Rusko, Ukrajina a Evropa ve stínu války

Petr Fiala

POLITIKA & SPOLEČNOST

Vpád ruských vojsk na Ukrajinu v únoru 2022 proměnil tvář Evropy. Na starý kontinent se vrátila válka. Přinesla s sebou všechny hrůzy, které jsme znali už jen ze starých válečných filmů: rozbombardované ulice, zničená města, ostřelování, hromadné vraždy a vyhánění obyvatel, domácnosti bez tepla, světla a vody, zničené životy, majetky, spoušť. Válka také vypustila z láhve staré démony, o nichž jsme si trochu naivně mysleli, že do 21. století už nepatří. Imperiální dobývání cizího území, rétoriku studené vláky, agresivní nacionalismus a největší uprchlickou vlnu od druhé světové války. Ruské tanky na západ od Ruska. Pozorovatel s historickou pamětí by mohl mít dojem, že prožívá jakési déjà vu. Nejsou to ale obrazy z dějin, ani zapomenuté příběhy válek minulého století, je to současná realita. Skutečnost, v níž musíme žít, s níž se musíme vyrovnat, a které se především musíme postavit čelem.

Evropa se 24. února 2022 proměnila. Probrala se z iluzí o bezpečnosti, která je samozřejmostí a za niž se nemusí nic platit. Uviděla v plné síle naivitu představy, že s Ruskem se dá domluvit tak, že se mu bude ustupovat, protože pro nás přece nepředstavuje žádné ohrožení. Pocítila na vlastní kůži, jak je slabá, když dopustila, aby byla ve strategických surovinách a dodávkách závislá na východních diktaturách. Politika bezstarostnosti a appeasementu byla ze dne na den vyvrácena brutálním způsobem. Jak už to ale v takovém případě bývá, ne všichni se ze svého snu probírali stejně rychle. Přesto v sobě Evropa tváří v tvář rusko-ukrajinské válce a jejím důsledkům brzy našla nebývalou sílu a odhodlání.

Ne všichni však byli zcela překvapeni. Země střední a východní Evropy byly v minulém století součástí Sovětského svazu nebo jím byly okupovány či přímo ovlivňovány. Tehdy se ruský imperiální instinkt pojil s hrůznou totalitní ideologií komunismu, která za sebou nechala desítky milionů nevinných obětí. Východ Evropy proto vzhledem ke své historii zůstával alespoň do jisté míry vůči Rusku ostražitý.

Sdílím tuto zkušenost a historickou paměť. Dne 21. srpna 1968 jsem v ulicích svého rodného města Brna jako malý kluk pozoroval sovětské tanky. Československo tehdy obsadila vojska pěti států Varšavské smlouvy, ale nikdo tomu neřekl jinak, než že nás okupují Rusové. Zůstali u nás dlouhých třiadvacet let, poslední ruský voják odešel až v červnu 1991, pár měsíců před definitivním rozpadem Sovětského svazu. V srpnu 1968 to ale nebylo poprvé, kdy se v našich ulicích pohybovali ruští vojáci. V květnu 1945 je čeští občané vítali s květy šeříků jako osvoboditele od nacistické okupace. Netušili, že se oslava brzy změní v noční můru. Po porážce nacismu se naše země brzy ocitla na dlouhá desetiletí v područí Moskvy a komunistického režimu.

Naše zkušenost je výmluvná. Ruské tanky nepřinášejí svobodu, spravedlnost nebo mír. Jsou nástrojem Moskvy, jak rozšířit své impérium a zajistit si území, na němž může bezprostředně uplatňovat svůj vliv a své zájmy. Každý, kdo patří do přímé nebo širší sféry vlivu Moskvy, má být bezpodmínečně podřízen. Pokus o samostatnou politiku, snaha o svobodné rozhodování bývají brutálně potlačeny. V srpnu 1968 nás Moskva okupovala proto, že se Československo chtělo alespoň v něčem vydat svou cestou, rozhodovat o vlastní podobě „socialismu s lidskou tváří“ a trochu se svobodně nadechnout. Ve strategickém uvažování kremelských vládců je však něco takového vždy chápáno jako zrada a ohrožení ruských zájmů. Podle tohoto myšlenkového schématu postupovali před více než padesáti lety v naší zemi a podle stejného vzorce zaútočili nyní na Ukrajinu.

