Jde politika ruku v ruce s etikou?
Rozhovor s Ryszardem Legutkem

Weronika Tomaszewska

POLITIKA & SPOLEČNOST / Rozhovory

„Evropská unie vytvořila systém, ve kterém je zakódována demoralizace,“ říká polský filosof a europoslanec Ryszard Legutko (Evropští konzervativci a reformisté, ECR) v souvislosti s korupční aférou Katargate, která již několik měsíců otřásá Evropským parlamentem. Skandál spojený zejména se jménem řecké místopředsedkyně Evy Kailiové ze skupiny Pokrokové spojenectví socialistů a demokratů, která měla spolu s některými dalšími poslanci v EP za úplatky lobbovat v zájmu Kataru a Maroka, je podle mnohých pouze pověstnou špičkou ledovce. Otevírá to řadu otázek nejen o vztahu politiky a etiky, ale i o povaze samotných unijních institucí. Jsou v dohledu nějaká nápravná opatření, která by prosadila změny?

Sledujeme-li v Polsku i ve světě politický život a politiky, vnucují se nám otázky týkající se etičnosti jejich jednání. Jde politika ruku v ruce s etikou?

Spojení etiky a politiky představuje věčný problém. Etika je reflexí dobra, osobních ctností a morálních rozhodnutí, které se týkají především jednotlivého člověka a jeho vztahů s ostatními. Politika představuje odlišnou, samostatnou oblast: jde o umění získat a vykonávat moc v zájmu dosažení společných cílů celé společnosti. Morálně zdatný člověk může být hloupým a škodlivým politikem, zatímco dobrý politik může někdy být člověkem z hlediska morálky zpochybnitelným. Politické konání je často spojeno s morálními ústupky, neboť ke společnému cíli vedou různé metody a za jejich použití se nějakým způsobem platí. Poláci počínaje koncem 18. století přemýšleli, co Polsku více prospívá – zda ozbrojený boj, nebo drobná buditelská práce. Každá z obou strategií měla svá rizika, za každou z nich se platila morální cena. Ozbrojený boj vedl ke krveprolití, k represáliím a k ještě většímu ujařmení Poláků. Drobná buditelská práce nás nejednou vzdálila od nezávislosti a vedla k přivykání nesvobodě. Politici proto někdy činí morální ústupky, což jim bývá odpuštěno, posílí-li tím společné dobro a dosáhnou úspěchu. Politika se pohybuje mezi dvěma fatálními krajnostmi – na jedné straně je to přesvědčení, že dostatečným odůvodněním činnosti je slušnost, oprávněnost našich požadavků, na straně druhé jde o názor, že sama slušnost a oprávněnost nehrají žádnou roli, protože se počítá pouze výsledek. Politika tak ze samotné podstaty nemá být morálním konáním, to však neznamená, že může být nemorální nebo amorální.

A co když politika začne zcela postrádat etiku?

Politik je člověk, který disponuje mocí, a s mocí jsou vždy spjata pokušení. V zájmu získání a udržení či dokonce rozšíření moci se někteří politici rozhodují lhát, podvádět nebo porušovat ostatní morální pravidla. Podobný postup je ovšem krátkozraký. Jakmile politika zabředá do nemorálnosti, hrozí nám porušování veškerých zásad a destrukce sociálního života. Řecký historik Thukydides, který patrně nejlépe popsal logiku politického jednání, říká, že čím je politický konflikt hlubší, tím větší je pokušení použít nemorální prostředky. Thukydides vylíčil občanskou válku v jednom z řeckých občanských států a zaznamenal jeho postupnou degeneraci v podobě rostoucí nenávisti, úplné degradace jazyka, všudypřítomné lži a násilí. Lidé se tehdy začínají chovat podle, jak by se však nechovali v jiné, normálnější situa­ci. Přeneseme-li si jeho zjištění na dnešní dobu a položíme si otázku, nakolik současný konflikt změnil náš dnešní politický život a do jaké míry nás zdemoralizoval, zjistíme, že demoralizace dále pokračuje; jak v Polsku, tak v Evropě.

Věci, které byly ještě nedávno považované za šokující, se dnes stávají normou?

