Listopad 1989 včera a dnes

REDAKCE

POLITIKA & SPOLEČNOST / Rozhovory

Při příležitosti výročí třiceti let od Listopadu 1989 připravil v roce 2019 Pravý břeh – Institut Petra Fialy vzpomínkovou publikaci s dobovými fotografiemi a medailony osobností sametové revoluce. Současný předseda Občanské demokratické strany – mimochodem jediný předseda české politické strany, který má disidentskou minulost – již několik let pořádá 17. listopadu v Mánesu setkání lidí, kteří proti bývalému režimu aktivně vystupovali a nějakým způsobem bojovali. Účastníky těchto setkání jsme oslovili s několika otázkami.

  1. Jak jste si v roce 1989 představoval/a budoucnost? Co dopadlo lépe, než jste čekal/a, a co vás naopak zklamalo?
  2. Jaký je váš nejsilnější zážitek ze sametové revoluce?
  3. Co byste vzkázal/a sám sobě do roku 1989, kdyby to šlo? A jaký vzkaz máte pro ty, kterým se stýská po jistotách života v socialismu?

Z došlých odpovědí vybíráme několik ukázek. Publikace byla minulý rok dostupná v omezeném množství a nyní je zpřístupněna volně ke stažení na tomto odkazu.

Kamila Bendová

Kamila Bendová, roz. Neubauerová, pracovala v Ma­tematickém ústavu ČSAV, po roce 1991 na katedře logiky na FFUK. V roce 2003 byla zvolena inspektorkou Úřadu pro ochranu osobních údajů. Její manžel Václav Benda byl signatář Charty 77 a její mluvčí (1979, 1984), zakládající člen VONSu (Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných), kvůli kterému byl vězněn (1979–1983), člen Hnutí za občanskou svobodu. Po Listopadu 1989 poslanec FS, člen Ústavně­ právního výboru, ředitel Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) a senátor Senátu ČR. Zemřel v roce 1999. Měli spolu šest dětí, nejstarší Marek Benda je poslancem PSP ČR.

Myslím, že jsem si budoucnost moc nepředstavovala, v jistých ohledech naštěstí předčila mé očekávání: pamatuji si, jak se v létě 1989 u nás na chatě sešla skupina přátel, kteří byli součástí křesťanského křídla HOSu (Hnutí za občanskou svobodu) a s některými z nich pak Václav zakládal KDS (Křesťanskodemokratickou stranu). Mluvilo se také o restitucích a já jsem si představovala, jak bude těžké změnit myšlení lidí, kteří po čtyřicet let oslavovali znárodnění, a nyní by se měly podniky vracet „továrníkům“.

Co mě ovšem velmi zklamalo, byl přístup k Chartě 77: vzpomínám, jak už v prosinci při zakládajícím sjezdu KDS se najednou objevilo mnoho předsedů a politiků. Na jaře 1990 vyšel článek p. Dolejšího ostře kritizující signatáře Charty 77, neboť prý trávili většinu času večírky a promiskuitními vztahy – a samozřejmě všichni ti, kteří celých čtyřicet let mlčeli a vůči signatářům měli špatné svědomí, tento popis radostně přivítali. Přitom Charta 77 se svou dvanáctiletou činností bezesporu nejen připojila k těm, kteří západní politiky přesvědčili o tom, že Sovětský svaz je říše zla (ne náhodou citoval prezident Reagan dopis Charty 77 mírovým hnutím), přispěla k postupujícím demonstracím, ale hlavně, jak psal Václav Benda, vytvořila „kádry“, tj. lidi schopné ujmout se moci. Tudíž jsem byla první, kdo psal leták Vezměte si s sebou květinu a svíčku, a byli to naši synové Marek a Martin, kteří spoluorganizovali nejen demonstraci 17. listopadu, ale i studentskou aktivitu v následujících dnech. Jak často říkám: Charta 77 bojovala za lidská práva v naší zemi a ve svém úsilí uspěla. Další variantou by totiž byli jen bývalí komunisté, kteří se stále cítili jako páni této země.

