Šedesátá léta

Je to jako Rorschachův test: Řekni, co si myslíš o šedesátých letech, a já ti povím něco podstatného o tobě.

Pro někoho byla šedesátá léta dobou úžasného tvořivého zmatku, v níž ustrnulý kulturní a nesnesitelný politický život procházel kritickou a už dlouho potřebnou změnou. Establishment, který v sobě spojoval a kumuloval sociální, ekonomickou a politickou moc, se všude dostával pod tlak. V těchto letech došlo k rozšíření občanských práv, zejména pro černochy na segregovaném Jihu. K volebnímu právu se přidala další práva žen. Sexualita byla osvobozena (s významnou pomocí antikoncepční pilulky) z omezení staré střední třídy a prudérní morálky. Všude se otevírala okna. Lidé se mohli konečně nadechnout v plnosti života.

Pro jiné to bylo peklo na zemi. Endemicky se šířily rozvratné protesty. Experimenty s drogami byly neustálou příčinou duševních poruch a smrti mladých kvůli předávkování. V oblasti sexu se za normalitu pokládaly orgiastické odpornosti a sex sám se stal banálním úkonem. S lehkovážně a zbrkle přijímanými slogany se všude znevažovala autorita a tradice byla poplivána: dělej, co chceš, změň paradigma, nevěř nikomu, komu je přes třicet. To vše ve jménu… čeho – anarchie, mylné představy demokratických hodnot, nebo dokonce revoluce? Šedesátá léta podle tohoto názoru znamenala konec důstojnosti, serióznosti, středostavovského způsobu života, které ze Spojených států učinily úžasnou zemi, jíž až donedávna byly.

První problém, na který narazí každý, kdo se nad šedesátými léty zamýšlí, je v tom, že tato dekáda vykazuje slabiny výkladu historie pomocí až příliš úhledných kategorií desetiletých intervalů. Dalo by se tvrdit, že šedesátá léta ve skutečnosti začala v roce 1965 se vznikem Hnutí za svobodu projevu na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Právě tak snadno by mohl někdo říci, že začala na konci padesátých let, kdy černošští studenti na Jihu protestovali „stávkami v sedě“ proti nemorálnímu segregovaní v jídelnách a restauracích. Někdo by mohl stanovit jako počátek šedesátých let rok 1960, kdy zvolení Johna F. Kennedyho ohlásilo nástup nového mladého ducha; pro jiné vyznačil začátek tohoto období atentát, při němž Kennedy zemřel. Novinář Christopher Hitchens se nehledě na pozdější změnu svých politických názorů vždy označoval za soixante huitard, tedy za někoho, kdo byl formován rokem 1968, kdy rozruch a vášně dosahovaly vrcholu. Mnozí budou trvat na tom, že velkou přelomovou událostí šedesátých let byla válka ve Vietnamu, i když ta se plně rozpoutala až v roce 1969 a oficiálně skončila v roce 1973.

Motivy „studentských nepokojů“ – mého nejoblíbenějšího eufemismu –, které do šedesátých let otiskly svou pečeť, jsou také sporné. Někteří tvrdí, že za protestními hnutími tohoto desetiletí byl morální odpor: opravdová nenávist k nespravedlnosti v téměř všech oblastech amerického života, kulminující v absolutní nespravedlnosti požadavku, aby mladí muži umírali ve zbytečné válce v jihovýchodní Asii. Jiní říkají, že je to pitomost, protože protiválečné protesty byly stěží něčím víc než protestem blahobytných univerzitních studentů, kteří chtěli zachránit své vlastní pohodlí, ale zcela ochotně by nechali umírat bělochy z dělnické třídy a chudé černochy tam, kde zrovna byli. Jako důkaz pro takové tvrzení uvádějí, že jakmile byla zrušena branná povinnost, protesty zeslábly a pak přestaly. Isaiah Berlin si myslel, že studentské protesty v Americe a v Evropě byly především výsledkem ennui: sociální stát, prosperita, bezpečí, zvyšování efektivity atd. neměly pro tyto mladé lidi žádnou přitažlivost, protože oni cítili potřebu obětovat se pro nějaký hodnotný ideál, pokud možno ve společnosti jiných, stejně smýšlejících, a protože zoufale hledali nějakou formu sebevyjádření, která by jim umožnila plavat proti proudu, nikoli se jím jen neškodně nechat unášet a pohodlně plavat s ním. Na jednom místě Berlin označuje tyto mladé lidi za „barbary“.

