Od dobrých úmyslů ke zvrhlosti
Gender, práva zvířat a eutanazie

Francouzský filozof Jean-François Braunstein přináší ve své knize La Philosophie devenue folle (Poblázněná filozofie) důkladnou a inovativní analýzu prací zakladatelů nových oborů, které se úspěšně etablovaly v oblasti sociálních věd: genderových studií, antrozoologie a bioetiky. Tyto tři politicky korektní akademické disciplíny podstatným způsobem ovlivňují západní myšlení a postoje. Při četbě textů jejich průkopníků Johna Moneyho, Judith Butlerové, Petera Singera, Donny Harawayové a několika dalších je však zřejmé, že prvotní dobré úmysly následují absurdní, ne-li opovrženíhodné důsledky. Následující text je ukázkou z úvodní kapitoly Braunsteinovy knihy, doplněnou aktuálním Doslovem, který autor napsal přímo pro české vydání, jež vyjde na podzim tohoto roku v nakladatelství CDK.

O společenských debatách, jež nejsou

Otázky genderu, práv zvířat a eutanazie překročily Atlantik a staly se společenskými debatami, o nichž se soudí, že nás mají vzrušovat. Odlišuje se genderová identita od sexuální identity? Jsou zvířata bytostmi s citem? Mají svá práva? Má se eutanazie legalizovat?

Ve skutečnosti však o debaty nejde, protože máme-li věřit výzkumům, odpovědi na tyto otázky by se překvapivě shodovaly. Pokud se práv zvířat týče, 89 procent Francouzů prohlásilo „svou ochotu přijmout změnu právního statutu zvířete v občanském zákoníku tak, aby byla uznána jeho přirozenost bytosti ‚mající život a cit‘, například prostřednictvím ustanovení kategorie pro ‚zvířata‘ spolu s kategorií ‚osoby‘ a kategorií ‚dobra‘“.¹ Dotaz, zda legalizovat eutanazii, měl vyvolat rovnou nadšení. Na otázku „Měl by francouzský zákon oprávnit lékaře k tomu, aby bezbolestně ukončili život osob postižených nesnesitelnými a nevyléčitelnými nemocemi, pokud si to vyžádají?“ odpovědělo souhlasně 95 procent dotázaných, aniž by se ovšem bral ohled na umírající, na jejichž názor se, jak se zdá, nikdo neptal.² Jedině otázka genderu je zřejmě přijímána rezervovaněji. Nedávno zahájenou výuku „ABCD rovnosti“, určenou k předávání „kultury rovnosti a vzájemného respektu dívek a hochů“ bojem proti „předsudkům“ a genderovým předsudkům již od mateřské školy, hodnotilo pozitivně jen 53 procent dotázaných. Z dotazovaných 37 procent soudilo, že to je prostředek, jak šířit „genderovou teorii“, a 33 procent považovalo takovou výuku za „nebezpečnou“.³

Mnozí si myslí, že tato působivá čísla dostačují a že by se s nimi zákonodárci měli spokojit, jako by výsledek více méně spolehlivých průzkumů veřejného mínění měl rozhodovat o legislativě. Organizace, které jsou příznivě nakloněny právům zvířat, legalizaci eutanazie nebo genderové výuce, tedy nepřestávají v nátlaku a požadují pokračovat dále a rychleji v atmosféře vroucného nadšení. O takových výdobytcích se soudí, že postupují v duchu „zdravého rozumu“, totiž v duchu lidstva na pochodu k radostnému, zklidněnému a bratrskému zítřku. Jak se nepohoršovat nad hrůznými podmínkami, jakým jsou vystavena chovná zvířata? Jak si nepřát poskytnout nemocným v konečné fázi „poklidnou“ smrt? Koho nešokují případy diskriminace transgender osob či transsexuálů?

