Na Ukrajinu udeřila tsunami zla…

Masarykova univerzita pozvala na oslavy výročí listopadu 1989 ukrajinského diplomata Olexandra Scherbu, který působil v Bonnu, Berlíně, Washingtonu a Vídni. Přinášíme jeho projev pronesený na půdě Právnické fakulty Masarykovy univerzity 16. listopadu 2023 v rámci programu Křehká svoboda organizovaného Kulturním centrem MU.

Děkuji, že pro vás slovo „Ukrajina“ něco znamená. Ukrajina se dnes nachází na linii mezi dobrem a zlem – a lidé i národy se rozhodují, na které straně budou stát. Není to rozhodnutí politické, ale morální. Není to o geopolitice, ale o lidské schopnosti cítit bolest a nespravedlnost páchanou na druhých. Je neuvěřitelně inspirativní vidět tolik slušných lidí a národů po celém světě podporovat Ukrajinu v této temné době.

Oceňuji výběr názvu dnešního setkání: „Křehká svoboda“. Svoboda je skutečně křehká. Demokracie je křehká. Život je křehký. Není lepšího příkladu než to, co se událo 24. února minulého roku. Z pohledu Ukrajinců to byl kolaps světa. Žijete si svůj život, plánujete, povídáte si s přáteli, nadáváte na vládu, hrajete si s dětmi – a v momentě je to všechno pryč. Hrozivý nepřítel vstoupí do vaší reality plný nenávisti s cílem ji zničit. Jeho cílem není změnit vládu, ale zničit vás, vaši kulturu, jazyk a celou vaši identitu. Chce, aby váš svět zanikl.

Tento děsivý pocit ale velmi rychle vystřídal pocit hrdosti – když vezmeme v úvahu, jakou odvahu a sílu projevili Ukrajinci tváří v tvář takovému zlu. Nedávno jsme slavili první výročí osvobození Chersonu – jediného centra oblasti, které se Putinovi podařilo v roce 2022 obsadit. Na Twitteru mi někdo napsal: „Ve vzduchu je hmatatelně cítit pařížská atmosféra.“ Pravdě­podobně tím odkazoval na podobné obrázky jásajících Pařížanů oslavujících osvobození od nacistů v roce 1944.

Myslím, že historická vzpomínka na druhou světovou válku a emoce, které tato vzpomínka vyvolává, hrály zásadní roli v reakci světa na Putinovo napadení Ukrajiny v „hitlerovském stylu“. Čím více vzpomínek na druhou světovou válku národ měl, tím emotivněji lidé reagovali na to, co viděli v roce 2022. Londýn si pamatoval „Blitz“. Praha si pamatovala mnichovskou zradu. Varšava si pamatovala, jak byla v roce 1939 napadena a opuštěna světem. Berlín a Vídeň vzpomínaly na pach smrti a zkázu roku 1945.

Dne 24. února Rusové vjeli s tanky na Ukrajinu podobným způsobem jako před 81 lety Němci, sebevědomí a hluboce opovrhující „lidským materiálem“, který obýval Ukrajinu. My jsme byli v jejich očích „méněcenní“ a neměli jsme šanci, zatímco oni byli neporazitelným národem maršála Konstantina Žukova. My jsme byli chovatelé prasat, podřadní rolníci, kteří uměli mluvit jako lidé, ale z nějakého důvodu si zvolili ukrajinštinu. Za tu zradu „ruskosti“ jsme měli být potrestáni a mělo s námi být skoncováno – zabitím, „převychováním“ po vzoru Stalina, nebo donucením k emigraci. Rusové se viděli jako hrdinští likvidátoři nacistů a Ukrajince viděli jako nacisty, které bylo potřeba zlikvidovat. Směle kráčeli v Hitlerových stopách. Anektovali, zabírali půdu, prováděli genocidu, šířili zlovolnou propagandu, a přesto sami sebe viděli a vidí jako antifašisty. Na Rusko se sneslo čiré šílenství, které se později rozneslo po celém světe. V těch únorových dnech jsme my, Ukrajinci, hleděli do propasti, propast hleděla na nás a vyměřovala si velikost naší rakve.