Woodstock, 1969.

Někteří říkají, že šedesátá léta dosud neskončila a že celkové kulturní důsledky šedesátých let dalece přesahují důsledky let třicátých, jiného zásadního desetiletí v americkém životě. Poukazují při tom na skutečnost, že mnozí z těch, kdo si šedesátá léta užívali, jsou nyní u moci: na univerzitách, v politice, v byrokracii, v médiích a obecně v celé kultuře, a duchem šedesátých let silně ovlivňují současné události. Politika identit, význam diskriminovaných skupin (černochů, LGBTQ apod.), vzestup multikulturalismu, demokratizace univerzitního vzdělání, ochota k pouličním protestům, radikální změna jak voličů, tak povahy Demokratické i Republikánské strany a mnoho dalšího – to vše lze bez velkých potíží připsat na vrub přímému odkazu šedesátých let.

Zásadní postavy šedesátých let jsou nyní už po smrti nebo pomalu stárnou. Allen Ginsberg, Paul Goodman, Stokely Carmichael, Norman Mailer, Timothy Leary, Jane Fondová, Bob Dylan, Tom Hayden, Joan Baezová, Gloria Steinemová, James Baldwin – všichni byli představiteli protestu. Antinomistický román Josepha Hellera Hlava 22, hippiesovský muzikál Vlasy, film Easy Rider, drogové písně Beatles a Rolling Stones, všechna tato nejslavnější umělecká díla šedesátých let byla v podstatě opozicí k mainstreamové kultuře. Umění však nebylo nikdy hlavním motivem šedesátých let; tím byla politika protestu a podrývání středostavovských hodnot.

Reakce na šedesátá léta jsou pravděpodobně podmíněny tím, v jaké osobní situaci se člověk nacházel. Snad nejlepším životním obdobím pro tuto dobu byl věk od dvaceti do třiceti let a nejlepším místem ta či ona vysoká škola. Řečeno jinak, věk, kdy byl člověk plně ponořen do proudu života a otevřen fyzické – sexuální, farmaceutické, politické – svobodě a zaujetím radikální pozice nedával téměř nic v sázku. Nejlepší samozřejmě bylo, když byl člověk svobodný a neměl děti.

Sám jsem byl ženatý a měl čtyři děti. Když šedesátá léta začala, bylo mi 23 let, v roce 1965 už mi bylo 28 let a měl jsem dva nevlastní a dva vlastní syny. Jak toto desetiletí plynulo, dostávali se mí nevlastní synové do puberty. Mezi nimi a jejich přáteli se vedlo mnoho debat o různých vychvalovaných drogách; když jsem příležitostně vyslechl jejich rozhovor, mohl jsem se domnívat, že jsou zapálenými specialisty na chemii. Jeden z chlapců žijících v našem bytovém domě zemřel na předávkování. Kouření marjánky bylo standardním osvěžením a oblíbenou zálibou mladé generace. Příprava do školy netáhla, ani sport. Dospělost se dala odsouvat, zdánlivě do nekonečna. Pro rodiče, který byl odpovědný za to, že poskytne dětem bezpečné útočiště, to byla hrozná doba, alespoň mi to tak připadalo. Vzpomínám si, že jsem si často pomyslel, jak jsem rád, že nemám dcery.

Pokládal jsem se za rozhodného liberála, který se v politice přikláněl k radikálům. Johna F. Kennedyho jsem považoval za zaprodance; další pěkná tvář, ale jinak vše zůstalo více méně při starém. Americká společnost byla podle mne hluboce šosácká. Střední třída, jak mi to potvrzovaly i knihy H. L. Menckena a Sinclaira Lewise, byla falešná a pokrytecká, přestože sám jsem z této třídy pocházel a byl v ní vychován. Kdybyste mi řekli, jak mi někdy říkával můj otec, „nemůžeš se přít s úspěchem, chceš-li mít úspěch v Americe“, odpověděl bych, že nevím o ničem lepším, s čím se lze přít.

