Inspirativní Benedikt XVI.
Vzpomínky, reflexe a osobní pocta Josephu Ratzingerovi
Petr Fiala
POLITIKA & SPOLEČNOST / Portréty
Na Svatopetrském náměstí v Římě bylo 5. ledna 2023 dopoledne zataženo a chladno. Náměstí bylo nezvykle tiché. Smutek a usebrání se zvláštním způsobem mísily s očekáváním. Svět se loučil s emeritním papežem Benediktem XVI. Před venkovním oltářem ležela rakev se zesnulým a na ní evangelium. Stejně jako tomu bylo při pohřbu sv. Jana Pavla II., kdy smuteční rozloučení vedl právě kardinál Joseph Ratzinger, nyní pohřbívaný Benedikt XVI. Tak jako tehdy se i nyní ozvalo z vatikánského náměstí spontánní volání „Santo subito“, „svatým ihned“. Bylo ale jaksi tišší, ne tak silně skandované, méně emotivní. Takový byl ostatně celý obřad. Nepohřbíval se papež, jak tomu bylo po staletí, ale emeritní papež, a s tím nikdo neměl zkušenost a popravdě řečeno si s tím nikdo nevěděl úplně rady. Mši nepředsedal jako obvykle děkan kardinálského kolegia. Byla to papežská pontifikální mše, protože na rozdíl od jiných pohřbů papežů, kdy se konkláve teprve připravuje, byl současný papež František už bezmála jedno desetiletí pontifikem. Hlavy států a vlád nebyly přímo pozvány, ale přesto cítily povinnost či potřebu se zúčastnit. Smuteční obřad nebyl formálně připravován na „nejvyšší úrovni“, ale stejně takový nakonec byl. Určitá bezradnost, jak uskutečnit poslední rozloučení s papežem, který už nebyl papež, je myslím do značné míry příznačná pro celou recepci života a díla Benedikta XVI.
Velký teolog a intelektuál, milovník knih a vážné hudby, byl často viděn jen prizmatem svých funkcí a shledáván tvrdým, dogmatickým, necitlivým. Jeden z klíčových moderních teologů 20. století a koncilní církve byl interpretován jako beznadějně zpátečnický konzervativec. Jeden z nejbližších spolupracovníků Jana Pavla II. nebyl vnímán podobně dobře jako svatý papež, ale směřovalo k němu mnoho kritiky a výhrad, přestože sdílel postoje se svým papežem a realizoval cíle jeho pontifikátu. Benedikt XVI. mohl v souladu s tradicí dožívat svůj dlouhý život s úctou a respektem náležejícími papežskému stolci, místo toho zvolil radikální řešení rezignace, kterou nepřijala dobře ani část jeho stoupenců a která pro řadu odpůrců byla jen výrazem slabosti. V mnoha směrech byl nepochopen a nedoceněn. Přesto jsem si jist, že jsme měli to štěstí potkávat mimořádnou osobnost, jež zanechala silnou stopu ve své době, a která svým odkazem, dílem a činem bude ovlivňovat i budoucnost. Odešel velký papež.
To všechno se mi honilo hlavou, když jsem se svou ženou Janou seděl v onen první lednový čtvrtek vedle oltáře na Svatopetrském náměstí, kde jsem měl tu čest zastupovat Českou republiku při posledním rozloučení s Benediktem XVI. A také jsem vzpomínal na to, kde a jak Joseph Ratzinger, papež Benedikt XVI., protnul můj život a ovlivnil moji víru a práci.
K jeho poctě zde přináším několik reflexí, příběhů a vzpomínek. Je to jen hrst dojmů, osobních pocitů a zkušeností. Benediktu XVI. bych rád věnoval důkladnou studii a s potěšením i vděčností bych se zabýval hlubšími aspekty teologického a v širším smyslu humanitního díla Josepha Ratzingera. Ale okolnosti to nyní neumožňují. Tedy alespoň takto, osobně, Benedikt o Benediktovi. Význam této podivné slovní hříčky se objasní v závěru tohoto nekrologu.
