Náboženství má svoje světce i zločince
Rozhovor Petra Husáka s Jiřím Hanušem

Když se dnes mluví o „návratu historie“, často se zmiňuje též obnova evangelikálního křesťanství v USA i jinde na světě a zejména probuzení klasických náboženských fenoménů v jejich radikální formě (islám). Petr Husák s Jiřím Hanušem se zamýšlejí nad některými podobami této obnovy a jejími paradoxy.

Sekularizace a antisekularizační tendence

Petr Husák: Když se hovoří o sekularizaci, míní se tím často všechno možné, ať už reálná proměna vztahu společnosti k náboženství, nebo naopak různé teoretické konstrukty a sociologické výklady o postavení náboženství v moderní době. Asi není od věci zmínit, že tzv. teorie sekularizace je již na ústupu a teoretici společenských věd dnes mluví spíše o pluralismu a podobně. Mě by ale mnohem víc zajímalo, co jako společnost (česká, evropská, případně západní) spolu s ústupem náboženství do soukromé sféry ztrácíme? Existuje něco opravdu zásadního, o co s mizením veřejné role církví a staletých náboženských institucí přicházíme? Mám na mysli třeba něco, co bychom v „čase zkoušky“ mohli nezbytně postrádat…

Jiří Hanuš: Sekularizace ve smyslu jakési modernizační teorie, kdy náboženství mizí nejen z politického života, ale i ze společnosti, byla živá zejména v přelomových šedesátých letech minulého století. Pak přišla protireakce, kterou znám z prací Petera Bergera, amerického sociologa, který se postupně propracoval k poznání, že sekularizace, tedy odnáboženštění společnosti neboli privatizace náboženství, se v podstatě neděje, nebo se alespoň neděje v rámci nějakého zákonitého pokroku. Přišel s tím, že moderní společnost je spíše pluralitní, což odpovídá rozvoji občanství, přičemž existují významné diference v jednotlivých zemích. Bergerovi žáci, jako Grace Davieová, zase poukázali na to, že evropští sociologové minulého století byli velmi europocentričtí, protože si nevšimli, že všude na světě mimo Evropu náboženství nemizí, naopak třeba někde roste a zasahuje do všech oblastí života.

Pokud ale připustíme, že alespoň v Evropě a v některých mimoevropských zemích ovlivněných Evropou k sekularizaci došlo a že se dokonce prohlubuje na úrovni politické i společenské, pak je namístě otázka, jaký má tento vývoj následky. Ty nejvýznamnější spočívají v tom, že se ztratilo společenské pojivo v podobě veřejně sdílených nábožensko-kulturních hodnot, nebo se přinejmenším ztrácí vědomí jejich křesťanských kořenů. Slaví se třeba nějaká událost, ale bez vědomí souvislosti s původním symbolickým významem daným křesťanskou tradicí. To je ještě poměrně jednoduchý případ. Jsou ale složitější – co například s moderními ideologiemi, které mají takřka všechny rysy nových náboženských systémů, řekněme postaru „pohanských“. To je případ velkých ideologií 20. století – nacismu a komunismu. Co s nimi? I na nich je vidět, že nevystačíme s prostou rovnicí šťastného putování od náboženství k humanismu, jak by tomu nasvědčovalo moderní pokrokářství. Na této cestě existují výhybky, které bych označil za pseudoreligiózní pasti. Kdo se chtěl náboženství nejvíce vyhnout, spadl do něho až po uši, a ještě k tomu nereflektovaně. Odpověděl bych tedy na tvou otázku takto: náboženství se ztrácí pouze zdánlivě, to, co v Evropě mizí, je křesťanství, křesťanská víra a specifická křesťanská kultura. Anebo možná přesněji, ani ta zcela nemizí, ani v těch sekularizovaných evropských zemích, jako je Česká republika, spíše se vyskytuje v podobě určitého mixu zbytků křesťanství, nových typů pohanství a specifické náboženské lhostejnosti, kterou zatím důkladně nikdo neanalyzoval. V úvahách o sekularizaci bych ale vždycky rozlišoval mezi náboženstvím jako hlubokou potřebou smyslu a sounáležitosti a křesťanstvím jako konkrétní naukou a praxí. Náboženství či nějaké jeho projevy mohou bujet, zatímco může probíhat dechristianizace. Řekl bych dokonce, že je to moderní rys, typický pro Evropu, respektive pro západní civilizaci.

Dodnes se objevují různé další pokusy, jak vysvětlit evropský, popřípadě západní moderní vývoj. Pro Toma Hollanda (pozor, jde o historika, nikoli hlavního představitele Spider-Mana!) mnoho osvícenských a humanitních ideálů nese v sobě křesťanské hodnoty, aniž by si to i velmi inteligentní lidé uvědomovali. Například u ideje lidských práv a rovnosti tento autor připomíná jejich křesťanský základ. Pro Hollanda je protikřesťanský vlastně jen Nietzsche a pak nacismus – při všech rozdílech se údajně jednalo o pokusy zlikvidovat základní křesťanskou myšlenku rovnosti všech lidí (není ani Žid, ani Řek, ani žena, ani muž…) a popření „slabého boha“, který umírá na kříži, místo aby bojoval s Římany. Pro Hollanda jsou i marxismus a komunismus vlastně potomci křesťanství, protože hlásají, že poslední budou první. Zde, myslím, nemá pravdu, protože komunisté byli hluboce pokrytečtí a neprosazovali ani to, co hlásali, spíše pravý opak.

