„Při třicátém výročí CDK snad už můžu i trochu vzpomínat“
Rozhovor s Františkem Mikšem o fenoménu brněnského CDK a jeho předlistopadových kořenech

V letošním roce si připomínáme třicáté výročí založení brněnského Centra pro studium demokracie a kultury (CDK), jedné z nejdéle fungujících vzdělávacích a výzkumných neziskových organizací v České republice. Ke konci roku se CDK rozhodlo ukončit svou činnost a bude nadále fungovat pouze jako nakladatelství. O jeho historii rozmlouvám s jedním z jeho zakladatelů a současně dlouholetým šéfredaktorem Kontextů Františkem Mikšem. S Petrem Fialou právě vydávají knihu Portréty & vzpomínky, jež je především poctou zajímavým osobnostem, které byly s CDK, jeho knihami, projekty či časopisy nějak spojeny.

Františku, jaké to je, dělat rozhovor pro časopis, kterého jsi šéfredaktorem?

No popravdě trochu divné a dělám to s ostychem, je to vlastně poprvé, a to jsem šéfredaktorem déle než čtvrt století. Ale při třicátém výročí CDK si snad už můžu i trochu zavzpomínat. Navíc se před posledními parlamentními volbami objevily o CDK nějaké pomluvy a dokonce i drzé dezinformace, takže beru jako svou povinnost uvést věci na pravou míru. A jak jsi sám před tímto rozhovorem podotkl, ani ty a další naši mladší spolupracovníci o historii CDK mnoho nevíte, znáte jen ty knížky, časopis a některé pozdější přednášky. Vždycky jsme totiž mnohem víc pracovali, než si dělali nějakou reklamu.

CDK nedávno ohlásilo, že končí svou činnost jako výzkumný a vzdělávací institut a nadále bude fungovat pouze jako nakladatelství. Proč?

Vlastně jde jen o oficiální přiznání faktického stavu věcí. CDK už nějaký čas nepořádá žádné veřejné akce a nemá rozpracované ani nějaké dlouhodobější projekty – výzkumné ani vzdělávací. Poslední větší projekt, který jsme dělali, bylo vypracování výukových programů do občanské výuky a ZSV pro pedagogy a žáky SŠ, což skončilo někdy v půlce roku 2021. Byl to náročný tříletý projekt, na němž se podílelo několik univerzitních pracovišť napříč republikou, v jehož rámci vzniklo dvanáct vzdělávacích programů, které vedou žáky k aktivnímu zapojení do veřejného života a učitelům poskytují odborné znalosti i metodické nástroje, jak u nich demokratické kompetence rozvíjet. Bylo s tím hodně práce, vytváření programů a jejich následné ověřování v praxi na školách, a pochopitelně spousta byrokracie. A na další projekty už jsme neměli sílu ani čas – již dlouho se všichni věnujeme jiným věcem, které nám neumožňují se na CDK plně soustředit. Ani naši mladší kolegové už neměli kapacitu se do ničeho většího pouštět, téměř všichni jsou vytíženi jinde. Tak jsme si museli přiznat, že je čas skončit. Popravdě, trochu k tomu to výročí pomohlo.

Není vám to líto, tedy hlavně vám zakladatelům?

Ani ne, nebo možná trochu ano, záleží na tom, jak to bereš. Hodně jsme o tom spolu mluvili. Ta instituce byla velmi úspěšná, mohu snad neskromně říct, že jedna z nejúspěšnějších svého druhu u nás. Ale splnila svůj účel a je třeba jít dál. Zdeněk Granát, jeden z nás čtyř původních zakladatelů – on je takový staroříšský florianovský nakladatelský typ, hodně vytrvalý –, si chce nechat vydávání knih, takže ta značka nějak přetrvá v názvu nakladatelství, ale jinak vše končí. Já převádím revue Kontexty do nakladatelství Books & Pipes, kde budeme ve vydávání pokračovat. Chceme posílit propagaci a distribuci, protože v „Booksu“ je k tomu lepší zázemí a my cítíme, že časopis má mnohem větší čtenářský potenciál. Redakce se však nemění, dlouho­letí editoři Standa Balík, Petr Fiala a Jiří Hanuš budou pokračovat. Kontexty chceme udržet v původní sestavě, hodně nás ten časopis baví a spojuje, na jeho stranách spolu stále nějak komunikujeme, nutí nás přemýšlet a psát, i když je tak málo času. A motivuje nejen nás, ale i další autory, aby psali delší a složitější texty, které dnes už skoro nikdo netiskne. Navíc díky časopisu poznáváme spoustu zajímavých lidí, tak jako tomu bylo i v minulosti, zvláště když jsme začínali. Ostatně o tom je kniha Portréty & vzpomínky, kterou právě s Petrem Fialou vydáváme. Jsou to takové „­pocty“ skvělým lidem kolem Kontextů a CDK, které máme či jsme měli rádi a kterým za mnoho vděčíme. Hodně z nich již bohužel nežije.

