Proč se Putin rozhodl pro chaos
Françoise Thomová
POLITIKA & SPOLEČNOST
Projev Vladimira Putina na Valdajském fóru v Soči 5. října 2023 lze pro jeho důležitost srovnat s projevem Andreje Ždanova na ustavujícím zasedání Kominformy 25. září 1947, který znamenal zásadní roztržku se Spojenci a oficiální zahájení studené války. Putinův projev zasluhuje, abychom se mu věnovali podrobněji, i když v něm neříká v podstatě nic nového a spokojuje se s „betonováním“ po léta se utvářející doktríny. Ale i tak nás překvapuje svými milenaristickými akcenty.
V souvislosti s probíhající agresí na Ukrajině ruský prezident prohlašuje: „Nejde vůbec o teritoriální konflikt, nebo dokonce o nastolení geopolitické rovnováhy v regionu. Otázka je mnohem širší a fundamentální: vycházíme ze zásad, na nichž bude spočívat nový světový řád. […] Moderní mezinárodní právo vytvořené na základě Charty Spojených národů je překonané a je nutné je odstranit – a je třeba vytvořit něco nového.“ Stejně jako Ždanov před sedmdesáti sedmi lety Putin vyhlašuje, že existují dva protichůdné a nesmiřitelné tábory, a jeho návrh výslovně vychází z této konfrontace.
Putinova řeč na Valdajském fóru a její výklady v podání kremelských propagandistů umožňují odlišit různé přísady v putinovské ideologii, která je naroubována na všudypřítomný sovětský substrát v podobě nejnovějších vlivů mafií a KGB a která v neposlední řadě vyrůstá z podivných obsesí ruského prezidenta.
Stopa marxismu-leninismu
Zmíněný substrát se v průběhu let vrací se stále větší silou, i když Putin nijak neuvažuje o zrušení soukromého vlastnictví. V jeho řeči se recyklují celé vrstvy leninistické ideologie. V prvé řadě mesianismus: „Musíme se chopit úkolu vytvořit nový svět,“ opakuje neustále. A pochopitelně manicheismus. Každý výrok jeho proslovu je prodchnut antagonismem mezi Západem a protizápadním táborem vedeným Ruskem a soudruhem Putinem osobně. Kontinuita mezi jeho a Ždanovovými výroky bije v tomto ohledu do očí: „Spojené státy ovládané svou aspirací podřídit si svět napadly SSSR pro jeho stále rostoucí mezinárodní vliv coby bašty protiimperialistické a antifašistické politiky.“
Dalším zásadním prvkem potvrzujícím tuto stopu je determinismus. Podle Putina a jeho poskoků je starý světový řád odsouzen dějinami, stejně jako byl podle Lenina a Stalina odsouzen buržoazní pořádek. Novinář Popov napsal: „Jako mnoho událostí, jichž jsme byli svědky, se tato věc neuskuteční z vůle politiků, ale stane se tak dokonce proti jejich vůli, a to na základě zákonitostí historického vývoje.“
Putin sdílí rovněž marxistické pojetí bohatství. Tváří se, že neví, že vytváření statků je plodem lidského důmyslu pod ochranou právního státu, a tvrdí, že vyplývá z okrádání druhých: „Prosperity Západu bylo možné dosáhnout pouze na základě staletého drancování kolonií.“ Západ podle něj dosáhl „této úrovně pouze díky plenění celé planety“.
Tento přístup mu, jak dále uvidíme, umožňuje popírat přínos západní civilizace.
