Radikálně jiná ekologická výzva
Zamyšlení nad antropocénním obratem v ekologii

Mluví se o něm už dvacet let, ale dosud převážně za našimi západními hranicemi. Co vlastně antropocénznamená a proč stojí za to o něm přemýšlet právě v ekologických souvislostech? Je po antropocénním obratu v ekologii (jakožto vědní disciplíně) vůbec ještě udržitelná základní víra tradičního environmentalismu (jakožto jednoho z moderních světonázorů) v odvěkou přírodní harmonii, do které destruktivním způsobem zasahuje moderní civilizace?

Výzva přišla nenápadně, v symbolickém roce přelomu starého a nového milénia. Totiž jako vtipný návrh jednoho nizozemského geochemika (P. J. Crutzena) a jednoho amerického biologa (E. F. Stoermera) mířený směrem ke komunitě geologů.¹ Ti by se prý měli vážně zamyslet nad rolí současného lidstva coby dominantního „geologického“ činitele na této industrializované a globalizované planetě. Crutzen se Stoermerem rovnou navrhli, že by nová epocha planetárního vývoje mohla nést označení „antropocén“, což v zásadě znamená „věk člověka“. Následovaly zdánlivě nekončící spory o to, kdy přesně antropocén začal a jestli dává návrh vůbec nějaký smysl coby vědecky uchopitelná hypotéza. Někteří filozofičtěji zaměření oponenti se zase pozastavovali nad domnělou zpupností návrhu, protože jim zjevně unikal základní rozdíl, který antropocénní myšlení odlišuje od neblaze proslulého budovatelského třeštění à la 50. léta na Východě i na Západě ve stylu „poručíme větru, dešti“, jehož pokračováním jsou současné trendy v globálním geoinženýrství, vesměs spojené se snahou o regulaci obsahu oxidu uhličitého v atmosféře.²

Džin z lahve antropocénu byl vypuštěn a ihned se měl pořádně k světu. Pojmem se to začalo hemžit v médiích, v umění, zejména výtvarném, a s určitým zpožděním i v samotné vědě, což dokazuje vznik hned několika mezinárodních odborných časopisů³. Odhlédneme-li od praktické důležitosti vzniklých sporů pro geologickou heuristiku, lze kontroverze číst také jako obrannou reakci před následky, které antropocénní obrat může zanechat, a vlastně už reálně zanechává v moderním ekologickém myšlení. Právě nad tímto konkrétním aspektem obratu a nad jeho potenciálními důsledky pro ideologii environmentalismu se pokouším v přítomném textu zamyslet.

Moderna a romantismus

Dvacet let je v dnešním dynamickém světě dlouhá doba, ale výzva nesená antropocénním obratem je, domnívám se, natolik radikální, že nám bude ještě dlouho trvat, než ji solidně vstřebáme. Vzít takovou výzvu vážně totiž znamená přiznat lidstvu doslova kosmickou úlohu a nevydělovat ho z celku veškerého dění. My sami jsme příroda! – zaznělo o něco později s šokující razancí.⁴ Abychom docenili radikální jádro a dopad takového tvrzení, musíme se na chvíli ohlédnout zpět do relativně nedávné historie.

V období zrodu klasické moderny na přelomu 18. a 19. století se v západním civilizačním okruhu šířily obavy z prudce postupujícího pokroku. Výsledkem byla ponurá představa o zkaženosti civilizace a o trestech, které na ni mají dříve či později dopadnout. Například v podobě nekontrolovatelné populační exploze s nevyhnutelnými vlnami hladomoru a souvisejících běd (T. R. Malthus). Nebo ve formě rostoucí společenské nerovnosti, „zákonitých“ třídních konfliktů a z nich plynoucích sociálních převratů (J.-J. Rousseau, později K. H. Marx). Epoše takového uvažování se s odstupem času začalo říkat „romantická fáze novověku“. Romantismem bylo v zásadě dovršeno typicky novověké rozštěpení na párové, vzájemně se vylučující kategorie, z nichž jeden pól má v očích určitého člověka kladné a druhý pak „logicky“ záporné znaménko (přičemž jeden to má tak a druhý právě opačně, v čemž spočívá jádro moderního konfliktu): tělesné/duševní, materiální/duchovní, světské/zásvětní, divoké/kulturní, přírodní/civilizační, přirozené/umělé, a takto bychom mohli pokračovat ještě poměrně dlouho.

