Nerozumná odbornost
Věda sama nemůže být vodítkem pro náš morální a politický život

Lidé odjakživa toužili znát budoucnost a vždy se našli i tací, kteří tvrdili, že ji mohou předvídat. Starověcí Řekové se obraceli na sibyly, velmi staré věštkyně, které v božském vnuknutí pronášely verše seslané jim bohy slavných svatyní, jimž sloužily. Všechna náboženství Knihy měla své mileniaristické kazatele a vizionáře, kteří se domnívali, že mohou v posvátných textech odhalit Boží plán pro budoucnost. Pověrčivé Římany by ani nenapadlo podniknout nějakou významnou akci, aniž by nejprve četli znamení z letu ptáků nebo ze zvířecích vnitřností. Jejich prognostický aparát měl úžasně bohatý slovník. Mezi studenty filologie na naší škole koloval vtip, že když člověk narazí na neznámé slovíčko v řečtině, znamená určitě „bolest nebo utrpení“, a pokud je to v latině, znamená „vnitřnosti“. Tento rozdíl měl svědčit o našem hlubokém porozumění řecko-římské kultuře.

Ovšem taková čtení budoucnosti přinášela zprávy, jež měly pouze omezenou hodnotu. Odpovědi sibyl, příslovečně nejasné, člověku sdělovaly, jak zamýšlené jednání dopadne, ovšem jejich slova bylo nutno správně interpretovat. Kupříkladu Kroisos, král Lýdie, ztratil svou říši v boji s Peršany, protože si špatně vyložil odpověď delfského orákula. Domýšlel si, že osud je mu nakloněn, přestože orákulum se vyjadřovalo jen dvojznačně a vyhýbavě. I římští haruspikové vám mohli říci, zda den a hodina, které jste zvolili pro nějaké jednání, jsou příznivé či nikoli, ale stále záleželo na vás, zda tuto chvíli využijete, a věci se mohly vyvíjet špatně, pokud jste nedokázali uplatnit své schopnosti. Římská znamení tedy poskytovala jen „měkké“ předpovědi v tom smyslu, že připouštěla pravděpodobnost budoucího vývoje, který mohl lidský činitel změnit. Předpovědi konců a katastrof se rovněž daly jen stěží ověřit, neboť jestliže se předpovídaná katastrofa neuskutečnila, bylo to proto, že lidé uposlechli prorokovo volání po nápravě; jestliže k ní skutečně došlo, dobrá, dalo se to čekat. Lhůty pro začátky zlatého věku, druhé příchody Krista a konce světa se mohly vždycky trochu protáhnout, stejně jako poslední šance k výhodné koupi na internetu.

V italské renesanci se předvídání budoucnosti stalo vědou. Doslova. Osnovy vědecké výuky na univerzitách zahrnovaly astrologii a většina vzdělávacích institucí se mohla pochlubit alespoň jedním specialistou na tento předmět. Důvodem byla klíčová role astrologie v předmoderním medicínském vzdělání. Všechny starověké autority se shodovaly v tom, že Slunce, Měsíc a hvězdy ve svých různých postaveních vůči sobě navzájem ovlivňují zdraví v sublunárním světě. Lidé věřili, že vědecká medicínská praxe vyžaduje, aby lékaři rozuměli vlivům planet. Každá univerzita měla seznam řeckých a arabských textů o astrologii, které museli absolventi zvládnout. Lékaři s sebou na svých obchůzkách nosili hvězdné mapy a zákony v mnoha městech požadovaly, aby chirurgové před zahájením operace vypočítali postavení Měsíce. Nahlédnutí do pacientova horoskopu umožňovalo doktorovi lépe porozumět jeho „humoru“ a „letoře“ a podle toho mu předepisovat léky – tak jako dnes nabízejí společnosti specializující se na výživu lidem zvláštní dietu na základě jejich DNA. Horoskopy měly doktorům pomoci předvídat kritické momenty i délku onemocnění, a tak předpovídat uzdravení nebo smrt. Žádný doktor by se neodvážil pacientovi pustit žilou nebo aplikovat pijavice, pokud by hvězdy nebyly v příznivém postavení. Byla to řádná a zavedená věda!