Téma „odkolonizování“ je zcela převzato z marxismu-leninismu a rovnou nás přivádí k Ždanovovým výrokům z doby před více než třemi čtvrtinami století: „Krize koloniálního systému, kterou ještě vyhrotil výsledek druhé světové války, se projevila mohutným vzepětím národněosvobozeneckého hnutí v koloniích a v závislých zemích. Tím se ocitly v ohrožení samotné základy kapitalistického systému.“
A konečně jeden z hlavních argumentů Putinovy rétoriky, obrana „suverenity“ národů před americkým „hegemonismem“, má svůj zdroj ve stalinistické propagandě zaměřené od konce roku 1947 na torpédování Marshallova plánu. Ždanov tehdy tvrdil, že „imperialistické země jako Spojené státy, Anglie a s nimi spřažené země se stávají velice nebezpečnými nepřáteli národní nezávislosti a sebeurčení národů, zatímco Sovětský svaz a země nové demokracie [budoucí lidové demokracie] tvoří bezpečnou hráz rovnosti práv a sebeurčení národů […] Základním záměrem skrytých a úmyslně zamlžovaných formulací ‚Marshallova plánu‘ je vytvořit blok zemí spjatých se Spojenými státy různými závazky a poskytnout evropským zemím americké půjčky splácené zřeknutím se jejich ekonomické nezávislosti a později i jejich nezávislosti politické.“
Samotný Putin nepřestává obviňovat evropské představitele ze zrady „národních zájmů“ a poslušného plnění příkazů jejich nadřízených ve Washingtonu: „Dnes zvedá hlavu AfD (Alternativa pro Německo). To nepřekvapuje, protože se nikdo nezasazuje o německé zájmy. Jde o jasnou věc. […] Co se týče Schrödera, Německo musí být na muže jako on hrdé. Je to opravdový syn svého lidu, který myslí především na zájmy německého národa…“
Mafiánská mentalita
Máme-li pochopit nepřátelský postoj ruského prezidenta vůči mezinárodnímu řádu, musíme si připomenout prostředí, které umožnilo jeho vzestup a zázračné zbohatnutí. Putin vystoupal k moci v období Jelcinovy vlády, které později tolik hanobil. Na onom Divokém západě bez šerifa, jakým v té době Rusko bylo, kde se všichni kupovali a kde si někdejší zloději, z nichž se stali oligarchové, navzájem poskytovali mandáty poslanců zajišťující imunitu. Proto má pocit, že k tomu, aby stejným způsobem uspěl v mezinárodní aréně, ji musí rozložit a nastolit v ní stejnou džungli, v níž se pohybovali Rusové jeho generace a jež umožnila jeho zázračný vzestup. Jeho zaujatost vůči „americkému hegemonismu“ je výkřikem darebáka, před nímž se náhle vynořil neúplatný policista.
Celý program jeho zahraniční politiky je v podstatě zredukován na otázku beztrestnosti. „Nový, spravedlivější světový řád“, jehož příchod oslavuje, je ve skutečnosti chaos, v němž se ruský prezident a všichni ničemové z jeho party, jak doufají, budou moci bez zbytečných komplikací oddávat drancování. Suverenita v jejich pojetí spočívá ve schopnosti dělat cokoli, aniž by je při tom někdo klepl přes prsty. Dokud trvá starý řád, stěžuje si Putin, „kdokoli může být napaden jednoduše proto, že tu či onu zemi nemá v oblibě hegemonistická moc […]. Trvalý mír bude nastolen teprve tehdy, jakmile se každý bude moci cítit v bezpečí, jakmile každý zjistí, že jeho názory jsou respektovány a že ve světě existuje rovnováha, jakmile nikdo nebude moci nutit ostatní, aby se chovali tak, jak si to přeje hegemonistická moc. […] Každý, kdo se chová nezávisle, sleduje své vlastní zájmy, se v očích západních elit okamžitě mění v překážku, kterou je třeba odstranit.“
Putin se bouří proti myšlence, že je nezbytné podřídit se pravidlům: „Co to jsou ‚pravidla‘, kdo je vymyslel? To vůbec není jasné. Jsou to nesmysly. Jde o tentýž stále se opakující projev koloniálního myšlení. A co se týče těch, kdo je hlásají, je možná načase, aby se zbavili své arogance vůči světovému společenství, které dokonale chápe své povinnosti a své zájmy, a především aby se zbavili své mentality s kořeny v epoše koloniální nadvlády. Chtěl bych jim říci toto: ‚Protřete si oči, tato epocha je dávno pryč a už nikdy se nevrátí.‘“
Pohrdání právem jde u Putina tak daleko, že zpochybňuje význam státu, a to z toho důvodu, že stát spočívá na právní konstrukci a má své hranice. Rusko, tvrdí nám jeho prezident, je „státem-civilizací“: „Podle konceptu ruské zahraniční politiky […] se naše země definuje jako zvláštní stát-civilizace. Tato formulace přesně a stručně vyjadřuje způsob, jakým chápeme nejen náš vlastní rozvoj, ale také základní principy světového řádu, v jehož vítězství doufáme.“ Podle Putina „je svět na cestě k synergii států-civilizací, velkých prostorů, společností, jež se za takové považují“ a jejichž „základními kvalitami jsou diverzita a soběstačnost“.
Je jasné, že v této vizi není místo pro národní stát. Naši zastánci státní suverenity musejí pochopit, že Putinova koncepce suverenity představuje úplný opak našeho pojetí, které bylo formulováno právníky a správními úředníky v šestnáctém století. V Putinově chápání znamená „suverenita“ totéž co „beztrestnost“.
