Izrael, antinacionalismus a nenávist

Yoram Hazony je izraelský filozof a politolog. Působí jako ředitel Herzlova institutu v Jeruzalémě a současně je předsedou washingtonské Nadace Edmunda Burka. Je autorem řady ceněných knih a jeho příspěvky se pravidelně objevují v předních světových médiích. Jeho zatím poslední kniha The Virtue of Nationalism (Ctnosti nacionalismu), z níž pochází následující ukázka, získala ocenění Conservative Book roku 2019 a stala se bestsellerem v oboru mezinárodní vztahy a diplomacie.

Kampaň proti Izraeli

Neuplyne ani pár měsíců, aniž by byl Izrael na půdě mezinárodních organizací, ve sdělovacích prostředcích a na univerzitách po celém světě opakovaně veřejně pranýřován za údajné porušování lidských práv. Poprvé mě k vážnému zamyšlení nad tímto zvláštním jevem přiměla jedna událost před deseti lety, kdy střet s tureckou lodí, která se pokusila prorazit izraelskou námořní blokádu Gazy a bránila se před konfiskací, stál devět lidských životů. Tak jako v případě mnoha obranných akcí Izraele, ať už proti fanatickému islamistickému režimu v Gaze nebo proti íránskému vývoji nukleárních zbraní, okamžitě proti němu vypuklo celosvětové mediální tažení. A týká se to i zcela bezvýznamných záležitostí, jako byla návštěva politiků v mešitě na Chrámové hoře či rozhodnutí vlády vybudovat sídliště ve východním Jeruzalémě a podobně.

Bez nejmenšího úsilí posoudit situaci a uvážit, zda izraelští lídři nebo představitelé ozbrojených sil řádně plnili své povinnosti, výsledek je pokaždé tentýž – hanobení v médiích a na univerzitách. Mnohdy zaznívá i z nejvyšších vládních míst. Žádný národ v dějinách nebyl vystaven takovému soustavnému kritizování. My Izraelci si musíme stále znovu a znovu uvědomovat, že se náš stát nehodnotí jako standardní demokracie, která zodpovědně brání svůj národ i svobodu, nýbrž že se považuje bezmála za světovou pohromu. Vše, co je nám tak drahé a co pokládáme za spravedlivé, je před našima očima pošlapáváno. Naši bývalí přátelé se k nám otáčejí zády, židovští studenti se od Izraele i od judaismu distancují v marném úsilí zachovat si přízeň svých znechucených vrstevníků. Po druhé světové válce se antisemitismus na jistou dobu ve světě odmlčel, nyní se však opět vzedmula mohutná protižidovská vlna.

Nic nepotvrzuje nepřátelství tak dokonale jako odchod Izraele z pásma Gazy a vznik nezávislé bojovné islamistické republiky pětašedesát kilometrů od Tel Avivu. Izraelci a jejich přátelé se nemusejí shodovat v otázce, zda stažení armády z Gazy v roce 2005 nebo z bezpečnostní zóny v jižním Libanonu v roce 2000 bylo, nebo nebylo v zájmu státní ochrany a zda si tím stát svou bezpečnostní situaci vylepšil. Tak či onak, ani po takovém ústupku, který už stál tolik životů, mezinárodní kampaň nenávisti vůči Izraeli nijak nepolevila a stále dopadá na jeho hlavu. Ti všichni, co nenávidí Izrael, si pouze našli jiný cíl ke kritice jeho politiky. Jinými slovy, obraz Izraele ve světě nemá nic společného s udržováním bezpečnostního pásma v jižním Libanonu, blokádou Gazy nebo střetem s tureckými narušiteli blokády. Pro odpůrce Izraele je každý jeho krok jen dalším důkazem a příležitostí, jak vyjádřit zakořeněnou zlobu, mají-li posuzovat židovský stát a jeho činy.