Nakladatelská činnost je s CDK neodmyslitelně spojena. Vydali jste desítky různých publikací, mezi nimi i takové, jako jsou třeba Burkeovy Úvahy o revoluci ve Francii…

To nebyly desítky, ale stovky knih! Zdeněk Granát, který nakladatelstvím žije, vydané knihy od počátku pečlivě čísluje a u poslední knižní novinky teď vidím číslo 680. Tedy jen těch knih! Kdybych připočetl nejrůznější časopisy, co jsme za ty roky vyprodukovali (jsou tlusté, každý z nich je rozsahem vlastně malou knihou), tak myslím, že bychom se blížili někam k tisícovce. Za třicet let a jen v pár lidech to myslím není špatný výkon. Běžte se podívat na některou humanitní katedru, co je tam v knihovnách a z čeho se tam čerpalo a stále čerpá. A k tomu ty stovky přednášek a nejrůznějších veřejných akcí, dlouho­dobých vzdělávacích projektů, seminářů – bylo toho opravdu hodně…

Přesto bylo CDK před parlamentními volbami na sítích očerňováno, že čerpalo nějaké velké dotace. A vlastně se to občas stále objevuje. Mnozí z nás před nedávnem například zaregistrovali zmatené video Andreje Babiše, ve kterém kritizoval premiérovu kampaň Restart Česka a znovu si rýpl do CDK, že prý čerpalo peníze na řadu projektů.

Ano, Andrej Babiš se takto dlouhodobě snaží ­Petra Fialu kompromitovat, a tím i celé CDK a jeho dlouholetou činnost. Je to další z jeho lží, jeho styl politického boje. Ale v tomto případě snad z jeho strany o záměrnou lež ani nejde. On tomu sám nejspíš i věří. Se svou kořistnickou mentalitou a poloanalfabetismem nemůže vůbec pochopit, co jsme v CDK ta dlouhá léta budovali. V jeho světě či myšlení nemá něco takového místo. Proto si nejspíš myslí, že CDK bylo jen nějakým podvodem a penězovodem pro Petra Fialu, něco jako jeho reklamy na Čapím hnízdě či nákup korunových dluhopisů Agrofertu – to je jeho skutečný svět, podle kterého vše měří. Je to takové to „podle sebe soudím tebe“, chce tak Petra Fialu stáhnout dolů na svou úroveň. Veškeré pomluvy o CDK se šířily ze značně pochybných zdrojů, některé jsou nejspíš placené Ruskem, hlavní média se to štítila přebírat. Ne tak ovšem Andrej Babiš, ten to mele pořád dokola ještě dnes. Za nás ale mluví hlavně naše práce a taky to, že jsme bez problémů prošli mnoha důkladnými kontrolami a audity. Soudy za podvody a zdrcující audity má na krku on.

Já nevím, jestli tady mám všechny nesmysly, co se psaly, vyvracet, ale dám pár příkladů, ať je vidět, jak funguje česká dezinformační scéna. Měli jsme během té dlouhé doby například dva tříleté výzkumné projekty, spolufinancované Evropskou unií prostřednictvím Operačního programu Výzkum, vývoj a vzdělávání (OP VVV). Vyhráli jsme na ně tendr, jeden byl zhruba na sedmnáct, druhý na dvacet milionů korun. Kromě nás do něj bylo zapojeno několik univerzitních pracovišť z celé republiky, na které jsme velkou část těch peněz každý rok přeposílali, protože jsme byli administrátory projektu. Každá koruna byla v projektu předem tabulkově určená a byly tam drsné a opakované kontroly. Když pak někdo v médiích tvrdí, že všechny ty velké peníze šly do CDK, které je „projedlo“, tak je to samozřejmě naprostý nesmysl. A Parlamentní listy k tomu navíc napíšou, že „Masarykova univerzita dala CDK krásných 24 630 677 korun a Univerzita Palackého v Olomouci poskytla na projekt 3 648 706 korun a 13 606 104 korun“. Vůbec netuším, kde to vzali. To naopak my jako oficiální řešitelé projektu jsme přeposílali peníze těmto univerzitám, ne naopak! Někdo to záměrně obrátil a ještě nadsadil, nebo se prostě jen špatně díval do těch výkazů. Nebo se jen tak napíše, že Kontexty dostaly z Ministerstva kultury celkem čtyři miliony, ale už nikdo neuvede, že to je číslo za třináct (!) let a roční dotace Kontextům byla kolem 300 tisíc ročně, zatímco jiné časopisy dostávali podporu mnohonásobně vyšší a některé dokonce v řádech milionů. My jsme vždy měli podporu téměř nejnižší ze všech kulturních a literárních časopisů, ale nestěžovali jsme si. A tak bych mohl pokračovat, například ty transformační projekty pro Barmu, k nimž se nejspíš ještě dostaneme. Mimochodem na to, že šlo o fake news, upozornil například web Manipulátoři.cz i některá další média, aniž jsme je o to požádali.

Obraťme tedy list a vraťme se k začátkům. Kdy CDK vzniklo a z jakých ideových zdrojů čerpalo?

Už jsem kdesi říkal, že CDK byl vlastně malý zázrak, neboť se v něm sešlo několik lidí, kteří se již za komunismu angažovali v rozličných nezávislých či disidentských aktivitách, a co je důležité a hodně neobvyklé, vydrželi spolu pracovat a přátelit se v podstatě tři desetiletí, i když se míra nasazení s přibývajícími funkcemi u různých členů lišila. Pořád jsme ale byli spolu, nějak se o CDK starali. Myslím si, že ta neopakovatelná zkušenost z komunistické éry byla velmi důležitá, ale to hlavní přišlo později, když padla cenzura a my jsme mohli začít vše dělat oficiálně.

