Dva pohledy na konflikt ve Svaté zemi
Izrael mezi českým realismem a evropským idealismem

Nikolas Dohnal, Kryštof Havelka

POLITIKA & SPOLEČNOST / Názory

Evropská unie se dlouhodobě snaží ovlivňovat zahraniční politiku členských států, a to i vůči izraelsko-palestinskému konfliktu. Česká republika tomuto tlaku s pozoruhodnou vytrvalostí odolává. Naše zahraniční politika je ve srovnání s evropskou výrazně přátelštější k Izraeli a v tomto směru si drží nebývalou kontinuitu napříč politickým spektrem. Je realistická a oproštěná od abstraktních ideálů. Naopak unijní politika vůči Izraeli je stále více propalestinská, idealistická a občas také nutně chaotická.


Evropský obrat

Po druhé světové válce stály evropské státy jednoznačně na straně Izraele. Západní svět tehdy se Sovětským svazem soutěžil, kdo získá Izrael na svou stranu. V průběhu 50. a 60. let uzavřelo utvářející se Evropské hospodářské společenství (EHS) s Izraelem první ekonomickou dohodu o spolupráci. Průlom a následné zhoršení vztahů přišly po šestidenní válce, kdy se evropské státy odmítly smířit s jejím výsledkem a s kroky, kterými se Izrael snažil zajistit svou bezpečnost. EHS přijalo řadu dokumentů, v nichž otevřeně kritizovalo Izrael za okupaci území, na která neměl nárok.

Do této doby nicméně není možné zachytit žádnou přímou podporu Evropského společenství palestinské straně. Karta se výrazně obrací v 70. letech v důsledku ropných šoků a strachu o energetické zdroje, především poté, co arabské státy uvalily embargo na země podporující Izrael v době jomkipurské války (především USA a Nizozemsko). Bylo zapotřebí udobřit se s arabskými představiteli, což zahrnovalo i podporu Palestincům. Ministři zahraničí členských států EHS proto 6. 11. 1973 vydali deklaraci, která poprvé explicitně zmiňovala Palestince v souvislosti s legitimními právy. Vývoj raných vztahů mezi EHS a Palestinou tedy nebyl založen na idealistickém principu a hlubším smyslu ochrany „utlačované“ menšiny, ale na pragmatickém cíli pojistit si přísun ropy. Od 80. let se čím dál více institucionalizované EHS a poté nově i Evropská unie (EU) snažily angažovat v blízkovýchodním sporu s cílem zajistit Palestincům vlastní stát, a vyřešit tím celý mírový proces.

Česká republika a Izrael

Vztahy s židovským státem jsou v naší zahraniční politice unikátním faktorem, který má počátky už v době vzniku první československé republiky – i díky prezidentu Tomáši G. Masarykovi, jenž zastával sionistické pozice. Židovské etnikum bylo jako plnohodnotný národ uznáno hned zkraje naší vlastní státnosti. Pochopení pro židovské zájmy přetrvalo i po druhé světové válce, Československo se v OSN vyslovilo pro založení samostatného státu Izrael. Poslední velkou podporou Izraele byla materiální pomoc v jeho válce o nezávislost. Navzdory embargu OSN jsme Izraelcům prodali několik kusů stíhacích letounů a pomohli jsme vycvičit jejich piloty na našem území. Ačkoli kvalita dodaných letounů neodpovídala požadované částce, československou pomoc v této kritické chvíli si Izraelci pamatují dodnes. V následujících letech komunistického Československa vzájemné vztahy nejenže upadaly, po šestidenní válce už v podstatě přestaly existovat.

Po sametové revoluci Československo a Izrael opět navázaly korektní a přátelské vztahy. V dubnu 1990 Izrael oficiálně navštívil prezident Václav Havel, a obnovil tak staré pouto, které komunismus zpřetrhal. Od této chvíle naši státníci napříč stranami a politickými postoji drží až dodnes nezpochybnitelnou proizraelskou pozici. Dokonce i současný prezident Miloš Zeman, jehož názory se proměňují jako počasí, si v tomto směru zachovává stabilní postoj. Tuto tradiční a čitelnou zahraničněpolitickou pozici však poněkud zproblematizoval náš vstup do odlišně orientované Evropské unie.

Lámání chleba v OSN

Štěpení mezi Českou republikou a Evropskou unií je nejlépe vidět na rezolucích Valného shromáždění OSN, kde se Česko pravidelně nebojí jít proti unijnímu hlavnímu proudu. Naše pozice nebyly s EU zcela nekompatibilní: v drtivé většině se postoje České republiky a našich evropských partnerů shodovaly, a to i v době, kdy ČR ještě ani nebyla členem EU. Česká republika nicméně hlasovala odlišně v šesti dále popsaných klíčových případech. Jinými slovy, i když česká a evropská politika vůči židovsko-arabskému konfliktu stojí na stejných základech, při realizaci konkrétních kroků jsou mezi postoji českých vlád a většiny evropských států patrné významné nuance.

