Lítáme v tom (II.)
Dialog o klimatu na pomezí vědy, politiky a aktivismu

Druhá část písemného dialogu paleoekologa Petra Pokorného a sociologa Zdeňka Konopáska o některých obecnějších souvislostech vědeckého pochybování nad současnou klimatickou politikou.

Milý Zdeňku,

nejprve bych rád zabránil nedorozumění. Vypadá to teď skoro, jako bych to byl já, kdo prosazuje heslo, že „omezováním CO₂ se snad nic nezkazí“. Já ale tenhle názor připomněl především proto, abych nad ním vyjádřil pochybnost. Uvedené heslo se totiž až příliš často používá právě k prosazování jednostranného důrazu na problematiku CO₂. A takový důraz může naopak velmi mnoho pokazit. V tom se, podle toho, co píšeš, rozhodně shodneme.

Tvá odpověď jinak krouží kolem vztahu vědy, politiky a aktivismu. Tvůj rozbor situace si v praktickém ohledu vykládám následovně: Lítáme v tom úplně všichni, byť každý svým vlastním způsobem. Můžeme strkat hlavu do různých písků, my vědci třeba do písku vlastní odbornosti, ale výsledek bude nejspíš takový, že mdlobně očekávaný kopanec do vytrčené části těla dopadne o to nečekaněji. Na vlastním příkladu můžu sledovat, jak jsem byl do debaty o „globálním oteplování“ postupně a jakoby proti své vůli vtahován: Po mnoho let mám stálý okruh oblíbených témat. Na přednáškách obvykle mluvívám o prudkých klimatických zvratech na konci poslední doby ledové a o tom, jak mocně to hýbalo s lidmi i celou živou a neživou přírodou. O vysychání Sahary a o tom, jak to souvisí se vznikem civilizace starého Egypta. O civilizačním kolapsu ve Středomoří, který se odehrál na sklonku doby bronzové, a o tom, jaká to byla „dokonalá smršť“ nejrůznějších událostí, klimatických, ale nejen takových. A tak dále. Posluchačům to do určité doby stačilo. Byly to vesměs zajímavé, skoro až detektivní historky z „jiných světů“. S kolegy jsme zároveň populárně psali o vzestupech a pádech civilizací a o tom, jak složitě je jejich dynamika provázána s procesy a událostmi v přírodě i společnosti. Klimatické změny jsme přirozeně brát v úvahu museli, ale zcela záměrně jsme na ně nekladli zvláštní důraz. Naší ambicí totiž bylo přistupovat k dějinám co nejplastičtěji, z více úhlů pohledu.

Pak přišla Greta Thunbergová a její následovníci, hnutí Fridays for Future a Extinction Rebellion a najednou bylo všechno jinak. Sebepoutavější, plastická vyprávění o minulosti už velkou část posluchačů neuspokojovala. Každý najednou potřeboval slyšet názor na současnou „klimatickou krizi“: Je pravda, co říkají klimatologové, totiž že je dnešní oteplování bezprecedentní? Je pravda, že za to může dnešní civilizace fatálně závislá na fosilních palivech? Je pravda, že se energetické i mnohé jiné základy této civilizace musejí radikálně přebudovat, aby tak bylo zachráněno lidstvo i celá planeta s jejími dalšími živými obyvateli? Nebo už je stejně pozdě a do roku 2050 se tu všichni „usmažíme“? Jaké poučení nám k tomu můžete nabídnout na základě výzkumu dávné minulosti?

Zpočátku jsem od podobných otázek utíkal. Necítil jsem se prostě silný v kramflecích. Znervózňovalo mě to a iritovalo. Poukazoval jsem na očividnou skutečnost, že světem hýbe veliká spousta ještě jiných věcí. Dokládal jsem to například tím, že klimatické změny tu byly vždycky, ale minulé společnosti na ně reagovaly velice různými způsoby. Klimatické krize minulosti přinášely jak problémy, tak příležitosti. Velice záleželo na dalších „environmentálních“ kontextech, na vnitřní dynamice dotčených společností a na vztazích ke společnostem jiným, což myslím platí jak pro svět dávný, „před-globalizovaný“, tak pro svět současný. Jenže taková opatrnost najednou zněla velké části posluchačů jako nejapné vytáčky. Z globálního oteplování se stal „pojmový fetiš“, což je termín, který si půjčuji od polské literární komparatistky Źanety Nalewajk. Každý si na to, v lepším případě, chtěl udělat pevný názor. Anebo ho už měl hotový, což byl mnohem častější případ. Celá věc totiž dokonale zapadala jako klíč určitého názoru do zámku velkého moderního vyprávění o konci naší (moderní) civilizace a o „smrtelných hříších lidstva“ (s poukazem na známý manifest Konrada Lorenze), které tento konec údajně přivodí. Ve verzi ne snad nejpočetnější, ale zato hodně hlasité skupiny: Globální oteplování je trestem seslaným na naši planetu za hříchy moderního bílého nadsamce-kapitalisty. (Necituji, ale troufám si tu ve zkratce parafrázovat tento typ názoru.)