Spolupracovník pravdy
Poprvé jsem si rozsah a význam díla Josepha Ratzingera uvědomil na jaře roku 1991 v Německu. Nikoliv v jeho rodném Bavorsku, ale mnohem víc na severu. Byl jsem tehdy na Rúrské univerzitě v Bochumi a bydlel jsem ve Wattenscheidu, což byla část Bochumi, která byla ještě nedlouho předtím samostatným, převážně hornickým městem. Severní Porýní-Vestfálsko i sama univerzita, hlavně její sociálněvědní část, byly tehdy většinově levicové. Prostředí bylo sice odborně velmi inspirativní, ale ve volném čase jsem se snažil najít cestu ke katolickým kruhům a navázat tak na svůj náboženský život ve společenství, který jsem vedl doma. Nebylo to z mnoha důvodů jednoduché, vlastně ani možné, nakonec i zkušenost pronásledované a skryté církve byla úplně jiná než svobodně se rozvíjející náboženský život v západní části Německa. A trochu jiné byly i zvyky věřících. Ovšem právě díky tomu jsem se seznámil s prelátem Hermannem Mikusem. V kostele sv. Gertrudy ve Wattenscheidu jsem se, jak jsem byl tehdy zvyklý, nejen pokřižoval, ale i poklekl před nejsvětější svátostí. Zaujalo to staršího kněze (Mons. Mikus měl tehdy dvaasedmdesát, dožil se požehnaných devadesáti osmi let), který mě oslovil s tím, že u nich to nikdo nedělá. Prostřednictvím Hermanna Mikuse jsem měl potom možnost lépe poznat německou katolickou církev. A také mi dal knihu, kterou jsem s velkým zájmem přečetl a jež se mi stala vítanou společnicí mých bochumských večerů. Jmenovala se Mitarbeiter der Wahrheit (poprvé vyšla v roce 1979, já jsem od něj dostal nové, přepracované vydání z roku 1990) a byly to vybrané texty Josepha kardinála Ratzingera. Na každý den v roce byl zvolen odstavec či dva z jeho knih a článků. O náboženství, o církvi, o duchovním životě, ale to všechno také ve vztahu ke kultuře, společnosti či politice. S překvapením jsem poznával hluboký spirituální i intelektuální svět Josepha Ratzingera a od té chvíle mi bylo jasné, že zde existuje dílo mimořádného rozsahu i hloubky.
Jméno kardinála Ratzingera jsem samozřejmě už znal. Stál tehdy již deset let v čele vlivné Kongregace pro nauku víry. Byl jedním z nejbližších spolupracovníků papeže Jana Pavla II. Oceňovali jsme jeho zásadové postoje proti komunismu a marxismu a jejich vlivu na církev, jasné slovo proti teologii osvobození, v níž jsme s naší zkušeností viděli rizika, naivitu i nebezpečí pro křesťanství.
Ale především jsem už od poloviny osmdesátých let měl rád jeho legendární Úvod do křesťanství z roku 1968. V tehdejším Československu byl nejprve dostupný pouze v samizdatu, resp. ve vydání exilové Křesťanské akademie v Římě, oficiálně potom u nás byla jeho kniha vydána v roce 1991.
Na cestě k víře a poznání
Úvod do křesťanství byl pro mě velmi důležitý, ať už způsobem uvažování, použitým jazykem, ale hlavně výkladem křesťanství. Cítil jsem zde těžko vysvětlitelnou blízkost postojů a přemýšlení o věcech kolem nás a nad námi. Autor si mě získal hned na začátku, kde cituje jeden příběh (týkající se cadika Levi Jicchaka z Berdičeva) z Chasidských vyprávění Martina Bubera, tedy knihy, kterou jsem měl a mám mimořádně rád. Ovšem to podstatné, co mě již při prvním přečtení oslovilo, byla Ratzingerova teze, že křesťanova „situace není o mnoho jiná než situace druhých“, protože ve věřících i nevěřících působí, i když různým způsobem, „stejné vlivy, stejné síly“.
