Ruská agrese na Ukrajině: konec liberálního snu

Konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou nezačal 24. února 2022, přesto si naše generace toto datum bude pamatovat jako den, kdy se změnil svět. Je to den, kvůli kterému je nutné si se vší vážností začít klást otázku, zda je západní svět stále bezpečný a nezlomitelný. Rusko není pro Evropu hrozbou novou, ale není už nejmenších pochyb o tom, že se momentálně jedná z bezpečnostního hlediska o hrozbu největší a nejakutnější.

Vzhledem k luxusu a pohodlí, které život v západním světě přináší, je snadné podlehnout dojmu, že žijeme v době, kdy už se není čeho obávat a kdy všechny geopolitické problémy buď byly vyřešeny, nebo nemají potenciál nás ohrozit.

Nastal ovšem čas na pohled z kritické perspektivy, která nepřinese čtení příjemné, ale rea­listické. Dvacátý čtvrtý únor 2022 musí být pro Evropu tím stejným, čím se pro USA stalo 11. září 2001, kdy se definitivně ukázalo, že liberalismus ještě nezvítězil a že spíše než Francis Fukuyama se svým „koncem dějin“ měl pravdu Samuel Huntington s vizí „střetu civilizací“. Naše západní civilizace se nachází v historickém momentě, kdy si musí znovu jasně srovnat, které hodnoty jsou pro ni ty nejdůležitější. Protože v opačném případě se snadno může stát, že přijde o všechny.

Konec liberálního snu

Nenajde se asi nikdo, kdo by si troufl tvrdit, že západní svět byl připraven na to, co ho čeká po vypuknutí otevřené války na Ukrajině. Zčásti se tomu nelze divit. Přestože indicie byly stále jasnější, do poslední chvíle zřejmě všichni doufali, že se to přece jen nestane a že ze strany Ruska se jedná pouze o provokaci a demonstraci možné síly. Zčásti ale západní civilizace vinu za svou nepřipravenost nepochybně nese. Nejednalo se totiž zdaleka o první ruskou agresi od rozpadu Sovětského svazu, jen o tu zatím nejrozsáhlejší. Evropa měla dostatek času udělat si velmi podrobný obrázek o tom, jaké Putinovo Rusko je. Přesto se nepoučila ani skrze přímou zkušenost s „generálkou“ na otevřenou válku v podobě anexe Krymu v roce 2014. Chvíli sice předstírala odpor k ruské agresivní a expanzivní politice, zejména v podobě sankcí uvalených ze strany EU, ale brzy se opět vrátila k přístupu „business as usual“, což nejlépe dokumentuje projekt Nord Stream II. Nejde ale zdaleka jen o energetickou závislost na Rusku. Pro utvoření představy o tom, v jaké iluzi Západ před 24. únorem žil, si stačí připomenout výroky některých čelných politických představitelů. Podívejme se například na dnes již legendární video, ve kterém se německá delegace v OSN otevřeně vysmívá tehdejšímu americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi, který varoval, že absolutní energetická závislost na Rusku je pro Německo velmi nebezpečná a otevírá cestu pro zastrašování a vydírání. Možná ještě ilustrativnějším příkladem je výrok generálního tajemníka NATO Jense Stoltenberga, který ještě v roce 2021 zdůrazňoval, že NATO musí snížit své „vojenské“ emise. Environmentální otázky nepochybně důležité jsou, ale fakt, že předseda vojenské (slovo vojenské bych v tomto případě zdůraznil) organizace méně než rok před vypuknutím největší evropské války za posledních několik desetiletí řeší jako svou prio­ritu emise, ukazuje, v jak pohodlné a z hlediska bezpečnosti bezstarostné realitě Západ žil. Iluze by se ještě před vypuknutím války dala pochopit. Stejně tak by se ale dal očekávat její okamžitý konec a pohotové přepnutí do reality. Jenže stalo se tak? Zatímco místopředseda Evropské komise Frans Timmermans vysvětloval ruskou invazi tím, že se Putin jen pokouší odvést pozornost od klimatické krize, Německo, alespoň dle tvrzení bývalého britského premiéra Borise Johnsona, doufalo v co nejrychlejší porážku Ukrajiny, kterou vzhledem ke své závislosti na Rusku mohlo vnímat jako pro sebe nejméně bolestivý scénář, aniž by si uvědomovalo, jaké důsledky by kompletní pád Ukrajiny do rukou Ruska měl.