Co z vývoje k sekulární společnosti mohou vytěžit samotní křesťané? Jistě se na tento vývoj nemusejí dívat jen negativně. V čem současná postmoderní doba může být pro tradiční církve a věřící příležitostí? Jaké mohou hledat cesty k oslovení širší veřejnosti, když třeba mnozí lidé, zejména mladší generace, často ani netuší, co je to mše, bohoslužba, biřmování nebo konfirmace, a reálně nezažili setkání s knězem nebo zapáleným křesťanem? Je občasné srovnání dneška s dobou konce římské říše, s dobou svatého Augustina jen ahistorickým klišé? Nebo na tomto příměru něco je?

To je hodně otázek najednou. Tak je vezmu postupně. Samotní křesťané se dívají na moderní společnost různě. Záleží na konfesi, na specifickém vývoji v různých zemích, na společenských vrstvách. Katolíci mají jiný vývoj než protestanté, v podstatě se pokoušeli až do poloviny minulého století o vytvoření nějaké alternativy k moderně – až do druhého vatikánského koncilu, který tento boj s modernou vzdal jako kontraproduktivní. Mnoho křesťanů bez ohledu na vyznání by se nechtělo vracet ke starému modelu hlubokého propojení církve a politiky – komu dnes z katolíků schází například kněží jako předsedové politických stran, jak to bylo ještě za monsignora Šrámka nebo monsignora Tisa? Na druhé straně jsou ve velkých církvích ještě přítomny resentimenty, především ve větších, lidových církvích žije nostalgie po idealizované minulosti. Ale ne všude, v USA se s takovou nostalgií u katolíků moc nepotkáš. V některých menších, vyznavačských evropských církvích naopak žije duch odporu k propojení politiky a křesťanství, protože tyto církve většinou modernu vítaly a hluboce se na ní podílely, nebo protože je výrazem antikatolicismu. I tam je to složité. Vezmi si takového Dietricha Bonhoeffera, který měl dílčí účast – i když byl v podstatě celoživotní pacifista – na atentátu na Hitlera. Museli bychom jít do podrobností, třeba po jednotlivých zemích nebo vyznáních. Jako příklad uvedu Polsko, typicky katolickou zemi, která je už ale rozdělená – linie se vede mezi liberály a katolíky, přičemž se začínají měnit i určité zákony, které prosazovaly křesťanskou morálku. Totéž v Irsku. Tento vývoj by spíše nasvědčoval jistému stereo­typu sekularizačních teorií, ale co s evropskými zeměmi, kde se objevují náznaky křesťanské obnovy, popřípadě jsou zasaženy přílivovou migrační ­vlnou, která má i náboženský rozměr a rozkolísává výsledky sekularizace, jako je to třeba ve Francii, kde se baví o tom, zda jejich model ­laicité není zastaralý.

Na úrovni sociální panuje také určitá ambivalence. Je stále těžké si představit, že i v sekularizovaných evropských zemích by se někdo nesetkal s ničím, co by připomínalo křesťanskou tradici. Nedávno jsem byl na pár dní v Dolním Rakousku – tam se neslavil konec války, zato Nanebevzetí Páně, a to jako státní svátek. Jel jsem těmi vinařskými vesnicemi a sledoval, jak vycházejí velké průvody lidí z kostela a po mši jdou slavit. Jistě, co je biřmování, nemusí někdo vědět, to už je hodně speciální, ale většina dnešních mladých lidí ještě nějak žije s generací svých prarodičů s jistými náboženskými zkušenostmi a je často konfrontována s nějakými křesťanskými projevy, ať už na rovině tradic nebo živých, třeba i atraktivních skutečností. Moderna přináší nabídku možností, svobodu výběru. Samotný proces sekularizace tuto svobodu neruší. Ničí ji samozřejmě totalitní režimy, ale to je jiný příběh. Nacismus byl například mixem sociálního darwinismu, kultu zbožštěného vůdce, pocitu vyřešení všech problémů prostřednictvím hledání nepřítele, což byli židé, kteří reprezentují základ křesťanství. Pseudonáboženský prvek v nacismu je velmi silný, a přitom destruuje klasické náboženské systémy a jejich praxi. A s touto kombinací je konfrontován každý člověk, který začne přemýšlet. Musí si to nějak v hlavě poskládat, i když třeba neví, co je to biřmování.

A silný příběh, ba mýtus o pádu Říma? Komplexní historická realita civilizační proměny, k níž nepochybně došlo, se redukuje na podání, které má spíše výchovný, etický náboj. Ale vlastně není tak hloupý, říká: Chovejte se mravně, jinak zahynete! Na tom něco je, ale s dějinnou realitou to nemá mnoho společného. Jedna z linií tohoto příběhu je dnes velice atraktivní, týká se možného kolapsu civilizací. Doba si oblibuje apokalyptická témata. Škoda že se více nemluví o přenosu římské myšlenky, o „translatio imperii“, o životnosti římského projektu, který byl christianizován a do jisté míry přenesen z evropského jihu na východ, západ a střed kontinentu. A má spoustu podob, někdy pozitivního dědictví, jindy negativního. Chceš příklad? Myšlenka „třetího Říma“ ožívá dnes znovu v ruském pravoslaví, které chtělo myšlenkově i fyzicky dobýt Konstantinopol (druhý Řím) a současně pracuje se starou verzí dekadence prvního Říma. Dnešní moskevský patriarchát vlastně hraje tuto kartu „úpadku Západu“.

A ten svatý Augustin?

Kdo dnes čte Augustina? Pár klasických filologů a pár křesťanů. Přitom Augustin je vlastně hlubinně optimistický, neboť se vyrovnává s převratnými změnami své doby a říká, že svět může pokračovat i přes společenské otřesy, kterých se všichni tehdy obávali. Augustin je Říman a současně člověk, který vyvádí Řím ze slepé uličky a startuje novou éru, pokřesťanštěného římského projektu – Pax Romana propojeného s Pax Christi, Řím s Jeruzalémem, antické dědictví s nutností oddělení věcí lidských a božských. To je myslitelský výkon, který mimo jiné instaluje křesťanství místo starého římského propojení náboženství a politiky.

