Lítáme v tom (I.)
Dialog o klimatu na pomezí vědy, politiky a aktivismu

Shovívavému čtenáři je zde předložen poněkud neobvyklý literární útvar: písemný dialog, který vznikal během léta 2020 prostřednictvím e-mailové korespondence. Paleoekolog Pokorný a sociolog Konopásek, jinak blízcí akademičtí kolegové, v něm rozmlouvají o některých obecnějších souvislostech vědeckého pochybování nad současnou klimatickou politikou.

Dialog má místy velice osobní charakter. Začíná rozpaky přírodovědce nad tím, co si počít s ostře odmítavými až útočnými reakcemi širší veřejnosti vůči prezentaci určitého odborného mínění, které jednoduše nezapadá do současného populárního kánonu. Tyto reakce nemají typicky charakter věcné disputace, ale dotýkají se přímo a výslovně osobní integrity, morálky a politického přesvědčení. Patří tohle do vědy? A pokud ano, tak jak? Co si má badatel s tímto rozměrem veřejné debaty počít? Paleoekolog se s takovými otázkami obrací na sociologa vědy, u kterého tuší nalézt porozumění. Sociolog se snaží naznačit komplikované rozhraní mezi vědeckým a politickým, jakož i choulostivost vztahů mezi odborným odstupem od věci a angažovaným ponorem do ní. Čerpá přitom nejen ze specifických zkušeností sociologa vědy, ale často dává na první pohled odtažité příklady z šířeji pojaté oblasti sociálních věd.

Oba kolegové měli během debaty pocit, že píšou o něčem, o čem se v takhle osobní rovině moc nemluví: Musí se snad každý dozvědět, vedle toho, co říkají moje data a odborná zkušenost, že jsem skeptický vůči ambiciózním politikám EU nebo že tak nějak „nemám rád“ progresivistický tah na branku? Mluvím přece jako vědec, takže tohle „pozadí“ nemusí nikoho zajímat! Dnes je navíc dost prekérní tyhle věci přiznávat, protože by mohly být použity proti mně, nebyl bych první ani poslední. Jenže právě v tom očividně spočívá velká část problému. Paleoekolog Pokorný se ve svých veřejných vystoupeních vždy snažil vědu a politiku oddělovat. Dával spíš k dispozici fakta, vlastní hodnocení minimalizoval a závěr nechával „otevřený“. Přesto ho mnozí na základě takových přednášek morálně i politicky cejchují. Sociolog Konopásek sice ví a často také vysvětluje, že fakta od hodnot dost dobře separovat nelze, že věda je vždy nějak politická, ale ani on ve svých textech nemluví o svém politickém zázemí otevřeně, výslovně. Uvědomuje si, že v době, kdy se verdikt anonymního recenzního řízení ve vědeckých časopisech často opírá nikoli o to, zda je argument dobře podložený a konzistentní, ale o to, zda recenzent s argumentem tak nějak souhlasí, zda se mu „líbí“, je vhodné svoje (v daném případě spíše konzervativní) sklony nechávat tiše v pozadí – ačkoli vlastně k argumentu patří. Politické sklony tedy sice nemaskuje a neskrývá, ale ani je nevystrkuje do popředí. Je smířený s tím, že přes veškerou snahu o přesné a zdrženlivé vyjadřování jsou v textech jeho přesvědčení tak či onak čitelná…

Jsou ovšem momenty, kdy tyto samozřejmosti přestávají fungovat a kdy má člověk pocit, že musí jasněji „přiznat barvu“. Mimo jiné proto, že nelze zůstat stranou v debatách, kde to různými barvami stříká sem a tam. A přesně taková je situace, ze které se oba diskutující snaží nalézt východisko. Aniž by zabředávali do problematiky „názorových bublin“ nebo „kulturních válek“, oba se z hlediska praktikujících vědců snaží ohmatat některé obecnější souvislosti takových veřejných debat. V dialogu sice zazní některé konkrétní názory na věcnou povahu klimatických změn a jejich antropogenních příčin, avšak hlavní cíl je odlišný. Snaha spíš směřuje k lepšímu porozumění tomu, co celou tuto debatu dost zásadně rámuje, byť často bezděky: Co znamená angažovanost ve vědě? Jaký je politický život „holých faktů“? Co v politice znamená „realismus“? Jak v politice pracovat s ne/určitostí? Lze jen doufat, že publikování takového dialogu přispěje alespoň malým dílem k tomu, aby se pomezí vědy, politiky a aktivismu stalo předmětem soustavnější a otevřenější reflexe.

Milý Zdeňku,

píšu Ti, protože doufám, že mi jako sociolog vědy pomůžeš zjednat si aspoň trochu jasno uprostřed jednoho specifického dilematu, ve kterém už několik měsíců vězím. Než ono dilema nastíním, pokusím se co nejstručněji představit kontext.

Jak dobře víš, už zhruba čtvrtstoletí se zabývám otázkami provázanosti vývoje přírody a lidských společností v poslední fázi čtvrtohorního klimatického cyklu. Zhruba od „lovců mamutů“ po dnešek, což je nějakých 30 000 let nejnovějšího vývoje. Pro geology je to „geologická současnost“, ale pro běžné vnímání nesmírně dlouhá doba. Tak dlouhá, že se v ní fakticky odehrál vývoj veškeré lidské civilizace.

