Civilizace řezaných květin
Debata Jordana Petersona o situaci Západu v době postpravdy a postpráv

Ještě naposledy se vracíme k ustavovací konferenci Aliance pro zodpovědné občanství (ARC) konané loni na podzim v Londýně. Panelové diskuse, jejíž část zde přinášíme, se kromě Jordana Petersona zúčastnila Ayaan Hirsi Aliová, bývalá muslimka, nyní křesťanka a kritička islámu, Os Guinness, jehož esej na související téma jsme přinesli v minulém čísle Kontextů, a John Anderson, někdejší australský vicepremiér.

Peterson: Jednou z věcí, které odlišují tuto konferenci od mnoha dalších, je důraz na příběh. Příběh není totéž co teorie a není ani totéž co soubor vědeckých faktů. Co je to tedy příběh? Jakou máte teorii příběhu a proč na příbězích podle vás záleží?

Guinness: Fakta a zkušenosti nikdy nejsou neutrální, vždy existují v nějakém rámci. Příběh je ze všech rámců tím nejmocnějším, zvlášť když jde o příběh historický. Přesně to dnes mnoho lidí postrádá. Nemají pocit vlastní totožnosti, protože jim schází smysl a význam pramenící z přináležitosti k velikému příběhu, v němž by mohli hrát svou malou úlohu.

Peterson: Takže příběh je způsob, jak lidé organizují své hodnotové soudy a jak se sociálně a psychologicky sjednocují.

Guinness: Sděluje nám, odkud přicházíme, kde právě stojíme a jaké volby nás čekají, chceme-li se přičinit o co nejlepší budoucnost.

Jak se přijímá civilizace

Peterson: Ayaan, ty jsi žila v intencích několika různých příběhů. Které to byly a jaké z nich pro tebe vyplynuly důsledky?

Aliová: Vyrostla jsem v příběhu, který naplňoval významem životy mých rodičů a prarodičů po mnoho generací. Věděli jsme z něj, že Boha máme na své straně a všechny odpovědi jsou dané. Když jsem byla dost stará na to, abych se dokázala rozhodovat sama za sebe, přestal mě uspokojovat a vybrala jsem si jiný.

Myslím, že se nyní nacházíme v situaci, kdy je třeba přijmout rozhodnutí – rozhodnutí mravní. Pokud jde například o to, co se dnes děje, podporuji Izrael: bez jakýchkoli „ale“ nebo „pokud“. Je to mé mravní rozhodnutí vycházející z příběhu civilizace, kterou jsem přijala za svou a kterou ohrožuje příběh civilizace, již jsem opustila. Občas bývám v depresi a napadá mě, proč se vůbec musím takovými věcmi zabývat, ale jindy se cítím vzpružená a povzbuzená a říkám si, bojuji za civilizaci, pro niž jsem se rozhodla.

Peterson: V čem je podle tebe rozdíl mezi chvílemi, kdy trpíš depresí a beznadějí, a těmi, kdy se cítíš optimističtěji?

Aliová: Beznaděj mě přepadá, hlavně když vidím, jak lidé omlouvají zlo. Když tři víkendy po sobě sto tisíc lidí, kteří žijí mezi námi, vyrostli tu a těší se všem požehnáním této civilizace, pochoduje Londýnem, omlouvá zlo a staví se na jeho stranu, zoufám si, protože ostatní nepozvedají hlas. Ale zároveň mi to dává naději a sílu přijít sem a říct, postavme se jim, poněvadž teď už víme, jak zlo vypadá a s čím přesně máme tu čest. 

Peterson: Vyrostla jsi v jednom příběhu a pak přišel v tvém životě čas, kdy sis vybrala jiný. Co tě k tomu rozhodnutí přivedlo? Jak si je ospravedlňuješ?

