Donald Trump jako Drsný Harry?
Rozhovor s Romanem Jochem

Měla to být drtivá výhra Joea Bidena. Z perspektivy amerických médií nemělo jít jen o odmítnutí charakteru a chování Donalda Trumpa, ale o odmítnutí republikánů a jejich politiky jako celku. Demokraté měli suverénně udržet většinu ve Sněmovně reprezentantů a jejich šance na získání většiny v Senátu byly reálné. Výsledek? Joe Biden se stane prezidentem. Můžeme mluvit o přesvědčivém vítězství, ale rozhodně ne o drtivém. To samé platí pro Kongres, kde sice demokraté udrželi většinu ve Sněmovně reprezentantů, ale ztratili mnoho klíčových křesel. Republikáni tak mají reálnou šanci ovládnout Sněmovnu v roce 2022. Ani Senát nevyšel úplně podle představ demokratů. O osudu senátní většiny se bude rozhodovat v druhém kole voleb v Georgii, kde ani jeden z kandidátů nepřekročil padesát procent. Joe Biden tak dost možná bude po mnoha letech prvním demokratickým prezidentem, který bude nastupovat do úřadu bez většiny v Senátu. (Prvním od voleb 1988, v nichž byl prezidentem zvolen republikán George H. W. Bush a demokraté získali většinu v obou komorách Kongresu.)

Prezident Trump navzdory intenzivní kampani médií proti jeho osobě získal ještě více hlasů než v roce 2016 a polepšil si u téměř všech etnických menšin.

Volby provázela opět řada iregularit a pochybností. Do velké míry s nimi zamíchala i koronavirová krize. Co výsledky voleb znamenají pro obě strany? V jakém stavu jsou americká média? Jakou roli tentokrát ve volbách sehrály sociální sítě? Na to vše se budu v rozhovoru ptát jednoho z předních českých odborníků na americkou politiku Romana Jocha.

Každé volby, ve kterých se prezident uchází o druhé funkční období, jsou referendem o jeho osobě. Jak si v kampani vedl prezident Trump? Jakou roli ve výsledcích voleb sehrála pandemie koronaviru?

Donald Trump vedl velice energickou kampaň, na rozdíl od Joea Bidena, který vedl kampaň nízké intenzity a doufal, že průzkumy, které mu předpovídaly vítězství, jsou pravdivé, a Trump se ve své kampani dopustí nějakého aktu sebedestrukce. Nakonec ty výsledky byly velice těsné; stejně jako v roce 2016. V obou případech rozhodlo jen pár desítek tisíc hlasů v několika málo státech. Takže prezidentské volby 2020 jsou zrcadlovým obrazem voleb 2016 (dokonce i ve Sboru volitelů je ten poměr stejný – 306 : 232 pro vítěze). Trump si oproti roku 2016 mírně polepšil u bílých žen, černochů a Američanů latinskoamerického i asijského původu, paradoxně oslabil u bílých mužů, především bohatších. Pandemie koronaviru asi nebyla jedinou nebo hlavní příčinou jeho porážky, spíše kamínkem do mozaiky: mnohé jeho politiky byly dobré a úspěšné, ale jeho jednání často chaotické, neprofesionální a sebestředné.

Americký historik Victor Davis Hanson ve své knize The Case for Trump přirovnal prezidenta Trumpa k filmové postavě Drsného Harryho. Podle něj je Trump typický příklad tragického hrdiny. Má mnoho lidských nedostatků, ale má odvahu udělat věci, na které by si nikdo netroufl. Přišel a nekonvenčními metodami dosáhl důležitých změn v mnoha oblastech domácí i zahraniční politiky. Tragický hrdina se ale nikdy nedočká uznání, a když je práce odvedena, odstaví ho nebo sám zmizí. Díváte se na Trumpa a jeho působení ve funkci prezidenta podobně? Jak hodnotíte jeho politiku?