V tomto posledním snu jde Putinovi o odinstitucionalizování „světového řádu“ stejným způsobem, jakým on sám odinstitucionalizoval Rusko počínaje rokem 2000: „Podstatné je,“ tvrdí, „osvobodit mezinárodní vztahy od koncepce sbližování bloků, která je dědictvím koloniální éry, a od období studené války.“ Dohody musejí být uzavírány mezi člověkem a člověkem, stejně jako mezi mafiánskými kmotry. „Není na jedné osobě, aby jako jediná rozhodovala o všech a za všechny, nebo aby o všem rozhodovali všichni, ale je na těch, kdo se přímo zabývají tou či onou otázkou, aby se shodli, na čem a jak mají pracovat.“
Čekista
Tiráda ruského prezidenta prozrazuje jeho averzi vůči demokraciím. Podle něj je jistě dobré být si vědom jejich slabosti, ale zásadní chyba spočívá v jejich nepředvídatelnosti: „Paradox tkví v tom, že situace se zítra může změnit, a máme tu problém. Nastanou například vnitropolitické změny po příštích volbách. V tuto chvíli nějaká země důsledně sleduje určitý cíl, ale zítra v ní dojde k vnitropolitickým změnám, a ona začne sledovat zcela odlišné, ne-li přímo opačné cíle, to vše se stejným důrazem a se stejným odhodláním. Nejkřiklavějším příkladem je případ íránského jaderného programu. Jedna [americká] administrativa přijala rozhodnutí, přišla jiná administrativa, a všechno pak bylo jinak a věci se začaly odvíjet opačným směrem. Jak se dá v takových podmínkách pracovat? Kde jsou orientační body? O co se lze opřít? Kde jsou záruky? To mají být ta pravidla, o kterých nám vykládají? To je naprosto idiotské!“
Chápeme frustraci agenta KGB. Kolik skvěle rozehraných operací přišlo nazmar kvůli neodhadnutelnému elektorátu? Kolik veřejných osob pečlivě vypěstovaných ruskými službami na Západě vidělo, jak jejich kariéra končí tím nejabsurdnějším způsobem – obviněním z korupce?
Na dalších stránkách si ukážeme, jak tato „Putinova doktrína“ po dlouhá léta formovala ruskou politiku.
Odkud se vzal „nový světový řád“?
Těm, kdo se ptají, k čemu lze připodobnit „nový světový řád“, jehož příchod Putin oslavuje ve své valdajské řeči, postačí, když se seznámí s reakcemi kremelské propagandy na teroristické útoky Hamásu ze 7. října 2023. Rázem jim bude vše jasné.
Válka mezi Izraelem a Hamásem z pohledu Moskvy odráží střet mezi hegemonickou mocí kolektivního Západu a zbývajícím světem, jehož chce Moskva být vůdcem a mluvčím. V očích Kremlu jsou všechna dějiště propojena: Putin proto prohlašuje, že se na Ukrajině „rozhoduje o osudu palestinského lidu“.[1] Jak je u něj obvyklé, obviňuje jiné z toho, co sám dělá: „Jsou to vládnoucí kruhy Spojených států a jejich satelitů, které na nestabilitě nejvíce vydělávají.“[2]
Postoj Ruska musí být jasný, vysvětluje poslanec Andrej Guruljov, přičemž nijak neskrývá svůj obdiv k útoku Hamásu: „Izrael je spojenec Spojených států, Hamás a Írán jsou našimi spojenci. Prezident dokonale popsal naše úkoly a naše cíle ve své řeči na fóru ve Valdaji.“[3] A moderátor Vladimir Solovjov považuje za nutné vysvětlit: „Jsem Žid, ale nejsem Izraelec. Jsem na straně své vlasti, a tou je Rusko.“
Váleční blogeři, běžní hosté Solovjovových talkshow a jim podobní se doslova kochají „vojenským úspěchem Palestinců, kteří během čtyřiadvaceti hodin dobyli větší území, než dokázaly získat ukrajinské ozbrojené síly při ‚protiofenzivě‘ trvající čtyři měsíce“, a „báječným pohlavkem“, který uštědřili Izraeli a jeho zpravodajským službám.[4]
Solovjov zpravidla udá tón a téma se často slovo od slova opakuje po celé dny na všech kanálech: „Všechny legendy, které obklopovaly Izrael, padly. Iron Dome? Fiasko. Cahal, izraelská armáda? Fiasko. Izraelské tajné služby? Fiasko. Izraelské tanky, nejlepší na světě? Fiasko.“