Ukrajina je velká evropská země s mnoha problémy a historickými zatíženími. Dlouho byla s Ruskem spojena v jednom státě, část jejího obyvatelstva mluví rusky, v období samostatné existence se potýkala s ekonomickými problémy, korupcí, vnitřními spory, které se nezřídka týkaly i míry spolupráce s Ruskem. Ve chvíli, kdy se vnitřní situace začala zlepšovat, dávali Ukrajinci stále zřetelněji najevo, že svoji budoucnost vidí spíše ve spolupráci se západními demokraciemi než s autoritativním Ruskem. Že chtějí být součástí demokratických zemí, mají ambici být členem Evropské unie a Severoatlantické aliance. Nezávislá Ukrajina chtěla sama rozhodovat o tom, kam bude patřit, kam bude směřovat a jaká má být její budoucnost. A právě to byl důvod, proč na ni Rusko zaútočilo.

Ruský pochod na západ

Při intepretaci toho, co ruský vpád na Ukrajinu znamená, se musíme vyvarovat dvou zásadních chyb. Za prvé, ruskou agresi na Ukrajinu nelze redukovat na rusko-ukrajinský konflikt. Není to „jen“ lokální válka s omezenými dopady, která se může vyřešit tím, že se nějak vypořádají územní či jiné požadavky Ruska. A za druhé, ruská agrese není jen věcí Vladimira Putina. Bylo by lákavé uvěřit tomu, že tato brutální válka vznikla pouze v hlavě ruského prezidenta, že je Putin nemocný, izolovaný a až bude oslaben nebo nebude, tak tu bude zase mírové a přátelské Rusko, s nímž je tak snadné vyjít. Oddávat se naivním představám je v mezinárodní politice spolehlivá cesta, jak hodně ztratit.

Ruská agrese na Ukrajině je hrubým porušením mezinárodního řádu, je zásadním zlomovým bodem v mezinárodních vztazích, který může mít další devastující účinky nejen v tomto regionu. O to více, že se odehrává na tradiční konfliktní linii, která představuje jeden z geopoliticky neuralgických bodů. A současně vpád ruských vojsk na Ukrajinu není výchylkou, dočasným defektem v ruské zahraniční politice, ale je naopak produktem jejího dlouhodobého směřování a výrazem ruské imperiální kultury.

Chtěl bych se vyhnout přílišnému zjednodušování, ale současně se pokusím vystihnout to podstatné jednoduše: Rusko nemá samo pro sebe jasně definovanou svoji západní hranici a jeho imperiální instinkt ho vede k opakovaným pokusům o získání části Evropy pod svůj vliv. Richard Coudenhove-Kalergi, politický myslitel zabývající se spoluprací evropských národů, ve své knize Panevropa už v roce 1923 napsal, že „od Petra Velikého je Rusko na pochodu na západ“. Opakovaně se pokouší získat hegemonii nad Evropou: „Budoucí státní forma Ruska je přitom irelevantní. Jakmile se mu naskytne příležitost podřídit si Evropu, využije této možnosti, ať bude rudé či bílé.“ Podle Coudenhove-Kalergiho by „jediným cílem všech Evropanů, bez ohledu na strany a národy, mělo být zamezení ruské invaze“. Přestože jeho teze o Rusku vznikaly pod dojmem první světové války a bolševické revoluce, vystihl v nich překvapivě prozíravě ruské ambice, jak se projevovaly celé následující století, které od vydání jeho knihy uplynulo.

Ruský „pochod na západ“ a snaha podmanit si Evropu, resp. její část jsou ještě posilovány druhou podstatnou charakteristikou Ruska, která našla svoje vyjádření v mnoha filozofických i uměleckých dílech. Rusko současně je i není evropské. Je součástí Evropy a současně se proti ní vymezuje. Stává se evropským, ale není jím zcela. Tento souboj ale neprobíhá jen kdesi na pomezí Ukrajiny a Ruska, ale i uprostřed ruské politické kultury, v „ruské duši“. Politický filozof a sociolog a první prezident samostatného a demokratického Československa Tomáš Garrigue Masaryk ve své německy vydané knize Rusko a Evropa z roku 1913 vyjádřil tento rozpor známou větou, že „Rusko je, čím Evropa byla“. Pro Masaryka je Rusko „rozdvojeno ve dvě poloviny“, na Rusko staré a Rusko „nové, evropské“. Masaryk viděl střet mezi ruským a evropským myšlením jako proces, který postupně vede k evropeizaci Ruska: „Evropa není Rusku podstatně cizí, ale Rusko si ji přece neosvojilo, dosud neosvojilo úplně.“ Jenomže tento svár uvnitř Ruska neskončil vítezstvím toho, co Masaryk nazval „evropským“, ale trvá dodnes, možná i proto, že ruská společnost neměla historické podmínky pro vlastní emancipaci. Horizontální politická kultura se silnou občanskou společností a decentralizovanou mocí je Rusku cizí. Nevidět tento aspekt ruské společnosti a promítat do ní naše přání by bylo neodpustitelnou chybou.