Postupem času a pod tlakem čím dál tím silnější „společenské objednávky“ jsem se učil o těchto věcech mluvit a diskutovat o nich. Když už pro nic jiného, tak alespoň proto, abych si nekladl do vlastních argumentačních cest zbytečné rétorické pasti. Ale především proto, že se sám pokládám za „environmentalistu“, tedy za někoho, komu velice záleží na tom, v jakém stavu je veškerá mimo-lidská příroda na této Zemi. Byť možná za „environmentalistu humanitního“, který si zásadně neoškliví ani člověka s jeho jakoby mimo-přírodním světem, který na této Zemi vytvořil. (V tom cítím spřízněnost například se současným americkým aktivistou-environmentalistou Michaelem Shellenbergerem, jehož čerstvou knihu Apocalypse Never jsem před nedávnem přečetl jedním dechem. Je to mimochodem kniha, která budí obrovské vášně a o které nejspíš ještě uslyšíme – dost možná, že i tady u nás, na periferii Západu.) Snahu o zahánění do tábora „nepřátel přírody a planety“ jsem si prostě nemohl nechat líbit.

Základní stavební kameny svého pohledu na věc jsem lapidárně shrnul v úvodním dopisu a teď je, s dovolením, trochu víc rozvedu. Pro přehlednost raději v bodech.

Suma současného paleoekologického poznání ukazuje, že dnešní globální oteplování se vykazatelně nevymyká z klimatické variability holocénu a už vůbec ne z klimatické variability širšího, čtvrtohorního období.

Žijeme ovšem v čase (kterému jsme si zvykli říkat antropocén), kdy lidstvo svým globálním i lokálním vlivem dorovnalo vliv odvěkých přírodních sil. Jedním z nepopiratelných antropogenních (tj. člověkem vyvolaných) změn v tomto období jsou změny v geochemických vlastnostech atmosféry. Znepokojivá je v tomto ohledu geologicky (v měřítku kenozoika) bezprecedentně vysoká koncentrace skleníkového plynu CO₂, který lidstvo závislé na fosilních palivech uvolnilo a stále více uvolňuje z fosilního zásobníku.

Navzdory vývoji čím dál tím dokonalejších modelů nemáme jistotu, jak velký je příspěvek zvýšené atmosférické koncentrace CO₂ k současnému růstu globální teploty. Byť se jedná o výsledek nesmírně náročného, špičkového výzkumu, jsou tyto modely neodstranitelně redukcionistické, pokud bereme v úvahu složitost celého klimatického systému (včetně mnoha biologických zpětných vazeb – zde se ve mně ozývá biolog – a včetně mnoha náhodných vlivů) a především jeho vývoj v čase. Samozřejmě, že nemám nějaký lepší model, kterým bych aspiroval minimálně na dvojitou Nobelovu cenu! Tvrzení o nedostatečnosti libovolných modelů tu vychází pouze z mé vlastní zkušenosti se složitými systémy, konkrétně takovými, které zahrnují i živou složku. Podobnou zkušenost vyjadřuje okřídlená věta oblíbená mezi experimentálními biology: „Za přesně definovaných laboratorních podmínek si modelový organismus dělá, co chce.“ A přitom jde v takových případech o cosi mnohem jednoduššího než o model predikující dlouhodobé chování globálního klimatického systému, který je úběžníkem plejády pozemských i extraterestrických procesů a jejich vzájemných (nelineárních a možná že občas dokonce chaotických) interakcí.

Současná úroveň klimatického modelování přes všechny uvedené výhrady jistě zavdává důvody k určité opatrnosti. Dokonce souhlasím s tím, že je dobrým důvodem k usměrnění technologického vývoje a ke zkoušení nejrůznějších nových cest. Stav poznání ale na druhou stranu není takový, aby nás opravňoval k divokému alarmismu a k radikálnímu tvrzení, že „víme už dost a teď je z toho třeba urychleně vyvodit dalekosáhlé praktické důsledky“. Tedy k sociálnímu a ekonomickému inženýrství v rozsahu, který nemá v dějinách obdoby. Na místě je obava, že takové inženýrství povede k celé řadě nezamýšlených důsledků. Podobně jak jsme to viděli, dosud jen v malém měřítku, u centralizované podpory pěstování energetických plodin či u fotovoltaiky v ČR. „Léčení proběhlo úspěšně, ale pacient zemřel.“ Jinými slovy, lék by neměl být horší než nemoc samotná. Za největší „environmentální“ problém většiny světa osobně pokládám přímou destrukci biotopů (suchozemských i mořských), která vede k ohrožení biodiverzity (eventuálně až po samu hranici zániku populací a po ohrožení holé existence řady druhů) a základních ekosystémových funkcí na úrovni těchto biotopů a celých krajin. Jde v zásadě o důsledek vývoje zemědělství od neolitu po současnost, v novověké provázanosti s obrovskými energetickými vstupy fosilních paliv a s prudce rostoucí a stále náročnější lidskou populací jako důsledkem i příčinou akcelerace těchto změn.