„Zítra zaútočí“

„Zítra zaútočí“ – sdělil mi kamarád 23. února a jeho hlas nemohl znít hrozivěji. Jediná odpověď, na jakou jsem se v ten moment zmohl, byla: „Co, už zase?“ Měli na nás zaútočit 16., poté 20., nakonec 22. února, a teď 24.? Začalo to být směšné. – „No, teď už je to stoprocentní. A do tří dnů obsadí Kyjev,“ řekl smrtelně vážně. Tento můj kamarád, známý politik, figuroval na ruském „vražedném“ seznamu, který koloval po kanálech Telegramu. Neměl být „převychován“, ale měl být odstraněn.

Ještě než jsem šel ten večer spát, poskytl jsem rozhovor do západních médií, ve kterém jsem zdůraznil tři teze. 1) Putinova totální válka s Ukrajinou by byla iracionální, nedala by se vyhrát (můžete vyhrát proti vládě nebo armádě, ale ne proti lidem), takže doufejme v Putinovu racio­nalitu, že ji nezačne. 2) Pokud ji i přesto zahájí, Ukrajina se bude bránit zuby nehty. 3) Byla by to nejméně populární válka v dějinách Ruska, protože by se jednalo o válku mezi lidmi se stejnými jmény a příjmeními, mezi příbuznými a přáteli. Páni, jak já jsem se v tom třetím bodě mýlil!

Dobře jsme věděli, co Putin s Ukrajinou plánuje, protože to bylo poměrně přesně popsáno v článku „Co udělat s Ukrajinou“. Autorem byl jeden z Putinových myslitelů Timofej Sergejcev a text publikovalo jedno z Putinových předních médií – RIA Novosti.

To, co jsme viděli v Buče, Irpini, Hostomelu, Makarivu, Motyžinu, Bohdanivce, Borodjance, Mariupolu a mnoha a mnoha dalších městech a vesnicích, které čelily Putinově okupaci, plně odpovídalo tomu, co v článku napsal Sergejcev: plnohodnotný teror, jatka uprostřed Evropy 21. století. Znal jsem Sergejceva osobně. V letech 2009 až 2010 jsem s ním dokonce pracoval. Z osobní zkušenosti vím tři věci: za prvé, s velkou pravdě­podobností je členem FSB; za druhé, v životě jsem nepotkal většího fanouška Stalina; a za třetí, kdykoliv mluvil o genocidě, nemyslel to jako metaforu.

Říká se, že Bůh nepožaduje od člověka víc, než může unést. Pokud tomu tak skutečně je, my Ukrajinci jsme se velmi podceňovali. V ten osudný únorový den se na naše bedra snesla veškerá temnota moderních dějin: kolektivní šílenství ruského národa, zlomená duše sousedního Bělo­ruska, slabost Západu, lhostejnost ostatních a k tomu všemu vlastní hříchy Ukrajiny. Na Ukrajinu udeřila celá tsunami zla – a přesto se země nezhroutila.

Putin se na válku připravoval celý svůj život

Putin se na tuto válku připravoval celý svůj život. Nejprve v temných ulicích poválečného Leningradu, kde neexistovala jiná pravda než pravda násilí. Následně ve škole KGB, jejíž hlavní lekcí bylo, že každý se dá koupit, zblbnout nebo zastrašit, aby se podřídil. Poté v socialistickém Německu, kde poprvé (ale ne naposledy) pociťoval uspokojení z toho, že si mohl Němce koupit, vyděsit je nebo zblbnout, aby se podřídili. A pak v době perestrojky, kdy se ta cizí a záhadná moc zvaná „svoboda“ snesla na Sovětský svaz a zničila jej. A nakonec samozřejmě během jeho vlády, kdy za ním celý svět cestoval (nikoliv však Ukrajinci!), aby poklekl a políbil prsten.