Politicky korektní, jež se zbláznilo: amputománie, zoofilie, eugenismus

Bylo by nicméně možné klást si také jiné, originálnější, poněkud více zneklidňující otázky. Nemá-li gender nic společného s pohlavím, proč si ho každé ráno neměnit? Je-li to naše vědomí, které disponuje tělem, proč tělo donekonečna nepřetvářet? Proč si například nenechat amputovat zdravé končetiny, jež neodpovídají svým vzhledem představě, kterou mám o svém těle? Jestliže již neexistuje žádný rozdíl mezi lidmi a zvířaty, proč si s nimi nedopřávat „vzájemně uspokojivých“ sexuálních vztahů? Proč neprovádět lékařské experimenty na lidech nacházejících se v kómatu místo na zcela zdravých zvířatech? Jestliže se rozhodujeme ukončovat životy „nehodné dalšího žití“, proč rovnou nezabíjet „poškozené“ nebo nechtěné děti? A proč rovněž nezměnit kritérium stanovující smrt a nezestátnit mrtvoly tak, aby bylo možné odebírat kvazi-zesnulým větší množství orgánů v nejlepším stavu ve prospěch těch slibnějších živých lidí?

Amputománie, zoofilie či eugenismus představují jen malý vzorek otázek, jež vyvstávají, když se radikálně proměňují definice toho, co je pohlaví a tělo, když se stírá hranice mezi člověkem a zvířetem, když se přijímá, že ne všechny životy mají stejnou hodnotu. Tyto otázky jsou tak šokující, že by se mohlo zdát, že byly jen nahodile vykonstruovány. Tak tomu ovšem rozhodně není. Představují ultraklasická témata současné anglosaské „morální“ reflexe. Je třeba si říct, že to, jak na ně odpovídají proslulé osobnosti amerických univerzit, představuje to nejabsurdnější a nejvíce šokující, co si lze představit. John Money, zakladatel teorie genderu, považuje za možné dát si amputovat tu nebo onu končetinu, s níž nejsme spokojeni. Proslulá teoretička kyborgů Donna Harawayová s dojetím popisuje „vroucí polibky“, jež si vyměňuje se svou fenkou, aby se setřely „druhové hranice“. Velmi vlivný teoretik osvobození zvířat Peter Singer nevidí důvod, proč bychom nemohli mít „vzájemně uspokojující“ sexuální vztahy se zvířaty, pokud jim neubližujeme. Týž Peter Singer pravidelně vychvaluje infanticidu jako logický důsledek svého angažmá ve prospěch eutanazie. Pokud se boje za „důstojnou smrt“ týče, pak ten vedl Huga Tristrama Engelhardta, zakladatele bioetiky, k navrhování lékařských experimentů na nemocných s poškozeným mozkem místo na „ne-lidských živočiších“. A jejich žáci na starém kontinentě začínají kráčet v jejich šlépějích.

Možná bude někdo tvrdit, že přeháníme, že tito autoři to tak nemyslí, že je třeba rozlišovat. Dokonce bychom se rádi domnívali, že se jednoduše snaží provokovat nebo že žertují. To je však omyl. Všichni jsou navýsost seriózní – naprostý nedostatek smyslu pro humor dokonce představuje jednu z jejich hlavních charakteristik. Návrhy, které nám připadají jako šílené, rozvíjejí dlouze a podrobně autoři, jež vůbec nelze považovat za marginální: patří mezi nejznámější filozofy naší doby, zakladatele oněch tří nových, úspěšných oborů, jakými jsou „gender studies“, „animal studies“ nebo „bioetika“. Jsou nebo byli profesory nejprestižnějších amerických univerzit: Judith Butlerová v Berkeley, John Money na Johns Hopkins University, Peter Singer v Princetonu, Donna Harawayová na Kalifornské univerzitě v Santa Cruz, Hugo Tristram Engelhardt na Rice University v Houstonu…

„Myšlenkové experimenty“… a důsledky

Mohlo by se zdát, že to není nic závažného, že se jedná pouze o zvláštní a odvážné „myšlenkové experimenty“ bez následků. Ve skutečnosti však jde o „antropologickou revoluci“, jejíž důsledky začínají být pociťovány v reálném světě tím, že přispívají k proměně našich mentalit a našich životů. Pod zdáním moderních reforem a zdravého rozumu vidíme, že se jedná o změny velkého rozsahu, jež proměňují samotnou definici toho, co rozumíme pod pojmem lidství. Částečně jsme si toho všimli již v souvislosti s otázkou genderu, jež vzbuzuje největší odpor. Totéž však platí i v případě dvou dalších otázek, totiž etiky živočichů a eutanazie, kde očividně panuje větší konsenzus. I zde zjevně velkorysé projekty vedou k absurdním, či dokonce šokujícím důsledkům. Právě tento přechod od dobrých úmyslů ke zvrhlosti chceme popsat na základě četby zakladatelů těchto politicky korektních oborů.