Příliš rychlý a masový přechod na „zelenou“ energii může tento ústřední problém významně aktualizovat. Buďto přímo v dotčeném regionu (jako v případě řepky a fotovoltaiky), nebo ho „delokalizuje“, tj. odklidí z očí lokálních občanů-voličů, jako (například) v případě palmy olejné. Větrná energetika zatím vypadá docela neškodně, ale už se objevují studie, které upozorňují na destruktivní vliv na létavé živočichy a především na problémy s mícháním hraniční vrstvy atmosféry (tzv. boundary layer), což má negativní dopady na klima rozsáhlých regionů – zvyšuje to povrchovou teplotu a zhoršuje dopady sucha tím, že to zesiluje ztráty vody z malého vodního cyklu do cyklu velkého. Nehledě na malou energetickou hustotu a labilitu takových zdrojů – což je především problém inženýrský, kterému nerozumím dostatečně.

Evropa je dnes hlavním dějištěm uskutečňování futuristických představ o energetické budoucnosti lidstva bez fosilních paliv. Ostatní části světa jsou v tomto ohledu podstatně vlažnější. Distancují se nebo se chovají cynicky, přičemž se řeč slov občas radikálně odlišuje od jazyka činů. A nemůžeme se jim divit. Zvlášť těm nejchudším, kterým se ještě donedávna říkalo „rozvojové“. Chudé ekonomiky rozhodně nejsou environmentálně příznivé a „trvale udržitelné“. Jsou pouze chudé, a chtějí se rozvinout, tj. industrializovat a urbanizovat. A my, bohatá Evropa především, bychom jim v tom chtěli bránit? V nové knize Michaela Shellenbergera, kterou jsem před chvílí zmínil, lze najít bohatě propracovanou argumentaci k tomu, proč je tento přístup neférový a proč vposledku může přivést dosavadní, již tak rozviklanou globální rovnováhu k rozvratu. Zvlášť závažným aspektem celého problému je to, že neznáme jinou korelaci mezi „demografickým přechodem“ (tedy s ukončením populační exploze) a nějakým jiným faktorem, než je korelace s modernizací tradičního typu – tedy právě s industrializací, urbanizací a s růstem bohatství daných společností. Málokdo asi bude pochybovat o tom, že nejhlubším kořenem veškerých environmentálních problémů je příliš početná populace čím dál tím náročnějších konzumentů. Demografický problém ovšem očividně přesahuje veškerou sociálně-inženýrskou představivost a meze jakéhokoliv rozumného řízení. A tak se řeší otázky sekundární, zatímco jádro problému zůstává netknuto.

V Evropě se hraje o nějakých 9 % industriálních emisí CO₂, což je současný globální podíl evropského kontinentu. I kdyby se Evropa „uhlíkově neutralizovala“ již zítra, jiné velké globální ekonomiky vzniklý rozdíl dorovnají během pár následujících let. Jazyk evropské Zelené dohody (Green Deal ) je bombastický a plamenný v pasážích, kdy se snaží navodit představu, jakým globálním inspirátorem a lídrem se uhlíkově neutralizovaná Evropa stane. Zbožné přání je tu však očividně matkou iluze, protože takto globální vedení rozhodně nefunguje. Evropa se třeba nakonec opravdu neutralizuje, ale bude to mimo jiné neutralizace ekonomická, a tím pádem geopolitická. Na „ekologii“ pak eventuálně nebudou peníze vůbec. Ani na takovou obyčejnou a přízemní, jako je udržování přírodních rezervací či revitalizace základních funkcí krajiny do krajnosti bičované průmyslovým zemědělstvím.

Dostali jsme se nakonec k Zelené dohodě, která je aktuálním zhmotněním nové „klimatické politiky“ na evropské půdě. Při jejím čtení se mi do mysli houževnatě vtírá následující pesimistické čtení: Evropa, těžce zkroušená úpadkem svého vlivu a jakousi „bipolární afektivní poruchou“ – sebemrskačskou malomyslností střídanou s nabubřelým velikášstvím – už celé jedno století páchá sebevraždu. Teď k tomu našla další skvělý nástroj. Nově syntetizovaný jed balí do lesklého reklamního obalu. Z barvotiskových obrázků futuristické Zelené dohody se na mě, nemůžu si pomoci, šklebí grimasa staré známé „koloniální“ povýšenosti. Jako by celý svět s napětím očekával, co se v Evropě vymyslí, a byl celý žhavý to okamžitě napodobit.

