Evropa a Amerika
Problémy a výzvy transatlantického partnerství

Vztahy mezi Evropou a Amerikou v posledních letech nezažívaly nejlepší období. Obchodní války, pochybnosti kolem článku 5 Washingtonské smlouvy nebo neschopnost nalézt společnou pozici vůči Číně uvrhly transatlantické partnerství do krize. Zhoršení dialogu se dává za vinu předešlému prezidentovi Donaldu Trumpovi. S jeho odchodem se prý euro-americké spojenectví zbaví těžkostí a rány pomůže zacelit Joe Biden. Takhle jednoduché to ovšem není.

Za mnoho problémů ve vztahu mezi Evropou a Amerikou skutečně může Trumpův neomalený přístup, který znejišťoval spojence na evropské půdě. Joe Biden v tomto ohledu přináší obnovení slušného dialogu. Jeho diplomatický styl však k urovnání sporů stačit nebude. Transatlantická vazba totiž čelí dlouhodobým strukturálním problémům, které nevyřeší jedno prohlášení „Amerika je zpátky“. Důkazem je aktuální dění v Afghánistánu. Nejenže je Amerika ponížena na mezinárodní úrovni – jednostranný, chaotický odchod také pořádně rozčílil evropské partnery, především Británii. Britští poslanci napříč politickým spektrem se proto do prezidenta Bidena neváhali pustit. Pobouření dal najevo i předseda vlády Boris Johnson, který se ještě svůj protějšek snažil přesvědčit o odkladu finálního stažení. Amerika prý své rozhodnutí o uspíšené evakuaci s evropskými spojenci nekonzultovala, a proto se z Británie ozývají skeptické hlasy, zda zvláštní vztahy mezi Británií a USA nejsou u konce.

Biden, který měl symbolizovat renesanci vztahů, tak po pouhém půlroce svého působení zasel další pochybnosti. Jeden politik ale nemůže zlepšit nebo zhoršit celé atlantické spojenectví. Ani Trump, ani Biden sami o sobě nejsou strůjci této krize. Evropsko-americké vztahy po léta zatěžují strukturální výzvy, jež vyšly najevo až v posledních letech. Už v roce 2000 je však skoro přesně odhadl americký profesor Joseph Nye, který ve svém článku The US and Europe: continental drift? předpověděl, že se transatlantická vazba bude štěpit kvůli šesti problémům. Byly to

1. vzrůstající posedlost vnitřními záležitostmi (cesta k izolacionismu),
2. ekonomické štěpení (protekcionismus),
3. kulturní a hodnotové rozdíly,
4. otázka výdajů na obranu,
5. těžkopádné politické a diplomatické procesy v EU,
6. hrozba amerického unilateralismu (arogance moci).¹

Nye nicméně sázel na to, že transatlantická vazba i přes tyto těžkosti vydrží, a rozvod považoval za nepravděpodobný. Místo toho odhadoval, že mezi Evropou a Amerikou bude docházet k „hašteření“, které bude ztěžovat vzájemnou spolupráci. K uvedeným šesti bodům, které Joseph Nye odhadl téměř dokonale, mezitím přibyly ještě další zdroje napětí, jako je růst Číny či pokus o strategickou autonomii EU. Všechny dohromady dnes dál podlamují transatlantickou vazbu.

Všechny tyto problémy přitom mají společného jmenovatele – odlišné zájmy na obou březích Atlantiku. Za štěpením tedy nestojí pouze chování jednotlivých politiků, ale hlavně postupné převládání protichůdných zájmů. V zájmu transatlantické vazby, která dnes není úplně v kondici, však můžeme najít nová témata, která mohou partnerství naopak upevnit.

Obchodní války: nebyl to jen Trump

Zájmy Evropy a Ameriky se nejvýrazněji střetly v oblasti obchodních vztahů. Joseph Nye upozorňoval na to, že rozepře ve vzájemném obchodě jsou bohužel nevyhnutelné. Na obou kontinentech je silně zakořeněn protekcionismus, který může kdykoli vyplout na povrch. Nejviditelněji se to ukázalo za Trumpovy administrativy, jež uvalila cla na dovoz oceli a hliníku. Nebyl to ovšem pouze Trump. Jeho kovbojský styl a vyhrožování dalšími cly (tentokrát na auta) sice přitáhly spoustu mediální pozornosti a nepochybně se podepsaly na snížení vzájemné důvěry obou partnerů. Když se však podíváme na spory v rámci Světové obchodní organizace (WTO), zjistíme, že Evropa a Amerika jsou fakticky už delší dobu v permanentní válce. Největší spojenci na sebe vzájemně žalují častěji než na svého nového asijského konkurenta: od založení WTO roku 1995 se obě ekonomiky dostaly do 60 sporů, což je mnohem více než střety mezi USA a Čínou (39).