Trumpova politika, jak domácí, tak i zahraniční, byla překvapivě dobrá a úspěšná. Byla to ale standardní republikánská konzervativní politika. Snížení daní, deregulace, nominace konzervativních soudců, tvrdý postoj vůči ajatolláhům v Íránu, rozpoznání Číny coby hlavního geopolitického soupeře USA v následujících dekádách atd. A někdy se vskutku zachoval jako Clint Eastwood coby Drsný Harry: kdo z jeho předchůdců, demokratických či republikánských, měl tu odvahu přesunout ambasádu do Jeruzaléma? A veškerá konvenční „moudrost“, že to nesmiřitelně popudí arabské země, se nenaplnila. Právě naopak: arabské sunnitské země to vzaly jako realitu a Izrael vnímají coby žádoucího spojence vůči větší hrozbě, šíitskému Íránu. Jenže mezi Drsným Harrym a Donaldem Trumpem je velký rozdíl: Harry Callahan byl kladnou postavou, „rytířem bez bázně a hany“, zatímco Donald Trump má veliké charakterové vady – marnivost, egoismus, dětinskost, nestálost. Je otázkou, zda to dobré v jeho politice bylo spíše jeho zásluhou, anebo zásluhou jeho okolí, které ho k tomu přesvědčilo, anebo i republikánů v Kongresu. Podle mě je málo doceňovaným hrdinou posledních čtyř let vůdce republikánské většiny v Senátu Mitch McConnell.

Mitch McConnell je skutečně zajímavá osobnost Republikánské strany. Můžete rozvést jeho úspěchy i těžkou pozici, ve které se v posledních letech často nacházel?

Mitch McConnell, přezdívaný želva (jeho hlava a krk s trochou fantazie připomínají želvu), byl poprvé zvolen do Senátu v roce 1984 (za stát Kentucky). Vůdcem republikánů v Senátu je od voleb 2006 a republikáni mají v Senátu většinu od voleb 2014, posledních šest let je tedy vůdcem republikánské většiny v Senátu. Není okázalý, bombastický, ale je velice efektivní, pokud jde o prosazení toho, co prosadit chce. V roce 2016, když zemřel konzervativní soudce Nejvyššího soudu Antonin Scalia a prezident Obama na jeho místo nominoval levicově centristického soudce Merricka Garlanda, McConnell nepřipustil hlasování o schválení jeho nominace s tím, že když má ve volebním roce jedna strana většinu v Senátu a druhá má prezidenta, je dobré nechat na voličích, aby rozhodli, kdo bude prezidentem a která strana bude mít většinu v Senátu. Kdyby volby vyhrála Hillary Clintonová a demokraté získali většinu v Senátu, mohli by na Nejvyšší soud prosadit i mnohem levicovějšího soudce než Garland. McConnell tudíž riskoval, ale vyšlo mu to; prezidentem se stal Trump a republikáni uhájili většinu v Senátu. Takže postupně Trump nominoval a oni schválili až tři konzervativní soudce (z celkových devíti na Nejvyšším soudu) – Gorsuche, Kavanaugha a Barrettovou. McConnell rovněž dohlížel na snížení a zjednodušení daní i na zpřísnění sankcí vůči Rusku. Je stejný ročník jako Joe Biden, letos mají oba 78 let (předsedkyni Sněmovny reprezentantů demokratce Nancy Pelosiové je 80 let).

Mitch McConnell. Zdroj: Wikimedia Commons.

Nabízí se otázka, jestli si nyní prezident Trump trochu nekazí reputaci u voličů svým chováním v posledních týdnech – chce se soudit s několika státy, přepočítávat výsledky, nezapočítávat určité hlasy. I když v lednu Bidenovi předá úřad, zatím to nevzdává. Jsou namístě pochybnosti o legitimnosti voleb a je Trumpův postup v této věci z nějakého úhlu pohledu pochopitelný? Jaká je jeho strategie? Nestává se Trump postupně tím, co sám nenávidí – Hillary Clintonovu (popřípadě Stacey Abramsovou – obě dámy do dnešního dne tvrdí, že jim bylo vítězství ve volbách ukradeno podvodem)?