Americký filozof Thomas Samuel Kuhn se proslavil tvrzením, že lidé se nacházejí v pasti svého konceptuálního rámce myšlení, na nějž jsou navyklí. Nazval jej paradigmatem, které nejen určuje výklad faktů, ale dokonce rozhoduje i o tom, jaká fakta se vůbec mají uznávat a vykládat. Inu, pouze ta, jež odpovídají hlavnímu paradigmatu nebo se mu dají přizpůsobit, případně kosmeticky upravit. Fakta, jež upravit nelze, se jednoduše přehlížejí nebo vyloučí jako nedůležitá. Podle Kuhna je uvažování vědců natolik zafixované, že je většinou nezmění ani hromada důkazů. Pozorují svět brýlemi zažitých představ. Jak tedy mohou změnit své myšlení? Kuhn tvrdí, že téměř nijak, předsudky staré gardy jsou příliš hluboko zakořeněné a je zapotřebí, aby nastoupila nová, méně dogmatická generace vědců, jež nezaujatě posoudí nové teorie.¹

Immanuel Kant a antinacionalistické paradigma

Co obnáší staré paradigma? A jaké je to nové, jež se nyní tak úspěšně prosazuje v mezinárodní aréně? To původní přineslo Izraeli legitimitu mezinárodního uznání jako národního státu židovského národa. To znamená, že nový stát byl v jistém smyslu výsledkem moderní politické teorie, která uznávala svobodu národů usilovat o svou nezávislost a bránit se proti predátorům imperiálních mocností. Samozřejmě, národní státy existují na světě od pradávna, ale ideál národního státu se prosadil teprve během dlouhých zápasů Anglie, Nizozemska a Francie za osvobození od nároků německých a španělských Habsburků Svaté říše římské.

Do konce 19. století se myšlenka národní svobody rozšířila do té míry, že ji někteří myslitelé považovali za systémovou zásadu platnou pro celý svět. Prestiž instituce nezávislého národního státu osvobozovala jeden národ za druhým a umožnila, aby si zvolily svou vlastní formu vlády, zákonů, náboženství a jazyka a rozhodovaly o směru svého rozvoje. I sionistická organizace Theodora Herzla, která usilovala o vznik židovského národního státu, zapadala do tohoto dobového politického pojetí. Jen několik měsíců po vzniku nezávislé Indie v roce 1947 získal svou nezávislost také Izrael. Organizace spojených národů mu udělila souhlas dvoutřetinovou většinou a ve svém prohlášení jej označila jako „Židovský stát“ v Palestině.

V období po vzniku Izraele se však koncepci národního státu přestalo dařit a postupně se nakonec téměř zhroutila. Evropské státy se rozhodly založit Evropskou unii, a tak vzniklo nové paradigma. Lidé přestali považovat nezávislý národní stát za ideál a mnozí politici a intelektuálové jej odsuzovali jako příčinu veškerého zla. Naproti tomu představa mnohonárodního impéria, jež podle Johna Stuarta Milla ztělesňuje despotismus, se dnes už běžně považuje za vzor postnárodní humanity. Nové paradigma dravě proniká do hlavního proudu politických diskusí.

Jak se stalo, že tolik Evropanů ochotně pomáhá rozkládat svou rodnou zem výměnou za vládu mezinárodního režimu? Vysvětlení zřejmě spočívá v tradici dávného snu o sjednocení národů pod císařem Svaté říše římské a v univerzalismu katolické církve. Přestože se osvícenská filozofie od křesťanství odvrátila, jeho imperiální sen si uchovala. Triumfoval ve slavném manifestu Immanuela Kanta z roku 1795 K věčnému míru: filozofický projekt. Filozof svůj útok na ideál národního sebeurčení zahájil přirovnáním k zákonu divočiny, svobodě divochů, jíž právem opovrhujeme a považujeme ji za „barbarství“ a „zvířeckou degradaci lidství“.² Podle Kanta je politická nezávislost formou primitivního života, protože pouze „divoši lpí na své zákony ignorující svobodě“. Civilizovaní lidé, pokud budou užívat rozumu, budou usilovat co nejdříve opustit tak ponižující stav. To platí o jednotlivcích podřízených vládě zákona stejně jako o národech. Ty se mají vzdát svého práva na nezávislost a podřídit se „mezinárodnímu státu“, jenž zavede „veřejně vymahatelné zákony“ a bude se rozšiřovat do všech koutů světa, dokud nepřivede k podřízenosti celé lidstvo.³