K podobnému zkoumání nedílně patří paleoklimatologická problematika. Jak jinak, když je to období prudkých klimatických změn. Bez jejich poznání se v mém oboru neobejdeme. Jsou důležitým kontextem všeho ostatního. Posuď sám: Svět zmíněných „lovců mamutů“ a jejich bezprostředních následovníků byl radikálně odlišný od toho dnešního. Na severní polokouli obrovské kontinentální ledovce, hladina světového oceánu o nějakých 120 metrů níž než dnes, většina souše pokrytá pouštěmi, savanami a chladnou „mamutí stepí“. Přechod mezi tímto stavem do stavu současného nebyl rozhodně plynulý. Naopak, byl plný klimatických zvratů a hlubokých ekosystémových přestaveb. Neustále docházelo k ochlazením a naopak k oteplením o několik stupňů v průběhu několika málo desítek let. Teprve před osmi tisíci lety, uprostřed holocénu, došlo ke stabilizaci klimatu do současného, vrcholně interglaciálního režimu. Klimatické změny od té doby pokračují, ale v řádově mírnější podobě: docházelo k oteplením a k ochlazením v rozmezí zhruba jednoho až jednoho a půl stupně za mnoho desítek let. Teplá a chladná období se střídala vždy po několika staletích.

Veškerá paleoklimatická data (zvaná proxy- kvůli odlišení od přímých dat naměřených přístroji) jsou samozřejmě bodová a takových bodů máme k dispozici poměrně málo. Rozumné odhady čehosi, jako je „průměrná teplota planety“, z nich v zásadě vydestilovat nejde, což je jedna z celé řady překážek pro porovnávání s výsledky instrumentálních měření realizovaných dnes s pomocí družic a stále hustší sítě klimatických stanic. Paleoklimatologický výzkum přesto ukazuje, že se současné oteplování co do rychlosti a amplitudy právě popsanému holocennímu režimu měřitelně nevymyká. Navazuje na předchozí chladnou periodu „malé doby ledové“, která vrcholila v průběhu 19. století. Jí předcházelo tzv. „středověké klimatické optimum“, na jehož vrcholu bylo zhruba takové klima, jaké tu máme dnes. Podobné je to směrem do minulosti – někdy se hovoří o tzv. Bondově cyklu. Všimni si jedné podstatné věci: V předposlední větě jsem použil relativizující formulace „měřitelně nevymyká“ a „zhruba“, protože porovnávání dnešních přístrojových měření s nepřímými paleoklimatologickými proxy-daty je extrémně nesnadné, takže ho lze provést jen se značnou mírou nejistoty. V přírodních vědách se ale s takovými nejistotami pracuje rutinně, není to tedy nějaká neobvyklá překážka.

Právě řečené je součástí úplně běžné paleoklimatologické „latiny“. Takto je to mnohočetně potvrzováno už někdy od 60. let minulého století. Takže na tom dnes není nic objevného a už vůbec ne skandálního. S kolegy pravidelně píšeme a publikujeme vědecké články, ve kterých s celým tímto kontextem pracujeme. Občas jsme jimi přispěli ke zpřesnění poznatků o vývoji minulého klimatu nějakou inovativní rekonstrukcí, případně přidáním dalšího opěrného bodu do nějakého „bílého místa“ na mapě paleoklimatických proxy-dat.

A teď se, Zdeňku, konečně dostávám k jádru dopisu. V poslední době opakovaně narážím na nepochopení a v horším případě na agresivitu pokaždé, když jen trochu vystrčím hlavu z této pomyslné akademické obálky. Jinými slovy – při pokusech o popularizaci. Posluchači mých veřejných přednášek, partneři v diskusích kolem nich, redaktoři, novináři, politici – ti všichni začali od chvíle, kdy k nám naplno vtrhla ze Západu (myslím, že zejména z Ameriky) „klimatická debata“, naléhavě vyžadovat stanovisko k současnému oteplování. Je ve světle uplynulých staletí a tisíciletí klimatický vývoj poslední doby opravdu tak radikálně jiný? A pokud ano, může za to člověk?

Na takovou poptávku jsem se pochopitelně snažil reagovat a začal se těmito otázkami docela vážně zabývat. Seznal jsem záhy, že v celé obrovské a nepřehledné „klimatické debatě“ víceméně zanikají hlasy paleoekologů, kteří by do ní vnesli svůj pečlivě kultivovaný cit pro vývojovou dynamiku v měřítkách o jeden až dva řády přesahujících lidskou paměť (tedy ve staletích až tisíciletích). Bez takové perspektivy totiž, domnívám se, taková debata postrádá smysl, protože abychom mohli něco říci o „nepřirozenosti“ současného vývoje, potřebujeme znát jeho „přirozené“ pozadí. (Slova „přirozený“ a „nepřirozený“ raději dávám do uvozovek, protože i člověka, lidstvo a celou jeho duchovní i materiální kulturu v posledku pokládám za plnoprávnou součást celku „přirozenosti“, což je v tuto chvíli nejspíš vedlejší. Uvádím to jen pro jistotu, aby nenastalo nějaké nedorozumění.)