Tvrdé jádro trumpistů věří, že mu volby byly ukradeny, americký lid byl podveden a jednalo se o kolosální konspiraci. Žádné přesvědčivé důkazy o tom, že iregularity, chyby, omyly nebo i podvody v klíčových státech změnily výsledek od Trumpa k Bidenovi, předloženy nebyly. Trump však má právo využít jakoukoli legální (tj. soudní) možnost nápravy, pokud má pochybnosti o výsledcích. Nezaujatý pozorovatel na základě informací a hlavně důkazů – či spíše jejich absence – musí uznat, že vyhrál Biden. Pro mnohé republikánské politiky je Trumpovo chování ostudné, ale nechtějí si znepřátelit jeho skalní stoupence, kteří jsou i jejich voliči. Všeobecně se však čeká, že když se sejde Sbor volitelů, bude to konec „hry“ a nastane přechod k Bidenově vládě. Proč to ale Trump dělá, když ví, že nemá šanci? Buď aby si k sobě ještě více připoutal svůj tvrdý fanklub, aby měl věrný a loajální segment diváků, pokud se rozhodne založit si vlastní televizi; anebo aby zůstal v Republikánské straně silnou osobností a připravoval – sobě nebo nějakému příbuznému či spojenci – cestu ke kandidatuře v roce 2024.

Jaká byla v uplynulých čtyřech letech role viceprezidenta Mikea Penceho?

Mike Pence byl nejdřív kongresmanem z Indiany, poté jejím guvernérem. Byl standardním, „reaganovským“ konzervativním republikánem: za snížení daní, tradiční morální hodnoty a silnou zahraniční politiku. O sobě vždy říkával, že je „křesťan, konzervativec a republikán – v tomto pořadí“. V roce 2016 si ho Trump vybral jako svého kandidáta na viceprezidenta. Pence v té funkci projevoval velice nízkou profilaci a byl vždy až extrémně loajální vůči Trumpovi; i když při některých jeho tweetech či výrocích musel zřejmě dost trpět. Má se za to, že při vnitřních diskusích a poradách zastával vždy standardní konzervativní republikánské stanovisko, a tím představoval jakousi přímou linku konzervativců do Bílého domu. Svou bezmeznou loajalitou vůči Trumpovi si však nepopudil tvrdé jádro jeho stoupenců, a proto se čeká, že se v primárkách 2024 pokusí získat republikánskou nominaci na prezidenta.

Mike Pence. Zdroj: Wikimedia Commons.

Původně jsem se chtěl zeptat na průzkumy volebních preferencí, proč se zase agentury netrefily, ale pak mě v souvislosti s nimi napadla zásadnější a vlastně méně radostná otázka týkající se budoucnosti USA. A to otázka výhry/nevýhry Demokratické strany. Objektivně demokraté vyhráli post prezidenta a uhájili většinu ve Sněmovně reprezentantů. I prezidenta Trumpa ale volilo bezprecedentní množství lidí navzdory permanentní kampani médií. Podle předních amerických komentátorů a představitelů Demokratické strany je nebezpečný rasista a hlupák. Jak to, že tedy přilákal takové množství voličů, a ještě navíc z řad etnických menšin? A vede se o náladách voličů uvnitř Demokratické strany seriózní debata, nebo máme spíš očekávat přístup, jaký navrhuje například novinářka Jennifer Rubinová z Washington Post – tedy, že je potřeba voliči Donalda Trumpa opovrhovat a jeho spolupracovníky „potrestat“ za jejich neuváženost?

Co navrhuje Jenn Rubinová, je hloupé. Každá strana má usilovat a bude usilovat o každého voliče. Hlas jako hlas. Trumpa volily především čtyři skupiny voličů: za prvé skalní trumpisté, pro které je Trump génius. Za druhé konzervativní protestantští křesťané, evangelikálové, pro které je Trump novodobý král Kýros: pohan, kterého Bůh používá pro správné účely, tj. ochranu křesťanů a jejich náboženské svobody. Za třetí tradiční republikáni, kteří ho využívali pro prosazení svých zájmů, např. snížení daní, a především ho podpořili proto, že jakkoli nedokonalý byl stále lepší a méně hrozivý než ta druhá strana, obzvláště ti ideologičtí neo-jakobíni z levého křídla Demokratické strany. A za čtvrté chudí běloši a příslušníci barevných menšin, pro které nebyl standardním elitářským republikánem, ale normálním člověkem, populistou, který na jejich zájmy myslel (či alespoň o nich mluvil) více než jakýkoli standardní politik, demokrat či republikán. Tito původně demokratičtí voliči by nevolili standardního republikána, ale Trumpa ano, proto letos získal větší procento hlasů barevných menšin než jakýkoli republikánský kandidát na prezidenta od roku 1960!

