Ruský svět bez konce

Na fakultě žurnalistiky se učí, že není dobré doprovázet název článku nebo knihy otazníkem. Otazník obvykle prozrazuje nerozhodnost a pochybnosti autora o tom, co chce čtenáři sdělit. To je základní pravidlo řemesla, které se však někdy dostává do rozporu s literární tradicí. Již v polovině 19. století vložili proroci ruského liberalismu Alexandr Gercen a Nikolaj Černyševskij do názvů svých románů prokleté společenské otázky Kdo je vinen? a Co dělat?. Neúspěšné hledání odpovědí se táhne v Rusku i mimo ně již více než půl druhého století.

Kniha polského publicisty a diplomata Piotra Skwiecińského, vycházející z přehledné znalosti ruských dějin, národně-kulturních aluzí a společensko-politických reálií, se jmenuje Konec ruského světa? – s otazníkem. Autor se celkem úspěšně pokouší pochopit mechanismy ruské civilizace – sleduje její vývoj od carských dob, věnuje pozornost povaze bolševické moci a sleduje souvislosti mezi SSSR a režimem Vladimira Putina. Skwieciński se snaží pochopit příčiny věčné agresivity Kremlu, která v posledních letech vyústila v brutální válku proti Ukrajině, a „objevit intelektuální zdroje toho, co se stalo v Buči“. A nachází vysvětlení ani ne tak v povahových rysech ruského prezidenta nebo ve zvláštnostech jím vybudovaného mocenského systému, jako spíše v negativních politických a psychologických zákonitostech vývoje země v průběhu celých staletí. 

Skwieciński se ve svém výzkumu opírá jak o osobní pozorování (v Rusku několik let pracoval), tak o desítky různorodých, často publicisticky chytlavých, ale svévolně vybraných hodnocení ruských i neruských monarchů a prezidentů, politiků a politologů, spisovatelů a básníků, historiků a novinářů, filmových režisérů a dalších myslitelů. Srovnání více zdrojů, chvályhodná znalost příkladů kremelské propagandy i moderní ruské masové kultury a ochota opustit stereotypy při studiu temné politické duše Moskovitů umožňují autorovi vybudovat logický argumentační systém, který vysvětluje zejména fenomén Putinova vládnutí zvláštnostmi ruského národního světonázoru. 

Skwieciński hovoří o předmětu svého bádání bez běžných západních intelektuálních pukrlat o „velké kultuře“ či „široké ruské duši“, které údajně nějak kompenzují politické zločiny Kremlu. Polský autor pronáší nelichotivé epitety na adresu ruské vlády a ruského lidu a činnost kremelských úřadů přímo spojuje se specifiky kolektivního vědomí a národní tradice. Rozeznává v nich „ruskou identitu“ – dovednost agresivního odmítání reality, pokud neodpovídá moskevskému obrazu světa. Neřekl bych, že píše o Rusech jako takových s nelibostí, ale v každém případě píše bez jakýchkoliv sympatií, protože se domnívá, že v Rusku nic sympatického není. Zde zřejmě působí i národní zkušenost: vždyť Polsko má s Ruskem vážné – dokonce vážnější než Česko – historické účty. Jsem si jist, že drtivá většina Rusů není schopna strávit hořkou pilulku Skwiecińského, a pokud Moskva ví o knize Konec ruského světa?, pak je již její autor zařazen mezi rusofoby. Je to škoda, protože pro ruské občany by bylo užitečné se seznámit se Skwiecińského názorovým systémem – stejně jako to je užitečné pro ty, kteří v jiných zemích opakují: „Rusko pro mě není Putin, ale Čechov a Tolstoj.“ 

Mnohé z toho, co Skwieciński říká, je pravda. Na rozdíl od všeobecného mínění, Vladimir Putin neusiluje o obnovení Sovětského svazu, protože Kreml se k mnoha věcem v leninsko-stalinském impériu staví kriticky, zejména k revoluci jako prostředku radikální společenské změny. Kopírování pozdních sovětských praktik v současném ruském životě, kterému se protiputinovská emigrantská média vysmívají (jako je obnovení komsomolských a pionýrských organizací nebo pokusy o kontrolu rockové hudby a soukromého života občanů), je způsobeno spíš nedostatkem vynalézavosti propagandistického aparátu a vzpomínkami kremelských vůdců na jejich mládí. Ve Skwiecińského úvahách platí ještě jedna věc: Putin má blízko ke zkušenostem konzervativních ruských imperátorů, jako byli Mikuláš I. a Alexandr III., kteří „zmrazili“ zemi a za hlavní ctnost vládce považovali zachování společenské nehybnosti – odtud pojem „stabilita“, který je klíčový v kremelském lexikonu posledních desetiletí. 