V Ratzingerově argumentaci je klíčový jeho pohled na víru: na první pohled věřící a nevěřící rozděluje, jenomže současně je vlastně spojujícím momentem. Víra totiž v sobě obsahuje ono velmi důležité „snad“, snad je to přece jen pravda. Právě toto „snad“, napsal Ratzinger, „je tlak, kterému se ani nevěrec vyhnout nemůže. Věřící i nevěrec mají každý svým způsobem podíl na pochybnosti i na víře – a jsou-li sami k sobě upřímní, přiznají si to a nebudou se to snažit skrývat.“ Ratzinger zde zdůrazňuje funkci pochybnosti, tedy něčeho, co všichni známe, pokud nad svou vírou přemýšlíme upřímně. Tuto pochybnost interpretuje v pozitivním smyslu, pro mě osvobozujícím způsobem. Říká, že právě pochybnost, to, že věřící i nevěřící musí připustit, že „snad to tak je“, chrání jedny i druhé před vlastní izolací a vytváří prostor pro setkání. Věřícím i nevěřícím pochybnost, ono „snad“, zabraňuje, aby se uzavřeli do sebe, a otevírá cestu k druhým. A především to znamená, že „věřící má podíl na osudu nevěřícího a pro nevěrce bude víra vždy velkou výzvou“. „Nikdo neunikne dokonale ani pochybnosti, ani víře: u jednoho se staví víra proti pochybnostem, u druhého je to víra skrze pochybnosti a ve formě pochybování. Takový je ovšem člověk. V neustálém sporu pochybnosti a víry, v zápase nejistoty a jistoty může odkrýt svou konečnou hodnotu,“ napsal Joseph Ratzinger. Toto pojetí víry, výstižné a hluboké vyjádření role pochybnosti a připuštění existenciálního významu onoho „snad“, bylo pro mě velmi přínosné. Úvod do křesťanství jsem četl v době, kdy jsem ze „situace“ nevěřícího přecházel směrem k víře. Se všemi složitostmi, pochybnostmi, ale i nadějemi, se kterými se pojí cesta k víře u dospělého člověka. Ratzingerova hluboká filozofická, ale současně srozumitelně lidská argumentace pro mě byla povzbuzením a v mnoha směrech i klíčem k porozumění.
O tom, jak silně mě oslovila, svědčí i to, že jsem se k Ratzingerovu vysvětlení vazby mezi věřícími a nevěřícími vrátil o zhruba deset let později ve své knize Katolicismus a politika z roku 1995. Nezmiňuji v ní pouze Úvod do křesťanství, ale i další Ratzingerovy práce, třeba knihu Naděje pro Evropu? Církev a svět nebo jeho velmi inspirativní rozhovory s Vittoriem Messorim O víře dnes. A tím se dostávám k další důležité kapitole svého vztahu k Josephu Ratzingerovi.
Jeho práce a myšlenky jsem citoval a argumentačně využíval ve svých textech, které se věnovaly problematice vztahů státu a církve, církve a společnosti a role katolicismu v současném světě, ať už to byl zmíněný Katolicismus a politika (1995) nebo Laboratoř sekularizace (2007) a další knihy a studie. Josepha Ratzingera, ale vlastně už papeže Benedikta XVI. jsem také hájil. Kupříkladu v knize Evropský mezičas (2006) jsem odmítl jednostranně kritickou a zjednodušující interpretaci Benediktovy známé řezenské univerzitní přednášky, která tehdy vyvolala ostrou reakci muslimského světa. Nešlo mi o polemiku s kritiky z řad islámského prostředí, ale o naprosto absurdní a z kontextu vytrženou interpretaci, kterou nabídla část evropských médií a politiků a kterou jsem už tehdy považoval za sebedestruktivní.
Nemám možnost zde důkladněji komentovat a procházet texty a práce Josepha Ratzingera. Těmito několika vzpomínkami a příklady z vlastní autorské zkušenosti chci jenom naznačit a připomenout, jak intelektuálně bohaté, hluboké poznáním a porozuměním jeho myslitelské dílo je. A myslím, že mnozí kritici Benedikta XVI., pokud by četli jeho práce, by měli příležitost si uvědomit, že jejich tvrzení o konzervativním dogmatikovi a formalistickém zpátečníkovi, který ve své slabosti nestačil na výzvy doby, je přinejmenším nespravedlivě zjednodušující.
