Malé vítězství, malé změny – velké vítězství, velké změny
Viktor Orbán a revoluce u volebních uren

Maďarsko hraje v poslední dekádě nevděčnou roli černé ovce Evropy. Nejčastěji se o něm mluví v souvislosti s nástupem autoritářství, zásahy do soudnictví či médií. V Budapešti začal po drtivém vítězství strany Fidesz ve volbách v roce 2010 organicky růst systém, v němž jedna strana drží obrovskou moc a proniká všemi oblastmi veřejného života. Jde skutečně o „plíživý obrat k autoritarismu“, jak dnes kritikové tvrdí? A neměli bychom se místo paušálních odsudků hlouběji zamyslet nad příčinami Orbánova úspěchu a nad tím, co nám napovídá o dnešním západním světě?

„Vy říkáte, že to není nic proti Maďarům, ale proti maďarské vládě. Ale kdo tu vládu zvolil? To nebyla Sněhurka a sedm trpaslíků.“

Ryszard Legutko, europoslanec PiS, slyšení ve věci Maďarska, 11. 9. 2018

---

Demokratický útok na liberalismus

Ačkoliv se dnes o politické situaci v Maďarsku často mluví jako o „plíživém obratu k autoritarismu“, ve skutečnosti Viktor Orbán, hlavní představitel strany Fidesz, před klíčovými volbami otevřeně deklaroval, že jím plánované reformy budou strukturálního charakteru. Hovořil o „revoluci u volebních uren“ a hluboké proměně celého systému; krátce po volbách pak o vzniku nové společenské smlouvy a na ní vystavěného Režimu národní spolupráce (NER),¹ jenž byl i oficiálně proklamován v rezoluci s názvem Prohlášení o národní spolupráci, kterou parlament schválil hlasy vládní koalice.

Orbán je na maďarské politické scéně vzácně etablovaná osobnost, někdejší představitel protirežimní opozice, jehož oficiální přítomnost v politickém životě je kontinuální od počátků tranzice. Přestože u něj došlo k některým neoddiskutovatelným ideovým posunům, považuje se za reprezentanta autenticky antikomunistického proudu, jenž byl po jeho soudu záhy po změně uspořádání zrazen a odstaven na druhou kolej souručenstvím postkomunistů a liberálů, kteří v sobě navzájem nalezli pragmatické spojence pro uskutečnění ekonomické transformace a široce chápaného „návratu do Evropy“. A skutečnost, že se svou vizí přerušené kontinuity tak výrazně uspěl, nasvědčuje existenci značné společenské poptávky. Pokusů o její vysvětlení vzniklo v nedávné době vícero. Za všechny můžeme zmínit bulharského liberálního politologa Ivana Krasteva, který příčiny hledá právě ve způsobu tranzice příliš orientované na pouhou imitaci západních vzorců. Imitování nejenže nerespektuje odlišné historické, kulturní či ekonomické danosti, ale především s sebou nese jasnou hierarchizaci vztahů, kdy imitující je v podřízeném postavení vůči imitovanému, který k tomu disponuje výsostným právem hodnotit úspěch nápodoby. Z toho vzniká frustrace, z níž se podle Krasteva rodí celkové zamítnutí imitovaného modelu a potřeba svébytného hledání vlastního já.

Krastev připouští, že hodnoty západní společnosti vykazují postmoderní tekutost a ani mnozí z těch, kteří vnímali Západ jako oázu normality a napodobovací procesy původně podporovali, nemohli tušit, že o třicet let později bude onu „normálnost“ reprezentovat multikulturalismus a fluidita pohlaví. Tento šok, který se časově potkává s úpadkem globální dominance Západu a zpochybněním liberální demokracie západního střihu jako vrcholu dějin, umožnil dle Krasteva řetězovou reakci: konec Západu, který je hodný následování, odmítnutí imitačního imperativu, a dokonce jeho obrácení. Cituje Orbána: „Před třiceti lety jsme to byli my ve střední Evropě, kteří jsme věřili, že Evropa je naše budoucnost. Dnes cítíme, že my jsme budoucností Evropy.“ Na druhou stranu právě celoevropský, resp. celosvětový úspěch politiků, kteří k maďarskému modelu méně i více otevřeně vzhlížejí, svědčí o tom, že takové potřeby nemohou vyplývat výhradně z nepovedené imitace a dalších „vrozených chyb“ tranzice. Poptávka po sociální soudržnosti a ontologickém bezpečí jako protiváze vůči atomizované a „změkčilé“ společnosti, nenávratně mizící v trychtýři modernity, se přece neomezuje na postkomunistické země. Současná vláda v Maďarsku navzdory svým vadám nepochybně reprezentuje konkurenční ideologický směr, což přispívá k její ostrakizaci ze strany dominantních liberálních sil, které svou zaujatost obtížně potlačují, a tak v důsledku poškozují v řadě oblastí relevantní kritiku maďarské vlády. Ta je také důkazem, že v letitém konfliktu s Evropskou unií lze spokojeně fungovat a ještě z ní „vytřískat“ kapitál před domácí veřejností.

Zastánci strany Fidesz se zahraniční kritikou nezabývají, ba naopak je možná utvrzuje v jejich přesvědčení. Podle Krasteva není tento postoj pouhým výrazem „odmítání toho, aby je soudili cizinci podle cizích standardů“, jsou tu i objektivní důvody, proč tato kritika často míří mimo terč a slouží v lepším případě jako chambre d’écho pro své hlasatele.

Zaprvé je to stále častější interpretace normality v kulturních pojmech (migrace, práva žen, LGBT) namísto v politickém smyslu (svobodné volby, svoboda projevu a pohybu). Když nizozemská zelená europoslankyně Judith Sargentiniová ve svém zevrubném hodnocení demokracie v Maďarsku rozebírá imigrační politiku, podmínky těhotných na pracovišti nebo ústavní definici manželství jako svazku muže a ženy, nelze přehlédnout zarputilost, s níž se snaží najít cokoliv, co by se dalo použít, ačkoliv to spíše než se stavem politických svobod v zemi souvisí s jejím levicovým přesvědčením, že hodnotový konzervativismus je roven autoritářství.

Zadruhé je to fenomén „roku nula“, ze všeho nejvíce připomínající dětskou říkačku o tom, jak se ze vzorných žáků stali darebáci. To je patrné zejména u dlouhé řady evropských intelektuálů, kteří postrádají kritický přístup vůči stavu před rokem 2010, potažmo 2015, přestože ten se výrazně přičinil o vzestup současných vlád. Fúze postkomunistů a liberálů si pro svůj „vzorný“ postoj k začlenění do evropských struktur, adopci neoliberálních politik bez ohledu na důsledky či otevřenost vůči zahraničnímu kapitálu získala obdiv a přátelství západních médií, která ztratila zájem o příběh „těch druhých“, aby se o třicet let později mohla sama sebe ptát: „Co se, k čertu, stalo s Viktorem Orbánem?“ Pokud se i my dnes ptáme, proč se Maďarsko rozhodlo rozejít s dědictvím „hodných žáků“, těžko můžeme začít vyprávění okamžikem „revoluce u uren“. Roubovat na střed Evropy faktory, které vedly k vítězství Donalda Trumpa v Americe, je podobně nefunkční.