Jak doufám chápeš, hlavní potíž nevidím v nějaké pokřivenosti faktického jádra „klimatického problému“, natož pak ve špatných úmyslech na kterékoliv straně. Ale v jednostrannosti a radikalismu, který tuto jednostrannost často provází. Tedy ve vyhroceném aktivismu prostupujícím dnes celou „velkou“ i „malou“ politiku, vědu, úplně všechno. Docela rozumná věda a (občas) docela rozumné doprovodné debaty tu nakonec pod tlakem nejrůznějších aktivistů plodí nerozumné důsledky: Radikální, technokratická a jednostranná řešení, které evropská nomenklatura diktuje jednotlivým státům a jakoby celému světu v bláhové, anachronické víře ve vlastní světodějnou úlohu. Celý ten „klimatický problém“ je totiž evidentní součástí něčeho mnohem většího, co do vysoké politiky prosakuje „zezdola“. Jakéhosi revolučního pochodu za všenápravu světa, který nejen v Evropě, ale na celém Západě hypnotizuje davy. V poslední době slyšíme pod okny stále zběsilejší marš, který k tomu hrají. Zaznívají v něm ještě další, už dávno známé motivy: Gender, který jsi v minulém dopise tak plasticky využil jako příklad. Boj proti rasismu a nerovnosti vůbec. Dějinný revizionismus s bouráním a stavěním pomníků. A do toho všeho si vtrhne koronavirová krize, která podle všeho nejvíce dopadá na nejslabší, a aktualizuje tím dočasně pozapomenutý „třídní boj“ – jak nedávno zdůraznil Fareed Zakaria (totiž v Respektu 21/2020). Navíc tu hrozí úplně nové geopolitické souvislosti. Mám čím dál tím zřetelnější dojem, že se tím vším začínáme ocitat, totiž Západ a Evropa zejména, na slepé koleji dějin. Jistěže mohou být dějinná závětří v určitém smyslu příjemná. Poněkud smrádek, ale jinak teploučko… Nejsem si ale vůbec jist, jestli by mi takový stav vyhovoval. Jestli bych se cítil dobře ve společnosti, kterou takové závětří typicky plodí. Nehledě na to, že se to celé může ještě ošklivě zvrtnout.

Nestačím se divit, jak jsem se tady postupně odkopal. Málem euroskeptik a přímluvce pokroku. A přitom se pokládám za sympatizanta projektu společné Evropy a k tomu za „starou konzervu“, která chová nedůvěru skoro k jakýmkoliv změnám, jestliže jsou až příliš překotné. Jsem zvědav, jak s tímhle neučesaným, přímo brutálním materiálem sociologicky naložíš.

Milý Petře,

co znamená s něčím nějak „sociologicky naložit“? Dobrá sociologie takováto dilemata nějakým elegantním kritickým švihem sotva rozetne. Rozhodně nás nad ně nepovznese. Nenakopne nás k odporu. A podle mne by dokonce neměla. Připouštím však: ve snaze být angažovaná a „relevantní“ tak dnešní sociologie často činí. Čímž se mi vzdaluje a odcizuje…

Protože angažovanost a politický smysl vědy je tematickým jádrem naší diskuse, pokusím se tuhle otázku trochu rozvést. Na první pohled tím utečeme od klimatických změn a od toho, jak se s nimi může potýkat pochybující přírodovědec. Jenže, jak už jsem zmínil, mnozí přírodovědci se dnes stále častěji dostávají do takových nesnází s politickým rozměrem vlastního vědění, jaké jsou pro sociální vědce každodenním chlebem. Máš zkrátka podobná dilemata, jaká už dlouho řeším já. Takže doufám, že následující odstavce budou mít ve vztahu k Tvým otázkám přeci jen nějaký smysl. Paralely tu jsou.

Sociologové, když chtějí být kritičtí a užiteční, často do detailu ukazují bídu, nerozumnost a nesmyslnost všelijakých odsouzeníhodných uspořádání – třeba těch, která bychom označili jako „rasismus“ nebo která souvisejí s poškozováním životního prostředí. Ve svých spisech tedy tato uspořádání nemilosrdně odhalují jako výsledek hloupých předsudků a neznalostí nebo jako projevy nesmyslného a nerozumného jednání.

Ještě jednou k Latourovi: nedávno v češtině vydaná a již zmíněná kniha tohoto autora je totiž typickým příkladem takového přístupu. Jak už jsem nastínil, Latour vidí své (a tedy „naše“) hlavní protivníky jako klima-popírače – ty, kteří nejsou navzdory všem důkazům ochotni přiznat, že klimatické změny jsou skutečné. V jejich čele podle něj stojí blázen všech bláznů, současný americký prezident Donald Trump. Za figurou Trumpa stojí chladnokrevní lháři a podvodníci, zejména všelijací populisté a mezinárodní koncerny, kteří bezohledně sledují jen svoje zájmy. Zvláštní pohled. Jako by pak stačilo většině lidí vysvětlit, že se mýlí a že hloupě naletěli morálně pochybným existencím, a klima by bylo uvedeno do pořádku. Od účinného řešení jakoby jen maličký a snadný krůček, a přece je opravdová náprava nedosažitelně daleko… Víc zradit svůj vlastní sociologický přístup už Latour nemohl. Přiklonil se tu k takovému pojetí sociologie, která „jasně pojmenovává“, co je špatně; opatrná, jemná a všelijaké souvislosti sledující sociologická promluva, kterou Latour kdysi sám pěstoval a rozvíjel, v tomto světle působí jako od života odtržená, akademizující a neužitečná věda. Jako by platilo, že když je sociologický rozbor „relevantní a angažovaný“, není už tak naléhavě třeba, aby byl zároveň vyvážený, přesný a citlivý. Vlastně jako by to spíš bylo tak nějak na překážku. (Mám připomínat možné souvislosti s Tvým opatrným pohledem na klimatické změny a ohlasy na něj? A mám Tě také ujišťovat, že o osobních kvalitách Donalda Trumpa mám sám vážné pochyby a že ani o mezinárodních koncernech si nedělám iluze? Doufám, že nemusím.)