Protekcionismus, tak jak jej předpovídal Nye, se vleče po celé dekády. Spory se vedou o dovoz banánů stejně jako o hormonálně ošetřené hovězí nebo o dotování leteckých společností. Z ekonomického hlediska neznamenají rozpory velké problémy: celkový transatlantický obchod tvoří zhruba jeden bilion dolarů, zatímco sporné oblasti představují zanedbatelné číslo, zhruba 4 %.² Může nás tedy uklidňovat, že obchodní přestřelky samy o sobě dlouhodobou spolupráci neohrožují. Ani za Trumpa se obchodní výměna koneckonců nezhroutila, celkový transatlantický obchod za jeho úřadování stále rostl.

Problém však vězí v tom, že drobná tahanice může kdykoli eskalovat a skončit jako obchodní válka. Nikdy totiž nevíme, zda zůstane pouze u vybraných produktů, nebo jestli se celní přestřelka bude dál stupňovat. Joseph Nye proto doporučuje, abychom jednotlivé konflikty nepodceňovali, neboť i drobnosti mohou nakonec výrazně nalomit vzájemnou obchodní důvěru. Můžete začít u laciných banánů a skončit u zvýšení tarifů na auta. Jak říkal sám Nye o konfliktech v devadesátých letech: „Nedávné ‚banánové války‘ jsou názorným příkladem toho, jak může i malá roztržka vyústit v krizi, kterou si ani jedna strana nepřeje.“

Dvě roviny sporů a jejich řešení

Obchodní střety trvají od devadesátých let, takže nepřišly s Trumpem. Tento problém má však dvě roviny: jedna je úmyslný protekcionismus, kdy jedna strana (naposledy právě Trump) přestává vnímat výhody liberálního uspořádání, a proto sáhne k uvalení tarifů. S touto rovinou se dá těžko něco dělat, když je cílem protějšku vás zasáhnout. Ta druhá spočívá v nedokonalé liberalizaci, kdy obě strany sice ctí volný obchod, ale zároveň nejsou schopny domluvit se na snížení tarifů a regulací. Tato situace existovala před rokem 2016. Jak Evropská unie, tak Spojené státy tehdy pracovaly na tom, aby vznikla nová dohoda o zóně volného obchodu pod názvem Transatlantické obchodní a investiční partnerství (TTIP). Jejím hlavním cílem bylo odstranit tarify, eliminovat přebytečné regulace a liberalizovat investiční prostředí.

Na počátku panovala obrovská naděje. Jednání započala v roce 2013 a měla podporu skoro všech významných aktérů. Prognózy slibovaly velké benefity pro každého občana: v průměru měla dohoda přinést každé rodině v EU 545 eur ročně navíc, v Americe dokonce 665 eur. Tento raný optimismus ale narazil na zcela rozdílné přístupy: zatímco Spojené státy mají svůj vnitřní trh vysoce liberalizovaný, ten evropský je naopak silně zregulovaný (hlavně v zemědělském sektoru). Po čase bylo jasné, že najít společnou řeč prostě nepůjde. Velkým oponentem dohody se stal Evropský parlament i některé členské státy jako Německo nebo Rakousko. Po zvolení Donalda Trumpa byl osud TTIP zpečetěn definitivně.

Trump ve své kampani burcoval proti neférovým obchodním dohodám a volným zónám obchodu, na kterých prý Amerika léta prodělávala. Jeho hlavním terčem sice byla Čína, ale výhrady směřoval i vůči EU. Prostá čísla byla tentokrát na jeho straně – jednak dlouhodobý obchodní deficit na straně USA (ten v roce 2019 dělal 123 miliard dolarů) a jednak nepříznivé tarify. USA mají průměrné tarify na import nastaveny na 3,5 %, zatímco EU na 5,5 %. U zemědělských produktů a automobilů je to ještě více – USA mají v průměru pouhých 2,5 %, EU celých 10 %. (Na druhou stranu v určitých produktech, jako jsou lehké nákladní automobily, jsou zase vyšší tarify americké – v tomto případě 25 % v USA versus 22 % v EU.)

Nepříznivá čísla a touha po ochraně strategických surovin Trumpa v červnu 2018 vedly k uvalení cel ve výši 25 % na dovoz oceli a 10 % na hliník, která byla nasměrovaná vůči EU, Mexiku a Číně. EU na tento krok samozřejmě reagovala a uvalila protisankce na dovoz určitých amerických produktů jako Kentucky Bourbon nebo motorky Harley-Davidson. Trump také dlouho vyhrožoval, že zvýší cla na dovoz aut na 25 %. To všechno přispívalo k napětí.