Ať už to byla Čína, EU, Afrika, nebo dokonce i Spojené státy, všichni od Putinova Ruska něco chtěli a byli ochotni zavřít oči nad některými Putinovými „výstřednostmi“ v zájmu reálpolitiky. Ani okupace části Gruzie a později Krymského poloostrova, dokonce ani masová jatka v Sýrii nestačily na to, aby z Putina udělaly vyvrhele, což by si bohatě zasloužil. Bylo to přesně na­opak. Čím šílenější a agresivnější byl, tím víc se ho Západ snažil obejmout a tím větším hrdinou se stal po celém světě, jakýmsi rebelem proti „nespravedlivému světovému řádu“. To všechno ho na­opak povzbuzovalo k ještě šílenějšímu chování.

Nikdy nezapomenu, jak mi v říjnu 2013 v Kyjevě jeden ruský vrcholný diplomat vyprávěl o plánech Moskvy. Mějte na paměti – říkal –, že po olympiádě v Soči se budou dít velké věci. Všichni ti „zatracení liberálové“ budou vypuzeni, k moci se dostanou „správní lidé“ a obnoví „správný řád věcí“ – v Rusku i mimo něj. Nebude to jednoduché pro Ukrajinu a pro lidi, jako jsem já, se všemi „prozápadními iluzemi“. Asi si dokážete představit, kolikrát jsem o tomto rozhovoru přemýšlel od anexe Krymu, ke které došlo hned po olympiádě v Soči.

Putin a jeho FSB už léta plánovali něco velkého. A teprve v roce 2022 začalo být jasné, o co jde: o plnohodnotnou resuscitaci Sovětského svazu, přesněji řečeno, vytvoření SSSR 2.0. Geograficky menšího, ale snadněji se přizpůsobujícího, agresivnějšího a dlouhodobě udržitelného. Něco, co by bez Ukrajiny nebylo myslitelné. Ale s Ukrajinou by to byla hotová věc. Navíc by to znamenalo konec světa založeného na pravidlech a také konec toho, čemu se říká „Pax Americana“. Putin vsadil celý svůj odkaz na tuto kartu.

S přibývajícími léty se v tomto v podstatě nevýrazném muži, který se z rozmaru osudu stal vládcem největší země světa, začaly projevovat dvě věci: 1) mesiášský komplex a 2) pocit nedokončené práce, která měla jméno – Ukrajina. Návrat Ukrajiny k Rusku měl být závěrečným aktem jeho vlády, jeho darem dalším generacím, triumfálním začátkem nové říše, která měla Putina přežít o staletí. Rok 2022 představoval Putinův třetí a poslední pokus uskutečnit své vize. Předchozí dva skončily pro Rusko jednoznačnými katastrofami. První se jmenoval oranžová revoluce roku 2004, druhý Euromajdan 2014.

Ten první byl jeho pokusem svést Ukrajinu na scestí prostřednictvím všelijakých „politických technologů“, kteří zaplavili zemi v předvečer ukrajinských prezidentských voleb a šířili nejrůznější představy o ukrajinsko-ruském „bratrství“, které bylo ztraceno kvůli Gorbačovově hlouposti, ale mohlo a muselo být znovu obnoveno.

Druhým byl pokus koupit nebo zastrašit Ukrajinu, aby se zabránilo jejímu přidružení k EU. Ani jedno se Rusku nepodařilo. V roce 2004 odmítli východní a západní Ukrajinci bojovat proti sobě na hlavním kyjevském náměstí (Majdanu) a donutili vládu provést poctivý souboj mezi Juščenkem a Janukovyčem. A v roce 2014 se ukázalo, že ukrajinský evropský sen je tak silný, že Ukrajinci svrhli vládu vedenou prezidentem Viktorem Janukovyčem za to, že jim tento sen vzala a zaprodala se Rusku.