Trvalá hrozba

Rusko – permanentně otevřené expanzi směrem na západ a usilující o ovládnutí alespoň části Evropy – představuje stálou hrozbu. Ruské nebezpečí pro Evropu tedy není spojeno s jedním okamžikem v jeho dějinách či jedním konkrétním vládcem ruské říše, ale je dlouhodobým charakteristickým příznakem ruské politiky. V posledních letech jsme měli dost signálů, že se Rusko otřepalo z konce studené války a z rozpadu Sovětského svazu a že je znovu připraveno rozšiřovat své území a svůj vliv. Jasným krokem v jeho „pochodu na západ“ byla anexe Krymu v březnu 2014. Podcenění významu tohoto násilného kroku a následná slabá reakce západních demokracií vytvořily bohužel podmínky pro to, aby se Rusko odvážilo napadnout Ukrajinu.

Už na jaře roku 2014 jsem publikoval několik článků, později shrnutých v knize s dnes příznačným názvem Na konci bezstarostnosti, v nichž jsem varoval před důsledky naivní a slabé politiky demokratických zemí. Napsal jsem, že nevěřím „v politiku appeasementu ani spoléhání na to, že všichni chtějí mír. Takový svět bych si sice přál, ale on takový není. V mezinárodní politice se prosazují zájmy států. Kdo není dostatečně silný, může se brzy probudit ve světě, který bude zcela jiný, než mu vyhovuje. To platí i pro západní demokracie. Mluvím o něčem, co nechceme slyšet a co se bojíme nahlas vyslovit: nebudeme-li mít sílu (vojenskou, politickou, ekonomickou) a nebudeme-li odhodláni ji použít, jsme ohroženi. Chápání reality mezinárodní politiky často chybí například v našich úvahách o Ukrajině a ruské politice.“

Byl jsem si už tehdy jistý, že postup Ruska na Krymu „nelze akceptovat, i kdybychom byli osobně přesvědčeni, že Putin je pro Rusko to pravé, Ukrajina špatná a Krym je přirozeně ruský. Ruská agrese však porušila pravidla hry, začala měnit uspořádání Evropy a vytvářet pro Západ nebezpečnou situaci. Historie se opakuje, staří evropští démoni se vracejí. Na Krymu nejde vlastně o Krym. Je to jen důležité geopolitické místo, má symbolickou mocenskou hodnotu.“ Kritizoval jsem to, že „Západ ukazuje slabost. A co může být výsledkem jeho slabosti? Nic jiného než jeho ohrožení. Kdykoli někdo uvěřil, že když kývne na agresi, vyhne se dalšímu střetu, dopadl špatně.“

Jeden příklad z historie se přímo nabízí a týká se naší země. V září 1938 uvěřily evropské velmoci, že když obětují kus Československa Hitlerovi, zabrání válce. Nakonec, vždyť tam přece jsou německy mluvící obyvatelé… Jak to dopadlo, známe všichni z historie a z tragické zkušenosti druhé světové války. Na jaře 2014 jsem proto vyzýval k tomu, abychom přistoupili k rozhodným krokům, „k rázným sankcím. Kdekdo počítá, co to bude stát z hlediska ekonomických vztahů. Něco ano, ale pokud se problému nepostavíme čelem, dosáhneme jedině toho, že i ekonomické vztahy budou nakonec pro nás velmi nevýhodné a/nebo jednostranně určované. Musíme si uvědomit, že Rusko je nyní ochotno zaplatit za svůj úspěch při akcích na Ukrajině velmi mnoho, a to nejen materiálně. Nezdráhá se počítat i se ztrátami na lidských životech svých občanů. My nejsme ochotni si připustit ani případné mírné snížení našeho materiálního komfortu, respektive pokles odbytu zboží na ruském trhu, což zvýhodňuje Rusko i jakéhokoliv dalšího soupeře, který o této naší slabosti ví. […] Naše prosperita a náš mír musejí být vykoupeny naší silou a odhodláním. Nic jiného v mezinárodní politice dlouhodobě neplatí.“