Pokusím-li se lapidárně a v co nejkondenzovanější podobě shrnout výsledky svého dosavadního snažení o aplikaci paleoklimatologické (a obecně paleoekologické) perspektivy na problematiku aktuální klimatické změny, jádro sdělení zní zhruba následovně:

Už zhruba 100 let se naše planeta jako celek otepluje. Toto oteplování se, co se rychlosti a aktuálně dosaženého stavu týče, zatím nevymyká běžnému holocennímu režimu – v rámci velkých nejistot, které taková srovnávání provázejí. Na druhou stranu je nepochybné, že se současné oteplování odehrává za naprosto bezprecedentních okolností. Lidstvo od počátku průmyslové revoluce například uvolňuje čím dál tím víc CO₂ z fosilního zásobníku. CO₂ je skleníkový plyn, který dozajista k aktuálnímu oteplování přispívá. Přesnou míru tohoto příspěvku ovšem nemůžeme znát, navzdory tomu, že samotný „skleníkový“ efekt tohoto plynu umíme s pomocí fyziky kvantifikovat velice přesně. Je tomu tak proto, že na celý klimatický systém působí plejáda dalších vlivů, kterým rozumíme nedostatečně. A co hůř, málo rozumíme jejich vzájemným interakcím a dynamice, tj. chování v čase. Nelze dokonce vyloučit, že tu hrají roli ještě další faktory (nové či odvěké), o jejichž existenci nemáme zatím potuchy. Co tedy zbývá? Tvářit se, že klimatickému systému planety rozumíme dostatečně, a zašlapat do země takovéto skeptické názory – skeptické především k současnému stavu poznání s poukazem na jeho nedostatečnost a provizornost? Podobné tendence nazývám „nábožensko-dogmatickými“ a domnívám se, že je dobré je jako takové demaskovat. Máme co nejvehementněji použít „princip předběžné opatrnosti“ a s vynaložením veškerých dostupných prostředků přebudovávat ekonomiku na bezuhlíkatou? (Jak doporučuje třeba IPCC a jak autoritativně káže právě startující evropská agenda Green Deal?) Tento přístup vypadá na první pohled racionálně, protože budí dojem, že úsilím o snížení emisí CO₂ nic nepokazíme. Bude ovšem výsledek stát za vynaložené úsilí (tj. za náklady finanční, sociální, mezinárodněpolitické, ekologické…)? Nečíhají tu nějaké nezamýšlené důsledky, které ještě zhorší globální environmentální krizi – která zdaleka (a toto mívám obvykle potřebu obzvlášť zdůraznit!) není jen krizí klimatickou? Nestojí před námi ještě jiné, daleko naléhavější úkoly? Někteří tvrdí, že pro účely takového typu rozhodování máme dostatečně dobré vědecké poznatky a na nich založené matematické modely, a že tedy nastal čas na jejich základě jednat. Podobná tvrzení ovšem pokládám za nebezpečně naivní. Výkonné počítače a sebesložitější, formálně neproblematické modely ještě nezaručují správné predikce. O klimatickém systému planety a o jeho vývoji v čase toho víme příliš málo a měli bychom si to především my vědci přiznat, místo abychom se vozili na nebývalé vlně zájmu a z něho plynoucí veřejné podpory. Ale problém je, domnívám se, ve skutečnosti ještě mnohem závažnější: takové modelování je zřejmě z principu nemožné. Modely jakýchkoliv komplexních systémů (a takovým případem klimatický systém naší planety nepochybně je) totiž fungují pouze do chvíle, než nějaký faktor (známý či neznámý, robustní či subtilní – viz známé „mávnutí motýlího křídla“) úplně změní pravidla hry. Právě paleoklimatologický výzkum jakožto jediný, který má k dispozici dostatečně dlouhé časové řady, k takovému nelineárnímu chování poskytuje spoustu příkladů.

Jakmile ve svých populárních vystoupeních začnu vysvětlovat a dále rozvádět tato, podle mého nejlepšího přesvědčení, veskrze racionální a odborně podložená stanoviska, narazím často na pobouření a aktivní odpor – nutno dodat, že i ze strany určité části veřejnosti odborné (klimatologů, ovšem pravda nikoliv těch paleo-). Pravidelně je mi předhazováno „popíračství klimatické změny“. Prý vše jenom relativizuji. Prý provádím cherry picking, neboli nekalý, účelový výběr dat a vědeckých závěrů. Dokonce se prý navážím do legitimity vědy jako takové, pro údajný nesoulad s „vědeckým konsenzem“. „Který průmysl vás za ty lži platí?“ je docela běžné nařčení. „Nepleťte se do klimatologie, když nejste klimatolog“ – zní zase další oblíbený argument, který pokládám za neférový. (Protože kdo je ve skutečnosti klimatologem? Kdo má na to jakýsi glejt? A jaký konkrétní glejt tedy?) Pro někoho jsem zas ukázkovým představitelem „post-pravdivého“ (post-truth) proudu. Dokonce jsem se setkal s temným proroctvím, že „brzy přijde doba, kdy za takové názory půjdu do kriminálu“. Vedení Univerzity Karlovy už prý obdrželo několik dopisů, ve kterých je požadováno mé exemplární potrestání a ukončení pracovního poměru. (Po jejich autorech jsem nepátral. Vedení UK se mě vždy promptně zastalo s tím, že na akademické půdě nebude potlačovat svobodné vyjádření jakýchkoliv vykazatelnou odbornou erudicí podložených názorů.)