Během dlouhých let přisoudilo kantovské paradigma instituci národního státu amorální status, v Evropě však zpočátku mnoho přívrženců nenacházelo. Pokrokové mínění stálo pevně na straně nezávislosti národů a usilovalo o rozbití rakouské říše. Ovšem po druhé světové válce, když se nacismus ocitl na seznamu zločinů připisovaných národnímu státu, se situace obrátila. Národněsocialistická ideologie se považovala za prohnilé ovoce německého národního státu a Kantova filozofie se dočkala ospravedlnění. Prosadilo se mínění, že je nepřípustné, aby národy samy rozhodovaly o svém vyzbrojení, natož o použití vojenské síly – něco takového je třeba odmítnout jako bestiální barbarství a degradaci lidství.

Řád národních států považuji za nejlepší organizaci světa, protože národům umožňuje nezávislou politiku a vývoj. Nacistická ideologie však představuje naprostý opak: Hitler koncipoval svou Třetí říši jako dokonalé ztělesnění „První říše“, což nebylo nic jiného než tradice habsburské Svaté říše římské; snil o vybudování impéria na troskách řádu evropských národních států. Mnoho Evropanů to však nechápe. Domnívají se, že nacismus prokázal, k jak otřesnému konci vede národní stát. K odsouzení národního státu marxisty se připojil liberální antinacionalismus, který dnes tak horlivě usiluje o konec starého řádu ve jménu Kantovy cesty k osvícenému rozumu.

Postnárodní vize si našla mnoho zastánců a stačil nástup pouhé jedné generace, aby evropští politici v roce 1992 podepsali Maastrichtskou smlouvu a založili Evropskou unii jako formu mezinárodní vlády. Od té doby unionisté postupně zbavují členské státy mnoha pravomocí, historicky považovaných za privilegia národní nezávislosti. V Evropě i v Americe lze vysledovat postoj nové generace, která poprvé za poslední čtyři století neuznává národní stát jako základ své svobody a domnívá se, že se jej lze snadno a bez negativních následků zbavit.

Dvě lekce z Osvětimi

Představa, že by stát tak příkladný v politice, filozofii a ve vědě, jako je Velká Británie, měl jednoho dne opustit arénu světových dějin, mě občas znepokojuje. Británii, Ameriku a Nizozemsko považuji za součást rodiny národů, jejichž trvalá nezávislá existence je pro mě osobně velmi důležitá. Na srdci mi ovšem nejvíce leží má vlast, Izrael, a proto se pokouším v tomto textu porozumět, jak se jeví z pohledu Evropanů – nebo spíše z pohledu nového paradigmatu, jež nyní tak zásadně ovlivňuje názor vzdělaných lidí na židovský stát nejen v Evropě, ale i v Americe a jinde ve světě.