Setkávání s dílem a člověkem
Knihy a další texty Josepha Ratzingera jsem ale nejenom citoval ve svých pracích. Snažili jsme se je s mými přáteli v celé jejich šíři také zprostředkovat české veřejnosti. V Centru pro studium demokracie a kultury (CDK), jež jsme založili v roce 1993 a které se stalo jedním z důležitých vydavatelství v oblasti sociálněvědní, humanitní, ale také křesťanské a teologické literatury, jsme už v roce 1996 vydali knížku kardinála Ratzingera Pravda, hodnoty a moc. Prubířské kameny pluralistické společnosti. Zabývá se vazbou mezi autoritou a svědomím, významem pravdy a hodnot, ale také Ratzingerovým velkým tématem, kterým je demokracie, se všemi výhodami a nedostatky. Ve stejném roce jsme také publikovali Ratzingerovu knihu Hledět na probodeného, jež je souborem jeho kristologických úvah. Ve vydávání Ratzingerových knih pokračovali potom dlouhá léta naši spolupracovníci a přátelé, kteří mezitím založili nakladatelství Barrister & Principal. Zde vyšla např. Ratzingerova Eschatologie. Smrt a věčný život, vzpomínková kniha Můj život nebo třeba kniha rozhovorů Světlo světa: Papež, církev a znamení doby. V nakladatelství Barrister & Principal byla později vydána také zásadní pozdní práce tehdy už papeže Benedikta XVI. Ježíš Nazaretský.
V Německu jsem si v antikvariátu začátkem devadesátých let koupil knížku Demokratie in der Kirche. Möglichkeiten, Grenzen, Gefahren z roku 1970, kterou Joseph Ratzinger, tehdy už renomovaný profesor teologie, napsal společně s profesorem politologie Hansem Maierem. Zaujala mě tématem a také pokusem nahlížet na vývojové tendence v církvi jak očima teologie, tak sociálních věd, konkrétně politologie. O to jsem se ve svých pracích věnovaných katolicismu a politické dimenzi náboženství také snažil. Ratzingerova a Maierova kniha je reakcí na tehdejší diskuse o „demokratizaci“ církve, odráží se v ní vypjatá společenská, univerzitní i církevní diskuse konce 60. let. Když jsem si ji teď po mnoha letech vytáhl z knihovny a znovu se na ni podíval, uvědomil jsem si, jak se mnohá témata, polemiky a hledání po půlstoletí opakují. V kontextu dnešních vnitrocírkevních diskusí a speciálně debaty o německé synodální cestě není bez zajímavosti, že celá jedna část je zde věnována „synodální struktuře církve“. Joseph Ratzinger zde kriticky upozorňuje na její rizika.
V autorském propojení profesorů Ratzingera a Maiera existuje pro nás ještě jedna zvláštní souvislost, či chcete-li náhoda. Také práce profesora Maiera jsme vydávali v CDK, včetně jeho klíčových spisů Politická teologie nebo Revoluce a církev, které jsme publikovali v roce 1999. Hanse Maiera pojila s Josephem Ratzingerem nejenom katolická víra a bavorský původ, ale také společná láska ke klasické hudbě. Zatímco Joseph Ratzinger byl výborný klavírista, Hans Maier se dlouhodobě věnoval hře na varhany, a dokonce o tomto nástroji a duchovní hudbě napsal i odbornou práci. Maier je vůbec zajímavá postava, třeba i v tom, že vedle své akademické činnosti byl v letech 1970 až 1986 také bavorským ministrem kultu a vzdělávání ve vládách Alfonse Goppela a Franze Josepha Strausse, tedy mj. v době, kdy byl Joseph Ratzinger mnichovským arcibiskupem.
Když přemýšlím o těch náhodách a místech „setkávání“ s Josephem Ratzingerem, nemohu nezmínit univerzitu v Regensburgu neboli Řezně. Profesor Ratzinger přijal v roce 1969 místo na tehdy mladé univerzitě (byla založena v roce 1962), kde vyučoval dogmatiku a dějiny dogmatiky. V té době byl už respektovaným teologem a pro novou univerzitu to bylo nepochybně významné personální posílení. Joseph Ratzinger v Řezně působil až do svého jmenování arcibiskupem Mnichova a Freisingu v roce 1977.
Řezenská univerzita patří mezi několik málo německých univerzit, které měly dlouhodobé vazby na české země a kde se vyučovala také bohemistika. S řezenskou univerzitou jsem proto spolupracoval už v době, kdy jsem stál v čele Masarykovy univerzity. Potom jsem získal unikátní možnost osm let intenzivně sledovat její vnitřní život a rozvoj a stal jsem se svým způsobem součástí její akademické obce, když jsem byl v letech 2012 až 2020 po dvě funkční období členem její univerzitní rady. Vzpomínka i hrdost na působení Josepha Ratzingera zde byly stále živé, přestože od té doby uplynula už více než tři desetiletí.
