všech směrech bylo kruté, rodině občas hrozil přímo hlad. Básník proto v roce 1977 podepsal Antichartu a poslal na Svaz spisovatelů sebekritické prohlášení. Tento jeho krok podle mě nepodléhá žádnému hodnocení odvozenému z mravních principů. Dokládá pouze obludnou povahu reálného socialismu. Kunderovy hry, které potom směly obohatit provázkovskou scénu, jevily známé znaky autorova talentu oddaného svobodě, a obecenstvo jim dobře rozumělo.

Po Listopadu jsem se s Ludvíkem Kunderou setkal ještě jinak a jinde než při čaji v pohostinném kunštátském domě: o tvůrcův informativní portrét mě požádal prezident Václav Klaus, protože se spisovateli, básníkovi, dramatikovi, dramaturgovi, překladateli, esejistovi, výtvarníkovi, pedagogovi a iniciátoru a organizátorovi kulturních počinů chystal propůjčit Medaili za zásluhy (2007). Vyhověl jsem s chutí, laureátovi na vznešeném místě blahopřál a poděkoval za celoživotní lekci odvahy.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 6 / 2021)

Milan Uhde

Milan Uhde (1936)

spisovatel, dramatik, scenárista a bývalý politik

archiv textů autora

Mohlo by Vás také zajímat

Chrám Krista Spasitele v Moskvě
Od Napoleona po Pussy Riot

Honosný a monumentální Chrám Krista Spasitele stojí na pravém břehu řeky Moskvy nedaleko Kremlu. Ovšem zajímavější než úctyhodné rozměry a (pro mnohé sporná) umělecká hodnota stavby je její příběh...

Karolina Foletti

Viktor Karlík a nejen Literatura

Nakladatelství Revolver Revue vydalo novou a poměrně objemnou knihu s přitažlivým titulkem Literatura, která ale zdaleka není jen tím, co název slibuje...

Jan Paul

Naši autoři čtou #1

Před časem jsme na sociálních sítích nakladatelství Books & Pipes spustili rubriku, kde se ptáme našich autorů, co zrovna čtou...

Petr Fiala, Ivan Foletti, Kateřina Hloušková, František Mikš, Jiří Pernes, Hynek Vilém

Józef Czapski
Malíř barvy a světla

Středoevropský úděl V nakladatelství Academia vyšla na jaře kniha Józefa Czapského V nelidské zemi. Jde o autora u nás téměř neznámého: pomineme-li časopisecké pub­likace…

Josef Mlejnek