Uvažme, co znamená vyhlazovací koncentrační tábor. Pro většinu Židů má Osvětim hluboký osudový význam. Nebylo to totiž Herzlovo sionistické hnutí, co přesvědčilo téměř všechny Židy na světě, že pro náš národ není jiné cesty než vybudovat nezávislý židovský stát, nýbrž tábory smrti a vyvraždění šesti milionů Židů německými nacisty a jejich přívrženci. Z osvětimské hrůzy a strašlivého ponížení vyplynulo poznání, že holokaust umožnila židovská závislost na cizí vojenské ochraně. Jak prohlásil v listopadu 1942 v Národním shromáždění palestinských Židů David Ben Gurion:

Nevíme s jistotou, co se děje v nacistickém údolí smrti ani kolik Židů již bylo zavražděno… Nevíme ani, zda po vítězství demokracie, svobody a spravedlnosti nezůstane Evropa jediným rozlehlým židovským hřbitovem roztroušených kostí našich lidí… Jsme jediný národ na světě, jehož krev je dovoleno prolévat… Pouze naše děti, naše ženy… a naši starci se vyčleňují ke speciálnímu zacházení a pohřbívají se zaživa v hrobech, které sami vykopali, nebo se spalují v krematoriích… pro jediný hřích… Protože nemají žádné politické postavení, žádnou židovskou armádu, žádnou nezávislost a žádnou domovinu… Dejte nám právo bojovat a umírat jako Židé… Požadujeme právo… na vlastní nezávislý stát. Co se nám stalo v Polsku, co se, Bože odpusť, stane v budoucnosti, všechny nevinné oběti, ty desetitisíce, statisíce a možná i miliony… jsou oběti národa bez vlastního státu… Proto požadujeme… domov a nezávislost.⁴

Těmito slovy vyjádřil Ben Gurion „hřích židovské bezmoci“, jež se skrývá za holokaustem. Osvětim prokázala, že Židé selhali v úsilí ochránit své děti. Byli závislí na ostatních, na slušných lidech u moci v Americe nebo v Británii, kteří, když nastal čas, učinili pro záchranu evropského židovstva tak málo. Většina Židů už dnes ví, že jediné, co se skutečně změnilo od oné doby masového vyvražďování milionů našich lidí – jediná obranná hradba proti opakování této katastrofy světových dějin –, je stát Izrael.

Zeď nářků během modlitby. Foto Wikimedia Commons.

Židé však nejsou jediní, pro něž se Osvětim stala významným politickým symbolem. Také mnoho Evropanů ji pochopilo jako děsivou lekci druhé světové války, avšak ve zcela opačném významu, než jaký přisuzují holokaustu Židé. Ovlivněni Kantovou filozofií spatřují v Osvětimi vrchol nacionalistického barbarství, zvířecké postižení lidskosti. Tábory smrti jsou pro ně přesvědčivým důkazem zla národního státu, který má moc svobodně rozhodovat, jak naloží se svou vojenskou silou. Považují za neodpustitelnou chybu, že německý stát vůbec mohl takovým způsobem rozhodovat o životě a smrti. Domnívají se, že pokud se má zabránit opakování tak hrůzných zločinů, musí se nejen Německo, ale všechny národní státy Evropy podřídit jediné mezinárodní vládě. Odstraňme národní stát, říkají, a jednou provždy uzavřeme temnou cestu do Osvětimi. Morální odpovědí na Osvětim není nezávislý Izrael, ale Evropská unie. Sjednocená Evropa má znemožnit Německu nebo jinému evropskému státu, aby pronásledoval ostatní. Jen takový spolek může být ručitelem budoucího míru Židů a celého lidstva.

O význam vyhlazovacích táborů soupeří v současnosti dvě paradigmata, každé z nich na pozadí totožných událostí. Obě považují za dané, že Němci se svými pomahači zavraždili v Osvětimi miliony Židů a dalších bezbranných obětí, nikdo nepochybuje, že spáchali nevýslovné zločiny. Tím však shoda končí a stejná fakta nevedou ke stejnému závěru:

– Paradigma A: Osvětim představuje děsivou hrůzu židovských mužů a žen, kteří nazí, s holýma rukama a s bezmocnou touhou po zbrani sledují smrt svých dětí.

– Paradigma B: Osvětim představuje děsivou hrůzu z vraždění německými vojáky, kteří páchali násilí vyprovokované zrůdnou ideologií národních práv a zájmů jejich vlády.

