„Mé srdce, pro co jsi bilo, to tě k Bohu ponese!“ – část první
Před deseti lety odešel Stanislav Krátký
Aleš Filip, Jiří Baroš
POLITIKA & SPOLEČNOST / Portréty
Dne 13. listopadu 2020 uplynulo deset let od úmrtí mikulovského probošta a biskupa skryté církve Stanislava Krátkého, který se nesmazatelným způsobem vepsal do srdcí mnoha přispěvatelů a přátel časopisu Kontexty. Proto jsme se rozhodli oslovit některé z jeho blízkých s žádostí o vzpomínku. Chtěli jsme si připomenout vzácného člověka patřícího do rodu osobností, jichž se naší zemi v těchto časech nedostává.
Otec Krátký nebyl někým, kdo by za sebou nechal množství učených spisů; na jejich sepsání neměl ani čas, jelikož doba na to nebyla příhodná a on cítil, že je třeba se věnovat službě těm, kdo mu byli postaveni do cesty. A byl to díky jeho charismatu velký počet lidí – odlišného naturelu, věku i vzdělání. Svědectví lidí, které ve svém životě potkal, doprovázel a formoval k lepšímu, mohou nejlépe ukázat cestu, jak se přiblížit moudrosti, již otec Krátký svým životem ztělesňoval.1
Ve svém životě musel překonávat mnoho obtíží, což jej však spíše posilovalo – v duchu jeho úsloví: „Kříž nese ty, kteří jej nesou.“ Studium teologie za druhé světové války musel přerušit kvůli totálnímu nasazení poblíž Osvětimi. Po vysvěcení na kněze v Brně roku 1946 se záhy začal potýkat se šikanou komunistického režimu. Nenechal se zastrašit, podílel se na tajném vzdělávání adeptů kněžství, kteří podle vůle biskupů odmítli studovat na režimem ovládané teologické fakultě, a při brněnském kaplanském působení v Řečkovicích a Husovicích se stal duchovním vůdcem zvláště mnoha mladých lidí. V roce 1958 byl odsouzen za rozvracení lidově demokratického zřízení a uvězněn v obávaných Valdicích. Po amnestii v roce 1960 pracoval manuálně, jako jeřábník se podílel na výstavbě brněnského sídliště Lesná, a zároveň se znovu zapojil do formace kněží v rámci skryté církve. Týden po vpádu vojsk 21. srpna 1968 jej biskup Felix Maria Davídek tajně vysvětil na biskupa, protože bylo zřejmé, že část působení církve se opět bude odehrávat ve skrytosti. Stanislav Krátký se od léta stejného roku opět mohl zapojit i do diecézní duchovní správy; jako farář působil v Kunštátě a od roku 1978 v Hrádku u Znojma a dvou sousedních farnostech, než byl konečně v roce 1999 ustanoven proboštem kapituly v Mikulově. Silným impulzem byl pro něj Druhý vatikánský koncil, o němž přednášel na konci 60. let na obnovené teologické fakultě v Olomouci. Od té doby se pro něj vžilo oslovení „pan profesor“. Během svého působení v odlehlém jihomoravském pohraničí dokázal nejen obnovit zchátralé budovy, ale především učinit z Hrádku mimořádně přitažlivé místo duchovního povzbuzení.
Po roce 1989 zaměřil své úsilí na uznání skryté církve a jejích kněžských svěcení, aby mohla jak působit na veřejnosti, tak si zachovat své skryté misijní poslání v místech, kam nikdo nechodí, jak říkával. Velmi mu záleželo na kulturním ukotvení katolické církve, proto se zasazoval o založení rádia Proglas, televize Noe a také katolické univerzity, jejímž předstupněm mělo být Mikulovské centrum pro evropskou kulturu. Důležitým a zcela samozřejmým zdrojem duchovního života pro něj bylo umění, zvláště krásná literatura. Jak bude připomenuto, v Jihlavě studoval odkaz hudebního skladatele Gustava Mahlera. Ve finále své druhé symfonie Vzkříšení nechává Mahler zaznít svým vlastním veršům.2 Stanislav Krátký připomněl jejich duchovní poselství doslova na prahu své poslední cesty v roce 2010.