Fidesz se svojí národně-konzervativní ideologií patří k volebně nejúspěšnější straně v Evropě. Spočívá jeho úspěch „jen“ v nebojácnosti při prosazování ostrakizovaných hodnot a v štědré sociální politice? Orbánův oblíbený autor, izraelský filosof Yoram Hazony, definuje národní konzervativismus v šesti základních bodech. Zaprvé je to veřejně sdílená náboženská tradice. Zadruhé přesvědčení o zákonech, které vycházejí ze „zdravého rozumu“. Zatřetí vzdělání jako respekt ke sdíleným tradicím. Začtvrté respekt ke specifickým národním zájmům a potřebám a opatrnost vůči globálním ekonomickým a politickým projektům. Zapáté omezení migrace, případně tlak na asimilaci migrantů v národních státech. Zašesté opatrnost vůči šíření liberálních doktrín ve světě a boj proti „arbitrarismu“ mezinárodních institucí. Nařčení maďarské vlády z autoritářství není založeno na potlačování nebo ovlivňování voleb, nýbrž na tom, že zvolená vláda demontuje ty komponenty, které plnému vyjádření vůle lidu brání. Polský levicový sociolog Sławomir Sierakowski hovoří o „demokratickém útoku na liberalismus“. Maďarští liberálové vzpomínají na časy, kdy byl maďarský ústavní soud považován za nejmocnější na světě. Jak se ale stalo, že se vůle lidu tak vzdálila?

Maďarsko po roce 1989

Maďarsko si většina starších našinců pamatuje jako pověstný nejveselejší „barák“ východního bloku. Zemi, kam se jezdilo za dobrou hudbou, knihami a dalším zbožím, kde existovalo drobné podnikání a režim nebyl tak zatuhlý jako v Československu. Za touhu po svobodě Maďaři zaplatili krvavou daň v povstání v roce 1956, ale jak šla léta, politika represí ustupovala tiché společenské dohodě. János Kádár uplatňoval heslo „kdo není proti nám, ten je s námi“ a výměnou za občanskou pasivitu se režim snažil lidem zabezpečit pohodlný život. Výsledkem bylo mimořádně vysoké zahraniční zadlužení, na obyvatele nejvyšší v sovětské vlivové sféře.

Posledním komunistickým předsedou vlády byl od listopadu 1988 do března 1990 Miklós Németh. Kariérní komunista s ekonomickým vzděláním se naplno zaměřil na reformy už s jednoznačným cílem transformace Maďarska v zemi s demokratickým politickým zřízením a tržním hospodářstvím. Komunistické špičky se připravovaly na proměnu své státostrany v levici západoevropského typu, k čemuž došlo v říjnu 1989, kdy se Maďarská socialistická dělnická strana (MSZMP) rozpustila a vznikla Maďarská socialistická strana (MSZP). U kulatého stolu zasedali zástupci již dříve vzniklých opozičních stran. Maďarské demokratické fórum (MDF) vzniklo v září 1987, sdružovalo konzervativní intelektuály a cítilo se reprezentantem věřícího, národního a buržoazního Maďarska. V březnu 1988 založilo 37 studentů z okruhu koleje Istvána Bibóa při univerzitě ELTE v Budapešti nezávislou radikálně antikomunistickou mládežnickou organizaci Fidesz. V listopadu 1988 pak vznikl Svaz svobodných demokratů (SZDSZ) se zaměřením na liberální voliče. Samostatnou činnost obnovily i některé tradiční politické strany, například malorolníci (FKgP), vítězové prvních poválečných a nadlouho posledních svobodných voleb.

Když sami komunisté začali pro maďarskou revoluci používat výraz „lidové povstání“, bylo jasné, že je to konec, neboť veškerá ideologie Kádárova režimu sestávala z věty, že rok 1956 byl kontrarevolucí. Symbolický pohřeb Imreho Nagye (popraveného komunisty 16. června 1958) v červnu 1989 byl už akcí v režii politické opozice, kde vládní politici přihlíželi jako diváci, a současně velkým dnem pro mladého právníka a spoluzakladatele Fideszu Viktora Orbána, který ve svém projevu před stovkami tisíc diváků otevřeně vyzval ke skoncování s komunismem a k odchodu sovětských vojsk. První svobodné volby se konaly v březnu a dubnu (druhé kolo) 1990 a znamenaly velký triumf národně-konzervativního tábora. Vítězem se stalo MDF následováno SZDSZ a FKgP, postkomunisté skončili s velkým odstupem čtvrtí a do parlamentu pronikl ještě Fidesz a křesťanští demokraté (KDNP). Vládu vytvořilo MDF s malorolníky a křesťanskými demokraty a premiérem se stal předseda MDF József Antall, humanitně vzdělaný intelektuál pocházející z nižší šlechtické rodiny a aktivní účastník maďarského povstání. Jeho odpůrci jej označovali za „panského člověka a muže minulého století“. Přihlásil se k tomu, že bude „premiérem 15 milionů Maďarů“, tedy i těch, kteří žili na území odloučených Trianonskou dohodou. Antall byl od počátku vážně onkologicky nemocný.

Prezidentem byl po dohodě zvolen Árpád Göncz (SZDSZ). Nové vládě dopadla na bedra zoufalá ekonomická situace země, zároveň Antall jako konzervativec prosazoval ideu sociálně-tržní ekonomiky v protikladu k Washingtonskému konsenzu liberalizace, privatizace, deregulace, jímž se řídila už Némethova vláda (sám Németh v roce 1991 odešel do Londýna, kde se stal viceprezidentem Evropské banky pro obnovu a rozvoj). Postkomunisté se prakticky okamžitě stali stoupenci tvrdých neoliberálních reforem, zatímco vláda i pod vlivem rozporů v MDF přestávala být akceschopná. Zahraniční dluh narostl do roku 1994 na 20 miliard dolarů. Za vlády MDF se také s novou intenzitou obnovil předválečný konflikt mezi velkoměstskými liberály a národními konzervativci. Protože Antall nedokázal v MDF nastolit pořádek a vnitřní disciplínu, získávalo na hlasitosti křídlo okolo krajně pravicového spisovatele s antisemitskými názory Istvána Csurky. Csurka později z MDF odešel a založil extremistickou Stranu maďarské spravedlnosti a života (MIÉP), která v letech 1998 až 2002 zasedala v parlamentu.