Ve snaze znovu dobýt Ukrajinu využil Putin během posledních dvou desetiletí všechny metody, které se kdysi naučil ve škole KGB v Leningradě. Nejdražší experti na politickou propagandu a marketéři, nejbohatší oligarchové a nejúlisnější politici ze sebe vydali všechno, aby Ukrajinu vrátili do ruského stínu. Bezvýsledně. To, co mu přineslo tolik úspěchů na mezinárodní scéně, na Ukrajině nefungovalo. Má to jednoduché vysvětlení. Imperiální pýcha je ten nejhorší rádce. Rusové si mysleli, že Ukrajinci jsou stejní jako oni, jen o něco hloupější. Snažili se pochopit Západ, a v mnoha aspektech se jim to podařilo. Ale Ukrajinu nikdy nepochopili, protože se o to nikdy nepokusili.

Do roku 2022 si Putin uvědomil, že mu zbývá poslední způsob, jak svou posedlost Ukrajinou uspokojit: odhodit všechny zábrany a vzít si ji silou. Připravoval se na tento okamžik, hromadil své nevyčíslitelné zisky z ropy a plynu, pumpoval do Rusů ducha militarismu a šovinismu a učil je, že morálka by neměla stát v cestě tomu, „co je správné“. Jakmile tohle všechno dokázal a udělal z Ruska poslušný fašistický nástroj ve svých slizkých malých rukách, vydal rozkaz bombardovat.

Ani pro Putina, ani pro nikoho z velení to nebylo obtížné morální rozhodnutí. Ruská propaganda po léta vykreslovala Ukrajinu nejprve jako směšného, hluboce provinčního souseda, který v životě udělal jen špatná rozhodnutí a jehož kultura, jazyk a chování jsou ve všech ohledech horší než v Rusku. A pak se v určitém okamžiku ze směšného souseda stal nepřátelský národ sestávající z nacistů na jedné straně a pomocníků nacistů na straně druhé. Při zpětném pohledu se zdá neuvěřitelné, jak snadno dokázala Putinova propaganda měnit ruské vnímání „bratrské“ Ukrajiny. Takže my Ukrajinci jsme měli být „méněcenní“. Proto ta lehkost a dokonce dychtivost, s jakou byla Ukrajina 24. února napadena. Proto ta myšlenka kolektivní viny Ukrajiny, která měla být vykoupena nejméně jednou generací. Proto také tupá, barbarská zuřivost útočníků, když spatřili skutečnou Ukrajinu.

Nepřišli jim do cesty ani směšní sedláci, ani nacisté, ani davy horlivých kolaborantů, nebo snad civilisté s květinami a slzami radosti v očích. To, co spatřili, byli svobodní a důstojní lidé, kteří v mnoha ohledech žili lepší život než okupanti z Ruska. Ukrajinská oddanost svobodě, které se dříve vysmívali, se ukázala být hluboce zakořeněná, zatímco „ruský svět“, jehož představitelem byla ruská armáda, se ukázal být malý a plytký jako duše loupežníka.

Znásilňování, masové vraždy, rabování

Není náhodou, že ruské válečné zločiny začaly v Buče, bohatém kyjevském předměstí, které se tolik liší od depresivních částí Ruska, odkud pocházela většina ruských vojáků. V Buče se lidé netajili svou nenávistí vůči okupantům a byla zde v prvních dnech války zničena jedna z prvních vojenských kolon – samozřejmě za plné asistence civilistů. Asistence, která někdy přesahovala hranice představitelného. Příběh o bohatém Ukrajinci, který zjistil, že v jeho domě na kyjevském předměstí bydlí okupanti, a předal souřadnice ukrajinskému dělostřelectvu, aby na něj udeřilo, není lidovou legendou. Majitel se jmenuje Andrij Stavnicer, je spolumajitelem oděského přístavu a vědomě nechal zničit svůj dům, jen aby viděl, jak jsou okupanti rozdrceni.