František X. Halas (historik a překladatel)
„Bůh odměňuje své služebníky“
Snad bych se byl seznámil a spřátelil s otcem Stanislavem Krátkým, i kdyby nebylo došlo k jedné smutné události, jež se odehrála v některém z posledních dnů měsíce srpna 1968, totiž k úmrtí administrátora kunštátské farnosti, patera Štěpánka, ale historie, jak známo, nepřipouští „kdyby“, a tak se tedy stalo, že jsem poprvé spatřil otce Stanislava Krátkého v Kunštátě některý den ze začátku září 1968. Nově ustanovený administrátor kunštátské farnosti právě přeskakoval přes příkop vyhloubený v ulici vedoucí od kostela sv. Stanislava vzhůru a větvící se, jeden díl mířil ke hřbitovu, druhý k vesnici Rudce… Mě si v tom prvním okamžiku nevšiml, mluvil s někým jiným, a kdy, jak a o čem jsme já a otec Stanislav poprvé hovořili spolu, to si nepamatuji. Ve chvíli, kdy jsem ho poprvé uviděl, pan profesor (jak se mu často říkalo) pravděpodobně nevěděl, že ve farnosti, kam ho jmenoval brněnský biskup Karel Skoupý (ještě déle než jeden rok potrvá stav, kdy komunistická moc vůbec nezasahovala do biskupových pravomocí v církevní oblasti), je hrob nějakého slavného básníka. (Mně zase jméno Krátký připomínalo pouze besedy, které byly pořádány na jaře v době dosud nepotlačeného „Pražského jara“ v sakristii kostela Panny Marie na Starém Brně. Já jsem tam tehdy přednášel o Janu Čepovi, otec Krátký na jiná témata, asi by se dalo vypátrat, o čem tehdy mluvil, ale pro vzpomínku na něho to není důležité.)
Z toho, co bylo dosud řečeno, by se dalo usoudit, že jmenování otce Krátkého do Kunštátu bylo dílem náhody. Ale nebylo tomu tak zcela. Zajisté, otec Krátký „byl po ruce“ a biskup Skoupý neměl právě přebytek nezaměstnaných kněží. Ale nějakého by byl určitě nalezl, kdyby si byl chtěl uchovat otce Krátkého pro lepší příležitost. Jenomže o Kunštátě bylo známo, že jde o nadprůměrně živou farnost, a tak dát jí vynikajícího kněze souznělo výborně se snahou o dobrý chod diecéze. (Jen pro pobavení uvedu, že shoda názvu patrocinia a jména nově jmenovaného administrátora by se mohla jevit jako další šťastná náhoda, jenomže kostel v Kunštátě je zasvěcen Stanislavu biskupu a mučedníkovi, kdežto patronem otce Krátkého byl Stanislav Kostka, vyznavač a mladičký řeholník, jezuita vysoce příkladného života. Takže těch náhod kolem jmenování otce Krátkého do Kunštátu zas nebylo až tak moc!)
Jsem historik (dokonce profesor této vědy), takže se mohu zaručit za pravdivost všeho, co jsem nahoře uvedl o okolnostech jmenování pana profesora Krátkého do Kunštátu. Ale tyto skutečnosti jsem samozřejmě ve chvíli, když jsem ho viděl skákat přes příkop, znát nemohl. Ale když o scéně uvažuji dodatečně, bylo mi jasné už v té první chvíli, že tento kněz je fyzicky zdatný, pracovat umí a práce se neštítí, a přitom ta práce pro něj není to hlavní, že podstatným znakem jeho charakteru je nadšení, láska k lidem i k Bohu. A na této charakteristice jeho povahy jsem nemusel později nic změnit, ledaže jsem ji hned přesně neformuloval.