V liberálním táboře se nejvíce obávali růstu nacionalismu a SZDSZ v opozici nacházel společnou řeč s postkomunisty. Do té doby libertariánský a antiklerikální Fidesz byl rozdělený, část poslanců kolem Gábora Fodora prosazovala úzké spojenectví se SZDSZ jako s nejbližšími ideovými partnery, k tomu se ale stavěla Orbánova skupina odmítavě. V posledním roce Antallovy vlády se Orbán s premiérem sblížil a jeho politická orientace se pozvolna začala měnit. Dostával se do stále větších sporů s Fodorovým křídlem, a když byl v dubnu 1993 zvolen prvním předsedou strany a nahradil tak dosavadní kolektivní vedení, bylo jen otázkou času, kdy dojde k rozvratu. Fodor a jeho stoupenci opravdu nedlouho poté odešli do SZDSZ. V prosinci Antall zemřel a premiérem se stal ministr vnitra a podpředseda MDF Péter Boross. Premiérův důvěrník zemi především dovedl k volbám, avšak právě jeho vláda přijala dva zákony, které nejlépe ilustrují Antallův politický odkaz: zákon o agentech tajné služby (lustrace) a zákon o půdě, který zakazoval cizím fyzickým a právnickým osobám vlastnit ornou půdu v Maďarsku.

Ve volbách 1994 slavili úspěch postkomunisté s liberály. MSZP mohla vládnout sama, ale přítomnost SZDSZ jí kromě ústavní většiny dodávala navenek jakousi morální legitimitu. Premiérem se stal Gyula Horn, dlouholetý komunistický diplomat a ministr zahraničí v Némethově vládě. Stejně jako Antall s Borossem byl i on aktivním účastníkem povstání, leč na opačné straně – proti povstalcům bojoval po boku sovětské intervenční armády. Cílem Hornovy vlády byla rychlá „normalizace“ Maďarska podle evropských standardů, související s přípravou vstupu do EU a NATO. Vláda přijala půjčku Mezinárodního měnového fondu a podřídila se jeho podmínkám.

Ministr financí Lajos Bokros přišel s balíkem reforem a prostřednictvím devalvace forintu, zkrácení státních výdajů, zmražení platů, odbourání sociálních dávek a důchodové reformy se pokusil stabilizovat ekonomiku a zabránit hrozbě bankrotu. Reálné mzdy mezi lety 1995 až 1996 klesly o 18 procent, zatímco ceny v podobném poměru stouply. Kabinet zahájil masivní privatizaci včetně bankovního či energetického sektoru, které byly pro Antallovu vládu tabu. Podíl zahraničního kapitálu prudce vzrostl, v roce 1995 už bylo v Maďarsku 40 procent původně státních podniků vlastněno zahraničními investory, v České republice ve stejné době pouze pět procent. V průměru byly státní firmy privatizovány za 28 procent své hodnoty a země přišla o třetinu pracovních míst.² Díky reformám se podařilo nastartovat ekonomiku, zatímco protesty různých sociálních skupin od dělníků po studenty vláda ignorovala a ani po překlenutí nejhoršího se nepokusila nejtvrdší dopady zmírnit. To se projevilo na popularitě SZDSZ, která se propadla na šest procent. Liberálové pak už navždy zůstali malou stranou s voličskou základnou v Budapešti, byli však jazýčkem na vahách, který rozhodoval o vzniku socialistických vlád.

Na pravici mezitím probíhal proces konsolidace. Fidesz sice zaplatil za své vnitřní spory, slabou kampaň a nevyhraněnost, ale Orbán měl už jasnou vizi, kam bude stranu směrovat. Našel pro sebe roli sjednotitele pravice. Socialisticko-liberální spojenectví lakonicky komentoval slovy „srůstá to, co k sobě patří“, a rozhodně odmítl vstup do koalice. Bylo před ním hodně práce, tři pravicové strany plus Fidesz získaly ve volbách od 7 do 12 procent. K Antallově odkazu měl na jedné straně úctu, na druhé straně mu vyčítal slabost a naivitu – především to, že si „nechal před nosem ukrást“ kapitál a média. Protože odchodem Fodorova křídla skončily i mediální sympatie vůči Fideszu, shrnul Orbán v roce 1995 situaci pravice na mediálním trhu příměrem k holému zadku. Straně do názvu přibylo slovo „polgári“, které má v maďarštině vícero významů – občanský, buržoazní, měšťanský i úřední. V tomto případě vyjadřovalo všelidovou a pronárodní orientaci strany. Fidesz prosazoval dělení na mladé „polgári“ Maďarsko a staré Maďarsko postkomunistů. Orbán chtěl dokázat, že jeho odpůrci ve straně, kteří tvrdili, že je nemožné „být víc věřící než MDF, lépe zastupovat venkov než malorolníci“ a že jedinou cestou k úspěchu je pakt s liberály, neměli pravdu. Kritizoval vládu, že realizuje zájmy nadnárodních finančních skupin, že se Horn chová, jako kdyby byl vyslancem MMF a ne premiérem Maďarů. Hlavním cílem privatizace by mělo být vytvoření maďarské střední třídy, zatímco zahraniční kapitál má vlastní zájmy a musí být přinucen sloužit národu. Strana vsadila na konzervativní a náboženské hodnoty i na práva Maďarů v okolních státech.

Orbán byl úspěšný a v roce 1998 nastoupilo další střídání stráží. Fidesz vytvořil koalici s MDF a malorolníky a pod heslem „jeden tábor, jeden prapor“ pokračoval v integraci pravice do jediného subjektu. Vláda zrušila či omezila některá z nejdrsnějších opatření v sociální oblasti, na druhou stranu dbala i rozpočtové odpovědnosti (zadlužení kleslo na nejnižší hodnotu 55 procent HDP v roce 2001), kladla důraz na mladé rodiny, důchodce a už zmíněné zahraniční Maďary, což vyvolávalo napětí se sousedy. Dovedla Maďarsko do NATO a soustředila se na hájení národních zájmů při vyjednávání o vstupu do EU (známý je Orbánův výrok z té doby, že život existuje i mimo EU). Fidesz v roce 2000 opustil Liberální internacionálu a získal afilaci do Evropské lidové strany. Vláda vykazovala některé autoritativnější způsoby řízení, především ve vztahu k parlamentu, a měla vleklý konflikt s primátorem hlavního města Gáborem Demszkym, ekonomicky ale byla úspěšná, během čtyř let se snížila nezaměstnanost a vzrostla spotřeba obyvatelstva. S dědictvím komunismu se snažila vypořádat prostřednictvím vzniku nových institucí, jako bylo např. muzeum Dům teroru, a obecně prováděla politiku s historizujícími prvky. Pár týdnů před volbami v roce 2002 Orbán vyzval své voliče, aby nosili sváteční maďarské kokardy, což umožňovalo voliče pravice a levice odlišit na první pohled. Fidesz měl nakročeno k obhajobě, většina průzkumů mu přisuzovala vedení.