Mnozí z nejslavnějších doktorů a profesionálních astrologů v Itálii se věnovali lukrativní vedlejší činnosti a radili knížatům a městským státům ohledně budoucnosti. Jestliže nebeská tělesa ovlivňují těla jednotlivců, je zřejmé, že takovým vlivům musí být vystaven i organismus politický. Vládcové tedy vyžadovali služby profesionálních astrologů. Žádný městský stát by nesvěřil svému vojevůdci velitelský palcát na začátku nějakého tažení bez správného určení dne a doby per puncto d’astrologia. Žádný vládce by se neúčastnil nějakého obřadu nebo nezačal válku bez konzultace s astrologem – nebo ještě lépe s týmem astrologů. Po astrolozích se chtělo, aby sestavovali horoskopy nepřátel nebo potenciálních manželek, takže vládcové mohli předvídat, jak dlouho budou žít, kolik dětí kterého pohlaví porodí a jaké budou jejich konečné osudy. Astrologové měli předpovídat počasí, úrodu a výsledky vojenských dobrodružství. Jejich předpovědi mohly být využity také k dezinformačním kampaním, aby vyvolaly lidové nepokoje v sousedních městech nebo oslabily konkurenčního panovníka. Když nějaký slavný astrolog předpověděl smrt vládce, mohl tím zcela podkopat jeho schopnost získávat spojence. Špióni proto často pásli i po horoskopech nepřátel či konkurentů svých pánů.

Proč lidé věřili předpovědím astrologů? Ze stejných důvodů, proč dnes věří předpovědím ekonomickým. Neodolatelná touha nahlédnout do budoucnosti je nutí vyhledávat odborníky na předvídání. A astrologové sami, tak jako dnešní burzovní poradci, byli natolik chytří, že dělali celou řadu předpovědí srovnávajících pravděpodobné výsledky, což jim posléze umožňovalo dokazovat jejich přesnost. Věděli, že se lidé ve své touze po jistotě nechají oslnit výsledky, které předpověděli správně, a zapomenou na jejich mnohem častější prognózy chybné.

Ovšem hlavním důvodem, proč lidé věřili astrologům a proč astrologové důvěřovali své vlastní pseudovědě, bylo zřejmě postavení astrologie jako epistemického parazita na jistotách astronomie a matematiky. Na univerzitách se tyto tři předměty vyučovaly společně a astronomické předpovědi postavení planet byly prokazatelně přesné. Před Galileem a Newtonem lidé fyzice planetárních pohybů sice nerozuměli, ale měření a předpovědi nebeských jevů, a to i v rámci předmoderního ptolemaiovského modelu vesmíru, byly exaktní vědě tak blízko, jak jen to v renesanci šlo. Astrologie byla také uznávanou součástí medicíny a potřeba věřit ve spolehlivost lékařské vědy byla tehdy stejně hluboká jako nyní. Předmoderní medicína byla funkčně negativní v tom smyslu, že zabila více lidí, než jich vyléčila, avšak doktoři vždy věděli, jak zamaskovat svou nevědomost komplikovanou terminologií a přesvědčivými citacemi uznávaných autorit.

Skepticky se k celé astrologii stavěli jen nemnozí, většinou podivíni, kteří stejně neměli v oblasti kultury žádnou prestiž. Lidé mohli vyjadřovat pochybnosti o konkrétních výsledcích, aniž by to ovšem otřáslo jejich vírou ve vědecký status astrologie. Sami „vědečtí“ astrologové a doktoři zesměšňovali věštecké praktiky, které do „seriózního“ předpovídání začleňovaly náboženské prvky. Panovníci zase často vyhledávali jiný názor, když se jim předpověď nabízená jedním astrologem nezamlouvala – někdy se radili se dvěma nebo třemi nezávisle na sobě, než se k něčemu definitivně rozhodli. Nespolehliví astrologové ničili jen svou vlastní reputaci, nijak nepoškozovali toto umění jako takové. Ovšem předpovědi, které se ukázaly být mylné, mohly být pro jejich autora nebezpečné, jak zjistil dvorní astrolog, který předpověděl Edwardovi VI. dlouhý život. Astrologové podobně jako dnešní literární kritikové tedy měli zájem na tom, aby jejich zkoumání bylo pokud možno tajemné a nefalzifikovatelné.

Mezi největší důvěřivce patřil milánský vévoda Ludovico Maria Sforza, který byl pověstný tím, že týmu svých astrologů mimořádně štědře platil. Sforza tolik věřil v tuto vědu, že se společně se svými elegantně ustrojenými dvořany v obřadném procesí brodil blátem uprostřed strašlivého lijáku jen kvůli tomu, že nějaký jeho astrolog rozhodl, že je pro to příznivý okamžik. Tehdy stejně jako nyní se v předpovědi rádoby vědeckého prognostika mohl utopit i vladařův zdravý rozum.