Otec Stanislav význam hrobu v cípu kunštátského hřbitova pochopil velmi rychle sám, nemusel jsem ho o tom ani v nejmenší míře informovat. A tak když se při kázáních v kostele sv. Stanislava z kazatelny začalo velmi často ozývat jméno František Halas, zaznívaly při tom citáty z jeho veršů, které uchvacovaly svou krásou i hloubkou víry v Boha a oslavou Boží lásky. Nikdy jsem otci Stanislavovi neradil, které verše mého tatínka by se mu mohly hodit, uměl si je najít sám. A ještě více vynikal v tom, jak těch veršů dokázal využít k upevnění víry, k Boží chvále a slávě.
A účinek jeho interpretací Halasových básní se neomezoval jen na jeho farníky, na věřící katolíky. Pocítili ho i intelektuálové, básníci a spisovatelé. Náhoda tentokrát svým způsobem vskutku zasáhla. Otec Stanislav působil v Kunštátě pouhý jeden rok, když se jeho misie protnula s výročím smrti Františka Halase. Básník zemřel 27. října 1949. Nebylo ovšem na Stanislavu Krátkém, aby připomínal výročí této smutné události. To byl úkol obce českých básníků a spisovatelů. A rok, ve kterém nadešlo ono výročí, byl nadto velice citlivým obdobím v oblasti politiky. Byl to rok, kdy se komunistická moc, kterou tak mohutně otřáslo „Pražské jaro“, chystala opětovně ujmout vlády nad českou zemí a jejími obyvateli (i nad myslí oněch obyvatel), tedy, když užijeme dobové terminologie, byl to rok nástupu „normalizace“, ale zároveň rok, kdy komunistické straně ještě mnoho chybělo k dosažení stavu, jejž by považovala za „normální“. Stavu, jaký u nás vládl v letech po Halasově smrti přinejmenším do Stalinovy smrti (5. 3. 1953).
Mezi „položky“, jež komunisté pokládali v roce 1969 za nevyřízené, patřila mj. existence organizace, kterou řídili čeští spisovatelé, básníci, umělci vůbec. A mezi nimi se našlo nemálo takových, kteří hluboce ctili památku Františka Halase, a naopak by se velmi těžko hledal někdo, kdo by se domníval, že ctít tuto památku je špatné či ostudné. Proto se s všeobecným souhlasem setkala myšlenka uspořádat u příležitosti dvacátého výročí Halasovy smrti sympozium, které by se obíralo rozmanitými aspekty básníkova díla. Oslavný ráz sympozia byl zdůrazněn tím, že místo jeho konání, sál hotelu „U Sochy“, bylo nedaleko básníkova hrobu, jenž se nachází v cípu kunštátského hřbitova. A hřbitov mohl vnuknout pomyšlení na bohoslužbu, jež by prospěla básníkově duši. A řadě účastníků sympozia nezůstalo utajeno, že osobu a dílo Františka Halase velmi často ve svých kázáních připomíná duchovní správce kunštátské farnosti. Nezáleží na tom, kdo přišel s návrhem zařadit do programu sympozia zádušní mši za Františka Halase, ale většině účastníků připadala tato myšlenka dobrá, zejména když byl znám vřelý vztah administrátora kunštátské farnosti k básníkovu dílu. A tak se stalo, že otec Stanislav Krátký byl od pořadatelů sympozia pozván, aby sloužil mši za duši básníka. V jedné věci se ovšem to, co otec Krátký vzhledem k básníkovu dílu pravidelně činíval, od jeho pravidelného „výkonu“ lišilo. Totiž v místě konání. Otec Stanislav Krátký celebroval mši svatou za duši Františka Halase nikoli v kostele sv. Stanislava na náměstí, ale v místě mnohem blíže Halasovu hrobu, v kostelíku Svatého Ducha, který stojí uprostřed kunštátského hřbitova. Vzhledem k blízkosti místa konání sympozia přišla na tuto mši většina jeho účastníků. A naprostou většinu z nich mocně uchvátilo kázání, které o poezii Františka Halase při této mši Stanislav Krátký proslovil, takže pořadatelé sympozia rozhodli, že jeho text bude zařazen do sborníku proslovených příspěvků…
Jenomže normalizace byla rychlejší než úmysl pořadatelů. Sborník textů ze sympozia nevyšel. A ještě před koncem roku 1969 byl rozpuštěn Svaz českých spisovatelů a nahrazen organizací, v jejímž čele stáli spisovatelé sice méně uznávaní, mnohem méně proslulí než ti, kteří předsedali rozpuštěnému svazu, ale zato bezvadně plnící úkoly, jež jim zadávala komunistická moc. Verše typu „Tesal jsem se svým tátem / sochu dlátem“ sice budily spíš smích než nadšení a určitě by nesnesly srovnání s verši Františka Halase, ale autoři takových veršů věděli, že co řekne strana, platí, a upravili podle toho své projevy.
