Politika mě zajímá, ale zůstanu filosofem
Rozhovor s Dariuszem Karłowiczem

Dariusz Karłowicz (1964) je polský filosof a vysokoškolský pedagog, autor řady publikací v oboru filosofie a dějin filosofie. Spolu s Markem Cichockým je zakladatelem a redaktorem filosofické revue Teologia Polityczna. Na jaře letošního roku vyšel v CDK výbor z jeho esejů pod názvem Neokopírovaná budoucnost. Nekonformní polský myslitel navštívil při té příležitosti Prahu a Brno a poskytl rozhovor našemu časopisu. Podle dramatika Antoniho Libery je velkou předností Karłowiczových výkladů jednak znalost dějin a filosofie a za druhé fakt, že svou sokratovskou metodou dokáže čtenáře a posluchače zaujmout od prvních vět. Začíná od zdánlivě obyčejných věcí, převzatých často ze zpráv nebo z titulků novin. A nezřídka se ukáže, že tyto běžné věci, jimiž žijeme a s nimiž se vyrovnáváme, jsou velice hluboko zakořeněny v dějinách naší civilizace. Z jeho knih si připomeňme alespoň dva tituly: Sokrates a jiní světci (2005) a Polsko jako Jason Bourne (2017).

Jaká byla vaše cesta k filosofii?

Šlo v podstatě o cesty dvě. Ta první bývá obyčejně zaznamenána v životopise, ta druhá je duchovní. Obě byly v mém případě hodně komplikované. V době, kdy jsem psal magisterskou práci o svatém Augustinovi, zrovna padl komunismus. Cestovali jsme tehdy s jedním kolegou autostopem po Tunisku. Jako studenti z východních zemí jsme nocovali na střechách hotelů, nocleh nás tak vyšel na jeden dolar. Při jedné z procházek po Burgibově bulváru jsem se v září 1989 z francouzského tisku dozvěděl o nástupu vlády Tadeusze Mazowieckého. To do značné míry rozhodlo o mé další dráze.

V jakém smyslu?

Když člověk studuje filosofii, učí se porozumět skutečnosti, která jej obklopuje. Pro filosofa představuje nejzajímavější předmět jeho uvažování právě skutečnost. Jde o podobný příběh jako v případě tovaryše, který se stává řemeslníkem a postupně se osamostatňuje. V době našich magisterských a doktorandských studií jsme na tom byli analogicky. Ale nám se stalo, že skutečnost, z níž a podle níž jsme se učili, najednou přestala existovat. Naše další cesta se tak pojila s novým pokusem všemu, co se kolem nás děje, porozumět. Zpočátku jsme byli přesvědčeni, že všemu lépe rozumějí naši učitelé, ale když jsme se trochu zorientovali, zjistili jsme, že i naši mistři, naši učitelé toho pochopili jen málo.

Mluvíte o vaší generaci?

Mluvím teď jen o našem okruhu, který doposud existuje a funguje. Začali jsme pátrat, kde bychom nalezli jazyk a nástroje, které nám umožní opravdu porozumět nové skutečnosti. Bylo nás osm mladých lidí, psali jsme tehdy své doktorské práce a navíc jsme se všichni věnovali publicistice, neboť v Polsku je běžným zvykem, že se mladí i staří intelektuálové vyjadřují k věcem, v nichž se moc nevyznají, ale jsou přesvědčeni, že je to jejich nezadatelné právo. Rozhodli jsme se, že budeme postupně číst filosofické klasiky počínaje Platónem a Aristotelem přes středověké a novodobé učitele až po současnost.

Ale klasikové byli přece běžně zařazeni ve studijních programech?

Rozdíl byl v tom, že jsme se nechtěli učit jen o nich, ale především od nich. Abychom se o tom, co se děje kolem nás, dozvěděli právě od nich.

Kdy se vaše skupina dala dohromady?

Bylo to v roce 1995, kdy vyhrál volby Aleksander Kwaśniewski. Šest let po pádu komunismu, jehož tristní, odpudivou tvář beze stopy sex‑appealu jsme zažili v osmdesátých letech, to pro nás byl otřes a šok.

A také Jaruzelského výjimečný stav?

