Teze o LK

Ludvíka Kunderu jsem osobně znal od 18. října 1959 – čili celkem 51 let. Od roku 1983 až do roku 2010 jsme společně chodili do sauny. Na podzim roku 2010 jsem mluvil na jeho pohřbu… To je dost dlouhá doba a těch několik tezí ji nemůže vyčerpat a zachytit v celistvosti – jen nastíní obrysy tohoto vztahu…

1

Moje rodina a Kunderovi – můj otec Miloš a strýc Bohumír se oba znali a přátelili s rodinou pozdějšího rektora JAMU Ludvíka Kundery, otce Milana Kundery a strýce LK (tak ho budu nadále označovat). Byla to královopolská známost ze 30. let z obou stran rodičů – jednak od otce, který znal Ludvíka Kunderu od 30. let ještě před sňatkem s mou matkou, a to prostřednictvím mého strýce Bohumíra, otcova bratra, který Kunderovy jako muzikolog, kritik a praktický hudebník dobře znal. Moje matka, tehdy ještě neprovdaná Jaroslava Kupková, znala Ludvíka Kunderu jako významnou brněnskou osobnost a stala se po absolutoriu konzervatoře na několik let jeho žákyní – byla to jakási brněnská forma „mistrovské“ po absolutoriu konzervatoře pro posluchače, kteří chtěli pokračovat ve studiu. Z té doby mám po matce noty, které jí Ludvík Kundera tehdy „naordinoval“ – byly vesměs od pařížského Leduka, protože Ludvík Kundera propagoval francouzskou hudbu od dob svých pařížských studií. Já jsem byl překladateli, básníkovi a dramatikovi Ludvíkovi Kunderovi, synovci tohoto pozdějšího rektora Ludvíka Kundery, představen strýcem Bohumírem na premiéře pro mě tak fatálního a úchvatného Brechtova Zadržitelného vzestupu Arthura Uie 18. října 1959 v Mahenově činohře, tehdy ještě v budově na Lidické ulici. Uie jsem pak zhlédl ještě čtyřikrát a od té doby jsem po této látce toužil jako po operním libretu.

2

Někdy mezi podzimem 1959 a zimou 1960 se uskutečnila moje první návštěva u LK na Dimitrovově 12 (tato někdejší brněnská výpadovka na Prahu se postupně jmenovala Neugasse, potom Conrad-von-Hötzendorf-Strasse, pak Pražská-Pragerstrasse, po roce 1945 Eisenhowerova, pak Dimitrovova a teď Štefánikova – výmluvný doklad politických proměn). Jsem pozván od LK k přátelské návštěvě, já posluchač filozofické fakulty s enormním zájmem o Brechta. Největší zážitek z návštěvy: na velké stěně u LK je doslova koláž asi šedesáti obrazů – mezi nimi Matal, Šíma, Šimorda, Štolfa, Chatrný a mnozí další. Uvědomuji si, že obrazy lze volně přeskupovat – koláž tak dostává dynamickou podobu. To si trvale zapamatuji. LK mě pak pozve někdy na přelomu let 1970 a 1971 a pouští mi na obrovském expresionisticky vyhlížejícím magnetofonu dva songy z Eduarda II. Anglického. Chystá ho Evžen Sokolovský v Mahenově činohře a hudbu píše náš umírající přítel Josef Berg. Navštěvujeme ho s Aloisem Piňosem v nemocnici u sv. Anny a nevíme, co máme říkat. Berg trpí nechutenstvím a prosí mě, abych vyhodil nějaké housky, které ho nemocniční personál nutí pozřít. Tu přichází Evžen Sokolovský. Křičí – tak tady se válíš – potřebuji dodělat scénickou hudbu a jeden song – doufám, že se na to nevysereš. Berg: Evžene, když někdo umírá, tak píše opravdově. Sokolovský: Ale hovno, potřebují to za dva dny. Berg rozkvetl a byl šťastný, že může být užitečný. Sokolovský ho na půl hodiny vrátil do milovaného divadla…