Zásluhy otce Stanislava Krátkého o českou literaturu se tedy do dějin této literatury nedostaly, ale z květů zničených mrazem z Kremlu se něco přece jen uchovalo. Bylo to přátelství mezi panem profesorem Krátkým a básníkovými potomky. Ti nalezli na kunštátské faře přístřeší, místo, kde mohli trávit prázdniny. A přátelství s otcem Stanislavem jim prázdninové přístřeší zajistilo, i když byl tento kněz přeložen jinam, do Hrádku u Znojma, a pak zas později do Mikulova.
Ale ještě před pádem komunistického režimu, takřka celé desetiletí před koncem normalizačního útisku se ke vztahu mezi otcem Stanislavem a potomky Františka Halase přičlenil nový prvek, který byl objektivně mnohem významnější než hry náhod a nehod z prvních let jejich přátelství. Iniciátorem začlenění tohoto elementu byl tentokrát pan profesor Krátký, ale idea sama v jeho hlavě nepovstala. Proč ji přijal, jsem se vlastně nikdy nedozvěděl, ale na tom málo záleží. Jisté je, že vše začalo někdy koncem ledna 1980 v našem brněnském bytě v ulici Arna Nováka 4. Pana profesora, který nás tam tenkrát navštívil, doprovázel štíhlý mladík, kterého nám otec Stanislav představil jako kněze, jemuž komunisté odňali státní souhlas. (Je mimochodem dost zvláštní, že komunistická moc profesora Krátkého sice mnoha způsoby šikanovala a pronásledovala, ale po roce 1968 se už neodhodlala zakázat mu působení v duchovní správě.) A pak pan profesor přešel k meritu věci, ohlásil nám, že se připravuje vydání české verze Jeruzalémské bible a že se hledají překladatelé, kteří by byli ochotni a schopni zajistit překlad tohoto vynikajícího díla do češtiny. Pan profesor nás informoval už několik let předtím, že se uvažuje o jejím vydání v češtině, a tázal se nás, zda bychom byli ochotni se na přípravě onoho vydání podílet. Nezávazně jsme dali kladnou odpověď, ale pak bylo až do ledna 1980 „ticho po pěšině“. Ještě k otázce našich schopností účasti na plánovaném díle. Překladatelství, které bylo původně mým a Dagmařiným „koníčkem“, se nám záhy po svatbě stalo zdrojem obživy, když vzhledem k tomu, že jsme nevlastnili řidičský průkaz, jak má žena říkala legitimaci členů komunistické strany, byly naše platy velice ubohé a museli jsme jejich „výnos“ doplňovat honoráři za překlady.