Je důležité si uvědomit, že tyto dva úhly pohledu popisují téměř neslučitelná morální stanoviska. V jednom se za podstatu zla považují vrazi, ve druhém hraje roli bezbrannost obětí – zdánlivě velice jemný rozdíl v názorech, který otevírá propast. Zaměříme-li obě soupeřící stanoviska na současný problém nezávislosti Izraele, objasníme odlišný postoj vůči židovskému státu:

– Paradigma A: Izrael představuje židovské ženy a muže, kteří se zbraní v ruce střeží židovské děti pod svou ochranou. Židovský stát je opakem Osvětimi.

– Paradigma B: Izrael představuje nevýslovnou hrůzu z násilí židovských vojáků vyprovokovaného ideologií národních práv a zájmů jejich vlády. Izrael je druhá Osvětim.

V obou paradigmatech nabývá existence Izraele mimořádného významu kvůli identitě Židů jako obětí „šoa“. Možnost dát lidem, kteří přežili tábory smrti, a jejich dětem zbraně a umožnit jim vojenský výcvik pod židovskou vlajkou, byla pro zakladatele státu naprosto prvořadá a spravedlivá věc. Nemohla samozřejmě nic změnit na tom, co se stalo, ale přinejmenším poskytla živým moc, která by byla o několik let dříve zachránila jejich blízké před smrtí a strašlivým utrpením. V tomto smyslu je Izrael opakem Osvětimi.

Židovský stát tak zároveň získává mimořádný význam v současném evropském paradigmatu, protože se pozůstalí a jejich děti chopili zbraní a vzali svůj osud do vlastních rukou. Lidé, kteří se ještě před několika desetiletími blížili kantovskému ideálu naprostého sebezapření, si nyní zvolili cestu národního sebeurčení, jež je v současnosti považována za příznak hitlerismu. Takové hledisko se skrývá za téměř bezmezným znechucením z Izraele. A především za odporem vůči všemu, co souvisí s jeho obranou, a to bez ohledu na úspěch nebo neúspěch jednotlivých operací a zda jsou nebo nejsou morálně oprávněné. Dokonce už nejen Evropané spatřují v ozbrojených Židech stojících na stráži svého národního státu a svého sebeurčení stejné zlo, jaké přivedlo Německo k vybudování koncentračních táborů. V podrobnostech se od sebe mohou oba případy lišit, podstata však zůstává: Izrael je Osvětim.

Zkuste se na věc podívat evropskýma očima. Představte si Holanďana hrdého na svůj národ, který kdysi držel pochodeň svobody v beznadějné osmdesátileté válce za nezávislost s katolickým Španělskem. Může si říct: Já se přesto svého dědictví s jeho aureolou dávné slávy vzdám a obětuji je na oltář vyššího ideálu. Přinesu bolestivou oběť pro mezinárodní politickou unii, která bude jednou zahrnovat celé lidstvo. Je to nutné pro dobro lidstva. A kdo se proti němu postaví? Který civilizovaný národ by se odvážil odmítnout jeho úsilí? Není snad požehnané morálkou a rozumem, když mu jde o spásu lidstva? A představte si zděšení takového člověka: Židé! Ti měli přece jako první uvítat příchod nového světového řádu. Měli by jako první jásat nad příchodem spásy lidstva, místo aby se stavěli do role odpůrců a budovali si svůj sobecký státeček ve válce se světem. Jak se vůbec opovažují? Cožpak nemají přinášet stejné oběti jako já ve jménu osvícenství a rozumu? Jsou tak zkažení, že už zapomněli na své vlastní rodiče v Osvětimi? Zdá se, že si opravdu nic nepamatují. Nechali se svést stejným zlem, jaké se zmocnilo našich sousedů v Německu. Je to smutné, ale přešli na stranu Osvětimi.