Popsal bys víc tehdejší aktivity a případně napojení na známou brněnskou podzemní univerzitu?

Ano, podzemní univerzita byla klíčová, ale nebyla jedinou inspirací, zpětně vidím minimálně čtyři hlavní zdroje. Ale začněme tedy od ní. Šlo o unikátní cyklus tajných bytových přednášek a seminářů pořádaných v Brně v letech ­1985–1989 britskou Vzdělávací nadací Jana Husa. Hlavním hybatelem byl z britské strany náš pozdější přítel Roger Scruton, na české straně pak Jiří Müller, Petr Oslzlý a Mirek Pospíšil. V rámci podzemní univerzity Brno postupně navštívily víc než tři desítky britských filosofů, politologů, spisovatelů a umělců, kteří přednesli přes šedesát přednášek na nejrůznější témata a vedli s účastníky seminářů aktivní diskusi. Petr Fiala, který je o dva roky starší než já, se podzemní univerzity účastnil od samého počátku a dnes říká, že to bylo v jistém smyslu důležitější vzdělání, než mu kdy dala nějaká škola. Já jsem zachytil až několik posledních přednášek, ale hned po listopadu 1989 jsem stál u editace jejich knižního vydání, takže jsem je měl dobře prostudované a mohu potvrdit, jak moc ovlivnily naše tehdejší uvažování. Argumentačně a stylově vybroušené texty britských profesorů působily v komunistickém Československu plném prázdných ideologických tlachů jako zjevení z jiného světa.

Důležitou předlistopadovou zkušeností pro mě osobně bylo vydávání samizdatového časopisu Střední Evropa – brněnská verze. Založil jsem ho s Františkem Rychlíkem v roce 1987 jako mutaci již existující pražské samizdatové revue Střední Evropa. Z té jsme přebírali nejzajímavější texty a doplňovali je články brněnských autorů, jako byli Milan Uhde, Petr Oslzlý či Zdeněk Rotrekl, a také zajímavými překlady ze zahraničí. Jednotlivá čísla jsme opisovali na psacím stroji na rozmnožovací blány a tiskli doma na cyklo­stylu, později jsme od pražské redakce dostali psací stroj s pamětí, který jsme tehdy pokládali za vrchol techniky. Distribuce probíhala prostřednictvím přátel a známých. Právě zde jsme získávali první zkušenosti a navazovali kontakty se zajímavými lidmi, kteří se nebáli otevřeně říkat, co si o komunistickém režimu myslí. Vydávali jsme také samizdatové knihy, rozmnožované tehdy dostupnými prostředky, většinou na cyklostylu nebo pouhým opisováním v deseti kopiích na průklepový papír a ručně vázané. Pár jich mám ještě schovaných v redakci. A taky jsme organizovali jakési uzavřené debaty, z nichž jsme pořizovali písemné záznamy.

Další důležitou předlistopadovou zkušeností bylo vydávání studentského časopisu ­Revue 88, kterého se účastnil Petr Fiala. Skupina studentů brněnských vysokých škol začala na časopise pracovat v roce 1987 a jeho první číslo se objevilo na jaře následujícího roku. Redakce se snažila čtenáře informovat bez cenzurních zásahů a ideologické předpojatosti o tehdejším dění v politice, kultuře a dalších oblastech společenského života. Od Střední Evropy a dalších samizdatových časopisů se Revue 88 lišila zejména tím, že v jednotlivých číslech uváděla plná jména redaktorů včetně jejich domácích adres a časopis byl zasílán čelným představitelům univerzity, což vyžadovalo velkou odvahu. Souběžně redaktoři oficiálně požádali o registraci revue na Federálním úřadu pro tisk a informace. Byl to pozoruhodný pokus nabourat mocenskou kontrolu státu na akademické půdě oficiální cestou a málokdo si dnes už asi umí představit, jakou paniku to tehdy mezi vysokoškolskými učiteli a nejrůznějšími papaláši vyvolalo. Revue pochopitelně nebyla komunisty nikdy zaregistrována, její redaktoři byli zastrašováni a pronásledováni, ale i přesto do listopadu 1989 vyšla čtyři čísla.

V neposlední řadě CDK formovala cenná zkušenost spojená s vydávání křesťanského samizdatu (časopis Velehrad, rozšiřování Informací o církvi, časopis Sursum) a dalšími disidentskými aktivitami, které se rozvíjely zejména na půdě tzv. skryté (podzemní) církve, v oblasti řeholních činností, například dominikánských, jakož i tehdejšího politického Hnutí za občanskou svobodu. Zde vznikla křesťanská platforma, v níž se sdružovali křesťanští aktivisté, kteří se na různých setkáních a domácích seminářích pokoušeli formulovat relevantní společenská a náboženská témata a diskutovat o nich. Zde byl jednou z výrazných postav další zakládající člen CDK Jiří Hanuš, kterého ostatně všichni dobře znají z Kontextů. V tehdejších brněnských disidentských kruzích převládalo přesvědčení, že je nutné „spojit síly“, neboť jich nebylo mnoho. Proto bylo třeba překonávat nejen komunistický tlak, ale i některá vnitřní pnutí, protože někteří konzervativně naladění katolíci byli například proti spolupráci s bývalými komunisty. Na konci osmdesátých let tak bylo možno vidět za jedním stolem evangelíka Jana Šimsu, katolíka Radomíra Malého, marxistu Jaroslava Šabatu a aktivistku spíše levicové orientace Hanu Holznerovou. I to bylo prostředí, které do jisté míry ovlivňovalo aktivity vznikajícího CDK.