Jaký vzkaz mám pro ty, kterým se stýská po socia­lismu? Ať nejsou sobečtí: pokud se náhodou zrovna oni cítí hůře než za socialismu (byli o 30 let mladší!), tak většina ostatních, speciálně mladých, se má lépe. Máme se nejlépe a nejsvobodněji nejen v historii, ale já se domnívám, že i v současném světě.

Je ovšem škoda, že se čím dál tím častěji maluje minulost na růžovo. Začínají i na školách tvrdit, že lidé byli – až na pár disidentů – vlastně spokojeni. (A já se ptám, zda ten milion účastníků na Letenské pláni byli ti spokojení.) Problém je v tom, že pak vůbec nerozumíme těm, kteří se nechali zavírat za obhajobu jiných (VONS), nechali se vyhazovat z práce (za podpis Charty 77, jejíž požadavky se staly součástí českého právního pořádku), kteří často za dramatických okolností emigrovali. Když jsem v osmdesátých letech přemýšlela o tom, že někdy režim padne (moc pravděpodobně to nevypadalo), tak jsem byla přesvědčená, že nastoupí sociologové, filosofové, politologové, psychologové, a dokonce i spisovatelé a budou přemýšlet, jak se to mohlo stát: jak se mohlo stát, aby 99 procent lidí (od profesorů a primářů po uklízečky a pomocné dělníky) chodilo k „volbám“ – tj. hodit tam ten papír s jediným kandidátem, když „volby“ nebyly povinné. Ale bohužel tato otázka nikoho nezajímá, a tudíž ani nejsou studovány skryté mechanismy, které toho dosahují, a nemůžeme se pak divit, že nás něco podobného může čekat i v budoucnu (jak musí vypadat film, aby vyhověl antidiskriminačním požadavkům všech?).

Dominik Duka

Kardinál Jaroslav Dominik Duka OP (1943) byl z kád­rových důvodů přijat na Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Litoměřicích až v roce 1965, po třech letech vstoupil tajně do dominikánského řádu, v roce 1970 přijal kněžské svěcení a pět let působil v pohraničních oblastech pražské (nyní plzeňské) diecéze. Když mu byl v roce 1975 odebrán státní souhlas k duchovní správě, pracoval jako rýsovač ve Škodových závodech v Plzni. Věnoval se organizaci tajného řádového studia a vydávání a šíření samizdatové náboženské literatury. Za tuto činnost byl v roce 1981 odsouzen k trestu patnácti měsíců vězení za maření dozoru nad církvemi. V letech 1986–1998 zastával funkci provinciála Československé dominikánské provincie, v letech 1998–2009 působil jako biskup královéhradecký. V roce 2010 jej papež Benedikt XVI. jmenoval arcibiskupem pražským a v roce 2012 kardinálem.

Dlouho před Listopadem 1989 osvědčili věřící lidé, nejen katolíci, svou občanskou statečnost. Od Velehradu 1985 přes petici Augustina Navrátila a kardinálem Tomáškem vyhlášené Desetiletí duchovní obrody národa až ke kanonizaci svaté Anežky nikdo nepochyboval, že církve a věřící jsou integrální složkou společnosti. Rok 1989 pak vlastně začal Palachovým týdnem, kde se znovu po dvaceti letech ozval Palachův hlas a jeho výzva. Byl to tedy rok proměny, která pro mě mimo jiné znamenala povolení cesty do USA na generální kapitulu dominikánského řádu. Z této cesty jsem se vracel pozdě večer 21. srpna a slyšel svědectví o zásazích policie proti demonstran­tům. Bylo už evidentní, že praská totalitní režim, který některé lidi připravil o život a mnohé o svobodu, o majetek a o jisté životní perspektivy.

17. listopad 1989 mě zastihl s ostatními řeholními představenými v kostele sv. Voršily na Národní třídě, odkud jsme z oken sakristie viděli onu velkolepou studentskou demonstraci. V určitý moment jsme otevřeli dveře chrámu, který tak mohl podle starobylé tradice poskytnout azyl. Při té příležitosti jsem si zopakoval i funkci vojenského zdravotníka během ošetřování některých demonstrantů. Viděli jsme, že jiné odvezly sanitky a mnohé policejní antony. Zbyly po nich krvavé stopy a části oděvu. O mnoho radostnější byl pak 25. listopad se slavnostní bohoslužbou, kdy v přeplněné katedrále zazněla slova kardinála Tomáška: „Já a církev jsme na straně národa.“ Radostí mě naplnil i moment, kdy se na velké demonstraci na Letné lidé na výzvu dnešního biskupa Václava Malého pomodlili Otčenáš. Velkou vděčnost jsem pociťoval i po zvolení Václava Havla prezidentem.