Pokud jde o etnické menšiny v USA, faktem je, že se demografie Spojených států v posledních dvou desetiletích značně proměňuje. Namístě je tedy otázka: Je tento nárůst republikánských voličů etnického původu dočasným fenoménem spojeným s Trumpovou anti-establishmentovou rétorikou, který odejde s Trumpem? Nebo je zde šance, že byly v těchto volbách položeny základy nového a pevného elektorátu Republikánské strany? A nenaznačují tyto volby, že se proměňuje nejenom elektorát, ale i celkové personální obsazení strany? Mluvím například o tom, že republikáni získali čtyři nová křesla v Kalifornii, která dlouhodobě tíhne k levici, přičemž dvě z nich vyhrály ženy korejského původu. I když se o tom v médiích moc nepíše, za republikány bylo letos do Kongresu zvoleno rekordní množství žen.

Ano, málo zmiňovaným faktem letošních voleb je úžasný úspěch republikánských žen – kandidátek do Kongresu. Např. v Kalifornii nebo i na Floridě. Zda ti voliči, které k Republikánské straně přitáhl Trump, zůstanou u této strany i poté, co Trump odejde, bude záviset na tom, jak se k nim budou republikáni chovat a co jim nabídnou.

Jakou roli tentokrát sehrály sociální sítě a jak se to lišilo oproti roku 2016?

Nevím, nedokážu to posoudit. Obecně si myslím, že sociální sítě coby mechanismus vítězství jedné strany nad druhou jsou přeceňované; sociální sítě volby nezvrátí. Jejich dopad je ten, že vedou k radikalizaci populace, protože lidé se utvrzují o svých názorech ve svých bublinách a nenaslouchají těm s jinými názory. Ta radikalizace je jak u radikální levice (těch „progresivních“, „woke“ a hnutí Black Lives Matter), tak i u fenoménu alt-right, který je však letos už mnohem méně významným fenoménem, než byl v roce 2016. Naopak radikální levice byla letos na vzestupu a v roce příštím, když už prezidentem nebude Trump, se její hněv a odpor obrátí proti prezidentu Bidenovi. Fanatici nejsou schopni kompromisů. Girondisté a jakobíni spolu gilotinovali monarchisty, poté jakobíni gilotinovali girondisty a pak se jakobíni začali gilotinovat mezi sebou… V USA to nebudou fyzické vraždy (snad), nýbrž ideologické: kdo dřív koho „zruší“ (cancel) a „deplatformuje“.

Rád bych se teď krátce přesunul k tématu, které je asi pro české obyvatele nejzásadnější – zahraniční politice USA. Na pravé straně politického spektra panují obavy z Bidena a jeho zahraniční politiky. Joea Bidena má pravice spojeného s Íránskou dohodou a s diskutabilními výsledky zahraniční politiky Baracka Obamy. Na druhou stranu například Niall Ferguson nedávno připomněl, že i Biden má „svoje chvíle“. V nedávném dílu podcastu Goodfellows prohlásil: „Mnoho let působil v Senátní komisi pro zahraniční vztahy, rozhodně se nedá říct, že by byl měkký vůči Sovětskému svazu. Špatně se postavil k válce v Perském zálivu, ale naopak dobře odhadl situaci v Bosně. Biden taky chtěl akci v Sýrii a Obama tomu zabránil.“ Jak bude vypadat zahraniční politika Joea Bidena? Máme očekávat navázání na éru Baracka Obamy, jak si slibuje americká levice, nebo nás Biden překvapí?