Jde dokonce o něco ještě horšího. Evropská unie vybudovala systém, v němž zůstala zakódována demoralizace. Jde o systém s nejasnou strukturou moci. Jinými slovy, nikdo neví, kdo v něm vládne a podle jakých zásad, což evidentně oslabuje kontrolu, nahrává úpadku, zkaženosti, vnáší do hry lež a mystifikaci. Systém byl navíc koncipován tak, aby unijním institucím umožnil stále větší moc, což je svádí k natahování a porušování zákonů. Není proto divu, že v takové situaci vzniká prakticky beztrestný politický monopol, který nelze vzhledem k tomu, že v něm chybějí jasné zásady, usvědčit a pohnat k zodpovědnosti a který tvrdě likviduje všechny myšlenky a mocenská centra, jež ho ohrožují. A všechno to je ponořeno ve velké lži. Unie vytvořila matoucí jazyk, a matoucí jsou všechny jeho základní pojmy. Když se v Unii hovoří o „diverzitě“ a „pluralismu“, jde ve skutečnosti o udržení monopolu a o marginalizaci opozice. Je-li řeč o „právním státě“, myslí se tím odůvodnění páchaného bezpráví. Je-li řeč o „svobodě médií“, jde o zavádění ideologické a politické cenzury. Pozoruji-li zdemoralizované evropské politiky, nedospívám k závěru, že to jsou zlí lidé. Ale jsou to lidé slabí. V takových situacích si připomínám Thukydida a představuji si, že by se chovali slušněji v podmínkách menšího úpadku, kde by zavazoval jasný jazyk.

A co Polsko? Na ostré útoky proti vládě jsme si zvykli, ale v poslední době máme co do činění i s agresivním obviňováním osobností, které formovaly naši identitu.

Pro současnou situaci je příznačný hluboký konflikt, téměř takový, jaký popisuje řecký historik. Rozdíl spočívá v tom, že studenou občanskou válku u nás vyvolala a praktikuje pouze jedna strana. Vláda se chová dost zdrženlivě především z toho důvodu, že toho má nyní dost na práci. Opozice naproti tomu založila celý svůj raison d’être na agresi. A její agresivita už dosáhla takového stupně šílenství, že likviduje samotné agresory, jejich mysli, jejich základní morální reakce i jejich stud. Co si máme myslet o myšlenkové a morální úrovni lidí, kteří bez mrknutí oka obviňují nejvíce protiputinovské stranické uskupení ve třetí Rzeczpospolité, že je proputinovské? V lepším případě jde o krajní cynismus, v tom nejhorším jde o politický amok. Podobný amok se však nemůže u lidí, kteří mu podléhají, obejít bez vážných mentálních a morálních následků. Eskalace lží a obvinění se v menší míře dotýká těch, proti nimž jsou namířeny, ale především morálně devastuje ty, kdo je vypouštějí z úst. Vezměme si poslední útok na papeže Jana Pavla II. a na kardinála Adama Sapiehu. Neopírá se o žádná fakta, dokonce ani o pravděpodobnost jakýchkoli fakt. Jeho zdrojem je čirá nenávist. Lidé, kteří ji rozsévají, pozbyli jakoukoli péči o společné dobro a o Polsko a jejich jednání ovládá výlučně touha ničit. Jsou v podstatě produktem logiky stupňující se agrese. Mohli jsme už dříve předvídat, že se v určitém okamžiku takoví lidé objeví a napadnou papeže nebo „nezlomného knížete“, jak byl pro svůj odpor vůči nacistům a komunistům nazýván právě krakovský arcibiskup Sapieha. Pokud tyto lži v některém okamžiku nezastavíme, musíme si položit otázku, co se stane dalším cílem agresivity jejich původců. Ale tento útok bohužel odhalil širší rozsah demoralizace. Postihla totiž i ty, kdo mlčí. Politika otrávila duši i jim a nakazila je zbabělostí. Jak si jinak vysvětlit mlčení Jagellonské univerzity, kde Karol Wojtyła studoval a přednášel a kde obdržel čestný doktorát?

Nemělo by to být tak, že by se měl odpovědný politik soustředit především na plnění svých povinností vůči voličům, a právě tím pěstovat svoji popularitu, a ne si vyrábět vlastní značku mlhavými a často demagogickými hesly a hraním na emoce? Máme tu příklad Radosława Sikorského a jeho příjmů ze Spojených arabských emirátů – on sice tvrdí, že všechno je v souladu se zákonem, ale podobná finanční spojení vždy přinášejí velké riziko.