Třicáté výročí 17. listopadu je pro mě opravdu dnem díkuvzdání. Myslím, že bychom si měli vzít příklad z občanů USA, kteří mají nejen pozitivní vize do budoucna, ale také se dívají s respektem na to, co učinili otcové zakladatelé. Zdecimovaná církev po půlstoletí perzekuce a dvou vlnách emigrace vybudovala například charitativní službu, která patří k největším v naší zemi a pomáhá potřebným i v Africe nebo Asii. Obnovilo se církevní školství, máme tři katolické teologické fakulty a dvě nekatolické, spolupracujeme s ostatními křesťanskými církvemi v rámci ekumeny, velmi plodně a efektivně i s Federací židovských obcí, čili je opravdu za co děkovat. Jistě, nepodařilo se nám vše, po čem jsme toužili, ale patříme k demokratickým, bezpečným a prosperujícím zemím.

Ovšem politická korektnost dnešní doby znamená téměř politické lakování nebo neodvahu říci pravdu. Prý se tak odstraňuje napětí, podle mě ale napětí ve společnosti spíše roste, než aby klesalo. Vnímám hluboké rozdělení společnosti a značnou míru nenávisti. Také vnímám přisvojování si zásluh, které mnozí ve složitých dobách neměli a pouze vyčkávali. O to rychleji pak po vyjasnění situace spěchali zahájit svou kariéru. Václav Havel uměl tyto negativní věci pojmenovat, aniž by urážel konkrétní lidi. Měl také odvahu říci, že na minulém režimu neseme spoluodpovědnost v určité zbabělosti a lenivosti. Tolik vysmívaná pravda a láska mimo jiné znamenají, že pravdu umíme říkat bez dehonestování ostatních.

Potřebovali bychom i dnes více odvahy říkat pravdu, jak nás učil svatý Augustin. „Ut veritas pateat, ut placeat, ut moveat“, neboli aby nám pravda otevírala oči, aby nás pravda dokonce překvapila, aby nás oslovila krásou skutečnosti, krásou odvahy. A aby nás nakonec pohnula i jednat podle pravdy. Říkáme se svatým Janem, že Bůh je láska. A láska u starého Aristotela znamená chtít dobro toho druhého. Na tom se s ním s nadsázkou shodnou Mojžíš, Ježíš i Konfucius. Ale nevím, jestli se s nimi shodnou ti, podle kterých je láska jen chemie. Bude­ li skutečně platit zákon lásky, nebudeme potřebovat tak přebujelé zákonodárství a část politické sféry. Zde vidím nejúčinnější lék, abychom neztratili to, co nám bylo darováno těmi, kteří za svobodu a pravdu dokázali s odvahou bojovat nebo nést okovy. Generaci, která se zrodila již ve svobodě, si dovolím připomenout, že bez lásky, skutečného přátelství, ohleduplnosti a tolerance není cesty dál.

Po životě v socialismu a jeho „jistotách“ se mi rozhodně nestýská. Ale stýská se mi po opravdové solidaritě a přátelském zápase, který doprovázel mnohé z nás v době totality. Byl to jistý vnitřní náboj, kterým nás Bůh obdaroval. A co bych sám sobě vzkázal do roku 1989? Hlavně to, že je stále zapotřebí jít dál, jak jsme slýchali v jedné písni Waldemara Matušky.

Jana Marco (Petrová)

Jana Marco (Petrová) (1966), disidentka, mluvčí Ne­závislého mírového sdružení, signatářka Charty 77. V roce 1989 strávila sedm měsíců ve vězení za Palachův týden. Bývalá politička, působila jako poslankyně Federálního shromáždění, mluvčí ODS, poslankyně Poslanecké sněmovny. Dlouholetá předsedkyně Správní rady nadace Národní galerie. V současnosti je podnikatelka.