Jistě, ale nejhorší byl ten hnusný úpadek následující po výjimečném stavu. Dnes se na to zapomíná, ale bylo to období nepopsatelného smutku, které vyhnalo statisíce Poláků ze země – vynucená emigrace. Jestliže by u nás něco v posledních padesáti letech zasluhovalo být označeno metaforou temného údolí z Davidova žalmu, pak toto. Bezpečnostní aparát měl tehdy největší početní stavy v dějinách PLR a komunisté se ani tehdy nezastavovali před vraždami. Šlo o naprosto neuvěřitelný náboj toxické beznaděje, která se šířila mezi lidmi jako nákaza. A pouhých šest let po pádu tohoto zlého snu lidé zvolili prezidentem kariéristu bývalého režimu, který se navíc dopustil prokazatelných volebních podvodů, když tvrdil, že absolvoval studia, která ve skutečnosti nedokončil, což svým výrokem potvrdil Nejvyšší soud. To nám nešlo na rozum.

Při všech rozdílech dnes u nás prožíváme podobně děsivé rozčarování – o generaci později.

Tehdy jsme si začali uvědomovat, že něco v onom procesu modernizace nehraje. A byl to také impulz k tomu, abychom začali soustavně číst klasické filosofické autory. Několik let jsme se pravidelně a velice často stýkali a klasiky četli společně – což v podstatě trvalo do konce devadesátých let. Začali jsme publikovat v různých časopisech, takže se část našich věcí dostávala na veřejnost. Tehdy jsem také dokončil svou doktorskou práci. Právě tady se započala druhá část mé životní dráhy. Bylo to v období naprostého hospodářského úpadku v Polsku, všechno se úplně rozsypalo. Abych se nějak uživil, začal jsem se věnovat byznysu.

Takže jste nedělal rovnou akademickou kariéru?

V Polské akademii věd, kde jsem dělal doktorát, jsem měl týdenní plat, který mi stačil sotva pokrýt výlohy na xerokopie pro studenty. To byly až ponižujícím způsobem malé peníze, s nimi se absolutně nedalo vyjít. Jako člověk, který se vždy věnoval psaní, jsem začal psát reklamní texty. Později jsem vedl dvě reklamní agentury a nakonec jsem začal pracovat ve financích. Ale před šesti lety jsem odešel z vedení jedné velké finanční korporace a od té doby se zabývám pouze filosofií. A věnuji se ještě další činnosti, která se mezitím objevila, neboť jsme s přáteli založili Nadaci svatého Mikuláše, která je jednou z největších v celém Polsku.

Jakou má vaše nadace náplň a poslání?

Na jedné straně se zabýváme charitativní činností, na straně druhé se věnujeme filosofii a máme vlastní nakladatelství Teologia Polityczna (Politická teologie). V současnosti vydáváme týdeník i ročenku Politická teologie a máme vlastní internetovou stránku.

Pojem „politická teologie“ zní českým uším dost nezvykle, možná i podezřele. Zavedli jste ho vy?

Jeho autory jsou po pravdě řečeno stoikové, kteří považovali politickou teologii za jednu ze tří základních oblastí filosofie, jde tedy o myšlenku převzatou ze starověku. Nejčastěji je dnes spojována se současnou německou filosofií, ale ta pro nás nebyla až tak důležitým zdrojem inspirace. Jde o zásadní upozornění na to, že oblast, v níž se dotýkají a propojují náboženství a politika, představuje důležitý a zajímavý předmět studia.

Na institucionální a sociální úrovni?

Náboženství a politika se vzájemně dotýkají neustále a nevyhnutelně, člověk je přece homo politicus a homo religiosus zároveň. V obou sférách se pohybuje a působí jeden a týž lidský subjekt. Jednou z mých nejoblíbenějších her je Aischylova Oresteia. Začíná scénou, v níž strážce v noci bdí na střeše paláce Atridů v Mykénách a čeká na štafetu ohňů, která má doručit informaci, že skončila trójská válka. Běží už desátý rok války, v Mykénách vládne tma, a není to jen noční tma, ale temnota celé tamní situace. Lodě přivážejí v urnách popel mladých mužů, kteří odešli do války, ženy oplakávají a pohřbívají muže a syny, neutěšená je situace i v samotném paláci, neboť Klytaimnéstra se osudovým poutem spřáhla s Aigisthem a plánuje pomstu Atridům. Strážce je anonymní člověk, což jev antické tragédii neobvyklá věc. V žádné další roli se už neobjevuje, už ani nepřijde s halapartnou. Přesto je obecnou postavou, představuje lidství. A právě onen strážce vyslovuje naději: jednou mne nakonec milosrdní bohové vysvobodí z toho nesmírného utrpení. Se svou prosbou se obrací na náboženství – nebe poseté hvězdami. Každý, kdo byl někdy v Mykénách, ví, že tamní citadela stojí na vrcholku hory, a strážce musel být vysoko, aby nepřehlédl světelná znamení. Druhým adresátem jeho prosby je politika. K politice a náboženství se obracíme, chceme‑li být osvobozeni od utrpení, od nich očekáváme zlepšení našeho údělu, štěstí, možnost rozvoje, naději na skončení všeho toho, čím trpíme. A to obě oblasti spojuje, i když tvoří velice složitý a vůbec ne jednoduchý svazek. Nevím, jak tomu bylo v České republice, ale před dvaceti lety byl v Polsku podobný způsob nahlížení na skutečnost téměř vyloučený. V humanitních vědách dominoval novopozitivistický model, který je často redukuje na něco podobného biologii. Naším záměrem bylo vytvořit prostředí, centrum, které by podobným otázkám věnovalo pozornost.