Joseph Nye odhadl hrozbu protekcionismu naprosto přesně. Naše partnerství bylo poškozeno kvůli ochranářským opatřením obou stran. Pokud se naše zájmy budou rozcházet a vlády budou sahat k protekcionistickým opatřením, drobné střety (a s nimi i riziko rozsáhlejších obchodních válek) nikdy nezmizí. Pokud se ovšem ukáže, že je pro obě strany výhodnější upustit od ochranářských opatření, získáme prostor buď pro novou celkovou dohodu, nebo pro postupně uzavírané dílčí dohody k jednotlivým problematickým oblastem. Oba způsoby mohou být pro dosažení harmonického transatlantického partnerství stejně prospěšné.

Na dobré cestě je v tuto chvíli vyjednávání o přerušení tarifů na letecké společnosti Boeing a Airbus nebo o zjednodušení regulací typu Conformity Assessment, které by exportérům ulehčily získání bezpečnostní certifikace. Podle zpráv Evropské komise právě tyto regulace odrazují nemálo firem od prodávání zboží přes Atlantik. Další možností je uzavření zcela nové smlouvy o zrušení tarifů a zbytečných regulací. Musí na ní ovšem panovat shoda u všech členských států EU, uvnitř unijních institucí a na americké půdě. Evropská komise odhaduje, že pokud by se tento odvážný scénář podařil, znamenalo by to růst amerického exportu o 26,2 miliard eur a unijního o 26,7 miliard eur (odhad do roku 2033).³

Roztržky v NATO a snění o evropské armádě

Kolektivní bezpečnost tvoří po dekády nejdůležitější pilíř transatlantických vztahů. Kostrou tohoto partnerství je spolupráce v rámci NATO. Tu ovšem za poslední roky několikrát rozkolísala prohlášení vysoce postavených státníků. Do NATO se už během své kampaně tvrdě navážel Donald Trump, který organizaci označoval za přežitou. Po svém zvolení sice důležitost její role uznal, ale hádky o společnou obrannou politiku pokračovaly dál. Funkce NATO byla zpochybňována i na evropské scéně. Angela Merkelová v roce 2017 prohlásila, že „my, Evropané, musíme vzít svůj osud do vlastních rukou. Musíme bojovat za naši vlastní budoucnost.“ O dva roky později zase francouzský prezident Macron pronesl ostrá slova, že NATO zažívá klinickou smrt.

Mnoho hádek způsobily laciné výroky. Trump zbytečně provokoval své spojence, například když nesmyslně prohlásil, že by Černá Hora mohla způsobit třetí světovou válku. Nadto ještě zpochybnil článek 5 Washingtonské smlouvy, když si kladl otázku, zda by jí Spojené státy v případě napadení skutečně přispěchaly na pomoc.⁴ Když ale odhlédneme od iracionálních projevů lídrů na obou stranách, za současnou krizí stojí několik konkrétních problémů. Prvním z nich je vzrůstající touha po izolacionismu v části společnosti a elit. Izolacionistická nálada se začala mírně zvedat za Obamovy administrativy. Podle průzkumu Chicago Council on Global Affairs z roku 2014 si 42 % Američanů přálo zůstat stranou mezinárodního dění, což je nejvyšší číslo za poslední dekády. Izolacionismus je však těžké postihnout jednou otázkou. Jiné průzkumy, i v Trumpově období, zase ukázaly, že si většina stále přeje aktivní roli USA ve světě.

Výrazně se nicméně štěpí pozice demokratů a republikánů. Na otázku Pew Research Center, zda by USA měly brát více v potaz zájmy spojenců, i když by to pro ně znamenalo nutnost kompromisů, v roce 2018 kladně odpovědělo 55 % respondentů. Mezi voliči republikánů to ovšem bylo jen 36 %, zatímco mezi demokraty 74 %. Právě takové údaje mohou znervózňovat evropské partnery. Ačkoli se Trumpova administrativa nakonec izolacionisticky nechovala, vykazovala vyšší tendence k unilateralismu, před kterým varoval Joseph Nye. Nový prezident Biden spojence sice ujišťoval, že se věci vrátí k normálu, poslední události z Afghánistánu nám ale ukazují pravý opak. Nedostatečné konzultace s partnery a sledování čistě amerických zájmů dále poškodily celkovou důvěru ve spojenectví.