Romantismus dodnes nevyvanul, stále vysílá mohutné vlny. Navzdory tomu, že klasikové romantické skepse hrubě podcenili transformativní sílu vědeckého pokroku a z něho plynoucího růstu bohatství, jak se později ukázalo. Permanentní „revoluce zdola“ v energetice, zemědělství, průmyslu, komunikaci, dopravě, obchodu – zkrátka ve všech aspektech života civilizace – až do dnešních dnů proměňuje k nepoznání doslova celý světový řád. A s ním také původní předpoklady krizového vývoje. Celkově vzato bylo na planetě stále méně hladu a extrémní bídy. Ani ničivé války a krvavé totalitní ideologie 20. století nejsou, alespoň po mém soudu, s tímto náhledem v rozporu. Ty plynuly převážně z houstnoucího ideologického ovzduší zradikalizované moderny, a nikoliv jednoduše z toho, že by se naplnily temné vize „neodstranitelných“ civilizačních rozporů, Kantovských antinomií. Moderní ideologie přitom byly součástí problému, nikoliv jeho řešením.

Setkání rozdílných epoch v prostředí Třineckých železáren. Také klasický průmyslový…

Environmentalismus a ekologie

Ze stejných romantických kořenů vyrostlo západní environmentální hnutí, které získalo masovou podporu počínaje 60. a 70. lety minulého století. Tuto „klasickou“ fázi environmentalismu lze dokonce pokládat za modelový produkt věku bipolárních rozdělení a z nich plynoucích ideologických konfliktů. Smysl celého hnutí stojí na představě, kterou lze lapidárním způsobem vyjádřit následovně: Člověk, respektive lidstvo se vyděluje z přírody, kterou tím vychyluje z přirozené harmonie. V principu platí, že čím více civilizace (kultury), tím méně přírody a naopak. Jinými slovy, zájmy civilizace a zájmy přírody se vzájemně vylučují. Moderní vývoj směřuje k nevyhnutelné katastrofě, jestliže se nepodaří mezi těmito protichůdnými zájmy nastolit trvale udržitelnou rovnováhu.

K podobnému názoru by se většina lidí, jimž záleží na tom, v jakém stavu předáme svět budoucím generacím, pravděpodobně bez váhání přihlásila. Avšak současný ekolog nemůže jinak než nabádat v těchto záležitostech k maximální zdrženlivosti a k poctivému zamyšlení. Prudký vývoj poznání na poli ekologie jakožto vědní disciplíny totiž přinesl za posledních padesát let poznatky, které jsou se zmíněnými základními představami klasického environmentalismu ve zjevném rozporu. Zásadní roli v tomto posunu sehrála paleoekologie, shodou okolností má domovská vědní disciplína, která si teprve v poslední době vypracovala nástroje, jimiž dokáže spolehlivě podchytit dlouhé časové škály – a na odpovídajících škálách přitom velice záleží! Co konkrétního se tímto „přeškálováním“ změnilo? Při pohledu do minulosti nalézáme jakoukoliv „původní“ přírodní harmonii jen velice obtížně. Rovnováhu ano, ale téměř vždy jde o rovnováhu dynamickou, nikoliv statickou. Vše přírodní se pomalu, ale ustavičně proměňuje. A nejen to, dokonce i katastrofy jsou v přírodě docela běžné. Kolapsy malého rozsahu jsou přirozeně častější než ty velké, ale to na podstatě věci nic nemění. Sama příroda je zkrátka mnohem dynamičtější, než jsme si před pár dekádami mysleli.

Ještě důležitější je pak zjištění, že lidstvo a příroda jsou do sebe už dlouho těsně a beznadějně zapleteny. Dějiny lidského zapletení s přírodou se na dlouhých (tisíciletých i delších) časových škálách potkávají s nesmírně dynamickými změnami v rámci čtvrtohorního klimatického cyklu. Dokonce i v hlubokém pravěku nacházíme čistě přírodní ekosystémy jen s velikými obtížemi. Příroda a civilizace nejsou dvě oddělené, vzájemně se vylučující domény, ale jeden dynamicky provázaný celek. Bezezbytku to platí třeba o Evropě, ale do nečekané míry i o takových ikonách domnělé „odvěké divočiny“, jako je třeba amazonský prales, jehož současnou podobu lze na překvapivě velkých plochách charakterizovat jako zpustlou kulturní krajinu někdejšího paleoindiánského osídlení.⁵ Čistá příroda a čistá civilizace se odhalují jako ideologický myšlenkový konstrukt, který má s aktuálně poznávanou skutečností jen málo společného. V kořenech této ideologie nacházíme spíš než racionální jádro tradiční víru v domnělý „původní“ rajský stav na straně jedné a eschatologický patos toužící po jeho znovunastolení na straně druhé.