Je však nezbytné se evropských politiků také částečně zastat, neboť i nejlepší západní zpravodajské služby očekávaly, že Kyjev padne do rukou Rusů během několika dnů a nepředpokládaly statečný a úspěšný odpor Ukrajinců. A právě díky hrdinské obraně vlasti se postupem času za podporu Ukrajiny začala stavět i většina těch zpočátku zdrženlivých politiků, kteří pochopili, co by porážka Ukrajiny pro bezpečnostní situaci v Evropě znamenala. Došlo k probuzení z liberálního snu, který vyvolával klamnou představu, že vzájemná ekonomická závislost odradí Rusko od jeho agresivní politiky. Praskla bublina, ve které bezpečnostní otázky již nemusejí mít prioritu před jinými zájmy, protože války se dějí „daleko od nás“. Stejně jako 11. září znamenalo konec liberálního optimismu devadesátých let, 24. únor znamená jasný návrat k realismu v mezinárodních vztazích, kde je otázka národní bezpečnosti klíčová a přežití primární cíl. Ve světě realismu „hraje každý sám za sebe“, a to velmi rychle zjistila i Ukrajina, která okamžitě dostala signál, že na přímou vojenskou pomoc může zapomenout. A právě v tomto momentě se debata postupně začala přesouvat z diskuse o tom, zda Ukrajině pomoci, na to, jak Ukrajině pomoci s ohledem na jasný zájem Západu nevyhrotit vzniklý konflikt do otevřeného střetu mezi NATO a Ruskem.

(Ne)Legitimní ruské zájmy

Po vzpamatování z úvodního šoku se logicky začaly objevovat úvahy nad tím, proč se Putin k tomuto kroku rozhodl. Je ruská agrese skutečně zcela nelegitimní, neopodstatněná a neomluvitelná, nebo přece jen existuje něco, co by mohlo dávat ruským krokům aspoň částečnou legitimitu? Značné kontroverze vyvolal slavný americký profesor a zastánce ofenzivního realismu John Mearsheimer, který zopakoval svou dřívější pozici, podle které jsou za situaci na Ukrajině zodpovědné Spojené státy a jejich evropští spojenci svou politikou provokací Ruska. Značně střízlivějším způsobem, nicméně v podobném duchu se vyjádřil i profesor z Harvardu Stephen Walt, podle něhož se snaha Západu dostat Ukrajinu „na svou stranu“ krutě nevyplatila. Jelikož akce vyvolává reakci, není těžké si představit, že zejména v prvních měsících invaze si každý, kdo jen náznakem zkoušel legitimizovat ruskou agresi, vysloužil ostrou a oprávněnou kritiku. Jak důležitá ale ve skutečnosti je otázka legitimity ruských zájmů na Ukrajině? A jak vůbec určit, který zájem je a není legitimní?