Jenže po do té doby nejvyhrocenější kampani v maďarských dějinách, která rozdělila společnost s nevídanou intenzitou, Fides těsně prohrál. Koalice Fideszu a MDF měla 188 křesel, zatímco MSZP a SZDSZ 198. Pro Orbána to byl těžký šok. V prvotním otřesu vyhlásil mobilizaci pravice a konaly se masové demonstrace pod heslem „Vlast nemůže být v opozici“. Na tu největší na Kossuthově náměstí přišlo půl milionu lidí. Orbán brzy pochopil, že je to slepá ulička, příčiny porážky začal hledat jinde a našel dvě největší. Zaprvé to byla institucionální slabost Fideszu, křehké a málo početné stranické struktury a absence pevného zakořenění ve společnosti. Orbán měl pocit, že neexistoval dostatek aktivistů a místních organizací bylo málo, zatímco socialisté měli obrovskou základnu: ze zhruba 800 tisíc členů někdejší komunistické státostrany se členy MSZP stalo asi jen 50 tisíc lidí, ale i to bylo nesrovnatelně mnoho. Za druhou příčinu porážky pak považoval média, z nichž valná většina byla levicově liberální orientace, a Fideszu tudíž nepřejícná. Orbán tedy vytyčil dva cíle, které šly spolu ruku v ruce: vybudování silné společenské základny a vlastních soukromých médií.

Socialisté se poučili z porážky v roce 1998, takže tentokrát vsadili na neoliberální kurz s výraznými sociálními prvky. V praxi pokračovala privatizace zbývajících odvětví a příjmy státu se snižovaly, zato výdaje začaly rychle růst. Vedle důchodů a sociálních podpor se o polovinu zvýšily platy aparátu státních zaměstnanců, od dob kádárismu robustnímu. Deficity vláda vykrývala půjčkami u zahraničních věřitelů a k témuž nabádala Maďary – kvůli nestabilitě forintu si měli brát hypotéky v zahraničních měnách: eurech, švýcarských francích či japonských jenech. V poměru k HDP bylo Maďarsko v roce 2006 sedmou nejzadluženější zemí na světě. Ani ne měsíc po nástupu vlády se ukázalo, že premiér Péter Medgyessy byl v 70. a 80. letech agentem rozvědky. To se i v Maďarsku, kde existovala přiznaná personální kontinuita mezi komunisty a socialisty, zpočátku zdálo nepřijatelné, a SZDSZ požadoval premiérovu okamžitou demisi. Nestalo se nic a liberálové své výhrůžky nesplnili. Medgyessyho kariéru ukončily o dva roky později personální spory v koalici a prohrané první volby do Evropského parlamentu. Vládní strany se dokázaly shodnout na jediném kandidátovi – původně Medgyessyho poradci, později ministrovi sportu Ferenci Gyurcsánym. Gyurcsány býval vysokým představitelem Komunistického svazu mládeže (KISZ) a jeho žena pocházela z rodiny komunistického pohlavára padesátých let. Po pádu režimu se stal úspěšným podnikatelem, podle zlých jazyků především díky množství neformálních vazeb, které on a jeho vyženění příbuzní měli; v roce 2002 byl padesátým nejbohatším Maďarem. Zajímavostí může být, že právě Gyurcsánye Orbán v jednom dokumentu z roku 1988 označil za „jediného schopného KISZáka“.³

Mezitím Fidesz zapouštěl kořeny. Krátce po volbách přišel Orbán s nápadem využít energii zmobilizovaného pravicového elektorátu a vytvořit po celé zemi síť neformálních „občanských kroužků“. Tam se měli pravicoví voliči scházet a diskutovat o problémech ve svém okolí. Změna struktury strany, rozšíření členské základny na masovou, se musela promítnout i do vedení – v roce 2003 Orbán znovu získal předsednictví a svou moc ve straně už jen upevňoval. Zároveň započal „přístupové“ rozhovory s řadou občanských iniciativ a středopravicových straniček. V roce 2002 měl Fidesz pět tisíc členů a díky akci s občanskými kroužky jich brzy bylo třicet tisíc. Integrace takového množství členů v krátkém čase byla komplikovaná, ale z větší části se podařila. Ve Fideszu dostali nápad, jak do dění vtáhnout i pasivnější část národa – národní petice a pak i konzultace, tedy dotazníky na různá témata, kterými strana obesílala všechny maďarské domácnosti. Běžně se jich vracelo přes milion. Pokladník strany Lajos Simicska si vzal na starost média a postupně vznikly soukromé televize Hír TV a Echo TV, několik časopisů a jedno rádio. Pro pravici získal Simicska i tradiční deníky Magyar Nemzet a Magyar Hírlap, kde si pravicový volič konečně mohl přečíst názory, s nimiž souzněl. V už zmíněných volbách do Evropského parlamentu Fidesz uspěl se 47 procenty hlasů a zdálo se, že za dva roky nemůže nevyhrát. Ovšem byl tu ten schopný Gyurcsány.

Kampaň Fideszu před volbami v roce 2006 byla v porovnání s lety 1998 i 2002 špatná. Především zvolila nešťastné heslo „Žije se hůř než před čtyřmi lety“ – nebyla to pravda a nemohl to s vážnou tváří tvrdit ani nejzarputilejší volič pravice. Socialisté rozjeli pompézní život na dluh a Fidesz nebyl důvěryhodný, když to na jednu stranu kritizoval a na druhou se je snažil ještě přelicitovat. V předvolební debatě chtěl Orbán vedle agresivního Gyurcsánye působit konsenzuálně, ale vůbec to nevyšlo; Gyurcsány vypadal sebejistě, Orbán nervózně a schlíple. Byla to Orbánova nejhorší debata v životě, tak špatná, že se později bude spekulovat, zda to nebyl záměr. Ačkoliv oba byli vynikající řečníci, Gyurcsány tentokrát Orbána na hlavu porazil. Sypal z rukávu čísla, kterým Orbán ani nemohl oponovat – ministr financí rozhodl, že reálnou bilanci státu před volbami nezveřejní. Ránu Fideszu zasadilo i MDF, které se rozhodlo jít samostatně. Maďarský volební systém vždy zvýhodňoval silné strany, a kdyby vytvořili jednu kandidátku, získala by bonus. MDF tak sice do parlamentu těsně proniklo, avšak SZDSZ měl více hlasů. Před druhým kolem si MDF dalo podmínku, že premiérem nebude Orbán. Ten to přislíbil, což se ukázalo jako další fatální chyba, voliči byli silně emocionálně spojeni s jeho osobou. Fideszu už podruhé nestačilo k vítězství přes 40 procent hlasů. Vláda socialistů s liberály tak mohla pokračovat, naopak Fideszu hrozila dezintegrace a Orbánovi výměna. Všechny přesvědčil, že k úspěchu je nezbytný silný lídr, jenže neuspěl, a porážka šla za ním. Ale nemělo to trvat dlouho, brzy po volbách si Gyurcsány vstřelil spektakulární vlastní gól.