V důsledku těchto myšlenkových experimentů se svět začal měnit. Američtí pediatři už poukazují na ničivé důsledky „transgenderové“ módy u žáků středních škol a lyceí. „Animalisté“ útočí proti vědeckým laboratořím používajícím zvířata a navrhují experimentovat spíše s nemocnými v kómatu. Co se týče důsledků obliby eutanazie a nových definicí smrti směřujících k jejímu „zprodukčnění“, ty jsou už nyní zjevné – ať už jde o neustálé posouvání hodiny smrti dopředu nebo o pokusy o předkupní právo na mrtvoly ve prospěch lidí, jejichž život je „hoden toho, aby byl žit“.

Tyto otázky si tedy zasluhují, abychom se u nich trochu zastavili. Tím více, že když detailně zkoumáme spory vyvolané genderovými, animalistickými nebo bioetickými teoriemi, uvědomíme si, že nejmenší nadšení vyvolávají mezi těmi, kteří věc znají nejlépe a jichž se důsledky těchto inovací nejvíce dotýkají. Psychiatři nebo psychoanalytikové zpravidla nejsou horlivými adepty teorie genderu, právníků příznivě nakloněných právu zvířat je nepatrná menšina, jen velmi málo lékařů bez rozdílu podporuje legalizaci eutanazie. Všichni již konstatují negativní důsledky radikální modifikace definice toho, co je člověk. Takové inovace, někdy směšné, často šokující, fakticky explicitně protiřečí samotným principům takových osvědčených oborů, jakými jsou psychoanalýza a psychiatrie, právo nebo medicína.

Unavené lidstvo a „poslední člověk“

Ti, kdo zavčas nejlépe vycítili násilnost probíhajících antropologických změn, jsou častěji spisovatelé než filozofové, protože ti nejlepší z nich naslouchají světu, jejž se snaží popsat. Abychom citovali jen francouzské autory, stačí uvést Philippa Muraye a Michela Houellebecqa. Muray již před několika lety dokázal dokonale popsat jedince, kterého nazývá homo festivus. Tento homo festivus odmítá překonat sebe sama a postavit se smrti, vždy vybírá to, co je neurčité, přeje si skoncovat se sexualitou a aspiruje jen na jedno, totiž navrátit se do živočišného stavu. Muray vidí, jak vzchází „lidství, jež se opět stalo živočišným“:

Proč usilovat o anděla, když lze obnovit zvíře? […] Lze velmi dobře hledět vstříc vynoření technicky reformovaného lidstva, znovu živočišného, odčlověčeného, pro něž bude touha jako u zvířete pouze periodickou a utilitární záležitostí a pro něž bude otázka prestiže vstupovat jen minimálně, pokud vůbec, do sexuálních zápasů – bude spojena s historickou dobou. Takto bude celá záležitost vyřešena. Konec sexuálního těla. Konec dějin. Konec protikladů. Konec konfliktů. Konec rozdílu mezi živočichem a člověkem. Návrat od kultury do kolébky přírody.⁴

Michel Houellebecq rovněž popisuje vyčerpané lidstvo, jež touží jen po svém vlastním konci. Lidstvo – bylo by určitě správnější říci západní lidstvo – nyní „mele z posledního“. Podle Houellebecqa cílem posthumanismu vůbec není stvořit nové lidství, nadčlověka, naopak chce učinit definitivní tečku za starým lidským dobrodružstvím. Člověk tak bude prvním známým živočišným vesmírným druhem, který si v dějinách světa dokázal představit možnost vlastního překonání.⁵ Epilog Elementárních částic, v rámci děje románu napsaný kolem roku 2080, hodnotí, že tento zánik lidstva se „odehrál dobře“, „v klidu“: jsme „dokonce překvapeni, jak mírumilovně, odevzdaně a možná i s tajnou úlevou lidstvo souhlasilo s vlastním zánikem“.⁶ Avšak tato touha lidstva po vlastním konci je pozorovatelná již dnes. Postavu vědce Bruna v románu Elementární částice stále zaráží „udivující“ přesnost předpovědí obsažených v románu Konec civilizace, který Julian Huxley napsal v roce 1932. Tato budoucnost se právě uskutečňuje a Bruno se z toho raduje: „Brave new world pro nás představuje ráj.“⁷ Huxleyho dystopie je skutečně naší současností, mezi umělým oplodněním, hygienickou sexualitou a eutanazií:

