Jak překreslit politické hřiště
Stručně k jedné pozapomenuté, ale důležité politické události

Jan Holzer

POLITIKA & SPOLEČNOST / Historie

Nedávno jsem měl v kurzu o politických ideologiích přednášku o fašismu. Jeden student mi po ní zaslal emailem dotaz (souhlas s citací mám) týkající se „ideologického umístění fašismu na rovině levice–pravice“. Měl jsem následně možnost s ním danou otázku probrat, upozornit jej na argumenty pro tu i onu volbu, zaměřit se na historické, obsahové či strategické aspekty oné otázky. Didakticky správně (doufám) jsem se snažil neformulovat svou odpověď rezolutně – já to prostě vidím takto. A vše jsem patřičně zarámoval proměnlivostí kategorií levice a pravice.

Nicméně z oné debaty především jasně vyplynulo, co je pro něj na té otázce vlastně zajímavé a aktuální. Nebyla to zevrubná analýza fašistické ideologie – téma maximálně pro akademické politology a pár fajnšmekrů. Byla to tato otázka: Jak to, že se to dnes fašismem a fašisty ve veřejných debatách jen hemží? Co to povětšinou znamená, když v současnosti někdo v chatové debatě či v názorovém článku někoho označí za fašistu? Mívá to opodstatnění? Nebo je to jenom cejch používaný proti odpůrcům, metoda politického boje? Kde se to vlastně vzalo?

Banální otázka? Dozajista ne, kontext je až příliš aktuální. Takže banální by určitě nemělo být ani vysvětlení. Čtenáře to bude stát výlet do historie.


Když se v roce 1935 na přelomu července a srpna sešel VII. sjezd Komunistické internacionály (v Moskvě, kde jinde), stálo komunistické hnutí před strategickým dilematem. Nikoli vnitropoliticky – od XVII. sjezdu Všesvazové komunistické strany (bolševiků) v lednu 1934 vystupňoval stalinský režim strategii bezohledné konsolidace, jejímž průvodním jevem byla likvidace staré leninské gardy (v politbyru – viz kauza „miláčka strany“ Kirova – i jinde – viz rozpuštění posledních nepartajních organizací s revoluční tradicí) a základním efektem utužení vlády teroru. A nejistota nevládla ani v rovině ideologické (trockisté již byli poraženi) či z hlediska interpretace dosavadních dějin bolševického hnutí – viz Stalinova replika na článek opublikovaný v časopise Proletářská revoluce, analyzující údajné Leninovy chyby; Stalin v ní dal jasně najevo, že neomylného Lenina nebude nikdo zpochybňovat, přičemž on, Stalin, je jeho nástupce.1 A mimochodem – za pár dní, 30. srpna 1935, Alexej Stachanov narube během své směny 102 tun uhlí, při normě 7 tun. No nebyl svět komunismu krásný?

Ovšem na mezinárodním poli bylo bolševické hnutí konfrontováno s řadou výzev, na něž mělo pouze omezený vliv. Klasický požadavek dvacátých let (ona to tedy spíše byla ideologická potřeba, dialektická nutnost) uskutečnit světovou proletářskou revoluci musel být odložen, energie byla nasměrována do stabilizace komunismu „v jedné zemi“. Mezitím ovšem v evropské politice vyrostl nový fenomén – fašismus (v klasickém italském provedení), respektive v německé verzi nacionální socialismus. A od začátku projevoval schopnost oslovovat mimo jiné i vrstvy, které dosud komunistické hnutí považovalo za „své“. Na tuto skutečnost komunistická teorie zareagovala proslulou tezí o fašismu jako projevu posledního, vrcholného stadia kapitalismu, což přitom měly vedle středových a pravicových stran dopustit i některé „neuvědomělé“ levicové proudy, a to svou ochotou respektovat buržoazně demokratické instituce a procedury. Zvláště zavrženíhodnou roli měla v bolševické interpretaci hrát sociální demokracie, v soudobé dikci sociálfašisté. Moskva tudíž evropským komunistickým stranám v první polovině 30. let stále doporučovala praktikovat útoky na buržoazně demokratická zřízení, ovšem se zvláštním zřetelem na každodenní soupeření o vliv uvnitř proletariátu. Sen o prosazení ve střední a západní Evropě nebyl opuštěn.