Jinými slovy, renesanční astrologie byla předmoderní formou scientismu, vezmeme-li tento výraz v jeho nejširším smyslu jako bezvýhradné spoléhání na vědu nebo jako sklon věřit názorům, které se pokoutně prezentují jako vědecká fakta. Od současných forem scientismu se liší hlavně svou intelektuální vážností. V moderním světě scientismus parazituje na ohromném souboru relevantních vědeckých úspěchů stejně jako na dominantním postavení materialismu a utilitarismu v názorech veřejnosti. V renesanci musela naopak astrologie sdílet intelektuální ekosystém s vlivnými tradicemi praktického rozumu, které zásadním způsobem zpochybňovaly její premisy: morální teologie katolické církve a morální filosofie starověkých Řeků a Římanů se vyučovaly na všech školách a univerzitách. V období italské renesance v letech 1400–1500 byla jádrem osnov morální filosofie Aristotelova Etika Nikomachova a Ciceronův spis O povinnostech a klasičtí filosofové neměli o astrologii valné mínění. Dokonce ani Galén, jehož filosofické spisy byly ovlivněny jeho nesmírnou autoritou ve starověkém lékařství, objektivitu astrologie neuznával, předvídání budoucnosti pokládal za pseudovědu a důrazně odsuzoval nevědomost těch, kdo sestavovali horoskopy.

Praktikování astrologie podněcovalo konsekvencialistický způsob uvažování: jestliže víme, že nutně nastane x, měli bychom jednat ve směru y, abychom se tomu vyhnuli nebo abychom z toho vytěžili nějakou výhodu. Jestliže x představuje hrozbu pro mé přežití, musím udělat y, i když je to morálně pochybné. Přežití je koneckonců nejvyšším zákonem. Aristoteles takové uvažování odmítl v prvních kapitolách Etiky tímto známým prohlášením:

…neboť vzdělanci přísluší hledat v každém oboru pouze tolik přesnosti, kolik povaha věci připouští; jest to tak, jako přisvědčovat matematikovi, který by mluvil pro řečnický účinek, a žádat přesných důkazů po řečníkovi.

Zkoumání mravního jednání není exaktní věda a nemůže mít přesnost matematiky. Je chybou mravního myšlení předpokládat opak. Nejvyšší morální ctnost je phronesis, praktická moudrost či rozvážnost, jejímž úkolem je zevrubně zkoumat každé morální rozhodnutí jakoby shora a vybrat takový vzorec jednání, který se pro ušlechtilou duši hodí nejlépe. Phronesis musí brát v úvahu celou škálu možných jednání, najít zlatou střední cestu a uvážit širší situaci, čas a místo i zúčastněné osoby, aby to vše dohromady vedlo k nejvyššímu cíli budování ryzího charakteru v nás i v ostatních.

Státy, jak učí Aristoteles v Politice, musejí jednat podle stejných principů:

…také nejlepší obec je blažená a má se dobře. Nemůže se však dobře míti ten, kdo dobře nejedná; a krásného skutku nevykoná ani jednotlivec, ani obec bez ctnosti a rozumnosti; statečnost pak, spravedlnost a rozumnost obce má tentýž význam i podobu jako u jednotlivce, který podle účasti v těchto ctnostech se nazývá spravedlivým, rozumným a uměřeným.

Sobecká vypočítavost, pokud jde o prostředky přežití a sebeprosazení, se v Aristotelově systému hodnot nedá pokládat ani u jednotlivců, ani u států za ctnost phronesis. Vládce, který věci rozvažuje jen z tohoto hlediska, bude stěží lepší než nějaký živočich.