Aliová: Rozhodnutí to bylo jednoduché, protože západní příběh a západní civilizace ctí život, kdežto příběh, který jsem opustila, ctí smrt. Můj život, jako život ženy, nic neznamenal: byla jsem věc ke zobchodování, k využití a pak k zahození. Když jsem si tyhle rozdíly uvědomila, přijala jsem příběh Západu, v němž jde o uchování života – a nejen lidí na Západě, ale všeho lidského života. To je příběh Západu, příběh, který se nevypráví.

Proč se cítíme ztraceni?

Peterson: Ayaan mluví o tom, že jedním z nejzákladnějších prvků západní civilizace je úcta k životu. Částečně jde podle mě o trvání na tom, že každý člověk byl stvořen k obrazu Božímu, a má tudíž hodnotu plynoucí z toho, že je člověk. Alespoň v určité míře to tak i praktikujeme, nejen kážeme. Náš příběh sice obsahuje prvek hlásící se k životu, lidé v něj však přestali věřit. Dnes k němu přistupujeme s jakýmsi zoufalstvím. Proč je to pomýlené?

Anderson: V podstatě proto, že jsme si svůj příběh přestali vyprávět, a výsledkem je zmatení. Připomíná mi to válečný vtípek, který mi kdysi vyprávěl otec. Dva australští vojáci se vylodí v Plymouthu a mají den volna, tak zapadnou do první hospody a v deset večer jsou pod obraz. Když je vyhodí na ulici, uvědomí si, že vůbec nevědí, kde jsou. Pak jeden uvidí černocha, jak se k nim blíží, ale jako z udělání je to admirál britského námořnictva ve vycházkové uniformě s prýmky a medailemi. „Vy, chlapci, nevíte, kdo jsem?“ oboří se na ně, místo aby jim poradil. Australané se na sebe podívají a jeden konstatuje: „Tak teď máme opravdu problém – nevíme, kde jsme, a tenhle neví, kdo je.“

To je obraz naší dnešní kultury: nevíme, odkud jsme přišli, kde jsme, ani kudy se vrátit na loď. Zazněl tu ten báječný citát z Churchilla: když svým dětem nepředáme příběh o našich přesvědčeních a o našich hrdinech, ponecháme je bez představy o tom, jaký máme cíl, kde se nacházíme a kudy je třeba se vydat, vydané napospas Marxovu výroku, že ti, kdo neznají své dějiny, dají se snadno přesvědčit.[1] 

Dnešní mladí ponechaní bez příběhu mají představu, že každý z nich dokáže být ostrovem. Agresivní usilování o sekularismus společně s agresivním individualismem až do té míry, kdy jedinou ctností se stává osobní autonomie, je tragédií. Snad je každý člověk ostrov, jenže na to, být ve svém životě Bohem a žít si v odloučení, nemáme. Nefunguje to.

Důsledky v osobním životě mladých jsou hořké: osamocení, úzkost, duševní choroby, v mnoha případech sebepoškozování… A v životě kolektivním jakbysmet: identitární politika, roztříštěnost, vytržení z komunity…

Jak interpretovat diskurs o moci a útlaku

Peterson: Lidé, které dnes vídáme protestovat, žijí v intencích protipříběhu, který se rozvinul v posledních 150 letech a podle něhož je na společenskou organizaci i na dějiny třeba pohlížet prizmatem moci. Je to odrůda marxismu: Marx začínal i končil mocí hospodářskou a současní polymarxisté pohlížejí v témž světle na všechno. Ti, kdo podporují věc Palestinců, tvrdí, že se zastávají obětí proti jejich utlačovatelům. Tento protipříběh o utlačovatelích a jejich obětech se nevídaně rozšířil a na univerzitách se stal skoro nezpochybnitelnou doktrínou.

Naznačili jste, že bychom ke své historii a k tradičním příběhům měli přistupovat s jistou hrdostí. Odpůrci tohoto stanoviska by upozornili na nepopiratelné ukrutnosti našich dějin a na mocenskou dynamiku prostupující naši společnost i minulost. Řekli by, že nevidí důvod, proč důvěřovat způsobům, jakými jsme se v minulosti vypořádali s problémy, poněvadž v zásadě šlo jen o moc a útlak. James Joyce prohlásil, že dějiny jsou noční můra, z níž se snaží procitnout, a něco na tom je. Jak ty dva příběhy smířit?