Co mají ČR a zbytek Evropy společného? Oba „tábory“ bez výjimky prosazují dvoustátní řešení a právo izraelských i palestinských obyvatel na svou vlast. Česká republika i Evropská unie zakládají své pozice k řešení blízkovýchodního sporu na rezolucích OSN č. 242 a 338, které jasně odsuzují izraelský zábor některých území (Západní břeh Jordánu, Pásmo Gazy a Golanské výšiny), jež Izrael získal po vítězstvích v šestidenní (1967) a jomkipurské válce (1973). Izrael tím získal nálepku agresora, rezoluce ona území označují jako „okupovaná“. Rozdíl je však ve vztahu k těmto rezolucím. Chování ČR spíše vypovídá o tom, že je uznává z jakési mezinárodní kolegiality a protože se dlouho jednalo o jediný základ pro mírový proces. ČR se totiž Izraele zastává, i když jeho počínání někdy směřuje proti těmto rezolucím. V případě EU se jedná o striktní interpretaci, od čehož se odvíjí i rozkol v obou zahraničních politikách.

První konflikty nastaly v otázce, zda Izrael za jeho minulé kroky pokárat. Česká republika se proti tomuto úmyslu jasně postavila při jednání o rezolucích č. 49/132 a 50/129 v letech 1994 a 1995. Obě rezoluce de facto kritizovaly Izrael za neustálé okupování území zabraného v šestidenní válce. Strany, které tuto rezoluci podpořily, argumentovaly tím, že za hlavní překážku mírového procesu považují stavbu izraelských osad na okupovaném území, kvůli kterým jsou mírová jednání neustále ohrožena a nepostupují. Ke kontroverzním izraelským osadám česká diplomacie uvádí, že je pokládá za ilegální a že mírovému procesu skutečně neprospívají, nicméně:

„Izraelská vláda však provedla významné změny v této politice, a ať už vůči současné podobě této politiky máme jakékoli výhrady, je třeba tyto změny vzít na vědomí. Ještě důležitější je však to, že tato záležitost je jen jedním aspektem nebývale komplexního přediva izraelsko-palestinských vztahů; přičemž dle našeho soudu by bylo nejlepší nechat celé toto klubko pokračujícím dvoustranným jednáním, ať už jsou jakkoliv obtížná, mimo dosah reflektorů mezinárodní pozornosti.“1

Toto vyjádření představuje samotný základ české realistické zahraniční politiky: i když nesouhlasí s výstavbami osad, nepovažuje českou intervenci do tohoto komplexního problému za správnou a v konečném důsledku účinnou. Tento přístup se za různých vlád, které se vystřídaly od roku 1993, prakticky nijak nezměnil a zůstává konzistentní.

Není ovšem pravda, že se Česká republika Izraele jen nekriticky zastává. Důkazem mohou být české iniciativy v době našeho mandátu nestálého člena v Radě bezpečnosti OSN. Po tzv. Hebronském masakru v únoru 1994 navrhl český zástupce rezoluci č. 904, jež vybízela Izrael, aby podnikl kroky, které by zabránily osadníkům v dalším ilegálním násilí a zaručily ochranu civilnímu obyvatelstvu po celém okupovaném území, a město Jeruzalém v ní bylo označeno za ilegálně okupované.

Gaza, Hamás a politické turbulence

Po roce 2005 učinil Izrael jeden z nejvstřícnějších kroků v rámci konfliktu: premiér Ariel Šaron stáhl armádní jednotky z Pásma Gazy. O téměř půl roku později na tomto území vyhrála volby teroristická organizace Hamás. Tím se znovu obnovilo napětí a boje mezi teroristy a Izraelem. Ten z pochopitelných důvodů reagoval odhodlanou obranou, jelikož Hamás z tohoto území odpaloval rakety na izraelské území (jako je tomu dodnes).

EU za těchto okolností sice přerušila finanční podporu směřující do Pásma Gazy, její politická reprezentace však nadále zvažovala možnosti, jak by mohla humanitárně podporovat Palestince v Gaze, aniž by se peníze dostaly do rukou Hamásu. Některé členské státy navíc otevřeně zvažovaly dialog s touto teroristickou organizací. Evropský parlament přijal 21. února 2008 ohledně Pásma Gazy usnesení, v němž kromě apelu na obě strany sporu, aby ukončily všechny formy násilí, také vyzývá Izrael k ukončení blokády Pásma Gazy. Podle usnesení politika izolace tohoto území selhala jak na politické, tak i humanitární úrovni. Evropský parlament naivně vyzýval i k jednání mezi Palestinskou samosprávou a Hamásem a v neposlední řadě uvítal probíhající finanční podporu Palestiny.

Česká vláda (pod vedením Mirka Topolánka) byla naopak naprosto nekompromisní. Rezolutně odmítla jednat s teroristy a přehodnotit postoje k Hamásu. Premiér se mimo jiné zastal izraelských kroků, neboť podle jeho názoru Izrael jen defenzivně reagoval na útoky Hamásu.

Uznání Palestiny

Doposud největšího rebelství vůči unijním geopolitickým plánům na Valném shromáždění OSN se Česká republika dopustila při přípravě návrhu na uznání Palestiny jako nečlenského státu OSN. Vláda nepokládala tento krok za mírově prospěšný a vnímala jej jako nepřijatelnou hru s ohněm, neboť byl vstřícný pouze k jedné straně sporu. ČR však našla podporu pouze u dalších devíti států, které návrh zcela odmítly. Palestina byla tedy 29. listopadu 2012 uznána rezolucí č. 67/19.