Příležitost osobně se setkat s papežem Benediktem XVI. jsem měl při jeho návštěvě České republiky v září roku 2009. Poté, co jsem byl v Brně přítomen na mši svaté, kterou papež sloužil na tuřanském letišti, jsem se druhý den v Praze zúčastnil jeho setkání s akademickou obcí. Jako předseda České konference rektorů jsem měl také možnost s ním krátce hovořit. Připadalo mi, jako bych potkal někoho, koho dlouho znám. Nebylo to zdaleka jen tím, že jsem sledoval jeho vystupování a působení jako papeže, ale především proto, že jsem měl zkušenost s jeho texty a v nich se projevujícím způsobem myšlení. Působil na mě tak, jak to dnes v četných nekrolozích zdůrazňuje hodně pamětníků: velmi pokorně, inteligentně, lidsky příjemně.
Číst znamení doby
Benedikt XVI. byl jeden z nejvzdělanějších lidí a nejpronikavějších myslitelů své doby, ale netrpěl intelektuální pýchou. Právě naopak: jeho vzdělání a moudrost v propojení s hlubokou vírou tvořily jedinečnou osobnost, která dokázala nejenom napsat pozoruhodné a vlivné práce, s důstojností, vizí a silou se zhostit papežského stolce, ale také udělat kroky, které jsou neobvyklé a vpravdě přelomové.
Často se v hodnoceních Benedikta XVI. poukazuje na to, že byl v mládí progresivním teologem, jedním z těch, kteří přes svůj nízký věk ovlivnili druhý vatikánský koncil, ale potom v pozici prefekta Kongregace pro nauku víry a jako papež zastával konzervativní postoje. A je v tom často shledáván protiklad, rozpor. Ti, kteří nabízejí takovéto zjednodušené hodnocení, současně často dodávají, že Joseph Ratzinger 60. let je jim vlastně sympatický, zatímco Ratzinger 80. let a papež Benedikt XVI. už méně. Neberu nikomu právo na takový názor, ale je potřeba upozornit, že jeho základní premisy vlastně neplatí. Joseph Ratzinger byl a vždy zůstával otevřeným člověkem, nejen k druhým, ale i k podnětům a výzvám, které přinášely proměny okolního světa. Odpovědně přemýšlel o tom, jaká je role církve v měnící se společnosti, a hledal cesty, jak církev posílit, jak zachovat její vliv na společnost a jakým způsobem se křesťanské hodnoty mohou promítat do života dnešních lidí. Proto se v 60. letech intenzivně zapojil jako teolog do přípravy, podpory a realizace koncilních myšlenek, proto ale také brzdil na přelomu 60. a 70. let radikální pokusy ovlivnit církevní myšlení marxismem a stejně konzistentně postupoval i na přelomu 70. a 80. let při střetu s teology osvobození.
Navíc dokázal rozlišovat, a tento dar mu umožňoval nejen rozpoznat důležitost věcí a hodnot, za něž stojí za to bojovat, ale i svou vlastní úlohu. Díky tomu projevoval institucionální odpovědnost, onu vzácnou vlastnost, jež zdobí ty, kteří své funkce chápou opravdu jako službu. Prokazoval odpovědnost k instituci, jejímž byl reprezentantem. Proto dokázal obětovat osobní výhody, potlesk publika a někdy zřejmě i svůj instinkt akademika a intelektuála ve prospěch a pro ochranu církve, ať už byl prefektem nebo papežem. Přijmout institucionální odpovědnost v celém jejím rozsahu nebývá snadné. Myslím, že mnohé postoje a činy Benedikta XVI. jsou vysvětlitelné právě tím, že svou osobnost dokázal plně podřídit službě instituci. Nakonec to nejpodstatnější se přece odráží v činech.