Já vím, Augustin bývá za ledacos kritizován, zejména za chápání prvotního hříchu ve spojení se sexualitou. Rád bych ale vyzvedl jeho aktivitu – někteří křesťanští extremisté jeho doby se možná radovali z pádu prohnilého Říma, ne tak Augustin. Svět se potácí, je plný utrpení, pro biskupa to ale neznamená konec. Je to prostě katastrofa, plenění, vraždění, ale ne zánik. Biskup se shostil své primární úlohy: povzbuzoval svěřenou obec, dal jim perspektivní pohled na přítomnost i budoucnost. O obci Boží, toto vrcholné Augustinovo dílo, patří nezpochybnitelně do kánonu západní vzdělanosti.

Reformy a obnovy

Často dnes slýcháme, že církve v Evropě stojí před epochální proměnou, organizují se různá setkání, na nichž se rokuje o budoucnosti církve či církví a podobně. To téma je pro věřící jistě zásadní. Mělo by ale zajímat i nevěřícího člověka? Je to nějak klíčové pro zdraví celé společnosti? Mají církve v Evropě svoji budoucnost? Jistě bychom našli celou řadu událostí, kdy věřící prožívali podobný pocit potřeby paradigmatické proměny – vnímáš v tomto ohledu nějakou historickou analogii, která by mohla být zvláště silná nebo poučná?

Tvoje otázka směřuje obecněji k životaschopnosti institucí, k nimž církve patří. Instituce jsou zapotřebí a na jejich kvalitě velmi záleží. Jsem v zásadě rád, že se dnes církve zamýšlejí samy nad sebou a uvažují, v čem se mohou změnit, co je už zbytečné, co je naopak základem, na kterém stojí „a nemohou jinak“. Zde je i možné jakési poučení z historie staré už dvě tisíciletí. Konkrétní církevní organizace se mohou transformovat, měnit, případně i zaniknout. Není ­ovšem možné přehlédnout, že vznikají nové nebo že se konkrétní transformace povedla. Zde je možno zmínit náboženské řády, reformní církevní sněmy, různé církevní charitativní a vzdělávací organizace a podobně. Ale ještě bych to řekl jinak: právě křesťanství a jeho instituce jsou neustále nejen pod vnějším, ale i vnitřním tlakem, protože samy sebe neustále přesvědčují o tom, že se musejí vnitřně obnovovat, zelenat, nebo uschnou, jak to mají napsané v evangeliích.

Nejsem si úplně jist údajnou „paradigmatickou proměnou“ v přítomnosti. To se dá vždycky hodnotit jen z velkého odstupu. Nyní se mi zdá, že společenské paradigma se proměnilo v šedesátých letech minulého století, i ve smyslu dalšího sekularizačního rámce – změny zasáhly nejen vztah státu a církve, ale i křesťanskou morálku, chápanou jako společný základ bez odpovídající věrouky. Myslím, že z této změny žijeme dodnes, jen se prohlubuje. Nejsem schopen posoudit, jestli dnes žijeme nějakou druhou reformaci nebo něco podobného. Křesťané nepochybně mohou mít dojem, že se leccos mění, je to ale podobně rozmanité jako celé křesťanstvo. Křesťané na Západě mohou mít pocit, že musejí bránit západní civilizaci proti woke kultuře, křesťané ve střední Evropě mohou inklinovat k liberalismu nebo nacionalismu jako v předminulém století, křesťané v Rusku mohou být přesvědčení, že se podílejí na vzniku nové ruské civilizace. A samozřejmě jsou tu i věční čekatelé druhého příchodu Páně, tedy konce časů. A pak jsou tady naopak věční optimisté, kteří se v chestertonovském duchu radují z každého nového dne a užívají si života plnými doušky. Křesťané jsou docela pestrá společnost. Křesťané žijící na Blízkém východě budou mít asi jinou perspektivu než křesťané u Ženevského jezera. Jsou křesťané, kteří žijí trochu jako ptáčci zpěváčci, pořád v pohybu, a jsou křesťané zabydlenější. Všichni by ale měli sdílet tu základní perspektivu, že i když jsme tady na zemi jen na chvíli, tak to stojí za to. Svět je v podstatě dobrý, i když poškozený.

Mohou být společenské krize šancí k nějaké náboženské obnově společnosti? Máme zkušenosti s pandemií, blízko zuří válka. Zatím se ale zdá, že jsou podobná období spíše plná nesplněných očekávání a iluzí, protože lidí v kostelích stále ubývá… Nebo je to vše ještě nějak jinak? Nedívám se na to ze špatné perspektivy?

To je záležitost, která by zasloužila detailní výzkum. Myslím, že už existují historické práce třeba o tom, jak reagovali na první světovou válku vojáci na frontách. Průzkumy jsou v tomto směru ambivalentní. Jednotlivci reagují různě – byli vojáci, kteří víru ztratili, a pak ti, kteří ji na­opak nalezli. Rozhodující je spíše nějaký obecnější trend, nějaké vyústění či poučení z krize, které získá charakteristiku celkového hodnocení situace, třeba i ovlivněného propagačně.

Napadl mne v této souvislosti jeden sci-fi příběh, který vymyslel jako námět na román Graham Greene a dal ho do své sbírky esejů Paradox křesťanství. Je to o posledním papeži, který je současně posledním křesťanem na zemi. Ten je vyslýchán děsivým diktátorem, který ho nakonec po výslechu zastřelí – a pak ho napadne, jestli udělal dobře. V bolestech se rodil nový křesťan, zní poslední věta slavného spisovatele. To je velice silné. U křesťanské víry platí opravdu jeden paradox – je křehká a současně jakoby nevykořenitelná. V podstatě se nedá moc racionálně vysvětlit, já to tedy neumím.