Guinness: Rabín Jonathan Sacks říkával, že hlavní volba je dnes mezi ideou moci a mocí idejí, ale otázkou je, o jaké ideje půjde. Radikální levičáci chtějí skoncovat s nespravedlností, a to je v pořádku, k nespravedlnostem skutečně dochází. Rozdíl spočívá v tom, že na své straně nemají žádnou pravdu. Postmodernismus znamená postpravdu – a neexistuje-li pravda, moc je vším. Můžete vyvolat mocenský konflikt, a tak podkopat status quo. Už Římanům bylo jasné, kam to nakonec musí vést: míru lze dosáhnout jen cestou despotismu. O radikální levici se dá říct bez obalu: jejich revoluce nikdy neuspějí, útlak nikdy nekončí a slibovaná budoucnost nikdy nepřichází.

Srovnejme si to s židovským a křesťanským chápáním. Hebrejští proroci stavěli proti moci pravdu a volali po obrácení srdcí a myslí. Svoboda mýlit se je zároveň i svobodou říct, mýlil jsem se, musím se změnit. Odpuštění se opírá o svobodu: minulost je možné osvobodit a totéž platí i pro budoucí druhou šanci. Prorocké, biblické pojetí zdůrazňuje právě toto silné pojetí svobody a odpovědnosti, kdy se proti moci staví pravda. My i levičáci bojujeme tedy s nespravedlností, ale vycházíme při tom z velmi odlišných směrů.

Aliová: Řekla bych, že moc je danost, je to něco jako gravitační zákon, ale existuje i bezmoc. Nikdo nechceme být bezmocní, ale existuje Bohem daná přirozená moc. V západní civilizaci se vyvinuly dva způsoby, jak na moc pohlížet: na jedné straně světonázor, který lidské bytosti považuje za konstrukt, a konstruktem je i pravda. Lidé nejsou špatní – dělají špatné věci jen proto, že je k tomu přivedla společnost, a kdybychom měli moc ji rekonstruovat, modifikovat a manipulovat, mohli bychom stvořit něco jako dokonalého člověka.

Ten druhý způsob spočívá v přijetí přirozenosti, člověka takového, jaký je. S otázkami moci se musíme nějak vypořádat: omezit ji tak, aby nikdo nevznášel nárok na všemocnost. Je to docela arogantní, představovat si, že se lidé dají změnit tak, aby se vešli do nějakých forem. Pokud přijímáte existenci transcendentní moci nad námi, což je idea zakořeněná v křesťanství a v židovsko-křesťanských tradicích, je takový postoj v mnoha směrech nadřazen nihilistické, ateistické teologii, podle níž lidé smějí dělat, manipulovat a tvořit, cokoli chtějí.

A právě tak je nadřazen i víře, v níž jsem vyrostla, víře v Boha, teologii a příběh, který jednotlivcům dává cosi jako jednorozměrný cíl: běžte, dělejte tohle, každého obraťte na islám, a pokud odmítne, zabijte ho. Pak přijde soudný den a bude po všem. Je to sice jednoduchý, ale vytrvalý příběh, který už je tu s námi 1 400 let. Podle židovsko-křesťanské tradice není na lidech, aby dělali něco takového: nedá se dělat víc než civilizovat, zpochybňovat a omezovat moc tak, aby většině lidí zaručila skutečnou svobodu.

Peterson: Jeden způsob, jak shrnout, o čem tu mluvíme, je prohlásit, že z určitého hlediska je nejzazší realitou moc, a pravda tak nevyhnutelně slouží moci. Podle mě to není špatné shrnutí aliance mezi postmodernismem a marxismem. Moc je drsnou realitou a nároky na pravdivost vznášené různými lidmi slouží jejich moci bez ohledu na to, co vlastně říkají: moc über alles. Opačné stanovisko zhruba říká, že ať už je tato skutečná moc jakákoli, slouží pravdě, a nikoli naopak, pravdě, která předpokládá, že v pozadí moci se skrývá pravda. Částečně to vyvstává jako důsledek rovnováhy mezi soupeřícími mocenskými nároky a částečně z předpokladu, že jsme všichni zavázáni něčemu transcendentnímu, co nás převyšuje.