3

Jako student filozofické fakulty – bohemistika a hudební věda – navštěvuji nadšeně Divadlo poezie X – režíruje tam Zdeněk Čecháček, který si později vezme sestru Ctibora a Milana Turby. Scherhaufer mu od té doby říká Turbočecháček a vždy při jeho příchodu později do našeho Provázku přichází do šatny a varuje nás: dávejte si bacha, je tady ten Turbočecháček… V Divadle poezie X probíhaly vynikající inscenace – já jsem byl nadšen hrou LK Historie Velikého Okresního Kýžala. Hrají tam můj stejně starý bratranec Jiří Štědroň, který bydlí u nás, jeho přítel Ladislav Frej a řada dalších. Excelentní hudbu píše Pavel Blatný – dodnes si pamatuji některé songy, třeba píseň o Šestsettrojce: Jede trojka, jede, šestsettrojka jede, kampak jede, na poradu, porada je to, co není pro ty černé vzadu… Chodili tam mladí lidé – mnohé jsem už znal – moje spolužačka z fakulty a nasazovaná interpretka v Divadle poezie X Hana Pražanová, vítězka Wolkerova Prostějova, Eva Tálská, Míla Kudličková, Peter Scherhaufer, Zdeněk Pospíšil, Pavel Hradil, Renata Doleželová, Zdena Rašková-Herfortová, Draha Hofmanová a mnozí další. LK je pochopitelně vždy přítomen.

4

Po roce 1967 se schyluje ke vzniku Divadla Husa na provázku – v té době po ukončeném studiu na filozofické fakultě a po jednoroční vojenské službě pracuji v Moravském muzeu, kde mám na starosti Malé divadlo hudby a poezie, které je součástí hudebního oddělení muzea, v němž také aktivně pracovně působím. Tehdy už jsem ve druhém ročníku studia skladby a hudební teorie na JAMU a téměř denně potkávám své režisérské a herecké kolegy (Eva Tálská, Peter Scherhaufer, Zdeněk Pospíšil, Jiří Pecha a další), a tento kontakt má za následek, že podepíši spolu s nimi něco jako zakládací listinu Divadla Husa na provázku – dopis, jímž tato skupina žádá paní Karlu Mahenovou o souhlas k použití názvu Mahenovy knihy pro nově vznikající divadlo. Tak se dostanu natrvalo do sféry tohoto divadla. Od samého začátku s ním spolupracuji jako hudebník a trávím zde značnou část času. Na představeních pravidelně potkávám LK – kromě něj tam bývá často Jan Skácel, Milan Uhde a mnozí další. LK je jedním z nejvytrvalejších návštěvníků nově vzniklého divadla.

5

Delší setkání s LK proběhne po úspěšné premiéře Ghelderodova Sira Halewyna. LK oceňuje tehdy to, že celá inscenace je hudebně spojitá a vznikla na základě partitury. Bavíme se o možných perspektivách voice-bandu a docházíme oba k přesvědčení, že tato technika bude mít v novém divadle bohaté uplatnění. A skutečně – o dva roky později se toto všechno zúročí v inscenaci Evy Tálské Máj podle Máchy. Opět s nadšeným LK na premiéře…

6

Na začátku 70. let je situace LK neúnosná – režim tuhne – dochází k odchodu do Kunštátu, který se tak stává novým tuskulem pro LK a jeho rodinu. V té době spolupracujeme na rozsáhlé a hudebně hodně exponované gottwaldovsko-zlínské inscenaci Brechtovy hry Muž jak muž s řadou songů. Zákazy uveřejňovat překladatelovo jméno jsou stále častější. Ve Zlíně – tehdy Gottwaldově – si osvícený ředitel Miloš Slavík na základě svých konexí na vysoké pohlaváry vymůže ještě výjimku, ale po úspěšné inscenaci (je pozvána do Berlína na půdu Berliner Ensemblu, vrcholného to místa brechtovského kultu) nastane dlouhá doba, v níž se bude objevovat floskule „přeloženo z německých originálů“…

7

Inscenace Brechtovy hry Muž jak muž mě na několik let spojila s tehdejším Divadlem pracujících, kde byl v exilu vynikající, původně brněnský režisér Alois Hajda, pozdější rektor JAMU. S ním jsem realizoval několik inscenací – některé s významným podílem hudby na úrovni menších muzikálů. Kromě Aloise Hajdy jsem spolupracoval i se Svatoplukem Skopalem, otcem mého spolužáka z JAMU. Cítil jsem se tam mimořádně dobře. Valaši byli vždycky vzpurné obyvatelstvo, už od dob Valdštejna, a já jsem měl pocit, že celá ta děsivá normalizace probíhá na Valašsku nějak jinak než v Brně, nebo dokonce v Praze.