Roku 1985 mi bylo 19 let, maturovala jsem a zvažovala, jakým směrem se bude můj život dále ubírat. Měla jsem ráda hudbu a literaturu a už v těch letech mi vadilo, jak je kulturní vyžití občanů omezené. Bylo nám předkládáno pouze pár populárních zpěváků, bavičů pro masy, omezený výběr literatury a nemohli jsme volně cestovat. Tušila jsem, že tam někde „za dráty“ je svobodný svět a chtěla jej poznat. Náhoda mě přivedla do Jazzové sekce, což pro mě představovalo cosi jako zjevení – zajímavé knihy o divadle, umění a hudbě, režimem zakázané koncerty a jejich záznamy. Pomáhala jsem, jak to šlo. V září 1986 došlo k zatčení tehdejšího vedení Jazzové sekce. Postavila jsem se na jeho obranu, nechtěla jsem být jen do počtu, cítila jsem potřebu pomoci. Psali jsme politikům do zahraničí, sepisovali petice. Postupně jsem se začala vyjadřovat k politickým tématům. V roce 1987 bylo založeno Nezávislé mírové sdružení, první nezávislá iniciativa po Chartě 77. Jednalo se o skupinu mladých lidí, která nechtěla s tehdejším režimem vyjednávat. Iniciovali jsme diskusní setkání každou první sobotu v měsíci na Václavském náměstí. To mělo velký smysl, vznikla tradice pro všechny, kteří se chtěli přidat. Byly zakládány další nezávislé iniciativy, začali jsme koordinovat činnost a vydávat prohlášení k významným výročím jako 21. srpen nebo 28. říjen. V prosinci 1988 jsem měla tu čest promluvit vedle Václava Havla a dalších na první povolené nezávislé demonstraci na Škroupově náměstí v Praze u příležitosti Mezinárodního dne lidských práv. Větší část roku 1989 jsem strávila ve vězení a po propuštění jsem cítila, že se režim hroutí. Vždy jsem velmi silně věřila, že se život v naší zemi změní, a chtěla pro to hodně udělat.

Za Listopad 1989 jsem stále vděčná, byla to obrovská příležitost pro celý národ, jak žít v demokracii a ve svobodě. Tato slova nejsou prázdná, i když dnes máme všichni tendenci brát je tak nějak samozřejmě. Vlastně to, co je dnes, jsem si představovala. Jistě ne v takovém detailu, nikdo tehdy nevěděl, co přesně se změní a jak se vše povede. Ale žijeme ve svobodné, demokratické zemi, s vysokou mírou tolerance k různým názorovým proudům, jsme součástí svobodného západního světa, a ještě navíc se naší zemi daří ekonomicky a je kulturně pestrá. Ano, mohla bych psát o tom, co mě zklamalo, a vždy se něco najde. Na druhou stranu, sametový přechod stále vnímám jako velkou událost, která proběhla bez násilí i díky české povaze.

Stále velmi vzpomínám na atmosféru konce roku 1989. Ta obrovská míra solidarity, nasazení, víry v lepší časy a pospolitost, to je cosi, co nastane jen výjimečně v lidských dějinách a pouze v některých zemích, a já měla to štěstí a možnost nejen vše prožít, ale být hodně blízko. Podílet se na změnách. Šla jsem do všeho s mladistvým elánem. Roku 1989 mi bylo 23 let, věřila jsem ve šťastnou budoucnost života mého, celé rodiny i přátel. V lednu 1990 jsem byla kooptována do Federálního shromáždění, hlasovala jsem pro nejdůležitější zákony té doby – změny ústavy, změnu názvu země, navrácení ukradeného majetku. První svobodné volby po více jak čtyřiceti letech, v červnu 1990, byly skutečným referendem o tom, že změny v naší zemi chce naprostá většina občanů.
Sama sobě bych vzkázala, že to vše mělo velký smysl a že je správné se dívat do budoucna. O to totiž jde. Vždy je možné uskutečnit mnoho věcí lépe, ale dělali jsme v danou chvíli to nejlepší, co jsme mohli. Hodně mi pomohlo prožít část života v komunismu a mít srovnání s dnešním vývojem. O to více si všeho vážím. Zároveň cítím, jak je důležité stále sledovat veřejné dění a citlivě vnímat a posuzovat, zda neopouštíme myšlenky sametové revoluce. Z historie přece víme, že existuje tenká hranice mezi dobrem a zlem. Sliby, že za nás občany všechno někdo zařídí, jsou lákavé a pohodlně se přijímají, ale jsou nebezpečné. Dívám se na svět liberálníma očima, sdílím víru, že aktivní a samostatný občan s vlastním rozumem, názorem a pevnými morálními hodnotami zůstává hnacím motorem svobodného vývoje společnosti. Myslím si, že mnoho mladých lidí se mnou tento pohled sdílí, což napomáhá mému optimismu ohledně budoucnosti našeho národa a země.