Česká republika se jako jediný stát EU přímo vyslovila proti přijetí rezoluce, nicméně nespokojenost s návrhem vyjádřilo hned třináct členských zemí EU, které se hlasování zdržely: Bulharsko, Německo, Estonsko, Spojené království, Chorvatsko, Maďarsko, Lotyšsko, Litva, Nizozemsko, Polsko, Rumunsko, Slovensko a Slovinsko. Německo a Spojené království veřejně deklarovaly přesvědčení, že Palestinci sice mají právo na vlastní stát, avšak pokud mír nebude založen na konsenzu mezi Izraelci a Palestinci, uznání jednoho státu intervencí OSN nepomůže. Úvaha EU jako celku byla ovšem v tomto případě naprosto opačná a představitelé unijní zahraniční politiky vystupovali jednoznačně pro přijetí. Tento postup vítaly převážně jižní státy EU, nejhlasitěji se za uznání stavěly Francie a Itálie. Tyto země sdílejí s evropskými představiteli základní přesvědčení, že uznání Palestiny zajistí konec konfliktů.

Vyjádření české a unijní strany ukazují na zcela rozdílné pohledy na způsob řešení konfliktu. Česká republika je dlouhodobě ochotna Palestinu plně uznat až v případě, že pro blízkovýchodní situaci bude uznání prospěšné, nikoliv kontraproduktivní. Unijní pohled palestinskou suverenitu naopak staví před mírový proces, neboť upřednostňuje právo Palestinců na vlastní stát i přes případné negativní důsledky pro vyjednávání. Pokud EU preferovala palestinský stát právě kvůli vyřešení mírového procesu, tento přístup se ukázal jako příliš idealistický, jelikož uznání Palestiny ke snížení eskalace nevedlo.

Evropský parlament v roli sjednotitele zahraniční politiky EU schválil 10. prosince 2014 rezoluci, kterou vyzval členské státy, aby „bezvýhradně uznaly Stát Palestina s hranicemi z roku 1967“. I když rezoluce odsuzuje Hamás jako teroristickou organizaci, v celkovém znění razí vůči Izraeli velmi tvrdý postup. Rezoluce rovněž odstartovala novou fázi konfrontační politiky mezi EU a Izraelem, neboť jedním z bodů je požadavek na vyloučení některých výrobků z vnitřního trhu EU.

Návrh byl kompromisem mezi frakcemi evropských lidovců, socialistů a liberálů. Byl přijat většinou 498 z přítomných poslanců, 88 bylo proti a 111 se zdrželo. Z českých europoslanců se proti vyslovili pouze poslanci pravice (ODS a Svobodní) spolu s jedním křesťanskodemokratickým kolegou. Rezoluci naopak podpořili zástupci levicových stran. U poslanců ČSSD jde přitom o celkem bizarní úkrok, protože ještě v roce 2011 většina poslanců sociální demokracie v české Poslanecké sněmovně apelovala na vládu, aby k uznání Palestiny nedošlo.

Unijní diplomacie ovládnutá levicí

Nevyvážený propalestinský tón dnes vyplývá hlavně z podoby současné EU a jejích institucí. Příklad hlasování o Palestině ukázal, že pozice členských států se významně liší (ze všech tehdy 27, resp. 28 členských států Palestinu dodnes uznalo jen devět). Jak lze tedy vysvětlit, že Evropská unie tuto zdrženlivost nereflektuje a deklarovanou podporu Palestině pořád navyšuje? Do zahraniční politiky EU totiž vlivem její transformace vstoupilo více aktérů, kteří mají na situaci odlišný pohled. Převážně se jedná o vysoké představitele EU a již zmíněný Evropský parlament, ve kterém převládá středo-levicová koalice lidovců, socialistů a liberálů, bez níž by klíčové propalestinské rezoluce nemohly být schváleny.

Větší vstřícnost k Izraeli projevoval Evropský parlament ještě v době, kdy byli jeho zástupci jmenováni vnitrostátními parlamenty. Krátce po šestidenní válce schválil Parlament rezoluci, ve které se Izraele veřejně zastal a zdůraznil, že zpochybňovat právo Izraele na svou existenci je nepřípustné. Europoslanci tehdy volali hlavně po usmíření mezi státem Izrael a arabskými zeměmi. Když se v roce 1979 změnila volební pravidla a europoslanci začali být voleni přímo, nezůstal postoj EHS a poté EU k arabsko-židovskému konfliktu beze změny. Od počátku převládalo v Evropském parlamentu středo-levé spektrum.

Po nezdařených dohodách z Osla přešla většina Evropského parlamentu vůči Izraeli do ofenzívy. Rezoluce číslo A4-0351/96 z roku 1996 nejen kritizuje Izrael za osadnictví, přítomnost armády v Hebronu a politiku izraelského premiéra, ale volá i po zřetelné pomoci Palestincům ze strany EU. Následně se s deklaracemi a rezolucemi proti izraelské politice roztrhl pytel. Ať už se jednalo o označení izraelských osad za „kolonizační“ nebo došlo k odsouzení obranných akcí izraelských ozbrojených složek jako „represivních“, evropský zákonodárný sbor se zřetelně vydal na druhou kolej.