Znali jste se již tehdy, myslím před listopa­­dem 1989?

Jiřího Hanuše jsem poznal až někdy na začátku devadesátých let, ale s Petrem Fialou jsme se poprvé potkali ještě za komunistů, buď na podzemní univerzitě, nebo na tajné bytové schůzce mezi Revue 88 a Střední Evropou, kde jsme se snažili dojednat spolupráci. Už si nepamatuji, co bylo dřív. Intenzivně spolupracovat a přátelit se jsme začali až po pádu komunismu, kdy Petr Fiala nastoupil jako redaktor do časopisu Proglas, který jsme po revoluci začali vydávat jako nástupce samizdatové Střední Evropy. Chvíli jsme ho vydávali pod brněnským nakladatelstvím Atlantis, poté asi rok pod pražskou Střední Evropou, ale ani jedno moc nefungovalo. Byla to hodně hektická doba, vše se stále měnilo a zejména distribuce se neustále hroutila. Pak jsem to chvíli táhl sám jako živnostník, ale ani to se neukázalo jako dobrá cesta. Koncem roku 1993 jsme proto s ­Petrem Fialou, Jiřím Hanušem a Zdeňkem Granátem založili CDK, kde se vše postupně podařilo konsolidovat. Málokdo dnes ví, že CDK vlastně vzniklo hlavně kvůli vydávání časopisu Proglas (dnes Kontexty), to ostatní se na něj nabalovalo až postupně.

Jak se v bouřlivých devadesátých letech podařilo CDK udržet?

Byli jsme mladí a nadšení ze svobody, ale především jsme měli pocit, že něco zásadního budujeme, protože co se týkalo například společenských věd, tak se začínalo takřka od nuly. Ale ty začátky byly opravdu divoké. Tisknout Proglas jsme začali v bývalé tiskárně Rudého práva na náměstí Rudé armády (dnes Moravské náměstí), která byla technologicky zastaralá a pracovní morálka tam byla otřesná. Sázelo se to ještě „horkou sazbou“ zhotovovanou na řádkových sázecích strojích, korektury se dělaly na sloupcových obtazích a chyby se pak opravovaly v tiskárně tak, že se pinzetou vyměňovala jednotlivá písmena. Ty stroje pak šly nejspíš rovnou někam do muzea. Bylo to strašně pracné, výroba jednoho čísla trvala dva měsíce, a to jste ještě museli vedoucímu sazečské dílny Kolouchovi (to jméno si pamatuju dodnes) vsunout mezi stranové obtahy pětistovku, aby se daly věci do pohybu. Knižní velkoobchod si zprvu objednával od každého čísla deset tisíc výtisků, které nám také hned platil, takže jsme měli pocit, že vše jde dobře. Na konci roku však poslali tzv. remitendu, hlášení o neprodaných výtiscích za celý rok. A chtěli hrozně moc peněz zpět, protože se prodalo jen patnáct set výtisků od každého čísla, zbytek nechali ležet někde na skladě. Pak náhle zmizel tehdejší šéfredaktor František Rychlík někam do Ameriky a už se nikdy neukázal, na krku nám zůstaly dluhy. S Petrem Fialou jsme to pak po částech spláceli, už si ani nepamatuji, kolik to tehdy přesně bylo, z dnešního pohledu asi ne moc, ale tehdy se to zdály být velké peníze. Když jsme pak koncem roku 1993 založili CDK, vše se postupně usadilo a začali jsme fungovat profesionálně.

Někdy počátkem nového tisíciletí vznikly v rámci CDK dva relativně samostatné instituty. Já jsem vedl Institut pro politiku a kulturu a Jiří Hanuš Institut křesťanských studií. Zdeněk Granát řídil nakladatelství, které vydávalo nejrůznější odborné knihy a souběžně poskytovalo oběma institutům vydavatelský a typografický servis. Vše zastřešovala Rada CDK, kde jsme byli my čtyři zakladatelé a Petr Fiala jako předseda. Já zde vlastně mohu informovaně mluvit hlavně za Institut pro politiku a kulturu, který jsem celou dobu řídil. Jiří Hanuš rozjížděl horečnou činnost na poli teologie a církevních dějin, bylo toho tolik, že jsem to někdy ani nestačil sledovat a popravdě těmto problémům zase tolik nerozumím. Ale propojenost či přímo neoddělitelnost politiky, kultury a náboženství byla vždy vepsána do stanov CDK a tento komplexní pohled byl nepochybně jednou z jeho hlavních předností. Určitě by stálo za to udělat o těchto aktivitách CDK rozhovor i s Jiřím Hanušem a možná i Petrem Fialou, je to jejich oblíbené téma. Mimo jiné napsali objevnou práci o Felixi M. Davídkovi, zakladateli rozsáhlého společenství skryté církve Koinótés, kterou jsme v CDK rovněž vydali.

CDK vyvíjelo poměrně zásadní aktivity v oblasti analýzy evropské legislativy. Jak se vlastně think-tank, který se soustředil na teoretičtější činnost, dostal k práci v této oblasti?