Stejně jako Joseph Ratzinger v 60. letech rozpoznal, že je důležité přemýšlet o nutných změnách v církvi, dokázal papež Benedikt XVI. číst „znamení doby“ a jednu zásadní, přelomovou, chcete-li revoluční změnu ve svých téměř osmdesáti šesti letech uskutečnit. Rozhodl se jako první papež po mnoha a mnoha stoletích rezignovat. Nebyl to výraz slabosti a bezradnosti. Byl to čin promyšlený, odpovědný, s vědomím všech důsledků, vyjadřující moudrost a hlubokou lidskou pokoru, ale současně čin, který má sílu proměnit naše představy o papežství a církvi. Benedikt XVI. si nepochybně byl vědom toho, co dělá a proč to dělá. Bylo to spojeno s velkou odvahou a projevuje se v tom ten stejný Joseph Ratzinger, který se v 60. letech angažoval v koncilních reformách.
Emeritní papež
Náš obdiv a úctu si zaslouží také způsob, jakým se Benedikt XVI. dokázal vyrovnat s úlohou emeritního papeže. V této vpravdě historické, neobvyklé roli nakonec setrval déle, než trval jeho pontifikát. Někteří kritikové říkají, že si pozici emeritního papeže sám vymyslel, a vidí v tom dokonce problém. Jenže tak to není a ani to tak být nemohlo. Papež Benedikt XVI. se po své rezignaci prostě objektivně stal emeritním papežem. Zatímco rezignace byla jeho rozhodnutím a volbou, skutečnost, že je bývalým (emeritním) papežem, v důsledku toho prostě nastala, stala se realitou. Benedikt mohl a musel stanovit nějaká pravidla, ale na samotné skutečnosti nemohl změnit nic. Byl emeritním papežem, a i kdyby mu třeba všichni říkali otče Josephe, nic by se na tom nezměnilo. A nic by to nezměnilo ani na výzvách a problémech, kterým je každý emeritní suverén (vládce) vystaven.
V případě papežství je to něco nového. V kontextu jiných institucí a funkcí vyplývajících z vnitrostátního nebo mezinárodního práva a obecných zvyklostí to ale až tak mimořádná situace není. Ostatně i úloha emeritního biskupa je v moderní církvi vyzkoušena. Papež je hlavou katolické církve a římským biskupem, ale současně je hlavou vatikánského státu. Role bývalé hlavy státu, ať už se jedná o panovníka nebo prezidenta, je něco, s čím zkušenost máme. Bylo by absurdní očekávat, že se bývalý papež může „ztratit“ nebo žít někde v roli neznámého člověka. Je to prostě vyloučeno vzhledem k pozici a významu funkcí, které předtím zastával. A analogicky, jako je tomu v případě hlav světských států, kterou mimochodem papež také je, musí i v případě hlavy katolické církve existovat speciální režim a vymezená úloha, kterou po odchodu z funkce nadále má. Zde je to ještě o to složitější, že věřící i církev vkládají do papeže představu o jeho zvláštním poslání, která vychází nejenom z nástupnictví svatého Petra a apoštolské posloupnosti, ale je posilována i některými specifickými „funkcemi“, například učením o neomylnosti atd. To všechno je symbolizováno také oficiálním titulem, resp. oslovením Jeho svatost, Svatý otec apod. Nikdy jsme nemuseli řešit, nakolik je toto „vyvolení“ a specifické poslání papeže propojeno i s osobou, jež je do této pozice vybrána. Když hlava státu v pozici monarchy, natož hlava církve se všemi atributy, jež k tomu patří, odejde na „odpočinek“, je to nová a nesnadná situace, s níž se dotyčný, jeho nástupce, ale i všichni ostatní musejí nějak vyrovnávat. Myšlenka, že by se to vyřešilo tím, že by se Benedikt jako otec Ratzinger schoval někde v Bavorsku v klášteře, hraničí s až nebezpečnou naivitou.