Nejsem rád, že jsem měl pravdu. Jen jsem si jist, že jinak to nakonec nemohlo dopadnout. Rusko nepochopilo mírnou reakci západních demokracií jako výzvu k míru a spolupráci, ale jako slabost, které je potřeba využít. Využilo závislosti evropských zemí na ruských energetických surovinách k systematickému oslabování Evropy a vydírání jejích obyvatel. Slabost Západu pochopilo jako výzvu k dalším agresivním krokům západním směrem (separatistická území), které vyvrcholily brutální agresí vůči nezávislé Ukrajině. Nemusím být příliš dobrým prognostikem, když budu tvrdit, že kdyby ani na to nepřišla odpovídající reakce, postupovalo by Rusko v budoucnu dál. Ale stalo se několik věcí, s nimiž Vladimir Putin nepočítal a v něž jsme upřímně řečeno nedoufali ani my.

Emancipace Ukrajiny a její podpora

První z nich je překvapivě rychlá emancipace Ukrajiny a dotvoření ukrajinského politického národa. Jak si mnozí autoři správně všimli, prochází právě Ukrajinou zlomová linie, kterou tvoří na jedné straně pravoslavná a na straně druhé západní civilizace. Zřejmě nejznámější je tato interpretace ve výkladu Samuela P. Huntingtona z první poloviny 90. let. Huntington z toho ve svém Střetu civilizací vyvozoval tři možné scénáře od konfliktu obou zemí přes rozdělení Ukrajiny a splynutí její východní části s Ruskem až po Ukrajinu jako „jednotnou, byť roztříštěnou zemi“ úzce spolupracující s Ruskem, což pokládal za nejpravděpodobnější. Události ale v tomto případě spěly ke scénáři, který Huntington nepovažoval za reálný, ale před nímž někteří analytici (např. John Mearsheimer) už v té době varovali, totiž k ozbrojenému konfliktu mezi oběma státy. Konfliktní linie mezi „západním“ a „pravoslavným“ civilizačním okruhem procházející Ukrajinou byla překryta či posunuta rychlým posilováním ukrajinské statní identity. Ukrajinští občané se zjevně stále silněji identifikovali s ukrajinským státem, a to včetně rusky mluvící menšiny. Nepochybně k tomu přispělo i dilema, které museli řešit – zda chtějí směřovat k západní podobě společnosti, nebo naopak být pod vlivem ruského státu. Tento proces rychlého dotváření ukrajinského politického národa našel svoje dosavadní završení v rozhodném odporu Ukrajinců proti ruské agresi. Rusky mluvící Ukrajinci nevítali ruskou armádu jako osvoboditele, ale postavili se jim na odpor jako okupačním silám obsazujícím jejich zemi.

Rozhodný, statečný a jednoznačný boj Ukrajinců za svoji nezávislost a svobodu je druhým překvapivým momentem rusko-ukrajinské války. Ukrajinci od prvních okamžiků kladli ruským vojskům odpor, nezlomila je brutalita ruských jednotek, útoky na civilní cíle, obklíčení Kyjeva ani systematické ostřelování jejich infrastruktury. Navenek se neprojevilo žádné rozdělení uvnitř ukrajinské společnosti, volání po ústupcích nebo poraženecká nálada. Ukrajinci se jednotně a nesmírně obětavě postavili ruské přesile a dokázali jí vzdorovat. Právě tento faktor byl v mnoha směrech rozhodující pro průběh války a přiměl i ty váhající západní země k podpoře Ukrajiny. Ukrajinská odvaha a odhodlání jsou stále v silnějším kontrastu s ruskou slabostí. Přes obrovskou početní i materiální převahu a používané brutální metody prokazuje Rusko zřetelnou vojenskou slabost. Toto je faktor, který bude mít pro ruské postavení ve světě v příštích letech dalekosáhlé důsledky.