Z čeho pramení takový výbuch extáze? Jeden bezprostřední důvod originálním způsobem shrnul propagandista Sergej Mardan, jenž si radostí mne ruce nad tím, že „globální ropucha bude odehnána od Ukrajiny a bude se snažit uhasit věčný oheň na Blízkém východě“.[5] Novinář Dmitrij Popov dává průchod své zášti vůči ukrajinskému prezidentovi: „Na všech titulních stranách novin a v hlavních televizních zprávách se mluví o Izraeli. Až o kus dál se v koutě krčí Zelenskyj odsunutý ze světel ramp. […] Jasnou prioritou Západu co se týče dodávek zbraní a poskytování peněz je Izrael, a ne Ukrajina, která bude dříve či později hozena přes palubu.“[6] Bloger Saša Koc jásá podobně: „Západ se v nepoměrně větší míře zajímá o osud Izraele než o osud náladové a umanuté Ukrajiny a pomoc Izraeli bude vítanou záminkou k přesměrování pomoci a prostředků Západu.“[7]
Putin jako by tuto výhodnou změnu předvídal, když ve svém valdajském projevu prohlásil: „Na Ukrajinu přichází různými kanály čtyři až pět miliard dolarů měsíčně – půjčky, subvence všeho druhu, atd. Jakmile se tohle zastaví, všechno do týdne skončí. Všechno. Stejně to dopadne se systémem obrany. Představte si, že dodávky zbraní se zítra zastaví: zásoby munice se do týdne zcela vyčerpají.“
A Kremlu blízký politolog Sergej Markov vysvětluje hlavní důvod euforie Kremlu a jeho služebních ideologů. Útok Hamásu, který v celé kráse odhalil bezmocnost Západu, představuje v jejich očích „fiasko unipolárního světa. Washington a Brusel jsou hlavními viníky smrti Izraelců a Palestinců. Nejste schopni světu vládnout, a proto se kliďte ze světového Olympu!“[8] Také jedna z nejznámějších tváří ruské televizní propagandy, moderátorka Olga Skabějevová, netrpělivě podupává v očekávání posledního dějství: „Spojené státy nejsou zjevně schopny dostát své roli světové hegemonistické velmoci. […] Na závěr už jen Si Ťin-pching spálí Tchaj-wan, a to bude definitivní konec a tento svět se provždy změní.“
„Nechtěli jste hovořit s Ruskem? Tady jsou výsledky.“ Takový je leitmotiv kremelské propagandy. „Nový světový řád“ se projevuje coby trest dopadající nevyhnutelně na ty, kdo vsadili na Spojené státy a Západ, místo aby naslouchali Rusku a připojili se k jeho táboru: Gruzie v roce 2008 ztratila dva regiony, Ukrajina v roce 2014 přišla o Krym, a protože jí udělená lekce nestačila, v roce 2022 přišla i o své východní oblasti, Arménie, která zradila Rusko, ztratila Karabach a Izrael, který chtěl uzavřít smlouvu se Saúdskou Arábií, aniž požádal Moskvu o souhlas, byl ztrestán smrtí tisíců svých občanů.
Dlouhý pochod
Pro Západ je velice těžké pochopit, že Rusko po léta umanutě sleduje monomanickou politiku, která je u nás vnímána dost „dojmologicky“ a redukuje se nám na jednotlivé fragmenty, jež si nedokážeme spojit a vytvořit tak koherentní obraz. Sergej Markov v květnu 2014 prohlásil: „V roce 1939 jsme uzavřeli pakt s ďáblem, abychom zničili západní frontu. Dnes je naším úkolem rozbít jednotnou frontu mezi Spojenými státy a Evropskou unií, odkud namísto hlasu Evropy slyšíme především ozvěnu Washingtonu.“
Ideolog eurasianismu Alexandr Dugin vše jednoznačně shrnul o měsíc dříve v jednom z televizních rozhovorů: „Musíme dobýt Evropu […] Evropa se nenávidí a je vysílena nihilismem. Evropanům říkáme: ‚Konec, pokání! Nedokážete učinit přítrž imigraci, uděláme to za vás.‘ […] Evropa vstoupí do naší eurasianistické jednoty […] Připojení Evropy je veliký cíl hodný Ruska. Bude stačit soft power: najít pátou kolonu, protlačit k moci lidi, které máme pod kontrolou, koupit za peníze od Gazpromu specialisty na reklamu… Ruský car nebo ruský prezident musí být evropským carem nebo evropským prezidentem.“[9]
Dugin si tím je jistý: „Navrhneme Evropě, aby patřila k nám. Jednoduše v ní nastolíme protektorát […] Ukrajina a Gruzie tak už nebudou vědět, na koho se obrátit. Půjdou do Evropy, ale to je přivede k nám […] Už nebudou žádné hranice, Evropská unie se stane součástí Unie eurasianistické.“