Vztah k transcendentnímu dobru

Peterson: Z psychologického hlediska je jednou ze záhad souvisejících s tvrzením, že naším nejzazším motivačním principem je moc, otázka, k čemu se ta moc vztahuje. Někdo si řekne, mám velkou moc, umožňuje mi získat, co se mi zachce, ale jaké povahy jsou mé požadavky a proč se vlastně domnívám, že by měly být splněny? Stačí se podívat na psychopaty a narcisisty, kteří se ve svém úsilí získat, co chtějí, nespoléhají na nic jiného než na moc: taková moc je vždy ve službě omezeného a sobeckého impulsivního hédonismu. Problém s okamžitým uspokojením není jen v jeho bezúčelnosti, ale i v tom, jak ničí všechny dlouhodobější vztahy. Když vás využiji jen jako nástroje ke svému okamžitému uspokojení, rezignuji na možnost, že by mezi námi mohl vzniknout dlouhodobě produktivní vztah.

A nejen to – lidé, kteří se spoléhají jen na moc, zrazují sami sebe. Mnozí z nich končí ve vězení, protože dělají hloupé, krátkozraké věci a podrývají tak svůj středně- a dlouhodobý blahobyt. Ve vztahu k transcendentnímu dobru, o němž mluvíme (a často je označujeme slovem „Bůh“), jde po mém soudu mimo jiné o to, že je protikladem impulsivního a hédonistického sobectví, které je psychologicky a společensky nevyhnutelně ničivé. Je možné souvislost mezi bezprostředním a transcendentním pojímat tímto způsobem?

Guinness: Místo o moci mluvme o svobodě, tam se tato otázka dotýká většiny lidí na Západě. Lord Acton pamětihodně prohlásil, že svoboda není povolení dělat si, co chceme, nýbrž moc dělat, co bychom dělat měli. Skutečná svoboda je jako sportovní nebo hudební nadání. Pokud se tomu budeme horlivě a ukázněně věnovat, začneme být postupně svobodní, ale instinktivně svobodní nejsme. Naproti tomu jsou dnes mnohé západní názory na svobodu nerealistické, jde v nich jen o „svobodu od“. Musíme přeformulovat způsob, jak svobodu chápeme.

Absolutizovaná svoboda je anarchie a absolutizovaný rozum je autoritářství. Stojí za to vzpomenout si na dvě falešné ruské revoluce z roku 1917. Proti carovi stáli anarchisté i marxisté, zvítězili, ale marxisté pak anarchisty zničili, protože neomezená svoboda je v delší perspektivě nerealistická, a nakonec vám nezůstane nic než moc. Musíme klíčovou otázkou Západu znovu učinit důrazný, realistický a zodpovědný pohled na svobodu. Když se nám to podaří, všechny ostatní kousky skládačky zapadnou na své místo.

Peterson: Uspořádal jsem před časem s Osem a několika dalšími seminář věnovaný biblické knize Exodus. Jednou z věcí, které nás na jejím vyprávění zaujaly, byla situace, kdy Bůh přikáže Mojžíšovi, aby odporoval faraonovi, osvobodil židovské otroky a vzepřel se tyranii. Mojžíš má faraonovi říct: „Nech můj lid jít.“ Všichni to známe jako slavný slogan amerického hnutí za lidská práva („let my people go“), jenže v Bibli ta věta ještě pokračuje: „Nech můj lid jít, aby se mi mohl klanět na poušti.“ A to je něco jiného, je to svoboda v řádu, svoboda dostát své odpovědnosti, spíš než svoboda hnát se za svým hédonistickým rozmarem.