Stále přísnější kontrola plodnosti, která nakonec povede k úplnému oddělení od sexu a reprodukci lidského druhu v laboratořích za naprosto bezpečných a geneticky spolehlivých podmínek. V důsledku toho vymizení rodinných vztahů, pojmu otcovství a příbuzenství. […] A když už není možné se stářím bojovat, zmizíte díky svobodně odsouhlasené eutanazii; diskrétně, rychle, bez povyku. […] Sexuální svoboda je v ní naprostá, rozkvětu a rozkoši nestojí vůbec nic v cestě. Občas se objeví krátké chvilky deprese, smutku a pochybností; jsou však rychle potlačeny léky, chemie antidepresiv a anxiolytik prošla obrovským vývojem. „Malou krychličkou vyléčíš deset pocitů.“⁸

Stojí za zaznamenání, že právě v těchto termínech Nietzschův Zarathustra popisoval „posledního člověka“, jehož příchod oznamoval. Posedlost zdravím, vyžadování eutanazie, riziko návratu k animalitě, odmítání jakéhokoliv přesahu sebe sama. Nietzschův poslední člověk se chlubil vynálezem „blaha“, jež není fakticky ničím jiným než zdravím: „Maličkou rozkoš na den a maličkou rozkoš na noc: zdraví však chovají v úctě.“⁹ Nietzsche s předstihem velmi dobře shrnuje naše kombinování každodenních anxiolytik s konečným lytickým koktejlem k ukončení života bez drsnosti, jež se nestřetá s negativitou a s tragičnem smrti: „Tu a tam trochu jedu: to dává příjemné sny. A mnoho jedu na konec, k příjemnému umírání.“¹⁰ Předvídá rovněž setření meze oddělující člověka od zvířete, neboť jestliže člověk nevynaloží úsilí pozvednout se k nadčlověku, vážně hrozí, že skončí pádem do propasti, mezi zvířata: „Člověk jest provaz natažený mezi zvířetem a nadčlověkem – provaz nad propastí.“¹¹ Nakonec žádná vůle překonat se: „Běda! Přijde čas, kdy člověk již nebude vysílati šípu své touhy do dálky nad člověka, kdy tětiva jeho luku se odučí svištěti! […] Běda! Přijde čas, kdy člověk již nebude roditi hvězd.“¹² Všechen ideál, vše, co umožňovalo člověku překonávat se, vše, co dodávalo smysl života jeho předchůdcům, je mu lhostejné.

Zarathustra se domníval, že tímto posledním člověkem popsal „to nejzavrženíhodnější“. Přesto byl velice překvapen reakcí davu, k němuž se obrací: „‚Dej nám toho posledního člověka, ó Zarathustro,‘ křičí, ‚učiň nás těmi posledními lidmi! A nadčlověka ti darujeme!‘ A plesal všechen lid a mlaskal jazykem.“¹³ Eliminace sexuální diference, animalizace člověka, zmizení smrti, odmítání ideálu: to je přesně onen beztvarý svět bez mezí a bez hranic, který tak dobře popsali Nietzsche, Muray nebo Houellebecq, svět, ve kterém odmítáme žít.