Je třeba mít na paměti, že siloviki se v jelcinovském Rusku prosadili do vrcholných státních funkcí pomocí vydírání a protekcionismu. Putin se dostal k moci a zlikvidoval ruskou demokracii s přispěním teroristických útoků ze září 1999 připisovaných Čečencům a díky následujícímu „boji proti terorismu“. Lidé Kremlu později velice dobře viděli, jak tento scénář funguje v Evropě. Stačí si všimnout, jak se tato témata rozvíjela v ruských médiích po krvavých pařížských útocích z 13. listopadu 2015 a po útocích v Bruselu 22. března 2016. Evropané platili za „orgie tolerance“, jež u nich panovaly, a za své nohsledství americké politiky (narážka: pokud by se Francie připojila k ruské politice v Sýrii, vyhnula by se tragédii z 13. listopadu). „Teroristy přivedla do Paříže francouzská vláda,“ napsal na svém facebookovém profilu Sergej Markov. „Živila teroristy stejně jako ve své době Anglie a Francie živily Hitlerovu politiku. […] Prezidentu Hollandovi dokonce spadly preference, zatímco Marine Le Penové, vůdkyni Národní fronty kritizující systém francouzské moci, prudce vzrostly. Stane se příští prezidentkou Francie. A Le Penová se považuje za Putinova spojence, vidí v něm nejlepšího politika moderní Evropy.“[10]
Ultranacionalista Vladimir Žirinovskij komentoval ve Státní dumě bruselské atentáty takto: „Nyní se v Evropě množí akty terorismu, bude to tak či onak pokračovat dále a my si snad ani nemůžeme přát nic lepšího.“[11]
Domníval se snad, že se obyvatelé Západu tváří v tvář islamistickému nebezpečí budou doprošovat pomoci Moskvy? Šok způsobený těmito útoky ve Francii skutečně vedl k téměř jednohlasnému volání po koalici s Ruskem. Francie hladovějící po nějakém univerzálním řešení se vrhla vstříc fatamorgáně jejich sbližování. Rusové se cítili být na koni a z pozice síly formulovali podmínky, za kterých budou ochotni svou podporu poskytnout: Šlo pochopitelně o odvolání sankcí uvalených po anexi Krymu, ale Západ měl především nechat padnout „kyjevskou juntu“ – jak na svém facebookovém účtu napsal stále týž Sergej Markov.[12] Evropské země musejí uznat rozdělení světa na sféry odpovědnosti. Eurasie a Blízký východ připadnou Rusku, neboť Spojené státy se omezí na americký kontinent. „Spojené státy již nebudou schopny garantovat evropskou bezpečnost, Rusko a Evropa se musejí sjednotit a Rusko bude tvořit rozhodující element,“ jak upřesňuje senátor Igor Morozov.[13]
Putin věří ve vyhranou partii. V květnu 2018 během setkání v Petrohradu přesvědčoval Emmanuela Macrona, že Rusko bude natolik silné, že při zajišťování evropské bezpečnosti nahradí Spojené státy. A když se francouzský prezident zmínil o „mozkové mrtvici NATO“, Kreml zavětřil vítězství. Titulky v ruském tisku: „Konec NATO: Macron chce, aby Rusko bránilo Evropu před USA.“ Putinův projev k velvyslancům v srpnu 2019 přivedl kremelské propagandisty do extáze: „Francie přiznává konec západní hegemonie,“ troubila do světa agentura RIA Novosti. V Kremlu se už začalo kalkulovat, co požadovat od Francie za to, že se Rusko uráčí uzavřít geopolitickou smlouvu s Evropou: „Paříž bude muset nabídnout některé důležité bonusy, v prvé řadě řešení ukrajinského konfliktu.“[14]
Válka mezi Izraelem a Hamásem znovu oživuje v Kremlu odedávna udržované naděje na všeobecnou intifádu v celé Evropě, která by Evropany přinutila obrátit se na Moskvu a poprosit ji o ruskou intervenci. Evropané „podle všeho ztratili pud sebezáchovy a neuvědomují si, že by se konflikt na Blízkém východě mohl rozšířit na celé jejich společenství – rychleji, než si dokážou představit […] Nebude-li však evropský blok vystaven přímému existenčnímu ohrožení, nikdy se na Rusko neobrátí. Známe dobře dějiny a připomínáme si, co se stalo v roce 1941 a v roce 2015, kdy krev lidí kosených na zahrádkách kaváren a v Bataclanu tekla v pařížských ulicích. Paříž tehdy žádala Moskvu o pomoc. A Moskva si vzpomněla na spojenectví z minulosti a s pomocí přišla.“[15]