Další dva problémy jdou na evropský účet. První z nich je známá neochota většiny evropských států plnit své závazky vůči NATO. Přesně tento scénář předpovídal Joseph Nye v době, kdy ochota evropských zemí podílet se na vlastní obraně začínala výrazněji slábnout. V roce 2020 nedávalo nutná 2 % na obranu celkem 18 evropských zemí. Nye tušil, že podfinancování evropských armád musí vést ke konfliktu s Amerikou. Trumpovi potom došla trpělivost a hříšníky tvrdě pokáral. Jeho kritika možná nebyla plně v souladu s diplomatickým protokolem, o to více však byla pravdivá. Tuto roztržku v transatlantickém paktu nezpůsobil Trump, ale Evropané, kteří po léta ignorovali své závazky.

Poslední obtíž je způsobena vzrůstající chutí EU a některých evropských politiků po absolutní evropské samostatnosti. Koneckonců i věta Angely Merkelové o tom, že se Evropa musí bránit samostatně, vyjadřuje především sen o evropské armádě. Ta naštěstí stále neexistuje. Co zatím pozorujeme, je tichá snaha unijních institucí o vytváření strategické autonomie. S iniciativou na prohloubení čistě evropské obranné spolupráce přišli nejprve Tony Blair a Jacques Chirac na konci roku 1998. Americká ministryně zahraničí Madeleine Albrightová plán schválila, ale pod třemi podmínkami: žádné oddělení od NATO, žádné duplikování jednotek a také vyloučení diskriminace vůči členům NATO a nečlenům EU. Integrace uvnitř unijních institucí mezitím pokračovala dál, až do ustanovení nové obranné iniciativy PESCO určené čistě pro unijní státy. Italská politoložka Federica Bindiová tvrdí, že PESCO bude v budoucnu hrát velkou roli ve vývoji samostatné obranné politiky EU a může vést k dramatické proměně transatlantického vztahu.⁵ Kromě toho Evropská unie od roku 2003 do roku 2020 podnikla 34 misí, což podle experta na bezpečnostní politiku Michaela Smithe mělo mimo jiné za cíl ukázat mírné vymezení vůči USA. EU navíc vypracovala tři vlastní bezpečnostní strategie z let 2003, 2008 a 2016, které podle Smithe jednoznačně posilují strategickou autonomii EU.⁶

Na hlubší integraci v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky se dá dívat více pohledy. Jeden z nich hovoří pro ustálení evropské samostatnosti, aby se Evropa mohla zbavit přítomnosti Ameriky. Tuto pozici zastávají američtí izolacionisté v čele se Stephenem Waltem, který je od konce studené války věhlasným odpůrcem transatlantické vazby. Po první roztržce mezi Trumpem a Evropou na summitu NATO v květnu 2017 vydal Walt článek In Praise of a Transatlantic Divorce. Foreign Policy, ve kterém deklaroval, že by se Evropa měla jednoznačně bránit sama, a to i proti Rusku.⁷ Walt tedy bere evropskou autonomii za nutnou věc, jež měla nastat už dávno.

Nikdo samozřejmě neví, jak by se proměnila evropská bezpečnost, kdyby si Amerika skutečně sbalila kufry. Ze zkušeností ale víme, že v dosavadních krizích se Evropa bez americké pomoci neobešla. A to jak na Balkáně v devadesátých letech, tak při ruské agresi na Ukrajině v roce 2014. Spojené státy podle některých zdrojů musely po zabrání Krymu tlačit na Evropskou unii, aby vůči Rusku podnikla razantnější kroky. Členské státy EU ovšem zastávaly zcela odlišné pozice. Zatímco Švédsko zdůrazňovalo opatrnost kvůli vzájemné provázanosti s Ruskem, pobaltské státy a Polsko vyžadovaly tvrdá opatření. EU tak chyběla rozhodnost, což ukazuje na paradox celé ideje společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Byť může někomu dávat smysl sjednotit evropskou bezpečnostní politiku do jednoho centra, shoda na její podobě nikdy nepanovala. Pobaltské státy budou hrozby vždy vnímat jinak než takové jižní křídlo. Jediný, kdo zajistí funkční koordinaci takto rozdílných politik, je Severoatlantická aliance. Proto se Joseph Nye mýlil ve své předpovědi o nekoordinované zahraniční politice EU. Právě naopak: transatlantickou vazbu by mohla poškodit pouze hlubší integrace, která by automaticky toužila po odstřihnutí od USA.

Může mezi nás Čína vrazit klín?