Když jsem žil v letech 1963–1964 na Jihu, byl jsem ve věku 26 let ředitelem Programu proti chudobě pro Little Rock a jeho okres v Arkansasu. V této funkci jsem se spřátelil a spolupracoval s lidmi z místní pobočky Koordinační komise studentského nenásilného hnutí (Student Non-Violent Coordinating Committe, SNCC), jejichž odvahu, s níž čelili rozhněvané jižanské policii s jejími vlčáky, jsem velmi obdivoval. Když říkám „spolupracoval“, myslím tím, že jsem předákům SNCC radil, jak zajistit federální finance pro jejich politické cíle. Cítil jsem, že jsem na jejich straně, tak jako jsem byl na straně všech černochů, jejichž život na Jihu byl omezen nedostatečným vzděláním a jinými segregačními opatřeními. Velkým dojmem na mě zapůsobil Lyndon B. Johnson, jenž byl něco jako John F. Kennedy bez humbuku kolem své osoby, ale se skutečným politickým důvtipem.

První náznak, že šedesátá léta nebudou zase až tolik příjemná, jsem pocítil, když do Little Rocku přišli čerství absolventi z Kolumbijské, Barnardovy a Newyorské univerzity, údajně aby pomohli ve věci práv černochů. Několik jich učilo na dvou chudých černošských kolejích, Philander Smith College a Shorter College, jiní pracovali na projektech SNCC. Ti byli neseriózní, a měl jsem dojem, že trávili léto morální turistikou. Mezi nimi byla i mladá žena, která mi zavolala do kanceláře, aby mi sdělila, že se na odpoledne plánuje protestní pochod u vládní budovy v hlavním městě a že se očekává moje účast. „Kdybych tam šel,“ řekl jsem, „musel bych odejít z práce, a tím vyloučit možnost být nějak užitečný tady.“ „Buď jste s námi, nebo ne,“ odsekla a zavěsila.

Nedlouho potom, co jsem z Little Rock odešel, Stokely Carmichael, jeden z vůdců SNCC, oznámil, že nastal čas, aby se Hnutí za občanská práva přihlásilo k Černé moci, což znamenalo, že účast bělochů už není vítána a končí hnutí za integraci, které mělo v té době tak úžasnou energii. Tak skončilo první a poslední velké morální hnutí v mém životě – „morální“ v tom smyslu, že si vytklo za cíl napravit očividné křivdy a prostřednictvím rozumné domluvy se dovolávalo toho nejlepšího v povaze Američanů. Skončilo srdceryvně, ve zmatku a už nikdy nezískalo zpět svou dřívější sílu a postavení.

S podobným typem morální spravedlnosti, již jsem viděl u studentů z New Yorku, kteří přicházeli na Jih, aby se připojili k hnutí za občanská práva, jsem se setkal mezi mladými v mém novém zaměstnání. Do něj jsem nastoupil v roce 1965 v Chicagu, kde jsem dělal šéfredaktora Encyclopaedia Britannica. V redakci převládal do velké míry obdivuhodný liberální duch. Jeden redaktor bydlel ve svém domě ve čtvrti South Shore ještě dlouho poté, co se tato čtvrť stala téměř zcela černošskou. Jiná členka redakce, starší žena, se přestěhovala do cíleně integrovaného bytového komplexu zvaného Prairie Shores na jižní straně, aby ukázala, že nejen svým srdcem je na správném místě.

Mladší redaktoři Britanniky na tom byli jinak, ochotní spíše k symbolickým činům než k angažovanému jednání. Po zadních schodištích se linula vůně marjánky. Součástí konverzace v přestávkách na kávu byl antiamerikanismus. Jeden z těchto mladších redaktorů prohlašoval o každém, koho pokládal za odporného, že „je velký Američan“.

V roce 1973 jsem začal učit na katedře anglistiky Northwestern University. Válka ve Vietnamu skončila, a tak si člověk mohl myslet, že skončila i šedesátá léta. Ale univerzity, kde tento zmatek většinou začal, byly mezi prvními institucemi země, v nichž se i nadále výrazným způsobem projevovaly důsledky této éry. Význam univerzit pro udržování živého ducha šedesátých let lze stěží přecenit. Důvodem je samozřejmě skutečnost, že minulých asi čtyřicet let převládali mezi učiteli vysokoškolských studentů příslušníci generace šedesátých let, kteří mnohým z nich vštípili své názory.

Univerzitní kultura, do níž jsem vstoupil jako učitel v roce 1973, se nesmírně lišila od té, kterou jsem sám poznal jako student na Chicagské univerzitě mnoho let předtím. Nyní panovala téměř militantní neformálnost. Mladší profesoři učili v džínsech a košilích s krátkými rukávy. Oslovovali své studenty křestními jmény a v některých případech jim studenti tento kompliment opláceli. Jako jedno z malých vítězství studentské revolty bylo zavedeno studentské hodnocení, takže na konci každého semestru byl ve skutečnosti profesor klasifikován svými studenty. V tomto hodnocení se přikládala velká váha nikoli tomu, jak je učitel důkladný a seriózní, ale jak je temperamentní a zábavný.