Já tenhle „kritický přístup“ beru jako vážné sociologické selhání. Ne proto, že jde snad o jakousi zpolitizovanou (tedy politicky kompromitovanou a korumpovanou) sociální vědu. Politika k vědě patří, byť složitým a choulostivým způsobem, v tom má sociologie vědy pravdu. Spíš tvrdím, že tato konkrétní politika, tato specifická kritická strategie (tolik oblíbená, nebo asi ještě spíš bezděčně následovaná mnoha mými kolegy) je kontraproduktivní a jalová. Jak to? Protože protivníka ukazuje slabého, a tím ho banalizuje. Tím, že sociologicky fundovaně dáváme sexismus, diskriminaci, rasismus nebo plundrování planety do souvislosti s nesmyslným či nerozumným jednáním, s nedostatečným nahlédnutím nějaké pravdy a s nějakým kognitivním či morálním deficitem, živíme nebezpečné nedorozumění. Protivník je prostě blb – pokud to jasně ukážeme, je vyhráno. Kritika udělala svou práci… Má to ale zásadní háček. Pokud by opravdu všechny tyhle sporné, nebo dokonce odsouzení hodné společenské jevy byly tak zjevnými a jednoznačnými nesmysly, sotva by představovaly skutečné nesnáze a opravdová rizika. Uvedený „kritický přístup“ prostě brání nahlédnout, že opravdu vážné, a tedy vytrvalé, odolné a těžko rozpletitelné problémy nebývají z povahy věci založeny (jenom) na nějakých nesmyslech a iracionalitách, ale jsou naopak typicky vetkány do nejrůznějších dobrých důvodů, podpírány mnoha rozumnými praktickými ohledy. V řadě aspektů zkrátka dávají docela dobrý smysl. Úkolem sociologa je, myslím si, tuhle mnohoznačnost společenského „zla“ (ať už je tím zlem cokoli) osvětlovat, a nikoli zastírat. Měl by přitom zdůrazňovat, v čem je ono nepatřičné jednání nikoli slabé, ale naopak silné. Potom by jeho čtenáři lépe rozuměli tomu, proč se určité vzorce jednání tak dlouho drží a navzdory snaživému odporu odolávají změně. A lépe by zároveň chápali, proč selhávají jednoduchá a paušální řešení. Měli by zkrátka realističtější očekávání. Ještě jinak: kritická strategie, proti které se tu vymezuji, podle mne laciným způsobem stvrzuje banální morální pravdy, místo aby předváděla „sociální běsy“ v té jejich nejnebezpečnější podobě, totiž jako součást každodenních, rutinně přijímaných a docela rozumných pořádků. Taková kritika cení tesáky, ale je vlastně bezzubá. Živí potom frustraci z nenaplněných očekávání, z toho, že není po jejím. Snadno vede k nesoudné radikalizaci. A tato radikalizace přirozeně budí protireakci. Podobně nesoudnou a radikální.

I proto, Petře, jsem ve své první odpovědi psal to, co jsem psal: snažil jsem se rozebírat, v čem dávají reakce, které Tě trápí, jakýsi smysl (místo abych upozorňoval, že a v čem ho nedávají). Vím, k ráznému činu tenhle typ vysvětlování zrovna nevyburcuje. Svému trápení člověk „jenom“ lépe porozumí. Místo aby se proti jeho zdroji rozhořčeně ohradil jako proti něčemu nepřijatelnému a nepochopitelnému, se svou situací se pak spíš jakoby smíří, srovná. Je to ale špatně? Má to povahu rezignace? Nemyslím. Já to tak nemám.

Připouštím, že v době všelijakých „krizí“, kdy má hodně lidí pocit, že je třeba jednat „hned teď“, se může tenhle sociologický přístup zdát méně účinný, méně okázalý, tak nějak opatrný, zpátečnický. Snad bychom mohli říct konzervativní. Konzervativní?! Asi ano, byť bych pro tenhle přístup mohl trvat i na jiných přívlastcích, jako třeba „realistický“ (což by s sebou neslo jiná vážná nedorozumění). Takže teď se zas možná odkopávám já: sociolog-konzervativec – jaký protimluv v dnešní době! Nejde přitom říci, co je původnější – jestli nějaké obecně politické sklony, anebo poznávací strategie a typ otázek, které si jako sociolog kladu. Vědecká a politická stanoviska od sebe opravdu nejdou oddělit nějakým chirurgicky čistým řezem.

Obecně platí, že vztahy mezi politickým progresivismem/konzervatismem na straně jedné a progresivismem/konzervatismem epistemologickým na straně druhé jsou strašně zašmodrchané. V určitých chvílích to vypadá, že ti, co prosazují změnu, potřebují staromódně tvrdá vědecká fakta. Aby se měli o co opřít. Chtějí vědu jako kladivo. Ohrnují nos nad tzv. konstruktivismem, relativismem a dalšími „levicovými epistemologiemi“. Vysmívají se jim. Jenže otázka je, čemu se vlastně vysmívají, a tedy co přesně za konstruktivismus nebo relativismus považují. Peter Berger a Thomas Luckmann, zakladatelé tzv. sociálního konstruktivismu, rozhodně nebyli žádní levičáci: jeden psal s porozuměním a sympatiemi o kapitalismu, druhý o náboženství. Přesto jejich konstruktivismus postupně zaujal převážně rebelující sociology a ti si ho postupně přizpůsobili dle svého. Líbilo se jim na něm, že zpochybňuje samozřejmosti, danosti, obecně platné poměry. To se pro revoltu hodí. Zejména ovšem, dodal bych, když jsou v sázce samozřejmosti a danosti těch druhých…