Jsou určité zásady, dobře známé a respektované, které musejí být závazné, má-li se zastavit demoralizace. Takovou zásadou je například vyloučení konfliktu zájmů. Pokud politik dostává peníze za to, že radí nějaké cizí vládě, nesmí se potom podílet na jakýchkoli akcích sledujících prospěch této vlády. Vždy je tu podezření, že nemůže být nestranný. Netýká se to jen politiků, ale i novinářů. Dnes si dovolují tuto zásadu porušovat ti, kdo příslušejí k politickému mainstreamu, a mají tak monopolní postavení. Vezměme si příklad americké novinářky Anne Applebaumové. Je to významná novinářka, autorka skvělých knih, ale od jisté doby se věnuje polským tématům a podporuje politickou linii svého muže Radosława Sikorského a jeho strany. To je absolutně skandální a nepřípustné. Americké a polské salony to však považují za něco zcela normálního, což jen potvrzuje stupeň jejich demoralizace. V určitém smyslu jde jen o variantu „Neumannovy doktríny“. Politik Občanské platformy Sławomir Neumann bez obalu říká: Patříš-li k nám, můžeš všechno, budeme vždycky při tobě. [Neumann doslova prohlásil: Budeme tě bránit jako nezávislost. Pozn. překl.]

Máme tu zmíněnou „Neumannovu doktrínu“, v Evropském parlamentu Katargate. Jsou podle vás v dohledu nějaká nápravná opatření, která by prosadila změny? Mám dojem, že v případě unijních institucí vše končí tvrzením: něco možná děláme špatně, ale není to tak zlé jako zlo, kterého se dopouštíš ty – v případě Poláků jde o onen již mytický „právní stát“.

Skandál v Evropském parlamentu není jen příkladem zkorumpovanosti jednotlivých poslanců, ale jde rovněž o důkaz, že tato instituce byla špatně vymyšlena a můžeme jen uvažovat o tom, je-li vůbec k něčemu potřebná. Kolem korupce skupiny levicových poslanců bylo hodně halasu, ale nevím, zda se tím něco změní. Mějme na paměti, že unijní instituce se chovají neuvěřitelně stranicky. Ovládla je jedna politická konstelace, která hájí své lidi a svoji linii, a to rovněž v těch institucích, které mají ostatní kontrolovat. Neumannova doktrína je do jisté míry závazná rovněž v Unii: naši mohou a my je budeme bránit, ti druzí nesmějí a je budeme napadat. To všechno způsobuje, že v Unii není možné se odvolávat na zásady, protože jsou interpretovány stranicky. Existuje-li zásada, že nemůže existovat konflikt zájmů, musí se týkat všech – a není důležité, z které jsou politické strany. Existují-li určité zásady týkající se shromažďování, nemohou se věci mít tak, že když je v Polsku policie napadána demonstranty, Unie útočí na polskou vládu, zatímco když ve Francii policie mlátí demonstranty, tak se nic neděje. Všechny musí zavazovat zásada, která se aplikuje nezávisle na tom, jde-li o Francii, Polsko nebo Českou republiku. Unie tak bohužel nefunguje: kdo má moc, ten ohýbá zásady ve svůj prospěch. Jedni to dělají velice drasticky, jiní méně. Dokud však v Unii povládne stranictví, bude demoralizace stále na postupu.

Tygodnik Sieci, 9. dubna 2023. Z polštiny přeložil Josef Mlejnek. /

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 2/2023)

Weronika Tomaszewska

Mohlo by Vás také zajímat

Uljanov, nebo Lenin?

V dubnu uplynulo sto padesát let od narození Vladimíra Iljiče Lenina, ikony komunismu, notoricky známého symbolu ruské revoluce. Všichni známe jeho…

Kateřina Hloušková

Dýchavičné fungování mechanismu veřejné moci

Do naší rubriky 'Co s českou politikou' tentokrát přispěl profesor Balík. V zajímavé analýze popisuje (ne)funkčnost veřejné správy a podchycuje některé dlouhodobé systémové problémy naší zemi.

Stanislav Balík

Donald Trump – žák Mistra Suna?

Armand Laferrère přináší originální výklad politiky amerického prezidenta Trumpa a nalézá v ní racionalitu, která většině pozorovatelů uniká.

Armand Laferrère

Konzervativci a liberálně-konzervativní pravice

Liberalismus a konzervatismus byly vždy soupeřící doktríny. Nástup totalitních ideologií a socialismu je vehnal do aliance. Z té vzešel liberálně-konzervativní konsenzus, na kterém…

Andrej Duhan