Slyšíme-li dnes přirovnávat Izrael a jeho vojáky k nacistům, nejde o žádnou náhodu ani o nějakou prastarou antisemitskou pomluvu nebo jen zlovolný řečnický obrat. Nejen v Evropě, ale všude, kde se nové paradigma rozšířilo, je absurdní srovnání s nacismem svým způsobem docela přirozené a nevyhnutelné.

To je také odpověď na otázku, jak mohlo dojít k tomu, že úplně přestalo záležet na faktech. Jak je možné, že i v případě, že je izraelský postoj spravedlivý, protože jedná v sebeobraně a ještě k tomu s nevídanou zdrženlivostí, je přesto vystaven neustálému hanobení a pomlouvačné kampaně jej zasahují každým rokem tvrději a bolestněji. Jak je možné, že po opuštění izraelské bezpečnostní zóny v jižním Libanonu nebo po stažení izraelské armády z pásma Gazy nenávist k Izraeli dokonce posílila?

Odpověď je jednoduchá. Nenávist vůči Izraeli se může zcela upřímně zabývat konkrétní skutečností týkající se bezpečnostní zóny, pásma Gazy nebo tureckých narušitelů blokády, avšak mezinárodní odpor a zášť vůči Izraeli se neřídí žádnými fakty. Vyvolává ji prudký rozmach nového paradigmatu, podle něhož je Izrael, a zejména jeho nezávislá vojenská obrana, považován za nelegitimní. Pokud někdo věří, že je židovský stát v nějakém smyslu obměnou nacismu, žádné „vylepšování“ izraelské politiky nebo lepší komunikace Izraele s mezinárodní veřejností jej neohromí. Sebelepší Osvětim je stále Osvětim.

Můžeme se ptát: Pokud je to pravda a srovnání mezi Izraelem a nejodpornějším politickým hnutím v evropských dějinách je výsledkem nového, rychle se šířícího paradigmatu globální politiky, neblíží se snad doba, kdy jeho zastánci odmítnou právo Izraele na existenci a budou požadovat jeho likvidaci?

Odpověď je prostá. Samozřejmě že toto porovnání vede k nevyhnutelnému závěru, že Izrael nemá právo na existenci a že je zapotřebí jej odstranit. A proč ne? Jestliže dnes ani Německo a Francie nemají existovat jako svrchované státy, proč by měl mít takovou výsadu Izrael? A pokud tolik lidí není ochotno prolít jedinou slzu v den, kdy Británie a Nizozemsko zmizí z mapy světa, proč by to měli vidět jinak v případě Izraele? Naopak. Zatímco Židé a jejich přátelé stále ještě s hrůzou mluví o možné „likvidaci Izraele“, vyznavači nového paradigmatu se dnes už tohoto slovního spojení neobávají. Někteří z nich si dokonce dovolují veřejně fantazírovat o nezbytných politických opatřeních, jež likvidaci židovského státu umožní.⁵

Proti zločinům třetího světa a islámu se neprotestuje

Útočná antiizraelská rétorika a snahy zpochybnit legální existenci Izraele jsou nepřímým důsledkem integrační politiky Evropské unie, která si podřizuje evropské národní státy a vytváří nadnárodní politickou organizaci. Na rozdíl od ní vychází legitimita Izraele z opačného principu národní svobody a sebeurčení, jež umožňuje židovskému státu samostatnou politiku a ochranu svých obyvatel.

Jednostranné a dlouhodobě narůstající nepřátelství vůči Izraeli je jev poněkud paradoxní – je-li do značné míry výsledkem odporu vůči koncepci nezávislého národního státu, proč tolik zavilých kritiků Izraele podporuje nárok na samostatný stát palestinských Arabů? Proč nekritizují agresivní vojenské machinace Íránu, Turecka, arabských a mnoha jiných militaristických států třetího světa, které si nekladou humanitární omezení – na rozdíl od obezřelého a umírněného Izraele. Některé diktátorské režimy páchají nepředstavitelná zvěrstva, a jestliže se paradigma národního státu zhroutilo, odkud se bere mezinárodní tolerance, ne-li otevřená podpora nezávislé politiky tak zrůdných režimů?