Z tohoto eklekticismu, jak poznamenává Skwieciński, vychází i logika vývoje ruského autoritářství: strach ze změn, rostoucí potlačování jakéhokoli nesouhlasu, víra ve vlastní výjimečnost a národní božství, neustálé hledání vnějších nepřátel, jejichž porážka – pomocí všech možných metod, od diplomatické lži až po vydírání jadernými zbraněmi – umožňuje neutralizovat vnitřní nerovnováhu režimu. Ke konci knihy (asi od strany 213) Skwieciński jako by smysluplně odstraňoval otazník z názvu. Dochází k závěru, že konec ruského světa přijde s kremelskou ztrátou Ukrajiny a definitivním zhroucením konceptu trojjediného národa (Rusové, Ukrajinci, Bělorusové), a tento okamžik není daleko.

Skwiecińského dílo vyšlo v Polsku v roce 2022, poté co ruská invaze na Ukrajinu začala v plném rozsahu. Dnes je mnohým jasné, že Putin svou svatou válku neprohrává. Systém moci, který vybudoval, se ukázal být silnější, než Západ doufal. Není pochyb, že Ukrajina je jako „bratrská země“ pro Rusko ztracena a nenávist Ukrajinců k Rusům se stala prakticky všeobecnou. Ale kremelský propagandistický aparát je dostatečně silný na to, aby uvnitř vlastní země prodal téměř jakoukoli porážku jako vítězství, pokud se tato porážka nezmění v přehlídku západních okupačních armád na Rudém náměstí. Vzhledem k jadernému postavení Ruska je však takový vývoj nepravděpodobný. Putin indoktrinoval své spoluobčany, že jeho země válčí nejen proti Ukrajině, ale proti „světovému neofašismu“ a celému NATO, a tento střet je vlastně přímým pokračováním Velké vlastenecké války (jak se v Rusku běžně označuje sovětsko-německá válka z let 1941–1945). „Kyjev jsme sice nedobyli, ale Moskvu ubránili na dalekých přístupech!,“ bude se Rusům říkat v televizi a většina jich tomu uvěří. Mám tedy odpověď na otázku položenou polským badatelem: žádný brzký konec ruského světa nenastane, ať už s ním zacházíme jakkoli. Proč by měl tento konec přijít? 

Ruská politika se neliší od světové v tom smyslu, že období reakce a konzervatismu střídají cykly určité otevřenosti a umírněného reformismu. Diskuse o nástupu globálního konzervativního obratu a o celosvětovém úpadku demokracie jsou dnes stejně populární, jako byly před třiceti lety očekávání údajně blízkého „konce dějin“. Populistická vlna zaplavuje nové a nové země. Politická móda nezodpovědnosti a národního egoismu nejenže zmírňuje rozdíly mezi Západem a Ruskem, ale také hrozí, že filosofie politiků nejen na globálním Jihu, ale i na globálním Severu bude podobná tomu, co hlásá Putin (na to upozorňuje i Piotr Skwieciński). 

Autor se dobře orientuje v ruských dějinách i v současném dění, seznamuje čtenáře s názory Romanovců, rozebírá ideologii bolševiků a po několika stránkách se znovu vrací k Putinovým činům a slovům. Sebevědomě vyjmenovává jména nejkrvavějších i relativně vyspělých ruských vládců. Ujišťuji vás však, že všichni ruští liberálové-reformátoři – včetně Michaila Gorbačova a zesnulého Alexeje Navalného, stejně jako žijící postavy emigrantské opozice Michaila Chodorkovského – existovali a existují v rámci v podstatě imperiálního světonázorového paradigmatu. Jen málo příslušníků ruské politické třídy spojuje otázky demokracie a lidských práv s antikoloniálním cítěním, bez něhož není možné budovat jakékoli slušné vztahy mezi Moskvou a jejím vnějším prostředím. 

Hluboká imperiální osnova ruské státnosti se nikdy nezměnila. Jiná forma existence Ruska snad ani neexistuje. Upozorním na Skwiecińského hodnocení role Petra Velikého ve vývoji Putinovy ideologie: Putin se prý v poslední době vzdává odkazu tohoto cara, který se snažil Rusko přiblížit Západu. Petr Veliký, jak napsal slavný ruský básník Alexandr Puškin, Rusku „vyřízl okno do Evropy“, za cenu krvavých válek a obrovských obětí zvítězil nad Švédskem a do jisté míry porazil Osmanskou říši, zároveň po stovkách nakupoval odborníky ze Západu a přebíral zahraniční způsoby práce, života a zábavy, které byly příjemné pro bohatou vrstvu. Mimochodem, právě Petr Veliký, který osobně sekal hlavy politickým odpůrcům a praktikoval kolkování jako trest za hříchy, založil v roce 1721 Ruskou říši, která – byť v jiném historickém balení – existuje dodnes. 