Guinness: Původní hebrejský text lze přeložit jako „klanět se“, ale i jako „sloužit“. To si pak člověk vzpomene na verš z písně Boba Dylana, „někomu sloužit musíš“ („you‘re gonna have to serve somebody“). Z lidí, kteří si myslí, že jsou naprosto svobodní, se nakonec vyklubou ti největší otroci.

Peterson: Protože slouží svým rozmarům.

Aliová: Podle mě Západ chyboval, když se pustil do debaty o tom, jestli Bůh existuje. Každý k tomu měl co říct a nikdo si nijak nepomohl. Dospěla jsem k závěru, že je to plýtvání časem. Místo toho bychom raději měli porovnat různé představy Boha, s nimiž lidstvo přišlo, a různé příběhy, které jeden druhému o transcendentnu vyprávíme. Na židovsko-křesťanském příběhu mě přitahuje, jak se v něm transcendentní moc stává příběhem o svobodě, o zmírnění moci a o ustavení institucí a doktrín, které dávají císaři, co je císařovo. To má být vaším náboženstvím, tak je zapotřebí uctívat transcendentno. Tenhle příběh je nadřazen mnoha dalším, které znám, a podle mě bychom mu měli dát přednost. Pokud přijímáte tenhle příběh a hlásíte se k tomuto odkazu, nejde jen o to, že si ho vážíte: budete bojovat o jeho zachování. Máte zrcadlo, které se dá nastavit jiným bohům, kteří se prezentují jako všemocní.

Peterson: S osvícenstvím jsme na Západě začali pohlížet na náboženství jako na teorii o tom, co je to svět, jako na jeden z mnoha souborů faktů, což vedlo ke konverzaci o tom, jestli Bůh existuje, nebo ne. Jako by to bylo prosté faktické tvrzení. Os citoval Boba Dylana, že něčemu člověk sloužit musí. Buď tedy budeme sloužit svým impulsivním a hédonistickým rozmarům, anebo se všechno pokusíme integrovat takovým způsobem, který nás zaváže službě něčemu vyššímu. Přijmeme-li představu, že hodnoty lze uspořádat od nejnižší až po nejvyšší, otázkou bude, co správně postavit na vrchol. Ty zmiňuješ omezení nebo spíš konceptualizaci toho, co je nejvyšší, jako je omezená vláda a představa, že každý člověk je nadán božskou hodnotou odrážející to, co by mělo být na nejvyšším místě.

Guinness: Kontrast je matkou srozumitelnosti: ti, kdo stojí v čele, by měli definovat realitu a předložit možnosti, z nichž si lidé musí vybrat. Mojžíš řekl, stavím před vás požehnání a prokletí, život a smrt: zvolte si život. Anebo Abraham Lincoln: nemůžete být napolo otroky a napolo svobodnými. Musíme si vybrat, to je dnes lidem na Západě potřeba říct. Lidé nevědí, před jakou volbou stojí, ale zvolit si musíme, protože v sázce je Západ samotný.

Hrozba zbožštění vlády

Anderson: Ze všeho nejnebezpečnější je udělat si v demokracii Boha z vlády. Vláda by měla být takříkajíc po proudu od kultury a kultura je v každém případě po proudu od přesvědčení a hodnot. Zdá se, že tento pořádek převracíme a říkáme, vládo, budeme ti tak vděční, když nám laskavě dáš nějakou svobodu. Je to přesně na­opak: v demokracii je úkolem vlády uznávat, že na prvním místě stojí jednotlivec, a podporovat a hájit jeho svobody i proti jeho zájmům.

Totéž lze říci i jinak: jakmile odstraníme představu odpovědnosti vyšší autoritě, stane se vláda Bohem. Tomu je třeba se bránit, protože vlády si vždy budou chtít nahromadit moci co nejvíc. Musíme rozumět svým svobodám i rámci, v němž jsme jimi obdařeni, a vždy trvat na tom, že vlády mají povinnost je uznávat a hájit. Myslím, že jsme na Západě v tomto směru do velké míry přestali být schopni jasného uvažování.