Podobně zapeklité je to, jak se navzájem všelijak politicky škatulkujeme. Jak vlastně vypadá „pokrokář“? Co dělá člověka „konzervou“? U kolegy přírodovědce jsem si nedávno svým přístupem a jeho vysvětlováním vysloužil označení „intelektuál pro fašisty“. Co jiného prý, když upozorňuji na složité souvislosti tam, kde je na místě jednoznačný odsudek? O podobných zkušenostech s drsnými a politicky laděnými výpady před lety psali někteří sociologové vědy, když v monotematickém čísle jednoho odborného časopisu probírali právě vztahy mezi politickou angažovaností a relativizující sociologií vědy. Trochu tedy, Petře, i já jako sociolog vím, jaké to je čelit těmto útokům. Člověku se až zatají dech: Jak mi tohle ten druhý může říct?

V Tvém případě možná hraje roli to, že stěžovatelé Tě dost dobře neznají. Neví, jako vím já, že z „esteticko-environmentálního“ přesvědčení nevlastníš auto a že pobyt venku, včetně přespávání v lese pod hvězdami, je pro Tebe životní potřeba. Nezažili Tě, jak se šťastným úsměvem a v umatlaném pruhovaném tričku lezeš z bahna, v ruce třímáš z toho bláta čerstvě vytaženou sondu a těšíš se, jak budeš v jejím obsahu celé týdny pod mikroskopem hledat a určovat pylová zrna a zanášet příslušné údaje do svých vědeckých grafů. Zaslechnou ale v Tvé přednášce nezvyklou obezřetnost vůči tomu, co považují za nepochybný a alarmující fakt, a tak se ptají: „Který průmysl vás za ty lži platí?“ Analogicky, mohu sám být vlasatý fousáč bezdomoveckého vzezření, v některých ohledech nekonformní, celoživotní bigbíťák, ale když dám jako sociolog najevo rozpaky nad krajně technokratickým pojetím evropské politiky (včetně té, o které píšeš a která se týká ochrany životního prostředí) nebo nad politickou strategií domácích ekologických neziskovek, je prostě malér. Promluvil konzervativec jak vyšitý, což pro drtivou většinu mých sociologických kolegů znamená „ten z druhé strany“. Nejde docela s námi, jde tedy proti nám. Co naplat, že bych se v řadě jiných ohledů s onou „druhou stranou“, s mnoha jejími představiteli, vůbec neshodl (aktuálně třeba pokud jde o výklad „totalitní“ komunistické minulosti). Bojím se zkrátka, že jsme obtížně přijatelní pro obě strany.

A je to ještě horší. Komplikované politické identity možná slouží ne jako polehčující, ale přitěžující okolnost. Takoví těžko zařaditelní podivíni jako Ty nebo já mohou být za dané situace vnímáni jako zrádci největší právě proto, že úplně typičtí zástupci tábora protivníků tak docela nejsou: na první pohled blízcí, a přece ne „naši“. Něco velice podobného se teď očividně děje i Michaelu Shellenbergerovi, kterého v posledním dopise zmiňuješ.

Stavíme proti sobě mohutné, nedělitelné bloky. Popírače proti zbytku světa, pokrokáře proti zpátečníkům, mezinárodní koncerny proti lidstvu celého světa, dobro proti zlu. To se pak těžko rozplétá, když klíčové souvislosti vedou tolika různými směry, často víc křižmo a dál, než si připouštíme. Vždyť, ještě jednou to připomenu, když jde o klimatické změny, nejedná se pouze o klima jako nějaký holý vědecký fakt, ale – více či méně přiznaně, podle okolností – také o budoucnost těžce zkoušené EU, o její neochvějnou jednotu v okamžicích drolení a rozpadání, o globální geopolitické souvislosti, o vládu práva a demokratických institucí, o nejrůznější samozřejmé životní zvyklosti lidí tady a tam. Vzít všechny tyto souvislosti vážně, přiznat je důsledně, by znamenalo smířit se s tím, že zmíněné bloky nejsou tak jednolité, tak čistě řezané. Museli bychom například připustit, že navzdory těmto šablonám dnes na straně tzv. alarmistů stojí i mnohé mezinárodní koncerny nebo vysocí političtí představitelé, a to z nejrůznějších, ojediněle dokonce i ušlechtilých důvodů. Museli bychom mnohem důsažněji přijmout, že pro tzv. klimatickou politiku není důležité jenom to, co říkají klimatologové, ale i další odborníci, a dokonce i ti, kteří o některých stránkách mezivládní klimatické politiky nebo tzv. Zeleného údělu mají své pochybnosti. Museli bychom se také už od počátku mnohem víc začít starat o politickou legitimnost, věrohodnost a přijatelnost celé této politiky. Mnohem otevřeněji bychom měli mluvit o tom, že plánovaná opatření, jakmile se začnou šířeji uplatňovat, budou čelit narůstajícímu odporu „obyčejných lidí“ – tedy těch, které mají údajně nejvíc chránit (před nezodpovědným jednáním elit). Takový odpor navíc nejspíš vůbec nebude hezký, kulantní. Standardní politici se nebudou chtít reprezentováním této nevole zašpinit. Budou se navzájem hlídat a osočovat z populismu. Jediný, kdo bude ochoten ujmout se těchto choulostivých otázek a zastupovat tyto nespokojené skupiny, budou nejspíš všelijací političtí dobrodruzi, ba šmejdi. Mluvit přitom budou lacině a bezskrupulózně, podle očekávání. A tak se budou pálit i poslední zbývající mosty. A tak dále.