Jednou z hlavních výtek Stephena Walta vůči transatlantické spolupráci je skutečnost, že po rozpadu SSSR přestal pro západní svět existovat jeden společný nepřítel, a tedy i univerzální hrozba. Obě strany se prý vydaly cestou vlastních zájmů. Ani to se však s odstupem neukázalo jako pravda. Hrozby nového světa, jako je Rusko nebo islámský terorismus, nadále ohrožují jak Evropu, tak Ameriku. Zcela odlišný problém však představuje Čína, protože rostoucí asijskou velmoc obě mocnosti vnímají jinak. Proto bude transatlantickou vazbu pravděpodobně nadále štěpit. Relevantní jsou především čtyři rozměry: ekonomický faktor, odlišné vnímání hrozeb, rozdílná strategická kultura a odlišná představa o možné studené válce.

Čína je pro USA i pro EU důležitým ekonomickým partnerem, její ekonomický skok je však na obou březích Atlantiku vnímán odlišně. EU vnímá Čínu více pragmaticky s výhledem na prospěch v byznysu, zatímco Spojené státy ji chápou jako ohrožení svého velmocenského postavení na světové špičce. Pokud jde o čínský růst, Evropa zatím nemá žádný důvod k panice, spíše naopak. V předešlém roce se dokonce podle Eurostatu stala největším ekonomickým partnerem EU, čímž přeskočila USA (obchod ve výši 586 miliard versus 555 miliard eur). Pro EU bude čínský trh stále lukrativnější, o čemž svědčí i snaha o podpis investiční dohody CAI, což byla pořádná facka do americké tváře. Prezident Biden a jeho poradce pro národní bezpečnost Jake Sullivan EU žádali, aby od podpisu smlouvy ustoupila. Evropské špičky však daly přednost obchodním zájmům.

Evropu samozřejmě znepokojují neférové obchodní praktiky a dlouhodobý obchodní deficit, to ale nejsou pádné důvody, aby Čínu viděla jako nepřítele. Historicky a geograficky k tomu nemá důvod. Čína nebuší na vrata Ukrajiny jako Rusko. Žádný evropský stát netrápí historické křivdy, v nichž by Čína hrála roli, pokud tedy pomineme nájezdy Mongolů z 13. století. Konvenční útok je skoro vyloučen. Evropa je díky své historii zvyklá hrát hru vyvažování zájmů a chce se vyhnout i konfrontaci s Čínou. Angela Merkelová již letos dala najevo, že „by si přála, abychom se vyhnuli budování bloků“. Emmanuel Macron prohlásil, že se chce vyhnout situaci „všichni společně proti Číně“.⁸ Evropa tedy vylučuje ochotu stavět se do automatického protipólu vůči Číně jenom proto, že je ohrožen vliv USA coby globálního hráče, který operuje po celém Indo-Pacifiku (kde navíc brání Tchaj-wan).

Spojené státy oproti tomu děsí představa, že by vůči Číně ztratily svou vedoucí pozici, a jsou připraveny rozjet novou studenou válku, pokud by cítily další oslabování svého postavení. Po změně administrativy se vražedný pohled směrem k Číně prakticky nijak neproměnil. Nová velvyslankyně při OSN Linda Thomas-Greenfieldová o Číně prohlásila: „Čína je strategický soupeř. Její jednání ohrožuje naši bezpečnost a naše hodnoty. Ohrožuje náš způsob života, je hrozbou pro naše sousedy a hrozbou po celém světě.“⁹

Obě strany sledují odlišné zájmy, což komplikuje možnost jejich spolupráce. Přitom existuje jeden hlavní společný bod, který se pro Evropu a Ameriku může stát klíčovým: je to západní pojetí lidských práv. Není teď na místě hodnotit, jestli je vývoz lidských práv do jiných civilizací správná volba, nebo zda máme upřednostňovat pragmatický model. Pokud by však agenda lidských práv měla hrát prim, bylo by výhodné spojit síly a postupovat společně. Evropa většinou agendy lidských práv a byznysu udržuje oddělené. I když během schůzek s čínským protějškem dojde na výzvy k dodržování lidských práv, tato témata se obvykle ponechají na vedlejší koleji. Přesto však známe případy, kdy lidská práva zasáhla do ekonomických záležitostí a ohrozila spolupráci. První vyostření začalo v roce 1989 po masakru na náměstí Nebeského klidu. Tehdejší EHS se tvrdě opřelo do čínského vedení a uvalilo embargo na obchod se zbraněmi. Během dvou let spadl vzájemný obchod zhruba na polovinu, z 240 miliard na 120 miliard dolarů.¹⁰