Na zmíněném VII. sjezdu ovšem došlo ve strategii mezinárodního komunistického hnutí k pozoruhodnému obratu. Dne 2. srpna 1935 v ústředním projevu prominentního bulharského teoretika marxismu-leninismu Georgie Dimitrova (1882–1949), zastávajícího v Kominterně post generálního tajemníka, zazněla kritika dosavadní taktiky jako neúspěšné. Načež Dimitrov nabídl komunistickému hnutí nový koncept tzv. lidové fronty.

Ten měl vyřešit dilema evropských komunistických stran, zda se zaměřit na oslabení buď fašistického hnutí (jako rivala uvnitř systému), či buržoazně demokratických institucí (tedy systému samotného). A rozhodnuto bylo upřednostnit zápas s fašismem. Ocitujme samotného G. Dimitrova: taktika lidových front měla umožnit „…drobné buržoasii, rolnictvu a demokratické inteligenci, aby nejen čelily poručníkování a útisku kliky finančního kapitálu, nýbrž také povstaly proti němu na obranu svých životních zájmů a práv, opírajíce se o bojovné souručenství s dělnickou třídou ve státním a mezinárodním měřítku. Lidová fronta přináší východisko ze situace, ze které, jak se zdálo maloměšťáckým vrstvám, východiska nebylo, neboť se domnívaly, že je jim souzeno podřídit se fašistickému panství.“2

Jinak řečeno, doposud zamítavé stanovisko ke spolupráci se sociální demokracií a označování její účasti na vládách za kolaboraci s buržoazií a kapitalismem zaměnila představa možného partnerství komunistů se socialisty a dalšími levicovými formacemi. Cílem měla být nadále evropská proletářská revoluce, pochopitelně pod vedením komunistických stran, ovšem tentokráte již se zapojením nekomunistické levice a středových uskupení. A pravice? Ta byla komplexně ocejchována jako profašistická.

Tato strategie přinesla záhy své plody. Známý je kabinet Léona Bluma ve Francii, byť nevládl nijak dlouho – mezi červnem 1936 a červnem 1937. Českému čtenáři by se měla vybavit podpora ze strany KSČ Edvardu Benešovi v prezidentské volbě na konci roku 1935 proti tzv. prosincovému bloku. A do v podstatě modelové podoby se popsané štěpení zformovalo ve španělské občanské válce, která se levici stala vzorovým příkladem evropského ideologického konfliktu, řečeno s Ernstem Noltem „evropské občanské války“.


Pro argumentaci tohoto článku je klíčové, že v konceptu lidové fronty G. Dimitrov předložil v podstatě novátorské pojetí politické arény. Pokud bych použil sportovní terminologii, pak by se nabízelo napsat: „jak je vykolíkováno hřiště“. Jde přirozeně o klíčový aspekt analýzy politiky, protože pomáhá rozhodnout, kdo do arény patří, a kdo již ne. Nejedná se pochopitelně o jedinou zásadní charakteristiku; obdobně důležité je dozvědět se, jaký „sport“ bude v aréně provozován a dle jakých pravidel klání proběhne. Ale vědět, kdo proti komu hraje, s kým soupeří, to, jak asi uznáte, banální skutečně není.

Jistě, každá ideologie přinášela a přináší vlastní pohled na to, jak by měla politická aréna vypadat – takže vlastně představuje pokus o překreslení hřiště, jeho rozšíření (projev snahy si vůbec zahrát, případně vtáhnout do hry nové hráče), či naopak zúžení: tedy naopak projev snahy některému z rivalů se vyhnout, a případně ještě lépe – některého z rivalů ze soutěžení přímo vyloučit. Klasický marxismus politiku redukoval na střet proletariátu, vedeného výhradně komunistickými stranami jako prodlouženými pažemi mezinárodního dělnického hnutí, s buržoazií, zastupovanou zbylým spektrem stran, bez ideologických rozdílů. Leninismus to s poukazem na úspěšnou bolševickou zkušenost vyšperkoval postřehem, že proletariát vlastně není třeba, když je k dispozici skutečně odhodlaná a dobře organizovaná avantgardní strana. Vše mělo být podřízeno fatálnímu střetu – revoluci jako nástroji k překonání kapitalistické společensko-ekonomické formace a zahájení cesty k socialismu, respektive komunismu. Jednou se bude po hřišti prohánět jen jeden hráč, dějiny se završí.