Celá situace mi připadá nejen poněkud přízračná, ale i paradoxní. Nejsem si vůbec vědom toho, že bych současnou klimatickou změnu jakkoliv popíral. Ani nepopírám podíl civilizace na jejím rozvoji. Právě naopak. Jedním z mých ústředních témat je v poslední době problematika antropocénu, jejímž jádrem je docela šokující poznání, že se v průběhu 20. století něco zásadního změnilo a že v této změně hrají podstatnou úlohu lidstvo a technologie, kterými vládne. V čem je tedy problém? Nespočívá snad v individuálním „světonázorovém“ (jak se donedávna říkalo) nastavení, když odmítám přistoupit na progresivistický (aktivistický, resp. akceleracionistický) apel ve stylu: Věda už ví dost, protože ten a ten průzkum ukázal, že 97 % klimatologů je přesvědčeno o podílu lidstva na současné klimatické změně. Přestaňme tedy akademizovat a začněme politicky jednat. Rázně, tvrdě, s jedním společným cílem na mysli. Kdo s námi nejde do šiku, musí být buďto hlupák, lhář, nebo zaprodanec. Zničil nám budoucnost i dětství a podle toho s ním musí být naloženo.

Na takovou hru ovšem nedokážu přistoupit z občanského přesvědčení ani jako vědec, který se, byť jen okrajově, zajímá o dějiny vývoje poznání. Věda jakožto neutuchající úsilí o zjednávání orientace ve světě by přijetím takového nátlaku velice rychle vzala za své a místo ní by nastoupila z kloubů vymknutá ideologie spojená s brutálním výkonem moci. Obávám se, že se dnes, co se „klimatické debaty“ týče, nacházíme především na poli obrany základních lidských svobod a svobody vědeckého výzkumu. Před deseti lety jsem se domníval, že tehdejší prezident Václav Klaus přinejmenším pořádně přestřeluje, když mluví ve stejných souvislostech o nové totalitě. Dnes už si takovým soudem zdaleka nejsem jist. (Což je pro mě osobně, vzhledem k některým doprovodným okolnostem, poměrně smutná zpráva.)

A teď konečně přichází ono avizované dilema, ve kterém, jak jsem předeslal, momentálně vězím: Mám se uchýlit do „slonovinové věže“ okleštěné odbornosti a rezignovat na politické angažmá, do jehož víru se dostanu pokaždé, když vyvodím z této odbornosti jen trochu širší důsledky? Jinými slovy: Mám takzvaně držet hubu a získat tím klid na drobnou vědeckou práci, která mě zatím ještě naplňuje a naplňovat bude snad i v budoucnu? Je vůbec takové vytržení reálně proveditelné?

Současná koronavirová krize přinesla v těchto věcech poněkud úlevu, ale jistě to bude úleva pouze dočasná. Už proto, že její průběh vykazuje některé velmi podobné alarmující rysy. (Mám na mysli míru strachu a jakéhosi temného apokalyptického očekávání, což z virové pandemie dělá navíc pandemii mediální, ideologickou a sociálněinženýrskou.) Co tedy dál? Máš na to, Zdeňku, nějaký názor podložený svou sociologickou zkušeností? Co se stalo s přírodními vědami, že jsou tak válcovány politickým aktivismem? Přišli jsme v přírodních vědách o nějaké mechanismy, které dosud umožňovaly vytvářet prostor pro svobodné, rozuměj od přímé politické objednávky osvobozené, základní vědecké bádání?

Děkuji Ti předem za názor, i když vím, že odpověď nebude snadná. Problém jsem v tomto prvním dopise navíc nastínil pouze rámcově a doufám, že se dostaneme i k některým úplně konkrétním argumentům.

Milý Petře,

ve hře je tu, jako obvykle, hodně různých a všelijak propletených věcí. Jako sociolog vždycky předem počítám s tím, že skutečnost je efektem práce mnoha rukou, příspěvků ze všelijakých stran. Typicky za tím nebývá žádný velký a všezahrnující plán, nebo alespoň ne jeden. Spojenectví naopak často bývají jen dočasná, částečná, leckdy bezděčná.

V případě Tvého dilematu, jak ho popisuješ, samozřejmě ze všeho nepřehlédnutelně trčí osobní útoky, kterým musíš čelit. Začnu tedy u nich. Jak jim lépe rozumět? Podstatná část těch útoků, zdá se mi, pochází od lidí, kteří jsou Tvými stanovisky upřímně pohoršeni. Do věci, jejíž základy ve svých veřejných vystoupeních problematizuješ, už investovali mnoho energie, a chtějí tuto energii zúročit. Jsou přesvědčeni, že je čas bouchnout do stolu a začít něco dělat. Je pro ně nesrozumitelné, že jako vědec váháš. Vnášíš do debaty nejistotu. Kdo jiný než vědci by dnes měl mluvit jasnou řečí: Ano, ano, ne, ne. Je to tak a tak. Ne jinak. Toto je pravda, a tohle není. Taková „jasná řeč“ se přitom zdá být cenným statkem daleko za hranicemi vědy. Jako by byla základem široce pojatých společenských pořádků, kterých si většinou ceníme.