Ale rád bych byl konkrétnější a aktuálnější. Prožili jsme pandemii covidu a prožíváme válku v přímém přenosu v blízkosti našich hranic. Zatím se mi zdá, že křesťané jednali a jednají předvídatelným způsobem. Za covidu se chovali ve většině docela zodpovědně, nemám pocit, že by ve světě byly nějaké velké křesťanské skupiny, které by necítily solidaritu s umírajícími a trpícími. Byly možná nějaké menší skupiny, kterým se nelíbilo očkování, protože se například více chtěly spolehnout na boží pomoc. Tento postoj by ale svědčil spíše o jejich silné víře a o oslabení rozumových schopností. Co se týče válečné krize, tam už samozřejmě vedou zmíněné názorové linie. Ani ruské pravoslaví ale v tomto není jednotné, alespoň doufám. Že by to otřásalo vírou, to nevím, možná právě na frontě, tam jde o existenciální věci.

Celkovou náboženskou obnovu, pokud máš na mysli křesťanství, v našem západním světě nečekám. Spíše menší obnovy, zacílené na určité skupiny lidí. To se dělo a děje. Já jsem byl několikrát ve francouzském Taizé, tedy mnišské komunitě takového obnovného typu. V létě je tam každý týden 5 000 mladých lidé z celé Evropy, ba ze světa, a to od šedesátých let. Takže jsou to už celkem statisíce lidí – samozřejmě ne všichni to nějak vnitřně zpracují. To jsou v podstatě klasické křesťanské obnovy, které probíhaly vždycky. Jak jsem řekl, v moderně, která myslím pořád probíhá, je představitelná pouze „velká obnova“ pseudonáboženská ve smyslu nějaké silné a vlivné ideologie. Je tu ovšem islám, to je zase jiná story.

Politika a náboženství

K islámu se dostaneme… V křesťanské tradici je ve vztahu k politice podstatný princip oddělení duchovní a světské moci (co je císařovo, co je boží…), přesto mě vždycky fascinoval neuvěřitelný vliv křesťanů na americkou politiku a zejména na zahraniční politiku USA směrem ke státu Izrael. Proč jsou v tomto ohledu Spojené státy jiné než Evropa? Případně, v čem jsou jiné a jakou roli v tom hraje náboženství?

Zmínil jsem Grace Davieovou, tu jsem poznal i osobně. Tato britská socioložka s velkou znalostí vývoje severní Evropy vysvětlovala, jak je Evropa v tomhle punktu jiná než třeba USA a zbytek světa. To je stará věc, že mají Američané na jedno­dolarovce nápis, že věří v Boha, tedy v Boha křesťanského. A Evropané si to nechtěli dát do připravované ústavy. Docela vypovídající fakta.

USA jsou po náboženské stránce zajímavá země. Existuje tam silný zakládající příběh, kombinující puritanismus a představu o vybudování „města na hoře“, spravedlivé, a přitom tolerantní republiky. Současně se vymezili proti mateřské zemi, tedy Anglii, kde byla silná státní církev ang­likánská. V Americe chtěli republiku, oddělení církve od státu, náboženskou svobodu. Navíc se tam vyvinulo takové docela nenásilné (až na výjimku některých sekt) soužití spočívající na soutěžení. To se ukázalo jako dobrý model, který dnes už ale také eroduje. Stále však zůstává silná evangelikální tradice, která má nejen náboženské, ale i politické představy a cíle. Nepochybně značný význam dnes mají morální témata, která rozdělují společnost politicko-nábožensky. Řeší se otázka přerušení těhotenství a spolurozhoduje volby – to je v řadě evropských zemí nepředstavitelné.

Vztah USA ke státu Izrael má poněkud jinou historii. Bylo zde silné židovské přistěhovalectví, v Americe působí vlivné židovské organizace i jednotlivci. Tito lidé nepochybně ovlivňují i podporu Izraele, i když v Izraeli žít nechtějí, ale pociťují národní a často náboženskou sounáležitost s těmi, kteří žijí na Blízkém východě. Vzpomeňme si také na to, že USA podpořily i vznik židovského státu v roce 1948, tehdy paradoxně i se SSSR a trochu navzdory Velké Británii, a podporují ho dodnes – snaží se nejen o spolupráci v celé řadě odvětví, ale podporují Izrael i vojensky, a současně se snaží o udržení relativního klidu v regionu. To je doložitelné v současnosti například u dojednávání tzv. abrahamských dohod mezi Izraelem a některými relevantními blízkovýchodními státy.

Lze to vnímat i tak, že Izrael je součástí západní civilizace, která sdílí určité hodnoty – a Izrael je samozřejmou součástí Západu, podobně jako Spojené státy. I zde hraje náboženství – v tomto případě židovství – velkou roli. To souvisí také s tím, že Izrael je zemí, pro které sekularizační evropské teorie příliš neplatí. Původně sekularizované sionistické hnutí, které mělo socialistické tendence, se umenšilo ve prospěch politicky agilních náboženských skupin a dominantní pravicové nebo středopravicové politiky.