S tím vším byl Benedikt XVI. konfrontován při přestupu z role papeže do nové pozice, kterou svou rezignací vytvořil. Každý, kdo opustil vysokou funkci a sledoval působení svého nástupce, ví, jak nesmírně složité je vytvořit pro svého následovníka svobodný prostor, odolat tlaku, žádostem, výzvám a nezasahovat do činnosti nového „vládce“ a ani se k ní nevyjadřovat. Naopak ho svou autoritou bratrsky podporovat. A to vše v roli emeritního papeže Benedikt XVI. mimořádným způsobem dokázal. Nemohlo to být jednoduché, už jen proto, že církev prochází turbulentní dobou, složitými vnitřními diskusemi, střetem mezi různými spiritualitami, přístupy, soubojem mezi tradicionalisty a reformisty, a čelí nesmírně složitým výzvám. Nemohlo to být jednoduché také proto, že papež František je jiné povahy, jiných důrazů, jiné osobní zkušenosti, než byl Benedikt XVI., a proto, že některé kroky Františkova vedení, třeba v politické oblasti, jdou směrem, který Jan Pavel II. ani Benedikt XVI. nepřipouštěli (například dohoda s komunistickou Čínou). Nemohlo to být jednoduché už proto, že mnoho tradicionalistů a konzervativců více či méně otevřeně vyzývalo Benedikta XVI., aby promluvil, aby „zasáhl“. Neudělal to. Zůstal mlčícím, modlícím se, po většinu času skrytým bývalým papežem, který nechal plný prostor svému nástupci. A současně papež František vždy vyjadřoval úctu a bratrské přátelství vůči Benediktu XVI. To všechno dohromady, navzdory velmi složitým okolnostem a podmínkám a nezkušenosti s touto rolí, vytvořilo dobrý precedent pro budoucnost. Jsem totiž přesvědčen, že Benedikt XVI. svou rezignací otevřel cestu, kterou budou někteří jeho nástupci následovat. A i v tom je jeho velikost.
Benedikt o Benediktovi
Tyto poznámky k poctě zesnulého papeže Benedikta XVI. byly vedeny vlastními zkušenostmi, pocity a dojmy. Snad proto mohu přidat na závěr ještě jednu osobní spojitost, která má pro mě hlubší význam.
K víře jsem dospěl převážně rozumovou cestou v dospělosti a pokřtít jsem se nechal až ve svých dvaadvaceti letech v prosinci roku 1986. Můj křest byl spojen s biřmováním. Křestní jméno Petr bylo jasné. Ale stál jsem před volbou, jakého biřmovacího patrona si mám zvolit. Nakonec jsem se rozhodl pro svatého Benedikta z Nursie, a to z několika důvodů. Svatý Benedikt nebyl „jen“ zakladatel západního mnišství, ale měl významný vliv na formování evropské civilizace, na vzdělanost, propojení duchovního života s prací a je úzce spjat se západní kulturou. Ne náhodou ho také papež Pavel VI. prohlásil v roce 1964 patronem Evropy, shodou okolností v roce, kdy jsem se narodil. Právě vliv svatého Benedikta na evropskou a v širším smyslu západní civilizaci byl pro mou volbu rozhodující.
O necelých dvacet let později si kardinál Joseph Ratzinger vybral z velmi obdobných důvodů při své papežské volbě jméno Benedikt. Papež Benedikt XVI. oceňoval na svatém Benediktu věci, které jsem zmínil, ale také zdůrazňoval aktuálnost a překvapivou modernost jeho Řehole a říkal, že se v jeho „škole“ můžeme učit „žít umění pravého humanismu“. Myslím, že i moudré a dodnes platné nároky, které zde sv. Benedikt stanovuje pro představeného, jenž musí být učitelem i učícím se, pastýřem, který pomáhá, ale také naslouchá, byly inspirací, s níž se papež Benedikt XVI. snažil vykonávat svou službu.
Některé věci můžeme chápat jako znamení. Nemusíme jim rozumět, ale něco vyjadřují a někam nás mohou vést. Jsou to náhody, v nichž při troše pozornosti můžeme rozpoznat smysl a souvislosti. Možná proto právě volba stejného jména dobře vyjadřuje intelektuální a spirituální blízkost, kterou jsem cítil k Benediktu XVI.
Věřím tomu, že tento muž, jemuž se zde osobními postřehy a poznámkami snažím vzdát poslední poctu, ovlivnil naši dobu, církev a její směřování více, než si nyní dokážeme připustit a představit. Jeho myslitelské dílo tu s námi zůstane dál a jeho rozhodující čin bude výzvou i mementem, se kterým se bude církev pozitivně vyrovnávat. Duch vane, kam chce, a Joseph Ratzinger měl mimořádný dar mu naslouchat. Jeho velký intelekt ho nevedl k rozporu s Bohem, ale ke spolupráci, ke službě a k tomu, že dokázal ukazovat cestu. Ať odpočívá v pokoji.
(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 1/2023)