8

LK se mnou znovu spolupracoval na Brechtově hře Muž jak muž. Bylo to pro smíchovské divadlo, které mělo tehdy ve štítu jméno Zdeňka Nejedlého a kde byl šéfem Zdeněk Buchvaldek. Nemohu proti němu říci ani slabiku – choval se velmi pěkně – vysvětlil mi, že Brechtovy hry – i ty, u nichž se hudby ztratily nebo shořely či zmizely za války – mají vždy autora nebo potenciálního autora, pro nějž je již dílo rezervováno – takže v žádném případě nemohu být uveden – uveden bude Paul Dessau, ačkoliv jeho hudba zmizela nebo shořela za války, a já tam budu figurovat jako „hudební spolupráce M. Š.“. Souhlasil jsem, protože mi v prvé řadě šlo o Brechta. Buchvaldek později jako dozorující orgán pomohl na svět inscenaci Cesty. Tu dělalo Divadlo na provázku společně s Hanáckým divadlem, Ypsilonkou a Divadlem na okraji. Domovský hlavní dramaturg při schvalování dramaturgického plánu projekt nejprve schválil, později však – patrně na nátlak z vyšších míst – byl zásadně proti a měl tisíce připomínek. A tehdy zasáhl Zdeněk Buchvaldek, který tohoto hlavního dramaturga – původně tajemníka KV KSČ – zpochybnil asi takto: … soudruhu, kdybys byl u divadla (byl to hlavní dramaturg!!!), tak bys věděl, že se tam pořád něco musí a nesmí. Mně se ta inscenace jeví jako zajímavá – počkejme, až to dodělají, a jsem přesvědčen, že bude úspěšná… Tak nám zachránil inscenaci.

9

Po roce 1980 získáváme chalupu v Rovečném na Vysočině, odkud pochází ženská linie manželčiny rodiny – Jílkovi, stará evangelická rodina s Kralickou biblí, s velkým vztahem ke kultuře a se všemi dětmi na vysokoškolských studiích. Z Rovečného pochází několik významných vědců a kulturních činitelů – např. vynikající znalec autorského práva prof. Jiří Srstka, jeho otec, legendární český herec a milovník a podporovatel pejsků, docent Bauer – paleoslavista z filozofické fakulty Masarykovy univerzity, polonista profesor Jarmil Pelikán… Z Rovečného je to vzdušnou čarou asi deset kilometrů do Kunštátu – návštěvy u LK jsou tedy časté – i s dětmi. Jednou večer po asi dvacetikilometrovém pochodu přepadáme Kunderovy v Kunštátu v mezidobí před příjezdem autobusu. Děti jsou napojeny a nasyceny, my dostáváme kromě jiného též čaj ­la-psang-su-čong, údajně perlu tibetského čajového konglomerátu. Čaj chutná jako lyžařský vosk – teprve později se dozvídám od opravdové návštěvnice Tibetu či Nepálu, že tam tuto tekutinu požívala, ale nikoliv jako čaj, nýbrž jako jakousi teplou polévku s kumysem a různým kořením. Jedna z čajových mystifikací LK?!?!?

10

Časem si oblíbíme Rudku u Kunštátu s Rolínkovou úžasnou jeskyní a s rozhlednou – Rudka je prakticky spojená s Kunštátem a z hotelu, v němž se několik let ubytováváme, je to k LK tak kilometr. Návštěvy tedy časté. Pravidelně pochodujeme okolo vily, kde střeží zahradu za plotem zuřivě štěkající knírač. Naši kluci ho pojmenují „generál“, protože má něco jako vojenský knír. Nenávist k našemu jezevčíkovi Áje pochodujícímu s námi je hluboká a pokaždé při pochodu k LK manifestovaná zuřivým štěkotem obou účastníků. Rudka – to je další významný bod na mapě styků s LK. On sám s námi několikrát navštěvuje Rolínkovu jeskyni a podává oběma synům podrobný a zasvěcený výklad. Též nás vyvleče na kopec Milenka nad Kunštátem a zavede nás na svou chatu na pokraji Kunštátu.