Jenže co když se požadavky přežití a vlastního rozvoje dostanou do konfliktu s morálními principy? To bylo téma spisu O povinnostech, v němž Cicero vychází z učení stoiků a dochází k závěru, že takový konflikt mezi utile a honestum, užitečným a čestným, je vždy iluzorní. Pro každého je vždy nejlepší, když dělá to, co je správné. Stoická zásada ruat caelum, fiat iusticia – „Ať se zbortí nebesa, jen když bude učiněno spravedlnosti zadost“ – byla naprostým protikladem konsekvenciální kalkulace. K čertu s důsledky. Pro stoika byla jakákoliv úvaha o následcích jednání známkou toho, že si dotyčný člověk neuvědomuje základní pravdu Přírody: že existuje Boží Prozřetelnost, logos či inteligentní oheň, který prostupuje všechny věci a přivádí je do souladu s Boží vůlí. Pokud si někdo myslí, že mu nemorální jednání přinese užitek, prostě se mýlí. Nechápe, že jsme všichni částí celku, který je utvářen v každém okamžiku Bohem, a jen jím samotným, jenž je i jediným zdrojem morálky. Opravdová phronesis znamená, že člověk podřídí svou vůli Bohu a bude důvěřovat tomu, že Bůh, který je všemocný, nemůže jinak než uskutečnit své záměry. Dělat něco, o čem víme, že je špatné a škodlivé, protože se domníváme, že řádu přírody rozumíme lépe než Dárce přírodních zákonů, je nebezpečným bláznovstvím. Jakýkoli konflikt mezi mravním zákonem v nás a nejistými předpověďmi budoucnosti, k nimž dospíváme skrze omezené lidské chápání, může být vyřešen jen jedním způsobem.

Tím, kdo vymyslel scientismus v jeho moderní podobě, byl Niccolò Machiavelli, snad největší buřič a odpůrce západní tradice. Machiavelliho spisy více či méně otevřeně burcovaly proti katolické církvi, křesťanské víře a řecko-římské filosofii, která se vyučovala na univerzitách a humanistických školách jeho doby. Jako svérázný následovník atomisty Lucretia protestoval proti domýšlivému determinismu astrologické vědy. Uznával, to jistě, předpoklad přírodní astrologie, že nebeská tělesa výrazně ovlivňují sublunární svět, avšak v soukromí zesměšňoval údajnou schopnost astrologie objektivně předpovídat budoucnost. Místo ní rozvíjel svou vlastní vědu o lidské přirozenosti, jíž přisuzoval prediktivní hodnotu.

Machiavelliho zásadním krokem bylo vyloučení morálky a náboženství z vědy o praktickém rozumu. Naše jednání by se mělo řídit fakty, nikoli hodnotami. Realistických cílů, jako jsou přežití, bohatství a moc, nelze dosáhnout důsledným uplatňováním tradičních morálních principů. Morálka může z někoho udělat dobrého člověka, avšak když bude někdo úzkostlivě dodržovat mravní zákon, porazí ho jeho nepřátelé: „Člověk, který se chce v každém směru jevit dobrým, musí mezi tolika lidmi, kteří nejsou dobří, dopadnout špatně.“ Machiavelli hlásal, že pokud chceme ovládat budoucnost, musíme poznávat reálné důvody, „skutečnou pravdu“, jimiž se řídí lidské jednání.

Machiavelliho politické spisy tak měly radit vládcům na základě toho, co lidé skutečně dělají, nikoli toho, co by dělat měli. Jeho pravidla měla umožnit vládcům předvídat, jaké důsledky bude mít jejich vlastní jednání a jednání ostatních v rámci daného kauzálního pole. V tomto smyslu je machiavellistická prozíravost mnohem ambicióznější než aristotelovská nebo stoická phronesis. Není to ani tak prozíravost jako spíše vědecká teorie politického jednání. Jejím základním principem je necessità, která všechny politické aktéry nutí jednat v jejich vlastním sobeckém zájmu nebo v zájmu politické obce, jíž vládnou. Jen síla a nezbytnost donutí většinu lidí k tomu, aby se chovali mravně pružně a efektivně.

Pěknou ilustraci machiavellistické prozíravosti najdeme v jeho Florentských letopisech, kde v druhé knize nabízí analýzu důvodů, proč tyran Gautier de Brienne neudržel v roce 1343 svou vládu nad Florenťany. Florentské letopisy byly původně určeny pro soukromé publikum, protože byly napsány pro Medicejské a na jejich příkaz. Machiavelliho zřejmým záměrem bylo ukázat Medicejským, proč by se neměli pokoušet brát Florencii politickou svobodu. Machiavelli jako tajný přívrženec republiky využil tuto práci k tomu, aby Medicejským dokázal, že jejich projekt přeměny Florencie na knížectví musí nutně ztroskotat. Machiavelliho analýza dostává podobu řeči městských radních, priorů, kteří přicházejí ke Gautierovi noc před jeho převratem. Machiavelli líčí priory jako čestné muže, kteří mluví pravdu. Gautierovi otevřeně sdělují, že vědí o jeho spiknutí za účelem nezákonného uchvácení moci. Protože mu v tom nemohou zabránit silou, doufají, že ho přesvědčí argumenty, proč jeho pokus učinit se doživotním pánem Florencie nemůže mít v žádném případě úspěch. Jejich argumenty znějí následovně:

I. Město s tak dlouhou tradicí svobody se jí nikdy dobrovolně nevzdá. Město tak bude muset být zotročeno, jeho svobodu mu budete muset vzít násilím.