Výše naznačený nový koncept lidové fronty téma pojal sofistikovaněji, byť nadále v rámci marxistického historicko-dialektického paradigmatu. Z fašismu přestala být „pouhá politická tendence působící takřka ve všech buržoazních demokraciích“ a stal se „ztělesněním diktátorského politického režimu“.3 A proto bylo nutné rozlišit pokrokovou politiku lidových front od politiky reakční. Ta první měla zahrnovat aktéry v levé a potenciálně i střední části soudobých spekter, od internacionálních komunistů přes anarchisty, pacifisty, sociální demokraty a národní socialisty až po liberály a živnostenské či malorolnické strany. Ta druhá naopak všechny tzv. pravicové aktéry, od různých tradičních politických proudů, jako jsou agrární a konfesijně orientované tábory, přes národní demokraty a nacionalisty po strany dobovou dikcí velkoburžoazní. A modelově reakční pochopitelně byly strany fašistické a nacistické. Takto vypadalo hřiště jako pro politiku stále neuzavřené, vytvářelo zdání plurality, neboť se po něm nadále mohlo prohánět více hráčů. Reálně však mělo být jen pootevřené. Ale tak je to přece spravedlivé – některé celky v minulých zápasech natolik faulovaly a nedodržovaly pravidla, že je jejich vyloučení ze soutěže zcela oprávněné…

Základní a dlouhodobý efekt konceptu lidových front tudíž spočíval v reakčním cejchu, který získaly strany tradiční pravicové. Teoretici marxismu, a je lhostejno, zda se v třicátých letech pohybovali v moskevském zázemí kolem Kominterny, nebo ve střední a západní Evropě, přesvědčili významnou část evropské veřejnosti, že komunismus je akceptovatelným politickým partnerem prostě proto, že principiálně vzdoruje fašismu a nacismu. Přičemž střet s nimi má přednost před všemi ostatními politickými rivalitami a nebezpečími. Tuto interpretaci legitimoval průběh druhé světové války a aktivní účast komunistických stran na protihitlerovském odboji (tedy se skoro dvouletou pauzou po paktu Ribbentrop–Molotov, že). Vznikl dojem přirozeného pokrokového a modernizačního spojenectví demokratického Západu s ruským komunismem proti reakčnímu fašismu. Po válce se tak západoevropské komunistické strany stávaly součástmi všenárodních koalic (byť typicky nakrátko) ve Francii, Itálii, Rakousku či Belgii a levice se „… vyšplhala tak vysoko, až se zdálo, že pravice úplně zmizela, nebo že se do té míry zdiskreditovala, že její další přežití není možné.“4

Zároveň se tak otevřel prostor pro plnou totalitarizaci středoevropské politiky, v níž koncept lidové fronty osudově zdeformoval stranická spektra. Část jejich tradičních aktérů delegitimizoval (respektive rovnou delegalizoval), a z politických procesů tak vyloučil významné, v některých případech dokonce většinové části středoevropských voličských obcí. Profašistická pravice stejně patří na smetiště dějin. Přitom události roku 1948 ve střední Evropě nabídly všem, kdo chtěli vidět, obraz toho, jak to vypadá, když se demokratická levice nechá vést levicí komunistickou a když začne platit vymezení politického hřiště dle bolševických představ. Pozvolna otevírat oči začala západoevropská levice až po neúspěšné maďarské revoltě padesátého šestého roku.