Vladimir Solovjov jásá: „Nikdy nezapomenete na masivní pomoc poskytnutou Palestincům, která s Evropou zamete […]. Evropa exploduje. Velká Británie exploduje. A my tomu budeme jen přihlížet. Máme poslání vést svět k dobru: vyřešíme problém s Ukrajinci a poté nastolíme v Evropě vládu řádu.“[16] O několik dní později týž Solovjov upřesňuje: „Bude-li k zajištění naší bezpečnosti nutné obsadit Lisabon, tak to uděláme.“[17]
Moskvě, odkud může být hroucení západních pozic snadno urychlováno „speciálními operacemi“, se nabízejí různé scénáře. V Africe ruské dezinformační kampaně umožnily provést řadu pučů: během tří let byly svrženy vlády pěti frankofonních zemí v regionu Sahel, noví vládcové dvou z těchto zemí, Mali a Burkiny Faso, jsou vyloženě proruští; ve třetí, Nigeru, se premiér dosazený po státním převratu z července 2023 nedávno setkal s ruským velvyslancem. V Mali a ve Středoafrické republice byly francouzské jednotky nahrazeny Wagnerovými žoldáky.[18]
Neuralgický bod Balkán
Je tu ještě jeden neuralgický bod: Balkán. Moskva v této oblasti udržuje polovojenské skupiny, které mají sabotovat integraci regionu do západních institucí. V listopadu 2022 jsme se dozvěděli, že Prigožin měl v úmyslu rozšířit své aktivity na Balkán. Srbská vláda se snažila ukončit přítomnost ruských žoldáků v zemi, ale to se jí tak úplně nepodařilo: srbští dobrovolníci odjíždějí na Ukrajinu bojovat na straně Ruska, přičemž v Srbsku se radikálové chlubí insigniemi wagnerovců při nacionalistických manifestacích srbské entity v Republice srbské, jež je součástí Bosny.
Výzkumy veřejného mínění v Srbsku prozrazují, že 63 procent obyvatel obviňuje Západ za to, že rozpoutal rusko-ukrajinskou válku, přičemž 66 procent stále považuje Rusko za přítele Srbska. V Republice srbské v Bosně a Hercegovině 52 procent dotazovaných podporuje ruskou agresi proti Ukrajině.[19]
V prosinci 2022 první vicepremiér Kosova Besnik Bislimi obvinil Kreml, že rozdmýchává napětí mezi Srbskem a Kosovem, aby tím odvrátil pozornost od ruské invaze na Ukrajinu. „Existují důkazy, že polovojenské skupiny jsou podporovány jistým humanitárním centrem, ruským centrem […]. A chcete-li více podrobností, abyste pochopili, s jakou lehkostí Rusko může vyvolávat konflikty, poslední útoky těchto skupin v Kosovu začaly během noci a rozpoutali je pravděpodobně opilí lidé za barikádami, protože jim humanitární centrum poskytlo množství alkoholu a finanční podporu.“[20]
Například členové hnutí Lidová stráž, jehož představitelé 23. února 2023 navštívili sídlo Wagnerovy skupiny v Petrohradě, jsou skupinou místních dobře známých darebáků podněcováni k tomu, aby v bělehradských ulicích mlátili přistěhovalce z Asie. Nedávno se hnutí spojilo s krajně pravicovými skupinami, lépe vybavenými pro organizování manifestací proti Kosovu.
Moskva nepřestává přilévat olej do ohně, když na sociálních sítích šíří válkychtivé zprávy polarizující region na základě etnických nebo náboženských rozdílů, čímž jen posiluje rozpory mezi Kosovany a Srby. Rusko rovněž vyzbrojuje Srbsko a zároveň zvyšuje jeho energetickou závislost tím, že mu poskytuje plyn a ropu za značně sníženou cenu. „Připravuje se jedna velká exploze přímo uprostřed Evropy,“ pyšnil se v poslední květnový den roku 2023 ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov.
V září 2023, poté co srbské komando zaútočilo na kosovskou hlídku, Srbsko rozmístilo na hranici s Kosovem své moderní zbraně, což představuje v tomto ohledu nejrazantnější srbský krok od konce války v Kosovu před pětadvaceti lety. Mluvčí americké Národní bezpečnostní rady označil událost za „bezprecedentní nasazení pokročilého srbského dělostřelectva, tanků a jednotek mechanizované pěchoty“.