Uznání Palestiny Evropským parlamentem je přehlednou ukázkou rozdělení pozic v problematice blízkovýchodního konfliktu. Do iniciativy se zapojily právě frakce stojící po většinu času na straně Palestiny. I když Evropský parlament ani v jednom zdroji nezveřejnil hlasování každého jednotlivého poslance, je zřejmé, že z levicového spektra hlasoval proti pouze jeden poslanec. Více zastání u Izraele nalezneme u lidovců, především od českých poslanců. Například člen Evropské lidové strany (EPP) Tomáš Zdechovský se proti rezoluci hlasitě ozval a zmínil i nádech antisemitismu ve štrasburských prostorách.

Většina opozičních hlasů byla z frakce Evropských konzervativců a reformistů (ECR). Ostrá kritika této rezoluce zazněla od českého europoslance Jana Zahradila. Tvrdá slova směřovala nejen na obsah předmětné rezoluce, ale vůbec na snahu Evropské unie jako takové. Podle Zahradila se ani Evropský parlament, ani EU nemají do citlivé izraelsko-palestinské otázky vměšovat, navíc v situaci, kdy se pozice jednotlivých států liší.

Hlas konzervativců je ovšem v EP velmi slabý – rezort zahraničních věcí EU zkrátka patří levicovým stranám, což potvrdilo i obsazení tohoto portfolia španělským socialistou Josepem Borrellem na konci roku 2019.

Humanitární pomoc teroristické organizaci

Evropská unie už od roku 1993 Palestince hrdě podporuje vysokými částkami. Finanční pomoc se obecně dělí do několika různých „penězovodů“. Hlavním nástrojem je aktuálně tzv. ENI (European Neighbourhood Instrument), skrze nějž bylo na roky 2017–2020 schváleno 1,1 až 1,3 miliardy eur. Tomuto nástroji předcházel program ENPI (European Neighbourhood and Partnership Instrument), který podle auditu „Přímá podpora Evropské unie pro palestinskou samosprávu“ mezi lety 2007–2012 alokoval přibližně 2,2 miliardy eur. Vedle těchto hlavních programů existuje mnoho dalších. Pokud do toho připočítáme přímou finanční podporu, peníze pro Úřad OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě (UNRWA) a „ostatní podporu“ (humanitární a potravinová podpora, infrastruktura, právní stát), dostaneme částku 2,9 miliardy eur. Vedle toho běží program Pegase, který se do jisté míry překrývá s přímou finanční podporou a je určen mj. na vyplácení mezd státních zaměstnanců palestinské samosprávy.

Výše zmíněné programy často směrují finanční prostředky do Pásma Gazy, které je však pod kontrolou teroristického hnutí Hamás. To je sice na seznamu teroristických organizací EU již od roku 2003, nicméně peníze stále putují skrze neziskové organizace do teritoria pod jeho kontrolou a evropské počínání tak de facto legitimizuje hnutí Hamás jako takové. Dokud může Hamás ovlivňovat rozdělování a pohyb těchto prostředků na místě, jde o nepřímou podporu teroristické organizace.

Značkování produktů z izraelských osad

Novodobé vztahy mezi EU a Izraelem nejviditelněji ochladly v roce 2015 po rozhodnutí Evropské komise značkovat produkty dovezené na evropský trh z izraelských osad, jež EU stále považuje za okupované území. Dle unijního vyjádření představují osady překážku pro mír a dvoustátní řešení. Záměrem unijních představitelů bylo přimět Izrael k dialogu o mírovém řešení. Izrael považoval tento způsob jednání za diskriminační, izraelský premiér Benjamin Netanjahu na adresu EU prohlásil, „že by se měla stydět“. Rozhodnutí Evropské komise mělo spíše politický než ekonomický charakter, protože celkový import z osad činí jen zhruba 2 % celkového importu z Izraele do EU. Zpočátku šlo o nezávazný akt, a ne všechny členské státy se tedy rozhodly jej následovat. Jedním z nich byla právě Česká republika. Ta proti doporučení přímo nevystupovala, ale deklaratorní stanoviska českého a Evropského parlamentu očividně hovoří zcela odlišným tónem.

Český parlament většinou neviděl důvod vstupovat do věčného boje o Svatou zemi. Zákonodárci se do mírového procesu nevměšovali a důležité deklarace či vyjednávání ponechávali čistě v rukou exekutivy. V posledních pěti letech však poslanci převzali úlohu tichého strážce Izraele a v některých případech přistoupili i k tvrdé rétorice vůči unijní diplomacii. K ní patří i usnesení ze 17. prosince 2015, kde stojí: „Poslanecká sněmovna lituje vydání výkladového sdělení Evropské komise o označování původu zboží z území okupovaných Izraelem od června 1967, které je zjevně motivováno politickým vymezením se vůči Státu Izrael.“ Poslanci rovněž vyzvali vládu, aby odmítla postupovat podle výzvy Evropské komise k členským státům. Do opatření Evropské komise se navezly všechny strany kromě komunistů, kritické byly i nejvíce proevropské strany jako TOP 09 nebo KDU-ČSL.