Orbánova triumfální jízda

Nahrávka z květnového kongresu v Balatonőszödu se na veřejnost dostala 17. září 2006, kdy ji odvysílalo Magyar Rádió. Ve vulgárním projevu se Gyurcsány snažil poslance vybudit k reformám. Přiznal, že čtyři roky nedělali nic, všechno „zkurvili“ a volby vyhráli jen proto, že o situaci země „lhali ráno, večer i v noci“ a „boží prozřetelnost, peníze ze světového hospodářství a stovky triků mohou za to, že jsme to přežili“. Demonstrace vypukly okamžitě, záznam byl zveřejněn odpoledne a už večer se sešlo několik tisíc demonstrantů. Druhý den bylo již přes 40 tisíc protestujících a někteří se pokusili dostat do budovy státní televize. Policie proti nim tvrdě zasáhla. Její zásah a vyjádření Gyurcsánye, že o rezignaci přemýšlel jen asi tři minuty, vedly ke krvavé noci na 19. září, kdy demonstranti opravdu pronikli do televize a přerušili vysílání. Policie musela povolat posily, aby se do zabarikádované budovy dostala. Hořela auta i budovy, sanitky rozvezly do nemocnic stovky zraněných demonstrantů i policistů. Početné demonstrace vydržely ještě týden, pak jejich intenzita opadla, ale cyklicky se vracely až do konce volebního období. Velmi divoké byly demonstrace na padesáté výročí povstání, demonstranti u parlamentu prorazili kordony, sami zatarasili jinou přilehlou ulici ukradeným autobusem a házeli na policisty lahve a kamení. Policie odpověděla vodními děly, z nichž na demonstranty stříkala modrou a zelenou tekutinu, slzný plyn a došlo i na gumové projektily. Proti účastníkům Orbánova projevu se rozjela na koních a některé lidi zbila obušky. V nemocnici skončil s rozbitou hlavou a zlomenou rukou i poslanec Fideszu Máriusz Révész. Demonstranti ukradli několik vozidel včetně obrněného a zprovoznili starý sovětský tank T-34, kterým se rozjeli proti těžkooděncům.

Gyurcsány nemínil vyvodit osobní odpovědnost a byl čím dál arogantnější, Fidesz se bál postavit do čela protestů a hrál roli tichého beneficienta lidového hněvu. Levice obviňovala Fidesz, že může za nepokoje a rozbité město, Fidesz po nesplnění ultimáta na odstoupení, které bylo jen politickou hrou, začal premiéra zcela ignorovat; při jeho projevech poslanci odcházeli ze sálu. V komunálních volbách na podzim 2006 získal Fidesz už 53 procent hlasů, ale ani to Gyurcsánye nepřimělo odstoupit. Bylo to „venku“ a jeho vládě nezbylo než se pokusit o reformy. Následující roky se nesly v duchu úsporných opatření a škrtů, zvyšování daní a zavádění poplatků. Fidesz ale vládě nic neulehčil a v roce 2008 vyvolal úspěšné referendum o reformě zdravotnictví, která zaváděla platby u lékaře a v nemocnici, a o školném. Socialisté se referendu snažili všemožně zabránit, ale výsledky byly drtivé: proti politice vlády se postavilo přes 80 procent hlasujících. Krátce poté kabinet opustili liberálové, kteří se rozhodli na poslední chvíli pokusit o záchranu, vládu ale nadále podporovali jako menšinovou. To už nastupovala světová hospodářská krize a pro Maďarsko nadcházel okamžik pravdy. Země byla na pokraji státního bankrotu, kvůli klesající hodnotě forintu nebyly desetitisíce rodin schopny platit úvěry v cizích měnách, stoupala nezaměstnanost, přibývalo bankovních loupeží i drobné kriminality, hlavně mezi nejchudšími Romy. Za ochranu většiny se namísto nefunkční policie začaly brát bojůvky radikálů z Jobbiku, kterému se v průzkumech stále více dařilo. Došlo k několika rasově motivovaným vraždám Romů.

V této situaci v březnu 2009 Gyurcsány konečně rezignoval a byl nahrazen dosavadním ministrem rozvoje a hospodářství Gordonem Bajnaiem. Kromě Bajnaie žádný z kandidátů o funkci premiéra nestál. Bajnai uvedl, že funkci přijímá proto, že nemá žádné politické ambice a jeho jediným cílem je stabilizovat ekonomiku i za cenu značných bolestí a dovést zemi k volbám. Orbán, který byl po léta zvyklý objíždět celou zemi a každý den mít několik mítinků s voliči, nemusel dělat nic. Lidé byli mobilizováni dostatečně, stačilo vytvářet kanály, kudy se hněv mohl ubírat, aby Jobbik nedokázal přesvědčit voliče, že za jejich potíže mohou Romové a Židé. Heslo bylo prosté a všeříkající, „elég!“ – dost! Dlouho před volbami bylo jasné, že Fidesz (ve volební koalici s KDNP, která nahradila „nespolehlivé“ MDF) vyhraje a povládne sám, byla jen otázka, zda s ústavní většinou. Orbán sliboval kompletní přestavbu, zavedení práva a pořádku, vytvoření milionu pracovních míst a především obnovení národní hrdosti; s Orbánem jako premiérem dopředu počítalo Maďarsko i Evropa. Výsledek byl knockoutový, Fidesz získal 68 procent mandátů a bezprecedentní moc. Socialisté skončili s velkým odstupem druzí a na záda jim dýchal Jobbik. Poslední stranou, která těsně uspěla, byli antiglobalističtí zelení (LMP). Dávní ideoví nepřátelé MDF a SZDSZ vytvořili společnou kandidátku, ale i tak byl jejich výsledek fatální: méně než tři procenta. Byl to konec jedné éry, faktický zánik hybných sil maďarské tranzice. Z tradičních stran na scéně zůstaly jen Fidesz a MSZP.

Před volbami Orbán hlásal „malé vítězství, malé změny – velké vítězství, velké změny“, přesto jejich expresní tempo zaskočilo doma i v zahraničí. Orbán se netajil záměrem konzervativní revoluce, která měla prostoupit všemi oblastmi života. Podle svého životopisce Igora Jankeho⁴ chtěl, aby změny byly co nejhlubší a obtížně vratné. Řada jeho kroků, systémového i symbolického rázu, šla přímo proti nepsanému evropskému konsenzu. Byla rychle sepsána nová ústava, do níž se vrátil Bůh a dosti zidealizovaný obraz národa, objevil se i odkaz roku 1956, ostré odsouzení komunismu a jeho „politických dědiců“, deklarace manželství jako svazku muže a ženy aj. Maďarská republika se přejmenovala na Maďarsko – ústavní zřízení se nezměnilo, ale podle mínění maďarské pravice republika nepřinesla Maďarsku nic dobrého a není důvod se k ní hlásit. Ze symbolických změn stojí za zmínku i první zákon přijatý novým parlamentem – vyhlášení 4. června (dne Trianonské dohody) Dnem národní soudržnosti. Symbolický přesah – byť i systémový a zahraničněpolitický – měl také zákon, který konečně umožnil Maďarům ze sousedních států nabýt maďarské občanství. V této otázce se roku 2004 konalo referendum, pro nízkou účast neplatné, v němž Fidesz podporoval možnost „ano“, zatímco Gyurcsányova vláda se postavila ostře proti. Přízeň zahraničních Maďarů, z nichž občanství, a tím pádem i volební právo získal do dnešního dne více než milion lidí, už levice nikdy nezískala. Vláda aktivně vystupuje na jejich obranu a na budově parlamentu v Budapešti vlaje zástava rumunských Sikulů, maďarské menšiny nejistého původu, která v Rumunsku usiluje o autonomii.