Nová eskalace v Kosovu přináší riziko, že způsobí chaos také v Bosně a Hercegovině, kde prezident Republiky srbské Milorad Dodik, Putinův oblíbenec, hrozil, že se zasadí o odštěpení srbských území Bosny. V říjnu prohlásil, že Srbové musejí „tvořit jeden stát“ složený ze Srbska, Republiky srbské a Černé Hory.[21]
A můžeme se také oprávněně domnívat, že Putin svému komparzistovi, venezuelskému prezidentu Nicolási Madurovi, vnukl myšlenku uskutečnit anexi sousedního území Essequiba, po kterém prahne už od roku 2015: nový úder namířený proti nenáviděnému světovému řádu a nová fronta otevřená proti Spojeným státům.[22] Poslanec Mironov napsal v této souvislosti na Twitteru: „Chcete nový světový řád? To se děje. Venezuela právě připojuje svůj čtyřiadvacátý stát Essequibo. Všechno se děje přímo pod nosem hegemonistické velmoci USA. Zbývá už jen to, aby Mexiko znovu získalo Texas a aby Američané pomysleli na svou budoucnost, na Aljašku (ozdobenou ruskou vlajkou).“[23]
Ideologická válka proti Západu
Putin v projevu předneseném 4. listopadu u příležitosti Dne národní jednoty chvalořečil ruského knížete Alexandra Něvského, neboť ten „se obrátil na Zlatou hordu, sklonil se před chány Hordy, aby od nich přijal investituru (uvedení do funkce), která mu umožnila vládnout a především postavit se na odpor vpádu ze Západu. Proč? Jistě, Horda se chovala povýšenecky, ale nedotýkala se toho podstatného – našeho jazyka, našich tradic, naší kultury, na které útočili západní dobyvatelé. A to je to nejpodstatnější, neboť v případě, že jsou kultura, tradice a dějiny národa zničeny, začíná se národ postupně vytrácet i jako etnická skupina.“[24]
Toto halucinační přepisování dějin (tatarští chánové rabující kostely, vyhánějící umělce a spalující letopisy ruskou kulturu nijak nešetřili) zaznělo hned na počátku projevu, neboť má ospravedlnit tíhnutí Ruska k asijským despociím a jeho roztržku s Evropou (Něvský s podporou Tatarů a Mongolů bojoval proti katolickým teutonským rytířům). Zde narážíme na obsesi ruského prezidenta: o zničení západní civilizace mu jde víc než o světový řád.
Jiný Putinův text z listopadu 2015 formuluje program ideologického boje proti Západu: „Když už používáme existující sítě, musíme dávat přednost těm, které tím či oním způsobem směřují k destrukci civilizační identity současné Evropy. Totalitární sekty, separatistická hnutí, neonacistické a rasistické skupiny, anarchisté a antiglobalisté, radikální ekologisté, euroskeptici, izolacionisté, nelegální migranti, to všechno musí směřovat k jednomu cíli.“[25]
Putin ignoruje vše spojené se západní civilizací. Nenávidí ji proto, že nenávidí svobodu. Disponuje neomylným instinktem pro to, co ji může podemlít. Sází na relativismus, neboť na Západě mají tendenci plést si jej s objektivností. „Existuje celé množství civilizací a žádná z nich není lepší nebo horší než druhá,“ prohlašuje.
Jeho zlým snem je univerzalismus. To, že pravidla, která ukládá, platí pro všechny, je pro Putina nesnesitelné. Ruský prezident v doslovném smyslu slova stojí mimo zákon. „Civilizace není univerzální pojem, jeden pro všechny – nic takového neexistuje,“ hřímá. Smrtelně vážně Rusy zrazuje od rozhodnutí opustit civilizační prostor „ruského světa“, který považuje za své vlastnictví: „Je pochopitelně zakázáno zradit svou civilizaci. Vede to ke všeobecnému chaosu, není to normální, řekl bych dokonce, že je to odporné.“
Po Ždanovově projevu v roce 1947 představitelé Západu pochopili, že čelní střet se stalinistickým režimem se odehrává rovněž na ideologické půdě. Valdajská řeč nás musí nutně přivést k podobnému zjištění. „Budeme poslední civilizací,“ prohlašuje jeden z hostů Solovjovovy talkshow. „Doufám, že pokud naše planeta zmizí, budeme my ti poslední, kdo bránu této planety zavře.“[26]
Putinův destruktivní nihilismus útočí na samotné základy naší civilizace. Ruský prezident chce znehodnotit, umořit naše dědictví. Počínaje pátým a čtvrtým stoletím př. n. l. Řecko a Řím myslely univerzálně; přišly s reflexí o přírodě a zákonech, o výhodách a nevýhodách dvou různých politických zřízení, o zkaženosti těchto zřízení, o roli spravedlnosti v životě obce a o nezbytném spojení politiky s morálkou, a položily tak základy západní civilizace. Právě intuice univerzálnosti představuje u starověkých myslitelů a v západním křesťanství něco, co později umožnilo rozvoj vědy. Naproti tomu relativismus pěstovaný Putinem vyústil v rozbujení pověr a šarlatánství, které jsou skutečnou hrozbou pro pravdivé vědění. Podobný relativismus odsuzuje národ, který jej vyznává, k neschopnosti vcítit se do postavení druhého – místo toho z něj dělá tlupu zločinců, kteří si neuvědomují vlastní zchátralost. Relativismem zasažený národ ztrácí pocit příslušnosti ke společnému lidství, jenž tvoří základ civilizace…
Srovnáme-li Aischylovy a Euripidovy hry plné srdcervoucí empatie k poraženým Peršanům a Trojanům s hyenovitým štěkáním ruské propagandy, bude nám jasné, že Putin lže, jestliže tvrdí, že žádná civilizace „není lepší než druhá“.