To už je zase úplně jiný příběh. O Evropu a Evropskou unii jsme se zajímali vždy, ale máš pravdu, že zpočátku hlavně teoreticky. Například v roce 2003 jsme vydali téměř osmisetstránkovou učebnici Petra Fialy a Markéty Pitrové Evropská unie, což byl obrovský bestseller. Vyšla pak v několika dalších aktualizovaných vydáních a vyrostlo na ní několik generací studentů mezinárodních vztahů a evropských studií. Více k legislativě jsme se posunuli až po našem vstupu do EU v dubnu 2004. V té době jsme již nějaký čas spolupracovali s poslancem Hynkem Fajmonem, pro nějž jsme zajišťovali analytické služby na různá témata související s českou legislativou. Vzešla z toho řada posudků, analýz a například i návrh zákona na odškodnění obětí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. Spolu­práce fungovala výborně, a když byl Hynek v květnu 2004 zvolen do Evropského parlamentu, přesunula se na evropskou úroveň. Vzpomínám si, jak jsme v té době spolu seděli a přemýšleli nad tím, jak využít finanční prostředky, které měl jako europoslanec k dispozici. Už jsme nechtěli pouze vydávat knihy a pořádat přednášky, chtěli jsme něco víc. Napadlo mě tehdy, že by se ty peníze daly využít tak, že v CDK zaměstnáme na celý úvazek dva čerstvé absolventy evropských studií, aby se mohli naplno věnovat studiu a analýze EU, abychom její struktuře a chodu důkladně porozuměli. Hynek nadšeně souhlasil a vymínil si, že by se mělo jednat zejména o analýzu evropské legislativy, aby naši politici a zejména naše firmy s předstihem věděli, co se v EU legislativně chystá a na co se mají připravit. Udělali jsme v CDK konkurz, který tehdy na celé čáře vyhrál Ondřej Krutílek, jenž pak v CDK působil velmi dlouho a dnes je nepochybně jedním z největších odborníků na evropskou legislativu. Je poradcem premiéra Fialy pro evropské otázky a v příštím roce bude kandidovat na europoslance, tak doufám, že mu to vyjde. Druhé místo tehdy získala Petra Kuchyňková, i ona působila v CDK velmi dlouho, vypracovala se v uznávanou odbornici, která přednáší na Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií Masarykovy Univerzity.

Musím říct, že tato spolupráce v rámci Evropského parlamentu dala CDK novou dynamiku a pomohla jeho dalšímu rozvoji. Postupně zde vzniklo oddělení pro analýzu evropské legislativy a politiky, vydávající pravidelný měsíční monitoring, který odebírala řada institucí a dlouhá léta jej na svých stránkách zveřejňoval i Úřad vlády, a to i za levicových premiérů. Vydávali jsme pravidelné ročenky a řadu dalších publikací, pořádali debaty a přednášky. Evropská unie byla tehdy hodně vzrušující téma, byli jsme v ní nováčci a postupně jsme se seznamovali nejen s jejími nespornými pozitivy, ale také s řadou problémů, s nimiž se tato instituce potýkala a stále potýká.

A jak jste se dostali k těm transformačním projektům?

Nejspíš proto, že CDK se tehdy zdálo pro podobné projekty jako stvořené. Měli jsme velké zkušenosti a prošli jsme si snad všemi stádii přechodu k demokracii a rozvíjení nezávislých občanských aktivit: ilegálními disidentskými počátky na konci osmdesátých let, hektickými „porevolučními“ roky po listopadu 1989, postupnou konsolidací koncem devadesátých let a také přípravou ke vstupu do Evropské unie na počátku 21. století. Myslím, že ve většině tendrů na poskytování služeb tohoto typu jsme uspěli zejména proto, že jsme si celý ten proces přechodu k demokracii aktivně prožili. Již v roce 2004 dostalo CDK nabídku, aby spolupracovalo s americkým International Republican Institute (IRI) na projektu sdílení českých zkušeností s přechodem k demokracii v Iráku. Projekt se uskutečnil o rok později a spočíval v napsání výukových programů a několikadenního zkušebního školení iráckých studentů v Brně, které probíhalo ve spolupráci s Masarykovou univerzitou. Pak nás IRI oslovil na něco podobného pro Irán, ale objevily se tam nějaké bezpečnostní problémy s tajnými službami, a tak jsme vydali pouze on-line učebnici v perštině. Na těchto projektech jsme se hodně naučili, i když popravdě nás moc nenadchly. Šlo o hodně vzdálené země a nám cizí kulturu, které jsme i přes naši snahu moc nerozuměli, neměli jsme k těmto zemím prakticky žádný vztah. Chtěli jsme někam blíž, nejlépe na Ukrajinu.