Druhá významná roztržka se dotkla aktuálního dění. Již zmíněná investiční dohoda CAI mezi Čínou a EU právě teď leží zmrazená v Evropském parlamentu a zatím nejsou vyhlídky na její úspěšné uzavření. Obří smlouva, která měla evropským firmám umožnit snadnější přístup na čínský trh, se vyjednávala už od roku 2013. V prosinci 2020 ji podepsala Evropská komise, krátce nato ji ovšem zablokoval Evropský parlament, který měl od počátku výhrady k nedostatečnému ohledu dohody na agendu lidských práv a zlepšení pracovních podmínek. Klíčový okamžik přišel po březnovém puči v Myanmaru, kdy Evropský parlament vydal kromě sankcí na představitele vojenské junty i sankce na porušovatele lidských práv všude po světě. Byli mezi nimi i někteří čínští představitelé. Čína si tuto akci nenechala líbit a na oplátku uvalila sankce proti několika evropským politikům. Tyto události přispěly k tomu, že smlouva byla v květnu tohoto roku prozatím odstavena.

Pokud chce EU akcentovat lidská práva vůči Číně, měla by postupovat společně s USA. Čína se sice tváří velmi pragmaticky, je ale velice citlivá na odpor. I malé ohrazení vůči Číně může vést k pokusu nás vytrestat. Dobrým příkladem je Austrálie: poté, co v minulém roce zkritizovala Čínu za vypuštění koronaviru do světa, zhoršily se jejich vzájemné vztahy natolik, že Čína uvalila cla na dovoz vybraných komodit (víno, ječmen nebo měď). K tomu zcela zastavila dovoz australského uhlí. Ačkoli tvrdí, že za restrikcemi jsou ekonomické důvody, je zřejmé, že cílem bylo potrestat australskou kritiku. Australská zkušenost může být pro Evropu a USA podnětem k zamyšlení. Čína dokáže brát jakkoli lacinou kritiku velmi osobně, zvláště pokud jde o její politický systém. Proto musí Západ v této agendě postupovat společně, aby měl větší sílu.

Partnerství nových časů

I když se americké a evropské zájmy v mnoha věcech střetávají, naše partnerství může posílit díky novým agendám. Technologický pokrok s sebou nese nové výzvy a příležitosti, které budou Evropu a Ameriku přirozeně spojovat. Jde především o spolupráci v kybernetickém prostoru a v energetice. Zejména v kybernetickém prostoru bude Západ muset být jednotnější. Za poslední léta rapidně stoupá počet závažných kybernetických incidentů se státním pozadím, jak zaznamenává Center for Strategic and International Studies. Ještě v roce 2016 jich bylo 41, zatímco v roce 2020 už 135. Významná je přitom míra spojitosti těchto incidentů s Čínou, která byla během 17 let zapletena do 152 incidentů. Tato čísla by pro Evropu měla být jasným signálem, aby se před Čínou měla na pozoru. Sama Evropská komise v minulém roce obvinila Čínu z několika útoků na evropské nemocnice. Kromě Číny je mistrem hackerských útoků a dezinformací také Ruská federace, která během letošního jara Spojeným státům ukázala, že hackerské útoky mohou zcela ochromit jejich státní infrastrukturu. Kybernetická bezpečnost se už stala pevnou součástí priorit NATO. Organizace se v roce 2014 dokonce dohodla, že i pouhý kybernetický útok může vést ke spuštění článku 5 Washingtonské smlouvy.¹¹

Na komerční úrovni nebyla transatlantická vazba zpočátku tak pevná. Evropa řešila otázku, zda nechá své mobilní sítě 5G zbudovat čínskou firmou Huawei. Ta je dlouhodobě v hledáčku Spojených států coby bezpečnostní riziko. První vážnější podezření se začala objevovat na počátku roku 2019 a USA začaly tlačit na Evropu, aby Huawei vyřadila z jednání. V té době ještě velké evropské státy jako Velká Británie či Německo s Huawei seriózně počítaly, což s pokračujícím tlakem ze strany USA postupně přestalo. Některé státy se dokonce rozhodly Huawei přímo zakázat. Transatlantická vazba v tomto bodě až na výjimky uspěla, protože Huawei skutečně představuje bezpečnostní riziko. Společnost je stále nepřímo napojena na Komunistickou stranu Číny, a čínská vláda by tak jejím prostřednictvím získala snadný přístup k citlivým datům. V Austrálii dokonce jeden bývalý agent informoval o tom, že by čínští komunisté klidně mohli shodit tamní kritickou infrastrukturu, pokud by sítě 5G zbudovala právě společnost Huawei.¹² Čína by tak měla západní země v hrsti.