Politici, vědci i novináři ztrácejí čas zkoumáním každého detailu, který by mohl vysvětlit, proč se Rusko rozhodlo napadnout Ukrajinu. Je Putin blázen, který už neuvažuje racionálně? Pochybili někde ukrajinští politici? Neřekl někdo z představitelů Západu něco, co mohlo Rusko vyprovokovat? Stále dokola se řeší detaily postavené na čistě subjektivní interpretaci s minimálním vlivem na situaci, které reálně nevysvětlují téměř nic. Ano, existují relevantní argumenty, proč lze ruské zájmy považovat za legitimní a naopak. Krym byl součástí Ruska po staletí, pod ukrajinskou správu se za sovětské éry dostal kontroverzním způsobem i na poměry Sovětského svazu a na celém jihovýchodě Ukrajiny byla vždy velmi početná rusky mluvící menšina. Stejně tak je faktem, že se Ukrajina chtěla stát součástí NATO a má s touto aliancí dlouhou historii úzké spolupráce už od vyhlášení samostatnosti v roce 1991. Na druhou stranu je zřejmé, že vstup Ukrajiny do NATO nikdy reálný nebyl, a společná historie či přítomnost ruskojazyčné menšiny nedávají Rusku sebemenší právo Ukrajině diktovat, jakým směrem se má ubírat. Podstata problému přitom tkví jinde. Occamova břitva říká, že nejjednodušší vysvětlení bývá obvykle to nejpoužitelnější. Přesto je v tomto případě to nejlogičtější vysvětlení opakovaně přehlíženo. Rusové se nikdy netajili tím, že státy bývalého Sovětského svazu stále považují za svou zónu vlivu. Konkrétně v případě Ukrajiny mluvili o její dezintegraci a navrácení „ruského území“ ještě před rokem 2014. Nyní Putin usoudil, že mu mezinárodní systém dává dostatek prostoru pro to, aby konal, co považuje za nezbytné. A proč? Protože správně odhadl, že nikdo nenajde vůli a odvahu mu v tom zabránit.

Střet civilizací: my versus oni

Rusko je revizionistická mocnost, která chce změnit současný mezinárodní systém a nijak se tím netají. Zda to někdo považuje za legitimní, či za nepřijatelné, je v tomto případě irelevantní. Faktem je, že taková je realita, kterou si Západ musí uvědomit. Střet mezi Ruskem a Ukrajinou není zcela evidentně jen o ukrajinském území. Je to dosud nejvýraznější bitva ve střetu civilizací. Na jedné straně stojí hodnoty svobodného západního světa, ke kterým se Ukrajina od roku 2014 rozhodla směřovat. Na straně druhé se nachází Rusko s autoritářským či totalitním viděním světa, nostalgií po éře Sovětského svazu a neochotou vzdát se vlivu a kontroly nad svým bývalým východním blokem. Je to první zásadní střet mezi vzájemně těžko slučitelnými zájmy.

Zásadní rozdíl ale nespočívá pouze v hodnotách, které vyznává Západ nebo Rusko, ale především v přístupu ke svým významným geopolitickým zájmům. Putinovo Rusko opakovaně ukazuje, že se nebojí hájit své zájmy nejen ekonomickými nástroji, ale i agresivní politikou včetně otevřené vojenské invaze. Naproti tomu Západ? O jeho vojenských schopnostech a možnostech nikdo nepochybuje, zcela jistě ani Rusko. Ovšem Západu chybí vůle zasáhnout, a to v Rusku moc dobře vědí. Putin výrazně podcenil ukrajinskou armádu, a ještě více přecenil tu svoji, ale reakci Západu strategicky přečetl zcela přesně.

John Mearsheimer má pravdu, že to byl především Západ, kdo vyprovokoval Rusko k agresi na Ukrajině, ale navzdory svému celoživotnímu realistickému přesvědčení interpretuje situaci zcela špatně. Rusko není provokováno „agresivitou“ Západu, ale naopak jeho slabostí. Politika appeasementu nefungovala před druhou světovou válkou a nefunguje ani teď.