Islám jako náboženství a jako politika

Pokud máme hovořit o islámu, tak se musím přiznat, že v souvislosti s touto problematikou prožívám silnou ambivalenci. Osobně znám muslimů jen pár a jsou to všechno milí lidé a nemohu také opominout velké osobnosti z historie, jako byl kupříkladu filozof Avicenna. Když se na druhé straně podívám na vývoj islámu v Evropě nebo v arabském světě, nelze nevnímat křiklavý problém, jenž tkví v tom, že islámské náboženství příliš nepřeje principu občanství, oddělení náboženství a politiky či sekulárního práva a ideji zastupitelské demokracie. Kladu si otázku, zda je pak vůbec kompatibilní se současnou evropskou společností? Když však uvažuji nad historií a kulturními výdobytky arabské matematiky, lékařství či filozofie, musím se ptát, zda je tento rozpor vlastně nevyhnutelný? Je nenávist mnoha muslimů vůči Západu skutečně nepřekonatelným jevem, s nímž prostě musíme počítat a tvrdě se bránit? Existuje jiná cesta?

Islám by si zasloužil celou kapitolu. Tak zase pár myšlenek, bez nároku na vystižení všech aspektů problému. Taky nejsem na islám odborník.

Za prvé: je zde neopominutelná zakladatelská éra. Zakladatel křesťanství skončil jako zločinec na kříži, všechno nasvědčuje tomu, že nevyzýval k povstání proti Římanům, že základní akcent jeho nauky byl spíše nasměrován k potřebě vnitřní očisty a obnovy vztahu k Bohu a k bližnímu, tedy de facto pokračoval v tradici starozákonních proroků, kteří také většinou končili špatně. Muhammad, zakladatel islámské věrouky, byl sice prorokem, ale současně zakladatelem státu, práva a etiky, tedy politický vůdce, který se účastnil dobových bojových šarvátek. Není možné nevidět rozdíl mezi oběma zakladatelskými osobnostmi a vývojem křesťanských a islámských obcí v prvních desetiletích, ba staletích po smrti Ježíše a Muhammada. Křesťané proměňovali římskou říši postupně a jaksi zevnitř, stoupenci Muhammada dobývali obrovské územní oblasti, takže v průběhu asi 150 let vytvořili mohutnou říši od jižních svahů Pyrenejí až po povodí řeky Indus, přičemž povaha tohoto dobývání neměla vždy tak násilný ráz, jak jej líčili křesťané. Jak kdy. Základ byl v získání politické loajality a výběru daní. První územní rozmach ovšem v dalších dějinách neznamenal, že se muslimové chovali ve vztahu ke svému okolí vždycky nepřátelsky.

Druhým rozdílem, na nějž je možné upozornit, který ovšem vidíme již optikou moderního evropského kulturního vývoje, je chápání posvátné knihy, totiž Koránu, jenž je posvátným slovem božím přímo diktovaným Bohem a zjeveným v arabštině. To muslimové stále drží na rozdíl od křesťanů, kteří sice považují bibli také za „slovo boží“, ale připouštějí lidské zprostředkování (známe i jména čtyř evangelistů a součástí kánonů jsou například i dopisy konkrétního autora, tj. Pavla z Tarsu). To vytváří dnešní problémy s interpretací a jejími možnostmi. Dnešní biblisté mohou doslova rozebrat Písmo svaté na součástky a zase je skládat, to u Koránu moc nelze, i když jsou určité výklady také možné, zejména právní.

Není ovšem muslim jako muslim. Jinak to ani není možné, když mluvíme o společenství, které čítá jeden a půl miliardy lidí. Nemluvím jen o rozdělení na sunnity a šíity, ale o rozdělení do dnešních států a působení islámského reformismu z 19. století, na nějž navazoval modernismus a fundamentalismus. Domnívám se, že největší problém a rozdíl oproti křesťanství dnes způsobuje stálé zachování principu neoddělení náboženství od státu (hle, opět jsme u té sekularizace, respektive u jejího základního aspektu), což způsobuje vliv islámu na politiku a společnost.

Islámský svět je opravdu pestrý, není to ucelený prostor – srovnej například země jako Mali, Čečensko, Sýrie nebo Indonésie. Anebo si vezmi Írán, dnešní zdroj neklidu na Středním východě.

Současné problémy vytváří samozřejmě islámský radikalismus – i běžný Čech zná díky válce v Gaze výrazy jako Hamás, Hizballáh nebo Muslimský džihád, k tomu můžeme z nedávné minulosti přidat Muslimské bratrstvo, Islámský stát nebo al-Kájdu. Jsou to všechno poněkud odlišné organizace, ale všechny pracují s určitým pojetím islámu a žijí podle toho. Četl jsem nedávno nějaké úryvky z projevů Usámy bin Ládina a obcházel mne mráz. Jsou to v podstatě vroucí modlitby, politická teologie v nejčistší podobě. K tomu se pojí vliv tohoto a podobných radikálních hnutí v Evropě, která se rozmohla v poslední době a s nimiž si evropské státy moc neví rady. Pro pořádek – první generace, která přicházela do Evropy za prací v padesátých nebo šedesátých letech, nevytvářela ještě hrozbu, o které se mluví dnes. V každém případě lze v případě islámu mluvit o náboženských obnovách, které chtějí mít přímý vliv na politiku a radikalizují se. Jsem velmi zvědav, jaký bude další vývoj v Turecku, v zemi, která na počátku 20. století rozjela sekularizaci podle francouzského vzoru a dnes už je na tom výrazně odlišně.