Odpověď na tuto otázku lze opět nalézt v politické filozofii Immanuela Kanta. Připomeňme si, že podle něj by se mělo na dějiny lidstva pohlížet jako na postupný morální vývoj od barbarství ke konečnému vítězství morálky a rozumu, jež dosáhne svého vrcholu v univerzální vládě globálního státu. Národy dojdou „morální vyspělosti“ teprve tehdy, když se zřeknou svého vlastního úsudku a možnosti konat, protože o tom, co je správné a jak to provést, rozhodne „jednotná moc a vůle“ univerzálního státu.

Propalestinská demonstrace, Nizozemsko, květen 2021. Foto Mark Vletter, Wikimedia Commons.

Kantovy tři stupně lidského pokroku víceméně odpovídají způsobu, jakým o mezinárodních událostech hovoří evropští antinacionalisté. Pokrokářský výklad dějin však neznamená, že se všechny národy pohybují po cestě od barbarství k civilizaci morálky a rozumu stejnou rychlostí. Vývoj světa je evidentně nerovnoměrný a státy přecházejí na vyšší morální úrovně v různém období svého rozvoje. Podle nich zatím dosahují nejvyššího stupně jen evropské státy a pouze v Evropské unii miliony lidí pochopily, že řád národních států je zapotřebí překonávat. Jen v Evropě je nešťastný ideál národní nezávislosti na dobré cestě k zániku a jen Evropané vědí, co si mají myslet o Íránu, Turecku, Arabech a třetím světě. Ti všichni ve své primitivnější fázi dějin stále ještě zápasí se svým divošstvím a teprve se pokoušejí upevnit svůj národní stát na principu domácího práva. Až jednou dospějí, možná za několik století, tak pochopí racionální důvody k překonání hranic národního státu a dosáhnou „morální vyspělosti“ pod mezinárodní vládou.

Současná představa třífázového historického vývoje lidstva se velmi rozšířila a poměrně dobře vysvětluje nadšení mnoha evropských politiků pro zakládání nových států na Blízkém východě i ve třetím světě, stejně jako jejich netečnost vůči agresi a masakrům. Války jsou nezbytnou fází, kterou národy „rozvojového světa“ bohužel musejí projít. Stejně jako malé, nedospělé děti ani ony prý nic nechápou – a nějaký čas to ještě potrvá.⁶

Samozřejmě o Izraeli nic takového prohlašovat nelze. Z hlediska evropského liberalismu nejsou Židé nějací zaostalí muslimové ani ubohý lid třetího světa. Na ně je zapotřebí pohlížet jako na evropský národ a používat evropská měřítka vyššího stupně „morální vyspělosti“. Proto se na světě vyskytuje tak ohromné znechucení a odpor vůči Izraelcům a potažmo i Židům za jejich neústupnost a neochotu vzdát se národního sebeurčení. Protože nejsme jako nevyzrálé děti, které nevědí, co činí, ale dospělí a odpovědní za své činy, kteří moc dobře vědí, co je správné, musíme být odsouzeni za vědomou volbu amorálního nerozumu.

Proto mnozí v Evropě nesrovnávají Izrael s Íránem, Tureckem nebo arabskými státy a neposuzují všechny státy stejně. Dvojí metr hodnocení vyplývá přímo z kantovského výkladu dějin. Pod vlivem antinacionalistického paradigmatu se morální požadavky na Izrael stále zpřísňují. Naproti tomu veřejná kritika muslimských sousedů je mírná, anebo k ní vůbec nedochází. Platí totiž, že ještě nedosáhli takového vývojového stupně svých dějin, aby chápali vyšší morálku a rozumně uvažovali. Kant by je nazval národy, jež „všechno činí z pošetilosti a dětinské marnivosti, často zlomyslné a ničitelské“.⁷