Martin Palouš

Martin Palouš (1950), český diplomat, pedagog. Byl jedním z prvních signatářů Charty 77 a v roce 1986 působil jako její mluvčí. V listopadu 1989 byl zakládajícím členem Občanského fóra. V letech 1990–1992 a znovu v období let 1998–2001 zastával funkci náměstka ministra zahraničí ČR. Od července 2006 do roku 2011 byl mimořádným a zplnomocněným velvyslancem Stálé mise České republiky při OSN v New Yorku. V letech 2011–2012 byl ředitelem Knihovny Václava Havla, od roku 2018 je člen Rady ÚSTRu.

I když v průběhu roku přicházely další a další signály, že v naší zemi se časy mění – „Palachův týden“ na jeho počátku, kulatý stůl a po něm částečně svobodné volby v Polsku, podzimní německý exodus, kdy se pražské ulice zaplnily opuštěnými trabanty a wartburgy –, neměl jsem jako většina mých tehdejších přátel z okruhu Charty 77 ponětí, co z toho nakonec vznikne. Státní svátek 28. října, kdy se pražské ulice opět zaplnily demonstranty, jsem jako „nepřátelská osoba socialistického zřízení“ trávil na osmačtyřicítce v cele na policejním ředitelství a sledoval, jak jsou tam přiváženy desítky lidí při této příležitosti taktéž předběžně zadržených. Že se můj disidentský život má za pár týdnů radikálně změnit, jsem si vůbec neuměl představit, a kdyby se mě tehdy nějaký západní žurnalista dotázal, zda jsem připraven stát se „sametovým revolucionářem“, nevěděl bych, co na to mám říci, a spíše bych rozpačitě krčil rameny.

Kdybych měl nyní po třiceti letech říci, kdy mi v průběhu oněch hektických dní, které následovaly po studentské demonstraci 17. listopadu, počalo docházet, že to, čeho se právě účastním, možná není jen poněkud rozsáhlejší občanská revolta, která může dopadnout dobře nebo špatně, ale skutečná revoluce, historická diskontinuita, zlomová událost českých dějin, dal bych na tuto otázku poněkud sentimentální odpověď – pro ty, kdo události zázračného roku 1989 dnes z toho či onoho úhlu zkoumají a studují, zcela nevědeckou, a tudíž nepoužitelnou. Bylo to v okamžiku, kdy Marta Kubišová zazpívala v podvečerním šeru z balkonu Melantrichu stotisícovému davu shromážděnému na Václavském náměstí svoji Modlitbu. V tu chvíli mi totiž došlo, že onen revoluční duch, s nímž jsem se jako mladík kdysi setkal při spontánních protestech proti sovětské okupaci v srpnu 1968 a který burcoval československé občany k tomu, aby se jasně vyjádřili, co si o tom všem myslí, se zas vrátil a že je s to opět probudit náš národ ke společné akci. Že ve vzduchu je náhle cosi, co tak trochu evokuje starou českou pověst o blanických rytířích a jejich případných intervencích.