Samotného mne překvapilo, že výše popsaná kapitola z dějin mezinárodního dělnického hnutí, respektive z dějin politiky není příliš reflektovaná. Nepíší o ní Michael Heller a Alexandr Nekrich ve slavné monografii Utopia in Power,5 nezmiňuje ji ani již výše citovaný Martin Malia v Sovětské tragédii – tedy klasici dějin ruského komunismu. Kratičkou zmínku lze nalézt u Roberta Service v jeho Soudruzích.6 Již citovaný Norberto Bobbio v knize Pravice a levice dělá velkou službu našemu tématu tím, že trvá na dyadické povaze dělení politické scény a připomíná napětí mezi emancipací, inovací a osvobozením v kontrastu vůči tradici jako možným klíčům k duši levice, respektive pravice; nicméně explicitní zmínku o dichotomii pokrok versus reakce v dimitrovském duchu u něj nenaleznete, byť „rozlišovacím kritériím“ věnuje celou (pátou) kapitolu své studie.

Znalce naopak nepřekvapí, že tuto reálii dobře zná a její analyticky brilantní výklad nabízí François Furet ve své eseji Minulost jedné iluze. Ten téma typologie politických režimů přímo označuje za „klasický hlavolam marxistického myšlení“.7 Pro Dimitrovovu režimní dialektiku používá pojmy revolučníkontrarevoluční, evropské politické kultuře důvěrně známé. Z antifašismu se prostě stal revoluční tábor, z fašismu tábor kontrarevoluční, což dle Fureta bylo „úžasně pružné řešení“, poskytující bolševickému marxismu kýžený „dekret demokratického universalismu“.8

Jinak řečeno, rozpor mezi pokrokářireakcionáři byl (zne-, vy-)užit pro ztotožnění s dichotomií demokracie versus nedemokracie. Načež byla na dlouhou dobu díky převaze marxismu v intelektuálním prostředí umlčena jakákoli kritika, která si dovolila vyslovit pochybnost, proč by na pokrok orientovaná tzv. levice měla mít výlučný patent na intepretaci toho, co to je demokracie, a naopak proč by tzv. pravice měla být z povahy věci typicky nedemokratická. Tato deideologizace samotných pojmů demokracie a nedemokracie představovala významný předpoklad pro orientaci v následném vývoji politiky 20. století. A také jedenadvacátého, jak se aktuálně ukazuje.


To vše bychom měli mít na paměti ve chvíli, kdy hledáme odpověď na onu vstupní otázku, proč se to dnes fašismem a fašisty ve veřejných debatách jen hemží. Jednak se nesmíme vyhýbat skutečnosti, že náhled západní veřejnosti na roli fašismu/nacismu a komunismu je odlišný od našeho. Konflikt s hitlerovským Německem, jeho spojenci a především s jejich ideologií představoval pro Západ klíčový ideový střet XX. století. A to proto, že šlo o střet interní, domácí, na domácím hřišti. Odtud také stěžejní místo, které v západní historické paměti hraje holocaust a fenomén antisemitismu; tedy přinejmenším donedávna hrály. Následný střet s komunismem v éře studené války opravdu nebyl žádnou selankou, ale nic platno – byl to střet s vnějším rivalem. Je nepříjemné, ale logické, že naše postkomunistická evropeizace, návrat na Západ, má v očích většinové části západních intelektuálních a politických elit znamenat i přizpůsobení jejich vidění míry naléhavosti rozmanitých sociopolitických problémů a výzev. A komunismus, a to nejen jeho následky, ale především jeho příčiny, mezi ně prostě nepatří. Totalitarismus, tedy pokud vůbec jako intelektuál z Východu dokážete obhájit relevanci tohoto pojmu a nepřeválcuje vás tamní (plus aktuálně již i domácí) revizionistická vlna, se na Západě ztotožňuje výhradně se zkušeností s fašismem a nacismem. Proto je v tomto pojetí nálepka fašisty a fašismu tak osudová a nesmazatelná.

My však, s oporou v historické zkušenosti, musíme nadále zdůrazňovat, že základní politický střet, odehrávající se na úrovni politických režimů, na sebe nebere triviální podobu progresivní demokracie kontra tradicionalistické (čti reakční) nedemokracie, kde prý navíc daná přídavná jména mají být implicitní jménům podstatným. Tato interpretace je sice snad častá a opět sílící, ovšem je prostě ideologicky zavádějící, čerpající (a spíše vědomě nežli nevědomě) právě z té marxistické systematiky, jak ji kodifikoval výše zmíněný VII. sjezd Kominterny.