Ono to naše tehdejší nadšení do transformačních projektů mělo hned několik příčin. Jednak jsme měli tu zkušenost podzemní univerzity a cítili jsme, že bychom to měli nějak vracet či spíše předávat dál. Vzpomínám si, jak jsem kdysi na těch podzemních přednáškách přemýšlel o tom, co asi vede respektované britské profesory k tomu, aby se trmáceli přes půl Evropy do komunistického Československa, riskovali nepříjemnosti, výslechy a vyhoštění, jen aby tajně přednášeli v soukromém bytě pro malou skupinku podivně vyhlížejících intelektuálů. Co si od toho vlastně slibovali? Tehdy mi to přišlo jako marné úsilí. Až mnohem později se ukázalo, jak efektivní to celé bylo a kolik důležitých lidí to rozhodujícím způsobem ovlivnilo. Podzemní univerzitou prošla řada budoucích vysokoškolských pedagogů, několik budoucích rektorů a dokonce současný premiér. Takže nám dávalo smysl pokusit se o něco podobného. A samozřejmě, bylo už nějakých patnáct let po listopadové revoluci a my toužili po nějakém vzrušení a dobrodružství – a kde jinde ho najít než na východě.

Náš zájem o Ukrajinu a její vnitropolitický i zahraničněpolitický vývoj byl pochopitelný. Vyplýval z geografické blízkosti, do značné míry i z podobné historické a politické zkušenosti v rámci komunistického východního bloku a také z částečně společné minulosti v případě západní Ukrajiny. A především, něco zásadního se tam zrovna dělo, oranžová revoluce a všechny ty zmatky poté. My jsme však nepůsobili na západní, ale na východní Ukrajině, kde to bylo mnohem víc proruské. Za „hlavní stan“ jsme si vybrali Charkov, ležící blízko ruských hranic, který v té době byl (a stále ještě doufám je) partnerským městem Brna, takže nám místní radnice vyšla v mnohém vstříc a pomohla se spoustou věcí, které by jinak byly problém. První náš projekt, který se zde uskutečnil v roce 2006, se jmenoval „Jak končí starý režim a začíná nový; čeho se vyvarovat a co podpořit“ a sestával z týdenního přednáškového cyklu za účasti odborníků z řad brněnských politologů a pracovníků CDK. Tematicky byl kurz zaměřen na problematiku demokracie a transformace, na předání české zkušenosti se změnami, které v Československu a následně v České republice nastaly po roce 1989 v oblastech moci zákonodárné, výkonné a soudní, v oblasti státní správy a samosprávy, volebních systémů, politických stran, bezpečnostních složek, zájmových skupin, médií, ale i v zahraniční politice. Hned napoprvé jsme tam měli padesát posluchačů z měst Charkov, Sumy, Doněck, Poltava či Komsomolsk. Jako studijní materiál k semináři jsme připravili a vydali obsáhlou publikaci Přechod k demokracii – česká zkušenost, na níž se podílelo čtrnáct českých politologů a odborníků. Byla to první publikace CDK vydaná pro Ukrajinu, později jsme vydali další dvě. Všichni účastníci, kteří splnili předepsané studijní požadavky, obdrželi certifikát Masarykovy univerzity o absolvování kurzu. Ti nejlepší pak odjeli na několikadenní stáž do České republiky.

S jakými největšími překážkami jste se tehdy na Ukrajině potýkali? 

Začátky nebyly lehké, protože když jsme v roce 2006 na Ukrajině začínali, právě tam probíhala politická a také ekonomická krize, vše bylo v úplném chaosu. Bankomaty byly prázdné a vytáhli jste z nich maximálně několik drobných, nic pořádně nefungovalo, platbě na fakturu nikdo nevěřil, vše se muselo platit hned na ruku – hotely, přednáškový sál, jídlo, doprava, všechno. Takže když jsme tam poprvé letěli, tak jsme ty peníze v podstatě pašovali, rozdělil jsem je mezi přednášející, bylo nás tam myslím osm, a po příletu do Charkova jsme je dali zase dohromady a z toho vše platili. Pak se to muselo do poslední koruny ministerstvu vyúčtovat – sladit ten východní binec s místním úředním šimlem nebylo vůbec snadné. Mé kolegyni Katce Hlouškové tam na letišti vojáci se samopaly násilím vymazali fotky z foťáku, protože si tam dovolila cosi fotit, v noci se nám na pokoje dobývaly prostitutky, tedy nám pánům a samozřejmě marně! Kuriozit tam bylo hodně, ale postupně se to usadilo. Zejména ti studenti byli výborní, opravdu dychtiví se něco dozvědět, touha po změně mezi mladými tam byla cítit, i když panovala všeobecná skepse ohledně toho, zda je to vůbec možné. Vzpomínám si, že ať již byla přednáška a následná debata na jakékoli téma, vždy se to nakonec stočilo k jednomu a témuž – k všudypřítomné korupci. To mladé lidi skutečně trápilo a my jim stále opakovali, že to chce čas a že prvním dobrým znamením je, že si ten problém uvědomují a že se o něm mluví.

Z těch pěti let, co jsme na Ukrajinu jezdili, mi nejvíce utkvěl rok 2007, kdy jsme letěli do Kyjeva a pak cestovali vlakem po Ukrajině a přednášeli v Doněcku, Sumách a Charkově, vždy po třech dnech a pro velký počet účastníků. To byl opravdu zážitek a občas i adrenalin. Tehdy jsme poznali Ukrajinu více zblízka, mluvili jsme s mnoha lidmi, navštívili četné instituce. Já jsem cestu využíval i k tomu, že jsem chodil po muzeích, galeriích a výtvarných školách a sbíral si materiál ke knize o ukrajinském umění, kterou jsem bohu­žel zatím nenapsal, jen jeden velký článek pro Kontexty. Ale třeba se k tomu ještě dostanu.