Prozatím však jako by stále platilo, že veškerá klimatická politika se vposledku opírá o vědeckou autoritu Mezivládního panelu pro změnu klimatu, který jednoduše tvrdí, že ta změna, kterou má v názvu, opravdu existuje, a že ji můžeme zvrátit, když budeme všichni v honbě za nulovými emisemi CO₂ následovat EU. Když tedy, Petře, znejisťuješ vědeckou fakticitu takového specifického výkladu klimatických změn, který je do všech těchto souvislostí zapletený, otřásáš tímhle vším. A otřásáš tím o to více, oč jsou dnes vědecká fakta o klimatu považována za středobod jakési péče a upřímné starosti o svět, jehož jsme součástí. Takže se nediv. Komplikuješ situaci dřív, než se (velmi pravděpodobně) začne komplikovat sama. To rozzuří.

Milý Zdeňku,

zkusím to shrnout. Co se tu vlastně odehrálo? Přírodovědec se úzkostlivě snaží držet vědeckých faktů a přitom s podivením, ba s hrůzou zjišťuje, jak moc politickými se jeho promluvy stávají, vybočí-li z nejužších mantinelů odbornosti. Sociolog poukazuje na to, že v sociálních vědách jsou odborná fakta z povahy věci nepřehlédnutelně politická, že taková vždycky byla, a že se tedy situace sociálních vědců nyní stává modelovou i pro některé vědce přírodní. Konkrétní zkušenosti se tak potkávají napříč různými odbornostmi. To jistě není málo. Ale co si s tím počít? Žádné návody na lepší vědu se nekonají. Dialog přírodovědce se sociologem k jasnému rozuzlení nedospěl. A jako by ani nemohl. Skutečnost je neodstranitelně prekérní, neustále otevřená…

Milý Petře,

překvapuje mě Tvoje podivení nad tím, že „jasné rozuzlení“ není na dosah. Čemu se divíš zrovna Ty, který si stýská, že je terčem neférových útoků poté, co začal jiné „jasné rozuzlení“ (totiž to s CO₂) zpochybňovat, navíc s poukazem na „tekutou“ složitost reality? Přece jsi nemohl čekat nějaký samospásný sociálně-vědecký recept, návod na rychlou a bezbolestnou cestu ven z potíží. Nebo ano? To bys mne jako sociologa tlačil do polohy, která mi vůbec není blízká. Soudím totiž, že věda není pouze továrnou na spolehlivost a hladké fungování; to jen tak někdy vypadá. Často, s nemenší důležitostí, je spíš oporou v obezřetném, opatrném a jakoby zpomalujícím přístupu ke světu. Neříká jenom, co by se mělo dělat a „jak věci jednoduše jsou“, ale leckdy spíš, co by se s ohledem na nejrůznější okolnosti raději dělat nemělo a jak věci úplně jednoduché nejsou. Vlastně jen zřídka ukazuje cestu nějak přímo. A téměř vždy je přitom už od začátku vpletená do nejrůznějších politických vazeb a rámců, málokdy je opravdu „čistá“. Tím spíš, když se zaměřuje na takový předmět, jakým jsou klimatické změny, jejich příčiny a rizika pro lidský i mimo-lidský svět. Pro mne jako sociologa vědy, který se snaží porozumět Tvým potížím, to platí stejně tak.

Cítím na Tvojí straně jakési zklamání, že Tvá zmíněná dilemata nelze řešit čistě vědeckými prostředky, jakousi odbornou poctivostí a průrazností faktů samotných. O potíže sis prý řekl tím, že jsi vybočil z „nejužších mantinelů odbornosti“, že ses zapletl do jiných než věcných souvislostí (podobně, jako je asi podle Tebe nepatřičně zapletená druhá strana). Zdá se Ti, že přírodověda dnes přichází o prostor pro svobodné, od politické objednávky osvobozené, základní vědecké bádání, a to Tě děsí. Já to tak ale nevidím. Nevidím tam totiž tak ostře tu nepatřičnost, to nešťastné vybočení někam stranou, tu náhlou ztrátu údajných původních kvalit vědy. Jistě, existují oblasti a obory věd, které dosud vypadají bezpečně ukryté v politickém závětří. Ale soudím, že spor o klima žádné „čistě vědecké“ jádro, na které se jakoby pouze druhotně nabaluje jakýsi politický či aktivistický balast, prostě nemá. Podobně jako takové ne-politické jádro nemají ani sociálně-vědné spory o spravedlnost, společenské nerovnosti či nejrůznější sociální patologie… Řekl bych ostatně, že to leckdy sám přiznáváš: nevadí Ti vposledku ani tak nějaká „špatná věda“, ale spíš „špatná politika“, kterou v pozadí dnešního klimatologického mainstreamu vidíš. Viditelně pohoršený jsi nikoli konkrétními metodologickými chybami svých protivníků (o těch vlastně téměř nemluvíš, snad s výjimkou posedlosti matematickým modelováním), ale znepokojují Tě širší společensko-politické souvislosti toho, jaká specifická koalice vědění a moci získává v poslední době navrch (čehož je posedlost řady vědců matematickým modelováním možná jen jakýmsi průvodním jevem).