Dosavadním vyvrcholením právě popsaného posunu směrem ke vztahovému (relačnímu) a dynamickému ekologickému uvažování se stala právě myšlenka antropocénu. Mám-li tuto myšlenku vyjádřit v podobné zkratce, jak jsem to před chvílí učinil s výměrem klasického environmentalismu, mohla by znít následovně: Lidstvo je už velice dlouhou dobu, a postupem času stále víc, výrazným „geologickým“ činitelem na této planetě. Planetu jako celek, a potažmo i každé jednotlivé místo na ní, svou činností zásadním způsobem ovlivňujeme, aniž bychom tento vliv dokázali racionálně řídit. Sami sobě jsme, jakožto civilizace, de facto „životním prostředím“, a to ve velice silném smyslu.

Cítíte ten obrovský rozdíl? Nepochybně ano, ale vyplývá z něho také něco praktického? Heroický apel klasického environmentalismu založený na idealistickém, avšak aktuálně už těžko udržitelném předpokladu radikální oddělenosti přírodního a kulturního je velice účinný v situacích, kdy čelíme mnoha lokálním průšvihům. Kouřící tovární komíny s kyselými dešti, pálení uhlí a neúčinné spalovací motory plodící smog ve městech, hromady nerecyklovaného odpadu, otrávené povrchové i podzemní vody – to vše už umíme docela dobře řešit, alespoň ve vyspělých zemích. Díky neutuchajícímu tlaku environmentalistů zdola a efektivním institucím shora. (Odhlédneme-li od přetrvávajícího a možná dokonce prohlubujícího se problému delokalizace řady takových průšvihů do méně rozvinutých regionů planety.) Zbývá však celá plejáda zásadních obtíží, které se podobnému způsobu řízení vymykají. Nejen proto, že mají podstatně větší fyzický (často doslova globální) rozměr, ale zejména proto, že se vymykají výše řečenému klasickému modu environmentálního uvažování – pro tyto úkoly příliš rigidnímu, bipolárnímu, inženýrsko-instrumentálnímu, založenému více na udržování ideového konfliktu než na snaze o poctivé promyšlení a vstřebání poznání dosaženého během půlstoletí vývoje ekologie jakožto vědní disciplíny.

Staronová tvář současného environmentalismu

Klasický environmentalismus zdaleka není minulostí, jak by možná někdo rád namítl. Velká část současného masového hnutí za „záchranu planety“ před domnělou klimatickou apokalypsou je jeho plynulým pokračováním. Nejtragičtější na současné podobě tohoto masového hnutí je posedlost jediným ukazatelem, ve kterém jako by se zkondenzovala veškerá síla konfliktního bipolárního myšlení – totiž posedlost obsahem oxidu uhličitého v atmosféře. Pak ihned následuje druhý krok, a sice svalování viny za toto „znečištění“ na celou moderní civilizaci – a rovnou s přívlastky jako „západní“, „průmyslová“, „konzumní“, „kořistnická“, „kapitalistická“ apod. Tragická rovina takové posedlosti spočívá především v tom, že do pozadí zatlačuje minimálně stejně důležité a zřejmě i mnohem důležitější problémy, jimž aktuálně čelíme:⁶ prudký populační růst, jehož dopady navíc vyhrocuje pokračující růst individuální spotřeby; moderní průmyslové zemědělství fungující de facto jako obrovská horizontální továrna na potraviny, akorát bez pořádné kontroly vstupů a výstupů; zánik jemné mozaiky biotopů v krajinách, které od hlubokého pravěku až do nedávné doby umožňovaly existenci vysokého stupně přírodní rozmanitosti (biodiverzity); přímou destrukci mnoha biotopů nejen na souši, ale i v oceánech; zacházení s odpady ve všech látkových skupenstvích, které navzdory dosavadním snahám není ani zdaleka vyřešeno – navzdory tomu, že ho občas zastírá známý „greenwashing“ čili firemní marketingové strategie vytvářející u spotřebitelů iluzi správného ekologického chování.