Soudní dvůr EU 12. listopadu 2019 nicméně vydal konečné rozhodnutí, že přijaté opatření musejí aplikovat všechny členské státy, v případě nedodržení bude pro danou zemi stanoven finanční postih. České ministerstvo zahraničí již potvrdilo, že naše země bude toto nařízení dodržovat. Poslanecká sněmovna ovšem ještě 22. října 2019 vydala usnesení na základě návrhu poslance Jiřího Bartoška, ve kterém odsoudila antisemitismus a jakékoli zpochybňování práva Izraele na obranu. V prohlášení mimo jiné stojí, že: „…odsuzuje veškeré aktivity a prohlášení skupin, které vyzývají k bojkotu Státu Izrael, jeho zboží, služeb či občanů, ať již na území České republiky či na mezinárodních fórech.“

Mírem k prosperitě?

Poslední velké štěpení mezi českou a unijní pozicí na půdě Valného shromáždění OSN přišlo na konci roku 2017. Rezoluce s označením A/Res/ES-10/19 byla reakcí na politiku amerického prezidenta Donalda Trumpa ohledně statutu Jeruzaléma. Trump jej jednostranným krokem prohlásil za hlavní město Izraele a své kroky podpořil přesunutím americké ambasády z Tel Avivu.

Rezoluce OSN toto prohlášení označuje jako neplatné a znovu potvrzuje zvláštní statut města v rámci dvoustátního řešení konfliktu. Evropská rada potvrdila svou dlouhodobou pozici ohledně statutu města a odmítla jakékoliv změny. Na úrovni OSN však několik států tuto pozici opustilo a zdrželo se hlasování. Česká republika byla opět jedním z nich, což český zástupce odůvodnil nedůvěrou v pozitivní přínos rezoluce pro mírový proces. Další české kroky poté směřovaly ke vzniku Českého domu v Jeruzalémě, který má předcházet reálnému přesunu ambasády.

Kroky americké administrativy je nutno vnímat v rámci širšího plánu pro Blízký východ. Donald Trump během své kampaně sliboval velké změny v zahraniční politice vůči tomuto regionu. Po svém volebním úspěchu nicméně zjistil, že radikální proměna zahraniční politiky v takto citlivém regionu není jen tak a „rozpředení“ sítě vztahů a konfliktů chce čas. Přesto se však jeho administrativě povedlo poměrně razantně změnit dva základní axiomy blízkovýchodní politiky.

Již necelý měsíc po svém zvolení uvítal Donald Trump v Bílém domě Benjamina Netanjahua a na společné tiskové konferenci mu sliboval „větší a lepší (mírovou) dohodu, než si možná lidé v této místnosti uvědomují“. Zároveň však zdůraznil nutnost kompromisů. Zprvu tento plán nebyl přijat zcela pozitivně. Problematické bylo například načasování. První reálné zmínky a kroky proběhly uprostřed izraelských voleb, které byly poměrně vyostřené obviněním Benjamina Netanjahua z korupce. Část politického spektra tudíž tyto kroky vnímala jako součást snah o znovuzvolení a podporu dlouholetého premiéra a tato motivace bezpochyby sehrála určitou roli. Nicméně Donald Trump přinesl mnohem energičtější a odhodlanou politiku, která se posléze přetavila v ucelený plán „Peace to Prosperity – A Vision to Improve the Lives of the Palestinian and Israeli People“.

Co tento plán konkrétně nabízí? Palestincům vlastní demilitarizovaný stát, kterému se zavazují nejen Spojené státy americké dopřát masivní rozvojovou pomoc typu Marshallova plánu. Výměnou za omezení palestinských požadavků na návrat do hranic roku 1967, což realisticky viděno zkrátka není na pořadu dne, by jim západní svět vybudoval infrastrukturu na vytyčeném území. Navrhuje propojení území Západního břehu s Gazou tunelem, Palestina by mohla používat přístavní zařízení na území Izraele (Haifa a Ašdod). Enklávy obou národů, které by vznikly výměnou území, by byly propojeny infrastrukturou s příslušnými státy. Plán však tvrdí, že by 97 % občanů zůstalo na svém místě. Další poměrně perspektivní nabídkou je status tzv. Trojúhelníku. Plán nastiňuje možnost dohody o předání tohoto území Palestincům.

Otázka Jeruzaléma je samozřejmě stálicí tohoto konfliktu. Plán jasně hovoří o Jeruzalému pod kontrolou Izraele, nicméně zároveň garantuje přístup všem, kdo přicházejí v míru a respektují víru ostatních. Zároveň je nepopiratelné, že Izrael projevil kompetenci město spravovat a nemělo by se zapomínat, že během jordánské okupace před rokem 1967 nebyli židé do města vpouštěni, což bylo v rozporu s dohodou o příměří z konce války o izraelskou nezávislost.