Peterson: Sekulární humanisté, s nimiž mluvím, vesměs dokáží obratně hájit své přesvědčení a soudí, že je možné mít společnost, která setřese náboženské pověry, a přitom si udrží mravní řád. S tím mám jeden problém – souvisí s naší diskusí o tom, co má být postaveno na nejvyšší místo: naše civilizace je založena na předpokladu, že máme určitý soubor práv, a člověk by myslel, že ta zase vycházejí z předpokladu, že máme hodnotu vyvěrající z našeho lidství. Pokud však nepředpokládáte existenci transcendentní sféry, v níž sídlí etika, stojíte před problémem, oč se ta práva vlastně opírají. Neexistuje-li nic transcendentního a nic mimo stát, začnou vaše práva záviset na státu. A pak bych řekl, že se stát de facto stává Bohem.

Anderson: Dostáváme se k jádru věci. Pro sekulární Západ je jím otázka, na jakém základě přijmu představu, že můj bližní – zvlášť když s ním nesouhlasím, nemám ho rád a shledávám ho nesnesitelným – má vůbec nějakou hodnotu. Jak to formuloval náš dlouholetý premiér sir Robert Menzies, muž nijak zvlášť nábožensky založený, demokracie není stroj, nýbrž duch, v němž uznáváme, že bez ohledu na naše společenské postavení, vrstvu, k níž náležíme, majetek a podobně, jsou si všechny lidské duše v očích Nebes rovny. Máme představu vyšší autority, která trvá na tom, že na mě a na vás záleží stejně. Potíž se sekulárním modelem je v tom, že nám brzy začne hrozit situace, kdy dojdeme k závěru, že druzí jsou sice mravní a inteligentní bytosti a vypadají stejně jako my, ale přece jen jsou méně inteligentní a vlastně nám tak docela rovni nejsou. V tom je podstata problému: je zapotřebí někoho, kdo nám bude se smrtelnou vážností říkat, že si jsme skutečně rovni.

Guinness: Stali jsme se civilizací řezaných květin. Odřízli jsme se od svých kořenů a dál sice spoléháme na květy, ale květy ve váze nakonec umírají. Řečeno otevřeně, nežijeme dnes jen v postpravdě, ale v rostoucí míře jsme obdařeni všehovšudy postprávy. A alternativou, která se blíží (jak nám ukazuje Hamás), je barbarství.

Peterson: Vyhlášení moci navíc pohlcuje samo sebe, poněvadž ti, kdo tvrdí, že všechno je jen moc, nedokáží odpovědět na otázku, jak byste v případě, že mám nad vámi moc, mohli a měli být přede mnou chráněni. Není-li nic než moc a vy jste bezmocní, proč nemám právo – mám-li nepochybně schopnost – jít za svým cílem přes vaši mrtvolu? Na jakém základě se dá proti tomu protestovat? Je-li moc vším, je vším i nejmocnější člověk, který má moc nad slabšími. Na sekulárně humanistické straně před tím nevidím obranu.

Anderson: Měli jsme teď v Austrálii ústavní referendum. A všechna elitní uskupení, od vlády přes univerzity, devadesát procent médií, byznysmeni, sportovci, všichni se vyslovili pro přijetí drobné úpravy, kterou by se jedné skupině Australanů přiznala kolektivní práva – podle jejich původu či barvy pleti. Voliči to však jednoznačně odmítli, přičemž veškeré průzkumy naznačují, že důvodem byla nechuť k tomu, být rozděleni. Z toho je patrná strašlivá propast: vzdělanci a elity si představují, že vědí, co je pro nás nejlepší.