Agresor si vyzkoušel, že větší troufalost přinese větší zisky, a tak má logickou motivaci ve své politice pokračovat. Tento text vzniká 24. února 2023, tedy přesně na den výročí začátku ruské invaze. V tento den musím konstatovat, že Rusko nebylo na Ukrajině poraženo ani zastaveno a že jediné, co ho v tuto chvíli brzdí od další agresivní expanze, je přetrvávající odpor Ukrajinců. Je samozřejmě nutné podotknout, že nebýt mohutné humanitární, ekonomické, a především vojenské pomoci ze Západu už by dnes svobodná Ukrajina dávno neexistovala. I tady ale nalezneme velmi podstatné výhrady. Stále se jedná pouze o pomoc nepřímou, které by se Ukrajině ani nedostalo, kdyby padla během několika prvních dní, jak se očekávalo. Maximálně úsměvně tak působí vyjádření předních západních politiků o tom, že se Putin spletl v jednotě Západu. Ano, Putin se přepočítal v síle ukrajinské a své armády, ale vrátíme-li se k okamžikům bezprostředně před a po invazi, popsaným v předchozích částech této práce, v čem ohledně reakce Západu se Putin zmýlil? K vojenskému zásahu nedošlo, ekonomické sankce jistě očekával a koordinovaná vojenská pomoc v prvních dnech invaze vůbec nebyla na stole. To je realita. Putinův plán se začal hroutit (a zároveň vojenská pomoc Západu stupňovat), až když přibývaly ruské neúspěchy na bojišti.

Západ si z Ukrajiny udělal určitý vojenský experiment, ve kterém si testuje, zda lze Rusko porazit jen nepřímou podporou druhé strany bez přímého vojenského zapojení. Západní obyvatele to stojí nemalé finanční prostředky a do jisté míry komfort, který narušila energetická a inflační krize související s válkou. Ukrajinské obyvatele to stojí životy nejen obránců, ale i obrovského množství nevinných civilistů. Přesto lze říct, že prozatím tato taktika Západu funguje a Ukrajina se dokáže účinně bránit.

Zamysleme se ale na chvíli nad tím, zda tomu všemu nešlo zabránit. Byla by válka, kdyby byl Západ ochoten demonstrovat svou vůli a prokázat své schopnosti přímo? Co by se stalo, kdyby se v době, kdy už západní zpravodajské služby dávno znaly plán invaze, Západ rozhodl postavit za Ukrajinu a vyhrožoval Rusku svým přímým zásahem v případě jejího napadení? Jistě by následovalo neustále opakované vyhrožování jadernými zbraněmi, ale našlo by Rusko skutečně odvahu se Západu postavit v přímém boji? Pomineme-li, jak nepravděpodobné je, že by kvůli Ukrajině Rusové začali jadernou válku, i oni sami jsou si jistě vědomi své technologické inferiority oproti Západu. Proto si troufnu tvrdit, že v takovém případě by k ozbrojenému konfliktu mezi Ruskem a NATO nedošlo. A pokud ano, byl by konflikt ukončen velmi rychlým a jednoznačným vítězstvím Západu konvenčními zbraněmi za podstatně nižších ekonomických i lidských ztrát.

V tomto konfliktu už se Západ rozhodl, ale budoucnost je otevřená. Je zřejmé, že Rusko nebylo reakcí Západu zastaveno ani odstrašeno a dříve či později bude ve své expanzivní politice pokračovat. Až se tak stane, Západ dostane znovu možnost se rozhodnout, zda nechá napadenou zemi svému osudu, nebo se rozhodne aktivně hájit své geopolitické zájmy. Není náhodou, že jsem ani jednou nezmínil argument, že Ukrajina není členem NATO, a tak státy aliance nemají žádnou povinnost jí pomoci. Mezinárodní vztahy nejsou o aliancích. Jsou, vždycky byly a vždycky budou o síle, která rozhoduje o mocenském rozložení. Pokud Západ nenajde odvahu prokázat schopnost, ale i vůli, pak bude ve svém mocenském postavení stále slabší a ostatní globální aktéři, mezi které zdaleka nepatří jen Rusko, budou stále silnější a mocnější. Západ bude mít na výběr mezi hanbou a válkou. Zvolí-li hanbu, bude mít válku.

Bebier, Anton. 2015. Crimea and the Russian-Ukrainian conflict. [online]. Romanian J. Eur. Aff. sv. 15, č. 1, s. 35–54.