Nedávno kdosi na Twitteru citoval Hannah Arendtovou: „Ideálním subjektem totalitní vlády není přesvědčený nacista nebo oddaný komunista, nýbrž lidé, pro něž už neexistuje rozdíl mezi faktem a fikcí, pravdou a nepravdou.“ Chápu, kam tím Arendtová míří. A rozumím, proč to někdo v dnešní post-pravdivé době připomíná. Ale rozdíl mezi pravdou a nepravdou podle mne nestačí, pokud zároveň nebudeme chránit prostor pro nejistotu a nejednoznačnost. Právě vědci by téhle mojí námitce měli přitakat. Málokomu záleží na onom rozdílu víc než jim, přesto (anebo právě proto) je opatrné vyjadřování plné nejistoty něco, co vědu ctí. Sociologové vědy tohle připomínali znovu a znovu: „Vědce je třeba chápat spíš jako odborné poradce než jako tvůrce a garanty určitosti,“ naléhá Harry Collins; vědecky poučená veřejnost by měla rozumět spíš tomu, jak věda funguje, než aby nutně chápala každou jednotlivou věc, kterou vědci tvrdí. To samozřejmě neznamená, že je jedno, co věda říká, a že všechny vědecké hlasy jsou stejně hodnotné. Pouze všechny typicky nevedou jen jedním směrem. Pokud někdo v zájmu nějaké společenské změny naznačuje, že ano, a pokud má navíc ústa plná nevyhnutelnosti („musíme jít tudy, protože vědci přece jasně ukázali…“), měli bychom zpozornět. Ne proto, že by se dotyční badatelé nutně mýlili, ale proto, že zde kdosi propadá nebezpečně idealizované představě o vědecké pravdě, kterou se zaštiťuje… Soudím, že svými veřejnými vystoupeními na téma klimatických změn právě tuto idealizovanou představu nabouráváš.

Sám ovšem, Petře, zmiňuješ, že odpor, kterému čelíš, pochází nejen od laiků či aktivistů, ale i od určité části odborné veřejnosti. Jak to, že kolegové-vědci téhle věci nerozumějí? Jak to, že i oni podléhají pokušení si vědu takto idealizovat? Vědci především nepracují v neprodyšně uzavřeném světě, jasně odděleném od světa obyčejných lidí. Jsou pod podobnými tlaky jako všichni ostatní. A to přesto, že se všemožně snaží z těchto tlaků vymanit. Pomocí nejrůznějších institucí vytvářejí více či méně účinnou fikci „čisté vědy“: zakazují si argumentovat ad hominem, organizují na obě strany anonymizovaná recenzní řízení, používají co možná odosobněný jazyk, oddělují různými prostředky faktičnost věci od toho, co pro nás daná věc znamená, předvádějí svět tak, jako by sami nebyli jeho součástí, a podobně.

Zejména politika a věda se prý vylučují. Politické ohledy jsou dle většiny vědců vůči vědě cizorodé a nemají v ní co dělat. O (vědecké) pravdě se nehlasuje, říká se. Právě proto kdysi budila takovou bouři Kuhnova představa vědeckého konsenzu, tehdy ještě dosti prvoplánová; tolerována nakonec začala být jen za cenu toho, že se z všeobecné vědecké shody stal v zásadě „mimovědecký“ prvek, který pravdu pouze jakoby prakticky posvětí, byť někdy mylně. Takhle chápaný konsenzus nemůže úspěchy vědy vysvětlovat beze zbytku, protože přece „vědeckou pravdu“ lze mít i proti všem.

Sociologové vědy oproti tomu namítají, že co je „vědecké“ a „nevědecké“, se určuje až zpětně, spolu s tím, jak se vědecký fakt postupně ustavuje. Ukazují vědu nikoli zřetelně ohraničenou a oddělenou od běžného (mimo-vědeckého) světa, ale naopak jako praktické konání všelijak do konání ostatních vpletené. „Věda je pokračování politiky jinými prostředky,“ provokoval kdysi Bruno Latour, francouzský sociolog vědy, a měl tím na mysli nikoli to (jak se mu podsouvalo), že mezi vědou a politikou neexistuje žádný rozdíl, ale že rozdíly mezi oběma sférami nejsou samozřejmé a že hranice mezi nimi je všelijak prostupná. V současném světě vědeckých grantů, vědních politik, požadavků na společenskou relevanci a publikační efektivitu vědy je tohle stále zřejmější i vědcům samotným.

Mýtus „čisté vědy“ se ovšem hroutí také pod vahou vlastního úspěchu. Údernost „holých faktů“, „nahých pravd“ a „čistě technických řešení“, na první pohled osvobozená od „věcí, na kterých záleží“ (hodnot) a od otázek společného pobývání ve světě (politiky), přispěla podstatným způsobem k tomu, že moderní život je dnes skrz naskrz prodchnutý vědeckým poznáním a nejrůznějšími technologiemi. Podobně rozpínavá je političnost založená na čistě osobním mínění, bez nutnosti respektovat objektivní fakta. Nějaký politický rozměr tak dnes má skoro všechno. Za těchto okolností, kdy vědeckost i političnost na sebe narážejí prakticky za každým rohem, je ostrá hranice mezi vědeckým a politickým méně a méně udržitelná.