Vítězství Fideszu se výrazně promítlo do podoby veřejnoprávních médií, odkud byli stejně jako v roce 2002 vyhozeni novináři spojení s předchozí politickou garniturou. Je otázkou, zda o maďarských státních médiích vůbec lze hovořit jako o veřejnoprávních, neboť právě socialistická vláda zrušila koncesionářský poplatek, a televize se tak stala plně závislou na politické vůli. Míra podřízení státní televize a rádia vládní straně po roce 2010 dále oslabovala jejich postavení na trhu a dnes má hlavní zpravodajský kanál M1 zhruba jen tříprocentní podíl na sledovanosti. Vůči mediálnímu konglomerátu Fideszu, který se po vítězství ve volbách ještě rozšířil o populární komerční televizi TV2 nebo zpravodajský web Origo, stojí nejsledovanější komerční televize RTL klub s německým vlastníkem, politický kanál ATV s maďarskými vlastníky, deník Népszava dosud spjatý s levicí, nejčtenější týdeník HVG nebo rádiová stanice Klubrádió. Provládní média dominují ve většině kategorií, bez většího zájmu liberálů se vládě podařilo převzít regionální tisk, přesto není problém obklopit se výhradně médii s opozičním zaměřením. Ty pak vládní média na hlavu porážejí v případě internetu – nejčtenějším zpravodajským webem byl donedávna Index se šesti miliony uživatelů měsíčně (pro porovnání nejčtenější tištěný deník Népszava má prodej kolem 20 tisíc), po odchodu většiny redakce v červenci 2020 však není jasné, jakým směrem se bude dál ubírat. Roli Indexu může zastoupit hned druhý nejčtenější zpravodajský web s opoziční orientací 24.hu, redakce Indexu však již oznámila spuštění nového projektu. Pro maďarskou mediální scénu je charakteristická absence solidarity na obou stranách. Když se v roce 2015 s Orbánem rozešel Lajos Simicska, obrátil celý svůj konglomerát médií proti Fideszu. Novináři, kteří na tuto změnu nebyli ochotni ze dne na den přistoupit, byli vyhozeni.

V kulturní sféře či ve vzdělávání vláda svou dominanci budovala postupně prostřednictvím personálních obměn a vytváření „správních“ institucí, pod něž se nově soustředily dříve formálně nezávislé organizace (především ty, v nichž vždy výrazně převažoval levicový světonázor). Protože se v tomto případě jednalo o spor dvou angažovaných menšin, pro nějž se zažil výraz „kulturharc“ (kulturní boj), a protože se odehrává nepřetržitě a zapojují se do něj všechna média, je o něm také nejvíce slyšet, ačkoliv mobilizaci širokých společenských mas vyvolaly z logiky kulturharcu vybočující projekty, jako nápad zdanit internet nebo uspořádat v Budapešti olympijské hry. V obou případech také vláda tlaku ulice ustoupila, což se v případě kulturního boje nestává.

Navzdory určitým pokrokům během Bajnaiovy poloúřednické vlády zůstávala nejpalčivějším problémem Maďarska ekonomika. A právě v ekonomice se Orbánův kabinet rozhodl pro neortodoxní metody. Situaci dlužníků s hypotékami v cizích měnách řešil na úkor bank, které se musely nově zařídit podle kurzu Maďarské národní banky, a dokonce zpětně kompenzovat klienty. Odmítl další půjčku MMF, protože byla vázána na podmínku, že se Maďarsko „vzdá ekonomických experimentů“. Na koncerny podnikající v energetice, telekomunikacích, bankovnictví a pojišťovnictví a velkoobchodě vláda uvalila krizovou daň ze zisku. Z peněz ze „znárodněného“ druhého pilíře důchodového systému v hodnotě 14 miliard dolarů nakoupila zpět podíly ve strategických podnicích. V roce 2013 předčasně splatila půjčku MMF a téhož dne byla maďarské pobočce fondu vypovězena nájemní smlouva. Svou ekonomickou politikou proti sobě Orbánova vláda nejprve popudila zahraniční velkokapitál, média i politiky, brzy se však potvrdila přizpůsobivost korporátního světa – ten naoktrojovaná pravidla akceptoval a až na několik bank se nesplnily alarmistické předpovědi, že Maďarsko všichni opustí nebo přenesou zátěž na klienty. Jednou z velkých bolestí maďarského hospodářství býval vysoký počet invalidních důchodců a naopak nízký počet lidí odvádějících daně. Vláda započala verifikace žádostí o předčasný odchod do důchodu a omezila jej v případě armády a policie. Pro většinu populace se pak důchodový věk zvýšil o tři roky (naopak pro soudce se kvůli výměně kádrů snížil o osm let). V rámci vize „společnosti založené na práci“ snížila podporu v nezaměstnanosti na pouhé tři měsíce a zavedla systém veřejných prací. Délka poměru je maximálně 12 měsíců, lze jej prodloužit o dalších šest. V roce 2016 pracovalo v programu 223 tisíc Maďarů (41 procent nezaměstnaných), cílem je udržovat pracovní návyky a motivovat je k hledání lépe placené práce. Svému slibu vytvořit milion pracovních míst se vláda alespoň přiblížila, v roce 2020 pracovalo o 800 tisíc Maďarů více než před deseti lety. Zavedla významné daňové úlevy pro rodiny s dětmi, díky odkoupení energetických koncernů mohla snížit nadsazené ceny plynu a elektřiny, což občanům pravidelně důrazně připomíná ve vyúčtování. Deficit státního rozpočtu se Orbánově vládě podařilo ustálit pod tři procenta a zadlužení země už roky klesá.