II. (a) K zotročení tak velkého města budete potřebovat velkou vojenskou sílu; (b) ta může pocházet buď zvenčí, nebo z města samotného. (b1) Vojenské síly zvenčí, složené z cizinců, nebudou nikdy dostatečné a (b2) na vojenské síly složené z místních se nemůžete spolehnout, protože (b2i) mocní vás opustí, jakmile vás využijí k tomu, aby pokořili své nepřátele, a (b2ii) dav se při první příležitosti obrátí. Takže (c) celé město nakonec bude proti vám a (d) pána, proti němuž je všeobecná nenávist, nic neochrání. (e) A jestliže se pokusíte exemplárně potrestat část opozice, zbytek bude naplněn ještě větší nenávistí a touhou po odplatě.

III. Panství jediného signora nebude natolik dlouhé, aby vykořenilo naši svobodu. Vzpomínka na svobodu, byť ztracenou, je silná a stěží ji lze vymazat. Bude láskyplně předávána z generace na generaci, a jestliže se svobodu podaří opět získat, bude střežena tím houževnatěji.

IV. Florenťany si nezískáte ani vojenskými výboji, ani dobrou vládou. (a1) Sláva vojenských úspěchů nebude slávou města, ale jen vaší; (a2) čím více lidí si podrobíte, tím větší počet bude spoluotroky Florenťanů, protože podrobená města budou podrobená vám, nikoli jim. (b) Ani dobrá, zbožná, spravedlivá vláda nebude s to vzbudit lásku k autokratovi, protože „kdo zvykl žít svobodně, toho tlačí každý řetěz, toho svírá každé pouto“. (c1) Dobrá vláda a násilí jsou navzájem neslučitelné. (c2) Protože nemůžete doufat, že se zavděčíte lidem dobrou vládou, budete se muset uchýlit ke krajnímu násilí, což je možnost už vyloučená v II. Proto jediným rozumným způsobem jednání je spokojit se s konstituční mocí, kterou jsme vám už dali.

Machiavelli samozřejmě věděl, jak Gautierův převrat v roce 1343 dopadl. Gautier byl z Florencie vyhnán a byla obnovena republika. Historik má výhodu časového odstupu a vždy vidí, co se mělo či nemělo udělat. Avšak jeho rada, kterou v textu mezi řádky dával Medicejským, byla naprosto chybná. Po krátkém povstání v roce 1527, roce Machiavelliho smrti, Medicejští v roce 1530 ustavili Vévodství (později Velkovévodství) toskánské, které trvalo až do jeho začlenění do Italského království v roce 1861.

Machiavelli byl obecně špatný prognostik. Pokud jde o významné otázky, předpovídal přesný opak toho, co se nakonec skutečně stalo. Na konci Vladaře předpověděl, že Itálie je zralá k tomu, aby od cizích vetřelců získala zpět svou svobodu – avšak pod cizí nadvládou nakonec zůstala až hluboko do devatenáctého století. U člověka, který se domníval, že má mimořádnou schopnost pozorování a analýzy, je udivující, že žil během reformace, aniž ji vůbec zaznamenal. V Machiavelliho literárních dílech ani v korespondenci není, jak se zdá, například žádný odkaz na Martina Luthera.

Machiavelli odsuzoval křesťanství jako zdroj vojenské slabosti právě v době, kdy se vyvíjelo jako ideologie říše a evropské dominance nad ostatním světem. Ve Vladaři napsal, že poddaní církevních knížat se svých vládců nikdy nemohou zbavit; o tři desetiletí později se třetina Evropy svých církevních vládců zbavila. Ve svém opovržlivém odmítání „slabošské a zženštilé“ povahy katolického křesťanství ignoroval roli, kterou mělo papežství od konce jedenáctého století při pořádání křižáckých výprav. Některé z jeho největších triumfů měly přijít až později. Například křižácká výprava zorganizovaná Piem V. pod záštitou Požehnané Panny porazila v bitvě u Lepanta (1571) osmanskou flotilu, a nadobro tak ukončila vojenskou expanzi Osmanů ve Středozemí. Jako chybná se ukázala také většina Machiavelliho předpovědí ohledně vojenské taktiky, a dokonce jeho vlastní kariéra politického poradce byla ochromena trvalou neschopností osedlat toho správného koně. Jak jednou poznamenal jeho přítel Francesco Guicciardini, Machiavelli vždy trval na svých závěrech troppo assolutamente. V tom měl pravdu.