Názvy kurzů – „Televizní reklama jako poezie“, „Science fiction v reálném světě“ – začaly vypadat spíše jako titulky nezajímavých časopiseckých článků. Na katedrách anglistiky našel útočiště marxismus, jinde ve světě diskvalifikovaný. Všude se nabízely neotřelé interpretace tradičních děl. V jedné třídě se ze Shakespeara stal gay, v jiné nohsled anglického imperialismu 17. století. Jednou se na mě obrátila postgraduální studentka s dotazem, zda pokládám Davida Copperfielda za „sexuálního zločince“. Vysvětlila mi, že učitel, který učí viktoriánský román na naší katedře, si myslí, že to zločinec je, protože přispěl k úmrtí své první ženy při porodu – přispěl v prvé řadě tím, že ji přivedl do jiného stavu. Nehodí se shazovat kolegu, jakkoli může být potrhlý a hloupý. „Nechme to na ráno, slečno Jonesová, budeme moudřejší,“ odpověděl jsem, „kritika to ohlídá,“ a odešel jsem.

Univerzity, kde intelektuální autorita byla dříve, a zcela správně, jádrem všeho, se staly přímou obětí ještě jiného sloganu šedesátých let – „otázky autority“. V dřívějších dobách byl vedoucí katedry nejvýznačnější muž, případně žena, na katedře. V těchto starých zlých časech, jak je viděli akademičtí rebelové, udával tón, a co je důležitější, představoval standard vzdělanosti, chování a serióznosti obecně. Když chtěl nějaký mladý asistent přednášet kurz řekněme o beat generation nebo o románech Kurta Vonneguta, vedoucí mu pravděpodobně řekl, lituji, ale tato témata nejsou na úrovni vážného literárního studia. A kromě toho si studenti mohou číst o takové látce mimo školu sami, bez pedagogické pomoci.

Nyní je vedoucím katedry člověk, který byl ochoten vzít tuto práci se všemi jejími malichernými administrativními povinnostmi jen proto, že od ní na oplátku očekává snížení svého učitelského úvazku nebo snadnější získání akademického volna, a ve skutečnosti není nikdo u kormidla. Je nepravděpodobné, že by dnes učiteli někdo řekl, že nemůže mít kurz o „Hvězdných válkách a apokalyptické literatuře“. V důsledku šedesátých let je chování stále uvolněné a každý se stará jen o to své. Jakýkoli vnější zásah do toho, co se děje ve třídě nebo s třídou navenek, by studenti pravděpodobně (nesprávně, ale vehementně) pokládali za porušení akademické svobody, jako by se akademická svoboda vztahovala i na právo chovat se neomaleně nebo politizovat výuku.

V polovině mého učitelského působení na Northwestern University přišla učit na katedru anglistiky Barbara Foleyová. Byla to marxistka, která své názory nijak neskrývala. Na univerzitě studenty otevřeně obracela na svou víru a přiváděla je do skupiny nazývající se INCAR (International Committee Against Racism). O jejím proselytismu všichni věděli, ale nikdo se neodvážil nic namítat. Až když zorganizovala výtržnost, při níž studenti překřičeli řečníka z nikaragujského hnutí Contras, což si dovolila obhajovat tím, že tento člověk nemá právo mluvit – ve skutečnosti ještě řekla, že si zaslouží zemřít – a že první dodatek Ústavy se na něho nevztahuje, dostala se do potíží. Nic z toho, ani její nabubřelé marxistické texty, však nezabránilo tomu, že jí katedra anglistiky na Northwestern University nabídla definitivu. Když univerzitní děkan, čestný a upřímný tradiční liberál Raymond W. Mack, odmítl kvůli jejímu neobčanskému chování definitivu schválit, mnozí její kolegové z pedagogického sboru fakulty protestovali. Společnost pro moderní jazyky, v té době sama velmi zpolitizovaná, naléhala na univerzitu, aby své rozhodnutí zvrátila, ale škola pod vedením jiného zásadového muže, tehdejšího rektora Arnolda Webera, necouvla, s tím, že nikdo, kdo jedná na základě víry, že svoboda projevu je nepřípustná, není hoden být členem seriózní univerzity. Foleyová je stále zaměstnána, nyní jako vážená profesorka na Rutgersově univerzitě, své politické názory nezměnila a stále se každé ráno probouzí s nadějí, že uvítá revoluci.