Prý jste pak v Charkově založili i trvalý vzdělávací institut.

Ano, na základě zkušeností z předchozích seminářů a kvůli velkému zájmu studentů jsme se rozhodli založit v Charkově trvalý Vzdělávací institut pro demokracii a občanskou společnost (VIDOS), a to s vlastní kanceláří a obsáhlejším a systematičtějším výukovým programem akreditovaným u MŠMT. První, pilotní ročník se uskutečnil ve školním roce 2009–2010 a program zahrnoval deset přednáškových bloků (jednou měsíčně od pátku do neděle), vždy jedenáct vyučovacích hodin. Ačkoli byl projekt původně plánován pro 50 účastníků, do programu bylo nakonec přijato více než 120 studentů. Létali jsme tam po dvojicích či trojicích každý měsíc v podstatě celý rok. Vydali jsme další obsáhlou učebnici v ukrajinštině, kterou jsem tehdy editoval spolu s politologem Lubomírem Kopečkem. Na rozdíl od předchozí knihy, shrnující zkušenosti s přechodem k demokracii a občanské společnosti v České republice, se více zabývala vývojem i v dalších postkomunistických zemích střední Evropy, poválečnými dějinami Evropy, mezinárodními institucemi, Evropskou unií a její historií, ekonomikou, bezpečnostní politikou, extremismem a náboženským fundamentalismem atd. Škoda jen, že Ministerstvo zahraničí ČR v roce 2012 financování projektu zastavilo, takže VIDOS fungoval pouze dva školní roky. Letěli jsme tam pak ještě s pár lidmi na vlastní náklady, abychom připravili další pokračování, ale ani v roce 2013 jsme s projektem na ministerstvu neuspěli, zřejmě tam převládl pocit, že pět let stačí a už je tam vše hotovo.

Aktivity CDK na východě Ukrajiny se mi v současném kontextu zdají znovu dost aktuální. Vnímáš, že by se vám podařilo posílit tamní občanskou společnost? Máte třeba přehled o tom, jestli některý ze současných vysoce postavených ukrajinských činitelů váš cyklus seminářů absolvoval?

Bohužel nemáme, protože jsme s nimi ztratili spojení. Jak jsem již řekl, ten projekt skončil v roce 2011, pak už jsme tam byli jen jednou a krátce o rok později. Když Putin vtrhl v únoru 2022 s tanky na Ukrajinu, pokoušeli jsme se některé z bývalých studentů kontaktovat s tím, zda nepotřebují s něčím pomoci, ale bez většího úspěchu. Nejspíš i proto, že řada z nich odešla z Ukrajiny již dlouho před vypuknutím války a působí na zahraničních univerzitách či v různých institucích. A zda jsme nějak posílili občanskou společnost na Ukrajině? Snad ano, během pěti let působení CDK na Ukrajině absolvovalo naše kurzy kolem 250 posluchačů, zorganizovali jsme několik stáží pro nejlepší studenty v České republice a napsali a vydali tři obsáhlé publikace. Tak tam snad nějaká stopa zůstala.

Pomalu se tím dostáváme k projektům v Barmě. O co vlastně šlo a proč je tato kapitola tak často předmětem útoků různých dezinformátorů?

Ano, zajímavé je, že v souvislosti s transformačními projekty CDK se před volbami nemluvilo o Ukrajině, ale pouze o Barmě, přestože zde jsme sehráli mnohem menší roli administrátora a příležitostných on-line školitelů. Ale Barma zní exoticky, a tedy i podezřele, asi proto se to vytahovalo. Ale je to třeba vidět v širším kontextu. Jak si možná pamatuješ, někdy počátkem roku 2011 oficiálně skončila v Barmě dlouholetá diktatura vojenské junty, která tam byla nastolena po převratu v roce 1988, a země započala svou nejistou cestu k demokracii. Pochopitelně se tam soustředila pozornost hlavních zahraničněpolitických hráčů, hlavně Ameriky, a také mnoha lidskoprávních institucí. A transformační oddělení na českém MZV tento trend poněkud bezmyšlenkovitě následovalo – vedlejším důsledkem pochopitelně bylo, že Ukrajina šla stranou zájmu, proto jsme nejspíš už nesehnali na pokračování našeho projektu peníze.

Nabídku, abychom zaštítili projekt v Barmě, jsme dostali od Igora Blaževiče, jenž je nepochybně jedním z nejrespektovanějších lidskoprávních aktivistů a touto zemí se dlouhodobě zabýval. Vybral si nás nejspíš proto, že jsme měli dlouholetou zkušenost s řízením ukrajinského projektu a také napsané učebnice a výukové programy, které jsme pak jen upravili a nechali přeložit do angličtiny. Ten projekt v Barmě Igor v podstatě vykopal ze země a také poctivě odpracoval, pět let tam žil a vedl školicí středisko, kterým prošly stovky lidí, kteří pak zastávali velmi významné veřejné funkce. Tady by se proto mělo spíš říci klobouk dolů za jeho odvahu i nasazení. Kdo o tom chce vědět víc, ať si přečte rozhovor, který jsem s Igorem nechal udělat, když se před volbami 2021 objevily na webu ty nehorázné útoky. Byl v Kontextech 5/2021 a určitě je také na našich webových stránkách. Já jsem v Barmě nikdy nebyl, plánovali jsme tam sice letět, ale nakonec z toho sešlo, už ani nevím proč. A tak jsme dělali pouze on-line přednášky, ale hlavně jsme celý ten projekt administrovali a dělali mu zázemí. Dezinformátoři psali o milionových částkách pro CDK na Barmu, ale u nás zůstávalo ročně průměrně něco kolem dvou set tisíc na celkovou administraci (částečný úvazek koordinátora, plat ekonoma atd.), zbytek se přeposílal přímo do barmského školicího střediska. Vše je doloženo ve vyúčtováních a průběžných zprávách na MZV ČR. Mimochodem, celý projekt byl celkem čtyřikrát (!) zevrubně auditován a shledán po všech stránkách bezchybným. A pokud si to dobře pamatuji, tak jsme nakonec na celém projektu vlastně trochu prodělali, když se sečetly všechny náklady a práce, co jsme s tím měli. My to především chápali jako podporu velmi dobré a obětavé práce Igora Blaževiče. O to odpornější mi připadlo, když se to celé překroutilo a využívalo ve volební kampani.