Snahy o diverzifikaci zahraničního obchodu především do Asie, kterou Orbán pokládá za kontinent budoucnosti (ve svém slavném projevu o liberalismu z roku 2014 označil za příklad úspěšných zemí Singapur, Čínu, Indii, Rusko a Turecko), byly vyjádřeny i v symbolické rovině přejmenováním ministerstva zahraničních věcí na ministerstvo zahraničního obchodu. Maďarsko od té doby jeví (s výjimkou pronásledovaných křesťanů, pro něž byl zřízen vlastní vládní úřad) minimální zájem o otázky lidských práv a v jeho zahraniční politice převládá tvrdý realismus. Politika „otevření na východ“ přinesla hojně kritizované kroky, jakým bylo například svěření dostavby jaderné elektrárny Paks Rusům, není však bez zajímavosti, že v roce 2019 se největším investorem v Maďarsku poprvé nestalo Německo, nýbrž Jižní Korea. Kontroverzním rozměrem neortodoxní ekonomiky je vytváření vlastenecké „národní buržoazie“ jako kontrapunktu vůči zahraničnímu kapitálu a „rudým baronům“, tedy Maďarům, kteří zbohatli z divoké privatizace za socialistických vlád. Problémem je, že příslušníci nové buržoazie ve zvýšené míře vykazují přátelské či příbuzenské vazby na vládní politiky a systém přerozdělování veřejných zakázek je silně zpolitizovaný. Postavení státu a kapitálu je opačné, než jaké známe například z České republiky. Kapitál neovlivňuje politiky, nýbrž je vůči nim v podřízené roli.

V roce 2009 Orbán hovořil o tom, že v příštích letech nahradí „duální silový prostor centrálním“. Jinak řečeno, namísto souměrného systému dvou velkých stran povládne strana jedna, která „dokáže artikulovat věci národního zájmu“. Nejednalo se o výhrůžku, spíše o konstatování – bylo jisté, že socialisté skončí s výpraskem, a jiná tak velká a populární strana jako Fidesz v Maďarsku nebyla. Záhy přišly změny, které se v principu líbily všem s výjimkou zasažených, ale v praxi znamenaly i větší koncentraci moci: počet ministerstev se snížil na osm včetně superministerstva lidských zdrojů. Zvýšil se přitom vliv úřadu premiéra, ministr řídící úřad vlády je de facto druhým mužem ve státě, a počet poslanců v jednokomorovém parlamentu klesl z 386 na 199. S tím souvisel i nový volební systém, v němž bylo zrušeno druhé kolo, upravily se hranice některých volebních obvodů a posílily většinové prvky: 106 poslanců se volí v jednomandátových obvodech, zbytek vzejde z celostátního hlasování pro kandidátní listiny. Jednalo se o ideální uspořádání pro scénář fragmentované opozice neschopné dohody.

Rok 2015 a migrační krize

S nepřízní zahraničí se konzervativní vláda musela vypořádávat od začátku. Když v lednu 2011 začalo maďarské předsednictví EU, Orbána v Bruselu čekal pískot levicových europoslanců, které znepokojil návrh nové ústavy či přijatý zákon o médiích. První debata na téma stavu demokracie v Maďarsku proběhla na půdě Evropského parlamentu ve Štrasburku na počátku roku 2012. Orbán přijal pozvání a vystoupil s projevem, jehož adresátem byli očividně Maďaři. O den později se v Budapešti konala velká, statisícová demonstrace na podporu vlády pod heslem „Nebudeme kolonie“. Takové výjevy se pak rok od roku opakovaly, Orbán si zvykl využívat půdu europarlamentu a zdrcující, přehnanou a ideologicky motivovanou kritiku pro vlastní prospěch. Přesvědčení, že západní elity vždy upřednostňovaly postkomunistické vlády, které nedbaly národních zájmů a sloužily mezinárodnímu kapitálu, přičemž Maďarsko zruinovaly, bylo mezi maďarskými pravicovými voliči všeobecné.

Do popularity vládní strany, která v prvních dvou letech prudce spadla, se více promítala domácí situace. I když se vláda snažila nejít cestou úspor (austerity), některá z Bajnaiových opatření musela nechat v platnosti. Základní sazba DPH je dodnes v Maďarsku rekordně vysoká (27 procent) a útok na soukromé důchodové pojištění vyvolal v řadách obyvatelstva také neklid. Celková situace se začala výrazněji stabilizovat až v roce 2013. Vláda navíc za první dva roky vychrlila obrovské množství zákonů, obvykle formou zákonodárných iniciativ poslanců, čímž způsobila chaos, protože se musely často měnit nebo i rušit. Následoval trapný skandál prezidenta Pála Schmitta, který musel odstoupit poté, co se ukázalo, že naprostou většinu své dizertační práce opsal. Nakonec si ale všechno „sedlo“, strašení liberálů krachem se nevyplnilo a Maďarsko si svou neortodoxní cestu obhájilo. Hospodářství začalo růst, vláda dostala prostor rozvíjet i svou pozitivní sociální vizi a Fidesz v roce 2014 udržel těsnou ústavní většinu 133 hlasů. Základem triumfu Fideszu bylo velké vítězství v jednomandátových obvodech, kde porazil levicové spojenectví poměrem 9:1. Na celostátní listině úspěšný Jobbik čekal osud UKIP v britských volbách – v jednomandátových obvodech nezískal ani poslance, totéž platilo i pro zelené LMP. Krátce po volbách ale vláda udělala několik chyb, nové zdanění internetu vyhnalo do ulic i pasivní Maďary, především mladé, a v tisku se začal propírat Orbánův rozchod se Simicskou, jenž Orbána veřejně označil velmi hrubým výrazem.

Jeho výlev je dodnes nejpopulárnějším heslem opozice, která okamžitě zapomněla, že nikdo v Maďarsku toho pro „Orbánův režim“ neudělal za tři dekády víc než Simicska. Coby nová směna do Simicskových médií nastoupili novináři z levicového tisku, kteří začali odhalovat různé vládní přečiny a korupci – tedy konkrétně to, kdo benefituje ze státních zakázek poté, co od nich byl odříznut sám Simicska. Jenže v okamžiku, kdy popularita Fideszu začala opětovně klesat a Orbán se po rozchodu se Simicskou (který pro něj musel být bolestivý i osobně, neboť se přátelili od gymnaziálních let) nacházel v celkové defenzivě, udeřila s plnou silou migrační krize. Maďarsko se nacházelo na balkánské trase a podle vládních statistik jeho hranice v letních měsících roku 2015 nelegálně překročilo přes 400 tisíc lidí. Prakticky nikdo z nich přitom neplánoval v Maďarsku zůstat a žádat tam o azyl. Mířili do bohatých západních zemí, především do Německa, které z vlastních morálních a ekonomických pohnutek nadřadilo humanitu a pomoc lidem v nouzi nad platná pravidla. Naproti tomu Orbánova vláda na pravidlech trvala, přičemž se za to setkala s hromy a blesky západního intelektuálního světa, liberálních politiků a médií, nařčením z fašismu, výhrůžkami (mj. vyloučením z EU),⁵ účelovým zkreslováním reality – známé jsou v Maďarsku například záběry, na nichž migrant shodí svou ženu a dítě do kolejiště, přičemž policista, který se jim snažil pomoci, byl v západních médiích prezentován jako ten, před kým se rodina nešťastně choulí na zemi.