Jak vás vnímala polská společnost?

Měli jsme a máme velké štěstí na publikum. Mám za to, že s naší Politickou teologií představujeme prostředí, které se více věnuje porozumění skutečnosti než jejímu utváření. A to i tehdy, když se nám podaří uskutečnit záměry, které se podílejí na změně, jak tomu bylo v případě vybudování muzea Varšavského povstání. Mám dojem, že i tady síla našeho záměru vyplynula z toho, že jsme porozuměli něčemu o Polsku, co jiní nepochopili nebo podcenili. Široká veřejnost přijímá naše záměry velice dobře, mám dojem, že představujeme typ filosofického myšlení, které vyrůstá spíše ze země, než by padalo z nebe nebo přicházelo ze zahraničí. Na začátku jsme ovšem naráželi na velký odpor v univerzitním prostředí, které bylo silně pobouřeno.

Čím jste je tak pohoršovali?

Vyčítalo se nám všechno možné, například to, že chceme v Polsku zavádět teokracii atd. Ale mohu říci, že dnes už o politické teologii vznikají stovky magisterských prací a doktorátů. Jejich autoři by se divili, že před nějakými dvaceti lety jsme to schytávali už jen za samotné použití tohoto pojmu.

Jak se k sobě mají pojmy politická teologie a politická filosofie?

Politickou teologii chápu jako oblast politické filosofie, jako druh filosofování o politice. Už dříve jsem si vytvořil maximu, jíž jsem si vypomáhal v obtížných situacích, a tvrdil jsem, že jde o pokus nahlížet politické záležitosti z hlediska posledních věcí. To je zásadně důležitá perspektiva, neboť politologie, ale ani politická filosofie nemohou dennodenně přehlížet, že politika je otázkou života a smrti. A to nejenom v dobách válečných konfliktů. Když například ministr zdravotnictví rozhoduje o tom, jaké má zvolit očkovací látky, rozhoduje o tom, kolik lidí zemře. Když ministr dopravy zápasí o zvýšený rozpočet na opravu cest, bojuje o rozpočet, který sníží počet lidí zahynuvších při dopravních nehodách. Takových oblastí je celá řada, politika je velice důležitou věcí. Řekové věřili, že polis je tím největším dílem bohů a lidí.

Z toho, co říkáte, je zřejmé, že politická teologie je rovněž výrazem snahy o očištění a rehabilitaci mnohdy devalvované politické skutečnosti.

Evropské tradice kontrakultury a individualismu vykazují výraznou tendenci podceňovat nebo přinejmenším přehlížet stát jako útvar, výtvor, přitom mezi lidskými výtvory není nic subtilnějšího, komplikovanějšího a také racionálnějšího než stát. Nejsložitější computer uvnitř nás se nemůže srovnávat se složitostí politického společenství tvořícího účinně fungující stát. Česká republika jako stát je něco nepoměrně složitějšího a komplikovanějšího než ten nejpropracovanější teoretický projekt.

To ostatně i moucha nebo mravenec…

Hovořím samozřejmě o věcech vytvořených lidmi, o projektech, na nichž se podílejí lidé. Takového stupně složitosti, jakou můžeme pozorovat u mravence, žádné z našich děl nikdy nedosáhne, zde nemám nejmenší pochybnost. Ale u toho, co děláme, jde o něco, co vyžaduje mimořádnou odpovědnost, protože jde o záměr, předsevzetí, jež pomáhá člověku pozvednout se z jeho nahodilosti a nenaplněnosti. Jediné prostředí, v němž se člověk může stát v plnosti člověkem, je stát, samozřejmě dobrý stát. Špatný, zlý stát může člověka degradovat. Platón takový stát nazývá státem prasečím, státem sviní, neboť redukuje člověka na prase, na čuně. Stát není vybaven schopností zachránit lidi v náboženském smyslu, spasit je. Ale představuje patrně jediné prostředí, které člověku umožňuje a pomáhá těchto výšin dosáhnout.