Historickou lekcí středoevropské politiky je, že levicoví reprezentanti prvorepublikového demokratického režimu v českých zemích byli po druhé světové válce náchylní k příklonu k totalitnímu komunismu, zatímco tradicionalisticky orientované středoevropské autoritarismy (maďarský, polský, ale i slovenský) vykazovaly vůči komunismu rezistenci, marnou v momentu nástupu, ovšem později během jeho trvání úspěšnější.

Odmítání cejchu fašismu pro vše pravicové tak může být symptomem opatrnosti vůči implicitně totalitním proudům v současné evropské politice, jejichž základním znakem je budovaný sebeobraz progresivní bezalternativnosti. V tomto ohledu i dává smysl hodnotit nejen razantní nástup progresivní levice na Západě, zaštítěné nově značkou liberalismu, ale i současný antiliberální obrat ve středoevropské politice. Jinak řečeno, stojíme opět před otázkou, na jakém hřišti a proti komu, respektive s kým vlastně chceme politiku hrát; respektive zda vůbec chce hrát klasickou politiku někdo s námi a zda se náhodou někdo nepokouší nás z hřiště vyšoupnout. Georgi Dimitrov by současnému dění, řekl bych, rozuměl. Otázka je, zda my musíme ctít Dimitrovovo řešení.

Poznámky

  1. Malia, Martin: Sovětská tragédie. Dějiny socialismu v Rusku v letech 1917–1991, Praha: Argo 2004, s. 270.
  2. Dimitrov, Jiří: Lidová fronta boje proti fašismu a válce, Praha: Nedvěd 1937, s. 7, cit. dle Popálený, Peter: Politika lidové fronty a její vliv na antisystémovost KSČ, Politologická revue, roč. 25, č. 1, 2019, s. 39.
  3. Furet, François: Minulosť jednej ilúzie. Esej o idei komunizmu ve 20. storočí, Bratislava: Agora 2000, s. 276.
  4. Bobbio, Norberto: Pravice a levice. Důvod a smysl rozdělení politické scény, Brno: CDK 2003, s. 48.
  5. Heller, Mikhail – Nekrich, Aleksandr: Utopia in Power: The History of the Soviet Union from 1917 to the Present, Simon & Schuster 1988.
  6. Service, Robert: Soudruzi. Světové dějiny komunismu, Praha: Argo/Academia 2007, s. 156–157.
  7. Furet, François: Minulosť jednej ilúzie, c. d., s. 276.
  8. Tamtéž, s. 277.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 3 / 2021)

Jan Holzer

Jan Holzer (1969)

profesor politologie na Katedře politologie fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, šéfredaktor on-line časopisu Středoevropské politické studie

archiv textů autora

Mohlo by Vás také zajímat

Uljanov, nebo Lenin?

V dubnu uplynulo sto padesát let od narození Vladimíra Iljiče Lenina, ikony komunismu, notoricky známého symbolu ruské revoluce. Všichni známe jeho…

Kateřina Hloušková

Dýchavičné fungování mechanismu veřejné moci

Do naší rubriky 'Co s českou politikou' tentokrát přispěl profesor Balík. V zajímavé analýze popisuje (ne)funkčnost veřejné správy a podchycuje některé dlouhodobé systémové problémy naší zemi.

Stanislav Balík

Donald Trump – žák Mistra Suna?

Armand Laferrère přináší originální výklad politiky amerického prezidenta Trumpa a nalézá v ní racionalitu, která většině pozorovatelů uniká.

Armand Laferrère

Konzervativci a liberálně-konzervativní pravice

Liberalismus a konzervatismus byly vždy soupeřící doktríny. Nástup totalitních ideologií a socialismu je vehnal do aliance. Z té vzešel liberálně-konzervativní konsenzus, na kterém…

Andrej Duhan