Nemluvě o nepokrytém proticivilizačním zaměření zmíněných hnutí, které vyhrocuje sociální a mezigenerační konflikt. Slyšíme-li aktivisty z Fridays for Future a z Extinction Rebellion jedním dechem prohlašovat, že cílem není pouze změna klimatu, ale rovnou i celého systému, a vidíme-li vrcholnou politickou reprezentaci (dnes zejména v Evropě), jak tomuto tlaku ustupuje, těžko můžeme zůstat na pochybách o dalekosáhlých mocenských i sociálně-inženýrských choutkách, které se „klimatickým bojem“ maskují.⁷ Nehledě k obrovským nákladům v oblasti veřejných financí a tlaku na přírodní zdroje, které v překotné snaze o rychlá řešení mobilizujeme, aniž zbývá dostatek času na vypracování seriózních dopadových studií. Nemalé pochybnosti vyvstávají také s ohledem na potravinovou, energetickou a surovinovou bezpečnost států, které se rozhodly novými environmentalistickými imperativy řídit.⁸ Občas dokonce není jisté, jestli masívní podpora některých aktuálně protežovaných technologií není neutrální, nebo dokonce vysloveně kontraproduktivní, co se snižování „uhlíkové stopy“ jakožto hlavního deklarovaného cíle týče (známý průšvih s energetickými plodinami je toho zatím jen předběžným varovným příkladem). Finanční zájmy a lobbing kolem celé této politiky jsou natolik intenzívní, že se snad ani nelze dobrat objektivního, nezkresleného obrazu. Ukázkovým příkladem je vypjaté a racionálně jen nepřesvědčivě zdůvodňované odmítání (dnes dokonce už i přímá penalizace v taxonomii evropských „udržitelných financí“) dosud jediného, z hlediska uhlíkové stopy čistého energetického zdroje s opravdu vysokou hustotou, který máme v současném „energetickém mixu“ k dispozici – jaderné energetiky.

Jistěže je z nemalé části na vině mediální obraz, který o sobě zmíněná hnutí a politika na ně navázaná vytvářejí ve snaze upoutat co nejširší pozornost. Ten vede ke zplošťování podstatně strukturovanějších (alespoň doufejme) myšlenek a k opakování stále stejných „popkulturních“, bombastických a tendenčních hesel. Vnitřní rozmanitost postojů účastníků takových hnutí, jejich vzájemné nesouhlasy a rozdílné důrazy na nejrůznější dílčí aspekty problémů, na které míří, se ztrácejí v obrovském tlaku na konsenzus, který je pokládán za nezbytný pro úderné mediální vyznění a pro účinný environmentálně-kulturně-politický boj, jenž se tato hnutí rozhodla vyhlásit současnému establishmentu jménem „celé planety“. Podobná pnutí ostatně deformují i vědecká prostředí, která v analogické snaze být co nejvíce společensky relevantní sahají k úplně stejným prostředkům. Někdy to vypadá, například při pohledu na politiku známého panelu IPCC, jako by bylo samozřejmé, že se vědecká pravda zjišťuje hlasováním. Reálná situace ve vědecké komunitě (v té jsem trvale zanořen, takže o tom mohu svědčit) je ovšem naštěstí mnohem pestřejší a zajímavější, což, doufejme, platí i pro zmíněná hnutí. (Měl jsem možnost si to částečně ověřit v rozhovorech s některými čelnými environmentálními aktivisty, byť fundamentální jádro je podle všeho značně zabarikádované ve vyhrocených ideologických pozicích. Avšak tomu se nelze divit, protože totéž platí o fundamentálních jádrech většiny komunit, ony vědecké nevyjímaje.)