Doslov k českému vydání knihy Poblázněná filozofie

Když před třemi lety vyšla ve Francii moje kniha Poblázněná filozofie, vyvolala hodně ohlasů tvrdících, že přeháním a že případy „šíleností“ kolem genderu, zvířat nebo eutanazie, na něž poukazuji, jsou problémem Spojených států nebo anglosaského světa, ale nijak neohrožují země se starou univerzalistickou a racionální kulturou, jako je Francie. Mnozí si mysleli, že jde jen o extrémní projevy, které si nezasluhují takovou pozornost. Jenže další vývoj událostí jen potvrdil moje obavy. Teorie genderu ovládla francouzské univerzity a „fenomén transgender“ získal ve Francii stejnou pozornost, jaké se již dlouho těšil v anglicky mluvícím světě. Militantní reportáže propagující „transgenderové děti“ jsou každodenní záležitostí tisku a médií: mají za následek explozivní nárůst počtu konzultací dětí a adolescentů „trans“ v nemocnicích. Chtít používat termíny „mužský“ a „ženský“ je považováno za diskriminaci. Myšlenka udělování práv zvířatům podle vzoru lidských práv se šíří dokonce i v prostředí právnických fakult, jež se zdály být vůči takovým politicky korektním doktrínám více odolné. Pokud jde o veganskou ideologii, ta se dnes ve školách vyučuje bez ohledu na zdraví dětí. Posílilo i „nadšení pro eutanazii“. Radikální poslanci francouzského parlamentu nepřestávají usilovat o její uzákonění pod záminkou nezůstávat pozadu za Belgií nebo Nizozemskem. Neustále se rozšiřuje okruh osob, o nichž se soudí, že „nejsou schopny důstojného života“. O mnohých tématech, které jsem popisoval ve své knize, se nyní debatuje i ve Francii. K tomu, abychom si dokázali představit, co nás čeká, stačilo číst si projevy nejznámějších představitelů anglosaských univerzit a sledovat jejich myšlenkový vývoj.

Vypuknutí pandemie koronaviru mohlo vzbudit naději, že vážná krize by nás mohla vrátit zpátky do reality. Stal se však pravý opak, probíhající změny krize jen urychlila. Byla velmi paradoxně interpretována jako potvrzení těchto absurdních ideologií. Teoretikové genderu prohlásili navzdory všem důkazům, že prvními oběťmi pandemie jsou ženy. Animalisté tvrdili, že stačí posílit naše vazby se zvířaty, ačkoli u kořenů dnešní pandemie stojí možná právě demografický tlak na některé druhy divokých zvířat. Stoupenci bioetiky a eutanazie se vášnivě zabývali otázkou, koho nechat zemřít, dojde-li k nedostatku lůžek s plicní ventilací, navzdory tomu, že lékaři velice dobře vědí, co mají v takovém případě dělat. K tomu je třeba dodat, že pandemii nadšeně přijali „kolapsologové“, kteří v ní spatřují jimi již dlouho ohlašovanou všeobecnou a konečnou krizi. Tyto teorie se v důsledku lockdownů bleskurychle šířily sociálními sítěmi. Lidé zbavení kontaktů s „reálným světem“ se stáhli do své komunity na síti. Militantní pohoršení, vyjadřované prostřednictvím like a dislike, emoce a útoky nahradily racionální a odargumentovanou výměnu názorů. S tím, jak zmizela reálná těla a zůstala jen netělesnost identit na síti, došlo k o to snazšímu rozmnožení genderů. Zvířatům byla přidána práva, rovněž rostliny, vodní toky a všichni „ne-lidé“ jsou nyní právními subjekty. Tvrdý boj ve prospěch eutanazie neustal v zemích západní Evropy ani v době, kdy lékaři ze všech sil bojovali proti nemoci a smrti. Zdá se, že epidemie koronaviru, místo aby přivedla naši společnost k rozumu, ještě více vyostřila současná šílenství.

Kromě již zmíněných vstupují na scénu ideologie nových hnutí, která vznikla v rámci kultury woke (probuzení) přicházející ze Spojených států. Po smrti George Floyda a emocích, jež vyvolala na sociálních sítích, doznalo hnutí Black Lives Matter udivujícího úspěchu a rozšířilo se ve Francii i v Anglii, ačkoliv zde rasové otázky nezaujímají stejné místo jako ve Spojených státech. Stará rasová posedlost, jež byla z našich společností úspěšně vymýcena, v nich najednou zaujímá ústřední místo. Podle „rasových“ aktivistů údajně existuje „systemický“ rasismus, tedy rasismus nezávislý na vůli aktérů a projevující se při setkání s „rasizovanými“, tedy s černochy a s „domorodci“ pocházejícími z bývalých francouzských kolonií. Imigranti či jejich potomci jsou pak oběťmi „koloniální“ politiky Francie, jež údajně nikdy neskončila: jsou diskriminováni od přirozenosti. Rasovost a otázka původu stojí i v základech silného islámského levicového proudu ve Francii. Islám je v něm představován jako náboženství utiskovaných, „zatracených země“, jejichž revoluční snahy by se měly povzbuzovat. Jen hrstka zaměstnanců univerzit a intelektuálů se odvažuje těmto tendencím oponovat a uznat vážnost situace – navzdory tomu, že jeden islamista sťal hlavu středoškolskému profesorovi Samuelu Patymu jen proto, že ukazoval svým studentům v hodině věnované svobodě projevu karikatury z časopisu Charlie Hebdo.