Téměř všichni mužští obyvatelé Buči ve věku od 18 do 60 let, kteří zůstali, byli mezi 3. a 10. březnem zavražděni ruskou armádou. Jednalo se o klasickou operaci ve stylu „Einsatzgruppen“ SS proti civilistům. S tím rozdílem, že tehdy v roce 1941 zahájily SS své trestné akce na sovětských civilistech až po třech měsících války. Ruská armáda je zahájila ve druhém týdnu svého útoku.

Irpiň, další kyjevské předměstí, připomínalo před válkou knižní regál s ruskými klasiky. Irpiňské ulice jsou pojmenovány po Puškinovi, Lermontovovi, Dostojevském, Čechovovi, Jeseninovi, Glinkovi… Tedy, BYLY po nich pojmenovány, než udeřila putinovská hrůza a toto rusofilské topografické zázemí se stalo dějištěm jednoho z nejhorších válečných zločinů naší éry. Po osvobození začala Ukrajina přejmenovávat ulice a odstraňovat vše, co připomínalo Rusko. Ne, Ukrajina „neruší“ Rusko. Rusko se zrušilo na Ukrajině samo.

Znásilňování, masové vraždy, rabování a opět znásilňování… Poté, co ruská vojska musela opustit okolí Kyjeva, jednoho z násilníků (podle všeho mu bylo sotva 20 let) se na internetu ptali, proč znásilnili všechny ty ženy. Odpověď byla výmluvnější a děsivější, než by se na první pohled mohlo zdát. Řekl tři slova: „Ony byly slabé.“ Tři slova, která otevírají dveře do ruské duše. V šovinistické, imperiální realitě není většího hříchu než být „slabý“ a není vyššího práva než práva silnějšího. Svět patří těm, kdo ho dobývají. Je to stejná myšlenka a realita, jakou prodával Němcům Adolf Hitler ve 30. letech 20. století, když je zbavoval „chiméry zvané svědomí“.

Každý diktátor je obchodník. Prodává svým občanům štěstí. Štěstí znásilnění. Štěstí nadvlády. Štěstí slepé víry v jednu věc. I když ta „jedna věc“ je lež. Na Krymu Putin prodal Rusům štěstí krádeže a ponížení Ukrajiny. V Sýrii prodal Rusům štěstí „ukázat to světu“ zabitím tisíců bezbranných lidí. Jednou z nejdůležitějších radostí, kterou Rusku prodal, byla radost z toho, že se ho bojí. Jak se říká v Rusku: „Bojíš se mě, tak si mě vážíš.“ Pokud se průměrného Rusa zeptáte, co bylo na Sovětském svazu tak skvělého, jedna z prvních věcí, která ho napadne, bude: „Celý svět se nás bál.“

Jeden z důvodů, proč ruská populace Ukrajinu tolik nenávidí, je právě tento: připravili jsme ji o její imperiální štěstí. Nebáli jsme se její „neporazitelné“ armády a ukázali jsme, že ji lze porazit. Zpochybnili jsme ruskou iluzi, a proto jsme museli být potrestáni. Takže až se nás v příštích měsících Putin opět pokusí všechny nechat umrznout k smrti, nebude to dělat z vojenských důvodů (zdaleka ne). Především bude krmit svůj lid tím, co chce vidět: obrázky „chocholů“ trpících, krvácejících, mrznoucích, umírajících.

Válka, která změnila geopolitiku

Tato válka změnila geopolitiku. Mohlo to však dopadnout jinak. Bez připravenosti Ukrajiny se bránit by žádná míra ruských zvěrstev nezpůsobila takovou změnu. Kdyby se Ukrajina rozpadla (jak Putin plánoval a Západ předpokládal), všechno by se poměrně brzy vrátilo do zajetých kolejí. Rusko by vítězně vpochodovalo do Kyjeva, podobně jako Hitler do Paříže. Ukrajina by byla rychle a násilně „vyčištěna“ ve Stalinově stylu. Putin by vzal všechno mezinárodní pobouření na sebe a odešel by z politiky jako někdo, kdo učinil Rusko opět velkým. Svět by se nejprve zlobil, ale pak by zahájil nový dialog s Putinovým nástupcem, vládcem SSSR 2.0. Rusko by nabobtnalo ukrajinskou krví jako obří pijavice a začalo by se připravovat na další expanze. Celé dějiny lidstva by se vyvíjely jinak, kdyby ukrajinští vojáci utekli.