Joe Biden bude vstřícnější vůči Evropě, určitě rétoricky, a ani nebude hrozit novými tarify či celní válkou. Bude však rád, že Trump silně tlačil na nás Evropany, abych dávali více prostředků na svou obranu. Opět přistoupí k Pařížské dohodě o ochraně klimatu, aby se distancoval od Trumpa a uspokojil levé křídlo své strany. Ambasádu z Jeruzaléma už nepřemístí. Tvrdí, že bude více podporovat demokracii ve světě, což Trump nedělal, ale nedělal to ani Obama; posledním americkým prezidentem – podporovatelem demokracie ve světě byl, ehm, George W. Bush. K Obamově Íránské dohodě se už nevrátí – tím by si znepřátelil tradiční americké spojence Izrael a Saúdskou Arábii stejně, jako to udělal Obama –, ale pokusí se o novou dohodu s Íránem, méně vstřícnou, než byla ta Obamova. Otázka je, zda o to Teherán bude mít zájem. A hlavní otázkou je, jakou politiku, tj. jak ostrou, zvolí vůči Číně.

Má Joe Biden potenciál být silným sjednocujícím prezidentem, který navzdory posměškům o jeho věku a energii dokáže ukočírovat i mladé radikály ve vlastní straně? Nebo bude loutkou v rukou radikální levice?

Obávám se, že americká společnost je rozdělená až tak výrazně, že v dohledné době ji nemá šanci sjednotit nikdo. Musí přijít nějaká mezinárodní krize, aby se sjednotila; anebo, jak se říká, změna politického paradigmatu. Otázka levicových radikálů v jeho straně: pokud republikáni 5. ledna 2021 ztratí obě senátní křesla v Georgii, Senát bude rozdělen 50 : 50 a klíčový rozhodující hlas bude mít viceprezidentka Kamala Harrisová, potom tlak radikálů na Bidena bude obrovský a Biden ho nejspíš neustojí a před radikálním křídlem kapituluje. Pokud však republikáni obhájí alespoň jedno křeslo a většinu v Senátu mít budou, Biden bude vůči svému levému křídlu mnohem svobodnějším člověkem a může mu pravdivě namítat, že pokud s republikány neuzavře kompromisy, neprosadí vůbec nic. V Bidenově zájmu je tedy paradoxně to, aby republikáni v druhém kole voleb do Senátu v Georgii uspěli.

Joe Biden. Zdroj: 123rf.

Jak se díváte na budoucnost amerického konzervatismu? Zaznívají argumenty, že Trumpova prohra možná není pro konzervativce špatná. Kdyby vyhrál, téměř jistě by v roce 2024 vyhrál prezidentské volby kandidát demokratů z progresivního křídla. Za těchto okolností mají republikáni šanci přijít za čtyři roky s někým, kdo bude zastávat principy republikánské politiky, bude mít schopnost oslovit Trumpovy voliče a zároveň se vyvaruje některých jeho excesů. Vidíte někoho takového v republikánské straně?

Myslím si, že tato analýza je přesná. Kdo se v roce 2024 bude ucházet o republikánskou nominaci na prezidenta? Zřejmě současný viceprezident Mike Pence, pak ti relativně mladí senátoři, kteří v roce 2016 za Trumpem zaostali, tedy Ted Cruz z Texasu a Marco Rubio z Floridy, a dále ještě mladší senátoři, kteří jsou nyní na vzestupu: Tom Cotton z Arkansasu a Josh Hawley z Missouri. Pokud bude do té doby trumpismus zdiskreditován, může to být i Ben Sasse z Nebrasky, konzervativec, ale ostrý kritik Trumpa. Z žen určitě bývalá guvernérka Jižní Karolíny a velvyslankyně při OSN Nikki Haleyová. Nominaci se může pokusit získat samozřejmě i samotný Donald Trump, kterému ovšem v té době bude 78 let, anebo ji chtít zajistit pro jedno ze svých dětí. To je však nepravděpodobné; Trump je unikát (v dobrém i špatném slova smyslu), jaký se jen tak nevidí, ale je nepřenositelný, ani na vlastní potomky.

/ Rozhovor vedl Martin Fiala. /

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 6 / 2020)