Problematické však je, jakým způsobem americká administrativa plán předkládá – prezentovat „plán století“ bez jedné ze stran sváru není žádnou velkou výhrou. Je však nutné vyzdvihnout několik aspektů. Zásadní změnou v 21. století je geopolitické pozadí konfliktu. Svět již není bipolární a za Palestinci už dávno nestojí více či méně jednotný šik arabských států. Saúdská Arábie, Bahrajn i Spojené arabské emiráty vyjádřily tichou podporu svou účastí na prezentaci Trumpova mírového plánu. SAE nyní dokonce normalizovaly s Izraelem své diplomatické vztahy a připravují platformy pro spolupráci. Tyto státy realisticky hodnotí rovnováhu moci v regionu, přičemž hrozba Íránu je pro ně mnohem důležitější než otázka Palestinců, a s Izraelem tak již nějakou dobu mají v podstatě podobný cíl, přestože povaha jejich domácích režimů jim neumožňuje to veřejně přiznat – tvrdě pracují na omezování růstu moci Íránu.

Palestinci si po právu stěžují, že mírový plán je příliš proizraelský, odráží však reálnou rovnováhu moci. Historie je neúprosná a je nutno stavět na současném základu, návrat o padesát a více let do minulosti již není možný. Trumpův „Peace to Prosperity“ je možná překvapivě rozumným plánem, který by Palestincům umožnil mít vlastní stát. Klíčové nyní bude dostat Palestince alespoň ke stolu.

Borrellova ofenzíva

Trumpův návrh pochopitelně vyvolal spoustu kontroverzí i na evropské půdě a znovu ukázal odlišnost pozic ČR a Unie. Zpočátku vše začalo nevinnou diplomatickou oťukávačkou. Palestinci jako mnoho dalších aktérů Trumpův návrh ihned odmítli, protože prý neúměrně favorizuje jen jednu stranu konfliktu, a to Izrael. V případě EU měl poprvé šanci se předvést nový vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Josep Borrell. Měl nejenom ukázat postoj k plánu, ale také představit budoucí vývoj vztahů s Izraelem, Palestinci a taktéž Spojenými státy. Jeho počáteční reakce byla překvapivá, neboť po zveřejnění Trumpova plánu reagoval vesměs pozitivně, k iniciativě se vyjadřoval velmi přátelsky, ba dokonce podotkl, že tento projekt konečně realisticky přiměje obě strany konflikt ukončit.

Avšak jen o týden později Borrell zazdil veškeré pozitivní náznaky změn diplomacie EU k izraelsko-palestinskému konfliktu, popřel své původní vyjádření a vytáhl do otevřené ofenzivy proti Trumpově plánu. Měl v úmyslu sehnat podporu členských států na jednání Rady ministrů a společně iniciativu odsoudit. Zde však tvrdě narazil na postoj zástupců České republiky a dalších pěti států včetně Maďarska, Rakouska a Itálie, kteří jakýkoliv pokus o jednotné odsouzení zastavili. Česko tak potvrdilo svou roli zastánce Izraele, nicméně explicitně Trumpův plán nepodpořilo a ministr zahraničí Tomáš Petříček byl vůči němu spíše skeptický. Zmínil mimo jiné nesoulad návrhu s mezinárodními rezolucemi i schopnost plánu dojít tímto způsobem k dvoustátnímu řešení.

Představa Spojených států o budoucnosti na Blízkém východě rovněž rozdělila českou politickou scénu, a proto se vláda zdržela otevřeného stanoviska. Zatímco například prezident Zeman plán vřele přivítal, bývalý ministr zahraničí Karel Schwarzenberg připojil svůj podpis ke kritickému dopisu padesáti evropských státníků, kteří přirovnávají Trumpův plán k apartheidu. Česká republika však v následujících měsících nadále bránila Izrael na jednání EU i v mezinárodních organizacích. V únoru jsme se postavili za Izrael u Mezinárodního trestního tribunálu, když jsme se vyjádřili proti možnosti soudit Izrael za válečné zločiny proti Palestině, neboť podle slov z Černínského paláce Palestina není svrchovaný stát. Česká diplomacie tak zůstala konzistentní.

Chování představitelů Unie se taktéž potvrdilo, opět v negativním duchu. Po neúspěchu v Radě EU se Borrell rozhodl vydat své vlastní prohlášení za vysokého představitele EU. Stejně jako jeho předchůdci v této funkci začal s výkonem vlastní politiky, jako by to byla politika celé Evropy. V prohlášení Borrell kritizoval, že nedošlo k rovnému vyjednávání mezi dvěma stranami, a rovněž se navezl do řešení jeruzalémské otázky. V Evropském parlamentu se poté o jeho deklaraci rozvířila vášnivá debata, během níž někteří poslanci Borrellovi vyčítali, že svým prohlášením mluví za celou EU, na což Borrell odpověděl, že se jedná čistě o jeho prohlášení jakožto vysokého představitele. Borrell ovšem zjevně nepochopil svou funkci, neboť ze své pozice vyjadřuje stanoviska za celou Unii. Většina států sice Trumpovu „dohodu století“ nepodporuje, ve světě to však vypadá, jako by EU plán jednomyslně zavrhla.