Naštěstí se to nestalo. Ukrajinští vojáci se postavili za svou zemi. Ukrajinští civilisté ne­ustoupili ani se nesnížili k národnostnímu sporu. Tváří v tvář nepopsatelné nespravedlnosti a barbarství a Putinově drzosti se svět rychle vzpamatoval. Slušní lidé se jednoznačně postavili na stranu Ukrajiny. Ostatní byli zmatení, hloupí nebo lhostejní. Bez ohledu na to, jak tato válka skončí, lidstvo složilo důležitou zkoušku – těch slušných bylo dost a byli dostatečně hlasití, aby něco změnili. Možná poprvé v dějinách lidstva v tak velkém množství.

Dlouhá léta byly národy světa přesvědčeny, že v 21. století neexistují problémy, které by se nedaly vyřešit diplomacií a dobrou vůlí. Válka Ruska proti Ukrajině bohužel ukázala, že 21. století ještě nezačalo pro všechny národy světa. Zatímco Západ pěstoval humanismus, Rusko pěstovalo imperialismus, militarismus a šovinismus nejhoršího druhu. Výsledek? Evropu zaskočila nejhorší válka za posledních 80 let.

Nyní před námi leží nejdůležitější otázka: Co bude dál? Válka je součástí Putinova plánu na změnu mezinárodního řádu. Je to větší sousto než Ukrajina, nejen pro Západ, ale i pro Rusko. Putin chce nové rozdělení světa. Takříkajíc Jalta-2. Pokud si tedy někdo myslí, že hození Ukrajiny přes palubu přinese návrat míru, měl by se znovu zamyslet. Přes palubu by totiž musel hodit víc věcí než jen Ukrajinu. Jednotu Západu, morálního vedení a jakékoli představy o světě postaveném na určitých pravidlech.

Ukrajina bude bojovat, ať se děje, co se děje. Ukrajinští vojáci vědí, proč jsou v této válce: aby bránili svou zemi. Ruští vojáci to vědí také: jsou v ní kvůli penězům. Jsou otroky hypoték a propagandy. Ukrajinský komentátor Michail Šejtman tvrdí, že ruský voják ve věku čtyřiceti let, který v této válce bojuje půl roku a padne, vydělá pro svou rodinu víc, než kolik by si vydělal z průměrného platu až do důchodu. Takže zabíjení ukrajinských dětí se dobře vyplácí. Putin chce, aby to byla vlastenecká válka, ale je to válka koloniální, imperialistická. Bývalá mocnost táhne bývalou kolonii zpět do svého stínu.

Pro Ukrajinu je to naopak vskutku vlastenecká válka. Válka o přežití. Sázím si na Ukrajince, vojáky, kteří vědí, že pokud selžou, jejich svět skončí. Věřím ve víru a ducha Ukrajinců podporovaných slušnou částí světa, kteří zlomí vaz ruskému imperialismu, stejně jako duch slušných lidí světa zlomil vaz Hitlerovi před 78 lety.

Zdá se, že ruské obyvatelstvo podporuje Putina, ať se rozhodne jakkoliv. Rusko je jen hračka v rukou jedné osoby, která zřejmě nemá ani skrupule, ani hluboký intelekt. Má mentalitu gangstera, bandity, který nikdy nebyl zpochybněn zákonem. Do této války se dostal proto, že mu svět dal pocit úplné beztrestnosti a povolnosti. Pocit, že je třeba nést za své kroky odpovědnost, nezná.