11

Spolupráce s LK vrcholí v letech 1983–1995. Vzniká řada společných inscenací – z nichž nejdůležitější je jistě „nová opera“ Chameleon. Tento název si nárokoval Peter Scherhaufer, který mi tak splnil životní přání napsat operu o policejním ministrovi v sedmi vládách po sobě. Od podzimu 1983 do května 1984 – tedy do premiéry – proběhlo asi 25 schůzek v našem bytě v Brně na Marešově 10 pod Špilberkem – vždy v saunový den čtvrtek. LK přijíždí do Brna okolo deváté a pobývá u nás s týmem Scherhaufer, Oslzlý a MŠ do jedné, pak přesun Scherhauferovým autem do sauny Favorit poblíž Bauerovy rampy a veletrhů – sauny napájené přímo řekou Svratkou. Tam od dvou do čtyř dovršena dopolední porada a stanoveny úkoly na příští schůzku. Chameleon postupně dostává svou definitivní podobu – spolupráce všech čtyř partnerů vzácně vyrovnaná: LK má předem pojištěnou dominanci, od něj pochází tři čtvrtiny textu – MŠ dodává jen „hanáckou“ scénu opery a „italskou“ scénu opery – Attentato, výbuch pekelného stroje po průjezdu prvního konzula Bonaparta a po něm následující koláž operních recitativů typu „oh questa bellezza, … caro signor Haydn…, Jacobini-assasini-bestie-svině-kurvy-bellissima cantatrice-hajzli“ atd. V květnu 1984 premiéra – úspěšná – Chameleona. Po ní rozhodnuto pokračovat další kolektivní inscenací. Bude to Balet Makábr – převod Brechtova Arthura Uie do italského prostředí – místo Hitlera Mussolini, aby bylo víc dryáčnických a patetických příležitostí. Balet píši spolu s přítelem Leošem Faltusem. Zapadne výborně do týmu – součástí inscenace jsou tři skuteční baleťáci – balerína a dva muži. Inscenace premiérovaná v houstnoucí atmosféře konce 80. let má obdobně jako Chameleon úspěch a jako on se dostává na několik zájezdů. Nejdůležitější je pak uvedení v Brightonu na festivalu v jihoanglických lázních, kde současně vystupuje Peter Brook, náš vzor už od 70. let…

12

A potom Faust, díl III. Je zvláštní, že mnozí literáti v určité životní fázi sahají po faustovské problematice. Zažívám to teď, když mi Milan Uhde, můj guru a autor většiny mých musicalů a „oper“, posílá už asi pátou verzi jeho královopolského Fausta. I LK dospěl do faustovské polohy a vymyslel si výbornou faustiádu – Faustem je Jan Amos Komenský za svého pobytu u Rákócziů v Šaryšském Potoku. Bylo tam dost songů, krásný text – Peter Scherhaufer to nějak rychle vyřídil na soustředění v Telči. Nebylo to špatné, ale myslím, že se z toho dalo dostat mnohem víc…

13

A potom už LK po roce 1990, jsa plně rehabilitován, přednáší, dojíždí do Olomouce, na JAMU, získává oprávněně pocty. K jeho doktorátu honoris causa na JAMU jsem mu napsal Cestovní valčíky, abych připomněl a doložil jeho neustálou cestu – skladbu jsme při aktu doktorské promoce provedli. Léta 1990–2008/09… horečná, nabitá událostmi, dochází k řadě syntéz – ale jako vždy mnohé zůstává nedosloveno. Sauna trvá – na konci prvního desítiletí 21. století však zaniká možnost setrvat ve Favoritu u veletrhů, kde jsme společně byli více než 25 let. Převádíme saunovou skupinu do nového tuskula na Slovákově – v Andersenově domě, v centru Brna, dvacet metrů od domu radosti Moulin Rouge a dvě stě metrů od hotelu Continental. Tam už LK nestihl nikdy přijít. Informovali jsme ho sice přesně o všem, ale… jak napsal o Březinovi Vítězslav Nezval: … již uzavřel se kruh… VALE!!!

Text doprovázejí ukázky z korespondence s Ludvíkem Kunderou z archivu Miloše Štědroně.