Pomineme-li zvláštní situaci ve Francii, jež je kvůli islamistickému tlaku skutečně znepokojující, sama existence takových ideologií tolik nepřekvapuje: absurdní sociální a politické utopie se v lidských dějinách objevovaly vždycky. Nejvíce udivuje úspěch, jaké tyto ideologie mají zejména u studentů a univerzitních profesorů. Jak vysvětlit svůdnost takových nesmyslných idejí? A především jak jim vzdorovat? To jsou dvě těžké otázky, kterým se zde nemůžeme detailně věnovat. Jisté však je, že se nejedná o promyšlené teze, jimž by bylo možné čelit racionální argumentací. Když je možné tvrdit, že biologie je „mužská“ nebo matematika rasistická, nebo když zaznívají tak absurdní výroky, jako že „muži menstruují“ nebo že „ženy mají penis“, pak je jasné, že pro argumentaci zde není místo. Pro aktivisty woke realita neexistuje a „logika je rasistická“, jak sdělil jeden z nich profesorovi z Evergreen College ve Spojených státech, jenž se s těmito novými rudými gardami pokoušel debatovat. Je nemožné přesvědčit lidi, kteří odmítají sám pojem pravdy ve jménu ideje, že každá pravda je „podmíněná“, vázaná na nějaký politický kontext.

Je zřejmé, že toto hnutí se nenazývá woke, tzn. probuzení jen tak pro nic za nic. Vychází především z jisté náboženské, nebo spíše sektářské inspirace, která se váže na silnou tradici náboženských „probuzení“ provázejících dějiny Spojených států. V tomto novém náboženství, v němž „bílé privilegium“ nahrazuje dědičný hřích, představují díla Judith Butlerové, Donny Harawayové nebo Robin DiAngelové nové posvátné texty: ustanovují se nové rituály (pokleknutí, veřejné zpovědi, mytí nohou „rasizovaným“), stejně jako nový ezoterický jazyk (inkluzivní psaní, obskurní termíny: nebinární, genderfluid, rasizovaný atd.) a také opravdový ikonoklasmus (ničení soch, knih nebo rovnou celých disciplín, jako jsou klasická studia). Ti, kdo tomuto hnutí na univerzitách oponují, jsou cancelled, tzn. vynulováni jako v nejhorších diktaturách. Akademická svoboda je na mnoha západních univerzitách pouhou vzpomínkou.

Je to svým způsobem náboženství bez milosti, protože bílé privilegium představuje nevykoupitelný hřích. Eschatologie sekty woke často nabývá podobu očekávané ekologické apokalypsy kombinované se směsí úzkostí a požadavků. Je třeba si uvědomit, že takové „náboženství“ navzdory své zdánlivě malé přitažlivosti odpovídá skutečné potřebě: nahrazuje nesmírné duchovní prázdno kdysi zbožných zemí, dnes však velmi široce odkřesťanštěných. Je to případ Spojených států, v nichž lze konstatovat zhroucení protestantismu (v roce 1965 se hlásilo 50 procent Američanů k některé z hlavních protestantských církví, v roce 2020 to byla pouze čtyři procenta), nebo Francie a katolicismu (v roce 2018 jen 32 procent katolíků oproti 70 procentům v roce 1981). Zdá se, že to potvrzuje názor, který kdysi vyslovil Auguste Comte a nyní Michel Houellebecq, že společnost bez náboženství není možná. Hlavním problémem je, že jediným skutečně dynamickým tradičním náboženstvím v západní Evropě je nedávno importované náboženství, tedy islám, přítomný často ve své nejarchaičtější a nejpolitičtější verzi. Jak to předvídala nizozemsko-americká autorka somálského původu Ayaan Hirsi Aliová, Evropa by se musela „stát znovu křesťanskou“, aby odolala islamizaci. Ohledně možného znovupokřesťanštění Západu ovšem musíme být pesimističtí, jelikož ten se už dávno s veškerou transcendencí rozžehnal.