Polský katolicismus charakterizujete Mickiewiczovým obrazem „římské krčmy“ – neboť jeho specifičností je podle vás přímé duchovní a kulturní napojení na jižní latinský svět.

U nás i ve světě se často klade důraz na to, že žijeme mezi Ruskem a Německem. Už samotný tento fakt tvoří zásadní podklad pro objasnění polské specifičnosti. V podstatě nás mnoho věcí s Rusy a Němci spojuje, protože právě v kulturním smyslu jde o křesťanské země. Hovořím jako „ateista“, neboť, jak kdosi prohlásil, jsou ateisté katoličtí, pravoslavní nebo protestantští – kulturu těchto tří zemí zformovalo křesťanství. A všechny tři, Polsko, Německo a Rusko, byly ve svých základech vybudovány na vztahu k Římu, všechny tři čerpaly z Říma inspiraci. Moskva se dodnes považuje za „třetí Řím“, německé císařství se nazývalo „římským císařstvím německého národa“, a odvolávání na Řím bylo od počátku silně přítomno i v Polsku.

Polsko žádný podobně shrnující slogan nemá?

U nás se operuje s tím, že Poláci přijali křest přímo z Říma, přes Čechy, ne z Německa. Legendy vytvořené ve třináctém století kronikářem blahoslaveným Wincentym Kadłubkem hovoří o bezprostředním spojení Poláků s Římem – jméno zakladatele Krakova, knížete Kraka, mělo údajně odpovídat latinskému Gracchus a tato zcela vymyšlená genealogie byla dlouho považována za pravdivou. Hovoříme‑li o křesťanství, to polské je římské, německé protestantské a ruské pravoslavné. A pokud jde o vztah k politice, vyplývají z těchto tři základních přístupů odlišné charakteristiky. Protestantismus je individualistický, nezainteresovaný příliš veřejnou sférou, proto také vliv protestantismu na politické vize je relativně malý. V pravoslaví je tomu přímo naopak, křesťanství představuje integrální element političnosti, díky tomu také ruská církev tvoří přímo součást politické elity v přesném smyslu slova.

Odtud ona proslulá ruská „symfonie“ státu a církve?

Ale u symfonie je důležité, kdo je dirigent. V Polsku naproti tomu velký vliv římského katolicismu na politickou praxi vyplývá z přesvědčení, že politická skutečnost – v oné římské tradici – představuje cestu ke spáse. Druhým rysem, jímž se Polsko liší od svých sousedů, je to, že polská tradice se odvolává na Ciceronův milovaný republikánský Řím. Naproti tomu Moskva a stejně tak i Berlín se se svým ideálem odvolávají na římskou imperiální, absolutistickou tradici. To se zjevně projevovalo i v politické tradici těchto tří zemí. Německo a Rusko absolutismus, v Polsku šlechtická demokracie – s velice slabým králem, to je pravda. Se sejmy, s roztříštěností, s rozhádanou političností, s planým řečněním a anarchií, s láskou ke svobodě a se všemi dalšími vlastnostmi Poláků, které jednou představovaly velké přednosti, jindy vedly k fatálním omylům. Ale jsou integrální součástí polského myšlení.

Francouzská církev má rovněž římský rodokmen, Francie si v minulosti zakládala na tom, že je prvorozenou dcerou církve. Jaký je v tomto ohledu rozdíl mezi francouzským a polským katolicismem?