Podstatou poselství, s kterým k nám toho lednového dne přišel otec Stanislav, byl návrh, abychom se namísto překladů „pro obživu rodiny“ věnovali překladu Jeruzalémské bible. Naší první reakcí bylo prudké odmítnutí návrhu pana profesora, které zřetelně zarmoutilo mladého kněze, jemuž komunisté odňali souhlas. Ale otec Stanislav se nevzdával. A my jsme začali uvažovat. Nakonec jsme se všichni dohodli. Pro nás ta dohoda znamenala, že jsme získali přítele pro celý další život, přítele nejvěrnějšího. Otec (či Monsignor nebo Jeho Eminence) Duka byl tím přítelem, ať už pro veřejnost byl provinciálem československé (1986‒1992) a pak české (1993‒1998) provincie dominikánského řádu, biskupem královéhradeckým (1998), arcibiskupem pražským (2010) a kardinálem (2012). Vedle věrného přátelství nás s Dominikem Dukou spojovala práce na překladu Jeruzalémské bible. K podílu na úkolu, jímž bylo pořídit její co možná nejdokonalejší českou verzi, se vedle nás tří (to je F. X. Halase, Dagmar Halasové a Dominika Duky) přihlásilo mnoho dalších badatelů a odborníků, ale nikdo z nich u tohoto úkolu nevydržel do konce. Nedlouho před vydáním definitivní české verze Jeruzalémské bible komentoval tento stav věcí otec Stanislav Krátký takto: Je snadné přihlásit se k práci na nějakém dobrém díle, ale vydržet při této práci až do vítězného konce, to je něco, co se podaří málokomu. Manželé Halasovi a Dominik Duka to uskutečnit dokázali.
A tak se stalo, že jedním z prvních lidí, jimž se dostala do rukou edice české verze Jeruzalémské bible, byl papež Benedikt XVI. Došlo k tomu na Pražském hradě 26. září 2009, kde biskup (dosud nikoli arcibiskup a kardinál) Dominik Duka zastoupil cestu papeži, který se v doprovodu prezidenta Václava Klause ubíral do Španělského sálu k setkání s představiteli politického a veřejného života a s diplomatickým sborem. Mons. Duka takto umožnil Dagmar Halasové, aby papeži připomněla, že před lety, ještě jako kardinál Joseph Ratzinger, přijal pozvání velvyslance Halase na večeři v rezidenci českého velvyslanectví u Svatého stolce. A když kardinál po této večeři odcházel, obrátil se na hostitelku paní velvyslancovou a řekl jí: „Madam, děkuji vám za vše, co děláte pro překlad Jeruzalémské bible do češtiny.“ Na Pražském hradě jsme papežovi připomenuli jeho někdejší výrok a připojili oznámení, že dílo je dokonáno a že mu je předáváme. Přijal knihu, předal ji svému sekretáři a pak nám požehnal a já jsem dostal medaili, Daduška růženec…
Nepamatuji si už přesně, za jak dlouho po scéně na Pražském hradě jsme zajeli do Mikulova, abychom předali zlatý výtisk Jeruzalémské bible otci Stanislavovi. Ale živě si vzpomínám, jakou z toho měl radost. Profesor Krátký dal před více než třiceti lety mně a mé paní příležitost ji překládat. A probošt mikulovský se dočkal toho, že držel v ruce definitivní vydání tohoto překladu Písma svatého. Měl z něho opravdu radost a děkoval za něj Pánu Bohu, za to, že se jej dočkal. A mě a mou paní to, že jsme mu takto mohli udělat radost, potěšilo víc než veškeré pocty světa. Pán Bůh odměňuje své služebníky, i když je často lidským zrakům skryto, jak. V desetiletí po pádu komunismu, které jsme trávili většinou v Římě, jsme se s otcem Stanislavem vídali méně často než dříve, ale nemálo jsme na něho mysleli a já jsem se snažil využít všech možných prostředků, abych pro něho získal uznání za jeho působení ve skryté církvi a uznání jeho biskupské hodnosti. Ale úspěchu jsem se nedočkal. Jednou jsem otci Stanislavovi řekl, že když pozoruji, s jakými protivenstvími se on neustále na své životní pouti setkává, napadá mi, že ho Pan Ježíš asi chce mít stále poblíž svého kříže. Dnes se modlíme, má paní, já a spolu s námi i naše děti a vnuci (určitě i pravnuci, kdyby už chápali, oč jde), aby na nás náš drahý duchovní otec vzpomínal tam, kde je nyní s Pánem Ježíšem a Pannou Marií.
Dagmar Halasová (historička umění a překladatelka)
„Když už nelze jít dopředu ani dozadu, vždy je ještě cesta otevřená vzhůru“
„Tolik lidí za ním přichází a všichni, když odcházejí, pláčou.“ Těmito slovy nás od lůžka pana profesora provázela sestřička v Rajhradě. Plakala jsem i já. Pan profesor nás neviděl, nevnímal. Prosila jsem ho, aby na nás nezapomněl tam, na druhé straně času. Slýchávala jsem, že sluch mizí ze všech smyslů poslední. Ale pan profesor přece špatně slyšel už dlouho… Slyšel mou prosbu zašeptanou do společenství svatých?