Protože nemá nic lepšího, podléhá současná evropská a anglosaská mládež svádění náboženství woke. Skutečnost, že se toto náboženství, pokud vím, jako jediné zrodilo na univerzitách, prospívá jeho šíření mezi elitami, které těmito univerzitami prošly a které zaplňují mediální systém a GAFA (Google, Apple, Facebook, Amazon). Velké podniky jsou dnes rovněž zasaženy tímto šílenstvím korektního myšlení: stáže pro „formování diverzity“ se staly něčím běžným a napříště není možné vyjadřovat se rozdílně k otázkám genderu nebo zdánlivého „systemického rasismu“. Jak poznamenává americký novinář Andrew Sullivan, „všichni dnes žijeme v kampusu“. Všechny tyto univerzitní úchylky pronikají velmi rychle do společnosti. Ve své knize jsem odsuzoval surrealistické akademické debaty o legitimnosti infanticidy: právě v tomto okamžiku debatuje francouzský parlament o návrhu zákona, jenž by umožnil posunout možnost přerušení těhotenství až do devátého měsíce z vágního důvodu „psychosociální úzkosti“. Návrh bude nepochybně přijat.

Na fakultách humanitních a sociálních věd v zemích západní Evropy, kde se obhájci akademických svobod nyní nacházejí ve výrazné menšině, se proti těmto ideologiím bojuje jen těžko. K umlčení disidentů přispívá hrozba ztráty zaměstnání a skutečné sociální smrti. Ještě povážlivější je, že se vlna woke přelévá také do studií práv, přírodních věd nebo medicíny, kde páchá ještě vážnější škody. Významný americký matematik rumunského původu Sergiu Klainerman poznamenává, že ideologie woke „škodí ještě více než starý komunismus“, protože útočí dokonce proti matematice, kterou považuje za „rasistickou“, čehož se komunistická diktatura nikdy neodvážila. Na francouzských univerzitách již opravdu není možné debatovat, protože naši protivníci odmítají samu ideu racionální diskuse. Takovým projevům, jež jsou popřením principu univerzity včetně svobody myšlení a úsilí o pravdu, je třeba důsledně odporovat. A především je potřeba varovat veřejnost a politické autority před tím, co se děje na univerzitách, které financují: bylo by třeba omezit enormní granty, jež státy a různé evropské nebo soukromé instituce přidělují na rozvoj těchto pomýlených ideologií. Právě o to jsem se pokusil knihou Poblázněná filozofie a zaplatil jsem za to otevřeným nepřátelstvím ze strany mnoha mých kolegů-filozofů. Jiní mou knihu ocenili, ale ze strachu o svou kariéru mi to řekli jen v soukromí.

Chci věřit, že země střední Evropy, jako je Česká republika, dokážou lépe vzdorovat této vlně iracionalismu a fanatismu, jež se žene západní Evropou. Obrana svobodného myšlení se zdá být samozřejmější v zemích, jež po desetiletích vzdoru vůči komunistické diktatuře dobře znají jeho cenu. A rovněž jejich pouta s náboženskými, humanistickými a vědeckými kořeny Evropy je snad uchrání před nihilistickou vůlí „dekonstruovat“ vše z nyní démonizované minulosti.

Poznámky

1. 1. Výzkum uskutečněný pro Fondation 30 Millions d’Amis: Francouzi a právo zvířete, 5. listopadu 2013.
   2. Výzkum Ifop pro ADMD: Jak Francouzi pohlížejí na konec života v době blížících se prezidentských voleb, 21. března 2017.
   3. Výzkum BVA – iTélé: Francouzi a ABCD rovnosti, 1. února 2014.
   4. P. Muray: Exorcismes spirituels, sv. III., Paris, Les Belles Lettres, 2002, s. 174.
   5. M. Houellebecq: Elementární částice, Praha, Garamond, 2007, s. 293.
   6. Ibid.
   7. Ibid., s. 148.
   8. Ibid., s. 147.
   9. F. Nietzsche: Tak pravil Zarathustra. Olomouc, Votobia, edice Šlépěj v okně, 1992, s. 14.
   10. Ibid., s. 13.
   11. Ibid., s. 11.
   12. Ibid., s. 13.
   13. Ibid., s. 14.

La Philosophie devenue folle, Paris: Grasset 2018.

/ Z francouzštiny přeložil Petr Horák. /

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 3 / 2021)