Machiavelliho scientismus si získal mnoho následovníků, avšak zaznamenal jen málo úspěchů. V západní tradici se seriózní intelektuální práce zabývají vědeckými prognózami již od osmnáctého století, stěží by se však našel jediný případ, kdy nějaký teoretik s použitím vědecky validních argumentů správně předpověděl, co se stane příště. Mnozí filosofové vyjadřují hluboké pochybnosti, zda předpovídání budoucnosti – odborně řečeno induktivní vyvozování toho, co nelze vypozorovat, z pozorovaných faktů – lze vůbec pokládat za vědu. Brilantní odhad není vědecká předpověď. Jak poznamenal Niall Ferguson, jediným zákonem historie je zákon nezamýšlených důsledků. Sociální vědy, včetně té politické, i bez ohledu na jejich neschopnost predikce každopádně podléhají metodologickému klamu už na deskriptivní úrovni, protože jsou notoricky neschopné reprodukovat nebo replikovat své výsledky. Ještě obtížněji se dá předvídat načasování budoucí události. Abych citoval známou maximu z Wall Street: to, že je něco nevyhnutelné, vůbec neznamená, že to nastane bezprostředně, a už sám tento fakt činí z většiny předpovědí něco zcela bezcenného.

Věda o lidském chování mohla vzniknout jen tak, že toto chování zjednodušila, fragmentovala a zobecnila. Aby například ekonomové mohli vytvořit ekonomickou vědu, která by měla nějakou prediktivní hodnotu, museli redukovat lidi na maximalizátory užitku – „užitku“, který se navíc běžně chápe z materiálního hlediska. Názor na lidstvo v machiavellistické prozíravosti má nakonec epikurejský původ: Lidská podstata je nestabilní materiální substance, která zakouší proud sobeckých a nenasytných tužeb končící až smrtí; jakmile odložíme iluze, jedinými skutečnými lidskými dobry jsou bezpečí a potěšení. Machiavellistická prozíravost je bytostně konfrontační a sobecká, jak v případě individuálních já, tak i našich kolektivních já jakožto příslušníků států; zaměřuje se na zlepšení pozice jednoho aktéra vzhledem k postavení jiného. Předpokládá, že lidé nemohou dát přednost neosobním lidským zájmům před zájmy vlastními, vyjma toho, kdy jde o zajištění kolektivní bezpečnosti, a že státy fungují pod tlakem stejné nutnosti ve vztahu k jiným státům. Krátce řečeno, předpokládá, že lidé nikdy neupřednostní neosobní zájmy před osobními. Vyznavači machiavellismu se proto domnívají, že spolupráce a konsenzus se mohou zakládat jen na prchavých, nestabilních sdílených zájmech, nikdy na univerzálních principech – na ideálech.

Lidé jsou samozřejmě často konfrontační a sobečtí a mají i jiné ošklivé vlastnosti. To však není celý obraz. Můžeme být i slušní, ba šlechetní, pečovat o jiné, a dokonce se obětovat. Aristotelovská phronesis není slepá k našim nižším pudům. Avšak ví, že člověk je, jak postřehl už Pascal, anděl i zvíře. To těm, kdo musejí vládnout, umožňuje být většími realisty, kteří sice počítají s našimi nejhoršími pudy, ale uvědomují si i naše vyšší touhy.

Lidé oblečení v bílých laboratorních pláštích nepřestávají tvrdit, že znají budoucnost, což má zmatené a rozporuplné důsledky, které v naší současné krizi vidíme všude kolem. Když je kultura nakloněna tomu, aby vědecké predikce pokládala za užitečná data využitelná prakticky, lidé u moci snadno podléhají pokušení dělat pošetilá, škodlivá a nemorální rozhodnutí. Pak se musíme ptát, zda nám v našem moderním světě, kdy se rozpadají morální základy našich politických společenství, v osobní morálce a ve veřejné politice poskytuje lepší vodítko machiavellistický scientismus nebo aristotelovská phronesis.

Imprudent expertise. Science alone cannot guide our moral and political lives. First Things, červen 2020. Mírně kráceno.

/ Přeložil Jiří Ogrocký. /

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 2 / 2021)