Francouzský katolicismus byl v obrovském stupni pozměněn a posléze politicky zlikvidován Francouzskou revolucí. Polský katolicismus prošel mimořádně těžkou zkušeností dvousetleté nesvobody nebo přinejmenším nesuverenity – s krátkým přerušením v období druhé republiky v letech 1919–1939, v němž stát prakticky zastupovala katolická církev. Jako instituce převzala symbolické i praktické závazky, které vnikly za mimořádných podmínek, ať už jde o výchovu, o vlasteneckou výchovu, i o otázky týkající se duchovní formace. Tedy to, co nedělala škola, ať již ruská, pruská nebo rakouská, zajišťovala zpovědnice nebo kazatelna. Ale církev také – a to je velice důležité – nezažila vlastní moderní polský stát. Počínaje osvícenstvím se mění duchovní mapa Evropy. Do té doby ji vytvářelo napětí mezi Severem a Jihem, když severní barbaři přijímali římskou formu. To před osvícenstvím samozřejmě platilo o Německu i o Francii. Po osvícenství se objevuje napětí mezi Východem a Západem. Centrum tvořila Paříž nebo Berlín a cílem této nové univerzalistické vize bylo civilizování Východu. V Polsku nakonec tato ideologie velice dobře sloužila záborcům, kteří mohli na jejím základě tvrdit, že se přičiňují o kolonizaci divokého barbarského Polska.

Ale co – i přes všechny handicapy – meziválečné Polsko? Polská vzdělanost, umění, univerzity?

Jsme taková zvláštní země, jíž modernizace nějak utekla. Neboť modernizace, modernost, jak říká Max Weber, není jenom fenomén uzavřený na filosofických fakultách, ale jde o státně‑správní fenomén. Například o moderní státní administrativu, o struktury moci a o instituce, o jistou racionálnost a účelnost přítomnou v oněch institucích. Polsko s výjimkou zmíněného dvacetiletí nemělo svůj novodobý, moderní stát. Myslím plně suverénní stát, i když někteří historici dnes tvrdí, že záborci Polsko v určitém smyslu a v jisté míře modernizovali. Řekl bych, že je modernizovali jako objekt, ale nemodernizovali se sami Poláci jako subjekt vlastních dějin. Modernizace Polska v dobách záboru vypadala jako železniční koleje, které Rusové stavěli tak, aby spojovaly jejich vojenské posádky, ale ne města. Modernizace v období komunismu nevypadala o moc lépe. U vás to není třeba moc vysvětlovat – na Západě bych musel vše rozvádět mnohem déle a podrobněji. Byla fatálně objektivní, a v případě mnoha životně důležitých věcí obecně likvidační.

Ale od pádu komunismu už uplynulo třicet let.

Určitě to není dílem zlé vůle, ale doba, v níž Polsko a naše část Evropy získaly nezávislost, byla velice zajímavým momentem ve vývoji sebe(u)vědomění Západu. Po letech studené války pád komunismu ujistil značnou část evropských elit jak na Východě, tak na Západě, že politické dějiny dospěly k jakémusi bodu Omega.

To formuloval Francis Fukuyama svým proslulým „koncem dějin“.

A není náhodou či pouhým souběhem okolností, že Fukuyama je hegelián. Jeho uvažování o dějinách vyrůstalo z Hegelova modelu. V dějinách působil rozum, političnost se postupně naplňovala v průběhu staletí, až nakonec dosáhla své definitivní podoby. Tím definitivním stavem měla být liberální demokracie ve verzi právního státu. Zdálo se, že se nic lepšího a dokonalejšího nemůže objevit. Vznikl tak, díváme‑li se z odstupu, docela komický dojem, že existuje pouze jediný model liberální demokracie, že existuje buď socialismus, nebo kapitalismus. Vzpomínám si, jak byl u nás v devadesátých letech kritizován papež Jan Pavel II. za to, že uvažuje o nějaké třetí cestě, když i jemu mělo být podle různých publicistů jasné, že zde platí tertium non datur.

Vy jste tehdy nevyl s vlky?

V odpovědi na podobné úsměvné teze jsem tehdy psal, že problém spočívá v tom, že empiricky se nikdo nikdy s onou první nebo druhou cestou nesetkal a že vždy šlo výlučně o nějakou třetí verzi. Ale tehdy to ještě nikomu nekazilo dobrou náladu, a tímto způsobem bylo modernizováno nejen Polsko, ale také další země bývalého sovětského bloku. Naši imitující modernizátoři chtěli u nás vytvořit druhý Západ, který empiricky vzato nikde neexistuje a který tak silně připomíná známé „duty free shopy“, blahé paměti. Od počátku jsem měl silný pocit, že státní zřízení není něco, co u nás přistálo odněkud z vesmíru, nějaký rovnoběžnostěn objevený na Měsíci, jak tomu bylo v jednom science‑fiction filmu. Nikdo na to tehdy nechtěl slyšet, všichni nebo téměř všichni tvrdili, že věci u nás musejí vypadat stejně, vymýšlely se různé nápady, které naštěstí vyloučil sám život. Vzpomínám si, jak například entuziasté imitace francouzského vzoru u nás chtěli likvidovat kapličky u polských cest a kříže v ulicích. Podobné věci nemají oporu v polské politické tradici, a to ani z hlediska polských ateistů, nemluvě o polských katolících představujících výraznou většinu.