Woodstock, 1969.

Několik konvertitů Foleyové se zatoulalo i do mých kurzů a jako rigidní a ponuří kádři posedlí jednou bláznivou představou viděli všude a ve všem vykořisťování dělníků, černochů a v neposlední řadě sebe samých. Brzy se k nim připojily akademické feministky, jejichž jedinou myšlenkou bylo, že současné společenské zřízení ve všech oblastech znevýhodňuje ženy a že k nápravě tohoto stavu je třeba více přednáškových kurzů o Virginii Woolfové, Kate Chopinové a jiných autorkách, ohleduplnější tvorba, uspořádání zájmen a přípon a ukončení takzvaného „falocentrismu“. Z učitelského působení na univerzitě jsem odešel na odpočinek, dříve než získali vliv queer teoretikové, na univerzity vtrhnul multikulturalismus a viktimologie se stala skutečným a hlavním předmětem mnoha univerzitních kurzů v humanitních a sociálních vědách. Ale pro to vše byla samozřejmě už připravena půda tím, co by se dalo nazvat vynucenou tolerancí šedesátých let.

V šedesátých letech se konfrontační kultura (kultura odmítání) – výraz označující akademické prostředí oponující převažujícímu mainstreamu, který poprvé použil Lionel Trilling – sama dostávala do blízkosti většinového proudu. Jednou z hlavních součástí odkazu šedesátých let byl zánik tradičního liberalismu, liberalismu věrného veřejné spravedlnosti, politické rovnosti, ekonomickým příležitostem a čestnému nesouhlasu s oponenty – liberalismu takových politiků jako Hubert Humphrey, takových spisovatelů jako John Steinbeck a takových intelektuálů jako sám Lionel Trilling.

Šedesátá léta nejen zničila liberalismus, ale mnoha lidem téměř znemožnila dosáhnout dospělosti. Pro řadu z těch, kteří prošli v mládí šedesátými lety, je ještě i nyní obtížné oponovat nějaké doktríně nebo chování, které jsou původem nebo inspirací levicové, protože by tím zradili své mládí. Orwell kromě mnoha jiných moudrých a trefných politických postřehů také napsal, že liberálové se jen mála věcí obávají více než toho, že je převeze levice. Ve třicátých letech přivedl tento strach mnoho liberálů do komunistické strany, postavil je na stranu stalinistů ve Španělsku, přinutil je přehlížet Leninovu zrůdnost a na růžovo lakovat bezcitnost Trockého a obrátit Demokratickou stranu k politice identit. Historie nikdy nebyla dobrým učitelem, a tak o třicet a více let později liberálové ze strachu, že je levice opět přechytračí, všude ustupují radikálům, takže dogmatický akademický feminismus, viktimologické afroamerické studie apod. mohly nerušeně nejprve rozředit univerzitní studia, pak zásadně snížit jejich úroveň a nakonec je zcela zpolitizovat. Tato politizace pak prostoupila obecně celou kulturou.

Narazíte-li ještě na člověka, který dospíval v šedesátých letech, jemuž dnes může být dobře přes sedmdesát, zjistíte, že to je někdo, v němž stále ještě doznívá věrnost době svého mládí. Mládí je zde klíčové slovo. Velkým příslibem šedesátých let bylo, že vymaní svět z nezáživného a pochybného stáří a převezme ho temperamentní mládí. Příležitostně potkávám lidi, které jsem učil a jež jsou nyní asi na přelomu šedesátky a sedmdesátky, a přitom se oblékají, jako by byli stále studenty. Nosí batůžky, baseballové čepice mají obrácené dozadu, chodí v džínsech a teniskách – v tom všem vidím jen přestrojení za mladé. Navzdory vrásčitým tvářím a šedivým vlasům – a někdy žalostným šedým copánkům – by mohli být ještě studenty. Nepochybně mají v úmyslu přejít plynule z infantility k senilitě.

Cenou za šedesátá léta byl zánik kdysi obdivuhodného liberalismu a úpadek dospělosti. Někdo by řekl, že vezmeme-li v úvahu americkou společnost jako celek, stálo to za to. Je to na vás. Rorschachův test se koneckonců neznámkuje.

Joseph Epstein: The ideal of culture: Essays. Axios Press 2018. Text vyjde na jaře 2022 v CDK v rámci výboru z Epsteinova díla.

/ Přeložil Jiří Ogrocký. /