Třetí důležitou událostí, která po desetiletí evropských ústupků překvapila přinejmenším Rusko, byla jednotná a silná reakce západních demokracií. Evropská unie spolu s USA a dalšími spojenci přijala účinné a tvrdé sankce dosud nebývalého rozsahu. Rusko a jeho prezident se ocitli v diplomatické izolaci, sílí volání po potrestání válečných zločinů, na sankčních seznamech se ocitli proponenti moskevského režimu, Rusko, jeho vedení i ruská společnost pociťují jednoznačnou reakci demokratických zemí, která na ně bude stále více působit ekonomicky, technologicky, finančně i psychologicky. Severoatlantická aliance posílila svoje východní křídlo, prakticky všechny členské státy nalezly ztracenou vůli zvyšovat své obranné výdaje a o členství v NATO požádalo Švédsko a Finsko, tradiční neutrální země, z nichž ta druhá má neblahé zkušenosti s ruským vlivem. Stejně rozhodně, jako se postavil ruské agresi, podpořil Západ Ukrajinu. Humanitární pomoc byla brzy masivněji doplněna pomocí vojenskou a finanční. Česká republika patřila k prvním zemím, které Ukrajině poskytly vojenský materiál a techniku. A rozhodující bylo, že se přidávaly další a další státy, včetně těch nejsilnějších, bez jejichž podpory by Ukrajinci svůj boj s obrovskou Ruskou přesilou nemohli úspěšně vést.

Jednota a odhodlání

Měl jsem jedinečnou zkušenost být v roli premiéra předsedající země Evropské unie při bezpočtu jednání, která se týkala reakce na ruskou agresi. Pro mnohé země nebylo snadné během doslova několika týdnů změnit svůj postoj k Rusku, k vojenské pomoci, začít ostřeji vidět nebezpečí a výzvy, kterým čelíme. Přesto to dokázaly. Byl jsem svědkem toho, že přes různé historické zkušenosti, důrazy a zájmy nikdy nezazněla pochybnost o tom, že Ukrajina si zaslouží naši podporu a Rusko musí pocítit náš nesouhlas a odpor. Jednotný postup ve všech klíčových věcech udržuje Evropská unie navzdory skeptickým předpovědím už téměř rok. Sám jsem mnohokrát jako politolog i jako politik kritizoval slabost a nerozhodnost, byrokratické postupy a těžkopádnost evropských institucí i nevhodný způsob integrace. Přesto nebo právě proto ruská agrese vůči Ukrajině ukázala skrytou sílu evropských demokratických zemí. Možná pozdě, ale přece. A to je pro budoucnost Evropy nesmírně důležité.

Ruský postup vůči Ukrajině také naplno odhalil skutečné ruské úmysly a cíle. Všem pochybovačům nově nasvítil dosavadní aktivity Putinova režimu. Jako v nějaké děsivé skládačce, najednou do sebe začaly zapadat agresivní rétorika s mocenskými nároky na prostor východní a střední Evropy a návratem bezpečnostní situace až kamsi do 90. let minulého století, využívání energetické závislosti řady evropských zemí na Rusku, různé formy hybridní války a masivní dezinformační kampaně na znejistění evropských národů, vraždy politických odpůrců doma i v zahraničí i bezprecedentní akty státního terorismu, které ruské zpravodajské služby uplatnily např. v České republice při výbuchu muničního skladu ve Vrběticích. Jednotlivé aktivity se daly zpochybňovat, omlouvat, přehlížet. Ve spojení s agresivní válkou jsou však jen potvrzením toho, že Evropa se musí bránit. A to znamená být silná, strategicky nezávislá a odhodlaná.

Ale také, a především, to dnes znamená nedopustit, aby Ukrajina padla a Rusko dosáhlo svých cílů. To je náš úkol těchto dnů.

Někteří z nás už před lety předvídali, že pokud neukážeme sílu, bude Rusko dál pokračovat ve svých agresivních krocích směrem na západ. Ale ruku na srdce, nikdo z nás si nedovedl představit, že by se Putinův režim rozhodl pro tak rozsáhlou, nelidskou a masivní vojenskou akci. Že by rozpoutal válečný konflikt, z něhož mrazí. Zde není prostor pro pochybnosti, relativizaci a zbabělé kličkování. V rusko-ukrajinské válce je od první chvíle zřejmé, kdo je agresor a kdo oběť, na čí straně je pravda a spravedlnost a kdo jedná zločinně. Nejde o to, jak moc máme rádi ruskou literaturu či hudbu, nakolik kdo pochybuje o kvalitě ukrajinské demokracie nebo co si kdo myslí o dějinách rusko-ukrajinských vztahů. Rusko napadlo nezávislý stát, porušilo veškerá pravidla mezinárodního řádu, způsobilo utrpení milionům nevinných lidí, a my podle toho musíme jednat. Protože je to správné, ale i ve svém vlastním zájmu.