Doba antropocénu, který ve svém dopise také zmiňuješ, tohle dále vyhrocuje. Fakta od hodnot lze oddělovat čím dál hůř. Přijít s nějakým faktem dnes podle Bruna Latoura stále častěji znamená bít na poplach. Sami účastníci geologické odborné komise pro posouzení vhodnosti pojmu antropocén přiznávají, že jejich jednání byla výrazně politická od samého počátku. Přírodovědci, nucení přijmout lidskou činnost a její široké souvislosti do pole svého badatelského zájmu, jsou chtě nechtě vtahováni doprostřed politické vřavy. Sami pak obratem dělají z vědeckých poznatků předmět „světonázorového“ přesvědčení. Jako by nyní víc a víc zakoušeli, co už dlouho dobře znají jejich kolegové ze sociálněvědních oborů: vědeckost jejich stanovisek (měřeno klasickými kritérii) je v sázce. Jsou „antropocénologové“ vědci, anebo jsou to aktivisté? Jak lze obě role zvládnout takovým způsobem, aby mohly jít ruku v ruce, a navzájem se nediskreditovaly? Co za téhle situace znamená „vědeckost“? Palčivost těchto otázek posiluje dále to, že přírodovědci vyznávající diskurz antropocénu z povahy věci nemohou dost dobře popisovat „přírodu“ zvenčí, bez člověka. Ukazují přírodu spolu s námi, popisují klíčové problémy jakoby zevnitř. Jenže přesně tohle, tato beznadějná ponořenost pozorovatele do toho, co studuje, byla donedávna důvodem, proč se pochybovalo o „vědeckosti“ takových oborů, jako jsou sociologie, politologie, historie nebo antropologie. Pro přírodovědce je tahle situace nová. Mnozí z nich dnes zakoušejí ohledně toho, co ještě je věda, a co nikoli, nebo jaké vlastně mohou či mají být vztahy mezi akademickým odstupem a kritickou angažovaností, nejistotu. Nelze se divit, že tohle dilema leckdy zvládají nepřesvědčivě a s nervozitou. My, sociální vědci, jak brzy osvětlím, na tom nejsme o moc lépe, a to máme s těmito tenzemi zkušenost mnoha desetiletí.

Je dobré si uvědomit, že pro přírodovědce tahle situace nemusí vždy a nutně vypadat, jako že jsou pod nějakými (vnějšími) nepřátelskými tlaky, v potížích. Řadě z nich se skrze ni naopak ulevuje. Problematika antropocénu či klimatických změn jim totiž konečně otevírá prostor pro přímočařejší uplatnění a smysluplnost jejich vědecké práce. Že nás, vědce, vůbec někdo poslouchá, je nádherná věc. Tak nádherná, že když někdo další předává dál, co se od nás dozvěděl, máme sklon polevit v ostražitosti a necháváme ho (naším jménem) promlouvat, aniž bychom ho znova a znova opravovali: Ano, ale není to tak docela přesně to, co jsem chtěl říct; myslel jsem spíš toto… Úspěšné šíření nějakého pojmu nebo specifického přístupu v sobě typicky zahrnuje jeho významnou proměnu – zjednodušení, vulgarizaci, vyprázdnění původního radikálního náboje. Psal jsem o tom ve vztahu k sociologii před časem na svém blogu, pomůžu si tím tady:

Sociologickým pojmům, které byly zavedeny proto, abychom si udržovali kritický odstup od skutečnosti jako něčeho samozřejmého a na našem jednání nezávislého, se tohle děje často: ve známost a širší použití vejdou pouze za cenu, že tohle své poslání zradí a zesměšní. Třeba pojem sociální konstrukce. Kdysi se začal používat, abychom si povšimli toho, jak všelijak je skutečnost uskutečňovaná; jak se rodí a udržuje drobnými a nenápadnými příspěvky z mnoha stran, v interakci. Svým způsobem se ten pojem stal během času úspěšný. Rozšířil se nejen do sociologických učebnic, ale i do běžného slovníku. Jenže díky tomu nyní typicky znamená něco dost jiného než kdysi. Naznačuje, že co je sociálně konstruované, je vlastně „jen jako“, „pouze konstruované“ (a nikoli skutečné), chiméra existující toliko v představách, nepravda (co pouze vypadá jako pravda). A tenhle vulgární, ale svým způsobem sexy výklad si rychle osvojila i celá řada sociologů, kteří se ke konstruktivismu vážně a vášnivě hlásí. Konstruktivismus zparchantěl. Komu záleží na tom, na čem kdysi záleželo zakladatelům tohoto směru, raději to slovo dnes obchází. Nechce totiž, aby byl spojován s představou skutečnosti, která je tím méně skutečná, čím více skutků ji zakládá.