Občas při různých diskusích slýchám zvláštní myšlenku, že je třeba islám nechat dozrát, že podobně jako křesťanství musí projít trnitou cestou několika dalších staletí, aby se stal otevřeným vůči moderním principům demokracie, občanství, myšlence základních lidských práv, a podobně. Že radikální muslimové jsou v podstatě stejně jako fundamentalističtí křesťané nebo ultrakonzervativní židé jen vadou na kráse budoucího poklidného soužití. Přijde mi to celé jako ahistorický ­nesmysl a jako zbožné přání neodpovídající realitě. Vždyť islám má své mnohé kulturní vrcholy již za sebou. Jistě mohou přijít nové, ale analogie s vývojem křesťanství se mi zdá zkrátka docela ideologická…

No, nechat islám dozrát, to je vlastně trochu infantilní představa… Představuji si to analogicky s vývojem člověka. Ano, většina lidí to dokáže, i když s problémy a v bolestech. Někdo ale nedozraje nikdy, taková je smutná pravda. Je také otázka, zda radikální a násilné formy islámu se nějak dobrovolně a v průběhu času humanizují. Nepatřím k těm, kteří by vysvětlovali náboženský radikalismus jen chudobou a sociálními poměry, vidím to mnohem komplexněji. Vezměme si aktuální příklad Hamásu v Gaze. Za peníze, které tam přitekly ze Západu v posledních letech, mohli mít Gazané slušný stát s vnitřní infrastrukturou. Místo toho si zvolili Hamás, který tam vybudoval podzemní tunely, nechal Gazany ještě více zchudnout a připravoval se na „svatou válku“ s Izraelem. A nyní se bavíme v celém světě o tom, zda se Hamás, poražený vojensky Izrae­lem, nepřetvoří v nějaké jiné hnutí, ještě nebezpečnější. Co já vím, je to možné. Írán to jistě podpoří. Nejde ale jen o politiku jako takovou, ale i o politiku náboženskou, řekněme po staru teokracii. Jistou naději vidím v tom, že i jiným blízkovýchodním státům typu Saúdské Arábie, Emirátů nebo Jordánska už lezou ty radikální formy islámu na nervy. Chtějí se modernizovat, spolupracovat s vyspělými státy, a ne pořád bojovat ve jménu Alláha.

Ještě si neodpustím srovnání se středověkým křesťanstvím. Ano, byly tam křížové výpravy, ale v podstatě v téže době také svatý František z Assisi. Ať se nad tímto paradoxem každý zamyslí sám, doporučuje to i Gilbert Keith Chesterton.

Ateismus stále živý?

Nedávno se mi do rukou dostal český překlad souboru přednášek Rogera Scrutona s titulem Boží tvář (Giffordovy přednášky 2010, Dauphin 2023). Britský filozof v nich vede disputaci s prominentními ateisty a zejména s tezí Richarda Dawkinse, dle níž jsou lidská jsoucna pouhými „stroji na přežití“ ve službách genů. Říkám si, že to do značné míry vidíme všude kolem – materialistický přístup a kult těla se stal opravdu všudypřítomným – od médií až po sociální sítě, kde spousta lidí každý den vystavuje svoje tělo a klaní se mu (vlastně sobě samému) jako antickým božstvům… Chci teď ale upřít pozornost na něco jiného, konkrétně na Scrutonovu argumentaci, v níž ukazuje, jak se v Dawkinsově technicistní biologické perspektivě ztrácí prostor nejen pro boží tvář, ale i pro lidskou osobu jako jedinečnou bytost se svobodnou vůlí. Scruton inspirativně přemýšlí nad tím, že jádro lidské individuality, podobně jako existenci boží, skrze biologické či medicínské chápání, CT, rentgen či magnetickou rezonanci nikdy nezachytíme, a neumíme tak odpovědět na otázku, kde se v lidském těle vlastně nachází střed našeho „já“, které však bezprostředně a denně zakoušíme… Osobně mi ateistický pohled na situaci člověka přišel navíc často docela beznadějný a bezvýchodný. Možná je to ale tím, že jsem málo sečtělý. Proto by mě zajímalo, zda přes uvedené výhrady lze v tradici ateistického myšlení vystihnout inspirativní základ, který stojí za to studovat, znát a přemýšlet o něm?

Nedávno zemřel další ze čtyř jezdců Apokalypsy a hlasatel nového ateismu Daniel Dennett. Už jsou naživu jen dva z této čtveřice, Sam Harris a Richard Dawkins. To byla zajímavá parta, prosazující docela bojovný ateismus založený především na darwinismu. Má také několik zajímavých následovníků. Poslouchal jsem Dennettovy přednášky – v podstatě redukuje náboženství na přírodní fenomén, vzniklý podobně jako třeba kráva. To jsem si nevymyslel, je to srovnání z Dennettovy dílny. Ale budiž, je třeba si připomenout, že tato čtveřice a mnozí další neo­darwinisté bojovali svůj boj s kreacionismem, který se rozbujel v USA. Zdá se mi, že ve střední a západní Evropě je tato debata méně vyostřená, intelektuálně založení křesťané nemají tak veliký problém s evolucí. Nezapomeňme, že i v Československu se vydával už na konci šedesátých let Teilhard de Chardin, nadšený obhájce evoluce, katolický kněz a vědec dohromady. Takže nám přijdou ti čtyři jezdci Apokalypsy trochu jako lidé, kteří se vlamují do otevřených dveří. Byli a jsou to ale docela nadšenci, měřeno jejich společenskými vystoupeními a veřejnými debatami. 

Ateismus je ovšem zajímavý fenomén a nedá se jen zesměšňovat. Když pojedeme jen po intelektuální linii, je to opravdu zajímavá řada, třeba vezměme jen „otce zakladatele“: Feuerbacha, Marxe, Nietzscheho, Freuda. To jsou myslitelé, kteří vzali náboženství opravdu vážně a strávili většinu svého života snahou, aby tento nejednoduchý jev vysvětlili a případně „odzbožnili“. Křesťané by měli vzít ateismus vlastně velice vážně, už jen kvůli své doktríně – pokud je víra darem, pak ten nemusejí dostat všichni.