Měl jsem v průběhu války možnost dvakrát navštívit Kyjev. Poprvé s premiéry Polska a Slovinska 15. března 2022, kdy bylo ukrajinské hlavní město obklíčeno ze tří stran ruskými vojsky. Viděli jsme ztichlé město, ze kterého utekly statisíce obyvatel, bez lidí v ulicích, setmělé, bez světel, se zátarasy a ve válečném stavu. Jednali jsme s prezidentem Volodymyrem Zelenským i premiérem Denysem Šmyhalem. Už tehdy, pár dní po začátku války, mě překvapilo nejen jejich odhodlání tváří v tvář zoufalé situaci, ale také rozvaha a strategie, se kterou se ukrajinští představitelé bránili ruské přesile.

Podruhé jsem byl v Kyjevě 31. října 2022 se členy své vlády. Ukrajinští představitelé neztratili nic ze svého odhodlání, víry, rozhodnosti a naděje. Ale viděl jsem už jiný Kyjev. Plný života, s ulicemi zaplněnými lidmi, kteří navzdory válce chtěli žít svůj pokud možno normální život. Přesto, že nejméně jednou týdně na ně dopadaly rakety, že občas neměli čím topit a svítit, nepoddali se, ale žili naplno, jak to jen bylo možné. A kde je život, je i naděje… Měl jsem příležitost mluvit s bezpočtem ukrajinských uprchlíků, lidí, kteří utekli ze své země, aby si zachránili své životy. Většinou se jedná o ženy s dětmi, jejichž manželé a otcové bojují na frontě proti ruské přesile. Nehledají ekonomické nebo sociální výhody, nechtějí opouštět svoji zemi, chtějí jen žít.

Tento statečný evropský národ si zaslouží naši pomoc a podporu. Protože je to lidské, spravedlivé a správné. Ale taky proto, že bez jeho úspěšné obrany vlastní země nebude Evropa v bezpečí. Cokoli dnes děláme pro Ukrajinu, děláme pro svoji budoucí bezpečnost. Mír a normální vztahy s Ruskem mohou nastat jen tehdy, když bude jasně definována a zajištěna jeho západní hranice. A tu dnes tvoří hranice nezávislé Ukrajiny. Je naším společným úkolem, aby to všichni začali respektovat. Bez naší síly, odhodlání a připravenosti obětovat něco ze svého pohodlí a komfortu toho nedosáhneme. Jinou možnost ale nemáme.

 

/ Text pro knihu: K. Hloušková, F. Mikš (eds.), Prokletí impéria a ruská lež. Rusko a Ukrajina v kontextu a Kontextech, Books & Pipes, 2023. /

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 1/2023)

Petr Fiala

Petr Fiala (1964)

politolog, předseda vlády České republiky a předseda Občanské demokratické strany

archiv textů autora

Knihy Petra Fialy

Petr Fiala
Vraťme politice smysl - rozhovory s Jiřím Hanušem
Petr Fiala, František Mikš
Konzervatismus dnes
Petr Fiala, František Mikš
Listopad 1989 včera a dnes

Mohlo by Vás také zajímat

Uljanov, nebo Lenin?

V dubnu uplynulo sto padesát let od narození Vladimíra Iljiče Lenina, ikony komunismu, notoricky známého symbolu ruské revoluce. Všichni známe jeho…

Kateřina Hloušková

Dýchavičné fungování mechanismu veřejné moci

Do naší rubriky 'Co s českou politikou' tentokrát přispěl profesor Balík. V zajímavé analýze popisuje (ne)funkčnost veřejné správy a podchycuje některé dlouhodobé systémové problémy naší zemi.

Stanislav Balík

Donald Trump – žák Mistra Suna?

Armand Laferrère přináší originální výklad politiky amerického prezidenta Trumpa a nalézá v ní racionalitu, která většině pozorovatelů uniká.

Armand Laferrère

Konzervativci a liberálně-konzervativní pravice

Liberalismus a konzervatismus byly vždy soupeřící doktríny. Nástup totalitních ideologií a socialismu je vehnal do aliance. Z té vzešel liberálně-konzervativní konsenzus, na kterém…

Andrej Duhan