Putin je připraven obětovat této válce nekonečné množství lidských životů (kromě svého). Pro Ukrajinu je to špatná zpráva, ale nic, co bychom už nevěděli. Dobrá zpráva pro svět je, že ten člověk je podvodník. Když čelí něčemu většímu, než je on sám, je malý a slabý. Není to člověk, který by reálně použil jaderné zbraně proti silnějšímu. Šermování jadernými zbraněmi není v jeho případě ničím jiným než gangsterskou praktikou. Prolévání nekonečného množství ukrajinské a ruské krve je jedna věc, ale ohrožení sebe sama útokem na svět mimo Ukrajinu, to je něco úplně jiného.

Putinova role je klíčová. Tato válka byla přáním a rozhodnutím jednoho člověka. Bohužel se zdá, že dokud bude v čele, válka neskončí. Vladislav Surkov řekl, že jádrem Ruska je „jednota nejvyššího vůdce a lidu“. Nikoliv abstraktního nejvyššího vůdce, ale zcela konkrétního. Bez této jednoty a důvěry bude třeba mnoho věcí přehodnotit, rekonstruovat.

Putin je šílenec. Ti kolem něj většinou ne. V hloubi duše nechtějí být obří Severní Koreou. Mají hluboké duchovní vazby ke svým jachtám, toskánským vilám a londýnským bytům. S tímto vědomím Rusko zapojuje všechny své mocenské zdroje, aby přesvědčilo Ameriku a Evropu, že je načase přestat podporovat Ukrajinu. Myslí si, že mohou období „sjednoceného Západu“ přečkat. Doufají, že prezidentské volby v USA v roce 2024 dají Rusku převahu. Myslí si, že Ukrajinu lze donutit k něčemu nepředstavitelnému.

O čem máme vyjednávat?

„Vyjednávejte! Cokoli je lepší než válka!“ – To je přirozená logika Západu. „Dejte Putinovi, co chce! Zastavte to krveprolití!“ – To jsou hlasy milionů pravicových i levicových aktivistů, nacio­nalistů, samozvaných intelektuálů a twitterových influencerů, jejichž hlavním hlasem je Elon Musk.

„Všechno je lepší než válka,“ říká se. Co je to „všechno“? Život v otroctví? Schvalování genocidy? Rozloučení s demokracií? Nakrmit Putina tisíci lidí? Nechat pachatele z Buči vyváznout bez patřičného trestu? Nechat svoji identitu vyhladit z místa, kde jste žili? Je snadné dělat kompromisy ohledně něčeho, co není vaše. Je pokrytecké být humanistou na úkor někoho jiného.

„Rozum, slušnost a odvaha“ versus „hloupost, chamtivost a zbabělost“. To je dilema Západu, pokud jde o Ukrajinu. S voláním po rozumu, slušnosti a odvaze Západu bude muset Ukrajina rázněji a jednoznačněji obhajovat několik faktů.

Za prvé, to, co Západ dělá na Ukrajině, není „financování války“, ale globální záchranná operace. Svět brání genocidě uprostřed Evropy. Viděli jsme, co Rusové dělají s Ukrajinou, jakmile ji ovládnou: etnické čistky, mučení, „kolektivní tresty“, kulturní vyhlazování… Opuštění Ukrajiny by vedlo ke genocidě, kterou by svět sledoval v reálném čase. S katastrofálními důsledky pro lidstvo. Katastrofálními ne snad proto, že by ukrajinská genocida byla nějak děsivější než genocidy v Sýrii, Rwandě nebo Jemenu, ale proto, že na Ukrajině svět pro změnu ukázal svou nejlepší, lidskou stránku a odmítl být pouhým divákem. Na Ukrajině dal svět lidem naději a tito lidé svému světu věří. Zvrátit to by byla zrada biblického rozsahu.