A to školení barmských žen, na které bylo posměšně poukazováno?

To byl jen jeden rok, ten projekt psal Igor a byla to zřejmě úlitba genderové ideologii, dnes už je to nejspíš povinné. Asi nějak takto: několik let provozuješ úspěšné školicí středisko, navíc v problematické zemi a na dost horké půdě, a pak přijdou „osvícení“ byrokraté posedlí genderem a řeknou ti, že vše OK, ale že musíš školit více žen a že to nejlépe musí být v názvu projektu. Co můžeš dělat? Aby školicí středisko přežilo a dostalo peníze na další rok, tak to prostě do toho projektu dáš, včetně toho názvu. Ony tam sice ženy byly od samého začátku, a nebylo jich vůbec málo, to by asi nejlépe řekl Igor, ale muselo to být nějak veřejně deklarováno, aby se někde mohla udělat povinná čárka. A když se to pak vytrhne z kontextu, zní to samozřejmě hodně komicky, jakési pofidérní školení žen v Barmě. Ale komická je ve skutečnosti naše doba posedlá genderovou ideologií a její horliví úředníčci. Nic víc za tím nehledejme.

V CDK v posledních třiceti letech pracovaly desítky různých osobností. Je podle tebe někdo, pro koho byla jeho spolupráce s CDK skutečně formativní?

Kromě Ondřeje Krutílka, o němž už byla řeč, to byl hlavně Stanislav Balík, který do CDK nastoupil ještě dříve, někdy koncem roku 2001 hned po dokončení vysoké školy, bylo mu myslím ­třiadvacet, a od půlky roku 2003 až do roku 2014 byl jeho výkonným ředitelem. Ale i jeho, tak jako mnoho jiných, nakonec pohltila akademická dráha, dnes je děkanem Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. Ale asi to tak mělo být, že pro řadu schopných lidí bylo CDK spíše odrazovým můstkem či jen doplňkovou aktivitou k jiné kariéře. Myslím si, že Stanislavovi dalo CDK hodně, zejména pokud šlo o řízení vzdělávací a výzkumné instituce, i když to určitě nebylo jen CDK. Od mládí je aktivním skautem a také se aktivně zapojuje do komunální politiky v rodném Bludově, takže se to v něm vše nakonec nějak dobře smíchalo. V CDK dlouhá léta pracovala například i historička Kateřina Hloušková, která nyní působí v Pravém břehu – Institutu Petra Fialy a kterou čtenáři nejspíše znají zejména z jejích skvělých článků v Kontextech.

Zmínil jsi Pravý břeh. Proč se vlastně někteří lidé a aktivity přesunuli z CDK do Pravého břehu?

CDK jsme vždy chápali jako výzkumnou a vzdělávací instituci a chtěli jsme, aby takové i zůstalo. Přestože bylo pravicové orientace a politiku jsme vždy bedlivě sledovali, nikdy jsme se v ní přímo neangažovali. Navíc v době, kdy Petr Fiala vstoupil do politiky a v lednu 2014 se stal předsedou ODS, jsme měli rozpracovány nějaké projekty, na nichž se podílela univerzitní pracoviště, a byly také spolufinancovány z veřejných zdrojů. Nechtěli jsme, a vlastně jsme ani nemohli míchat dohromady politiku a tyto výzkumné a vzdělávací aktivity. Pokud jsme chtěli Petru Fialovi nějak pomoci s prezentací navenek i směrem do strany, museli jsme si k tomu vytvořit jinou platformu. Nakonec jsme převzali občanské sdružení Pravý břeh (včetně toho názvu), které kdysi založili Ondřej Ryčl, Saša Vondra a další jako diskusní fórum a internetový časopis, ale později už ho nevyužívali. A to jsme postupně přetvořili na think-tank na podporu Petra Fialy. A ta práce nás natolik pohltila, že na tu vzdělávací a výzkumnou činnost v CDK už přestával být čas. Ale jak jsem již řekl, nic nekončí, CDK splnilo svou úlohu a my zakladatelé a naši přátelé jdeme spolu dál. A také Kontexty jako naše vlajková loď stále pokračují. Když přičtu ty tři roky v samizdatu, budeme příští rok zahajovat již třicátý osmý ročník. A to už je nějaká tradice!

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 6/2023)