Orbánův tvrdý a pragmatický přístup – který se nakonec stane tichým unijním konsenzem – mu vynesl nejen utužení pozic doma, kde se v oněch horkých měsících roku 2015 setkával s významnou podporou. Právě zdrcující kritika ze zahraničí umožnila Maďarsku začít hrát na celoevropské scéně roli výrazně přesahující geopolitickou a ekonomickou sílu země. Orbán správně vycítil, že na masové migraci, která v západních zemích trvá nejméně od 60. let minulého století, nikdy nebyl žádný celospolečenský konsenzus. Politici se k tomu stavěli po desetiletí právě tak pasivně jako v roce 2015, mlčení mas bylo vynucené sociálněpolitickým tlakem, z migrace se na Západě stalo téma, o němž se už nedá bavit normálně. Diváci BBC museli být v šoku, když ministr zahraničního obchodu Péter Szijjártó klidně a dobrou angličtinou říkal rozzuřené moderátorce, že Maďarsko si přeje být i nadále kulturně homogenní zemí, osobuje si právo se tak rozhodnout, stejně jako se Británie kdysi rozhodla pro multikulturní společnost. Orbán pozvedl prapor odporu a Maďarsko napříč Evropou získalo mnoho odpůrců, ale i mnoho příznivců, stalo se jakýmsi druhým Izraelem – zemí, na niž má každý názor. Doma se migrace stala tématem absolutním. S postupem času přibyl též americký finančník maďarského původu George Soros – bylo to poměrně logické: opozice byla příliš slabá, dezintegrovaná a potácející se ve vlastních problémech, než aby mohla být důstojným protivníkem. K migraci nebyla schopna zaujmout stanovisko, spíše lavírovala před vyhraněným názorem voličů. Soros je nepochybně ideologický protipól maďarské vlády, přiznaně financuje politické aktivity v souladu se svým viděním světa, v němž je podle jeho vlastního vyjádření pro Bloomberg zájmem uprchlík a hranice překážkou.⁶ K Maďarsku má dodnes silné vazby, právě sem umístil svou univerzitu a snažil se interferovat i do maďarské politiky – podle Jankeho se mj. v roce 1994 pokusil přimět zástupce Fideszu, aby šli do koalice socialistů s liberály, kterou na rozdíl od MDF podezřelého z nacionalismu podporoval.

Závěr

S tématy migrace a Soros Fidesz v roce 2018 zopakoval „kétharmad“, tedy dvoutřetinové vítězství a ústavní většinu. Volební účast byla velmi vysoká, téměř 70 procent. Opozice po osmi letech nedokázala etablovat stranu, která by byla schopna Fideszu konkurovat jako kdysi MSZP, ani (pro četné osobní animozity i programové rozdíly) vytvořit účelové spojenectví alespoň do jednomandátových obvodů. Snažila se poukazovat na systémovou korupci a Fidesz pokořit sociálními sliby „všechno všem“. V Maďarsku obecně chybí strana, která by naopak navrhovala zeštíhlení státu a plédovala za volnotržní ekonomiku. Na druhém místě skončil Jobbik, vystupující nově jako středopravicová strana, za ním tři další levicové strany. Fidesz tak dokonal „hattrick“, do roku 2022 může rozvíjet svou vizi neliberální demokracie jako doposud – bez nejmenších překážek. Na další roky ohlásil především boj proti demografickému úpadku, jemuž Maďarsko čelí již od 70. let. Rekordně nízkou porodnost mělo Maďarsko v roce 2011, kdy na jednu ženu připadalo 1,23 dítěte. Propopulační politikou se vládě podařilo toto číslo zvýšit na zhruba 1,6. Po daňových úlevách vláda nabízí výhodné půjčky na bydlení rodinám, které budou mít alespoň tři děti, příspěvek na nákup sedmimístného automobilu či úplné odpuštění daní ženám se čtyřmi dětmi. Na rodinnou politiku Maďarsko aktuálně vynakládá rekordních 5 procent HDP a lidé ve středním věku byli v roce 2018 největší voličskou skupinou Fideszu.⁷ Pokračuje centralizace dalších oblastí veřejného života, akademické či kulturní sféry. Protesty mají spíše malou intenzitu a jsou jednorázové. Podle rozsáhlého průzkumu think-tanku Policy solutions z roku 2020 považuje 57 procent Maďarů za největší plus deseti let vlády Fideszu podporu rodin, 45 procent obranu před migrací a 35 procent snižování režijních cen energií. Ze všech tří oblastí vláda udělala svá vlajková témata. Pokud jde o negativa, 56 procent zmiňuje špatný stav zdravotnictví, 34 procent považuje za problém příliš velkou nerovnost a 31 procent špatné jednání se zaměstnanci. Jen 11 procent mezi třemi největšími problémy uvedlo tvrzení „v Maďarsku už není demokracie“.⁸

Na podzim 2019 Fidesz zaznamenal citelné ztráty v komunálních volbách, v nichž opozice poprvé spolupracovala formou společných kandidátů. Spolupráci minimálně ve 106 jednomandátových obvodech avizuje i na rok 2022, kdy se budou konat příští parlamentní volby. Její spojenectví nadále komplikují programové a personální konflikty, přítomnost Jobbiku na jedné straně a Ference Gyurcsánye na druhé. K srpnu 2020 se rozpadlo již několik komunálních koalic vzniklých po podzimních volbách. Z první vlny pandemie vyšel Fidesz posílený a jeho preference v průzkumech dnes přesahují 50 procent, což by pro stranu znamenalo nejlepší výsledek od roku 2010. Zatímco se na mezinárodní scéně referovalo o koronavirové diktatuře v Maďarsku, doma se Orbánově vládě podařilo vlákat opozici do pasti. Odmítáním součinnosti jako kdyby se stavěla proti opatřením na ochranu lidí a ekonomiky. Tolik diskutovaný nouzový stav ukončilo Maďarsko jako jedno z prvních mezi evropskými státy. Druhá, silnější vlna epidemie však pro zemi s dlouhodobě podfinancovaným zdravotnictvím a zranitelným hospodářstvím představuje velkou výzvu.

Poznámky

1. Originální název je Nemzeti Együttműködés Rendszere.
2. László György, Creating the balance: The Mission of Economic Policy. Századvég, 2019.
3. Jednalo se o Mi leszel, ha nagy leszel? od Fekete Doboz Alapítvány.
4. Igor Janke, Forward!: The Story of Hungarian Prime Minister Viktor Orbán. Aeramentum Books, 2015.
5. https://www.politico.eu/article/luxembourg-foreign-minister-jean-asselborn-hungary-should-leave-eu/
6. https://www.bloomberg.com/news/articles/2015-10-30/orban-accuses-soros-of-stoking-refugee-wave-to-weaken-europe
7. https://dailynewshungary.com/election-2018-poll-ruling-parties-strongest-age-groups
8. https://www.policysolutions.hu/hu/hirek/496/orban10_publikacio?fbclid=IwAR3hDdU2zCo7KGUH4wOQvWbMSbQEzCSVYUSOi4XtohF8nDIjy_FILEahH4A

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 5 / 2020)