V kybernetickém prostoru se tedy znovu vynořuje důležitost našeho spojenectví. Transatlantická vazba si nemusí uměle vytvářet nové nepřátele, jak tvrdil Stephen Walt. Naopak je pro nás pragmaticky výhodné spolupracovat. V tomto bodě bude euroatlantické spojenectví jednoznačně posilovat.

Americké dodávky plynu

Oblastí, kde byla v minulosti transatlantická spolupráce vyloučena, byla energetika, zejména plyn. Zde byly vztahy mezi USA a Evropou někdy dokonce více napjaté než jejich vztahy s Ruskem. Ještě v době studené války západní státy Evropy potřebovaly dodávky ropy a plynu, jejichž ideálním dodavatelem byl tehdejší Sovětský svaz. Spojené státy se však nehodlaly smířit se vzrůstající závislostí Evropy na jejich hlavním rivalovi, a proto aktivně blokovaly stavby potrubí mezi SSSR a Evropou. Na tomto přístupu se mnoho nezměnilo ani dnes. Podobný pohled upřely USA na kontroverzní stavbu posledních let, plynovod Nord Stream 2 mezi Ruskem a Německem. Ten má společně s Nord Streamem 1 do Evropy přivést 110 bcm ruského plynu. Trumpova administrativa proti tomuto projektu od počátku ostře vystupovala. USA na konci roku 2019 dokonce sáhly k sankcím, a stavba byla na chvíli přerušena. Trump vyčítal Německu, že se stane zcela závislým na Rusku. Ačkoliv jeho argumentace není úplně přesná, neboť jde o dodávky pro celý evropský trh, je pravda, že se zhorší pozice Evropy vůči Rusku při případné konfrontaci. Z toho důvodu volají některé německé strany jako Zelení po jeho zrušení. Stavba je nicméně skoro u konce. Nakonec i Joe Biden, který měl vůči Nord Streamu 2 velké výhrady, stavbu nechá dokončit.

Transatlantická vazba v tomto ohledu opět utrpěla, protože se zde střetly dva rozdílné principy: zatímco Evropa vidí obchod s ruským plynem jako čistě komerční pozici, USA zůstávají věrny realistické tradici, která chápe ruské energetické obchody jako zbraň vůči Západu.

Amerika toho dosud proti ruskému vlivu v dodávkách plynu nemohla příliš udělat. Vzdálenost přes Atlantik jí znemožňovala přístup na evropský trh s plynem. Situaci ale mění novinka v podobě zkapalněného zemního plynu (LNG), protože díky zkapalnění lze plyn do Evropy přivézt tankerem. Při vyjednávání v létě 2018 se Jean-Claude Juncker a Donald Trump dohodli na přísunu amerického LNG do EU. Výsledky se dostavily rychle: zatímco o rok dříve přivezly USA do Evropy pouhých 2,2 bcm, v roce 2020 už se s 18,8 bcm staly největším dovozcem LNG do EU. Rusko má z těchto čísel pochopitelně hrůzu. Zatím si totiž užívá pozici klíčového dodavatele. Celá Evropská unie je na Rusku závislá ze 43 %, podstatně hůře jsou na tom ale země střední a východní Evropy. Slovensko, Finsko, Estonsko nebo Lotyšsko jsou na Rusku závislé kompletně. Právě Slovensko nebo Bulharsko byly také silně zasaženy během plynové krize v roce 2009.

Americké LNG přináší vítanou konkurenci Ruska. I když USA Rusko z evropského trhu asi nikdy stoprocentně nevytlačí, může Evropě výrazně pomoci: zaprvé může jednotlivé státy zbavit ruských okovů, pokud je jejich prioritou energetická bezpečnost. Touto cestou se vydalo Polsko, které po roce 2022 nechce přijmout ani metr krychlový ruského plynu. Díky LNG terminálu ve Svinoústí (Świnoujście), jehož kapacita se má rozšířit na 8,3 bcm, se místo toho spoléhá na americké a norské LNG. Zadruhé může americké LNG tlačit na ceny Gazpromu. Tento scénář si už ověřila Litva, první postsovětská země, která začala využívat americké LNG. Po vybudování terminálu na zkapalněný plyn na Klajpedě Gazprom Litvě prudce snížil ceny. A za třetí může americké LNG zabránit politizaci ruských dodávek. Teoreticky ani do Evropy nemusí neustále proudit, už jen pouhá možnost rychlého dodání je v případě ruského zákroku dostatečně odstrašující. LNG tedy výrazně posílí transatlantickou vazbu.