Přesto podle mne lze na obecnější otázku, co si s politickou angažovaností vědy prakticky počít, nějak hledat konkrétní odpovědi. Je to podobné jako s těmi klimatickými změnami. Důležité je respektovat, že nejde o jednoduchý příčinný vztah, o měřitelně narůstající míru znečištění „vědecké atmosféry“ jakýmisi politickými škodlivinami, které stačí potlačit nebo zakázat a planeta jménem Věda bude spasena. Místo lpění na „holých faktech“ a „věcných jádrech sporu“ je na místě prostě zkoušet různé cesty – cesty, které se opírají o odbornost v nejlepším možném smyslu, jaký si dovedeš představit, ale které v sobě současně zřetelně zahrnují přiznaný „politický prvek“ či angažovanost, a to nikoli jako něco cizorodého vůči stanovisku „vědeckému“. Tví oponenti jako by byli takovému pojetí možná o něco blíž než Ty a je dost možné, že právě díky tomu mají nyní ve společnosti převahu. Mají pocit, že jejich vlastní političnost je v pořádku, že jim ji nikdo soudný nemůže vyčítat. Ta převaha se však zároveň opírá o to, že s političností vlastní pozice zacházejí poměrně lehkonoze, ba oportunisticky (někdy ji přiznávají, jindy trvají na ryzí vědě, podle okolností), zatímco lidem z opačného tábora jakoukoli (natožpak přiznanou) političnost okamžitě vyčtou jako „zaprodanost“ či „nevědeckost“…

Jak si otevřenější angažovanost v Tvém případě prakticky představit? Dám příklad: Když dnes mluvíš o klimatu, necháváš prostě promluvit fakta. Jako vědec se tím nad druhými snažíš získat převahu. Klasická věda to tak má. Snažíš se držet svého kopyta a nechceš se špinit tím, co podle Tebe do vědy nepatří. Zarazíš se proto raději ještě před pomyslnými závěrečnými pasážemi, které by posluchač čekal a na které je oprávněně zvědavý, a konec necháváš jakoby otevřený, bez (politického) komentáře, co možná nejvíce bez onoho „vybočení“ z role odborníka… Na první pohled relativně bezpečná a politikou neposkvrněná vědecká praxe. Stejně však celkem rychle zjistíš, že ti z druhé strany to přes veškerou Tvou snahu vidí úplně jinak – považují Tě za zaprodance a nejraději by Tě z akademické půdy vyhnali. Zkoušet to za daných okolností znova a znova, ještě neutrálněji a s ještě víc potlačenými politickými souvislostmi nepomáhá. Je to začarovaný kruh: čím větší je na jedné straně posedlost holými fakty, s tím větší vervou zástupci druhé strany trvají na tom, že vědění je zpolitizované, nějak mimo-vědecky ovlivněné. (Psali jsme o tom kdysi v jednom článku, v souvislosti s množícími se odbornými posudky na plánovaný dálniční obchvat Plzně, které ovšem žádnou skutečnou úlevu nepřinášely.) Nebylo by tedy lepší místo toho trochu zariskovat a praktické implikace i širší souvislosti Tebou prezentovaných vědeckých dat do své řeči nejen zahrnout, ale ještě zřetelněji je hned artikulovat? Něco takového samozřejmě vůbec není snadné, je to namnoze ještě choulostivější úkol než exaktní interpretace faktů. Zvlášť když je člověk na straně těch, co zrovna nevyhrávají. Ale laciná řešení jsi po mně jistě nechtěl.

Přiznávám ovšem, že situace vypadá téměř (!) beznadějně. Vidím to kolem sebe. My, sociologové, v nelehkém úkolu den co den jemně slaďovat angažovanost za lepší svět a opatrný vědecký postup vcelku dlouhodobě selháváme a vy, přírodovědci, patrně půjdete v našich stopách. Příliš dlouho jsme se všichni tvářili, jako by angažovanost do vědy vůbec nepatřila; a teď, když její přítomnost ve vědě už leckdy nelze zapírat, ve chvíli, kdy sice nevíme dost, ale přesto cítíme potřebu rychle jednat, a kdy ve jménu záchrany vzdálené budoucnosti cítíme potřebu riskovat hodnotu dobrého života teď a tady, se s ní neumíme otevřeně popasovat.

Text vychází souběžně ve sborníku Musí být ekologie alarmistická? Hledání realistických odpovědí (Alexandr Vondra, ed.), Books & Pipes 2020.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 6 / 2020)