Abychom dokázali čelit ruské hrozbě, musíme si především uvědomit skutečnost, že Rusko je s námi ve válce a že tato válka probíhá na mnoha frontách. Nikdy nesmíme ztrácet ze zřetele celkový obraz. V prvé řadě nemůžeme ani na okamžik zapomínat, že si naše civilizace zaslouží, abychom ji bránili, neboť jsme od ní zdědili vše, co Rusku chybí: úctu k dědictví, chuť svobody a pocit příslušnosti ke společnému lidství. ¡
/ Commentaire 185, jaro 2024, s. 21–29. Z francouzštiny přeložil Josef Mlejnek. /
[1] https://edition.com/videos/world/2023/11/07/putin-russia-israel-hamas-relationship-pleitgen-pkg-ebof-vpx.cnn
[2] Ibid.
[3] https://www.youtube.com/watch?v=kq7uLx2T3vM
[4] J. Davis, „,Only good news today‘. Russia’s propagandists delight as Israelis die“, Center for European Policy Analysis, 8. octobre 2023.
[5] Ibid.
[6] https://www.mk.ru/politics/2023/10/08/mnogopolyarnaya-voyna-napadenie-khamas-na-izrail-stalo-udarom-po-zelenskomu.html?utm_source=yxnews§utm_medium=desktop
[7] https://www.bbc.com/russian/media-67061269
[8] https://www.youtube.com/watch? =kq7uLx2T3vM
[9] Interview v russia.ru, Newsland, 12. dubna 2014. Dugin byl tehdy členem Poradního sboru předsedy Státní dumy Sergeje Naryškina.
[10] https://www.kp.ru/daily/26325.4/3210103/
[11] „Žirinovskij se raduje z atentátů v Bruselu“, citace z blogu Mediaport, 25. března 2016 (k dispozici on-line).
[12] A. Piontkowski, „L’Occident, l’État islamique et Poutine“, Ukraine Crisis Media Center, 15. listopadu 2015.
[13] https://www.kasparov.ru/material.php?id=564ACE1511184csection_id50A6C962A3D7C
[14] https://ruspravda.info/CHto-oznachaet-dlya-Ukraini-znamenitaya-rech-Makrona-37291.html
[15] https://ria.ru/20237023/evropa-1904538908.html
[16] https://www.youtube.com/watch?v=F4iXd5NnWg
[17] https://www.youtube.com/watch?v=H630sIsMzCw
[18] Více podrobností viz E. Dwoskin, „How Russian disinformation toppled government after government in Africa“, The Washington Post, 30. ledna 2023 (k dispozici on-line).
[19] M. Samorukov, „What’s behind the posturing of Russian mercenaries in the Balkans?“ Carnegie Endowment for International Peace, 6. dubna 2023 (k dispozici on-line).
[20] Z. Sheftalovich, „Russia stoking Serbia-Kosovo tension to distract from Ukraine, Pristina says“, Politico, 29. prosince 2022 (k dispozici on-line).
[21] D. Shedd a I. Stradner, „Russia’s second front in Europe“, Foreign Affairs, 7. listopadu 2023 (k dispozici on-line).
[22] https://www. youtube.com/watch?v=kV4U3VQsLvc
[23] https://www. youtube.com/watch?v=PJiwDEo8HC8
[24] https://www.dzen.ru/a/ZUUZoy3_DkuevsbL
[25] https://evrazia.org/article/230
[26] https://youtu.be/tqADaXX4O-4?si=DIGK99iKPWjDs-DR
(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 3/2024)