Borrell potvrdil směr unijní diplomacie za poslední dvě dekády: snaha o vlastní zahraniční politiku a ofenzivní taktika vůči Izraeli. Poté, co izraelský premiér Netanjahu na konci dubna slíbil anexi částí Západního břehu Jordánu, čímž chce naplnit Trumpův mírový plán, chtěly některé evropské země (nejhlasitěji Francie a Lucembursko) Izrael potrestat. Když se však počátkem května jednalo na Radě EU o potenciálním uvalení ekonomických sankcí na Izrael, Česká republika se znovu židovského státu zastala.

Článek tří ministrů aneb Jde česká diplomacie stále správným směrem?

Na konci května 2020 nastala situace, který mohla česko-izraelské vztahy vážně poškodit. Současný ministr zahraničí Tomáš Petříček za ČSSD a dva bývalí ministři zahraničí Lubomír Zaorálek (ČSSD) a Karel Schwarzenberg (TOP 09) společně napsali článek do deníku Právo s názvem „Co bude s Palestinou a izraelskou demokracií?“. Z hlediska zvoleného tónu se jedná o jednu z nejkritičtějších deklarací vůči Izraeli od našich čelných představitelů. Podle autorů měl být text reakcí především na očekávanou anexi určitých částí Západního břehu Jordánu premiérem Netanjahuem. Ministři se v něm ostře vymezují vůči Trumpově plánu, který jde podle nich proti mezinárodnímu právu, a Palestincům tak hrozí, že se stanou občany druhé kategorie. Zdůrazňují sice pokračování nadstandardního přátelství mezi Českem a Izraelem, ale uvádějí výtky vůči plánované izraelské politice.2

Iniciátoři tohoto článku se dopustili několika přešlapů. Přirovnání chystané anexe k osudu Československa ve 30. letech skutečně nesedí. Netanjahu stejně jako jeho koaliční partner Benny Ganz jen vyslovil úmysl dodržet Trumpovu dohodu, ke které se Izrael zavázal. Podle Trumpova plánu mají zóny C skutečně připadnout Izraeli. Zadruhé autoři pochybují o budoucnosti demokracie v Izraeli, což nemá se zahraničními kroky nic společného. A zatřetí takováto otevřená prohlášení mohla pouze zmást Izrael, efekt neměla žádný.

Byť tento dopis může působit jako závažné nabourání dosavadního postoje české diplomacie, k přerušení konzistence zahraniční politiky nedošlo. Zaprvé všichni další aktéři z exekutivní složky iniciativu tří ministrů okamžitě odsoudili a doplnili, že se v žádném případě nejedná o změnu naší zahraniční politiky. Nejprve se proti článku rétoricky vymezil Miloš Zeman a obvinil autory, že poškozují vztahy s Izraelem, jakékoliv pochybnosti o naší kontinuitě odmítl i premiér Andrej Babiš. V neposlední řadě se do vlastních ministrů, a především stranických kolegů pustil i předseda ČSSD a ministr vnitra Jan Hamáček, který dokonce článek nazval „průšvihem, jenž si ještě jeho ministři budou muset vyžehlit“.

Proizraelské prostředí v naší zemi se projevilo i v dalších reakcích. Hned čtyři další bývalí státníci cítili výzvu z článku jako zradu Izraele. Jmenovitě Mirek Topolánek, Jan Kohout, Alexandr Vondra a Cyril Svoboda zareagovali o pár dní později znovu v deníku Právo svým vlastním textem s názvem „Odmítáme podrážet Izrael“. Podle nich ministři zahraničí naprosto ignorovali druhou stránku složitého konfliktu a nezmínili neochotu palestinské strany přijmout finální mírové řešení, jak už jim bylo nabízeno zhruba devětkrát. Tvrdě se opřeli i do nadbíhání EU a Josepu Borrellovi.3

Aby toho nebylo na novinovou přestřelku málo, další článek publikovali bývalí velvyslanci v Izraeli Jiří Schneider, Michael Žantovský a Tomáš Pojar. Ve své umírněné úvaze nepřiklánějící se ani na jednu stranu sporu jasně upozornili na fakt, že kdyby Izrael postupoval přesně podle kroků OSN, hrozila by mu jeho vlastní likvidace.4

Největší rozhořčení dali najevo poslanci z ODS, konkrétně Jana Černochová a předseda Petr Fiala, který se ostře obul do levicového idealismu v otázce mírového procesu na Blízkém východě, prezentovaného v uvedeném článku i v současné diplomacii EU.

„Kdyby Izrael poslouchal ty dobré rady levicových a jiných intelektuálů a politiků ze Západu, tak už dávno ten stát neexistuje. Kdyby poslouchali většinovou vůli Organizace spojených národů, tak už ten stát dávno neexistuje… Ten, kdo opravdu drží mír na Blízkém východě, je Stát Izrael.“5

Detailněji se Poslanecká sněmovna zabývala článkem tří ministrů 17. června 2020. Sněmovna při schvalování usnesení prokázala obvyklou jednotu a návrh byl schválen téměř jednomyslně jako celek, ani jeden poslanec nehlasoval proti. Tímto usnesením Poslanecká sněmovna potvrdila Izrael jako strategického partnera a vyjádřila naději, že „zveřejnění předmětného společného prohlášení nenarušilo vztahy mezi Českou republikou a Státem Izrael“. Za gesto Poslanecké sněmovny poté v dopise poděkoval předseda Knesetu Jariv Levin a zdůraznil, jak moc si váží této podpory, zvláště v době, kdy Izrael čelí tlaku Mezinárodního společenství.