V jistém smyslu je tohle náš civilizační bod zlomu: začneme znovu respektovat jasně vyjádřenou vůli a záměr voličů? Pokusíme se znovu oživit občanství v situaci, kdy lidé získali dojem, že mají už jen málo společného s povýšeneckou expertokracií, a v tom se příliš nemýlí? Musíme věřit, že instinktivně – a zvlášť, pokud se nám dostane vedení – dokážeme čerpat ze své přirozenosti to nejlepší, postarat se, aby demokracie fungovala, jak má, a spolupracovat na základě obnovené důvěry. Nic totiž naše společnosti nerozkládá tolik jako zhroucení důvěry a nejhorší je zhroucení důvěry v přesvědčení, ideály a hodnoty, které nás pohánějí.

Peterson: Ayaan, ty ses sice poměrně brzy ve svém životě zřekla totalizujícího náboženského světonázoru, ale jak nyní slyším, dopracovala ses k novému chápání existence, transcendentna jako takového i svého vztahu k němu.

Aliová: Vzbouřila jsem se proti transcendentnímu konceptu Boha, tak jak je dnes ztělesňován íránským režimem, Hamásem a Islámským státem. S tímto Bohem jsem vyrostla, a když jsem se dostala do Nizozemí, našla jsem dost odvahy na to, říct mu ne. Nekonvertovala jsem ovšem na křesťanství ani na žádnou jinou víru, byla jsem pevně přesvědčena, že ta tři písmena „Bůh“ znamenají prostě zlo.

Mými nejlepšími přáteli se stali Sam Harris, Christopher Hitchens a Richard Dawkins. Do­­dnes je ctím a miluji – přála bych si, aby byl Christopher naživu a mohl se vyjádřit k tomu, čím dnes procházíme.

Po mém soudu vedeme chybnou konverzaci. Existuje Bůh? A stvořil svět za šest dnů? Měli bychom si raději srovnat, čeho jsme jako lidé, se svými představami transcendentna, které jsme během staletí rozvinuli, vlastně dosáhli. Na takovém základě se teď mohu hrdě přihlásit k židovsko-křesťanskému náboženství, aniž bych ztrácela čas rozvažováním nad tím, jestli si opravdu myslím, že svět byl stvořen za šest dnů. Nejspíš nevěřím každému slovu z Bible, ale věřím v křesťanskou tradici a v to, co přinesla. To jsou hodnoty, o které usiluji a podle nichž žiji. Vzpomínám, že v roce 2008 mě za křesťanku označil Roger Scruton. Vrtěla jsem hlavou, že žádná křesťanka nejsem, načež mi řekl: jednáš jako křesťanka a chováš se jako křesťanka, tak jsi křesťanka. Přesně to bych řekla Richardu Dawkinsovi: je to jeden z nejkřesťanštějších lidí, které znám.

Západní civilizace je řezaná květina a řezané květiny umírají, v západní civilizaci však máme spoustu semenáčků. Najdeme je v knihovnách a nabízejí nám je moudří lidé jako právě Roger Scruton. Máme ještě pozůstatky a symboly západního odkazu, a ti z nás, kdo je zdědili a těší se z nich, je musí chránit, zalévat, a stanou-li se terčem útoku, bránit.

/ Redakce děkuje Johnnymu Pattersonovi z londýnského ústředí ARC za laskavé svolení uveřejnit zkrácenou verzi diskuse; její plné znění je k dispozici zde. Připravil a přeložil Tomáš Suchomel./

 

[1] Stephen Mansfield, Never Give In: The Extraordinary Character of Winston Churchill; Marx ovšem taková slova nejspíš nikdy nevyslovil. Pozn. T. S.

---

Jordan Peterson (1962), kanadský klinický psycholog a emeritní profesor na Torontské univerzitě, spisovatel a hostitel podcastů.

Ayaan Hirsi Aliová (1969), nizozemsko-americká politička, aktivistka a spisovatelka somálského původu, manželka historika Nialla Fergusona.

Os Guinness (1941), anglický spisovatel, anglikánský teolog a společenský kritik působící dlouhodobě ve Spojených státech.

John Anderson (1956), australský politik a komentátor, v letech 1999–2005 předseda středopravicové Národní strany a vicepremiér vlády.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 4/2024)