Jaké jsou skutečné možnosti modernizace, bez rychleného xerokopírování?

Myslím, že k neimitující modernizaci neexistuje alternativa, což samozřejmě ani v nejmenší míře nezpochybňuje přednosti řešení jako právní stát nebo liberální demokracie. Ale kdybych se nevím jak namáhal, nedokážu se stát Francouzem, Němcem nebo Italem, neboť něco takového jednoduše není v mé moci. Lišíme se od sebe, a zároveň jsme Evropany. Existuje společný element, který nám pomáhá být demokraty a respektovat zákony, právo, ale zároveň se lišíme různými preferencemi a tradicemi, zkušeností, kulturou, ať již šlechtickou, měšťanskou nebo selskou – různých variant existují desítky. Každá je krásná, každá obohacuje ty ostatní, ale k myšlenkám glajchšaltování všeho druhu mám od časů PLR mimořádnou averzi.

Jaká byla vaše druhá, duchovní cesta k filosofii?

Na to jste se vlastně zeptal už na začátku, a já hned neodpověděl, neboť jsem byl na rozpacích. Přišlo mi to příliš osobní, ale mohu říci, že si chvíli, kdy jsem se stal filosofem, dobře pamatuji. Jako malý chlapec jsem u nás v krásném gotickém kostele sv. Mikuláše o vánočních svátcích stál v hlavní lodi a poprvé jsem uslyšel prolog k evangeliu svatého Jana. Vzpomínám si, že jsem upadl do vytržení a v náhlém osvícení jsem si pomyslel: Bože, jaká je to tajemná řeč! Jaký je to krásný, tajemný jazyk! Když jsem se později stal akademickým učitelem, tak první seminář, který jsem vedl, byl o prologu k Janovu evangeliu. Těch několik úvodních veršů jsem se svými studenty četl celý rok. Mohla by to být práce i na deset let, ale člověka vždycky něco rozptyluje.

Zhruba před deseti roky jsem hovořil s profesorem Ryszardem Legutkem, který se zrovna chystal aktivně vstoupit do světa politiky. Neuvažujete o něčem podobném také vy?

Politika sama o sobě mne fascinuje, ale o stranickou politiku jsem se nikdy nezajímal. Když řeknu politika, mám na mysli politiku ve smyslu, v jakém ji chápali Řekové – jde o veškeré vztahy mezi lidmi, o vše, co lidé v oboru mezilidské interakce vytvářejí. V dnešním jazyce odpovídá něco takového spíš pojmu kultura. Stranickou politiku nepovažuji za něco pokleslého, nebo dokonce za zlo, ale jde o určitou změnu ve smyslu redukce zaujetí pro pravdu a dobro a zabývání se jimi na prvním místě. Stranický politik se pokouší realizovat dobro, tak jak je on chápe, a přistupuje na určitý partikulární charakter svých aktivit. Jako poradce pana prezidenta Lecha Kaczyńského blahé paměti jsem svého času mohl politiku pozorovat hodně zblízka.

Není odtud k praktické politice pouhý krok?

Nikdy jsem nepřekročil hranice stranické politiky, nekandidoval jsem do parlamentu, ale se dvěma spolupracovníky a přáteli z Politické teologie jsme pro prezidenta Lecha Kaczyńského organizovali semináře ve známém středisku v Lucieni, což bylo něco zcela mimořádného. Konaly se jednou měsíčně, účastnili se jich polští i zahraniční intelektuálové z různých oborů a celý den jsme diskutovali o různých tématech. O Rusku, o klasickém dědictví Evropy, o náboženství, o zahraniční politice atd. Na úvod přednesli své příspěvky dva profesoři, následovala čtyřhodinová diskuse a po ní neformální besedování často až do pozdní noci. Prezident se vždy účastnil celé akce až do konce. Byla to velice zajímavá zkušenost, a tehdy jsem měl k praktické politice nejblíže. I když mám mezi politiky hodně přátel a velice mne tato sféra zajímá, nemyslím si, že bych měl někdy vstoupit do politiky, i když to tak úplně nevylučuji, protože v tom nevidím nic zlého, nemám důvod tvrdit, že určitě ne, ale zatím se u mne podobné pokušení nedostavilo.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 5 / 2019)