Jak dál?

Dolní komora schválila ještě jeden bod, který by z pohledu mírového procesu mohl být pro českou zahraniční politiku přelomový. Poslanci hlasovali zvlášť o návrhu, že Česká republika vyjadřuje podporu mírové iniciativě Spojených států, neboť „má potenciál dát blízkovýchodnímu mírovému procesu novou dynamiku, jež povede k obnovení přímých jednání obou stran“. Návrh rovněž získal podporu napříč politickým spektrem, kromě Pirátů a KSČM. Poslanci v něm požadují, aby byl mírový proces odstartován na nových základech, a nikoliv na starých rezolucích OSN, které už pro nalezení dvoustátního řešení postrádají smysl. Zákonodárci tím dávají velký impulz vládě, aby přetvořila svou koncepci a soustředila se na nový vyjednávací základ pro dvoustátní řešení.

Česká zahraniční politika jde ruku v ruce s realismem. Tím, že Spojené státy představily nový mírový plán, vzniká pro Česko možnost otevřeně se připojit k této iniciativě a začít budovat dvoustátní řešení na jiném půdorysu. Trumpův plán rozhodně není dokonalý, ale stejně tak je nutné podotknout, že staré rezoluce OSN již dlouho nefungují. Rezoluce č. 242 počítá s tím, že Izrael opustí celý Západní břeh a Jeruzalém se stane mezinárodním městem. Izrael se však po předchozích zkušenostech s vývojem v Gaze nechce dopustit podobného omylu na Západním břehu. Evropská unie často kritizuje Izrael za aktivity za tzv. zelenou linií, protože prý neumožňují vznik palestinského státu. Přitom nepřipouští, že tyto počiny, jako výstavba bezpečnostní bariéry, jsou důležitým prvkem v obranné strategii Izraele. Jakékoliv uvolnění politiky v této oblasti může znamenat ohrožení bezpečnostní otázky židovského státu. Blýská se však na nové (nikoliv nutně dobré) časy. Rovnováha moci v regionu a ve světě se od konce druhé světové války velmi proměnila, přičemž mnoho tradičních nepřátel Státu Izrael s ním dnes explicitně či implicitně vyvažuje rostoucí vliv Íránu. Tato dynamika by k řešení dlouholeté otázky mohla rozhodně přispět.

Poznámky

  1. Kovanda, K., 1995: Česká zahraniční politika. Česká republika v Radě bezpečnosti OSN. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 1997, s. 66.
  2. Novinky.cz. 2020. Co bude s Palestinci a izraelskou demokracií?: https://www.novinky.cz/domaci/clanek/co-bude-s-palestinci-a-izraelskou-demokracii-40325164.
  3. Jandourek, Jan. 2020. Horká debata kolem Izraele a Palestincích v kostce: co k věci napsali ministři a velvyslanci. Forum24: https://www.forum24.cz/horka-debata-kolem-izraele-a-palestincich-v-kostce-co-k-veci-napsali-ministri-a-velvyslanci/.
  4. Tamtéž.
  5. Parlamentní listy. 2020. Ten, kdo opravdu drží mír na Blízkém východě, je Stát Izrael. https://www.parlamentnilisty.cz/profily/Prof-PhDr-Petr-Fiala-Ph-D-LL-M-10319/clanek/Ten-kdo-opravdu-drzi-mir-na-Blizkem-vychode-je-Stat-Izrael-104511.
  6. Text je upravenou a zkrácenou verzí textu Dva pohledy na konflikt o Svatou zemi: mezi českým realismem a evropským idealismem, New Direction 2020.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 6 / 2020)

Nikolas Dohnal

Nikolas Dohnal (1998)

student politologie a mezinárodních vztahů na Masarykově univerzitě

archiv textů autora
Kryštof Havelka

Kryštof Havelka (1996)

student mezinárodních vztahů na Masarykově univerzitě, člen spolku Zvol si info

archiv textů autora

Mohlo by Vás také zajímat

Uljanov, nebo Lenin?

V dubnu uplynulo sto padesát let od narození Vladimíra Iljiče Lenina, ikony komunismu, notoricky známého symbolu ruské revoluce. Všichni známe jeho…

Kateřina Hloušková

Dýchavičné fungování mechanismu veřejné moci

Do naší rubriky 'Co s českou politikou' tentokrát přispěl profesor Balík. V zajímavé analýze popisuje (ne)funkčnost veřejné správy a podchycuje některé dlouhodobé systémové problémy naší zemi.

Stanislav Balík

Donald Trump – žák Mistra Suna?

Armand Laferrère přináší originální výklad politiky amerického prezidenta Trumpa a nalézá v ní racionalitu, která většině pozorovatelů uniká.

Armand Laferrère

Konzervativci a liberálně-konzervativní pravice

Liberalismus a konzervatismus byly vždy soupeřící doktríny. Nástup totalitních ideologií a socialismu je vehnal do aliance. Z té vzešel liberálně-konzervativní konsenzus, na kterém…

Andrej Duhan