Mnozí z těch, kdo ho znali, napsali svá vyznání do sborníku Jezdili s ním andělé. Kdybych měla já své vzpomínání psát, opakovala bych jen jejich slova, slova pana profesora, která si nesou v srdcích…
Znala jsem ho, ano. Viděla jsem, s jakou laskavostí se vydával hledat ovečku pobloudilou tmami, a věděla jsem, že těm, kdo v úzkostech čekali na její návrat, připomínal radost otce marnotratného syna. Všem, kteří k němu přicházeli, otevíral do radosti!
Viděla jsem ho naslouchat vyprávěním a viděla jsem ho plakat. Tehdy, když jsem mu vyprávěla o jednom svém setkání… Provázela jsem indického umělce, který si přijel do Brna pro cenu poroty Bienále užité grafiky. Nevzpomenu si už, v kterém roce to bylo. Ten pán byl z Bombaje, byl katolík a obdivoval se našim upraveným kostelům a květům v nich. Nepochybně se tam modlil, ještě než si přišel pro cenu. Je to už dávno. Vyprávěl mi, vyprávěl, a když jsem se s ním loučila a vyjadřovala svou radost nad setkáním… s katolíkem z Indie, bylo to v dobách hlubokého komunismu, řekl jen, že svět se bude ještě nějaký čas točit, ale nakonec Kristus zvítězí.
Panu profesorovi tekly slzy… Svět se točí, točí. Klesajícím pod břemeny dodával pan profesor Naději… že Kristus zvítězí.
Proto říkával: „Když už nelze jít dopředu ani dozadu, vždy je ještě cesta otevřená vzhůru.“ V pohádkách stojí: „Mha za mnou, mha přede mnou a prst Boží nade mnou.“ On to vyjadřoval po svém, nežil v pohádce.
Nikdy nemluvil o svém věznění. Nikdy s námi nemluvil o tajné či skryté církvi, nevěděli jsme, že je biskup. To vše jsme měli poznat a zvědět až poté, co se odhrnula či vytáhla železná opona. Můj muž byl jmenován velvyslancem České a Slovenské federativní republiky u Svatého Stolce. Byli jsme v Římě pár měsíců, byl duben roku 1991. Pan profesor přijel s poutníky z našich dvou vlastí, kteří tak opláceli papeži jeho návštěvu u nás na jaře roku 1990, kdy jsme, vyjádřeno slovy Václava Havla, nevěděli, zda víme, co je to zázrak. S poutníky přijeli čeští a slovenští biskupové. Pan profesor, to už jsme věděli, byl rovněž biskup. Chtěl na příslušných místech promluvit o skryté církvi, vysvětlit ji a snad si přál dosáhnout toho, aby mohla působit tak jako dříve, skrytě, tajně? To nevím. Vím jen, že jeho spolubratři v biskupském úřadě se odebrali za vysokými hodnostáři či jen za nejvyšším hodnostářem Kongregace pro nauku víry, že jeho přijal jen podsekretář…
Umožnili jsme mu setkání s teologem papežského domu otcem Georgesem Cottierem OP. Byl to frankofonní Švýcar, a tak když pan profesor spustil německy, otec Cottier nemohl odpovědět. Oba se pak domlouvali latinsky.