Nebo pojem genderu. Původně měl zproblematizovat samozřejmost, se kterou mluvíme o mužích a ženách. Jsou totiž situace, kdy taková samozřejmost není na místě a kdy chceme překročit uvažování mužskosti či ženskosti jako nějakých (biologických) daností. Dnes tento pojem dává jméno celému oboru, široce se ujal. To ale mimo jiné díky tomu, že když chceme mluvit o tom, jak v našem dotazníku odpovídali žáci a žákyně, kluci a holky, říkáme, jak je to „z hlediska genderu“. Což je absurdní. Gender kdysi svým způsobem představoval námitku vůči sousloví „kluci a holky“; vztyčený prst namířený proti rychlosti a snadnosti, se kterou se to sousloví uplatňuje. Byla to výzva k tomu, aby se tematizovalo jemné předivo, ze kterého klukovství a holčičkovství, mužskost či ženskost, každodenně vytváříme, často bezděčně. Dnes slovo gender ono samozřejmé sousloví „ženy a muži“ nebo „hoši a děvčata“ jednoduše nahradilo. Stalo se prostě dalším způsobem, jak tyhle kategorie vyslovit – nepřímo, a tedy tak nějak správněji. Dokonce i tehdy, pokud spornost mužství a ženství zrovna nijak tematizovat nechceme. Pojem genderu je dnes ve svém širokém uplatňování a vlivu prázdný, ba doslova zvrácený. [Někdy se ovšem tohle všechno zvrhává do druhého, stejně prázdného extrému, kdy slovem gender naznačujeme, že pohlaví už dnes neznamená vůbec nic.]

Podobně je to se sociologickým pojmem moci, která sotva postřehnutelně prostupuje vše kolem nás, i situace a vztahy, které tak na první pohled nevypadají. Dnes, se vstupem do učebnic, toto pojetí zhrublo a překlopilo se do polohy, ve které „mocenský“ znamená „nepřijatelný“ (protože ne-dost-partnerský, jaksi nemístně násilný, neférový atd.). Z moci, jakožto atributu veškerých sociálních vztahů, se stalo cosi patologického, odmítaného. Moc je zlo. A odtud pak pramení paušálně kritický přístup k jakékoli skutečnosti, protože „mocenské“ (jak přece říkaly sociologické autority) je vlastně všechno…

Téměř vždy šla s takovou popularizací (a transformací) ruku v ruce politická radikalizace sociálních věd. Cit pro nejednoznačnost a obyčejnost jako by byl oslaben, nahradila ho patologizace a paušální kritičnost. Lze si toho všimnout i v jedné z posledních knih už zmiňovaného Bruna Latoura. Kniha se jmenuje Down to Eartha nedávno vyšla česky pod názvem Zpátky na zem. Je to kniha o antropocénu, čili, slovy Latourovými, o „novém klimatickém režimu“. Latour v ní vynáší dost vyhrocená stanoviska a de facto se poprvé otevřeně hlásí k politické levici. Pokud bys dobře znal jeho předchozí práce ze sociologie vědy, nemohl by sis nevšimnout, jak moc autor v této knize opustil (ba zradil) teoretická a metodologická východiska, na nichž celou svou kariéru pracoval. V mnoha svých dřívějších pracích Latour znova a znova trpělivě vysvětloval nedorozumění týkající se jeho vlastní, zvláštní perspektivy. Trval vždycky na vzájemnostech, neredukovatelných složitostech a nejednoznačnostech. Učil nás myslet opatrně, odstíněně a v souvislostech. Jeho slovník byl sice často třaskavý, originální a svůdný (hybridy, non-humans, aktéři-sítě), avšak jeho pointy byly křehké a jemné, dalo by se říci diplomatické. Když tohle lidé přehlíželi, když jeho pointy vulgarizovali, když nectili tu opatrnost a přesnost důležitých formulací, Latour to neúnavně uváděl na pravou míru.

Tohle všechno je s knihou Zpátky na zem pryč. Autor jako by v ní přitakal všem těm nedorozuměním ohledně své vlastní práce, která skrze svůdná zjednodušení přispěla k tomu, že se stal velebenou mezinárodní akademickou celebritou, o jejímž životě a díle vycházejí monografie. Latour se z mého hlediska stal obětí vlastního úspěchu. Vyburcovaný dramatickou planetární situací, pošťouchnutý pro něj krajně odpudivou osobou současného amerického prezidenta a „korumpovaný“ zaslouženým celosvětovým úspěchem (byť ne úspěchem univerzálním, řada lidí ho totiž stále upřímně nenávidí), udeřil pěstí do stolu se snadností a bojovností, která udivuje. Můj dojem je, že Latour prostě nezvládl složité souvislosti a tlaky mezi tím, co říká jako vědec, a tím, že se rozhodl být „konečně naplno angažovaný“. Těžko mu to mohu ze své pozice akademického loosera vyčítat. Jsem v úplně jiné situaci, snadno se mi tohle všechno říká. Nemám co ztratit. Ale jeho případ možná ilustruje některé obecnější parametry současné situace těch, kteří jsou v tuto chvíli epistemickými „vítězi“ a kteří se na Tebe, Petře, durdí kvůli Tvým přednáškám pro veřejnost.