Jak jsem si v té chvíli představoval budoucnost? Jsem dnes zklamán z toho, co z toho nakonec vzešlo a jak to dopadlo? Na první otázku nevím, jak odpovědět. Přicházelo přece cosi úplně nového a bezprecedentního; cosi, co teprve získávalo svoji podobu a způsob své existence. Občanské fórum nebylo politickou stranou fungující v demokratickém prostředí jako „standardní politická strana“. Bylo dítětem okamžiku, do kterého možná jeho „rodiče“ promítali své tehdejší představy. Současně ale velice rychle dospívalo, osamostatňovalo se a po prvních svobodných volbách v červnu 1990, po kterých se stalo nejsilnějším hráčem na české politické scéně, narazilo na své meze. To, že se rozpadlo či zmutovalo, není divu a není třeba toho litovat. Otevřenou otázkou ovšem je, zda způsob tohoto rozpadu byl jediný možný a zda by si člověk ve zpětném pohledu uměl představit nějaký jiný scénář, jiný proces dezintegrace, který by byl býval s to položit zdravější základ našeho dnešního demokratického systému.

Odpověď na druhou otázku vezmu zeširoka. V jakém smyslu vlastně byl rok 1989 momentem obratu? Na jedné straně byl počátkem konce „krátkého“ dvacátého století – dovršeného rozpadem Sovětského svazu o dva roky později. Umožnil návrat naší země ze čtyřicetiletého „babylonského zajetí“ v sovětském impériu do Evropy. Na druhé straně ale musíme vzít v potaz elementární skutečnost, že tento konec neznamenal konec historie jako takové, jak jsme si v tehdejší euforii snad mohli myslet, ale pouze přechod z 20. do 21. století; příchod doby „poevropské“, o kterém filosof Jan Patočka uvažoval již před víc než čtyřiceti lety, když promýšlel téma současné krize evropské civilizace a zdůrazňoval potřebu ochránit v prostředí probíhajících globálních změn to, co považoval za jádro, centrální motiv evropského „dědictví“: sókratovskou „péči o duši“ a pojetí svobody, které na počátku evropských dějin objevila řecká polis.

Po socialismu, po společnosti budující svůj řád a zotročující své členy na základě jakýchsi pochybných ideologických premis, se mi v žádném případě nestýská ani trochu. Otázku, zda bych v roce 1989 něco dělal jinak, kdybych věděl, jak to dopadne, musím jako hypotetickou, a tudíž irelevantní nechat nezodpovězenou.

A pokud jde o ty naše životní jistoty? Na jedné straně plně chápu, že nejistota je problematický stav duše a že v dnešním světě je jí možná až příliš. Žijeme v době, která si říká „postmoderní; v níž je vše – včetně objektivního vědeckého poznání – okamžitě relativizováno či „dekonstruováno“. Ztratili jsme víru v automatický, to jest odněkud shůry garantovaný dějinný pokrok. Nevíme, co k nám z budoucnosti přichází. Máme pocit, že jsme obklopeni nikoli fakty, ale samými „fake news“, která vytvářejí mocní tohoto světa, aby mohli s lidmi účinněji manipulovat. Pravda jako sjednocující element a základní vodítko našeho racionálního počínání jako by ztratila svoji váhu a byla nahrazena nejrůznějšími šidítky a imitacemi.

Ohrožuje nás kdeco: sociální změny podnícené sexuálními revolucemi všeho druhu; politická korektnost devastující náš přirozený jazyk; neúcta k autoritám; rozpad tradiční rodiny; vzrůstající sociální nerovnost; úpadek náboženství v naší společnosti; naopak nábožensky motivovaný terorismus; klimatické změny a jimi podněcované nové „stěhování národů“. Strach se zkrátka stal politickým faktorem, který dnes významně deformuje naši v roce 1989 znovuzískanou demokracii, protože otevírá prostor demagogům a narcisistickým politikům – a ve výčtu nářků možno pokračovat ad infinitum. Česká společnost se stala blahobytnější než kdykoli v minulosti, ale přesto máme divný pocit, že „cosi je shnilého v království dánském“…

Vzpomínka na sametovou revoluci roku 1989 však po mém soudu oživuje jeden důležitý impulz, který z nejistoty činí ten nejpodstatnější motiv lidského jednání, jenž socialismus, zajišťující všechny ty jeho báječné jistoty – zdánlivě hladký chod života společnosti a uspokojení veškerých potřeb jejích členů –, nikdy poskytnout nemohl. Nejistota totiž nemusí pouze plodit strach a zmatek. V jejím jádře je totiž naděje, že člověk se nemusí pouze neustále přizpůsobovat požadavkům znormalizované, to jest umlčené a zotročené společnosti; že může jednat a oslovovat ty druhé; že se může stát subjektem, a ne být jen pasivním objektem svých dějin; že může převzít za sebe i za druhé odpovědnost; že jakožto svobodný se sám může stát počátkem něčeho nového a být připraven, až se jeho čas naplní, opustit tento svět v dobré víře, že stejnou možnost pomohl uchovat i těm, kterým možná úplně nerozumí, ale kteří jej po něm převezmou a posléze také předají budoucím generacím.