Za druhé, pokud by Putin zvítězil, globální stabilita by se otřásla ještě víc. Události na Blízkém východě jsou jen předzvěstí toho, co se může v příštích letech odehrávat v mnohem větším měřítku. Plány Ruska jsou velkolepé. Chuť Íránu je nenasytná. Své plány a „sporné oblasti“ mají i menší diktátoři v Africe a Asii. Když jim nic nebude stát v cestě, svět se ocitne v naprostém chaosu.

Za třetí, vítězství Ukrajiny na základě „mírového receptu“ prezidenta Zelenského by znamenalo historické vítězství demokracie a svobody. Světový řád postavený na jasných pravidlech by byl zachráněn, utlačovatelé by dostali varování, utlačovaní naději. Amerika by zažila další Reaganův okamžik, srovnatelný s pádem berlínské zdi. Evropa by se ocitla v roli globálního hráče, který skutečně něco mění.

Za čtvrté, představa, že ponechání Ukrajiny bez pomoci by ji nějakým způsobem přimělo přistoupit na „mír“ za podmínek Ruska, je mylná. Ukrajinská armáda je odhodlána bojovat. Pokud by armáda zůstala bez dostatečných prostředků, vedlo by to pouze k většímu krve­prolití na bojišti, k velkým politickým otřesům na Ukrajině, k novým vlnám emigrace a možná i k destabilizaci regionu. Mír podle Ruska znamená moře krve, kousek od dosahu západní televize, a do budoucna nevyhnutelnou válku, v mnohem větším rozsahu.

Co bude dál?

Děkuji za veškerou podporu, kterou vaše země, váš kontinent a vaši lidé poskytli Ukrajině. To, co se stalo v roce 2022, nebyl jen zázrak na Dněpru, ale také zázrak v Bruselu, ve Washingtonu, v Praze, v Brně a na všech těchto místech, kde se lidé spojili a odmítli nečinně přihlížet, zatímco suverénní národ v Evropě byl masakrován.

Jedna z nejdojemnějších věcí, které jsem v životě viděl, byl seznam čísel ukazující, jakou část státního rozpočtu obětoval každý z ukrajinských partnerů na záchranu Ukrajiny. Byl to dlouhý seznam. Od 0,1 % až po 1,5 % (v případě Estonska). Sečteno a podtrženo, díky tomu dnes Kyjev nevypadá jako Aleppo a miliony Evropanů, jako jsem já, jsou naživu. Jsem také přesvědčen, že to byla investice do vlastní bezpečnosti Evropy a světa. Protože nic není nebezpečnější než svět, ve kterém si mohou impéria porcovat menší země, jak se jim zachce.

Na druhou stranu, jedna z nejdepresivněj­ších věcí, které jsem kdy viděl, je heslo „ani desetník pro Ukrajinu“, které se nyní šíří na konzervativních twitterových účtech ve Spojených státech. Lidé, kteří si říkají „křesťané“, vášnivě a z celého srdce požadují, aby Ukrajina byla ukřižována. Křesťané, kteří chtějí, aby jiní křesťané byli zabiti „ve jménu Krista“. Myslím, že jsme to už v lidských dějinách viděli. Je to jedna z nejtemnějších věcí, které si lze představit. A nejen pro mě jako věřícího člověka.

Vrátím-li se ke klíčové otázce „co bude dál“, jednoduchá odpověď zní „nevím“. Nikdo to neví. Ale jsem vděčný za to, co jsem viděl v uplynulých dvou letech: naději, která umírá a opět vstává z mrtvých, lidstvo, které se spojilo a zachránilo jednoho ze svých. Jsem vděčný za to, že jsem součástí hrdinského národa, který překonal svůj strach a zastavil nepřítele, stal se inspirací pro celý svět. Říkám tyto věci nejen proto, že je dnes Den díkůvzdání, ale i proto, že nás na Ukrajině tyto dva roky naučily věřit v dobro světa a být za něj vděčný.

/ Přeložil Martin Fiala, kráceno a upraveno. /

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 6/2023)