Rozvod nás nečeká

Transatlantická spolupráce zažila turbulentní léta. Nenechme se ale mást dohady, že jediným viníkem byl Donald Trump. Příkladem může být nedávná chabá koordinace při stažení z Afghánistánu. Jak jsem se snažil ukázat, problémy jsou strukturální a dlouhodobé a Joseph Nye je téměř dokonale předpověděl před více než dvaceti lety. Možná jsme jeho argumentům měli věnovat více pozornosti, pak bychom mohli na vznikající problémy lépe reagovat.

V jeho textu je ovšem podstatná ještě jedna myšlenka: Nye říká, že k rozvodu mezi USA a Evropou nedojde. Přes odlišnosti v jednotlivých zájmech naše přátelství vydrží. Jednak se rýsují nové příležitosti, kde bude pro všechny strany výhodné pragmaticky spojit síly. Dále platí, že ve vztahu Ameriky a Evropy nikdy nepřevládl vzájemný antagonismus.

A poslední argument je možná ze všeho nejdůležitější: při každodenním uvažování máme často tendenci přehlížet základní kořeny transatlantické spolupráce, Evropu a Ameriku však pojí mnohem víc než pragmatické sledování zájmů. Západ spojují především společné hodnoty, jako jsou demokracie, lidská práva, tržní ekonomika a individuální svobody. Díky nim jsme společně vybudovali mezinárodní řád, ve kterém stále ještě dominují instituce západního střihu. Proto si byl Joseph Nye na rozdíl od svých realistických kolegů tak jistý soudržností: „Spojené státy sdílejí hodnoty jako demokracie a lidská práva s většinou evropských zemí daleko více než s kýmkoliv jiným na světě. V americké zahraniční politice na hodnotách záleží a společné hodnoty mezi Spojenými státy a Evropou jsou důležitou silou, která obě strany drží pohromadě.“

Poznámky

1. Nye, J. (2000). The US and Europe: Continental Drift? International Affairs (Royal Institute of International Affairs 1944–), 76(1), 51–59. Retrieved April 15, 2021, from http://www.jstor.org/stable/2626196, str. 56–57.
2. Kordos, M. (2014). Issues and Challenges of the US-EU Economic Relations. Economics and Management, 2014, 19(1), s. 13.
3. European Commission (2019). EU-U.S. – Strengthening a $1 trillion trade relationship. Online available: https://trade.ec.europa.eu/doclib/docs/2019/july/tradoc_158268.pdf
4. The Guardian. (2018). ‚Very aggressive‘: Trump suggests Montenegro could cause world war three. Online available: https://www.theguardian.com/us-news/2018/jul/19/very-aggressive-trump-suggests-montenegro-could-cause-world-war-three
5. Bindi, F. et al. (2018). The End of the Transatlantic Relationship? Brookings Institution Press. [Google Scholar], str. 26–27.
6. Smith, M. (2018). Transatlantic security relations since the European security strategy: what role for the EU in its pursuit of strategic autonomy?, Journal of European Integration, 40(5), 605–620.
7. Walt, S. (2017). In Praise of a Transatlantic Divorce. Foreign Policy. Online available: https://foreignpolicy.com/2017/05/30/in-praise-of-a-transatlantic-divorce-trump-merkel-europe-nato/
8. Lau, S. Montaz R. and Vela, J. (2021). China’s hardline turn lifts chances of deeper EU-US alliance. Politico. Online available: https://www.politico.eu/article/china-turns-unlikely-matchmaker-for-eu-us-alliance/
9. Zhen, L. (2021). Taiwan independence means war: China’s defence ministry warns Joe Biden against siding with Taipei. South China Morning Post. Online available: https://www.scmp.com/news/china/military/article/3119663/taiwan-independence-means-war-chinas-defence-ministry-warns
10. Leal-Arcas, R. (2010). European Union-China Trade Relations: Current Difficulties and Ways to Improve Them. International Security Forum, https://www.academia.edu/16896281/EU-China_Trade_Relations_Current_Difficulties_and_Ways_to_Improve_Them, str. 12.
11. Davis, S. (2019). NATO IN THE CYBER AGE: STRENGTHENING SECURITY & DEFENCE, STABILISING DETERRENCE. NATO Parliamentary Assembly. Science and Technology Committee. General Report. Online available: https://www.nato-pa.int/document/2019-nato-cyber-age-strenghtening-security-and-defence-stabilising-deterrence
12. Bussiness Standart. (2021). China could have shut down Australiaʼs 5G network without Huawei ban. Online available: https://www.business-standard.com/article/international/china-could-have-shut-down-australia-s-5g-network-without-huawei-ban-121052200059_1.html

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 4 / 2021)