Skwieciński představuje čtenářům Rusko jako anti-Západ, sama tato antinomie se mu zdá historicky důležitější než významy odvěké konfrontace Ruska a Západu; odvozuje ji ze samotné podstaty ruského světonázoru. Své úvahy v rozhovoru pro časopis Kontexty  Skwieciński vysvětluje takto: „Dovedu si hypoteticky představit, že kdyby na Západě začali dominovat např. texaští evangelikálové, za pár let bude Putin uzavírat manželský svazek se Šojguem a žehnat jim bude patriarcha veškeré Rusi. Trochu přeháním, ale jen trochu.“ Zde s autorem nesou­hlasím: Putin se řídí pragmatismem stejně jako ideologií nebo mesiášskou ideou, s níž je spojována strategie Kremlu. Rusko je připraveno obchodovat se Západem a komunikovat s ním, ale jen dokud mu dovolí chovat se tak, jak je zvyklé. Tedy jako impérium. Dokud je takové chování tolerováno (například výměnou za finance přicházející z Moskvy) a odpouštěno (například kvůli neschopnosti EU, NATO a USA dohod­nout se na strategii vůči Rusku), Kreml je zticha a nevyhrožuje jadernými raketami. Pokud je však Moskva upozorněna, že porušuje pravidla a nechová se slušně, následuje z její strany okamžité uvolnění agresivní zlé energie. Ukrajina se stala další obětí této ruské politiky zla. Ne první a obávám se, že ani poslední. Podotýkám, že Putin obratně využívá technických a administrativních výhod autoritářského systému: diktátoři nepotřebují žadnou demokratickou součinnost, a tak má často náskok před svými protivníky.

Putinova elita vypadá evropsky jen zdánlivě, ve skutečnosti mají tito pánové v drahých oblecích a hodinkách zcela jinou duši, jiné reflexy a zásadně odlišné chápání světového řádu. Dokážou mluvit bezchybně anglicky, ale hodnotový systém Západu pro ně zůstává prázdným pojmem. Vnímají pouze řeč síly, není jim příliš líto milionů životů spoluobčanů-pod­daných a „cizích“ životů jim není líto vůbec. Ruský lid má vysoký práh sociální bolesti, je to lid houževnatý, zvyklý přijímat muka, nezkažený blahobytným životem. Nouzi a strádání, na které lidi na Západě nejsou zvyklí, vnímají Rusové s apatií, s jakousi filosofickou pravoslavnou lhostejností. Rusové nečekají od státní administrativy nic dobrého (pokud nejsou sami u moci) a špatné věci, které z její strany přicházejí, vnímají jako normu. 

Skwieciński správně upozorňuje na význam principu „krmení“, který je nejdůležitější oporou Putinovy vertikály moci. Pokud se ocitnete ve státní funkci, máte k dispozici finance ze státního rozpočtu, smíte využívat privilegií a krást („odklánět finanční toky“), ale pouze v rozsahu daném vaším hierarchickým postavením, striktně „podle hodnosti“. Jinak skončíte ve vězení, a teď na frontě. Dodržování tohoto pravidla dodává sílu státní správě. Při změně politického systému tento mechanismus na čas přestává fungovat (dokud nedojde ke změně elit nebo k přerozdělení vlivu mezi nimi), ale ani významné společenské změny, jako byl pád carismu, nastolení bolševické moci nebo rozpad SSSR, nevedou k rozbití matrice masové psychologie a korupčního principu fungování státu. Rusko nikdy, v žádné historické etapě, nebylo moderní zemí. Právě hrubost politického systému se stala jednou z příčin, proč jsou jeho sociální základy hluboké. Jednodušší (nechci říkat primitivní) systémy jsou odolnější vůči vnitřním i vnějším vlivům. 

Na obálce Skwiecińského knihy je obrázek s typickými symboly Kremlu: ponurá tlama olbřímího děla zvaného Car-puška na pozadí kopulí pravoslavného chrámu. Fotokoláž vyznívá jednoznačně: ruský svět je mesianistická nábožensko-konzervativní idea podepřená zbraněmi. Toto čtyřicetitunové bronzové dělo, instalované uvnitř kremelské pevnosti, je považováno za mistrovský počin dělostřelectva a ruské válečné techniky. Mistr Andrej Čochov odlil své dělo ráže 890 mm jako bojové, ale nevystřelila z něj ani jedna koule, takže nebylo možné ověřit přesnost a kvalitu smrtícího výstřelu. Nedaleko olbřímího děla spočívá na podstavci olbřímí zvon zvaný Car-kolokol, další vynikající památka slévárenského umění. Je to jakýsi moskevský Zikmund, jen mnohem impozantnější: váží 200 tun a je vysoký šest metrů. Zvon vyrobil mistr Ivan Motorin, ale jeho hlas nikdy nikdo neslyšel: při požáru se z měděného těla odlomil jedenáctitunový kus, takže po celé století zůstal chrámový hudební nástroj v dílně, dokud nebyl převezen do Kremlu jako muzejní exponát. 

 Vyrůstal jsem v Moskvě a tyto dvě kovové sochy jsem obdivoval od dětství, nejprve při školních exkurzích, pak při procházkách po Kremlu s kamarády, přítelkyněmi a příbuznými z provincie nebo cestou na novinářský pohovor s ruskými představiteli. A čím jsem byl starší, tím víc jsem si říkal: tady to je, symbolika ruského světa – největší zvon na světě, který nikdy nezazvonil, a největší dělo na světě, které nikdy nevystřelilo. Zní to absurdně, ale tento ruský svět trvá dlouho.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 6/2024)