Bára Štěpánová

Bára Štěpánová (1959), herečka a moderátorka. Již před sametovou revolucí se aktivně zajímala o politiku, jejím strýcem byl filosof, politik a chartista Rudolf Battěk. Po podpisu Charty 77 spoluzaložila v květnu 1988 recesisticko­ humoristickou občanskou iniciativu Společnost za veselejší současnost. Komunistický režim ji odsoudil za napadení veřejného činitele, když se měla údajně dostat do konfliktu s příslušníkem SNB. V roce 1990 krátce působila jako sekretářka prezidenta Václava Havla.

Dětství a útlé mládí jsem prožila v socialismu. Veliká knihovna mého otce, ze které jsem hltala knihy L. Vaculíka, M. Kundery a Camuse, Londonovo Doznání, Hemingwayův Pohyblivý svátek, divadelní hry Ionesca, S. Becketta, Havla a Uhdeho. Dokonce jsem v zavřeném šuplíku objevila Obratník Raka Henryho Millera ve slovenštině. (To snad tatínek dodneška neví.)
Později přišly samizdaty, těžko čitelné v bůhví kolikáté kopii. To a samozřejmě nejen to formovalo můj světonázor a také vzbudilo touhu.

Toužila jsem jet do Paříže na kafe. Jen tak na kafe a zase zpátky.

Listopad 1989 byl pro mne zázrakem. Podepsala jsem Chartu 77, chodila jsem na demonstrace, byla jsem souzena a odsouzena. Spoluzaložila jsem Společnost za veselejší současnost. Změna v roce 1989 v kontextu toho, co se dělo v okolních zemích, byla nevyhnutelná. Přesto pro mne Listopad 1989 byl zázrak!

Nejsem schopna objektivně zhodnotit uplynulých třicet let. Ale dospěla jsem k poznání, že přeměnit demokratický režim v nesvobodný je až děsivě jednoduché, ale obráceně nesmírně obtížné, a skoro se bojím, že nemožné. (Přesvědčujte mě, že se mýlím!)

Je mi dnes smutno. Nevěřícně sleduji, co se dnes ve společnosti děje…

ALE! Na kafe do Paříže můžu.

Alexandr Vondra

Alexandr Vondra (1961), disident, signatář a mluvčí Charty 77, po roce 1989 působil v řadě funkcí (velvyslanec v USA, senátor, ministr, místopředseda vlády). V současnosti je poslancem Evropského parlamentu.

V osmdesátých letech jsem se coby dvacetiletý mladík postupně přičlenil k druhé generaci undergroundu a k mladšímu disentu. Jsem ročník 1961. Mé dětské vnímání světa formoval smrad ruských tanků, které v srpnu ’68 rachotily pražskými ulicemi. Rodiče bolševiky nenáviděli, doma se na ně nadávalo, ale neměli odvahu proti nim vystoupit veřejně. Schizofrenie dělící svět doma od světa venku. Svět, který s touhou mladého člověka po svobodě nejde dohromady. V létě 1981 jsem s kamarády vyrazil do Polska, kde vrcholila vzpoura Solidarity proti režimu. Dýchali jsme najednou čerstvý vzduch svobody. Pro mě velká inspirace. Po škole jsem už nechtěl dělat kariéru za cenu poklonkování režimu. Životním programem se stala ona „paralelní polis“. Žít vedle systému, nezávisle, jak to jen jde. Dělali jsme samizdatové časopisy, psali do nich, pašovali jsme kontraband přes polské a maďarské hranice, organizovali výstavy a koncerty, diskutovali s Václavem Havlem a dalšími disidenty, kteří nám ukázali cestu, co a jak dělat. Rostlo nám sebevědomí. Začali jsme zvát lidi do ulic, organizovali demonstrace, tiskli a roznášeli letáky. Zkrátka jedno velké dobrodružství, o němž nikdo z nás nemohl tušit, jak skončí. Byla to temná doba, ale vzpomínám na ni rád. Co víc si mladý člověk může přát než se honit s nenáviděnými policajty a mít u toho pocit, že je v právu…