Samozřejmě že není právě zdvořilé ani prozíravé tvrdit, že Íránci, Turci a Arabové jsou prostoduché a násilnické děti, od nichž se nedá nic dobrého očekávat. Většinou se to také neříká nahlas, ale pod povrchem diplomatické mluvy snadno zjistíme urážlivou shovívavost hraničící s rasismem. Přesvědčení, že Izraelci mají být souzeni podle vyšších morálních kritérií, protože jsou koneckonců „Evropané“, se v soukromých rozhovorech politiků objevuje často, ale všichni si dávají dobrý pozor, aby se to nedostalo do oficiálního záznamu. Diplomatickou zdrženlivost nedávno překvapivě prolomil dánský velvyslanec v Izraeli a ve veřejném projevu vyslovil otevřeně to, o čem jsme slýchali jen v zákulisí:

Existuje výtka, že Evropa používá dvojí metr a diskriminuje… Myslím, že by Izrael měl na diskriminaci trvat [sic!], souhlasit, abychom používali dvojí metr, a to z jednoduchého důvodu, jste přece jedni z nás… Někdy nám izraelští partneři říkají: „Podívejte se, co se děje v Sýrii. Podívejte se, co se děje v jiných zemích.“ To ale nejsou měřítka, podle nichž vás posuzujeme. A nejsou to ani měřítka, podle nichž by Izraelci měli chtít být posuzováni. Takže si myslím, že máte právo trvat na tom, abychom užívali dvojí metr a přikládali na vás stejná měřítka jako na všechny státy v evropském kontextu.⁸

Jak vidno, pomlouvání Izraele má zjevnou příčinu. Jestliže je národ evropský nebo z Evropy pocházející, platí pro něj evropská měřítka, což v dnešní době znamená kantovské odmítnutí národního práva na nezávislou politiku, zejména pokud jde o užití síly. Naproti tomu na Írán, Turecko, Araby a vůbec „primitivní“ národy třetího světa, které ještě nedospěly do stadia právního státu, se nic takového nevztahuje. V praxi to znamená, že se většinou v těchto případech žádná morální měřítka uplatňovat nemusejí.

Poznámky

1. Thomas Samuel Kuhn: The Structure of Scientific Revolutions, Chicago: University of Chicago Press, 1996 [1962], zvl. s. 148–151.
2. Immanuel Kant: „Perpetual Peace“, in: Political Writings, ed. Hans Reiss, přel. H. B. Nisbet, Cambridge, UK: Cambridge University Press, 1970, s. 102–103.
3. Tamtéž, s. 105. V originálu Kant používá pojem „mezinárodní stát“ – zjevně tím míní nefederální stát s jedinou jurisdikcí („světová republika“). Uznává, že takový stát zatím není proveditelný, a proto navrhuje jako praktickou alternativu „trvalou a postupně se rozšiřující federaci“ (s. 105). Univerzální federace je však impériem, a ne něčím, co by bylo žádoucí.
4. Proslov Davida Ben Guriona před zasedáním Národního shromáždění 30. listopadu 1942, soubor J/1366, Ústřední sionistický archiv, Jeruzalém.
5. Například Tony Judt: „Israel: The Alternative“, The New York Review of Books, October 23, 2003.
6. Kant opakovaně porovnává morální nezralost lidstva s infantilismem, jako v „Idea for a Universal History“ v Political Writings, s. 42.
7. Tamtéž, s. 42.
8. Velvyslanec Jesper Var ve své promluvě na Jeruzalémské post-diplomatické konferenci, 11. prosince 2014.

Text je redakčně krácenou a upravenou ukázkou z knihy Ctnosti nacionalismu, jež vyjde v nakladatelství LEDA v překladu Alexandra Tomského.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 3 / 2021)