Lze to tedy vnímat i tak, že poctivé ateistické tázání by mělo či mohlo vést věřící všech vyznání k očistnému zjištění, že některé projevy zbožnosti nebo vnitřní mechanismy konkrétního společenství mohou bránit pochopení podstaty a smyslu víry těmi, kteří by o autentický náboženský život mohli mít zájem?

Asi ano, ale nesmíme zapomínat na to, že je zde i ateismus protivný, zlomyslný, slabomyslný, nudný, dogmatický. Já si například pamatuju tzv. vědecký ateismus jako předmět na vysoké škole. To ale tak nezábavné nebylo – z tohoto předmětu nás měl na Filozofické fakultě v Brně jistý docent Hlavoň, což byla docela zajímavá a sympatická postava. On bral výuku docela vážně, vykládal nám například, jak chodí na „průzkum“ k baptistům, aby to křesťanství pochopil. Ale byly tam i temnější figury. Komunismus byl v tomto ohledu dvousečný. Podle Marxe mělo náboženství vymizet s revolucí a ztrátou sociálních podmínek pro jeho životnost. ­Opium lidu mělo přestat fungovat, protože nebylo v novém světě zapotřebí. To se ovšem nestalo a komunisté museli začít bojovat s třídními nepřáteli, mezi nimiž byli například i křesťanští duchovní a aktivní laici. K odumření náboženství bylo třeba trochu napomoci, například zřízením pracovních táborů. Tady se ukázalo, že komunisté byli velice slabí v historii – pokud chcete křesťanství posílit, nemůžete udělat nic lepšího, než že jej začnete pronásledovat.

Roger Scruton, jehož jsi připomněl, je zajímavý případ. On nebyl typický křesťanský apologeta, ale spíše člověk, který filozoficky uvažoval a zdály se mu ty neodarwinistické argumenty nepřesvědčivé. Já si myslím, že to byl člověk, kterým se říká „renesanční osobnost“ – tím, jak obsáhl mnoho lidských oborů, a to dokonce i velmi prakticky, byl schopen rozpoznat reduktivní koncepce, které chtěly převést lidskou osobnost na nějaký zjednodušující rastr. Poznával sílu náboženství a speciálně křesťanství také prostřednictvím umění, neboť byl estetik a uvažoval o kráse. Tak se nedá nenarazit na věci, které berou dech, v gotice, baroku i moderně. Scruton byl asi nejspíše agnostik, ne nějaký vyznavač křesťanství, ale jeho způsob myšlení byl důsledný a inspirativní.

Evropské duchovní kořeny

Vždy když někde zahlédnu pozvánku na přednášku nějakého význačného intelektuála o duchovních kořenech Evropy, říkám si, že tyto akce jsou vlastně projevem toho, že se vědomí evropských kořenů v naší společnosti do značné míry vytratilo… Z toho pak těží různí pseudovlastenci a rádoby konzervativci a snaží se svými odkazy na „naše“ tradice a „naši“ kulturu společnost spíše rozdělovat, než aby kultivovali vědomí společných hodnot a kulturního tmelu… Na opačném pólu pak zase stojí jiný extrém, nabízející pokrokové náhražky autentických hodnot – jednou v podobě komunismu, podruhé v podobě nějakého novopohanství a jindy zase skrze různé nové ideologie práv menšin či vzpoury proti vlastním dějinám (cancel culture). Tyto extrémy pak ve víru kulturních válek vysilují západní společnost a devalvují její vědomí autentické duchovní či náboženské tradice. Ta jako by nakonec nikoho z nich ve skutečnosti nezajímala. Právě proto je třeba o toto vědomí pečovat a kultivovat ho. Nebo se mýlím? Pokud ne, zkusme tématu evropských duchovních hodnot věnovat chvíli času. Na co můžeme být právem hrdí?

Duchovní kořeny Evropy. Krásná otázka, i když ji omezíme na náboženské, nebo chceš-li duchovní nebo spirituální kořeny. Evropa vzniká symbiózou křesťanství, které v sobě samozřejmě nese židovství, s různými kmenovými germánskými a dalšími kulturními vlivy. Je to jiné na východě a jiné na západě. Římská říše v podstatě trvá díky Konstantinopoli – tedy Konstantinově městě – až do začátku 15. století. Západ se vyvíjí jinak, tam Frankové a další kmeny vytvářejí onu pozoruhodnou syntézu, která nás dodnes fascinuje. Ale ještě k tomu křesťanství – víme, že to není původně evropská záležitost, ale blízko- či dokonce středovýchodní. Ježíš byl Žid žijící na okraji římské říše, Pavel, který se tolik zasloužil o misii „mezi pohany“, byl římským občanem a potuloval se hlavně po dnešním Turecku. Naše duchovní kořeny nejsou tedy v přesném slova smyslu evropské, ale – jakkoli to dnes zní poněkud divně – jsou v Palestině a jejím okolí.

Evropa se ovšem stala místem pozoruhodného křesťanského experimentu, kde významnou roli sehrálo římské papežství a mnišské řády, zejména benediktini a další řeholní odnože. Odtud je ten neustálý pokus o reformu a obnovu, jak jsme o tom už mluvili. Velké vlny renesance nejrůznějšího druhu, papežská reforma, univerzity podle církevního vzoru, protestantská reformace, koncily a tak dále. Měřeno historickým časem – nikdo nemůže popřít vliv osvícenství a moderny a její vynikající přínos, po stránce náboženské se ale nic nemůže rovnat křesťanství s jeho duchovními i institucionálními výkony. Když se ale řekne křesťanství, musí se jedním dechem dodat židovství, východ (nakonec i včetně toho nešťastného Ruska), všelijaké vlivy včetně různých heterodoxních směrů, antiklerikální směry a nakonec i ten ateismus. Duchovně je tedy Evropa směsice naprosto originálního střihu s bohatou historií, z níž se dá vybírat. Můžeš být benediktinem, nebo jezuitou, papežem, nebo darwinistou, slavit letnice, nebo keltské slavnosti. V neděli můžeš jít na mši, nebo před kostelem demonstrovat za nějaké právo, které upomíná na některou starou křesťanskou revoltu. Vzpomínám si na Bohdana Chudobu, kteří říkal něco v tom smyslu, že naše vztahování k historii není lineární, ale výběrové. Co nám brání navázat na nějaké duchovní dědictví třeba ze třináctého století?