Skepsi a nihilismu navzdory

Nemusí to tak na první pohled vypadat, ale přes veškerou skepsi pokud jde o současné společenské trendy se domnívám, že antropocénní myšlení má veliký potenciál k proměně většinového environmentálního diskurzu, což nakonec může přinést konkrétní ovoce nejen v teoretické rovině, ale i v praxi, například politické. Ale cesta k tomu bude ještě nepochybně dlouhá a trnitá. Tradiční environmentalisté zatím vnímají řeči kolem antropocénu spíš jako málo stravitelnou intelektuální potravu pro fatalisty: svět zásadním způsobem ovlivňujeme, ale o skutečném řízení nemůže být ani zdání. Neřídíme dokonce ani sami sebe. (Vždyť pohleďme opět na nejvíce alarmující „velký fakt“ o tomto světě, zdánlivě ničím nezadržitelný raketově pokračující růst lidské populace.) Jsme spontánní a divocí, jako celá příroda, jíž jsme neoddělitelnou součástí. Dějinným samopohybem míříme spolu s celou Zemí a vlastně s celým vesmírem ne snad k nevyhnutelné katastrofě, ale rozhodně k nějakému neznámému osudu. Ráj na Zemi nikdy nebyl, a tak sotva může být znovu nastolen.

Jak ale nepropadnout nihilismu a depresi, tváří v tvář takovým myšlenkám? Bez naděje a bez víry, těchto aktů vnitřní, navýsost intimní povahy, to jistě nepůjde. (Jak jsme viděli, ani tradiční environmentalismus se bez nich neobejde. Jeho naděje a víry jsou ovšem velice odlišné.) A tak mi dovolte, abych na závěr této úvahy formuloval jakési jednoduché osobní „environmentalistické“ krédo, inspirované poměrně dlouhým přemítáním nad antropocénním tématem. Nic víc, a nic méně. Vůbec nikomu ho přitom nehodlám vnucovat, protože takové postoje jsou vskutku především věcí konkrétní zkušenosti, nátury, vrozené míry životního a dějinného optimismu. Dopředu se váženému čtenáři omlouvám za poněkud mystické vyznění. Nedokážu však lépe vyjádřit niterný prožitek biologa, který je po celý dosavadní život fascinován nejen přírodním, ale i lidským světem (jež nelze oddělit bez tvrdého ontologického násilí), jeho neustálými proměnami a provázaností, která se vyjevuje v dějinách.

Svět je tajemný, kouzelný, plný překvapivých proměn. Nepojmeme ho bezezbytku myšlenkou, pocitem, teorií ani vzorcem. Žít vědomě v takovém světě je privilegium a obrovské dobrodružství. To je důvod k vděčnosti a zároveň k neutuchající radosti. A co víc: na takový svět dokonce můžeme i působit, byť v omezené míře, která odpovídá omezenosti každého projeveného bytí. Nijak zásadně se tím nelišíme od zvířat, stromů, virů(abych ani na ně nezapomněl v současné době koronavirové), kamenů, mraků a dalších živých i neživých jsoucen.

Poznámky

Tento text je jakousi poznámkou pod čarou k čerstvě vydané knize editorů P. Pokorného a D. Storcha Antropocén (nakl. Academia, 2020). Dodatečným komentářem k jednomu dílčímu (byť jistě dominantnímu) aspektu výrazně širšího proudu antropocénního myšlení.
1. Crutzen, P. J. – Stoermer, E. F. (2000): The anthropocene. IGBP Newsletter, 41, 17–18.
2. Viz například první kapitolu v knize I. Horáčka Lébensvelt (Analogon, 2016). Komentáře ke všem těmto sporům lze rovněž nalézt ve výše zmíněné knize Antropocén, nejvíce v kapitolách Z. Konopáska, M. Ajvaze a J. Hoška.
3. Anthropocene (Elsevier), The Anthropocene Review (SAGE journals), Elementa: Science of the Anthropocene (University of California Press) a další.
4. Crutzen, P. J. – Schwagerl, C. (2011): Living in the Anthropocene: Toward a New Global Order. Yale Environment 360 (January 24, 2011). http://e360.yale.edu/
5. Například Tollefson, J. (2013): Footprints in the forest. Researchers are tracking just now how much impact ancient peoples had on the Amazon. Nature, 502, 160–162.
6. Storch, D. (2019): Budoucnost biodiverzity v antropocénu. Živa, 5/2019, 271–276.
7. Vondra, A. (2020): Zelená politika pro českou pravici. Kontexty, 4/2020, 19–24.
8. Bartuška, V. (2020): Zelený a bezpečný úděl. Kontexty, 4/2020, 25–32.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 5 / 2020)