Tehdy v Římě jsem viděla pana profesora v ponížení a na to nezapomenu. Nevím, který to byl den, ale u příležitosti návštěvy biskupů patřilo k povinnostem či zdvořilostem velvyslance uspořádání malé recepce pro hierarchy z jeho vlasti. Slovenští pastýři se omluvili nedostatkem času, a tak do prostranného sálu papežské koleje Nepomucenum, kde bylo připraveno pohoštění, se dostavili jen biskupové z Čech a Moravy, v dlouhých sutanách, fialově přepásaní, na hlavách měli fialové solideo. Pan profesor přišel v civilu, opíral se o hůl a chtěl se, ut unum essent, připojit k jejich kruhu. Byl by však býval ten kruh rušil… kruh se neotevřel. Pan profesor neplakal. Neodjížděl z Říma se smutkem v srdci. Doufal, že jeho působení, působení všech, kteří v dobách zlých těm, kdo nevědomky chodili tmami, otevírali do radosti, dojde uznání a pochopení. Věděl nebo tušil, že mnozí budou dále chodit v pobloudění tmami… navzdory svobodě?
Nepoznali jsme jeho působení v devadesátých letech, už jsme neznali ty, kteří za ním tehdy začínali chodit, ty, kteří za ním nechodili do Kunštátu, kde jsme ho poznali my. Chodili již do Hrádku, kam jsme za ním tak často zajížděli. Tenkrát, cestou zpět, už za tmy, nad naším autem poletovali velcí noční ptáci.
Když jsme se s koncem tisíciletí vrátili domů, jezdili jsme zase za panem profesorem. Byl jmenován proboštem v Mikulově. Nikterak se nezměnil…Dále nám naslouchal, dále nás těšil a povzbuzoval… Vím však, že nepřestal doufat, že ona tajná, tehdy už se říkalo skrytá, církev dojde uznání a bude jí dáno působit… jak? Zase ve skrytu? Nevím, jak si to nové poslání představoval… Nevím, jak na to pohlíželi vysoce postavení církevní hodnostáři…
Pan profesor či probošt se zájmem sledoval pokračování překladu Jeruzalémské bible. Už vycházela v sešitech. Komentoval překlad, když jsme za ním přijeli.
Tehdy, v prvním desetiletí nového staletí či tisíciletí, jsem sepsala svá vzpomínání na Řím. Popsala jsem tam scénu nenarušeného kruhu z Nepomucena. O několik let později jsem ji přenesla do textu, který jsem napsala na výzvu francouzských redaktorů Communia, teologického časopisu, který vychází i v české mutaci či verzi. Francouzi z Communia si přáli číst o tom, jak jsme překládali Bibli za komunismu. Dala jsem své knize název Le silence de la Peur, Mlčení strachu. Mluvím v ní dost a dost o panu profesorovi. Knížka vyšla v edici Parole et Silence roku 2015. Úvod, respektive předmluvu, do ní napsal někdejší teolog papežského domu, kardinál Georges Cottier OP. Byl v posledních letech našeho římského pobytu mým zpovědníkem a z Brna jsem mu telefonovala, když se mi v srdci stmívalo, když už tu nebyl pan profesor. Kardinál Cottier v předmluvě poukázal na scénu, při níž hůl pana profesora klepala na mramorovou podlahu papežské koleje Nepomucenum a na srdce jeho spolubratří v uzavřeném kruhu. … Věděl, že existují jisté pochybnosti ohledně svěcení kněží skryté církve, napsal, že to se osvětlí až s otevřením archivů, ale zdůraznil, že to nic neubere obdivu vůči hrdinství otce Krátkého.
Tolik k mým vzpomínkám. To ostatní šeptám do společenství svatých.
Na druhou část rozšířených vzpomínek na pana profesora Krátkého se můžete těšit zítra!
Poznámky
- Z literatury věnované Stanislavu Krátkému uveďme alespoň dva recentní tituly: Stanislav Krátký, K plnosti. Rozhovory Jana Mazance s dobrým bratrem a biskupem skryté církve. 2. vyd. Brno 2010; Jezdili s ním andělé. In memoriam Stanislav Krátký. Eds. Aleš Filip a Jiří Baroš. Brno – Mikulov 2012.
- V doslovném překladu: „Budeš vzkříšeno, ano, vzkříšeno / mé srdce v jednom okamžiku! / Pro co jsi bilo / to tě k Bohu ponese!“ Ve verších páté věty 2. symfonie přitom Mahler navázal na dvě úvodní strofy F. G. Klopstocka.
(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 6 / 2020)