A konzervatismus? Čím jsem starší, tím víc si myslím, že autentický konzervatismus je vlastně modernizační, do jisté míry dokonce revoluční. A vždycky otevřený rozlišování. Pokaždé připomínám Edmunda Burka, který si myslel, že americké kolonie jsou v právu, zatímco ve Francii to přehnali. Když někdo říká, že chce bránit „naše“ hodnoty, tak se třeba ukáže, že „naše“ vůbec nejsou.

Hodnoty, které je zapotřebí bránit, nejsou pouze křesťanské, ale z křesťanství mají hodně. Právní stát, svoboda slova a pohybu, ochrana vlastnictví, principiální lidská důstojnost… Je v tom všem křesťanský základ, ale pak staletý, ba tisíciletý vývoj, který je už výrazem té směsice prvků, o níž jsme mluvili. Problém je v tom, že tenhle vynikající komplex, který obsahuje i silný důraz na svobodu a kultivaci svědomí, nelze někam přenést za noc ani za několik let, i když se čas zrychluje.

Andělé mezi námi

Na internetu, ve virtuálním prostoru, médiích či na sociálních sítích se dnes setkáváme se záplavou videí samozvaných osobností, youtuberů či influencerů… Všichni se snaží druhé poučovat o tom, jak správně žít, jak pěstovat osobní spiritualitu, jak se rozvíjet a starat se o duši i tělo nebo jak žít naplněný život. Často však nabízejí jen banální parafráze již vyřče­ného bez autentické zkušenosti a hloubky. Jak v této záplavě můžeme rozeznat opravdové osobnosti a kde či za jakých okolností se s nimi vlastně lze setkat? Žijí mezi námi vůbec nějaké?

Pokud se bavíme stále o náboženství, případně o křesťanství, mám za svůj život dva zajímavé zážitky. Setkal jsem se osobně jak s Matkou Terezou, když byla na sklonku osmdesátých let minulého století v Brně, tak s Rogerem Schutzem, zakladatelem komunity v Taizé. Na obou bylo zajímavé, že to byli takoví docela obyčejní, prostí lidé. Zdálo se mi, že si opravdu na nic nehrají, byli stravováni jakýmsi vnitřním ohněm, který šlo takřka spatřit. Roger například stál každý večer po mši v kostele, aby se mohl pozdravit s každým, kdo tam byl – to se mu nakonec stalo osudným. Moc nemluvil, pár gest, jednoduché věty, řeklo by se nic světoborného. Intelektuály by to mělo nechat chladnými. Přesto tam bylo něco, co se těžko popisuje, jasná životní cesta, vnitřní pokoj, schopnost nadhledu a hluboce uchopená tolerance k druhým lidem. Tohle se nezískává ani studiem, ani nějakými duchaplnými polemikami s ideovými oponenty. Dodnes nad tím přemýšlím, jak je tohoto stavu a postoje vůbec možné dosáhnout.

Osobností, co se týče náboženství, je opravdu celá řada, také v dnešní době. A se zajímavými osudy. Teprve v nedávné době jsem se seznámil s životním příběhem Ayaan Hirsi ­Aliové, která patřila k Muslimskému bratrstvu, ale podařilo se jí uprchnout z Nairobi do Holandska, kde se stala kritičkou islámu a političkou – měla blízko i k novému ateismu. Pak došlo k dalším proměnám její životní cesty – vzala si historika Nialla Fergusona a spolu se stali kritiky woke kultury a zdá se, že dokonce mají blízko ke křesťanství. Ali má zajímavé přednášky založené na osobní zkušenosti, kterou je třeba brát vážně. A takových lidí je přece hodně, i kolem nás. Nepochybuji vůbec o tom, že i v naší přítomnosti mají všechny náboženské tradice vynikající osobnosti, lidi moudré, vzdělané, zodpovědné. Bylo tomu tak vždycky v dějinách, proč by to mělo být jiné?

Jak jsem už ale uvedl, náboženství může být velice nebezpečná věc, pokud jej pojmou jednotlivci či některá uskupení nebo organizace špatným způsobem. Náboženský svět má své světce i zločince. Má své originální a krásné projevy vedle opravdu úděsných. Náboženství se může stát ideologií. Abych parafrázoval evangelium: jsou lidé, kteří vás budou mučit a budou se přitom domnívat, že oslavují Boha. Historie je přece i přehled deformací, úchylek, selhání. Přitom bych ale řekl, že leckteré křesťanské i mimokřesťanské skupiny pracují s tímto problémem velmi intenzivně a že jsme na tyto věci dnes velice citliví. A to je dobře. 

/ Úryvek z připravované knihy rozhovorů s názvem Návrat (do) historie. /

Jiří Hanuš (1963), historik, vyučuje na Historickém ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Zabývá se dějinami 19. a 20. století, zejména náboženstvím a kulturou. V současnosti prorektor MU.

Petr Husák (1987), vystudoval historii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Zaměřuje se na moderní dějiny a dějiny křesťanství. Povolání historika propojuje s péčí o vinohrady, krajinu, koně a regionální kulturu.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 3/2024)