No a ano, když už jsme to nakousli, měli bychom to doříct: pro velkou část lidí se z klimatické změny nepochybně stal klíčový argument pro snahu svrhnout nebo nějak „opravit“ kapitalismus, případně svět Západu. To samozřejmě neznamená, že klimatická změna je pro všechny tyto lidi jenom to. Ale v každém případě pro ně politika vázaná na klimatické změny představuje mnohem víc, než se na první pohled zdá; a možná i víc, než oni sami myslí či přiznávají. V sázce je zkrátka velmi mnoho, nejen pár nějakých grafů a tabulek. Zároveň je však v sázce jakoby hrozně málo, totiž pouhé přitakání vědeckému poznatku – a jako by toto titěrné málo mělo maskovat, jaké ohromné další věci jsou vlastně ve hře. Jinými slovy, pro řadu pozorovatelů, včetně již zmiňovaného Latoura, je hlavním bojem dneška spor mezi těmi, kdo existenci klimatických změn popírají, a všemi ostatními, kteří „nevěří“. Jako by potom stačilo ještě lépe ukázat, že klima se opravdu mění, a je vyhráno. Jako by zbývalo umlčet pár posledních pochybovačů, tzv. klima-popíračů či klima-skeptiků, a zachránit svět… Co je ale vlastně předmětem oné vědecké shody, která se neustále připomíná? To je často nejasné. Někdy jako by šlo o čirou existenci nějakých klimatických změn, jindy jako by se konsenzus vztahoval tak trochu i na navrhovaná řešení – tedy jako by vědci souhlasili s tím, že miliardy vložené téměř výlučně na omezování CO₂ sníží v daném časovém období planetární teplotu o daný počet stupňů. Mnoho lidí navíc dnes mluví a koná, jako by tato dvě krajní stanoviska znamenala v podstatě totéž. Tyto hlasy pomíjejí, že uznáním existence klimatických změn nic nekončí, ale naopak začíná. A že na oboustranách sporu jde o obrovské peníze a politickou moc. Mýtus klima-popírače jako úhlavního nepřítele je dle mého nebezpečná iluze, která jádro sporu posouvá do nesmyslné polohy. Má nicméně pořád velkou sílu, což pak lidé jako Ty pociťují na vlastní kůži.

Některým méně patrným vedlejším důsledkům cesty za stabilnějším a příznivějším klimatem se po mém soudu věnuje nedostatečná pozornost. Vezměme třeba právní stát. Dnes se u nás ohrožení právního státu skloňuje třeba s ohledem na to, jak si podnikatelsko-politické elity ochočují média a jak je ani za mnoho dlouhých let není soudní systém schopen postihnout za činy, jejichž věcná podstata se zdá laickým pozorovatelům jasná. Jenže podstatné části lidí se dnes realita právního státu vzdaluje i docela jinak. Třeba tak, že si koupí za nemalé peníze dieselový osobní automobil, výrobek prověřený ve státních zkušebnách a certifikovaný po všech stránkách, a vzápětí jsou bez jakékoli kompenzace úřady omezováni podstatným způsobem v jeho využití. Je pro to vážný důvod? Snad i ano, byť netuším, kolik procent vědců by nynější tažení proti dieselům podpořilo. Ale zohledňuje se vše, co je na druhé misce vah? Tedy například pocit právní jistoty a jasných pravidel hry? Za jakou (současnou) cenu vlastně chceme bojovat o „záchranu“ (budoucího) světa, a to ještě s nejistým výsledkem? O tom by se myslím mělo mnohem víc mluvit.

Přesně tyhle souvislosti, troufám si odhadnout, Ti nedovolí uzavřít se někam do ústraní a věnovat se svým „malým“ vědeckým problémům, stranou vášnivé klimatické debaty. Nebo alespoň ne nadlouho. Je ostatně otázkou času, kdy začne být v sázce i takovéto na první pohled bezpečné vědecké ústraní a kdy už třeba začne vedení naší univerzity váhat, zda si má pod tlakem rozhořčené veřejnosti za lidi jako Ty pálit prsty.

Nakonec bych rád zmínil ještě jeden podstatný moment. Na základě odborných i životních zkušeností se mi zdá, že situaci vyhrocuje, ba zablokovává sázka na jedno řešení – v našem případě snaha o stabilizaci klimatu skrze snižování CO₂ v atmosféře. Všude na Zemi v zásadě stejnými prostředky. Typická reakce jako by potom bohužel byla: Pochybuješ nad tímto jedním řešením? Nad bilancí zisků a ztrát, o nichž lze v jeho rámci uvažovat? Pak pochybuješ nad potřebou vůbec něco dělat! Klimatické nejistoty, o kterých, Petře, mluvíváš, podle mne směřují právě k implicitní kritice téhle jednostrunnosti klimatické politiky. Sázíme téměř vše na jedno jediné řešení, jehož výsledek je dosti nejistý. Jsou nějaké jiné možnosti? Co jiného – vedle omezování CO₂ (nikoli místo něj!) – by šlo zkoušet dělat? Jasně, tlakem na snižování emisí CO₂ se asi nic nezkazí, jak sám píšeš. Ale všelijak rozrůzněným postupem po několika liniích snad taky ne. Získali bychom leda prostor pro pokusy a přijatelné omyly. Rozložili bychom nejen zdroje, ale i riziko na víc míst. Nezdar jedné politiky někde by nebyl tak fatální, z úspěchu jiné politiky někde jinde bychom se mohli poučit. Situace, kdy celá planeta má vsadit všechno (všechno možné, na čem nám dnes záleží) na jedno řešení, na takřka jeden jediný ukazatel, a to na základě širokého vědeckého konsenzu, že „klimatické změny existují“ (a že v nich nějakou ne úplně nepodstatnou roli hraje nebývalý nárůst CO₂ v poslední době), se mi prostě zdá nerozumná a riskantní. I pro vědu jako takovou.

Text vychází souběžně ve sborníku Musí být ekologie alarmistická? Hledání realistických odpovědí (ed. Alexandr Vondra), Books & Pipes, 2020.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 5 / 2020)