Echo24. 2022. Eurokomisař šokuje: Putinův tlak je manévr, jak odvrátit pozornost od klimatické krize. [online]. Echo24. 25. 2. 2022. Dostupné z: https://echo24.cz/a/SFKbp/eurokomisar-sokuje-putinuv-tlak-je-manevr-jak-odvratit pozornost-od-klimaticke-krize

European Council. 2023. EU restrictive measures against Russia over Ukraine (since 2014). [online]. European Council and Council of the European Union. 27. 2. 2023. Dostupné z: https://www.consilium.europa.eu/en/policies/sanctions/restrictive-measures-against-russia over-ukraine/

Franey, James. 2022. Boris Johnson’s Ukraine blast: Former Prime Minister claims Germany wanted country to crumble quickly after Russia invasion and France was ‚in denial‘ until troops went in. [online]. Mail Online. 23. 11. 2022. Dostupné z: https://www.dailymail.co.uk/news/article-11459025/Boris-Johnsons-Ukraine-blast-Former PM-claims-Germany-wanted-country-crumble-quickly.html

Fukuyama, Francis. 1992. The End of History and the Last Man.

Huntington, Samuel P. 1996. The Clash of Civilizations?

Chotiner, Isaac. 2022. Why John Mearsheimer Blames the U.S. for the Crisis in Ukraine. [online]. The New Yorker. 1. 3. 2022. Dostupné z: https://www.newyorker.com/news/q-and-a/why-john-mearsheimer-blames-the-us-for-the crisis-in-ukraine

Jemelka, Petr. 2023. Biden: Putin se přepočítal. Jednota Západu je silnější, než myslel. [online]. Novinky.cz. 21. 2. 2023. Dostupné z: https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-evropa-biden-putin-se-prepocital-jednota-zapadu je-silnejsi-nez-predpokladal-40423598

McCarthy, Bill. 2022. Ask PolitiFact: What’s Ukraine’s history of trying to join NATO? [online]. Politifact: The Poynter Institute. 14. 4. 2022. Dostupné z: https://www.politifact.com/article/2022/apr/14/ask-politifact-whats-ukraines-history-trying join-/

Morgenthau, H. J. 1948. Politics Among Nations. Brief edition. New York: McGraw Hill.

Nakanishi, Chad. 2022. German Diplomat Who Laughed At Trump UN Speech Refuses Comments Now. [online]. The Patriot. 20. 9. 2022. Dostupné z: https://patriotla.iheart.com/content/2022-09-20-german-diplomat-who-laughed-at-trump-un speech-refuses-comments-now/

NATO. 2022. Relations with Ukraine. [online]. North Atlantic Treaty Organisation. 28. 10. 2022. Dostupné z: https://www.nato.int/cps/en/natohq/topics_37750.htm

Sciutto, Jim and Katie Bo Williams. 2022. US concerned Kyiv could fall to Russia within days, sources familiar with intel say. [online]. CNN Politics. 25. 2. 2022. Dostupné z: https://edition.cnn.com/2022/02/25/politics/kyiv-russia-ukraine-us-intelligence/index.html

Sobotka, Michal. 2022. Lavrov má nový cíl války na Ukrajině. Tentokrát je to ukončení dominance USA na světě. [online]. Novinky.cz. 11. 4. 2022. Dostupné z: https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-evropa-lavrov-ma-novy-cil-valky-na-ukrajine tentokrat-je-to-ukonceni-dominance-usa-na-svete-40393563

Walt, Stephen. 2022. An International Relations Theory Guide to the War in Ukraine. [online]. Foreign Policy. 8. 3. 2022. Dostupné z: https://foreignpolicy.com/2022/03/08/an-international-relations-theory-guide-to-ukraines-war/.

Waltz, Kenneth. 1979. Theory of International Politics. Reading, MA: Addison-Wesley.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 3/2023)