Jsem šťastný, že jsem Listopad ’89 prožil v osma­dvaceti. V plné síle, na začátku produktivního věku. To generace našich rodičů a prarodičů si to odskákala daleko víc. Nacisty, komunisty, normalizaci. Pro ně byl rok 1989 satisfakcí na konci života. Pro mou generaci to byl začátek. Nikdy nezapomenu na to, jak jsem se svou ženou kráčel v průvodu z Albertova na Národní. Revoluce, říkám jí uprostřed průvodu. Tam byl ten situační bod zlomu. Dějiny se pak strašně zrychlily. Nebyli jsme na takové tempo připraveni, hodně jsme improvizovali. Nenásilný charakter revoluce obdivoval celý svět. Myslím si, že jsme ty klíčové změny zvládli. Otevření svobodného prostoru pro lidské vyjadřování a podnikání, založení demokratické politiky, ekonomickou reformu i ukotvení země na Západě. Dnes se stává módou na „divoké“ devadesátky nadávat, ale pro mě to byla naprosto úžasná éra. Díky ní se máme dnes tak dobře jako nikdy dřív…

Nevím, co bych sobě zpětně vzkazoval. Jasně, některé věci se mohly provést důkladněji. Například vyrovnání s minulostí. Ale po třiceti letech nemá cenu „bycha honit“. Nyní jde, stejně jako tehdy, především o budoucnost. Tady mám obavu hned v trojím smyslu. Za prvé, mé „liberální já“ nelibě nese, jak se zase množí hlasy, které nám začínají hlásat, co smíme a nesmíme říkat, dělat nebo jíst. Svoboda jako možnost volby znovu dostává na frak. Nebudeme­ li o svobodu pečovat, můžeme o ni zase přijít. Za druhé, mé „konzervativní já“ nelibě nese, jak se zase někdo snaží ve jménu lepších zítřků a pokroku měnit lidskou přirozenost a ničit tradiční instituce společenského života. Mějme se tu na pozoru. Nezapomínejme, že když někdo slibuje ráj na zemi pro všechny, může to nakonec opět skončit peklem pro každého. A konečně za třetí: má zkušenost ze zahraniční politiky, které jsem se profesionálně věnoval většinu života, mi napovídá, že změny, které jsme pokojně zvládli v roce ’89, se odehrály pro nás v mimořádně příznivém geopoli­tickém prostředí. Doba nám tehdy hrála do not. Teď je situace o hodně složitější. Jsme menší národ uprostřed Evropy a jakékoli zemětřesení na nás může mít velmi zásadní vliv. Nepodléhejme proto různým radikálním receptům, zejména zelené, rudé nebo hnědé provenience, které zas mohou takové zemětřesení vyvolat. Byl bych znovu mezi prvními, kteří za to zaplatí nemalou cenu.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 5 / 2019)

Mohlo by Vás také zajímat

Uljanov, nebo Lenin?

V dubnu uplynulo sto padesát let od narození Vladimíra Iljiče Lenina, ikony komunismu, notoricky známého symbolu ruské revoluce. Všichni známe jeho…

Kateřina Hloušková

Dýchavičné fungování mechanismu veřejné moci

Do naší rubriky 'Co s českou politikou' tentokrát přispěl profesor Balík. V zajímavé analýze popisuje (ne)funkčnost veřejné správy a podchycuje některé dlouhodobé systémové problémy naší zemi.

Stanislav Balík

Donald Trump – žák Mistra Suna?

Armand Laferrère přináší originální výklad politiky amerického prezidenta Trumpa a nalézá v ní racionalitu, která většině pozorovatelů uniká.

Armand Laferrère

Konzervativci a liberálně-konzervativní pravice

Liberalismus a konzervatismus byly vždy soupeřící doktríny. Nástup totalitních ideologií a socialismu je vehnal do aliance. Z té vzešel liberálně-konzervativní konsenzus, na kterém…

Andrej Duhan